I. Pri pokračujúcom trestnom čine možno obvineného stíhať za ďalšiu časť činnosti, ktorá vyšla medzitým najavo, ale bola spáchaná pred vyhlásením rozsudku súdu prvého stupňa, ktorý sa stal právoplatným a ktorý sa týka inej časti tej istej pokračujúcej trestnej činnosti, len pod tou podmienkou, že právoplatný rozsudok o tejto druhej časti pokračujúcej trestnej činnosti bol zrušený v mimoriadnom opravnom konaní. Inak trestnému stíhaniu za túto ďalšiu časť pokračujúceho trestného činu bráni prekážka už rozsúdenej veci (§ 11 odst. 1 písm. f) Tr. por.).
II. K postupu súdu, ktorý zistí, že o inej časti toho istého pokračujúceho trestného činu už bol vyhlásený rozsudok súdu prvého stupňa, ktorý však ešte nie je právoplatný.
Nedovolené podnikání ve smyslu ustanovení § 118 odst. 1 tr. zák. spočívá v neoprávněném provozování soukromé výrobní nebo jiné výdělečné činnosti za předpokladu, že jde o činnost soustavnou, páchanou po živnostensku a mající charakter soukromého podnikání. Ustanovení § 118 tr. zák. lze uplatnit jen v závažnějších případech nedovoleného podnikání, které se svým rozsahem přibližuje výkonu zaměstnání s cílem dosáhnout většího zdroje příjmů. Provozuje-li takovou činnost zaměstnanec podniku, jehož předmětem podnikání je činnost stejného obsahu, na úkor tohoto podniku, dopouští se trestného činu zneužívání socialistického podnikání podle § 120 tr. zák. U tohoto trestného činu na rozdíl od trestného činu nedovoleného podnikání podle § 118 tr. zák. se však nevyžaduje, aby činnost pachatele měla charakter podnikání, ale postačí, aby šlo o výrobní nebo jinou výdělečnou činnost ve větším rozsahu.
Z odôvodnenia:
Právoplatným rozsudkom Okresného súdu v Humennom z 30. 9. 1970 sp. zn. 3 Ts 166/70 bol obvinený A. H. uznaný vinným z prečinu proti majetku v socialistickom a osobnom vlastníctve podľa § 3 ods. 1 písm. a) zák. č. 150/1969 Zb. a bol odsúdený na trest odňatia slobody v trvaní troch mesiacov nepodmienečne. Pre výkon tohto trestu bol zaradený do prvej nápravnovýchovnej skupiny.
Na základe sťažnosti pre porušenie zákona, ktorú podal minister spravodlivosti SSR v prospech obvineného A. H. Najvyšší súd SSR vyslovil, že uvedeným rozsudkom Okresného súdu v Humennom bol porušený zákon, tento rozsudok zrušil a vec vrátil Okresnému súdu v Humennom na nové prejednanie a rozhodnutie.
Rozsudkom Okresného súdu v Humennom z 30. septembra 1970 sp. zn. 3 Ts 166/70 bol obvinený A. H. uznaný vinným z prečinu proti majetku v socialistickom a osobnom vlastníctve podľa § 3 ods. 1 písm. a) zákona č. 150/1969 Zb. preto, že nezisteného dňa v auguste 1970 pokosil v katastri obce Vydraň lúku vo výmere 0,25 ha na úkor Školského majetku pri SPTŠ v Medzilaborciach a vysušené seno zobral domov, čím uvedený majetok poškodil.
Za tento prečin mu bol podľa § 3 ods. 1 zákona č. 150/1969 Zb. uložený trest odňatia slobody v trvaní troch mesiacov so zaradením do I. nápravnovýchovnej skupiny podľa § 39a ods. 2 písm. a) Tr. zák. Poškodený Školský majetok pri SPTŠ v Medzilaborciach bol so svojím nárokom na náhradu škody proti obvinenému podľa § 229 ods. 1 Tr. por. odkázaný na konanie v občianskoprávnych veciach.
Tento rozsudok sa stal právoplatným 4. novembra 1970.
Rozsudkem okresního soudu v Lounech ze dne 27. 10. 1970 sp. zn. 4 T 423/70 byl obviněný F. V. zprostěn podle § 226 písm. b) trest. řádu obžaloby, která mu dávala za vinu, že v době od r. 1967 do konce r. 1969 prováděl bez oprávnění a na vlastní vrub opravy a úpravy 135 ha chmelnic pro Semenářský statek v Lounech a JZD Třeboc – Kroučová a za tyto práce obdržel pro sebe a své spolupracovníky celkem 42 495,50 Kčs, a že tak neoprávněně provozoval výrobní podnikání ve větším rozsahu, čímž měl spáchat trestný čin nedovoleného podnikání podle § 118 odst. 1 tr. zák.
Proti tomuto rozsudku podal okresní prokurátor odvolání, které bylo usnesením krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 2. 1971 sp. zn. 1 To 450/70 podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
Okresní soud v Lounech ve svém rozsudku zjistil, že obviněný, který již několik let pracuje jako vedoucí montážní čety u oborového podniku Chmelařství v Žatci, nejméně od roku 1967 prováděl se svými spolupracovníky opravy a výjimečně též výstavbu chmelnic pro Semenářský státní statek v Lounech a pro Jednotné zemědělské družstvo Třeboc – Kroučová. Za tyto práce získal se svými spolupracovníky celkem částku 42 495,50 Kčs, z čehož sám obdržel nejméně 12 000 Kčs. Okresní soud vycházel z toho, že šlo o činnost, která přesáhla rámec běžné výpomoci a nabyla povahy živnostenského podnikání, a proto měl za to, že v jednání obviněného jsou formálně naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu nedovoleného podnikání podle § 118 odst. 1 tr. zák. V dalším však okresní soud s ohledem na to, že obviněný tyto práce prováděl včas, kvalitně a ke spokojenosti shora uvedených zemědělských podniků a za tyto práce dostával přiměřenou odměnu, a že oborový podnik Chmelařství by zřejmě nestačil zajistit provedení těchto prací, zejména v termínech, jak to dokázal obviněný se svými spolupracovníky, dospěl k závěru, že stupeň nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost je nepatrný, takže v tomto případě vzhledem k ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. nejde o trestný čin, a proto obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací shledal správnými jak skutkové zjištění, tak i právní závěry okresního soudu a zprošťující výrok z hlediska společenské nebezpečnosti jednání obviněného doplnil ještě poukazem na další okolnosti, které podle názoru okresního soudu ještě více snižovaly závažnost jednání obviněného. Poukázal zejména na to, že provedená práce byla evidována na řádných úkolových listech, podle nichž také proplácena mzda, snížená o příslušnou daň ze mzdy, dále že na práci pro shora uvedený státní statek, představující hodnotu prací za 40 000 Kčs, byla uzavřena smlouva o dílo, kterou podepsaly obě smluvní strany, že obviněný i jeho spolupracovníci vykonávali tuto vedlejší činnost zásadně ve svém volném čase a vlastními nástroji a že se o odměnu dělili podle počtu odpracovaných hodin a množství vykonané práce. Z těchto důvodů a s přihlédnutím k dalším okolnostem, které již zjistil okresní soud, dospěl krajský soud k názoru, že jednání obviněného, i když naplňuje znaky trestného činu nedovoleného podnikání podle § 118 odst. 1 tr. zák., nedosahuje stupně společenské nebezpečnosti požadované trestním zákonem, a proto odvolání prokurátora zamítl.
K stížnosti pro porušení zákona podané generálním prokurátorem ČSR zrušil Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal okresnímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Proti tomuto rozsudku podal v prospech obvineného sťažnosť pre porušenie zákona minister spravodlivosti SSR a domáhal sa ňou vyslovenia, že napadnutým rozsudkom bol porušený zákon v neprospech obvineného v ustanoveniach § 2 ods. 5 Tr. por. a § 35 ods. 2 Tr. zák. Svoju sťažnosť odôvodnil tým, že okresný súd nepreveril obranu obvineného, že skosil svoju vlastnú lúku, nachádzajúcu sa za jeho vlastným rodinným domom, ktorú kúpil od svojho tesťa Brindáka a po jeho smrti, resp. po smrti svokry v roku 1968 začal tento pozemok podľa kúpnej zmluvy ako jediný vlastník užívať. V priebehu konania bol vypočutý len jediný svedok F. W., ktorý udal, že obvinený tak ako iní občania obce Vydraň už od roku 1968 porušujú HTÚP a kosia lúky, ktoré boli do nej začlenené a ktoré užíval Školský majetok pri SPTŠ v Medzilaborciach. Okresný súd si mal vyžiadať pre potvrdenie či vyvrátenie obrany obvineného od ONV – poľnohospodárskeho odboru v Humennom vyjadrenie, kým a na základe čoho bol predmetný pozemok začlenený do HTÚP a aj priestupkové spisy o stíhaní obvineného pre neoprávnené pokosenie predmetnej lúky v predchádzajúcich rokoch. Okrem toho okresný súd porušil aj ustanovenie § 35 ods. 2 Tr. zák. pri ukladaní trestu. Rozsudkom Okresného súdu v Humennom z 31. augusta 1970 sp. zn. 3 Ts 119/70 bol totiž obvinený uznaný vinným z prečinu podľa § 3 ods. 1 písm. a) zákona číslo 150/1969 Zb. spáchaného tým, že v dňoch 19. a 20. júna 1970 svojvoľne skosil tú istú lúku, z ktorej zobral 10 q sena a tým spôsobil školskému majetku SPTŠ v Medzilaborciach škodu v sume 600 Kčs, za tento prečin mu bol uložený trest odňatia slobody v trvaní 4 mesiacov podmienečne na skúšobný čas 18 mesiacov. Keďže prečin tvoriaci predmet postihu obvineného v danej veci (sp. zn. 3 Ts 166/70) spáchal skôr, ako bol vyhlásený odsudzujúci rozsudok za iný prečin vo veci sp. zn. 3 Ts 119/70, mal okresný súd pri ukladaní trestu použiť ustanovenie § 35 ods. 2 Tr. zák. o súhrnnom treste.
Preto minister spravodlivosti SSR žiadal, aby napadnutý rozsudok bol v celom rozsahu zrušený a aby vec bola vrátená okresnému súdu na nové prejednanie a rozhodnutie.
Najvyšší súd SSR na podklade takto podanej sťažnosti pre porušenie zákona preskúmal v zmysle § 267 ods. 1 Tr. por. napadnutý rozsudok, ako aj konanie, ktoré mu predchádzalo a zistil, že bol porušený zákon.
Podľa § 2 ods. 5 Tr. por. všetky orgány činné v trestnom konaní majú postupovať tak, aby bol zistený skutočný stav veci a pri svojom rozhodovaní majú z neho vychádzať. Majú s rovnakou starostlivostou objasňovať okolnosti svedčiace proti obvinenému i okolnosti, ktoré svedčia v jeho prospech a majú v oboch smeroch vykonávať dôkazy, nečakajúc na návrh strán. Priznanie obvineného neoslobodzuje orgány činné v trestnom konaní od povinnosti preskúmať a všetkými dosiahnuteľnými prostriedkami overiť všetky okolnosti prípadu.
Obranné tvrdenia obvineného okresný súd nepreveril.
Konštatuje sa, že z podnetu sťažnosti pre porušenie zákona podanej ministrom spravodlivosti SSR proti rozsudku Okresného súdu v Humennom z 31. augusta 1970 sp. zn. 3 Ts 119/70 v spojení s uznesením Krajského súdu v Košiciach z 26. októbra 1970 sp. zn. 6 To 314/70 Najvyšší súd SSR rozsudkom z 3. júna 1971 sp. zn. 2 Tz 34/71 vyslovil, že uvedenými rozhodnutiami súdov bol porušený zákon v ustanoveniach § 2 ods. 5 a § 254 ods. 1 Tr. por., obe rozhodnutia zrušil a Okresnému súdu v Humennom uložil, aby vec v potrebnom rozsahu znova prejednal a rozhodol. Uvedenými zrušenými rozhodnutiami súdov bol obvinený A. H. uznaný vinným z prečinu podľa § 3 ods. 1 písm. a) zákona č. 150/1969 Zb. za to, že v dňoch 19. a 20. júna 1970 svojvoľne pokosil lúku na hone zv. „Sidanky“ v kat. obce Vydraň vo výmere 0,25 ha, z ktorej zobral 10 q sena a tým spôsobil školskému majetku SPTŠ v Medzilaborciach škodu v sume 600 Kčs. Za tento prečin bol obvinený odsúdený na trest odňatia slobody v trvaní 4 mesiacov podmienečne na skúšobnú lehotu 18 mesiacov. Z obsahu trestných spisov v tejto veci vysvitá, že obvinený pri výsluchu 22. júna 1970 udal, že lúku skutočne pokosil a bude ju aj naďalej užívať, lebo tvorí jeho vlastníctvo.
Z oboch trestných spisov o stíhaní obvineného (sp. zn. 3 119/70 a 3 Ts 166/70 Okresného súdu v Humennom) pre prečin podľa 3 ods. 1 písm. a) zákona č. 150/1969 Zb. sa teda zisťuje, že predmetom obvinenia sú prípady dvoch skosení tej istej lúky v júni 1970 a v auguste 1970 na škodu školského majetku pri SPTŠ v Medzilaborciach.
Oba činy obvineného spáchané v rozpätí necelých dvoch mesiacov rovnakým spôsobom, na tom istom mieste a na škodu tej istej inštitúcie, keď je preukázaný aj jednotiaci úmysel obvineného, treba považovať za pokračujúcu trestnú činnosť a ide teda o jediný skutok.
V platnom Trestnom poriadku platí princíp nedeliteľnosti skutku. Toho výrazom je ustanovenie § 277 Tr. por., podľa ktorého, ak sa skončilo trestné stíhanie vedené proti určitej osobe právoplatným rozsudkom alebo právoplatným uznesením o zastavení trestného stíhania, možno v trestnom stíhaní tej istej osoby pre ten istý skutok pokračovať len ak bola povolená obnova trestného konania.
V deň rozhodovania v tejto veci (3 Ts 166/70) okresným súdom 30. septembra 1970 trestné stíhanie obvineného vo veci sp. zn. 3 Ts 119/70 ešte právoplatne skončené nebolo (prvostupňový rozsudok bol vyhlásený 31. augusta 1970 a druhostupňové uznesenie 26. októbra 1970). Okresný súd mal preto postúpiť spisy odvolaciemu súdu a upozorniť, že v trestnej veci 3 Ts 166/70 sa vedie stíhanie pre ten istý skutok ako vo veci sp. zn. 3 Ts 119/70. Pre odvolací súd bola táto skutočnosť dôvodom pre zrušenie rozsudku sp. zn. 3 Ts 119/70 a pre vrátenie veci súdu prvého stupňa s pokynom, aby súd prvého stupňa podľa analógie § 20 ods. 1 Tr. por. obe veci spojil a rozhodol o nich jediným rozsudkom.
Keby tento postup nebol z akýchkoľvek dôvodov zachovaný, nemohol by súd vo veci sp. zn. 3 Ts 166/70 rozhodnúť rozsudkom, ale po právoplatnosti rozsudku sp. zn. 3 Ts 119/70 by musel trestné stíhanie zastaviť podľa § 223 ods. 1 Tr. por. z dôvodu uvedeného v ustanovení § 11 ods. 1 písm. f) Tr. por.
Je zjištěno, že obviněný jako pracovník oborového podniku Chmelařství v Žatci bez povolení prováděl se svými spolupracovníky v letech 1967 až 1969 postupně celkem v šesti případech ve shora uvedených zemědělských závodech opravy, případně i výstavbu chmelnic a za tyto práce mu bylo vyplaceno celkem 42 495,50 Kčs, z čehož po rozdělení této částky i na ostatní pracovníky mu zůstalo 12 000 Kčs.
Pokud jde o právní posouzení tohoto skutku, krajský soud se ztotožnil s názorem okresního soudu v tom, že jednání obviněného naplňuje znaky trestného činu nedovoleného podnikání podle § 118 odst. 1 tr. zák. Přitom však vůbec neodůvodnil, v čem tyto znaky spatřuje, na rozdíl od okresního soudu, který skutkovou podstatu tohoto trestného činu odůvodnil s poukazem na to, že činnost obviněného přesáhla rámec běžné výpomoci a nabyla povahy živnostenského podnikání.
Skutková podstata trestného činu nedovoleného podnikání podle § 118 tr. zák. spočívá v neoprávněném provozování soukromé výrobní nebo jiné výdělečné činnosti za předpokladu, že jde o soustavnou činnost páchanou po živnostensku a mající charakter soukromého podnikání. Z požadavku, aby šlo o soustavnou činnost, vyplývající z výrazu „podnikání“, použitého v tomto trestním ustanovení, je nutno dovodit, že ustanovení § 118 tr. zák. lze uplatnit pouze v závažnějších případech nedovoleného podnikání, které svým rozsahem se přibližuje výkonu zaměstnání s cílem dosáhnout většího zdroje příjmů. Tím je také vyjádřen rozdíl skutkové podstaty tohoto trestného činu oproti skutkové podstatě přečinu podle § 2 písm. c) zák. č. 150/1969 Sb., která sice také zpravidla vyžaduje činnost soustavnou a vedoucí k opatřování trvalejšího zdroje příjmů, ale nenarušuje výrazněji socialistický charakter našeho hospodářství.
Z uvedeného skutkového stavu lze dovodit, že obviněný sice provozoval výdělečnou činnost ve větším rozsahu, o čemž svědčí zejména opravy chmelnic pro Semenářský státní statek v Lounech prováděné na jaře roku 1969, kdy šlo o práce v hodnotě 40 000 Kčs, tato činnost však neměla charakter „podnikání“, předpokládaný ustanovením § 118 tr. zák. a vyznačující se soustavností takové činnosti. Tento závěr vyplývá z toho, že obviněný práce na opravách chmelnic prováděl vždy ve velkém časovém odstupu. Z toho je zřejmé, že v jednání obviněného není splněn znak výdělečného podnikání, a proto nemohlo být toto jednání posuzováno jako trestný čin nedovoleného podnikání podle § 118 odst. 1 tr. zák. Krajský soud proto pochybil, jestliže vycházel z toho, že jednání obviněného vykazuje znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu.
Charakteristickým rysem jednání obviněného však bylo, že obviněný provozoval ve větším rozsahu zjištěnou výdělečnou činnost jako pracovník oborového podniku Chmelařství v Žatci, do jehož provozní náplně, jak vyplývá ze zprávy tohoto podniku ze dne 5. 11. 1969, spadá provádění oprav a staveb chmelnic. Obviněný také byl na opravách a stavbách chmelnic zaměstnán, a to jako vedoucí montážní čety, přičemž jeho četa měla za úkol provádět opravy, případně stavby chmelnic v zemědělských závodech na okrese Louny i v sousedních okresech. Z tohoto důvodu byl obviněný, jak sám doznal a jak bylo prokázáno provedenými důkazy, v těchto zemědělských závodech znám, a proto také vedoucí pracovníci některých závodů na něm žádali, aby jim na chmelnicích provedl práce bez objednávky v podniku, kde byl zaměstnán. Obviněný těmto žádostem vyhověl a tak postupně docházelo k zmíněným jednotlivým opravám, případně k výstavbě chmelnic. Odměnu za práce obviněný dotyčným organizacím vyúčtovával stejným způsobem jako pro podnik, kde byl zaměstnán, a pro ten účel také používal tiskopisů tohoto podniku. Z již citované zprávy oborového podniku Chmelařství Žatec je dále zřejmé, že tento podnik provádí ročně opravy chmelnic v rozsahu 400 až 500 ha a že v rámci tohoto rozsahu byl schopen provést opravy, které prováděl obviněný. Z prohlášení ředitele podniku M. K. a výpovědi svědka J. B. je zřejmé, že obviněnému nebylo nikým povoleno takové práce provádět. Tyto skutečnosti nasvědčují tomu, že obviněný provozoval na svůj účet výdělečnou činnost, která byla náplní oborového podniku Chmelařství v Žatci, s cílem získat touto činností prospěch. Jde tu o jednání typické pro skutkovou podstatu trestného činu zneužívání socialistického podnikání podle § 120 odst. 1 tr. zák., jehož se dopouští, kdo zneužije svého zaměstnání v socialistické organizaci tím, že ve větším rozsahu provozuje na její úkor výdělečnou činnost k soukromému obohacení. U tohoto trestného činu na rozdíl od trestného činu podle § 118 tr. zák. se nevyžaduje, aby činnost pachatele měla charakter podnikání, ale postačí výrobní nebo jiná výdělečná činnost ve větším rozsahu.
Krajský soud pochybil i při zjišťování stupně nebezpečnosti činu obviněného pro společnost při řešení otázky, zda z hlediska ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. jde o trestný čin či nikoliv.
Při tomto hodnocení je nutno vycházet z kritérií uvedených v odst. 4 a § 3 tr. zák., jimiž je charakterizován stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Jsou to zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka.
Krajský soud ani okresní soud však k těmto všem hlediskům nepřihlédly a v podstatě se omezily jen na to, že práce byly provedeny včas a kvalitně a že obviněný i jeho spolupracovníci vykonávali tyto práce ve svém pracovním volnu a s pomocí vlastních nástrojů, že práce byly řádně evidovány a vyúčtovány a že obviněný je v pracovním posudku kladně hodnocen. Oba soudy pak dovodily, že tyto skutečnosti snižují společenskou nebezpečnost jednání obviněného na nepatrnou míru, takže nejde o trestný čin. Soudy však již nevzaly v úvahu především to, že obviněný vykazoval více pracovních sil, než na práci bylo skutečně zaměstnáno, a dokonce i na úkolových listech a výplatních listinách uváděl osoby na práci vůbec nezúčastněné. Tento postup obviněný odůvodňoval tím, že chtěl docílit nižší odměnu na jednotlivé pracovníky, aby nemuseli platit vyšší daně. Tím obviněný obcházel příslušné předpisy o dani ze mzdy, zejména ustanovení § 11 zák. č. 76/1952 Sb. Soudy rovněž nezkoumaly oprávněnost požadovaných odměn a nesprávně se spokojily pouze s paušální výpovědí svědka L. V., který uvedl jen jako svou domněnku, že obviněný psal spíše méně práce, než ve skutečnosti jeho skupina odpracovala.
Z uvedeného je zřejmé, že krajský soud nezjistil všechny předpoklady určující v souzeném případě stupeň společenské nebezpečnosti činu obviněného a v důsledku toho ani nemohl správně zhodnotit, zda jednání obviněného je trestným činem s ohledem na jeho nebezpečnost. Tím rovněž porušil zákon v ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák.
Trestné stíhanie pre tú časť skutku, ktorá bola predmetom obžaloby vo veci 3 Ts 166/70, by potom bolo možné len po zrušení prvého rozsudku v mimoriadnom opravnom konaní.
So zreteľom na toto stanovisko Najvyšší súd SSR nevyslovil porušenie zákona okresným súdom v ustanovení § 35 ods. 2 Tr. zák. o súhrnnom treste podľa návrhu ministra spravodlivosti SSR v jeho sťažnosti, ale porušenie zákona v ustanovení § 314c ods. 1 písm. c) a § 314d Tr. por.
So zreteľom na to, že trestná vec sp. zn. 3 Ts 119/70 Okresného súdu v Humennom po zrušení rozhodnutí súdu prvého i druhého stupňa rozsudkom Najvyššieho súdu SSR z 3. júna 1971 sp. zn. 2 Tz 34/71 sa dostala do štádia konania pred prvostupňovým súdom, umožnilo to v tejto veci (2 Tz 44/71) Najvyššiemu súdu napadnutý rozsudok okresného súdu zrušiť a vec mu vrátiť na ďalšie konanie.
Úlohou okresného súdu bude k tejto trestnej veci pripojiť vec sp. zn. 3 Ts 119/70 a potom ako v jedinej veci vykonať úkony prikázané Najvyšším súdom SSR a rozhodnúť jediným rozhodnutím.