4 Azs 98/2006

4 Azs 98/2006- 135 - text

č. j. 4 Azs 98/2006 - 135

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: A. P., zast. JUDr. Janem Charuzou, advokátem, se sídlem v Praze 4, Hlavatého 618, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2005, č. j. 10 Az 13/2004 - 80,

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Odměna zástupce stěžovatele JUDr. Jana Charuzy, advokát, s e u r č u j e částkou 2150 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci rozhodnutí.

Žalobce (dále též „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený rozsudek, kterým byla zamítnuta jeho žaloba směřující proti rozhodnutí žalovaného ze dne

27. 1. 2004, č. j. OAM-1980/VL-07-P25-2000. Tímto rozhodnutím nebyl stěžovateli udělen azyl pro nesplnění podmínek podle § 12, § 13 odst. 1, 2 ani § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Současně bylo vysloveno, že se na cizince nevztahuje překážka vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu.

V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí, pak stěžovatel namítal, že v řízení došlo k porušení § 3 odst. 4, § 32 odst. 1, 5 § 34 a § 46 správního řádu. Uvedl, že konkrétní důvody doplní po seznámení s obsahem celého spisu.

Následným podáním (prostřednictvím ustanoveného zástupce) žalobu doplnil. V doplnění zejména uvedl, že splňuje podmínky vymezené v ustanovení § 12 zákona o azylu, pro jejichž prokázání navrhuje vyslechnout osoby znalé situace, zejména sebe a svou matku. Stejně tak uvedl, že brojí proti zjištěnému skutkovému stavu, jakož i právnímu hodnocení ze strany správního orgánu a požadoval zrušení napadaného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení.

V napadeném rozsudku dospěl Městský soud v Praze, obdobně jako žalovaný správní orgán, k závěru, že stěžovatel Moldávii neopustil z důvodů upravených zákonem o azylu, tj. v důsledku pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod, nebo pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§ 12 zákona o azylu). Stěžovatelem uváděné problémy, jimiž byly zejména problémy při studiu a ekonomické problémy, podle Městského soudu v Praze nelze podřadit pod důvody vymezené zákonem o azylu. Soud se ztotožnil se závěry žalovaného správního orgánu a nepřisvědčil námitkám stěžovatele. S odkazem na uvedené uzavřel, že napadané rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem a žalobu proto jako nedůvodnou zamítl.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, ve které uváděl, že v zemi původu se necítí bezpečně, protože cítí drobné diskriminační jednání ze strany jak státních, tak i soukromých subjektů. Domnívá se, že území Moldavské republiky pro něho není bezpečnou zemí a cítí se na jejím území ohrožen. Obává se, že když se vrátí, budou opět potlačována jeho práva a svobody a současně má obavu ze stíhání za to, že odchodem do České republiky „zradil“ svou zemi. Závěrem doplnil, že v Moldávii je u moci komunistická strana, jakož i to, že se v České republice oženil, vychovává zde syna a žije řádně podle norem platných v České republice. Požadoval zrušení napadaného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení.

V kasační stížnosti stěžovatel rovněž požádal o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti a přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2005, č. j. 10 Az 13/2004 - 105 byl stěžovateli ustanoven právní zástupce, JUDr. Jan Charuza, advokát se sídlem v Praze, Hlavatého 618, jehož prostřednictvím byla kasační stížnost dále doplněna.

V doplnění kasační stížnosti stěžovatel zejména uvádí, že kasační stížnost podává z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a z důvodu vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit, tedy z důvodů vymezených v § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.

ř. s.“). Konkrétně namítá porušení § 75 odst. 2 a § 77 odst. 2 s. ř. s., a to z důvodu, že městský soud se nezabýval politickou perzekucí stěžovatele, hrozbou trestního, či jiného stíhání v Moldávii a vycházel pouze z některých informací. Stejně tak stěžovatel namítal, že soud řádně neprověřil důkazy a hodnocení provedené žalovaným, nepřihlédl k násilnostem konaných na ruské menšině, její diskriminaci, nedostatečně zhodnotil humanitární důvody, jakož se ani nezabýval tím, že by stěžovatel v případě návratu nemohl pokračovat v dosavadním studiu.

S odkazem na uváděné skutečnosti požadoval zrušení napadaného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení.

Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém zejména uvedl, že popírá oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak správní rozhodnutí, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy; odkázal na správní spis a judikaturu. Navrhl nepřiznání odkladného účinku a zamítnutí kasační stížnosti.

Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem.

Nejvyšší správní soud dále vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle § 78b odst. 1, 2 a 3 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza k pobytu nad 90 dní za účelem strpění pobytu na území, pokud předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany.

Vízum za účelem strpění pobytu nelze udělit, pokud cizinec podává opakovaně kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu, ačkoliv již o kasační stížnosti proti tomuto rozhodnutí bylo pravomocně rozhodnuto, nebo pokud cizinec na území pobývá na základě povolení k pobytu podle zvláštního právního předpisu. Časovou platnost víza za účelem strpění pobytu stanoví policie na dobu nezbytně nutnou, nejdéle však na dobu 1 roku. Na žádost cizince, není-li řízení o kasační stížnosti ukončeno, může být doba platnosti víza za účelem strpění pobytu prodloužena, a to i opakovaně).

Ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti. Nejvyšší správní soud přezkoumával napadené rozhodnutí městského soudu v mezích důvodů vymezených stížnostními body (§ 109 odst. 2 a 3 s.

ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Z kasační stížnosti vyplynulo, že stěžovatel kasační stížností uplatňuje důvody uvedené v ustanovení § 103 odst. 1 a) a b) s. ř. s. Nejprve je třeba se vyjádřit k významu jednotlivých namítaných důvodů.

Význam prvního z uvedených důvodů, tj. § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy „nesprávného posouzení právní otázky soudem“, spočívá podle Nejvyššího správního soudu buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní závěr, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen. Takováto pochybení v rozhodnutí Městského soudu v Praze však Nejvyšší správní soud neshledal.

Dále je třeba se vyjádřit k dopadu dalšího ustanovení a to § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.

K významu první části (došlo k vadě řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu) je třeba podle Nejvyššího správního soudu uvést, že skutková podstata je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru, vedl k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata dále nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový základ pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, přičemž tento základ je nedostačující k učinění správného skutkového závěru.

Význam další části označeného písm. b) § 103 odst. 1 s. ř. s. („při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto vytýkanou vadu měl soud napadané rozhodnutí zrušit“) se zakládá na faktu, že intenzita porušení řízení před správním orgánem byla v přímé souvislosti s následnou nezákonností tohoto rozhodnutí. K poslednímu možnému porušení z tohoto zákonného ustanovení („rozhodnutí správního orgánu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost“) Nejvyšší správní soud uvádí, že jeho možný dopad je třeba posuzovat vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí.

Ani jeden z důvodů vymezených v § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. však Nejvyšší správní soud neshledal.

Podle ustanovení § 12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

Nejvyšší správní soud konstatuje, že podstatou a smyslem azylového řízení je udělit azyl toliko pro pronásledovaní za uplatňování politických práv a svobod, nebo z důvodu odůvodněného strachu z pronásledování z taxativně vymezených důvodů. Azylové zákonodárství České republiky přitom, a to v kontextu právních úprav azylu v jiných demokratických evropských zemích, vnímá právo na azyl jako právo na nezbytnou ochranu před výše uvedeným nebezpečím.

Z předloženého správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 20. 10. 2000 žádost o udělení azylu, ze které vyplynulo, že o azyl žádá proto, že v Moldávii nemůže studovat, protože je ruské národnosti. Ve škole mu říkali, aby jel do Ruska, nemohl najít práci, matka si půjčila peníze a poté, co odjela do České republiky tak jej věřitelé obtěžovali a chtěli po něm peníze. Do protokolu o pohovoru k důvodům žádosti o azyl ze dne 12. 12. 2003 stěžovatel uvedl, že hlavním důvodem jeho odchodu ze země byla diskriminace ruského obyvatelstva.

V roce 1999 – 2000 studoval v Kišiněvě na Vysokém učení technickém a měl pocit, že jsou upřednostňováni studenti moldavské národnosti, ať již při známkování, nebo při zkouškách. Do očí mu to nikdo neřekl, ale bylo to tak. Na postup zkoušejících profesorů a učitelů si nestěžoval, neboť měl zato, že to nemělo smysl. Po ukončení jednoho roku studia studium oficiálně přerušil na jeden rok a hledal práci, avšak žádnou nesehnal, dávali přednost Moldavanům. Chtěl změnit univerzitu, ještě neměl rozhodnuto na jakou jinou půjde.

V červnu skončil ve škole a do odchodu ze země prakticky nepracoval, jen jednou rozdával reklamní letáky nové telefonní společnosti. Již jako dítě viděl shromáždění lidí s transparenty „Rusové běžte domů“, nebo „Kufr – nádraží – Rusko“, a bojí se že by se to mohlo opakovat. Na dotaz, že se nyní nezmiňuje o věřitelích jeho matky, kteří jej, jak uváděl v žádosti o udělení azylu, údajně obtěžovali, stěžovatel uvedl, že to zapomněl říci. Dále uvedl, že v Moldavsku se musí za studium platit, nikdo jej nenutil odejít, mají zájem o jeho peníze.

Pokud neuspěje u řádných termínů zkoušek, za další termíny musí dát úplatek. V případě návratu by musel na vojnu, a stěžovatel si myslí, že by nastaly stejné problémy jako před jeho odchodem. Uvedl, že není dobré, když se ve své zemi (stěžovatel se v Moldávii narodil) cítí jako cizinec. Jedním z důvodů, proč jel do České republiky bylo to, že zde byla jeho matka. Na závěr protokolu vedeného za přítomnosti tlumočníka podepsal, že byl s obsahem protokolu seznámen, souhlasí s ním a nežádá doplnění či změny.

Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatele, vycházel správní orgán, jakož i Městský soud v Praze, a jejich závěr o tom, že stěžovatel v žádosti neuvedl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených zákonem o azylu, jakož i to, že se se svými problémy neobrátil na příslušné orgány v zemi původu, tak plně vychází ze skutkového stavu zjištěného v průběhu správního řízení v souladu s příslušnými ustanoveními správního řádu. Nejvyšší správní soud s těmito závěry rovněž souhlasí a odkazuje na ně.

Nejvyšší správní soud především uvádí, že tvrzené skutečnosti ohledně problémů při studiu a ekonomické potíže, byť se jedná o skutečnosti závažné, nelze podřadit pod důvody vymezené zákonem o azylu, které míří na pronásledování v zemi původu pro uplatňování politických práv a svobod, nebo pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. Proto nemohl přisvědčit ani námitce stran obavy stěžovatele z návratu do Moldavské republiky.

Nejvyšší správní soud dále poznamenává, že ani z doložených dokumentů o zemi původu, z nichž žalovaný správní orgán vycházel (Zpráva Ministerstva vnitra Velké Británie o zemi Moldavsko, z října 2002, Informace Ministerstva vnitra České republiky ze dne 13.8.2003, aktuální informace ohledně situace v Moldavsku, obsažené v databázi ČTK) nevyplývá, že by v Moldávii byla potlačována práva či svobody ruské menšiny, či dokonce, že by stěžovateli hrozilo stíhání za to, že požádal o azyl v České republice, jak tvrdil v kasační stížnosti.

Za rozhodné nepovažuje Nejvyšší správní soud také tvrzení stěžovatele o tom, kdo je u moci v Moldávii, či skutečnost, že se v České republice oženil, vychovává zde syna a dodržuje zdejší zákony, neboť na tyto důvody zákon o azylu nepamatuje.

K námitkám uvedeným v doplnění ke kasační stížnosti Nejvyšší správní soud nejprve uvádí, že ustanovení § 75 odst. 2 s. ř. s. přikazuje soudu přezkoumat v mezích žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí. Byl-li závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí jiný úkon správního orgánu, přezkoumá soud k žalobní námitce také jeho zákonnost, není-li jím sám vázán a neumožňuje-li tento zákon žalobci napadnout takový úkon samostatnou žalobou ve správním soudnictví. Ustanovení § 77 odst. 2 s. ř. s. opravňuje soud v rámci dokazování zopakovat nebo doplnit důkazy provedené správním orgánem, neupraví-li zvláštní zákon rozsah a způsob dokazování jinak. Soud jím provedené důkazy hodnotí jednotlivě i v jejich souhrnu i s důkazy provedenými v řízení před správním orgánem a ve svém rozhodnutí vyjde ze skutkového a právního stavu takto zjištěného.

Nejvyšší správní soud po přezkoumání napadeného rozsudku neshledal, že by došlo k porušení, ať již označeného ustanovení § 75 odst. 2, či § 77 odst. 2 s. ř. s., a to proto, že Městský soud v Praze přezkoumal napadené výroky v mezích žalobních bodů a provedené důkazy hodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu a vyšel ze skutkového a právního stavu takto zjištěného. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku, Městský soud v Praze se zabýval jak tvrzením o údajné politické perzekuci stěžovatele, tak i tvrzenou hrozbou trestního či jiného stíhání, tyto však s ohledem na skutková zjištění i z doložených dokumentů o zemi původu nemohl podřadit pod důvody vymezené zákonem o azylu.

Žalovaný správní orgán posuzoval tvrzení stěžovatele i na základě informací, které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a ekonomické situace a stavu dodržování lidských práv v Moldávii a problémy, které stěžovatel uváděl vyhodnotil jako potíže, které nejsou podřaditelné důvodům pro udělení azylu ve smyslu § 12 zákona o azylu. Obdobně důvody žádosti o poskytnutí azylu vyhodnotil i Městský soud v Praze. Nejvyšší správní soud je také toho názoru, že stěžovatelem uváděné skutečnosti pod důvody vymezené § 12 zákona o azylu podřadit nelze a stěžovateli proto nepřisvědčil.

Bez významu není ani skutečnost, že stěžovatel v zemi původu důsledně nežádal o ochranu orgány svého státu. K tomu Nejvyšší správní soud odkazuje i na svou konstantní judikaturu, např. na rozsudek ze dne 27.6.2005, sp. zn. 4 Azs 395/2004, z něhož vyplývá, že Obecné tvrzení o pronásledování, bez prokázání existence takového pronásledování, za situace, kdy se stěžovatel účinně neobrátil se svými problémy na domovské orgány, nelze podřadit pod zákonem vymezené důvody udělení azylu.

Pokud jde o námitky, že soud nepřihlédl k násilnostem konaným na ruské menšině a nedostatečně zhodnotil humanitární důvody, Nejvyšší správní soud souhrnně uvádí, že takové skutečnosti stěžovatel v řízení o udělení azylu, a ani v řízení před Městským soudem v Praze neuváděl, a Nejvyšší správní soud je tak s odkazem na znění § 104 odst. 4 s. ř. s., ve spojitosti i s ustanovením § 109 odst. 4 s. ř. s., nemohl brát při svém rozhodování v potaz.

Nejvyšší správní soud nemohl zohlednit ani tvrzení stěžovatele o tom, že by nemohl pokračovat ve studiu, neboť tato skutečnost nemůže mít za výše popsaného stavu žádný vliv na udělení či neudělení azylu v České republice.

Lze tak shrnout, že v odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního orgánu jsou správně posouzeny rozhodující právní i faktické skutečnosti, z nichž žalovaný vycházel, skutková zjištění jsou zde přehledně a srozumitelně uvedena a vyplývají z provedených důkazů, přičemž Městský soud v Praze správně posoudil, že skutkový stav byl žalovaným správním orgánem zjištěn správně, důkazy, které si správní orgán opatřil byly úplné a tyto vyhodnotil v kontextu platné právní úpravy. Nelze tedy přisvědčit tvrzení stěžovatele, že daná věc byla nesprávně právně posouzena, stejně jako tvrzení vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit.

V žádné z uváděných námitek tak Nejvyšší správní soud stěžovateli nepřisvědčil a kasační stížnost proto jako nedůvodnou podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.

O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s § 120 s.ř.s.. Žalovaný, který měl ve věci úspěch, žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatele, JUDr. Jan Charuza, byl ustanoven stěžovateli soudem, přiznal Nejvyšší správní soud podle § 35 odst. 8 v návaznosti na § 120 s. ř. s. označenému zástupci za zastupování v řízení o kasační stížnosti odměnu, a to v celkové výši 2 150,- Kč, sestávající se z odměny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (ve znění účinném ke dni poskytování právních služeb) za dva úkony právní služby (á 1000 Kč - § 11 odst. 1 písm. b/, d/ ve spojení s § 9 odst. 3 písm. f/ cit. vyhlášky) a dvou režijních paušálů (á 75 Kč - § 13 odst. 3 téže vyhlášky).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u přípustné opravné prostředky. V Brně dne 21. února 2007

JUDr. Marie Turková předsedkyně senátu