4 Azs 350/2004- 70 - text
č. j. 4 Azs 350/2004 – 70
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: N. T. L., zast. JUDr. Janou Mikulovou, advokátkou, se sídlem Stodolní 17, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2004, č. j. 24 Az 399/2003 - 44,
I. Kasační stížnost s e zamítá.
II. Žádnému z účastníků s e nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený rozsudek krajského soudu, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 4. 2002, č. j. OAM-12099/VL-20-HA08-2001. Tímto rozhodnutím nebyl stěžovatelce udělen azyl podle § 12, § 13 odst. 1, 2 ani § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Současně bylo vysloveno, že se na cizince nevztahuje překážka vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu.
V kasační stížnosti stěžovatelka rovněž požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
V žalobě (opravný prostředek označený jako „rozklad“), která směřovala proti uvedenému rozhodnutí žalovaného, stěžovatelka uvedla, že s tímto rozhodnutím nesouhlasí a požadovala opětovné projednání její žádosti o udělení azylu. Výslovně doplnila, že „pokud bude její žádosti vyhověno, bude respektovat všechny zákony a předpisy České republiky“.
V následném rozsudku Krajský soud v Ostravě dospěl obdobně jako správní orgán k závěru, že stěžovatelka domovskou zemi neopustila z důvodů upravených zákonem o azylu, t. j. v důsledku pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod, nebo pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§ 12 zákona o azylu). Krajský soud stejně jako žalovaný správní orgán neshledal ani naplnění § 13 zákona o azylu, neb stěžovatelka nesplňuje taxativní podmínky označeného ustanovení. Stejně tak krajský soud neshledal naplnění důvodů vymezených v ustanovení § 91 odst. 1 a 2, pro které by bylo třeba vyslovit překážku vycestování. Z těchto důvodů dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle ustanovení § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) zamítl.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonem stanovené lhůtě kasační stížnost z důvodu vymezeného v § 103 odst. 1 pod písm. a) s. ř. s. V kasační stížnosti zejména uvedla, že splňuje podmínky vymezené § 12 a § 91 zákona o azylu. Doplnila, že do České republiky přijela za svým manželem, narodila se jim dcera, a z důvodu nelegálního překročení hranice jí hrozí v domovské zemi trestní stíhání, přičemž podmínky ve věznicích jsou tvrdé a policie při zatýkání podezřelé bije. Navrhovala, aby napadené rozhodnutí krajského soudu bylo zrušeno a kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti stručné vyjádření, ve kterém uvedl, že vzhledem k obsahu kasační stížnosti se k ní nebude vyjadřovat; odkázal na správní spis. Uvedl, že návrh na přiznání odkladného účinku nepodporuje.
Napadené soudní rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Stěžovatelka je zastoupena advokátem. Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat, že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měl být stěžovatelce azyl udělen, nýbrž je jeho úkolem pouze posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvody vymezené v § 103 odst. 1 s. ř. s., specifikované stěžovatelkou. Z kasační stížnosti vyplynulo, že stěžovatelka uplatňuje důvod uvedený v ustanovení § 103 odst. 1 pod písm. a) s. ř. s. Podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen. Taková pochybení však Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku Krajského soudu v Ostravě neshledal. Z předloženého správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka dne 11. 12. 2001 podala návrh na zahájení řízení o udělení azylu, ve kterém ve vztahu k souzené věci zejména uvedla, že o azyl žádá z důvodu, že v České republice má manžela, se kterým by zde chtěla žít a pracovat; ve Vietnamu nemá práci. Z protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu na území ČR ze dne 4. 2. 2002 pak vyplynulo, že o azyl žádá z důvodu, že nemá doklady pro legální pobyt na území České republiky. Z Protokolu dále vyplynulo, že v domovské zemi před odjezdem do České republiky jiné než uváděné problémy neměla. Stěžovatelce byla na závěr pohovoru (vedeného za přítomnosti tlumočníka) poskytnuta možnost, aby se s obsahem protokolu seznámila, vyjádřila se k němu, navrhla jeho doplnění. Této možnosti nevyužila. Stěžovatelka byla rovněž v průběhu pohovoru vyrozuměna o tom, jaké informace, dokumenty má správní orgán k dispozici při posuzování situace v její domovské zemi; stěžovatelka seznámení s těmito informacemi a dokumenty odmítla, ani je nijak nedoplnila. Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatelky, vycházel správní orgán, jakož i krajský soud a jejich závěr o tom, že stěžovatelka v žádosti neuvedla skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených zákonem o azylu, tak plně vychází ze skutkového stavu zjištěného v průběhu správního řízení v souladu s příslušnými ustanoveními správního řádu. Ani podle názoru Nejvyššího správního soudu stěžovatelka neprokázala, že je pronásledována za uplatňování politických práv a svobod, nebo že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve smyslu § 12 písm. a) a b) zákona o azylu; stejně tak nevyplynuly ani další důvody uvedené v § 13 a § 14 zákona o azylu. Důvody stěžovatelčiny žádosti o azyl tak nelze podřadit pod žádný z důvodů uvedených v § 12 až § 14 zákona o azylu. S odkazem na výše uvedené tak nemohl Nejvyšší správní soud přisvědčit stěžovatelce ani v jejích konkrétních námitkách v kasační stížnosti, neb žádný z označených důvodů vymezených zákonem o azylu ani neuváděla. Toliko uváděla, obdobně jako při pohovoru před žalovaným správním orgánem, že do České republiky přijela za svým manželem, narodila se jim dcera, a dále v kasační stížnosti nad rámec dříve uváděného doplnila, že v domovské zemi jí hrozí trestní stíhání za nedovolené překročení hranice. To však podle Nejvyššího správního soudu není vyvoláno ani jedním ze shora vymezených důvodů pro přiznání statutu azylanta dle zákona o azylu a stejně tak tím nejsou dány důvody pro přiznání překážky vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu. Ze skutečností zjištěných v řízení před žalovaným a stejně tak před krajským soudem, ani z informací shromážděných ve spisu o Vietnamu nevyplývá, že by stěžovatelka v případě návratu do Vietnamu byla nucena vrátit se do státu, kde je ohrožen její život nebo svoboda z důvodu její rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení, do státu, kde jí hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu, nebo kde je její život ohrožen v důsledku válečného konfliktu, případně do státu, který žádá o její vydání pro trestný čin, za který zákon stanoví trest smrti (§ 91 odst. 1 písm. a/), nebo že by vycestování žalobkyně bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky (§ 91 odst. 1 písm. b/). Navíc k této námitce (v domovské zemi jí hrozí trestní stíhání za nedovolené překročení hranice) uplatněné poprvé v kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud s ohledem na dikci § 103 odst. 4 s. ř. s. (Kasační stížnost není přípustná, opírá-li se ...o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.) nemůže přihlížet. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že v souzené věci neshledal stěžovatelkou uváděné skutečnosti, ve spojení s ustanovením § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., za opodstatněné. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji jako takovou zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl tzv. přednostně, se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Protože stěžovatelka neměla ve věci úspěch, žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u přípustné opravné prostředky. V Brně dne 19. května 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová předsedkyně senátu