M:M4 České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zákona č. 2/2002 Sb. Jestliže se předvolání k pohovoru nepodařilo žadatelce o azyl dvakrát doručit a zásilka byla uložena v pobytovém středisku, v němž byla žadatel- 368 ka o udělení azylu hlášena k pobytu, oznámení o uložení nedoručené pí- semnosti bylo vyvěšeno v pobytovém středisku na úřední desce a žadatelka si zásilku nevyzvedla ani v jednom případě do deseti dnů od uložení, Ize učinit závěr, že se žadatelka k pohovoru nedostavila bez vážných důvodů. Byly tak splněny podmínky pro zastavení řízení podle ustanovení $ 25 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
V kasační stížnosti stěžovatelka tvrdí, že při zjišťování skutkové podstaty byl 960 porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způ- sobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl soud, který o věci rozhodoval, napade- né rozhodnutí správního orgánu zrušit; rovněž tvrdí, že pro nedostatek důvodů rozhodnutí považuje rozhodnutí kraj- ského soudu za nepřezkoumatelné. Kon- krétně namítala, že krajský soud dosta- tečně nepřezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a své rozhodnutí dostateč- ným způsobem neodůvodnil.
Dále uved- la, že se k pohovoru nedostavila z důvo- du, že nebyla vyrozuměna o jeho konání, neboť předvolání nebylo doručeno do vlastních rukou a ani nebylo vyvěšeno, jak tvrdí správní orgán, na úřední desce azylového střediska, kterou podle svých slov jednou až dvakrát týdně navštěvo- vala. Z tohoto důvodu jí nebylo umož- něno zúčastnit se pohovoru, na kterém by se mohla vyjádřit k důvodům žádosti o udělení azylu. Na základě výše uvede- ného proto dovozuje porušení $ 24 zá- kona o azylu, $ 3 odst. 3 a 4, $ 32 odst. 1, S 46 a $ 47 odst. 3 spr. ř.
Žalovaný podal na výzvu soudu ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém uvedl, že jeho rozhodnutí, jakož i roz- hodnutí Krajského soudu v Praze, bylo vydáno v souladu s právními předpisy. K tvrzení stěžovatelky, že pravidelně sledovala úřední desku, uvedl, že z €vi- dence pobytu vyplývá, že stěžovatelka se v době, kdy byla obě oznámení vy- věšena, zdržovala bez uvedení adresy mirno azylové středisko, a nemohla tudíž úřední desku sledovat. V dalším odkázal na správní spis. Závěrem navrhl, aby ka- sační stížnost byla zamítnuta.
Ze správního spisu vyplynulo: stěžo- vatelka opustila Vietnam dne 1. 10. 2001, a to z důvodů ekonomických a osob- ních. Ekonomické důvody specifikova- la tak, že „ve Vietnamu neměla práci“; osobní důvody pak specifikovala tak, „že si chtěla provětrat hlavu a poznat život v Evropě“, resp. že si „chce rozšířit své vědomosti o Evropě a České republice“. Na území České republiky vstoupila dne 16. 1. 2002. Řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 21. 1. 2002. Dne 20. 2. 2002 předvolal žalovaný správní orgán stěžovatelku k pohovoru ve věci řízení o azylu.
Protože se toto předvolání k po- hovoru nepodařilo stěžovatelce doručit do vlastních rukou, bylo uloženo v azy- lovém zařízení a oznámení o uložení by- lo vyvěšeno na úřední desce (vyvěšeno bylo dne 20. 2. 2002 a sňato dne 2. 3. 2002). Obdobně byl proveden i druhý pokus o doručení předvolání k pohovo- ru, ale stěžovatelka si předvolání opětov- ně nepřevzala (druhé předvolání k po- hovoru bylo vyvěšeno dne 25. 3. 2002 a sňato dne 4. 4. 2002). Kasační stížnost není důvodná. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka uvádí jako právní důvod kasační stížnos- ti $ 103 odst. 1 písm. b) s.
ř. s., je třeba se nejprve vyjádřit k významu tohoto ustanovení a jeho konkrétním dopadům v této věci. Význam dovolaného ustano- vení $ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. „při zjišťování skutkové podstaty byl poru- šen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto vytýkanou vadu měl soud napa- dané rozhodnutí zrušit“) se zakládá na faktu, že intenzita porušení řízení před správním orgánem byla v přímé souvis- losti s následnou nezákonností tohoto rozhodnutí.
Po posouzení stěžovatelkou uvedených skutečností, jakož i obsahu spisu, dospěl soud k závěru, že k poruše- ní zákona v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, nedo- šlo. Pokud stěžovatelka konkrétně namí- tá, že se k pohovoru nedostavila, pro- tože nebyla vyrozuměna o jeho konání, neboť předvolání jí nebylo doručeno do vlastních rukou, resp. nebylo vyvěšeno na úřední desce azylového střediska, je třeba uvést, že ze správního spisu vyplý- vá, že správní orgán obě předvolání do vlastních rukou doručoval.
Ostatně jak bude osvětleno níže, stěžovatelka si obě předvolání ani převzít nemohla z důvo- du, že nebyla v azylovém středisku pří- tomna (a to bez udání adresy). Ze správ- ního spisu dále vyplývá, že vzhledem k tomu, že se předvolání stěžovatelce do vlastních rukou doručit nepodařilo, byla uložena v azylovém středisku, při- čemž oznámení o uložení byla vyvěšena na úřední desce. K dalšímu tvrzení stěžovatelky, že jednou až dvakrát týdně sledovala úřed- ní desku azylového střediska, ale i opě- tovně k výše uvedenému doručování do vlastních rukou, soud odkazuje rovněž na správní spis - evidenci pobytu stěžo- vatelky, kterou si vyžádal od správního orgánu - z něhož vyplývá, že v době vyvěšení prvního předvolání (ale i v oka- mžiku doručování prvního předvolání 961 368 do vlastních rukou - viz výše), tedy mezi 20.
2. 2002 a 2. 3. 2002, se stěžovatelka v azylovém středisku nezdržovala, jeli- kož středisko již dne 19. 2. 2002 svévol- ně opustila a vrátila se až dne 18. 3. 2002. Rovněž tak z této evidence vyplývá, že stěžovatelka dne 22. 3. 2002 středisko opětovně svévolně opustila a vrátila se tam až 9. 4. 2002. Z uvedeného te- dy vyplývá, že stěžovatelka ani v dobu vyvěšení druhého předvolání (ale ani v okamžiku doručování druhého před- volání do vlastních rukou - viz výše), tedy mezi 25. 3. 2002 a 4. 4. 2002, nebyla v azylovém středisku přítomna.
Nejvyšší správní soud proto dovozuje, že k poho- voru, kde by se stěžovatelka mohla dále vyjádřit k důvodům pro udělení azylu, se nemohla dostavit pouze na základě vlastního zavinění, přičemž nelze ani odhlédnout od skutečnosti, že stěžova- telka svévolným opuštěním azylového střediska dále porušila i povinnost sta- novenou v $ 82 zákona o azylu. V těchto námitkách proto Nejvyšší správní soud stěžovatelce nepřisvědčil, a neshledal tak porušení $ 24 zákona o azylu. Podle $ 24 odst. 2 zákona o azylu se písemnost, kterou se nepodařilo doručit, uloží v.
při- jímacím nebo pobytovém středisku, kde je žadatel o udělení azylu hlášen k po- bytu, nebo v ministerstvem určeném azylovém zařízení, jeli hlášen k pobytu mimo azylové zařízení. Oznámení o ulo- žení nedoručené písemnosti se vyvěsí v přijímacím nebo pobytovém středisku na úřední desce. Nevyzvedne-li si ad- resát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Nejvyšší správní soud rovněž pře- zkoumal namítané porušení $ 3 odst. 3 a 4, $ 32 odst. 1, $ 46 a $ 47 odst. 3 správního řádu.
Protože stěžovatelka 962 své tvrzení ve vztahu k označeným usta- novením zákona nijak nespecifikovala, zabýval se Nejvyšší správní soud všemi možnými dopady, ovšem neshledal, že by k porušení citovaných ustanovení ze strany správního orgánu došlo, a při- svědčil tak závěrům krajského soudu. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že neshledal v souzené věci stěžovatelkou označený důvod vymezený v ustanovení $ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. K namítanému porušení ustanove- ní $ 103 odst. 1 písm. d) s.
ř. s., tj. že „rozhodnutí správního orgánu je ne- přezkoumatelné pro nedostatek důvo- dů rozhodnutí“, Nejvyšší správní soud uvádí, že nepřezkoumatelnost spočíva- jící v nedostatku důvodů rozhodnutí je třeba spatřovat v tom, že se rozhodnutí neopírá o důvody, které opodstatňují ur- čitý výrok rozhodnutí. Protože stěžova- telka žádné konkrétní námitky ve vzta- hu k porušení označeného ustanovení soudního řádu správního nevymezila, ale pouze uvedla, že krajský soud dosta- tečně nepřezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a své rozhodnutí dostateč- ným způsobem neodůvodnil, nezbylo Nejvyššímu správnímu soudu než opě- tovně přezkoumat všechna možná na- plnění označeného důvodu ve vztahu k přezkoumávanému rozsudku Krajské- ho soudu v Praze.
Po přezkoumání Nej- vyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud správně vyšel ze skutkové- ho a právního stavu, jenž existoval v do- bě rozhodování žalovaného správního orgánu, a zabýval se všemi výroky napa- deného rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Podle názoru Nejvyššího správní- ho soudu se tak rozhodnutí krajského soudu dostatečně opírá o důvody, kte- ré opodstatňují předmětný výrok. I zde proto Nejvyšší správní soud uzavírá, že V souzené věci neshledal ani stěžovatel- kou označený důvod vymezený v usta- novení $ 103 odst. 1 písm. d) s.
ř. s. Ze všech shora uvedených důvodů že kasační stížnost není důvodná, a pro- to ji jako takovou zamítl ($ 110 odst. 1 s.ř.s.). Cuch) Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, 369 Daňové řízení: odůvodnění rozhodnutí o odvolání k $ 50 odst. 7 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (v textu též „da- ňový řád“, „d. ř.“) Odvolací orgán je v řízení podle zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, vázán odvolacími důvody. Vypořádalli se s nimi řádně v odůvodnění svého rozhodnutí, a vyhověl tak požadavku 6 50 odst. 7 téhož zákona, není jeho rozhodnutí nezákonné jen proto, že takové odůvodnění se zabývá třeba i jen dílčí otázkou pro rozhodnutí určující a neobsahuje bližší vymezení předmětu řízení nebo výčet všech provedených důkazů či jejich hodnocení.
D. T. H. (Vietnamská socialistická republika) proti Ministerstvu vnitra o udělení