4 Azs 75/2006- 87 - text
č. j. 4 Azs 75/2006 - 87
U S N E S E N Í
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: H. S., zast. JUDr. Janem Bébrem, advokátem, se sídlem Praha 5, Ostrovského 3, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2005, č. j. 11 Az 208/2003 - 58, a o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
I. Kasační stížnost s e o d m í t á .
II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupci stěžovatelky JUDr. Janu Bébrovi, advokátu, s e p ř i z n á v á odměna ve výši 1075 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30-ti dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) brojila žalobou podanou u Městského soudu v Praze proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, č. j. OAM-10941/VL-19-P22-2001, ze dne 8. 9. 2003, kterým jí nebyl udělen azyl podle § 12, § 13 odst. 1 a 2 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), s tím, že se na ni nevztahuje překážka vycestování podle § 91 téhož zákona. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 2. 2005, č. j. 11 Az 208/2003 - 58, rozhodl, že se žaloba zamítá a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto rozsudku stěžovatelka včas podala kasační stížnost, v níž konstatuje, že s rozsudkem nesouhlasí a podle § 102 a násl. s. ř. s. proti němu podává kasační stížnost. Dále uvedla, že při projednávání její žádosti o azyl došlo k pochybení správního orgánu a že rozhodnutí správního orgánu napadá v celém rozsahu. Správnímu orgánu vytýká, že nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci, nesprávně posoudil žádost o azyl, neopatřil úplné důkazy, jeho rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných podkladů a svým postupem porušil § 3 odst. 4, § 32 odst. 1, § 34 odst. 1 a § 46 správního řádu.
Stěžovatelka dále uvedla, že v zemi původu panují takové poměry, že tam nemůže žít. Tvrdí, že se před svým útěkem ocitla v situaci, kterou popisuje čl. 53 Příručky k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků, vydané Vysokým komisařem v lednu 1992 v Ženevě, a odkazuje též na čl. 43 Příručky. Stěžovatelka požaduje zrušení shora citovaného rozsudku a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení. Dále navrhuje, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek a žádá o ustanovení zástupce a tlumočníka do ruského jazyka.
Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 24. 10. 2005, č. j. 11 Az 208/2003 - 80, stěžovatelce ustanovil zástupce z řad advokátů JUDr. Jana Bébra. Poté usnesením ze dne 3. 2. 2006, č. j. 11 Az 208/2003 - 84, vyzval stěžovatelku, aby kasační stížnost do jednoho měsíce doplnila tak, aby bylo zřejmé, v jakém rozsahu a z jakých důvodů rozhodnutí krajského soudu napadá, a aby doplnila údaj o tom, kdy byl napadený rozsudek doručen. Městský soud zároveň uvedl, že nebude-li výzvě ve stanovené lhůtě vyhověno, bude kasační stížnost odmítnuta. JUDr. Jan Bébr, ustanovený zástupce stěžovatelky, přípisem ze dne 9. 2. 2006 a přípisem ze dne 2. 3. 2006 informoval městský soud, že kasační stížnost zatím doplnit nemůže, neboť se mu nedaří navázat se stěžovatelkou kontakt, a doplní ji, jakmile to bude možné. Následně dne 15. 5. 2006 předložil Městský soud v Praze věc Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že za situace, kdy nebylo reagováno na výzvu Městského soudu v Praze k doplnění kasační stížnosti ve lhůtě soudem určené a ostatně ani později, kasační stížnost nadále nesplňuje náležitosti předepsané ustanovením § 106 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 103 odst. 1 s. ř. s.
Podle ustanovení § 106 odst. 1 s. ř. s. musí kasační stížnost kromě obecných náležitostí podání obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu rozhodnutí bylo doručeno. Ustanovení § 37 platí obdobně. Podle ustanovení § 37 odst. 5 s. ř. s. předseda senátu usnesením vyzve podatele k opravě nebo odstranění vad podání a stanoví mu k tomu lhůtu. Nebude-li podání v této lhůtě doplněno nebo opraveno a v řízení nebude možno pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení o takovém podání usnesením odmítne, nestanoví-li zákon jiný procesní důsledek. O tom musí být podatel ve výzvě poučen.
Z výše uvedeného plyne, že kasační stížnost zůstává neurčitá a nekonkrétní. V textu kasační stížnosti stěžovatelka neuvádí, v jakém rozsahu napadá rozsudek krajského soudu, ani žádné konkrétní důvody. Z textu kasační stížnosti tak není poznatelné, v čem stěžovatelka spatřuje nezákonnost či nesprávnost napadeného rozsudku krajského soudu, resp. jaká pochybení krajskému soudu vytýká.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, pokud stěžovatel v kasační stížnosti neuvede, v jakém rozsahu a z jakých důvodů napadá rozhodnutí, proti němuž kasační stížnost směřuje (§ 106 odst. 1 s. ř. s.), a tyto vady k výzvě soudu nebyly odstraněny, nelze v řízení pokračovat a soud kasační stížnost odmítne (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2003, č. j. 2 Ads 29/2003 - 40).
Tak tomu je v posuzované věci, kdy stěžovatelka pouze uvádí, že s rozsudkem nesouhlasí a podle § 102 a násl. s. ř. s. proti němu podává kasační stížnost, dále uvádí, že při projednávání její žádosti o azyl došlo k pochybení správního orgánu a že rozhodnutí správního orgánu napadá v celém rozsahu, přičemž správnímu orgánu vytýká, že nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci, nesprávně posoudil žádost o azyl, neopatřil úplné důkazy, jeho rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných podkladů a svým postupem porušil výše citovaná ustanovení správního řádu, a dále uvádí, že v zemi původu panují takové poměry, že tam nemůže žít, a tvrdí, že se před svým útěkem ocitla v situaci, kterou popisuje čl.
53 Příručky k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků, vydané Vysokým komisařem v lednu 1992 v Ženevě, a odkazuje též na čl. 43 Příručky. Stěžovatelka neuvádí nic konkrétního proti postupu či rozsudku krajského soudu, neuvádí, jakých pochybení se soud dopustil (ať již ve smyslu vad řízení, či v právním závěru). Takto formulovanou kasační stížnost považuje Nejvyšší správní soud za nedostačující ve smyslu ustanovení § 106 odst. 1 s. ř. s. se zřetelem k ustanovení § 103 odst. 1 s.
ř. s.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že stěžovatelka (její zástupce) byla řádně vyzvána k odstranění vytýkaných vad kasační stížnosti a byla současně poučena o následcích nerespektování této výzvy. Vytýkané vady stěžovatelka ve stanovené lhůtě neodstranila. Vzhledem k tomu, že potřebné údaje nebyly stěžovatelkou doplněny, nebyly splněny podmínky ustanovení § 106 odst. 1 s. ř. s.
Za této situace nezbylo Nejvyššímu správnímu soudu než kasační stížnost podle ustanovení § 37 odst. 5 s. ř. s. odmítnout, neboť nebyla ve stanovené lhůtě doplněna a v řízení není možno pro tento nedostatek pokračovat. Stěžovatelka rovněž požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. V situaci, kdy byla kasační stížnost odmítnuta, se Nejvyšší správní soud tímto návrhem již nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 3 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, jestliže kasační stížnost byla odmítnuta.
Nejvyšší správní soud přiznal zástupci stěžovatelky odměnu za jeden úkon právní služby ve výši 1000 Kč podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. f) a § 11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. a náhradu hotových výdajů podle ustanovení § 13 odst. 3 téže vyhlášky ve výši 75 Kč za jeden úkon, celkem tedy 1075 Kč. Uvedená částka bude zástupci stěžovatelky vyplacena do 30-ti dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu Nejvyššího správního soudu. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 20. října 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová předsedkyně senátu