+ licii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon 'o Azylw, ve znění zá- kona č. 2/2002 Sb. Rozhodnutí správního orgánu, v jehož odůvodnění nejsou uvedeny dů- kazy, na jejichž podkladě správní orgán dovodil své závěry, je v rozporu s $47 odst. 3 správního řádu a je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů [S 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Nejsou-li důkazy obsáženy ani ve správním spi- se, nemá skutkový stav, který vzal správní orgán za základ svého rozhodnu- tí, oporu ve spise [$ 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. l :
+ licii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon 'o Azylw, ve znění zá- kona č. 2/2002 Sb. Rozhodnutí správního orgánu, v jehož odůvodnění nejsou uvedeny dů- kazy, na jejichž podkladě správní orgán dovodil své závěry, je v rozporu s $47 odst. 3 správního řádu a je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů [S 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Nejsou-li důkazy obsáženy ani ve správním spi- se, nemá skutkový stav, který vzal správní orgán za základ svého rozhodnu- tí, oporu ve spise [$ 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. l :
V kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že rozhodnutí soudu považuje za nezá- konné z důvodů nesprávného posouze- ní právní otázky soudem. Namítal, že v odůvodnění svého rozhodnutí necito- val žádný z možných informačních zdro- jů proto, že z žádosti o udělení azylu a zobsahu provedeného pohovoru nevy- plynulo, že by žalobce byl ve své vlasti pronásledován nebo že by měl odůvod- něný strach z pronásledování z důvodů v zákoně o azylu uvedených. Poukázalna rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 1998, sp. zn. 5 Az 513/96%, z něhož » Zřejmě 5 A 513/96 (ve věci ukrajinské státní příslušnice, kterou z vlasti do České republiky vylákali její krajané pod příslibem legální práce, zde ji však násilím donutili k prostitucí, a která žádala o azyl proto, že se obávala návratu na Ukrajinu, kde by ji tito násilníci moh- li vydírat). : 784 plyne, že pokud žadatel sám ve svých tvr- zeních neuvádí žádný z důvodů spadají- cích pod ustanovení $ 12 zákona, je nad- bytečné a zcela irelevantní zjišťovat situaci v zemi původu a konfrontovat ji s důvody, které nemohou být pro posou- zení žádosti rozhodné. Uvedl, že z toho- to důvodu nejsou informace obsaženy ve správním spise. Žalobci byla dána možnost, aby se seznámil s materiály, které měl správní orgán pro posouzení situace v žalobcově vlasti soustředěny. Tyto informace měl správní orgán k dis- pozici, ale z toho ještě nevyplývala jeho povinnost tyto materiály k posouzení ža- lobcovy žádosti o azyl použít. Kasační stížnost není důvodná. Stěžovatel považuje rozsudek kraj- ského soudu za nezákonný s ohledem na nesprávné posouzení právní otázky sou- dem, tedy z důvodu uvedeného v usta- novení $.103 odst. 1 písm. a) s. ř, s. K to- mu třeba uvést, že nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je apliko- ván nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale ten je nesprávně vyložen. Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku neshledal. Sdílí závěr krajského soudu, obsažený v napadeném rozsudku: napadené roz- hodnutí neobsahuje odkaz na jedinou informaci, ze které by správní orgán do- vodil, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení azylu podle $ 12 zákona o azylu, ani skutečnosti a informace k posouzení. překážek vycestování. Je třeba souhlasit rovněž s tím, že pokud zprávy, které stěžovatel citoval v proto- kolu o pohovoru se žalobcem, ve spise zcela chybí, nemá soud dostatečné pod- klady k tomu, aby přezkoumal zákonnost stěžovatelova rozhodnutí o neudělení azylu a nemůže spolehlivě posoudit ani žalobní námitku stran pronásledování z důvodu náboženského vyznání. . Namítá-li stěžovatel, že v odůvodnění svého rozhodnutí necitoval žádné z mož- ných informačních zdrojů proto, že z žá- dosti o udělení azylu ani z obsahu prove- deného pohovoru nevyplynulo, že by žalobce byl ve své vlasti pronásledován nebo měl odůvodněný strach z pronásle- dování z důvodů v zákoně o azylu uvede- ných, a poukazoval současně na starší rozsudek Vrchního soudu v Praze, nelze s námitkou souhlasit. “ Především nutno zdůraznit, že žalob- ce již v žádosti na zahájení řízení o udě- lení azylu ze dne 5. 8. 2001 uvedl, že je adventista a že v Rusku jemu a jeho sy- novi vyhrožuje muslimská mafie zabitím. V protokolu o pohovoru k důvodům ná- vrhu na zahájení řízení o udělení azylu ze dne 15. 10. 2001 poukazoval žalobce v té části, kde popisoval chování muslim- ské mafie, i na to, že mafie na něho nalé- hala, aby přestoupil na islámskou víru. Zcela jednoznačně pak žalobce pouka- zoval na svou náboženskou příslušnost v podané žalobě, přičemž právě přísluš- nost k Církvi adventistů sedmého dne považoval za klíčovou pro posouzení své žádosti. Na uvedených tvrzeních setrval i při jednáních Krajského soudu v Hrad- ci Králové dne 14. 8. 2003, kdy tvrdil, že náboženskou příslušnost uváděl, již od samého počátku řízení a dále, že bydlel prakticky na hranicích s Čečenskem, což je převážně muslimská oblast. Za této situace nepostačuje v posuzo- vané věci stěžovatelovo konstatování (uvedené v jeho vyjádření ze dne 2. 9. 2002), že žalobce se snaží svůj příběh účelově posunout do náboženské rovi- 785 638 ny, ale je třeba, aby ve spise bylo založeno dostatečné množství podkladů pro vývo- zení závěrů o tom, zda žalobcovy námit- ky, které svým obsahem nasvědčují stra- chu z pronásledování z náboženských důvodů, jsou odůvodněny či nikoliv. Pokud by bylo poté shledáno, že ža- lobce nesplňuje podmínky pro udělení azylu, je třeba poukázat na ustanovení $ 28 zákona o azylu, podle něhož, pokud bude rozhodnuto o neudělení azylu ne- bo odnětí azylu, Ministerstvo v rozhod- nutí uvede, zda se na cizince vztahuje překážka vycestování. Povinnost správ- ního orgánu rozhodnout o tom, zda se na cizince vztahuje překážka vycestová- ní podle $ 91, je v případě rozhodnutí o neudělení azylu obligatorní. Okolnosti stanovené jako překážky vycestování podle uvedeného ustanovení nejsou to- tožné s důvody pro udělení azylu podle $ 12. Je proto nezbytné, aby se jimi správní orgán i soud samostatně zabýva- ly. V odůvodnění rozhodnutí, jímž se sta- noví, že se na určitou osobu nevztahují překážky vycestování ve smyslu ustano- vení $ 91 zákona o azylu, je třeba samo- statně posoudit skutková zjištění o situa- ci v zemi původu žadatele o azyl ve vztahu k okolnostem stanoveným jako překážky vycestování. Zatímco jedním z důvodů pro udělení azylu je podle $ 12 pronásledování, respektive důvodná obava z něj, jako překážku pro vycesto- vání stanoví $ 91 odst. 1 skutečnost, že by vycestováním mohlo dojít k ohrožení života nebo svobody. Na těchto závěrech ničeho nemění to, že jak pronásledová- ní, tak ohrožení života ve smyslu $ 91 se má dít ze stejných důvodů. Takovým závěrům ale musí předchá- zet shromáždění dostatečných skutko- vých podkladů, z nichž by bylo možno posoudit žalobcovo tvrzení z hlediska je- 786 ho důvodnosti. Nejvyšší správní soud proto souhlasí jak se závazným právním názorem krajského soudu, který stěžova- teli ukládá doplnit správní spis o všech- ny zprávy citované v závěru protokolu o pohovoru uskutečněného se žalob- cem, tak i s názorem, kterým krajský soud zavazuje stěžovatele k tomu, aby se vypořádal se žalobní námitkou ohledně pronásledování žalobce z náboženských důvodů a na základě shromážděných lis- tinných důkazů výše uvedených, popř. i dalších provedených zjištění, skutkový stav zhodnotil podle příslušných ustanove- ní zákona o azylu a vydal ve věci nové roz- hodnutí, v jehož odůvodnění uvede, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí a jakými úvahami byl veden, tak, aby odů- vodnění rozhodnutí bylo v souladu s usta- novením $ 47 odst. 3 správního řádu.. Nejvyšší správní soud ještě podotýká, že rozhodnutí správního orgánu musí obstát samo o sobě. Pokud v jeho odů- vodnění nejsou uvedeny důkazy, na je- jichž podkladě správní orgán dovozuje svoje závěry, pak nutno dospět k tomu, že-nejsou spíněny podmínky ustanovení $ 47 odst. 3. správního řádu a rozhodnutí je třeba považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Nemá tedy prav- du stěžovatel, domnívá-li se, že v dané věci postačovalo, že žalobci byla dána možnost seznámit se s materiály, které měl správní orgán pro posouzení situa- ce v žalobcově vlasti k dispozici, a že již pro stěžovatele nevyplývala povinnost tyto materiály k posouzení žádosti o azyl použít. Ustanovení $ 47 odst. 3 správní- ho řádu totiž zcela jednoznačně stanoví, že v odůvodnění rozhodnutí správní or- gán uvede, které skutečnosti byly pod- kladem pro rozhodnutí, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodl. Neobsahuje-li stěžova- telovo napadené rozhodnutí odkaz na žádný důkaz .ve věci provedený, lze- dů- vodně uzavřít, že rozhodnutí je nepře- zkoumatelné pro nedostatek důvodů; nejsou-li důkazy obsaženy ani ve správ- ním spise, pak skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného roz- hodnutí, nemá oporu ve spisech. ' „V podání ze dne 2. 12. 2003 stěžova- tel dodatečně uvedl, že rozhodnutí sou- du považuje za nezákonné i z důvodů uvedených v $ 103 odst. 1 písm. b)a d) soudního řádu správního; neuvedl však, z jakých skutkových či právních důvodů tak činí. Takto formulované námitky jsou zcela nekonkrétní, a Nejvyšší správ- ní soud se jimi proto nemohl zabývat. . Ze všech výše uvedených důvodů Nej- vyšší správní soud zamítl stěžovatelovu kasační stížnost podle $ 110 odst. 1 s. ř. s. (tur)
Jevgenij J. (Ruská federace) proti Ministerstvu vnitra o udělení azylu, o kasační
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v souladu s § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel považuje rozsudek krajského soudu za nezákonný s ohledem na nesprávné posouzení právní otázky uvedeným soudem, tedy z důvodů uvedeného v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (byť tento důvod stěžovatel v kasační stížnosti neoznačil, doplnil ho až v podání ze dne 2. 12. 2003). K tomu třeba uvést, že nesprávný právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku neshledal. Nejvyšší správní soud především uvádí, že sdílí závěr krajského soudu obsažený v napadeném rozsudku, totiž ten, že napadené rozhodnutí neobsahuje odkaz na jedinou informaci, ze které by správní orgán dovodil, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu a dále skutečnosti a informace k posouzení překážek k vycestování. Je třeba souhlasit rovněž s tím, že pokud zprávy, které stěžovatel citoval v protokolu o pohovoru se žalobcem ve spise zcela chybí, nemá soud dostatečné podklady k tomu, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí stěžovatele o neudělení azylu a nemůže spolehlivě posoudit ani žalobní námitku stran pronásledování z důvodů náboženského vyznání.
Namítá-li stěžovatel, že v odůvodnění svého rozhodnutí necitoval žádné z možných informačních zdrojů proto, že z žádosti o udělení azylu ani z obsahu provedeného pohovoru nevyplynulo, že by žalobce byl ve své vlasti pronásledován nebo měl odůvodněný strach z pronásledování z důvodů v zákoně o azylu uvedených, a poukazoval současně na rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 Az 513/1996, nutno uvést, že v posuzované věci nelze s názorem stěžovatele souhlasit.
Především nutno zdůraznit, že žalobce již v žádosti na zahájení řízení o udělení azylu ze dne 5. 8. 2001 uvedl, že je adventista a že v Rusku mu a jeho synovi vyhrožuje muslimská mafie zabitím. V protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu ze dne 15. 10. 2001 poukazoval žalobce v té části, kde popisoval chování muslimské mafie, i na to, že mafie na něho naléhala, aby přestoupil na islámskou víru. Zcela jednoznačně pak žalobce poukazoval na svou náboženskou příslušnost v podané žalobě, přičemž právě příslušnost k Církvi adventistů sedmého dne považoval za klíčovou pro posouzení jeho žádosti. Na uvedených tvrzeních setrval i při jednáních Krajského soudu v Hradci Králové dne 14. 8. 2003, kdy tvrdil, že náboženskou příslušnost uváděl již od samého počátku řízení a dále, že bydlel prakticky na hranicích s Čečenskem, což je převážně muslimská oblast. Podle názoru Nejvyššího správního soudu nepostačuje v posuzované věci konstatování stěžovatele (uvedené v jeho vyjádření ze dne 2. 9. 2002), že žalobce se snaží svůj příběh účelově posunout do náboženské roviny, ale je třeba, aby ve spise bylo založeno dostatečné množství podkladů pro vyvození závěrů o tom, zda námitky žalobce, které svým obsahem nasvědčují strachu z pronásledování z náboženských důvodů, jsou odůvodněny či nikoliv. Pokud by bylo shledáno, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení azylu podle § 12 (a rovněž § 13, 14) zákona o azylu, pak je třeba poukázat na ustanovení § 28 zákona o azylu, podle něhož, pokud bude rozhodnuto o neudělení azylu nebo odnětí azylu, Ministerstvo v rozhodnutí uvede, zda se na cizince vztahuje překážka vycestování. Z výše uvedeného tedy plyne, že povinnost správního orgánu rozhodnout o tom, zda se na cizince vztahuje překážka vycestování podle § 91, je v případě rozhodnutí o neudělení azylu obligatorní. Okolnosti stanovené jako překážky vycestování podle uvedeného ustanovení nejsou totožné z důvody pro udělení azylu podle § 12 a je proto nezbytné, aby se jimi správní orgán i soud samostatně zabývaly. V odůvodnění rozhodnutí, jímž se stanoví, že se na určitou osobu nevztahují překážky vycestování ve smyslu ustanovení § 91 zákona o azylu, je třeba samostatně posoudit skutková zjištění o situaci v zemi původu žadatele o azyl ve vztahu k okolnostem stanoveným jako překážky vycestování. Zatímco jedním z důvodů pro udělení azylu je podle § 12 pronásledování, respektive důvodná obava z něj, jako překážku pro vycestování stanoví § 91 odst. 1 skutečnost, že by vycestováním mohlo dojít k ohrožení života nebo svobody. Na těchto závěrech ničeho nemění to, že jak pronásledování, tak ohrožení života ve smyslu § 91 se má dít za stejných důvodů.
Výše uvedené ovšem předpokládá shromáždění dostatečných skutkových podkladů, z nichž by bylo možno tvrzení žalobce z hlediska jeho důvodnosti posoudit. Nejvyšší správní soud proto souhlasí se závazným právním názorem krajského soudu, který stěžovateli ukládá doplnit správní spis o všechny zprávy citované v závěru protokolu o pohovoru uskutečněného se žalobcem a dále s právním názorem, kterým krajský soud zavazuje stěžovatele k tomu, aby se vypořádal se žalobní námitkou ohledně pronásledování žalobce z náboženských důvodů a na základě shromážděných listinných důkazů, výše uvedených, popř. i dalších provedených zjištění, skutkový stav zhodnotil podle příslušných ustanovení
zákona o azylu a vydal ve věci nové rozhodnutí, v jehož odůvodnění uvede, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí a jakými úvahami byl veden, tak, aby odůvodnění rozhodnutí bylo v souladu s ustanovení § 47 odst. 3 správního řádu.
Nejvyšší správní soud ještě podotýká, že rozhodnutí správního orgánu musí obstát samo o sobě. Pokud v jeho odůvodnění nejsou uvedeny důkazy na jejichž podkladě správní orgán dovozuje svoje závěry, pak nutno dospět k závěru, že nejsou splněny podmínky ustanovení § 47 odst. 3 správního řádu, a rozhodnutí je třeba považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Nelze proto souhlasit s názorem stěžovatele, že v dané věci postačovalo, že žalobci byla dána možnost seznámit se s materiály, které měl správní orgán pro posouzení situace ve vlasti žalobce k dispozici, a že již pro stěžovatele nevyplývala povinnost tyto materiály k posouzení žádosti o azyl použít. Ustanovení § 47 odst. 3 správního řádu totiž zcela jednoznačně stanoví, že v odůvodnění rozhodnutí správní orgán uvede, které skutečnosti byly podkladem pro rozhodnutí, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodl. Neobsahuje-li napadené rozhodnutí stěžovatele odkaz na jediný důkaz ve věci provedený, nelze dospět k jinému závěru než k tomu, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, a nejsou-li důkazy obsaženy ani ve správním spise, pak třeba uzavřít, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, nemá oporu ve spisovém materiálu.
Pokud stěžovatel dodatečně v podání ze dne 2. 12. 2003 uvedl, že rozhodnutí soudu považuje za nezákonné i z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. b) a d) soudního řádu správního, a neuvedl, z jakých důvodů, je třeba vycházet z toho, že takto formulované námitky jsou zcela nekonkrétní, a Nejvyšší správní soud se proto jimi nemohl zabývat.
Ze všech výše uvedených důvodů, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost stěžovatele není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť stěžovatel nebyl v kasační stížnosti úspěšný a žalobce žádné náklady řízení neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné jemu vzniklé náklady nezjistil (§ 60 odst. 1 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. 1. 2004
JUDr. Dagmar Nygrínová předsedkyně senátu