cii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zákonů č. 2/2002 Sb., č. 350/2005 Sb. a č. 136/2006 Sb“ L Vnitřní ochranu (nyní $ 2 odst. 8 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu) žadatele o udě- lení mezinárodní ochrany nelze spatřovat v jeho možnosti přesunout se do jiného státu, neboť v takovém případě se jedná o opuštění země původu, a nikoli o přesíd- lení a vyhledání bezpečného útočiště v rámci hranic země původu. II. Při posuzování možnosti vnitřní ochrany je nezbytné zhodnotit především reálnost (faktickou i právní), přiměřenost, rozumnost a smysluplnost tohoto řeše- ní. Je třeba se zabývat zejména její dostupností, celkovými poměry panujícími v ze- mi původu, osobními poměry žadatele (např. pohlaví, etnická příslušnost, rodinné vazby, zdravotní stav, věk a ekonomická situace), účinností vnitřní ochrany a posta- ss vením žadatele po jeho přesunu z hlediska respektování a zajištění základních lid- ských práv v místě vnitřní ochrany. Rovněž je třeba zvážit bezpečnost žadatele, a to jak při přesunu do cílové části země, tak po jeho přesídlení.
cii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zákonů č. 2/2002 Sb., č. 350/2005 Sb. a č. 136/2006 Sb“ L Vnitřní ochranu (nyní $ 2 odst. 8 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu) žadatele o udě- lení mezinárodní ochrany nelze spatřovat v jeho možnosti přesunout se do jiného státu, neboť v takovém případě se jedná o opuštění země původu, a nikoli o přesíd- lení a vyhledání bezpečného útočiště v rámci hranic země původu. II. Při posuzování možnosti vnitřní ochrany je nezbytné zhodnotit především reálnost (faktickou i právní), přiměřenost, rozumnost a smysluplnost tohoto řeše- ní. Je třeba se zabývat zejména její dostupností, celkovými poměry panujícími v ze- mi původu, osobními poměry žadatele (např. pohlaví, etnická příslušnost, rodinné vazby, zdravotní stav, věk a ekonomická situace), účinností vnitřní ochrany a posta- ss vením žadatele po jeho přesunu z hlediska respektování a zajištění základních lid- ských práv v místě vnitřní ochrany. Rovněž je třeba zvážit bezpečnost žadatele, a to jak při přesunu do cílové části země, tak po jeho přesídlení.
C...) Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým význa- mem přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky; pokud by tomu tak nebylo, musela by být ve smyslu $ 104a s. ř. s. odmítnuta jako nepřija- telná. Stěžovatelka uváděla, že kasační stíž- nost je přijatelná mj. proto, že interpretace pojmu „vnitřní ochrany“ žalovaným (který usuzoval, že je možno si jej vykládat i jako pří- padný útěk či úkryt ve státě sousedícím se ze- mí původu stěžovatelky) je nesprávná. Nej- vyšší správní soud přijatelnosti kasační stížnosti přitakal, i když z poněkud jiného dů- vodu, než stěžovatelka namítá. O přijatelnou kasační stížnost se totiž může typicky, i když nikoliv výlučně, jednat především tehdy, kdy kasační stížnost se dotýká právních otázek, které doposud nebyly vůbec, či nebyly řeše- ny plně judikaturou Nejvyššího správního soudu. O takový případ jde v projednávané věci, neboť otázka tzv. „vnitřní ochrany“ ne- byla dosud v úplnosti zmíněnou judikaturou vyřešena. Proto shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost přijatelnou. K tomu přistupu- je též další důvod přijatelnosti, jímž je zásadní pochybení správního orgánu při výběru a hodnocení důkazů, které krajský soud po- minul, ačkoli měl již z tohoto důvodu napade- né rozhodnutí zrušit (jak bude uvedeno dále). C.) K otázce pronásledování se Nejvyšší správní soud vyjádřil také ve svém rozhodnu- tí ze dne 29. 10. 2003, čj. 4 Azs 4/2003-68, kde konstatoval, že pojem „odůvodněný strach z pronásledování“ [$ 12 písm. b) zákona o azylu] je neurčitý právní pojem, jehož defi- nici neobsahuje žádný právní předpis. Soud v tomto případě přezkoumává, zda ve vztahu k danému pojmu byla uplatněna zásada mate- riální pravdy ukládající správnímu orgánu povinnost zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a zda na základě takto zjištěného sta- vu věci správní orgán dle logických pravidel kvalifikovaně rozhodl. Podle názoru Nejvyšší- ho správního soudu správní orgán v posuzova- né věci takovýmto způsobem nepostupoval. Rozhodnutí žalovaného nevychází z dostateč- ně zjištěného skutkového stavu a postrádá lo- gickou vazbu na shromážděné podklady pro rozhodnutí. Za této situace je třeba přisvědčit námitce stěžovatelky na nedostatečné posou- zení situace v zemi původu žalovaným, když pominul mimo jiné skutečnost, že by stěžova- telce s velikou pravděpodobností hrozilo pronásledování, neboť její manžel předtím, než byl zavražděn příslušníky znepřátelené- ho etnika, zastával vysokou funkci ve straně hájící zájmy svého etnika. Je tedy vysoce prav- děpodobné, že by rovněž stěžovatelka byla znepřáteleným etnikem pro svou etnickou příslušnost pronásledována, přičemž s ohle- dem na dřívější postavení jejího manžela by toto pronásledování mohlo být intenzivní. S otázkou „odůvodněného strachu z pro- následování bezprostředně souvisí též mož- nost využití tzv. vnitřní ochrany“, tj. mož- nost stěžovatelky přesídlit do jiné části země původu tak, aby se pronásledování vyhnula. Institut vnitřní ochrany je zakotven v $ 16 odst. 1 písm. j) zákona o azylu, podle kterého se žádost o udělení mezinárodní ochrany za- mítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel může nalézt účinnou ochranu v jiné části stá- tu, jehož státní občanství má, nebo je-li oso- bou bez státního občanství, v jiné části státu svého posledního trvalého bydliště, pokud se obava z pronásledování zřejmě vztahuje pou- ze na část státu s přihlédnutím k osobní si- tuaci žadatele o mezinárodní ochranu. Závěr správního orgánu o tom, že v případě žadate- le o azyl jsou splněny podmínky vnitřní ochrany, pak má za následek zamítnutí žádos- ti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné, a je tedy zřejmé, že splněním podmínek vnitřní ochrany je třeba se v kaž- dém jednotlivém případě zabývat zvlášť pečli- vě a detailně. Z výše uvedené definice vyplývá, že zákon o azylu neposkytuje správnímu or- gánu návod, k jakým kritériím má při hodno- cení možnosti vnitřní ochrany přihlížet a ja- kým způsobem je má hodnotit. Vodítko pro postup při hodnocení otázky, zda jsou splněny podmínky vnitřní ochrany, či nikoliv, poskytuje Směrnice rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 o minimálních nor- mách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní přísluš- nosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytova- 433 1551 né ochrany (Kvalifikační směrnice). Článek 8 této směrnice nadepsaný „Vnitrostátní ochra- na“ stanoví v odstavci 1, že členské státy mo- hou v rámci posuzování žádosti o mezinárod- ní ochranu dospět k závěru, že určitý žadatel nepotřebuje mezinárodní ochranu, pokud se v části země původu nevyskytují žádné přípa- dy odůvodněných obav z pronásledování ani reálné nebezpečí způsobení vážné újmy a lze rozumně očekávat, že žadatel bude v dotyčné části země pobývat. Podle odstavce 2 mají členské státy při po- suzování otázky, zda je situace v části země pů- vodu v souladu s odstavcem 1, přihlížet při roz- hodování o žádosti k celkové situaci panující v dotyčné části země a k osobní situaci žadatele. Podle odstavce 3 lze odstavec 1 použít bez ohledu na existenci technických překá- žek návratu do země původu. Nejvyšší správní soud konstatuje, že při hodnocení možnosti vnitřní ochrany je třeba se zabývat především dostupností vnitřní ochrany, kdy vnitřní ochrana nesmí být ať už fakticky (lze stěží požadovat po starém člově- ku, který celý život žil v jedné vesnici, aby se v zemi původu s nestabilní situací zmítané ozbrojenými konflikty přesunul do naprosto cizího prostředí vzdáleného stovky kilomet- rů), či právně pouze teoretická. Cestu za vnitřní ochranou nesmí vylučovat poměry panující v zemi původu (osoba hledající vnitřní ochranu nesmí být vystavena nepři- měřenému riziku). Dále je potřeba hodnotit účinnost vnitřní ochrany, tedy zda se žadateli o udělení mezinárodní ochrany podaří pů- vodcům pronásledování definitivně unik- nout takovým způsobem, aby bylo vyloučeno riziko opětovného pronásledování, a postavení žadatele i po jeho přesunu musí splňovat urči- té minimální standardy z pohledu základních lidských práv, která musí být pro stěžovatele zajištěna, a rovněž nesmí dojít k extrémnímu zhoršení jeho sociálního a ekonomického po- stavení, přičemž určité nepohodlí je akcepto- vatelné. Je tedy třeba zvážit bezpečnost žada- tele, respektování základních lidských práv v místě vnitřní ochrany, jeho osobní situaci, rodinné vazby a také ekonomické poměry. Lze shrnout, že při posuzování možnosti 434 vnitřní ochrany je nezbytné zhodnotit celou řa- du kritérií, především reálnost, přiměřenost, rozumnost a smysluplnost tohoto řešení. Otázka hodnocení podmínek vnitřní ochrany již byla řešena také judikatorně, niko- liv však českými správními soudy. Evropský soud pro lidská práva ve věci Salah Sheekh v. Nizozemí mimo jiné konstatoval, že „podmín- kou pro to, aby bylo možné spoléhat na vnitř- ní ochranu, je splnění určitých záruk: osoba která'má být vyhoštěna, musí být schopna do cílové oblasti odcestovat, musí jí být do této lokality umožněn přístup (tj. přijetí do cílové oblasti nesmí být např. omezeno jen na oso- by, které patří ke stejnému klanu) a musí být schopna se v dané lokalitě usadit“ Nejvyšší správní soud dále poukazuje na rozhodnutí Sněmovny lordů ve věci Januzi, Hamid a ostatní proti Ministru vnitra (Secre- tary of State for the Home Department), ve kterém Sněmovna lordů zamítla odvolání pana Januzi, vyhověla odvolání ostatních žalobců a vrátila jejich případ k Azylovému a imigrač- nímu tribunálu (Asylum and Immigration Tribunal) k dalšímu řízení. Pan Januzi (Kosovský Albánec) byl obětí etnických čistek prováděných Srby v jeho bydlišti. Uprchl do Velké Británie a zde požá- dal o azyl. Jeho žádost byla odmítnuta na zá- kladě skutečnosti, že se mohl bez větších ob- tíží přemístit do Prištiny. Dovolával se, převážně pro zdravotní důvody způsobené jeho pronásledováním, že by bylo příliš kruté od něj očekávat, aby se přesunul do jiné části své země původu. Pánové Hamid, Gaafar a Mohamed jsou černošští Afričané, kteří žili v Dárfúru v zá- padním Súdánu. Hamid a Gaafar byli oběťmi rabujících arabských milic, jejichž chování vláda trpěla či dokonce povzbuzovala a nijak jim v této činnosti nebránila (tj. nijak proti nim nezasáhla). Bylo zjištěno, že pokud by byl pan Mohamed navrácen do Dárfúru, tak by byl podroben stejnému pronásledování ja- ko pánové Hamid a Gaafar. Po příjezdu do Velké Británie všichni čtyři pánové požádali o azyl. Ve všech uvedených případech byla žá- dost o azyl zamítnuta na základě skutečnosti, že od žadatelů bylo možné rozumně očekávat Caniž by byli samotným přesunem vystaveni nepřiměřené tvrdosti), aby se přemístili do Chartúmu. Všichni žadatelé měli obavu, že mohou být obětí nepřátelského diskriminač- ního zacházení, či dokonce pronásledování, i v Chartůmu a tvrdili, že přemístění do Char- tůmu by bylo nepřiměřené a příliš kruté. Sněmovna lordů mimo jiné konstatovala, že relevantní vodítko při hodnocení toho, zda a kdy je možno bez nepřiměřené tvrdosti vyžadovat využití možnosti vnitřní ochrany, lze nalézt v Doporučení UNHCR (Vysoký úřad komisaře OSN pro uprchlíky) v oblasti mezinárodní ochrany z 23. července 2003. V bodě 7 II a) tohoto Doporučení je k analýze přiměřenosti vnitřního přesídlení přistoupe- no pomocí otázky: Může žadatel o azyl, s ohle- dem na celkové poměry v zemi původu, vést relativně normální život, aniž by čelil nepři- měřeným obtížím? Odpověď na tuto otázku je následující: Pokud ne, není rozumné oče- kávat, že se tam daná osoba přestěhuje. Při rozvíjení této doktríny (tj. doktríny rozum- nosti využití možnosti vnitřního přesídlení) Doporučení UNHCR zdůrazňuje v bodě 28 potřebu zhodnotit úroveň respektování lid- ských práv v zemi původu a stanoví, že po- kud respektování základních lidských práv, a zejména nederogovatelných lidských práv, je Cv cílové části země) zjevně problematické, pak vnitřní přesídlení nemůže být považová- no za rozumnou (uskutečnitelnou) alternati- vu. To však neznamená, že zbavení (ztráta) ja- kéhokoli občanského, politického, sociálního či hospodářského lidského práva v cílové čás- ti země původu bude automaticky znamenat vyloučení možnosti vnitřního útěku či přesíd- lení. Z praktického hlediska je třeba zhodno- tit, zda práva, která nebudou respektována nebo chráněna, jsou pro žadatele natolik zá- sadní, že zbavení těchto práv je natolik závaž- né, aby nebylo možné cílovou část země pů- vodu považovat za rozumnou alternativu. Doporučení UNHCR se následně zabývá ekonomickým přežitím (bod 29 a 30) a kon- statuje, že jestliže bude situace taková, že ža- datel nebude mít možnost vydělat si na živo- bytí, získat ubytování, nebo pokud mu nebude moci být poskytnuta lékařská péče nebo pokud je lékařská péče zcela nedosta- tečná, nemůže být vnitřní přesídlení považo- váno za rozumnou (použitelnou) alternativu. Bylo by nepřiměřené, mj. z pohledu lidských práv, po žadateli očekávat, aby se přemístil a žil v bídě (krajní nouzi) nebo žil na úrovni pod životním minimem. Na druhé straně, pouhé snížení životního standardu nebo zhoršení ekonomického postavení žadatele nemusí být dostatečné pro to, aby alternativa vnitřního přesídlení již nepřicházela v úvahu. Místní podmínky (v cílové části země) musí být takové, aby žadatel mohl vést relativně normální (běžný) život s ohledem na celkové poměry v zemi původu. Pokud by například žadatel byl bez rodinných vazeb a bez nefor- mální sociální sítě, přemístění nebude připa- dat v úvahu, ledaže by žadatel nebyl ani jinak schopen vést vcelku běžný život na vyšší úrovni, než je úroveň životního minima. Jest- liže bude žadateli odepřen přístup k půdě, zdrojům obživy a ochraně v cílové části země z toho důvodu, že nepatří k dominantnímu klanu, kmenu, etnické, náboženské, nebo kul- turní skupině, nebude vnitřní přesídlení mož- né. Například v mnoha částech Afriky, Asie i jinde, obecné etnické, kmenové, náboženské nebo kulturní faktory umožňují přístup k pů- dě, zdrojům obživy a ochraně. V takových pří- padech by nebylo rozumné očekávat od žada- tele, který nepatří k dominantní skupině, aby se zde usídlil. Po žadateli by nemělo být požadováno přemístit se do míst, jako jsou městské slumy, kde by žil ve velice těžkých a obtížných podmínkách. Sněmovna lordů konstatovala užitečnost výše uvedených poky- nů, které se zaměřují na poměry obecně pře- važující v zemí původu žadatele. Doporučení UNHCR bylo vydáno kvůli tomu, že evropské státy nepřistupovaly k otázce vnitřní ochrany jednotně. Cílem to- hoto doporučení je poskytnout vodítko pro právní praxi úřadů a soudů při posuzování možnosti vnitřní ochrany. Článek 8 odst. 1 a odst. 2 Kvalifikační směrnice týkající se vnitřní ochrany povšechně odráží pravidla uvedená v Doporučení UNHCR. 435 1552 xx P Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se stě- žovatelkou v tom, že v souladu s Doporuče- ním UNHCR je třeba provést analýzu rozum- nosti a analýzu relevance vnitřní ochrany, a dodává, že vnitřní ochrana musí být pro jed- notlivce prakticky dosažitelná, trvalá, efektiv- ní a musí být poskytována ze strany úřadů, které mají danou oblast pevně pod kontro- lou. Za vnitřní ochranu nelze považovat ochranu ze strany místního klanu nebo mili- ce, které nejsou uznány ze strany vlády (úřa- dů) země původu. Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že žalo- vaný ani krajský soud nepřihlédli k tomu, že je osamělá žena (postavení žen je navíc v De- mokratické republice Kongo velice proble- matické, neboť ženy jsou kulturně i právně diskriminovány, znásilňovány a nuceny ke sňatkům), což podle Nejvyššího správního soudu ve spojení s celkovou již výše popsa- nou situací v zemi původu (boje mezi ozbro- jenými milicemi, neschopnost vlády zajistit dodržování lidských práv a pořádek na celém území státu, civilní obyvatelstvo nemá mož- nost se volně přesouvat vzhledem k nelegál- ním kontrolním bodům) a ve spojení se sku- tečností, že stěžovatelka byla manželkou předního politického představitele hájícího zájmy jejího etnika, fakticky možnost vnitřní ochrany vylučuje. Především však je třeba stěžovatelce přisvědčit v tom, že možnost vnitřní ochrany nelze odůvodňovat možností žadatele o udělení mezinárodní ochrany pře- jít do jiného státu, neboť v takovém případě se jedná o opuštění země původu, a nikoli o přesídlení a vyhledání bezpečného útočiště v rámci hranic země původu. 1552 Služební poměr vojáka z povolání: odpovědnost za ztrátu svěřených předmětů; provedení a zhodnocení důkazů k $ 106 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění zákona č. 254/2002 Sb. V případě odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů ($ 106 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání) je důkazní břemeno na vojákovi, kterému byly tyto předměty svěřeny. Této odpovědnosti se může zprostit tehdy, pokud je prokázáno, že ztrátu „nezavinil“, tj. že se nedopustil zaviněného protiprávního jednání, které mělo za ná- sledek tuto ztrátu. V příslušném správním řízení tento voják musí především uvést skutečnosti rozhodné pro závěr, že ke ztrátě došlo bez jeho „zavinění“. Na správním orgánu je, aby k tomuto tvrzení provedl odpovídající důkazy.
Euphragie M. (Konžská demokratická republika) proti Ministerstvu vnitra o udělení azy-