I. Z principu teritoriality systémů sociálního zabezpečení plyne, že doby důchodového pojištění získané v různých státech nelze pro účely dávek důchodového pojištění bez dalšího sčítat. Takový postup musí výslovně umožňovat právní předpis Evropské unie [zejména nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení] či mezinárodní smlouva o koordinaci systémů sociálního zabezpečení. Bez výslovné opory v takové mezinárodní smlouvě nebo právním předpise nelze ani přihlížet k dobám pojištění získaným ve třetím státě, tj. státě, který není stranou mezinárodní smlouvy, resp. členským státem Evropské unie. II. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení ani Smlouva o sociálním zabezpečení mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými (č. 85/2008 Sb. m. s.) neumožňují přihlížet k dobám pojištění získaným ve třetím státě. III. V případě, že pojištěnec splňuje podmínky nároku na výplatu dílčích důchodů podle několika mezinárodních smluv či mezinárodní smlouvy a právního předpisu Evropské unie, které neumožňují vzájemné sčítání dob pojištění, vyplácí se mu ten dílčí důchod, který je vyšší (§ 58 odst. 1 věta první zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění).
[23] Podle § 61 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění vyplácí-li se poživateli důchodu důchod vypočtený se zřetelem k mezinárodní smlouvě podle poměru dob získaných v České republice k celkově získané době (dále jen „dílčí důchod“), stanoví se základní výměra a procentní výměry dílčího důchodu v poměru těchto dob, nestanoví-li jinak mezinárodní smlouva.
[24] Podle čl. 2 odst. 1 písm. b) první odrážky smlouvy s USA o sociálním zabezpečení se tato smlouva vztahuje na právní předpisy ve vztahu k České republice, a to mj. na zákon o důchodovém pojištění a předpisy související s tímto zákonem. Podle odstavce 2 není-li v této smlouvě stanoveno jinak, při aplikaci právních předpisů uvedených v odstavci 1 tohoto článku se nepřihlíží k úmluvám nebo jiným mezinárodním smlouvám nebo nadnárodní úpravě týkající se sociálního zabezpečení, které jsou v platnosti mezi smluvním státem a třetím státem, ani k zákonům a předpisům vyhlášeným za účelem jejich provádění, s výjimkou těch jejich ustanovení, která upravují rozdělení pojistného břemene.
[25] Podle čl. 6 nařízení o koordinaci nestanoví-li toto nařízení, příslušné instituce členského státu, jehož právní předpisy podmiňují: získání, zachování, trvání nebo opětné nabytí nároku na dávky, použití některých právních předpisů, nebo přístup k povinnému, dobrovolnému pokračujícímu nebo dobrovolnému pojištění nebo vynětí z něj, získáním dob pojištění, zaměstnání, samostatné výdělečné činnosti nebo bydlení, přihlíží v nezbytném rozsahu k získaným dobám pojištění, zaměstnání, samostatné výdělečné činnosti nebo bydlení získaným podle právních předpisů kteréhokoli jiného členského státu, jako by byly získány podle právních předpisů, které tato instituce uplatňuje.
[26] Žalobce byl v průběhu let účastníkem důchodového pojištění v České republice, Rakousku a Spojených státech amerických. Namítá, že žalovaná měla při stanovení výše dílčího starobního důchodu před dosažením důchodového věku započíst všechny české, rakouské i americké doby pojištění – a nikoliv pouze české a americké nebo české a rakouské. Tento názor ale není správný.
[26] Žalobce byl v průběhu let účastníkem důchodového pojištění v České republice, Rakousku a Spojených státech amerických. Namítá, že žalovaná měla při stanovení výše dílčího starobního důchodu před dosažením důchodového věku započíst všechny české, rakouské i americké doby pojištění – a nikoliv pouze české a americké nebo české a rakouské. Tento názor ale není správný.
[27] Právo sociálního zabezpečení vychází z tzv. principu teritoriality, který znamená, že systém sociální ochrany je vždy omezen na území daného státu (viz Koldinská, K.; Pikorová, G.; Švec, L.; Tomeš, I. Sociální zabezpečení osob migrujících mezi státy EU. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 19.). Teritoriální charakter systémů sociální ochrany a jejich diverzita jsou příčinou, proč osoby migrující mezi státy nemají z principu bez dalšího zaručeno, že je národní systém „hostitelské země“ přijme okamžitě bez jakýchkoli požadavků do svého osobního rozsahu. Tyto otázky řeší mezinárodní smlouvy tzv. koordinačního typu, popřípadě unijní předpisy upravující koordinaci systémů sociálního zabezpečení; jen takovýto instrument mezinárodního práva zaručí migrujícím osobám (v nejširším slova smyslu) rovnost v zacházení (viz body 73 a 90 nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 2/15, č. 185/2017 Sb.). V případě předpisů sociálního zabezpečení, resp. důchodového pojištění ani není možné použít rozšiřující výklad právních předpisů, neboť by to bylo v rozporu se zájmy ostatních pojištěnců (viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. II. ÚS 376/2000, č. 187/2000 Sb. ÚS).
[28] Právě koordinační mechanismy umožňují i sčítání dob pojištění získaných ve více státech. Teprve až na jejich základě je pro účely posouzení nároku na důchod (náležející vždy z vnitrostátního důchodového systému) možné přihlédnout také k dobám pojištění získaným v tzv. smluvní cizině. Výše české dávky se pak zásadně stanoví podle poměru dob získaných v českém systému vůči úhrnu dob získaných v České republice i ve smluvní cizině (tzv. dílčí důchod). Pojištěnec má zároveň nárok na to, aby tímto způsobem vůči němu postupovaly i ostatní státy spadající do rámce koordinovaného prostoru, tj. aby mu i tamější instituce přiznaly dílčí důchod za doby získané v jejich důchodovém systému v obdobném poměru, ovšem podle jejich vnitrostátních předpisů. Výše každé z dávek odpovídá délce doby získané v daném státě, výši příspěvků, které pojištěnec odvedl do tamějšího důchodového systému, a samozřejmě rovněž ekonomickým možnostem daného státu. Zabezpečení ve stáří je tedy financováno z více zdrojů, stejně tak jako pracovní kariéra pojištěnce byla rozložena mezi více smluvních států (viz Koldinská, K.; Tröster, P. a kol. Právo sociálního zabezpečení. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 157 až 158).
[28] Právě koordinační mechanismy umožňují i sčítání dob pojištění získaných ve více státech. Teprve až na jejich základě je pro účely posouzení nároku na důchod (náležející vždy z vnitrostátního důchodového systému) možné přihlédnout také k dobám pojištění získaným v tzv. smluvní cizině. Výše české dávky se pak zásadně stanoví podle poměru dob získaných v českém systému vůči úhrnu dob získaných v České republice i ve smluvní cizině (tzv. dílčí důchod). Pojištěnec má zároveň nárok na to, aby tímto způsobem vůči němu postupovaly i ostatní státy spadající do rámce koordinovaného prostoru, tj. aby mu i tamější instituce přiznaly dílčí důchod za doby získané v jejich důchodovém systému v obdobném poměru, ovšem podle jejich vnitrostátních předpisů. Výše každé z dávek odpovídá délce doby získané v daném státě, výši příspěvků, které pojištěnec odvedl do tamějšího důchodového systému, a samozřejmě rovněž ekonomickým možnostem daného státu. Zabezpečení ve stáří je tedy financováno z více zdrojů, stejně tak jako pracovní kariéra pojištěnce byla rozložena mezi více smluvních států (viz Koldinská, K.; Tröster, P. a kol. Právo sociálního zabezpečení. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 157 až 158).
[29] Z výše uvedeného plyne, že české a zahraniční doby pojištění nelze pro účely dávek důchodového pojištění bez dalšího sčítat. Takový postup musí mít oporu v unijních právních předpisech či mezinárodní smlouvě koordinačního charakteru. Totéž platí pro započítání dob získaných ve státech, které nejsou smluvními stranami takové smlouvy nebo členskými státy Evropské unie. Příslušný právní předpis či mezinárodní smlouva tedy musí obsahovat výslovné ustanovení, které umožňuje přihlédnout i k dobám získaným v „třetích státech“, tj. ve státech, které nejsou smluvními stranami, popřípadě (u unijních právních předpisů) členskými státy. Jak totiž bylo shora uvedeno, koordinační mechanismy předpokládají, že všechny státy, které se jich účastní, budou vůči pojištěnci přistupovat stejně (zejména mu přiznají dílčí důchod na základě stejných pravidel). Není proto možné, aby jeden ze smluvních či členských států přihlížel k dobám získaným v třetím státě, zatímco jiný nikoliv. To by vedlo k tomu, že by orgány sociálního zabezpečení jednotlivých států vycházely z různých dob pojištění, v důsledku čehož by se lišil výpočet výše dílčích důchodů a vznikaly by nerovnosti v zacházení s pojištěncem (jimž má koordinace naopak přecházet).
[29] Z výše uvedeného plyne, že české a zahraniční doby pojištění nelze pro účely dávek důchodového pojištění bez dalšího sčítat. Takový postup musí mít oporu v unijních právních předpisech či mezinárodní smlouvě koordinačního charakteru. Totéž platí pro započítání dob získaných ve státech, které nejsou smluvními stranami takové smlouvy nebo členskými státy Evropské unie. Příslušný právní předpis či mezinárodní smlouva tedy musí obsahovat výslovné ustanovení, které umožňuje přihlédnout i k dobám získaným v „třetích státech“, tj. ve státech, které nejsou smluvními stranami, popřípadě (u unijních právních předpisů) členskými státy. Jak totiž bylo shora uvedeno, koordinační mechanismy předpokládají, že všechny státy, které se jich účastní, budou vůči pojištěnci přistupovat stejně (zejména mu přiznají dílčí důchod na základě stejných pravidel). Není proto možné, aby jeden ze smluvních či členských států přihlížel k dobám získaným v třetím státě, zatímco jiný nikoliv. To by vedlo k tomu, že by orgány sociálního zabezpečení jednotlivých států vycházely z různých dob pojištění, v důsledku čehož by se lišil výpočet výše dílčích důchodů a vznikaly by nerovnosti v zacházení s pojištěncem (jimž má koordinace naopak přecházet).
[30] V souzené věci umožňuje sčítání českých a rakouských dob pojištění nařízení o koordinaci (viz zvláště čl. 6 a čl. 52 tohoto nařízení). To však neobsahuje žádné výslovné ustanovení, jež by členským státům umožňovalo přihlédnout i k dobám pojištění získaných v jiných než členských státech (viz též a contrario čl. 6 nařízení o koordinaci). Ani pojem „právní předpisy“ ve smyslu čl. 1 písm. l) nařízení o koordinaci použitý v čl. 6 a čl. 52 tohoto nařízení nezahrnuje mezinárodní smlouvy o sociálním zabezpečení uzavřené pouze jedním členským státem s jedním nebo více třetími státy, nýbrž pouze právní a správní předpisy (k tomu viz též rozsudek Soudního dvora ze dne 2. 8. 1993, Grana-Novoa, C-23/92). Nelze tedy argumentovat, že by při sčítání dob podle nařízení o koordinaci byly mezi doby pojištění podle českých právních předpisů automaticky „vtaženy“ i doby získané na území Spojených států amerických započtené na základě čl. 12 smlouvy s USA o sociálním zabezpečení jakožto součásti českého právního řádu.
[30] V souzené věci umožňuje sčítání českých a rakouských dob pojištění nařízení o koordinaci (viz zvláště čl. 6 a čl. 52 tohoto nařízení). To však neobsahuje žádné výslovné ustanovení, jež by členským státům umožňovalo přihlédnout i k dobám pojištění získaných v jiných než členských státech (viz též a contrario čl. 6 nařízení o koordinaci). Ani pojem „právní předpisy“ ve smyslu čl. 1 písm. l) nařízení o koordinaci použitý v čl. 6 a čl. 52 tohoto nařízení nezahrnuje mezinárodní smlouvy o sociálním zabezpečení uzavřené pouze jedním členským státem s jedním nebo více třetími státy, nýbrž pouze právní a správní předpisy (k tomu viz též rozsudek Soudního dvora ze dne 2. 8. 1993, Grana-Novoa, C-23/92). Nelze tedy argumentovat, že by při sčítání dob podle nařízení o koordinaci byly mezi doby pojištění podle českých právních předpisů automaticky „vtaženy“ i doby získané na území Spojených států amerických započtené na základě čl. 12 smlouvy s USA o sociálním zabezpečení jakožto součásti českého právního řádu.
[31] Nic na tom nemění ani rozsudek Soudního dvora ze dne 15. 1. 2002, Gottardo, C-55/00, z nějž plyne, že „pokud členský stát uzavře se třetí zemí dvoustrannou mezinárodní úmluvu o sociálním zabezpečení, která stanoví, že pro nabytí nároku na dávky ve stáří se zohlední doby pojištění získané ve zmíněné třetí zemi, základní zásada rovného zacházení ukládá tomuto členskému státu, aby přiznal státním příslušníkům ostatních členských států stejné výhody, jako mají jeho státní příslušníci na základě uvedené úmluvy “ (bod 34). Soudní dvůr tím pouze zdůraznil, že členský stát nesmí diskriminovat státní příslušníky jiných členských států z důvodu státní příslušnosti. Jestliže tak členský stát uzavřel dvoustrannou mezinárodní smlouvu s třetím státem, musí přiznat výhody plynoucí z této smlouvy i státním příslušníkům jiných členských států, včetně výhody sčítání dob pojištění. Neznamená to ale, že by bylo možné tyto doby pojištění podle nařízení o koordinaci dále sečíst s dobami pojištění získanými na území jiných členských států. Konkrétně v projednávané věci lze z tohoto rozsudku jen dovodit, že rakouské orgány sociálního zabezpečení žalobci jako státnímu příslušníkovi České republiky nesmí odepřít výhody (včetně započtení dob pojištění), které rakouským státním příslušníkům vyplývají z rakouských mezinárodních smluv o koordinaci sociálního zabezpečení. Musí tak žalobci započítat doby pojištění získané ve státech, s nimiž má Rakousko uzavřenou mezinárodní koordinační smlouvu, jako by to učinily u vlastních státních příslušníků, ale nemohou tyto doby bez dalšího (tj. ledaže by to mezinárodní smlouva výslovně umožňovala) přičíst k dobám pojištění podle nařízení koordinaci.
[32] Ani smlouva s USA o sociálním zabezpečení pak na žádném místě výslovně nestanoví, že by se započítávaly doby pojištění získané v třetích (tj. nesmluvních) státech (zejména v Rakousku). Naopak, čl. 2 odst. 2 smlouvy s USA o sociálním zabezpečení výslovně vylučuje, aby smluvní strany přihlížely k jiným mezinárodním smlouvám či nadnárodní úpravě (mezi kterou spadají i unijní právní předpisy) týkající se sociálního zabezpečení, které jsou v platnosti mezi smluvním a třetím státem.
[32] Ani smlouva s USA o sociálním zabezpečení pak na žádném místě výslovně nestanoví, že by se započítávaly doby pojištění získané v třetích (tj. nesmluvních) státech (zejména v Rakousku). Naopak, čl. 2 odst. 2 smlouvy s USA o sociálním zabezpečení výslovně vylučuje, aby smluvní strany přihlížely k jiným mezinárodním smlouvám či nadnárodní úpravě (mezi kterou spadají i unijní právní předpisy) týkající se sociálního zabezpečení, které jsou v platnosti mezi smluvním a třetím státem.
[33] Podpůrně lze doplnit, že existují mezinárodní smlouvy o sociálním zabezpečení, které obsahují výslovné ujednání o započtení doby pojištění získaných v třetích státech. Například Smlouva mezi Českou republikou a Austrálií o sociálním zabezpečení (č. 58/2011 Sb. m. s.) v čl. 13 odst. 2 stanoví, že pro nárok na dávku vezme příslušná instituce České republiky v úvahu také doby pojištění získané podle právních předpisů třetího státu, se kterým je Česká republika vázána dokumentem o sociálním zabezpečení umožňujícím sčítání dob pojištění. V praxi se tedy uplatňují tři typy dvoustranných mezinárodních smluv o koordinaci sociálního zabezpečení: (1) ty, které nepředpokládají zápočet dob pojištění získaných ve třetích státech, (2) ty, které umožňují započtení dob získaných ve třetích státech bez dalšího a (3) ty, které je umožňují za podmínky, že má třetí stát uzavřenou smlouvu o sociálním zabezpečení s oběma smluvními státy (viz Sborník stanovisek veřejného ochránce práv DŮCHODY II, 2016, s. 120). Smlouva s USA o sociálním zabezpečení spadá do první kategorie, neboť započtení dob z třetích států za žádných okolností neumožňuje.
[34] Pro úplnost krajský soud dodává, že i Rakousko uzavřelo dne 1. 11. 1991 se Spojenými státy americkými koordinační smlouvu o sociálním zabezpečení, avšak ani ta nezahrnuje žádné ujednání o započtení dob pojištění získaných ve třetích státech (včetně České republiky) či o propojení s českou smlouvou s USA o sociálním zabezpečení. Naopak v čl. 2 odst. 3 obsahuje obdobné ujednání jako česká smlouva v čl. 2 odst. 2, které vylučuje možnost přihlížet k jiným mezinárodním smlouvám. I při aplikaci rozsudku Soudního dvora ve věci Gottardo tedy nebudou moci rakouské orgány sociálního zabezpečení sčítat rakouské, české a americké doby pojištění.
[35] Lze shrnout, že při výpočtu dílčího důchodu podle nařízení o koordinaci nelze přihlédnout k dobám pojištění získaným ve Spojených státech amerických a při výpočtu dílčího důchodu podle smlouvy s USA o sociálním zabezpečení nelze započíst doby pojištění získané v Rakousku, neboť nařízení ani smlouva takový postup výslovně neumožňují.
[35] Lze shrnout, že při výpočtu dílčího důchodu podle nařízení o koordinaci nelze přihlédnout k dobám pojištění získaným ve Spojených státech amerických a při výpočtu dílčího důchodu podle smlouvy s USA o sociálním zabezpečení nelze započíst doby pojištění získané v Rakousku, neboť nařízení ani smlouva takový postup výslovně neumožňují.
[36] Žalovaná též správně dovodila, že žalobci náleží vyšší z dílčích důchodů podle nařízení o koordinaci a podle smlouvy s USA o sociálním zabezpečení. Jestliže žalobce splňuje podmínky nároku na výplatu dvou dílčích starobních důchodů, jedná se o případ souběhu více dílčích důchodů téhož druhu. Ten je třeba řešit v souladu s § 58 odst. 1 větou první zákona o důchodovém pojištění tak, že se žalobci vyplácí ten dílčí důchod, který je vyšší (i „dílčí“ důchod je důchodem ve smyslu tohoto ustanovení, viz legislativní zkratka zavedená v § 61 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění). Ustanovení § 61 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění nelze použít, neboť § 58 odst. 1 věta první téhož zákona se vztahuje přímo na případy souběhu důchodů stejného druhu, a je tedy ve vztahu speciality k § 61 odst. 3. Lze dodat, že smlouva s USA o sociálním zabezpečení otázku souběhu důchodů neupravuje. Aplikaci § 58 odst. 1 věty první zákona o důchodovém pojištění pak nebrání ani čl. 54 odst. 1 nařízení o koordinaci, který vylučuje použití vnitrostátních pravidel pro předcházení souběhu pouze v případě souběhu dávek stejného druhu náležejících podle právních předpisů dvou nebo více členských států.
[37] Žalobní bod, jímž se žalobce domáhá započtení českých, rakouských i amerických dob, je nedůvodný.
[38] Žalobce dále namítá, že z napadeného rozhodnutí není zřejmé, jaké americké doby pojištění žalovaná započetla. Žalovaná žalobci ani nevydala osobní list důchodového pojištění k rozhodnutí ze dne 5. 10. 2022.
[39] Jak bylo výše uvedeno, v případě souběhu dvou dílčích důchodů se žalobci vyplácí ten vyšší. K tomu, aby žalovaná mohla takové srovnání provést, ovšem musí nejprve oba dílčí důchody vypočítat. Byť tedy žalovaná (nakonec) žalobci přiznala dílčí důchod s přihlédnutím k nařízení o koordinaci, aby k tomuto závěru mohla dospět, muselo napadené rozhodnutí obsahovat i přezkoumatelný výpočet dílčího důchodu podle smlouvy s USA o sociálním zabezpečení, včetně uvedení toho, k jakým českým a americkým dobám pojištění při výpočtu žalovaná přihlédla.
[39] Jak bylo výše uvedeno, v případě souběhu dvou dílčích důchodů se žalobci vyplácí ten vyšší. K tomu, aby žalovaná mohla takové srovnání provést, ovšem musí nejprve oba dílčí důchody vypočítat. Byť tedy žalovaná (nakonec) žalobci přiznala dílčí důchod s přihlédnutím k nařízení o koordinaci, aby k tomuto závěru mohla dospět, muselo napadené rozhodnutí obsahovat i přezkoumatelný výpočet dílčího důchodu podle smlouvy s USA o sociálním zabezpečení, včetně uvedení toho, k jakým českým a americkým dobám pojištění při výpočtu žalovaná přihlédla.
[40] Takový výpočet však v odůvodnění napadeného rozhodnutí absentuje. Žalovaná se v napadeném rozhodnutí podrobně věnovala výpočtu dílčího důchodu podle nařízení o koordinaci a dospěla k závěru, že činí 10 030 Kč měsíčně. K napadenému rozhodnutí pak přiložila i osobní list důchodového pojištění, který zachycuje, k jakým dobám českého a rakouského pojištění přihlédla. V kontrastu s tím u dílčího důchodu podle smlouvy s USA o sociálním zabezpečení toliko bez dalšího konstatovala, že činí 9 573 Kč měsíčně. Stejně tak žalovaná neuvedla, k jakým dobám pojištění, včetně amerických, při výpočtu této částky přihlédla. Osobní list důchodového pojištění, který by uváděl doby pojištění, z nichž žalovaná vycházela při výpočtu dílčího důchodu podle smlouvy s USA o sociálním zabezpečení, žalovaná k napadenému rozhodnutí nepřiložila. Z napadeného rozhodnutí tak není seznatelné, jak k této částce žalovaná dospěla, ani jaké doby pojištění započítala.
[41] Jeví se, že žalovaná v napadeném rozhodnutí vycházela z rozhodnutí ze dne 5. 10. 2022, neboť právě zde vypočetla částku 9 573 Kč měsíčně. Tomu odpovídá i skutečnost, že se vyjádřila k žalobcovým námitkám proti tomuto rozhodnutí. Zejména zdůvodnila, že podle čl. 2 odst. 2 smlouvy s USA o sociálním zabezpečení nelze započítat vzájemně překrývající se české a americké doby pojištění, včetně českých náhradních dob pojištění od dubna do prosince 2004, od ledna do září 2005 a od června do prosince 2008, tj. týchž dob, které posléze částečně započetla při výpočtu dílčího důchodu podle nařízení o koordinaci (v důsledku čehož změnila prvostupňové rozhodnutí).
[42] Nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí však v tomto případě nelze zhojit ani odkazem na rozhodnutí ze dne 5. 10. 2022. Krajský soud ponechává stranou, že napadeným rozhodnutím žalovaná nerozhodovala přímo o námitkách proti rozhodnutí ze dne 5. 10. 2022, nýbrž proti prvostupňovému rozhodnutí, takže rozhodnutí ze dne 5. 10. 2022 s napadeným rozhodnutím netvoří jeden celek (viz např. bod 27 rozsudku NSS ze dne 20. 4. 2018, čj. 8 As 173/2016-35). Podstatné je především to, že žalobci skutečně nebyl řádně doručen osobní list důchodového pojištění, který byl přílohou rozhodnutí ze dne 5. 10. 2022.
[42] Nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí však v tomto případě nelze zhojit ani odkazem na rozhodnutí ze dne 5. 10. 2022. Krajský soud ponechává stranou, že napadeným rozhodnutím žalovaná nerozhodovala přímo o námitkách proti rozhodnutí ze dne 5. 10. 2022, nýbrž proti prvostupňovému rozhodnutí, takže rozhodnutí ze dne 5. 10. 2022 s napadeným rozhodnutím netvoří jeden celek (viz např. bod 27 rozsudku NSS ze dne 20. 4. 2018, čj. 8 As 173/2016-35). Podstatné je především to, že žalobci skutečně nebyl řádně doručen osobní list důchodového pojištění, který byl přílohou rozhodnutí ze dne 5. 10. 2022.
[43] Z obsahu správního spisu plyne, že žalovaná žalobci toto rozhodnutí (včetně přílohy) doručovala prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. Dopis byl odeslán podle poštovního podacího razítka dne 12. 10. 2022. V té době však již žalobce měl zřízenou datovou schránku, neboť dne 6. 10. 2022 její prostřednictvím žalované zaslal podání, jímž dokonce výslovně žádal o komunikaci prostřednictvím datové schránky. Má-li účastník zřízenou datovou schránku, je povinností správního orgánu do ní doručovat veškeré písemnosti a nelze ani uplatnit fikci doručování podle § 90 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (viz § 19 odst. 1 správního řádu, § 17 odst. 1 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2018, čj. 33 Ad 11/2017-41, č. 3845/2019 Sb. NSS). Dopis se žalované vrátil jako nedoručený, žalobce se tedy s jeho obsahem ani fakticky neseznámil, což by jinak vadu doručování mohlo zhojit (viz např. rozsudek NSS ze dne 6. 6. 2019, čj. 7 As 68/2019-33). (…)
[46] Krajský soud shrnuje, že žalobce z napadeného rozhodnutí nemohl seznat, jaké české a americké doby pojištění žalovaná započetla při výpočtu dílčího důchodu podle smlouvy s USA o sociálním zabezpečení. V jeho odůvodnění přímo nejsou uvedeny a byl k němu přiložen pouze osobní list důchodového pojištění obsahující české a rakouské doby pojištění zohledněné při výpočtu dílčího důchodu podle nařízení o koordinaci. Pochybení žalované při doručování osobního listu důchodového pojištění jako přílohy k rozhodnutí ze dne 5. 10. 2022 pak způsobilo, že žalobce v době vydání napadeného rozhodnutí nemohl tuto skutečnost zjistit ani z tohoto rozhodnutí, resp. jeho přílohy. Žalobce také důvodně namítá, že z téhož důvodu ve svých námitkách nemohl tvrzené chybějící americké doby pojištění specifikovat jinak, než jen počtem dní (1 823 dní). Ve výsledku tak není ani přezkoumatelné, zda žalovaná dospěla ke správné výši dílčího důchodu podle smlouvy s USA o sociálním zabezpečení a správnému závěru o tom, že je vyšší než dílčí důchod podle nařízení o koordinaci. Napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
[46] Krajský soud shrnuje, že žalobce z napadeného rozhodnutí nemohl seznat, jaké české a americké doby pojištění žalovaná započetla při výpočtu dílčího důchodu podle smlouvy s USA o sociálním zabezpečení. V jeho odůvodnění přímo nejsou uvedeny a byl k němu přiložen pouze osobní list důchodového pojištění obsahující české a rakouské doby pojištění zohledněné při výpočtu dílčího důchodu podle nařízení o koordinaci. Pochybení žalované při doručování osobního listu důchodového pojištění jako přílohy k rozhodnutí ze dne 5. 10. 2022 pak způsobilo, že žalobce v době vydání napadeného rozhodnutí nemohl tuto skutečnost zjistit ani z tohoto rozhodnutí, resp. jeho přílohy. Žalobce také důvodně namítá, že z téhož důvodu ve svých námitkách nemohl tvrzené chybějící americké doby pojištění specifikovat jinak, než jen počtem dní (1 823 dní). Ve výsledku tak není ani přezkoumatelné, zda žalovaná dospěla ke správné výši dílčího důchodu podle smlouvy s USA o sociálním zabezpečení a správnému závěru o tom, že je vyšší než dílčí důchod podle nařízení o koordinaci. Napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
[47] Krajský soud jen nad rámec upozorňuje, že odůvodnění napadeného rozhodnutí trpí v části týkající se započtení českých a amerických dob vnitřní rozporností. Žalovaná totiž nejprve uvedla, že chybějící doby amerického pojištění v rozsahu 1 823 dní nelze započítat, neboť se překrývají s českými dobami pojištění; posléze ale konstatovala, že naopak české náhradní doby pojištění (od dubna do prosince 2004, od ledna do září 2005 a od června do prosince 2008) nelze započítat, protože se překrývají s těmi americkými. Přednost však mohou mít buď vždy české, anebo vždy americké doby pojištění – a nikoliv v jednom případě tak a ve druhém onak. Z žalovanou citovaného čl. 12 odst. 2 smlouvy s USA o sociálním zabezpečení přitom jasně plyne, že se k americkým dobám pojištění přihlédne v rozsahu, ve kterém se nepřekrývají s českými dobami pojištění. Jinými slovy přednost mají české doby pojištění, a až poté se případně přihlíží k těm americkým. „Dobou pojištění“ se pak podle čl. 1 odst. 1 písm. e) smlouvy s USA o sociálním zabezpečení rozumí i jakákoli jiná doba, pokud ji tyto právní předpisy uznávají jako rovnocennou době pojištění. Bude tedy na žalované, aby v dalším řízení posoudila, zda se tím rozumí i náhradní doby pojištění ve smyslu § 12 zákona o důchodovém pojištění. V kladném případě bude muset při výpočtu dílčího důchodu podle smlouvy s USA o sociálním zabezpečení přihlédnout i k nově zjištěným náhradním dobám pojištění z částí let 2004 a 2008 tak, jako to v napadeném rozhodnutí učinila u výpočtu dílčího důchodu podle nařízení o koordinaci (namísto dob amerických, které se s nimi kryjí). Z osobního listu důchodového pojištění ze dne 5. 10. 2022 (který žalobce neměl k dispozici a nemohl se tedy ani proti této vadě bránit) totiž plyne, že žalovaná v letech 2004 a 2008 přihlížela pouze k českým a americkým dobám pojištění, aniž by zde uvedla české náhradní doby pojištění z částí let 2004 a 2008.
[48] Žalobní bod je důvodný. (…)