Rozhodne-li správní orgán o tom, že státem příslušným k posouzení podané žádosti je podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 příslušný jiný členský stát, musí toto své rozhodnutí odůvodnit i z hlediska toho, zda přemístění žadatele do takto určeného členského státu není vyloučeno z důvodu
existence systematických nedostatků, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie (čl. 3
odst. 2 druhý pododstavec nařízení č. 604/2013).
Rozhodne-li správní orgán o tom, že státem příslušným k posouzení podané žádosti je podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 příslušný jiný členský stát, musí toto své rozhodnutí odůvodnit i z hlediska toho, zda přemístění žadatele do takto určeného členského státu není vyloučeno z důvodu
existence systematických nedostatků, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie (čl. 3
odst. 2 druhý pododstavec nařízení č. 604/2013).
Žalobce byl dne 1. 2. 2014 zadržen při nelegálním pobytu v České republice a rozhodnutím ze dne 2. 2. 2014 umístěn do Zařízení
vozu zakotvena, neuvádí osoby s neexistujícím dlouhodobým pobytem na území ČR jako ty, u nichž převážně bude kauce vybírána.
Tyto jsou zmíněny toliko příkladmo, s uvozením „půjde kromě jiného i o řidiče“. Kauce
tedy může být uložena jakémukoli řidiči, který je podezřelý ze spáchání přestupku proti
bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích a u něhož policista nabude důvodného podezření, že se bude vyhýbat
přestupkovému řízení. (...)
Zásah žalovaného nebyl nezákonný, policisté postupovali zcela v mezích zákona
a v souladu s oprávněními jim danými, tudíž
i poslední žalobní bod je nedůvodný.
Z důvodů shora podrobně rozvedených
shledal soud žalobu nedůvodnou a podle
§ 87 odst. 3 s. ř. s. ji zamítl.
pro zajištění cizinců v Bělé pod Bezdězem –
Jezové. V souladu s čl. 11 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 2725/2000 o zřízení systému
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 014
EURODAC pro porovnávání otisků prstů za účelem účinného uplatňování Dublinské úmluvy
byly žalobci sejmuty otisky prstů a poslány
do systému EURODAC. Ze záznamu o výsledku porovnávání otisků prstů jednoznačně vyplynulo, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu dne 24. 11. 2011 ve Švédském
království, dne 14. 2. 2013 v Rakouské republice a dne 23. 4. 2013 v Maďarsku. V protokolu o podání vysvětlení žalobce uvedl, že do
České republiky přicestoval dne 1. 2. 2014 autobusem z Maďarska, kam přicestoval z Argentiny na jaře roku 2013. V té době měl
cestovní doklad s povolením trvalého pobytu
v Argentině, který mu byl odcizen v Maďarsku v zařízení pro zajištění cizinců. V Maďarsku žalobci azyl udělen nebyl a obdržel rozhodnutí, že má území Maďarska opustit do
15 dnů. Na základě tohoto rozhodnutí Maďarsko opustil a odjel do České republiky, neboť
dle vlastních slov netušil, že má vycestovat
z Evropské unie.
tobusem z Maďarska, kam přicestoval z Argentiny na jaře roku 2013. V té době měl
cestovní doklad s povolením trvalého pobytu
v Argentině, který mu byl odcizen v Maďarsku v zařízení pro zajištění cizinců. V Maďarsku žalobci azyl udělen nebyl a obdržel rozhodnutí, že má území Maďarska opustit do
15 dnů. Na základě tohoto rozhodnutí Maďarsko opustil a odjel do České republiky, neboť
dle vlastních slov netušil, že má vycestovat
z Evropské unie.
Žalovaný se předně zabýval tím, zda vůbec je ve smyslu nařízení č. 604/2013 dána
příslušnost České republiky k posouzení žádosti žalobce, kterou podal dne 24. 11. 2011
ve Švédském království, dne 14. 2. 2013 v Rakouské republice a dne 23. 4. 2013 v Maďarsku. Podle článku 7 uvedeného nařízení přistoupil žalovaný k hodnocení kritérií
obsažených v článcích 8 až 15 a uzavřel, že
v případě žalobce nebylo naplněno žádné
z kritérií, jež by určilo příslušnost České republiky či konkrétního členského státu k posouzení žádosti žalobce. Aplikoval proto čl. 3
odst. 2, který stanoví, že pokud nemůže být
na základě uvedených kritérií určen příslušný členský stát, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný první členský
stát, ve kterém byla žádost podána. Na to žalovaný konstatoval, že na základě provedené
lustrace v databázi EURODAC je zřejmé, že
jmenovaný požádal o udělení mezinárodní
ochrany jako v prvním členském státě Evropské unie na území Švédského království, následně v Rakouské republice a v Maďarsku.
Žalovaný tedy požádal Švédské království
o přijetí žalobce zpět na své území a posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, Švédské
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 014
království však svou příslušnost neuznalo
z důvodu deportace žalobce do země původu
dne 1. 6. 2012, proto podle čl. 19 odst. 3 nařízení č. 604/2013 není Švédské království příslušné k posouzení žádosti žalobce.
Poté žalovaný požádal druhý členský stát,
jmenovaný požádal o mezinárodní
kde
ochranu, tj. Rakousko, o přijetí žalobce zpět
na své území a posouzení žádosti o mezinárodní ochranu. Dne 5. 2. 2014 obdržel žalovaný informaci, že Rakousko neuznalo svou příslušnost k posouzení žádosti žalobce, a to
z důvodu jeho transferu do Maďarska, jakožto
státu příslušného k posouzení žádosti žalobce. Na to žalovaný požádal Maďarsko o přijetí
žalobce zpět na své území a posouzení žádosti o mezinárodní ochranu. Maďarsko svou příslušnost k posouzení žádosti uznalo. Žalovaný tedy uzavřel, že Maďarsko je příslušné
k posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany a v souladu s postupem dle
článku 18 nařízení č. 604/2013 je povinno žalobce přijmout zpět na své území a dokončit
posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Žalovaný tedy rozhodnutím ze dne 4. 3.
2014 zastavil podle § 25 písm. i) zákona o azylu řízení o žádosti žalobce o mezinárodní
ochranu z důvodu její nepřípustnosti podle
§ 10a písm. b) téhož zákona a určil, že státem
příslušným k posouzení žádosti podle článku 3
nařízení č. 604/2013 je Maďarsko.
chrany a v souladu s postupem dle
článku 18 nařízení č. 604/2013 je povinno žalobce přijmout zpět na své území a dokončit
posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Žalovaný tedy rozhodnutím ze dne 4. 3.
2014 zastavil podle § 25 písm. i) zákona o azylu řízení o žádosti žalobce o mezinárodní
ochranu z důvodu její nepřípustnosti podle
§ 10a písm. b) téhož zákona a určil, že státem
příslušným k posouzení žádosti podle článku 3
nařízení č. 604/2013 je Maďarsko.
Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí
žalobu u Krajského soudu v Praze, v níž namítal, že v Maďarsku dochází k vážným nedostatkům v oblasti azylového řízení, které
představují porušení základních
lidských
práv a svobod. Toto tvrzení žalobce opřel
o zprávu Ministerstva zahraničí USA ze dne
27. 2. 2014 o dodržování lidských práv v Maďarsku, v níž je zmíněno, že několik členských států EU se dlouhodobě vyhýbá přemisťování žadatelů o mezinárodní ochranu
do Maďarska z důvodu porušování základních práv azylantů garantovaných Úmluvou
o ochraně lidských práv a základních svobod
(č. 209/1992 Sb.), a dále o odborný článek
Dánské rady pro uprchlíky. Dále se žalobce
dovolával rozhodnutí Evropského soudu pro
lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 20. 9.
2011, Lokpo and Touré proti Maďarsku, stížnost č. 10816/10, ze dne 23. 10. 2012, Al-Tayyar
stížnost
Abdelhakim proti Maďarsku,
č. 13058/11, a ze dne 23. 10. 2012, Hendrin
Ali Said and Aras Ali Said proti Maďarsku,
stížnost č. 13457/11, ve kterých ESLP shledal
porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (práva na
svobodu a osobní bezpečnost) a článku 13
(práva na účinný právní prostředek nápravy).
Ve vztahu k této judikatuře pak žalobce odkázal na odborný článek Matthewa Frasera, The
detention of asylum seekers in Hungary: exploring the impact od trree judgements of the
European Court of Human Rights. January
2014, dostupný na http://www.asylumlawdatabase.eu/en/journal/detention-asylum-seekers-hungary-exploring-impact-three-judgments-european-court-human.
Žalobce
tvrdil, že v případě vyhoštění zpět do země
původu (Ruska) hrozí jeho pronásledování
z politických důvodů, neboť v 90. letech publikoval články o špatném fungování ruské justice a korupci v zemi. Žalobce uvedl, že se
správní orgán měl zabývat jeho obavami
z předání do Maďarska z hlediska čl. 3 odst. 2
druhého pododstavce nařízení č. 604/2013.
ase.eu/en/journal/detention-asylum-seekers-hungary-exploring-impact-three-judgments-european-court-human.
Žalobce
tvrdil, že v případě vyhoštění zpět do země
původu (Ruska) hrozí jeho pronásledování
z politických důvodů, neboť v 90. letech publikoval články o špatném fungování ruské justice a korupci v zemi. Žalobce uvedl, že se
správní orgán měl zabývat jeho obavami
z předání do Maďarska z hlediska čl. 3 odst. 2
druhého pododstavce nařízení č. 604/2013.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že
postupoval plně v souladu s bezprostředně
závazným nařízením č. 604/2013. Správní řízení o udělení mezinárodní ochrany v České
republice lze zahájit pouze tehdy, pokud příslušný cizinec v souladu s § 3 zákona o azylu
učiní tzv. prohlášení o mezinárodní ochraně.
Avšak žalobce takové prohlášení neučinil,
a nedošlo proto vůbec k zahájení správního
řízení. Naopak bylo bez pochyb prokázáno,
že žalobce požádal o mezinárodní ochranu
dne 18. 4. 2013 na území Maďarska. Žalovaný
tedy vycházel z ustanovení přímo aplikovatelného nařízení č. 604/2013 a použitím jednotlivých kritérií tohoto nařízení dospěl k prokázanému závěru, že v daném případě je
k řízení o udělení mezinárodní ochrany příslušné Maďarsko, a to v souladu s čl. 18 odst. 1
písm. d) nařízení č. 604/2013.
K námitce nedodržování lidských práv
u žadatelů o mezinárodní ochranu žalovaný
uvedl, že v případě Maďarska se jedná o zemi,
která je členskou zemí Evropské unie a kde
jsou dodržována lidská práva a demokracie,
a kde tedy žalobci nehrozí nebezpečí plynoucí z porušení mezinárodních závazků. Maďarsko
je povinno v souladu s nařízením
č. 604/2013 posoudit žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany objektivně a nestranně, v souladu se základními zárukami
a zásadami azylového práva, a nelze se tedy
domnívat, že žalobce bude automaticky vyhoštěn do své vlasti. V souladu s nařízením
č. 604/2013 došlo k akceptaci převzetí jmenovaného do státu, který je příslušný k posouzení jeho žádosti o udělení mezinárodní
ochrany a právě v tomto státě má žalobce
možnost uvést všechny okolnosti svého případu, dovolat se všech důkazních prostředků
a využít právní nástroje, poskytované mu
v souladu s evropskými předpisy a vnitrostátním právním řádem Maďarska. Žalobní námitky proto žalovaný s ohledem na výše uvedené považoval za irelevantní.
Krajský soud v Praze rozhodnutí žalova-
ného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
(...) Podle § 25 písm. i) zákona o azylu se
řízení o udělení mezinárodní ochrany zastaví, jestliže „je žádost o udělení mezinárodní
ochrany nepřípustná“. Podle § 10a písm. b)
zákona o azylu je „[ž]ádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, je-li k posuzování žádosti o udělení mezinárodní ochrany
příslušný jiný členský stát Evropské unie“.
ené považoval za irelevantní.
Krajský soud v Praze rozhodnutí žalova-
ného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
(...) Podle § 25 písm. i) zákona o azylu se
řízení o udělení mezinárodní ochrany zastaví, jestliže „je žádost o udělení mezinárodní
ochrany nepřípustná“. Podle § 10a písm. b)
zákona o azylu je „[ž]ádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, je-li k posuzování žádosti o udělení mezinárodní ochrany
příslušný jiný členský stát Evropské unie“.
Příslušnost jiného členského státu Evropské unie žalovaný stanovil na základě článku 3
nařízení č. 604/2013. Toto nařízení je nejnovější součástí tzv. dublinského systému, který
byl původně zakotven v tzv. Dublinské úmluvě (Úmluva o posouzení státu odpovědného
za posouzení žádosti o azyl podané v některém z členských států Evropského společenství) a později v nařízení Rady (ES)
č. 343/2003, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného
k posuzování žádosti o azyl podané státním
příslušníkem třetí země v některém z členských států. Cílem celého systému je stanovit
jasná a proveditelná pravidla pro určení člen-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 014
ského státu příslušného k posuzování žádosti
o azyl (mezinárodní ochranu). Tento systém
má bránit na straně jedné tomu, aby žadatelé
nebyli postupně státy Evropské unie vyhošťováni s tím, že jim nikde nebude poskytnuta
ochrana, a na straně druhé tomu, aby tito nepodávali žádost postupně ve více členských
státech Evropské unie se záměrem vyhledat
stát s nejpříznivějším přístupem, a nezahlcovali tak systém několikanásobnými žádostmi
podanými týmž žadatelem. Nutno dodat, že
posledně uvedená motivace by do určité míry měla být snížena již jen tím, že postupně
dochází k harmonizaci podmínek azylového
řízení, podmínek pro ubytování žadatelů a zacházení s nimi, jakož i podmínek pro udělení
statusu uprchlíka či osoby požívající doplňkovou ochranu.
Jak plyne z preambule nového nařízení
č. 604/2013 (konkrétně z bodu 5), uplatňovaná metoda by měla být založena na objektivních a spravedlivých kritériích jak pro členské státy, tak pro žadatele o azyl. K těmto
kritériím nutno v obecnosti dodat, že nerozdělují žadatele jednotlivým členským státům
Evropské unie rovným dílem, respektive podle velikosti a možností těchto států, ale v závislosti na zjištění skutečností stanovených
v kapitole III nařízení č. 604/2013, které zmíněná kritéria sestavená do určitého pořadí obsahuje. Na základě těchto kritérií by pak mělo
být možné urychleně určit příslušný členský
stát tak, aby byl zaručen účinný přístup k řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany a aby
nebyl ohrožen cíl urychleného vyřízení žádostí o mezinárodní ochranu (srov. též bod 5
preambule nařízení č. 604/2013).
a možností těchto států, ale v závislosti na zjištění skutečností stanovených
v kapitole III nařízení č. 604/2013, které zmíněná kritéria sestavená do určitého pořadí obsahuje. Na základě těchto kritérií by pak mělo
být možné urychleně určit příslušný členský
stát tak, aby byl zaručen účinný přístup k řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany a aby
nebyl ohrožen cíl urychleného vyřízení žádostí o mezinárodní ochranu (srov. též bod 5
preambule nařízení č. 604/2013).
V rámci právních záruk zajišťuje nařízení
č. 604/2013 žadateli o mezinárodní ochranu
právo na podání opravného prostředku.
V bodu 19 preambule se k tomu konstatuje,
že by měly být stanoveny právní záruky a právo na účinný opravný prostředek, pokud jde
o rozhodnutí o přemístění žadatele do příslušného členského státu, aby byla zaručena
účinná ochrana jeho práv v souladu zejména
s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie, přičemž pro zajištění souladu s mezinárodním právem by měl účinný opravný
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 014
prostředek proti takovému rozhodnutí zahrnovat jak přezkum toho, jak je uplatňováno
toto nařízení, tak přezkum po právní i skutkové stránce v členském státě, do kterého je
žadatel přemisťován. V čl. 27 odst. 1 nařízení
č. 604/2013 se pak stanoví, že „[ž]adatel nebo
jiná osoba uvedená v čl. 18 odst. 1 písm. c)
nebo d) má právo na podání účinného opravného prostředku k soudu co do skutkové
i právní stránky ve formě odvolání proti rozhodnutí o přemístění nebo jeho přezkumu“.
Takovým opravným prostředkem
je
v právním řádu České republiky žaloba proti
rozhodnutí správního orgánu podle § 65 s. ř. s.,
kterou se žadatel může domáhat přezkoumání rozhodnutí o přemístění.
V čl. 27 odst. 1 nařízení
č. 604/2013 se pak stanoví, že „[ž]adatel nebo
jiná osoba uvedená v čl. 18 odst. 1 písm. c)
nebo d) má právo na podání účinného opravného prostředku k soudu co do skutkové
i právní stránky ve formě odvolání proti rozhodnutí o přemístění nebo jeho přezkumu“.
Takovým opravným prostředkem
je
v právním řádu České republiky žaloba proti
rozhodnutí správního orgánu podle § 65 s. ř. s.,
kterou se žadatel může domáhat přezkoumání rozhodnutí o přemístění.
S ohledem na žalobní námitky se soud
nejprve zaměřil na to, zda (a jak) se žalovaný
vypořádal s otázkou, zda je s ohledem na čl. 3
odst. 2 větu druhou nařízení č. 604/2013
možné přemistění žalobce do Maďarska, jakožto státu, který byl primárně určen jako
příslušný. Ačkoli je v dané věci třeba mít na
zřeteli, že ohledně rozsahu přezkumu musí
soud přihlížet nejen k vnitrostátní právní
úpravě, ale také k požadavkům stanoveným
v nařízení č. 604/2013, lze konstatovat, že
soud není ve vedení této úvahy limitován. Naopak přímo z bodu 19 preambule nařízení
č. 604/2013 plyne, že přezkum je třeba zaměřit i na situaci v členském státě, do kterého je
žadatel přemisťován. K tomuto závěru soud
dospěl i přes jistou jazykovou nepřesnost české verze nařízení č. 604/2013, tak jak byla
uvedena shora. V české jazykové verzi totiž
příslušný bod preambule uvádí, že přezkum
musí „zahrnovat jak přezkum toho, jak je
uplatňováno toto nařízení, tak přezkum po
právní i skutkové stránce v členském státě,
do kterého je žadatel přemísťován“. Chybí
zde tedy výslovné určení předmětu přezkumu, tj. toho, co má být v členském státě přezkoumáváno. Tento předmět však lze bez obtíží dovodit z anglické jazykové verze téhož
bodu preambule nařízení, který v relevantní
pasáži zní „an effective remedy against such
decisions should cover both the examination
of the application of this Regulation and of
the legal and factual situation in the Mem-
ber State to which the applicant is transferred“ (zvýrazněno soudem). Je tedy zřejmé, že
přezkum musí zahrnovat i posouzení situace
v členském státě, do kterého je žadatel přemisťován (po právní i skutkové stránce). Tento požadavek přitom zjevně míří na posouzení toho, zda je namístě postup podle čl. 3
odst. 2 věty druhé nařízení č. 604/2013, tj. nepřemístění žadatele do takového členského
státu z důvodů v tomto ustanovení uvedených a pokračování v posuzování kritérií stanovených v kapitole III příslušného nařízení
za účelem zjištění, zda nemůže být jako příslušný určen jiný členský stát.
státě, do kterého je žadatel přemisťován (po právní i skutkové stránce). Tento požadavek přitom zjevně míří na posouzení toho, zda je namístě postup podle čl. 3
odst. 2 věty druhé nařízení č. 604/2013, tj. nepřemístění žadatele do takového členského
státu z důvodů v tomto ustanovení uvedených a pokračování v posuzování kritérií stanovených v kapitole III příslušného nařízení
za účelem zjištění, zda nemůže být jako příslušný určen jiný členský stát.
V tomto směru však soud zjistil, že tyto
úvahy v žalobou napadeném rozhodnutí obsaženy nejsou. Žalovaný v rozhodnutí příslušnou část čl. 3 odst. 2 nařízení č. 604/2013 ani
neuvádí. Odkazuje-li na tento článek, cituje
pouze jeho první větu; větu druhou, jejíž obsah byl již uveden shora, a větu třetí, podle
níž pokud podle tohoto odstavce nelze provést přemístění do žádného členského státu
určeného na základě kritérií stanovených
v kapitole III ani do prvního členského státu,
v němž byla žádost podána, stává se členský
stát, který vede řízení o určení příslušného
členského státu, příslušným členským státem, již žalovaný vynechává.
Soud je přitom toho názoru, že úvaha týkající se možností přemístění žadatele ve
smyslu čl. 3 odst. 2 věty druhé nařízení
č. 604/2013 v rozhodnutí o přemístění žadatele obsažena být musí. Vede jej k tomu právě
ta skutečnost, že nařízení č. 604/2013 ve své
preambuli výslovně žádá, aby rozhodnutí
o přemístění bylo v rámci práva na účinný
opravný prostředek přezkoumáváno i v tomto ohledu.
To platí i přesto, že evropský azylový
systém je koncipován v kontextu umožňujícím předpokládat, že všechny smluvní státy,
které se na něm podílí, ať už jde o členské státy nebo o třetí státy, dodržují základní práva,
včetně práv, jejichž základem je Úmluva
o právním postavení uprchlíků (č. 208/1993 Sb.)
a Protokol týkající se právního postavení
uprchlíků z roku, jakož i Úmluva o ochraně
lidských práv a základních svobod, a že si
o i v tomto ohledu.
To platí i přesto, že evropský azylový
systém je koncipován v kontextu umožňujícím předpokládat, že všechny smluvní státy,
které se na něm podílí, ať už jde o členské státy nebo o třetí státy, dodržují základní práva,
včetně práv, jejichž základem je Úmluva
o právním postavení uprchlíků (č. 208/1993 Sb.)
a Protokol týkající se právního postavení
uprchlíků z roku, jakož i Úmluva o ochraně
lidských práv a základních svobod, a že si
členské státy mohou v tomto ohledu důvěřovat (rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 12.
2011, N. S. a další, C-411/10 a C-493/10,
Sb. rozh., s. I-13905, bod 78). Jelikož ale nelze
vyloučit, že v praxi tento systém může v určitém členském státě narazit na závažné funkční riziko, že žadatelé o azyl budou v případě
přemístění do tohoto členského státu vystaveni zacházení, které je neslučitelné s jejich
základními právy, přičemž v minulosti se tomu v případě některých členských států skutečně stalo (zejména šlo o Řecko), dovodila
nejprve judikatura (srov. zejména výše uvedený rozsudek Soudního dvora ve věci N. S.
a další), že právo Evropské unie brání uplatnění nevyvratitelné domněnky, podle níž
členský stát, jejž čl. 3 odst. 2 nařízení
č. 343/2003 označuje za příslušný, dodržuje
právo Evropské unie. Dále v uvedeném rozsudku Soudní dvůr konstatoval, že článek 4
Listiny základních práv Evropské unie musí
být vykládán v tom smyslu, že členské státy,
včetně vnitrostátních soudů, nemohou přemístit žadatele o azyl do „příslušného členského státu“ ve smyslu nařízení č. 343/2003,
nemohou-li ponechat bez povšimnutí skutečnost, že systematické nedostatky azylového
řízení a podmínek přijímání žadatelů o azyl
v tomto členském státě představují závažné
a prokazatelné důvody pro domněnku, že žadatel bude vystaven skutečnému riziku nelidského nebo ponižujícího zacházení ve smyslu tohoto ustanovení. Soudní dvůr pak
pokračoval v tom smyslu, že nelze-li přemístit
žadatele do jiného členského státu Evropské
unie, je-li tento stát označen podle kritérií kapitoly III tohoto nařízení za příslušný členský
stát, přísluší členskému státu, který měl toto
přemístění provést, aby s výhradou možnosti
posoudit žádost sám, uvedené v čl. 3 odst. 2
nařízení č. 343/2003, pokračoval v přezkumu
kritérií uvedené kapitoly za účelem ověření,
zda některé z dále uvedených kritérií umožňuje označit jiný členský stát za příslušný
k posouzení žádosti o azyl. Závěrem Soudní
dvůr uvedl, že je však třeba, aby členský stát,
v němž se žadatel o azyl nachází, dbal na to,
aby nezhoršoval situaci, kdy jsou porušována
základní práva tohoto žadatele, postupem určování příslušného členského státu, který by
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 014
byl nepřiměřeně dlouhý. V případě potřeby
mu přísluší, aby v souladu s podmínkami stanovenými v čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003
posoudil žádost sám.
posouzení žádosti o azyl. Závěrem Soudní
dvůr uvedl, že je však třeba, aby členský stát,
v němž se žadatel o azyl nachází, dbal na to,
aby nezhoršoval situaci, kdy jsou porušována
základní práva tohoto žadatele, postupem určování příslušného členského státu, který by
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 014
byl nepřiměřeně dlouhý. V případě potřeby
mu přísluší, aby v souladu s podmínkami stanovenými v čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003
posoudil žádost sám.
Tyto závěry judikatury byly posléze promítnuty do nového nařízení č. 604/2013, konkrétně právě do jeho čl. 3 odst. 2, z jehož obsahu je zřejmé, že úvaha o tom, zda existují
závažné důvody se domnívat, že v tomto členském státě dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském
státě, které s sebou nesou riziko nelidského
či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4
Listiny základních práv Evropské unie, může
vést k určení jiného příslušného členského
státu na základě dalších kritérií, popřípadě
k tomu, že se stát, který vede řízení o určení
příslušného státu, stává příslušným členským
státem, tzn. může vést k jinému věcnému řešení. Z konstrukce uvedeného článku podle
názoru soudu plyne členskému státu povinnost posoudit situaci v členském státě, který
byl primárně určen jako příslušný, z pohledu
skutečností výslovně uvedených v tomto
článku. Z toho důvodu je soudu třeba tuto
úvahu v rámci žalobou napadeného rozhodnutí učinit, přičemž jestliže tato úvaha v žalobou napadeném rozhodnutí v konkrétní věci
chybí, trpí rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů.
Je současně třeba uvést, že uvedené závěry platí jak pro případy, kdy půjde o přemístění žadatele ve smyslu definice uvedené
v čl. 2 písm. c) nařízení č. 604/2013 (tím je
státní příslušník třetí země nebo osoba bez
státní příslušnosti, kteří učinili žádost o mezinárodní ochranu, o níž dosud nebylo pravomocně rozhodnuto), tak v případě, kdy půjde
o jinou osobu uvedenou v čl. 18 odst. 1 písm. c)
a d) nařízení č. 604/2013. Pro opak lze sice
argumentovat, a to výslovným zněním bodu 5
preambule, který stanoví požadavky na rozsah přezkumu rozhodnutí o přemístění a v té
souvislosti výslovně zmiňuje toliko „žadatele“
(viz citace shora). Naproti tomu však ale nelze pominout úzkou provázanost mezi azylovým řízením a řízením o navrácení. Postačí
poukázat například na bod 8 preambule
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 014
směrnice Evropského parlamentu a Rady
2008/115/ES o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků
třetích zemí, v němž se uvádí, že „[u]znává
se, že členské státy mají právo navracet neoprávněně pobývající státní příslušníky třetích zemí, pokud jsou zavedeny spravedlivé a účinné azylové systémy,
jež plně
respektují zásadu nenavracení“ (pozn. zvýrazněno soudem).
H O D N U T Í N S S 10 / 2 014
směrnice Evropského parlamentu a Rady
2008/115/ES o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků
třetích zemí, v němž se uvádí, že „[u]znává
se, že členské státy mají právo navracet neoprávněně pobývající státní příslušníky třetích zemí, pokud jsou zavedeny spravedlivé a účinné azylové systémy,
jež plně
respektují zásadu nenavracení“ (pozn. zvýrazněno soudem).
Proto i když bude tato jiná osoba přemisťována pouze za účelem navrácení [a to ve
smyslu čl. 24 odst. 4 nařízení č. 604/2013, podle něhož pokud osoba uvedená v čl. 18 odst. 1
písm. d) tohoto nařízení, jejíž žádost o mezinárodní ochranu byla zamítnuta konečným
rozhodnutím v jednom členském státě, se nachází bez povolení k pobytu na území jiného
členského státu, může posledně jmenovaný
členský stát buď požádat druhý členský stát
o přijetí dotčené osoby zpět, nebo provést řízení o navrácení v souladu se směrnicí
2008/115/ES], je podle názoru soudu zapotřebí vypořádat se kompletně s čl. 3 odst. 2
nařízení č. 604/2013.
Nad rámec nutného odůvodnění soud
konstatuje, že trvání na odlišování těchto
dvou situací by mohlo znamenat nepřiměřené prodlužování postupu určování příslušného členského státu, které, jak bylo shora uvedeno, považuje Soudní dvůr za nežádoucí.
Dokladem toho je i souzená věc. Žalovaný totiž ve vyjádření zdůrazňuje, že v dané věci je
Maďarsko příslušné v souladu s čl. 18 odst. 1
písm. d) nařízení č. 604/2013, přičemž odkaz
na toto ustanovení pak obsahuje i tzv. transfer acceptance z maďarské strany doručená
žalovanému dne 10. 2. 2014. Dále žalovaný
zdůrazňuje, že v České republice nebyla podána žádná nová žádost. V rozhodnutí žalovaného ale není odkaz na toto konkrétní ustanovení, jehož aplikace by znamenala, že žalobce
byl přemisťován pouze za účelem navrácení
ve smyslu čl. 24 odst. 4 nařízení č. 604/2013.
Žalovaný zde odkazuje pouze v obecnosti na
článek 18 nařízení č. 604/2013, přičemž dodává, že Maďarsko je povinno žalobce přijmout zpět na své území a dokončit posouze-
ní jeho žádosti o mezinárodní ochranu, z čehož nelze dovodit, že žádost žalobce již byla
pravomocně ukončena a bude následovat
pouze případné řízení o navrácení.
V návaznosti na shora uvedený závěr o nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů si soud nutně musel položit otázku, zda je namístě
z tohoto důvodu žalobou napadené rozhodnutí bez dalšího zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení. V běžných případech by
tomu tak vždy bylo, neboť jednak platí, že posouzení určité sporné otázky v prvé řadě přísluší správnímu orgánu, a také platí, že žalovaný nemůže důvody svého rozhodnutí (byť
třeba i správné) doplňovat až ve vyjádření
k žalobě, a tím dodatečně napravovat případné vady svého rozhodnutí.
si soud nutně musel položit otázku, zda je namístě
z tohoto důvodu žalobou napadené rozhodnutí bez dalšího zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení. V běžných případech by
tomu tak vždy bylo, neboť jednak platí, že posouzení určité sporné otázky v prvé řadě přísluší správnímu orgánu, a také platí, že žalovaný nemůže důvody svého rozhodnutí (byť
třeba i správné) doplňovat až ve vyjádření
k žalobě, a tím dodatečně napravovat případné vady svého rozhodnutí.
K této úvaze soud vedla specifika rozhodované věci. Jak ze samotného nařízení
č. 604/2013, tak z judikatury Soudního dvora
týkající se problematiky dublinského systému (viz výše uvedený rozsudek ve věci N. S.
a další, případně též rozsudek Soudního dvora ze dne 10. 12. 2013, S. A., C-394/12, bod
58), plyne, že cílem tohoto systému je urychleně určit příslušný členský stát tak, aby byl
zaručen účinný přístup k řízení o poskytnutí
mezinárodní ochrany a aby nebyl ohrožen cíl
urychleného vyřízení žádostí o mezinárodní
ochranu (srov. bod 5 preambule citovaného
nařízení). Je tedy dán zjevný zájem na rychlém určení příslušného členského státu, který se odráží například také v čl. 29 odst. 2, podle kterého pokud k přemístění nedojde
během šestiměsíční lhůty, příslušnému členskému zanikne jeho povinnost převzít nebo
přijmout dotyčnou osobu zpět a příslušným
státem se stává dožadující členský stát.
Požadavek na rychlé vyřízení věci reflektuje ovšem také vnitrostátní právní úprava,
která návrhy a žaloby ve věcech mezinárodní
ochrany řadí mezi věci projednávané přednostně (§ 56 odst. 3 s. ř. s.). Právě s ohledem
na tuto skutečnost a na to, že soud vyřízení
této věci upřednostnil i ve vztahu k ostatním
žalobám ve věci mezinárodní ochrany, dospěl soud k závěru, že není dán závažný důvod k odchýlení se od standardních zásad
přezkumného soudního řízení, jak byly uvedeny shora, neboť se nelze domnívat, že by
zrušení věci a její vrácení k dalšímu projednání žalovanému nutně znamenalo nemožnost provést případné přemístění žalobce
v souladu s nařízením č. 604/2013 ve stanovené šestiměsíční lhůtě. (...)
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 014
Grigori N. (Rusko) proti Ministerstvu vnitra o udělení mezinárodní ochrany. mu, aby přestupkové řízení bylo ve lhůtě
dané zákonem o přestupcích ukončeno. Na
druhé straně, existence trvalého či jiného
dlouhodobého bydliště nepředznamenává
bezproblémový průběh přestupkového řízení. Naopak, praxe ukazuje, že obstrukce činí
právě osoby, které poštu přebírají, ovšem následně opakovaně žádají o odročení jednání,
předkládají smyšlené důvody omluvy či zmocňují osoby s doručovací adresou v zahraničí,
nejlépe v Panamě nebo na Kanárských ostrovech, které tuto adresu v průběhu přestupkového řízení ještě mění, to vše ve snaze dosáhnout uplynutí jednoroční prekluzivní lhůty
pro projednání přestupku (§ 20 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích), a tedy zániku odpovědnosti za přestupek. Ostatně ani
důvodová zpráva k zákonu č. 411/2005 Sb.,
kterým byla kauce do zákona o silničním pro- a č. 379/2007 Sb. k čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie