I. Bylo-li důvodem zrušení předchozího rozhodnutí nebo opatření vyžadovaného stavebním zákonem nesplnění zákonných podmínek pro umístění stavby, je třeba v navazujícím opakovaném stavebním řízení vedeném podle § 129 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, zkoumat i to, zda nedostatky způsobující nezákonnost byly odstraněny a jsou splněny podmínky pro umístění stavby plynoucí zejména z § 90 tohoto zákona.
II. Účastníky stavebního řízení jsou v takových případech i osoby uvedené v § 85 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu.
[9] Žalobkyně spatřuje újmu v prvé řadě v tom, že v případě nepřiznání odkladného účinku žalobě by i přes případný úspěch ve věci samé byla v dalším řízení před žalovaným zkrácena na právu podat námitky k předmětnému stavebnímu záměru. S tímto názorem ovšem nelze souhlasit. Pokud by žalobkyně ve věci samé dosáhla úspěchu a napadený společný souhlas by byl zrušen, pak by bylo třeba nahlížet na předmětnou stavbu, jejíž provádění, jak dokládají žalobkyní předložené fotografie, již bylo zahájeno, jako na „stavbu prováděnou nebo provedenou podle rozhodnutí nebo opatření vyžadovaného stavebním zákonem, které bylo pravomocně zrušeno“ ve smyslu § 129 odst. 1 písm. e) stavebního zákona. O povolení stavby by tedy za takové situace bylo vedeno opakované stavební řízení podle § 129 odst. 5 stavebního zákona, jehož účastníkem by bezpochyby byla podle § 109 písm. e) stavebního zákona rovněž žalobkyně, jež by mohla v tomto řízení uplatnit příslušné námitky.
[10] Dle názoru zdejšího soudu za situace, kdy dojde ke zrušení dříve vydaného územního rozhodnutí, územního souhlasu či společného souhlasu, lze v případech, na které nedopadá § 94 odst. 5 stavebního zákona, v rámci opakovaného stavebního povolení vznášet i takové námitky, které svou povahou náleží do územního řízení, a to i přes doslovné znění třetí věty § 129 odst. 5 stavebního zákona, podle níž se v opakovaném stavebním řízení postupuje podle ustanovení § 109 až 115 stavebního zákona upravujících stavební řízení. Účel opakovaného stavebního řízení se neomezuje toliko na posouzení možnosti provedení stavby a případně odstranění nezákonnosti zrušeného stavebního povolení, resp. souhlasu s provedením ohlášené stavby. Opakované stavební řízení se totiž provádí i v případech, kdy záměr vůbec nevyžaduje stavební povolení či ohlášení, anebo v případech, kdy byl zrušen úkon, jímž bylo současně založeno oprávnění k provedení stavby i oprávnění k umístění stavby (srov. Machačková, J. a kol.: Stavební zákon. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, komentář k § 129). Jde např. o situace, kdy byl zrušen souhlas s umístěním ohlášeného záměru nevyžadujícího stavební povolení ani ohlášení stavby (§ 103 stavebního zákona), společné rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o umístění a současně povolení stavby ve společném stavebním a územním řízení (§ 94p stavebního zákona), případně, tak jako v nyní posuzované věci, společný územní souhlas a souhlas s provedením ohlášeného stavebního záměru (§ 96a stavebního zákona). Pokud v takových případech bylo důvodem zrušení příslušného opatření nesplnění zákonných podmínek pro umístění stavby podle § 90 stavebního zákona, pak je třeba v navazujícím opakovaném stavebním řízení zkoumat i to, zda nedostatky způsobující nezákonnost byly odstraněny právě z hlediska § 90 stavebního zákona. Naznačený výklad podporuje i právní literatura, jež mj. připouští, že účastníky opakovaného stavebního řízení mají být nejen účastníci stavebního řízení uvedení ve výčtu § 109 stavebního zákona, ale i osoby, jež jsou označeny za účastníky územního řízení podle § 85 odst. 2 stavebního zákon, je-li v opakovaném stavebním řízení posuzováno také umístění stavby (srov. Černín, K.: Opakované stavební řízení. Správní právo, 2017, č. 2, s. 57, též Sborník stanovisek Veřejného ochránce práv: Odstraňování staveb, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, str. 49).
[11]Pokud by stavební úřad nemohl v opakovaném stavebním řízení zkoumat naplnění zákonných podmínek pro umístění stavby, pak by vedení takového řízení bylo (minimálně) ve shora uvedených situacích zcela neúčelné, neboť by v jeho rámci nemohla být zajištěna ochrana veřejného zájmu či práv třetích osob, jež byly dotčeny nezákonností předchozího rozhodnutí či souhlasu. Stavba vyžadující územní rozhodnutí či územní souhlas, by mohla být v opakovaném stavebním řízení povolena bez toho, aby stavební úřad posoudil, zda je umístění stavby v daném místě přípustné a zda jejím umístěním nedochází k nepřípustnému zásahu do práv dotčených třetích osob (účastníků řízení). Ad absurdum by tak bylo možné v opakovaném stavební řízení povolit i takovou stavbu, která sice splňuje obecné požadavky na výstavbu a jiné podmínky plynoucí zejména z § 111 stavebního zákona, avšak je umístěna zcela nepřípustným způsobem (např. v rozporu s územně plánovací dokumentací, s požadavky na ochranu krajiny a přírody, apod.) anebo způsobem, který nad míru přiměřenou poměrům nepřípustně zasahuje do práv třetích osob. Takový závěr je nelogický a navíc v rozporu s ústavně zaručenou ochranou vlastnických práv osob, jež mohou být umístěním záměru dotčeny, neboť takové osoby by neměly možnost v opakovaném stavebním řízení uplatnit námitky týkající se umístění stavby.
[10] Dle názoru zdejšího soudu za situace, kdy dojde ke zrušení dříve vydaného územního rozhodnutí, územního souhlasu či společného souhlasu, lze v případech, na které nedopadá § 94 odst. 5 stavebního zákona, v rámci opakovaného stavebního povolení vznášet i takové námitky, které svou povahou náleží do územního řízení, a to i přes doslovné znění třetí věty § 129 odst. 5 stavebního zákona, podle níž se v opakovaném stavebním řízení postupuje podle ustanovení § 109 až 115 stavebního zákona upravujících stavební řízení. Účel opakovaného stavebního řízení se neomezuje toliko na posouzení možnosti provedení stavby a případně odstranění nezákonnosti zrušeného stavebního povolení, resp. souhlasu s provedením ohlášené stavby. Opakované stavební řízení se totiž provádí i v případech, kdy záměr vůbec nevyžaduje stavební povolení či ohlášení, anebo v případech, kdy byl zrušen úkon, jímž bylo současně založeno oprávnění k provedení stavby i oprávnění k umístění stavby (srov. Machačková, J. a kol.: Stavební zákon. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, komentář k § 129). Jde např. o situace, kdy byl zrušen souhlas s umístěním ohlášeného záměru nevyžadujícího stavební povolení ani ohlášení stavby (§ 103 stavebního zákona), společné rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o umístění a současně povolení stavby ve společném stavebním a územním řízení (§ 94p stavebního zákona), případně, tak jako v nyní posuzované věci, společný územní souhlas a souhlas s provedením ohlášeného stavebního záměru (§ 96a stavebního zákona). Pokud v takových případech bylo důvodem zrušení příslušného opatření nesplnění zákonných podmínek pro umístění stavby podle § 90 stavebního zákona, pak je třeba v navazujícím opakovaném stavebním řízení zkoumat i to, zda nedostatky způsobující nezákonnost byly odstraněny právě z hlediska § 90 stavebního zákona. Naznačený výklad podporuje i právní literatura, jež mj. připouští, že účastníky opakovaného stavebního řízení mají být nejen účastníci stavebního řízení uvedení ve výčtu § 109 stavebního zákona, ale i osoby, jež jsou označeny za účastníky územního řízení podle § 85 odst. 2 stavebního zákon, je-li v opakovaném stavebním řízení posuzováno také umístění stavby (srov. Černín, K.: Opakované stavební řízení. Správní právo, 2017, č. 2, s. 57, též Sborník stanovisek Veřejného ochránce práv: Odstraňování staveb, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, str. 49).
[11]Pokud by stavební úřad nemohl v opakovaném stavebním řízení zkoumat naplnění zákonných podmínek pro umístění stavby, pak by vedení takového řízení bylo (minimálně) ve shora uvedených situacích zcela neúčelné, neboť by v jeho rámci nemohla být zajištěna ochrana veřejného zájmu či práv třetích osob, jež byly dotčeny nezákonností předchozího rozhodnutí či souhlasu. Stavba vyžadující územní rozhodnutí či územní souhlas, by mohla být v opakovaném stavebním řízení povolena bez toho, aby stavební úřad posoudil, zda je umístění stavby v daném místě přípustné a zda jejím umístěním nedochází k nepřípustnému zásahu do práv dotčených třetích osob (účastníků řízení). Ad absurdum by tak bylo možné v opakovaném stavební řízení povolit i takovou stavbu, která sice splňuje obecné požadavky na výstavbu a jiné podmínky plynoucí zejména z § 111 stavebního zákona, avšak je umístěna zcela nepřípustným způsobem (např. v rozporu s územně plánovací dokumentací, s požadavky na ochranu krajiny a přírody, apod.) anebo způsobem, který nad míru přiměřenou poměrům nepřípustně zasahuje do práv třetích osob. Takový závěr je nelogický a navíc v rozporu s ústavně zaručenou ochranou vlastnických práv osob, jež mohou být umístěním záměru dotčeny, neboť takové osoby by neměly možnost v opakovaném stavebním řízení uplatnit námitky týkající se umístění stavby.
[12] Výklad, podle něhož se stavební úřad v rámci opakovaného stavebního povolení může v uvedených případech zabývat i otázkami, které svou povahou náleží do územního řízení, současně není v rozporu s ústavním principem, podle něhož lze ukládat povinnosti pouze na základě zákona a v jeho mezích. Je-li totiž primární povinností stavebníka doložit, že pro umístění záměru jsou splněny podmínky stanovené zejména v § 90 stavebního zákona, a to jak v územním řízení, tak i v případě podání žádosti o územní souhlas či společný souhlas (viz § 96 odst. 4 a § 96a odst. 3 stavebního zákona), pak nelze mít za to, že jeho procesní postavení je jakkoliv ztíženo tím, že se stavební úřad bude posouzením záměru z totožných hledisek zabývat znovu v opakovaném stavebním řízení podle § 129 odst. 5 stavebního zákona.
[13] V projednávané věci navíc soud při posuzování existence tvrzené újmy spočívající v údajném zkrácení žalobkyně na právu vznést námitky proti předmětné stavbě a jejímu umístnění nemůže odhlédnout od obsahu podané žaloby. Žalobkyně v ní nad rámec porušení svých procesních práv postupem žalovaného před vydáním napadeného společného souhlasu namítla pouze to, že bylo dotčeno její vlastnické právo v důsledku toho, že veškerá staveništní doprava, jakož i doprava po skončení výstavby má být vedena přes její pozemek a komunikaci, aniž by k tomu dala souhlas. Otázkou, zda je „zajištěn nezbytný příjezd ke stavbě“, a je-li tedy stavebník oprávněn používat přístupovou cestu, se stavební úřad v souladu s § 111 odst. 1 písm. c) stavebního zákona zabývá až ve fázi stavebního řízení. Ve fázi povolení umístění stavby stavební úřad zkoumá toliko otázku, zda je záměr v souladu s požadavky „na veřejnou dopravní nebo technickou infrastrukturu k možnosti a způsobu napojení nebo k podmínkám dotčených ochranných a bezpečnostních pásem“ [§ 90 odst. 1 písm. b) stavebního zákona], tedy zda je napojení na veřejnou dopravní infrastrukturu technicky možné. Prokázání existence oprávnění k užívání příjezdových komunikací není podmínkou pro vydání územního rozhodnutí, resp. územního souhlasu. Pro daný případ z toho plyne, že námitkou týkající se údajné neexistence oprávnění stavebníka užívat k přístupu ke stavbě pozemek a komunikaci ve vlastnictví žalobkyně by se stavební úřad musel zabývat v případě opakovaného stavebního řízení podle § 129 odst. 5 stavebního zákona již z toho důvodu, že právě tato námitka se týká podmínek posuzovaných při rozhodování o povolení, resp. ohlášení provedení stavby.
(…)