Se souhlasem účastníka řízení (byť byl udělen již v řízení před správním orgá- nem) nebo v odůvodněných případech, např. tehdy, je-li mateřštinou účastníka má- lo rozšířený jazyk (zde: gagauzština), může soud podle $ 18 odst. 2 o. s. ř. přibrat tlu- močníka i z jiného jazyka, který účastník ovládá, a který nadto byl v jeho domovské zemi dlouhá léta jazykem úředním (zde: ruština).
Se souhlasem účastníka řízení (byť byl udělen již v řízení před správním orgá- nem) nebo v odůvodněných případech, např. tehdy, je-li mateřštinou účastníka má- lo rozšířený jazyk (zde: gagauzština), může soud podle $ 18 odst. 2 o. s. ř. přibrat tlu- močníka i z jiného jazyka, který účastník ovládá, a který nadto byl v jeho domovské zemi dlouhá léta jazykem úředním (zde: ruština).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel dne 17. 7. 2001 podal žádost o udělení azylu, ve které uvedl, že z prvního pobytu v ČR si přivezl domů vydělané peníze, které pak po něm požadovali občané moldavské národnosti. Když odmítal zaplatit, všechno mu ukradli, rozbili okna, stěžovatele zbili, takže byla nutná jeho hospitalizace v nemocnici. Po návratu z nemocnice se rozhodl, že nemůže takovým způsobem žít, vypůjčil si u přátel peníze a přijel do ČR. Do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu na území ČR pak stěžovatel sdělil tytéž skutečnosti s tím, že osoby, které ho stále pronásledovaly, chtěly po něm peníze a nakonec ho vykradly, označil za mafiány. K fyzickému napadení uvedl, že ho napadli tři muži z jeho města přímo na ulici v důsledku čehož byl hospitalizován v nemocnici jeden týden. Stěžovatel celou věc ohlásil na policii, nicméně nečekal na prošetření věci, půjčil si peníze, zařídil si turistické vízum a 15. 12. 1998 odjel do ČR. Poté, co přijel do ČR, pracoval příležitostně na stavbách. O možnosti požádat o azyl byl informován jedním Ukrajincem; důvodem jeho žádosti byla snaha zlegalizovat pobyt na území ČR. Při návratu do Moldavska se obává toho, že by se situace mohla opakovat. Poukázal i na národnostní problémy spočívající v tom, že když v Kišiněvě používal ruštinu, lidé s ním odmítali komunikovat. Jiné problémy se svou gagauzskou národností neměl.
Stěžovatel v podané kasační stížnosti především brojí proti postupu žalovaného i krajského soudu, kdy mu ani v jednom z těchto řízení nebyl ustanoven tlumočník gagauzského jazyka, což mělo představovat vadu řízení zakládající nezákonnost, popř. nepřezkoumatelnost rozhodnutí jak žalovaného, tak krajského soudu. Základní předpoklad k uplatnění práva účastníka řízení jednat ve svém mateřském jazyce, resp. práva na tlumočníka, je upraven v čl. 37 odst. 4 Listiny. V rámci řízení před správním orgánem ve věcech azylu je pak třeba vycházet z ustanovení § 22 odst. 1 zákona o azylu, podle kterého účastník řízení má právo jednat v řízení o udělení azylu v mateřském jazyce nebo v jazyce, ve kterém je schopen se dorozumět. Za tím účelem ministerstvo účastníkovi poskytne bezplatně tlumočníka na celou dobu řízení. Daná možnost poskytnout žadateli o azyl tlumočníka v jeho mateřském jazyce nebo v jazyce, ve kterém je schopen se dorozumět, však nesmí podléhat libovůli správního orgánu. Vždy je třeba upřednostňovat tlumočníka do mateřského jazyka, a až v případě, že takového tlumočníka nelze zajistit, je možné přistoupit k poskytnutí tlumočníka do jazyka, ve kterém je schopen se žadatel o azyl dorozumět. Při hodnocení situace je však třeba přihlížet ke všem právním i mimoprávním skutečnostem, které mohou volbu tlumočníka determinovat. Za takové skutečnosti soud považuje například to, v jakém jazyce žadatel o azyl se správním orgánem sám komunikuje, jakého jazyka se týká podepsaný souhlas žadatele o jazyce, ve kterém bude řízení vedeno apod. Ze správního spisu je zřejmé, že stěžovatel po celou dobu slovem i písmem se žalovaným komunikoval v ruštině, přičemž v den podání žádosti o azyl souhlasil v „prohlášení o jazyce“ s tím, aby s ním bylo řízení o udělení azylu na území ČR vedeno v ruském jazyce. V protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu na území ČR pak sám sebe označil za rusky hovořícího, dále požádal, aby pohovor byl veden v jazyce ruském, na všechny otázky dokázal reagovat, z obsahem protokolu byl seznámen v ruském jazyce, souhlasil s ním a nežádal dalších změn. Během celého řízení před žalovaným svoji schopnost plně porozumět všemu, co je mu v ruštině sdělováno nebo předkládáno, nezpochybnil. Všechny uvedené skutečnosti tak svědčí pro závěr, že volba ruštiny jako jazyka, ve kterém bylo řízení vedeno, vzešla z podnětu stěžovatele. Pokud snad stěžovatel nebyl s touto svoji navenek projevenou volbou vnitřně ztotožněn, pak nezbývá než konstatovat, že stěžovatelova procesní pasivita ohledně jazyka, v němž s ním bylo řízení vedeno, v žádném případě nemohla založit vadu řízení, která by byla s to ovlivnit zákonnost konečného rozhodnutí žalovaného.
V případě stěžovatelovy námitky směřující k neustanovení tlumočníka do gagauzského jazyka v průběhu soudního řízení Nejvyšší správní soud uvádí, že soudní řád správní neupravuje způsob, jakým má soud komunikovat s účastníkem řízení, jehož mateřským jazykem je jiný než český jazyk. Na takové situace je nicméně pamatováno v § 64 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon (s. ř. s.) jinak, použijí se pro řízení ve správním soudnictví přiměřeně ustanovení prvé a třetí části občanského soudního řádu. Podle § 18 odst. 1 o. s. ř., mají účastníci v občanském soudním řízení rovné postavení, mají právo jednat před soudem ve své mateřštině a soud je povinen zajistit jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Podle odst. 2 téhož ustanovení o. s. ř. pak účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, soud ustanoví tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo. Totéž platí, jde-li o ustanovení tlumočníka účastníku, s nímž se nelze dorozumět jinak než znakovou řečí. Povinnost ustanovit tlumočníka tak soudu vzniká buďto v případě, že o to účastník řízení požádá, anebo za situace, že účastník řízení by pro jazykovou bariéru nemohl účinně obhajovat svá práva v řízení před soudem. Nejvyšší správní soud má za nesporné, že potřeba ustanovit stěžovateli tlumočníka v řízení vznikla, neboť z důvodu stěžovatelova nesouhlasu s projednáním věci bez nařízení řízení bylo povinností krajského soudu ústní jednání nařídit. Spornou však zůstává otázka, zda bylo povinností krajského soudu ustanovit tlumočníka do jazyka ruského anebo gagauzského, a to zejména za situace, kdy byl krajský soud přípisem stěžovatelova zástupce ze dne 15. 3. 2004 upozorněn na to, že mateřským jazykem jeho klienta není ruský jazyk, ale gagauzština. Při řešení daného problému vycházel zdejší soud z následujících předpokladů. Z ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 36/1967 Sb. o znalcích a tlumočnících vyplývá, že tlumočnickou činnost vykonávají tlumočníci zapsaní do seznamu tlumočníků. Z evidence znalců a tlumočníků vedené Ministerstvem spravedlnosti však bylo zjištěno, že v tomto seznamu není zařazena osoba, která by byla schopna tlumočit do gagauzského jazyka. Za této situace sice soud může za podmínek uvedených v § 24 zákona o znalcích tlumočnících ustanovit tlumočníkem osobu, která není zapsána do seznamu, avšak má potřebné odborné předpoklady pro to, aby provedla tlumočnický úkon, která s ustanovením vyslovila souhlas. Nicméně, jak vyplývá z obsahu soudního spisu, a jak na to ostatně upozornil i stěžovatel v podané kasační stížnosti, krajskému soudu se ani touto cestou nepodařilo tlumočníka do gagauzštiny zajistit. Ačkoliv Nejvyšší správní soud souhlasí s názorem stěžovatele, že sdělení o jazyce, ve kterém je stěžovatel způsobilý jednat, nemá povahu procesního návrhu, o němž by mohly orgány veřejné moci rozhodovat, nemůže orgánům veřejné moci (zde krajskému soudu) vzniknout závazek za situace, že i přes zjevnou snahu splnit zákonný požadavek se v praxi ukázalo splnění dané povinnosti jako fakticky nemožné. Nejvyšší správní soud má tedy za to, že se souhlasem účastníka řízení (byť byl udělen již v řízení před správním orgánem), nebo v jiných odůvodněných případech, např. tehdy, je-li mateřštinou účastníka, z pohledu jazykových možností ČR, exotický jazyk, lze určit tlumočníka i do jiného jazyka, který účastník ovládá a který navíc byl v jeho domovské zemi dlouhá léta jazykem úředním a obvykle používaným. Pokud tedy krajský soud ustanovil stěžovateli tlumočníka do ruského jazyka, neshledává v tom zdejší soud pochybení, neboť stěžovatel nebyl v žádném ohledu zkrácen na svých procesních právech. Jak již shora soud konstatoval v souvislosti s posuzováním této otázky v řízení před správním orgánem, znalost ruského jazyka byla u stěžovatele na vysoké úrovni, o čemž mj. svědčí i odpověď stěžovatele v průběhu soudního řízení, kdy k dotazu krajského soudu sdělil, že chodil do školy, ve které se hovořilo rusky, a to jak na základní škole, tak na střední škole. Nejvyšší správní soud rovněž podotýká, že ani v řízení před krajským soudem stěžovatel svoji znalost ruského jazyka, jež by mu bránila komunikaci se soudem, nezpochybnil. Ke všemu stěžovatel byl po celé řízení zastoupen advokátem, jež dokázal procesními úkony jménem zastoupeného stěžovatele včasně reagovat v každém stádiu řízení před krajským soudem.
Nejvyšší správní soud rovněž nesouhlasí ani s druhým stížnostním bodem, ve kterém je poukazováno na to, že krajský soud neaplikoval na stěžovatelův případ nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 752/2002. V daném případě řešil Ústavní soud otázku extradice občana Moldavské republiky, kdy tento stát požádal o jeho vydání k trestnému stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu krádeže majetku vlastníka ve zvláště značném rozsahu podle čl. 123 trestního zákona Republiky Moldavsko. Po zhodnocení relevantních zpráv o stavu dodržování lidských práv, zejména s ohledem na podmínky panující v moldavských věznicích
dospěl Ústavní soud k závěru, že předchozí rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto, že vydání daného občana k trestnímu stíhání do Republiky Moldavsko je přípustné, odporují čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému a ponižujícímu zacházení či trestání, čl. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ze srovnání situace, ve které se nacházel občan Moldavské republiky v případě posuzovaném Ústavním soudem, se situací, v níž je stěžovatel v souzené věci, jednoznačně vyplynulo, že krajský soud nepochybil, pokud odmítl výše uvedený nález Ústavního soudu na případ stěžovatele aplikovat. Odlišnost podmínek vymezujících oba případy přitom Nejvyšší správní soud neshledal v různosti azylového řízení a řízení o extradici, ale v bezprostřednosti a (ne)určitosti kauzálního nexu s ohledem k možnosti uvěznění stěžovatele na území Moldavska. Jak již bylo uvedeno, v případě posuzovaném Ústavním soudem šlo o vydání fyzické osoby k trestnímu stíhání do Republiky Moldavsko. Za podmínek deklarovaných moldavskou stranou, pro něž o vydání svého občana žádala, bylo nepochybné, že daná osoba by byla v případě vydání umístěna po dobu trestního stíhání, a v případě rozhodnutí soudu o jeho vině po dobu uloženého trestu, v moldavských věznicích. Ve stěžovatelově případě však nebylo zjištěno, že by jeho návrat do Moldavska měl bezprostřední a prokazatelné trestněprávní konsekvence. Ze zprávy Velvyslanectví České republiky v Bukurešti, které zajišťuje diplomatické a konzulární zastoupení České republiky pro Rumunsko a Moldavsko, ze dne 14. 4. 2001 vyplynulo, že některé osoby, které poté, co byly v zahraničí odhaleny a vyhoštěny a vrátily se do Moldavska, musely za dobu „pobytu“ před tímto vyhoštění zaplatit částku 2 000 USD. V trestním zákoníku přitom není povinnost zaplatit částku za vyhoštění podchycena a pokud navrátilci mají dobrého advokáta, tak většinou nemusí platit nic. Velvyslanectví České republiky v Bukurešti zároveň nejsou známy žádné případy, kdy by žadatel o azyl byl po svém návratu trestán. Domáhá-li se tedy stěžovatel provedení důkazu moldavským trestním zákoníkem, považuje Nejvyšší správní soud tento důkaz za nadbytečný. Je na správním orgánu, a posléze i na soudu, jaké důkazy si ke svému rozhodnutí opatří a jak tyto důkazy vyhodnotí. Má-li stěžovatel za to, že provedené dokazování vedlo k nesprávnému závěru, je jeho zákonným právem poukázat na to, v čem jsou premisy, o které bylo rozhodování opřeno, nesprávné, jaké důkazy navrhuje a co tyto důkazy prokazují a proč. V daném případě však stěžovatel proti závěru krajského soudu (potažmo i žalovaného) staví pouze svůj požadavek, aby byl proveden důkaz moldavským trestním zákoníkem, neboť „jen na základě provedení takového důkazu lze spolehlivě konstatovat, jaký následek bude mít vrácení azylanta zpět do Moldávie“. Stěžovatel v podané kasační stížnosti touto námitkou vůbec nepředjímá, proč a jaký konkrétní výsledek by měl být daným důkazem prokázán, aniž by se jakkoli vypořádal s důkazy, které byly v řízení před žalovaným i krajským soudem použity, zejména zprávou Velvyslanectví České republiky v Bukurešti, že nejsou známy případy, kdy by žadatel o azyl byl po svém návratu trestán, a že trestní zákoník Moldavské republiky povinnost zaplatit finanční sankci za vyhoštění neobsahuje. Stěžovatelovu snahu, jejímž smyslem je probíhající řízení zatížit dalšími procesními úkony, lze tudíž považovat za účelovou a nelze ji akceptovat, nehledě k tomu, že slepost dopadu navrhovaného důkazu na výsledek řízení plně ospravedlňuje aplikaci principu procesní ekonomie ze strany Nejvyššího správního soudu.
V návaznosti na uvedené proto Nejvyšší správní soud uzavírá, že není dán žádný z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s., pro které by bylo třeba napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušit, neboť zdejší soud neshledal žádnou vadu řízení, jež by spočívala v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit, přičemž rozhodnutí správního orgánu není nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, a ani nebyla shledána nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná a v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
Stěžovatel podal současně kasační stížností návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek podle ustanovení § 107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o návrhu nerozhodl, neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením § 56 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. přednostně.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti s řízením o kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. března 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu