Pro řízení o odnětí hodnosti podle § 21 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, kdy podle § 21 odst. 3 uvedeného zákona dnem odnětí hodnosti zaniká vojákovi vaný nesprávně, resp. nezákonně vycházel pouze z vnitrostátního práva, ačkoli byl povinen se přímo a samostatně zabývat též právem EU, jakož i relevantní judikaturou Soudního dvora EU (a v případě zjištěného rozporu neaplikovat vnitrostátní právní úpravu). Na tuto skutečnost byl matriční úřad navíc upozorněn i veřejným ochráncem práv ve zprávě o výsledku šetření ze dne 20.
5. 2011, sp. zn. 5108/2010/VOP/MV. Přesto ovšem postupoval pouze podle vnitrostátních předpisů, jakkoli je jasné, že po přistoupení České republiky k Evropské unii již nelze setrvávat na tom, že zákonnost jednání správních orgánů zahrnuje jenom zákonnost vnitrostátní. Ostatně i s odkazem na odbornou literaturu lze poznamenat, že „[z] členství v Evropské unii a propojení obou právních řádů plyne, že jak okruh pramenů práva, tak okruh právního rámce jednání orgánů členských států se rozšiřují. Samotný pojem zákonnosti tak nemůže nadále znamenat pouhý odkaz na český zákon; přibyl k němu také odkaz na prameny práva Unie a jejich zohledňování za podmínek tímto právním řádem předvídaným.“; viz Bobek, M.; Bříza, P.;
Komárek, J. Vnitrostátní aplikace práva Evropské unie. Praha : C. H. Beck, 2011, s. 502. Žalovaný tak nemohl vydat napadené rozhodnutí, aniž by se důkladně vypořádal s výše uvedeným evropským právem a předestřel existenci opravdu objektivních důvodů, pro které odmítl, aby žalobkyně užívala i v České republice příjmení K., které přijala ve Spolkové republice Německo. Pouze pro příklad je možno opět s odkazem na evropskou judikaturu uvést, že jako odůvodněné a souladné
s evropským právem bylo Soudním dvorem EU shledáno odmítnutí orgánu členského Vojáci z povolání: řízení o odnětí hodnosti a č. 530/2005 Sb.*) státu uznat příjmení obsahující šlechtický titul. Důvodem bylo to, že zde jde o zajištění dodržování rovnosti občanů, jejímž provedením je rakouský zákon o zrušení šlechtictví; viz rozsudek ze dne 22. 12. 2010, Sayn-Wittgenstein, C-208/09. V případě žalobkyně se ovšem nejedná o příjmení se šlechtickým titulem, nýbrž o obyčejné, standardní německé příjmení K., jež je třeba zapsat, resp.
opravit v knize registrovaného partnerství, ledaže by zde skutečně existoval nějaký závažný objektivní důvod související s veřejným pořádkem, který by tomu bránil. S ohledem na nabízenou možnost změny příjmení na K. lze ovšem o nějakém takovém důvodu významně pochybovat. Pokud by tady takový důvod byl, těžko by matriční úřad i žalovaný žalobkyni opakovaně informovaly o možnosti změny příjmení. A to tím spíš, že změna příjmení je v souladu s § 72 odst. 1 a 2 zákona o matrikách možná jen na základě žádosti a musí pro ni existovat vážný důvod (příp.
musí jít o příjmení hanlivé nebo směšné, což není případ žalobkyně). V.
Shrnutí a závěr Ve světle všech výše uvedených skutečností lze tedy shrnout, že žalovaný pochybil, pokud pominul primární právo EU, včetně relevantní judikatury Soudního dvora EU, a zamítl odvolání žalobkyně pouze s odkazem na vnitrostátní právo bez toho, že by se jakkoli zabýval obtížemi žalobkyně představujícími překážku volného pohybu v rámci EU, kterou je možno akceptovat pouze za předpokladu, že
by k tomu byly dány dostatečně objektivní důvody. Žádné takové důvody však žalovaný neuvedl, a proto jeho rozhodnutí nemůže obstát. S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 014 služební poměr, platí, že jde o řízení samostatné, které není nikterak podmíněno případně vedeným kázeňským, správním či trestním řízením a není závislé na jejich výsledku. Případný kázeňský postih proto nevylučuje, aby za totéž jednání byla odňata hodnost.
Pro řízení o odnětí hodnosti podle § 21 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, kdy podle § 21 odst. 3 uvedeného zákona dnem odnětí hodnosti zaniká vojákovi vaný nesprávně, resp. nezákonně vycházel pouze z vnitrostátního práva, ačkoli byl povinen se přímo a samostatně zabývat též právem EU, jakož i relevantní judikaturou Soudního dvora EU (a v případě zjištěného rozporu neaplikovat vnitrostátní právní úpravu). Na tuto skutečnost byl matriční úřad navíc upozorněn i veřejným ochráncem práv ve zprávě o výsledku šetření ze dne 20.
5. 2011, sp. zn. 5108/2010/VOP/MV. Přesto ovšem postupoval pouze podle vnitrostátních předpisů, jakkoli je jasné, že po přistoupení České republiky k Evropské unii již nelze setrvávat na tom, že zákonnost jednání správních orgánů zahrnuje jenom zákonnost vnitrostátní. Ostatně i s odkazem na odbornou literaturu lze poznamenat, že „[z] členství v Evropské unii a propojení obou právních řádů plyne, že jak okruh pramenů práva, tak okruh právního rámce jednání orgánů členských států se rozšiřují. Samotný pojem zákonnosti tak nemůže nadále znamenat pouhý odkaz na český zákon; přibyl k němu také odkaz na prameny práva Unie a jejich zohledňování za podmínek tímto právním řádem předvídaným.“; viz Bobek, M.; Bříza, P.;
Komárek, J. Vnitrostátní aplikace práva Evropské unie. Praha : C. H. Beck, 2011, s. 502. Žalovaný tak nemohl vydat napadené rozhodnutí, aniž by se důkladně vypořádal s výše uvedeným evropským právem a předestřel existenci opravdu objektivních důvodů, pro které odmítl, aby žalobkyně užívala i v České republice příjmení K., které přijala ve Spolkové republice Německo. Pouze pro příklad je možno opět s odkazem na evropskou judikaturu uvést, že jako odůvodněné a souladné
s evropským právem bylo Soudním dvorem EU shledáno odmítnutí orgánu členského Vojáci z povolání: řízení o odnětí hodnosti a č. 530/2005 Sb.*) státu uznat příjmení obsahující šlechtický titul. Důvodem bylo to, že zde jde o zajištění dodržování rovnosti občanů, jejímž provedením je rakouský zákon o zrušení šlechtictví; viz rozsudek ze dne 22. 12. 2010, Sayn-Wittgenstein, C-208/09. V případě žalobkyně se ovšem nejedná o příjmení se šlechtickým titulem, nýbrž o obyčejné, standardní německé příjmení K., jež je třeba zapsat, resp.
opravit v knize registrovaného partnerství, ledaže by zde skutečně existoval nějaký závažný objektivní důvod související s veřejným pořádkem, který by tomu bránil. S ohledem na nabízenou možnost změny příjmení na K. lze ovšem o nějakém takovém důvodu významně pochybovat. Pokud by tady takový důvod byl, těžko by matriční úřad i žalovaný žalobkyni opakovaně informovaly o možnosti změny příjmení. A to tím spíš, že změna příjmení je v souladu s § 72 odst. 1 a 2 zákona o matrikách možná jen na základě žádosti a musí pro ni existovat vážný důvod (příp.
musí jít o příjmení hanlivé nebo směšné, což není případ žalobkyně). V.
Shrnutí a závěr Ve světle všech výše uvedených skutečností lze tedy shrnout, že žalovaný pochybil, pokud pominul primární právo EU, včetně relevantní judikatury Soudního dvora EU, a zamítl odvolání žalobkyně pouze s odkazem na vnitrostátní právo bez toho, že by se jakkoli zabýval obtížemi žalobkyně představujícími překážku volného pohybu v rámci EU, kterou je možno akceptovat pouze za předpokladu, že
by k tomu byly dány dostatečně objektivní důvody. Žádné takové důvody však žalovaný neuvedl, a proto jeho rozhodnutí nemůže obstát. S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 014 služební poměr, platí, že jde o řízení samostatné, které není nikterak podmíněno případně vedeným kázeňským, správním či trestním řízením a není závislé na jejich výsledku. Případný kázeňský postih proto nevylučuje, aby za totéž jednání byla odňata hodnost.
10. 11. 2009 byla žalobci odňata vojenská hodnost nadporučíka podle § 21 odst. 1 zákona o vojácích z povolání za úmyslné zvlášť závažné porušení služebních povinností stanovených v § 48 odst. 1 písm. a) a f) téhož zákona. V odůvodnění správní orgán uvedl, že ze shromážděné dokumentace je zřejmé, že žalobce během působení v zahraniční misi nosil prostředek osobní ochrany – přilbu, na jejímž potahu byl viditelně vyobrazen znak
9. tankové divize SS Hohenstaufen. Tento znak nosil na veřejnosti, viditelně, opakovaně a dlouhodobě. Nošení symbolů hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačování práv a svobod člověka nebo hlásá národnostní, náboženskou nebo rasovou zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob, je právním řádem ČR zakázáno. SS (Schutzstaffel) byla mezinárodním soudním tribunálem v Norimberku uznána za zločineckou organizaci, Česká republika je vázána Dohodou o stíhání a potrestání hlavních válečných zločinců Evropské Osy (č. 164/1947 Sb.) Uvedené skutečnosti byly žalobci známy a je vyloučeno, že by vyobrazení symbolu v tak přesné podobě provedl náhodou.
Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí rozklad, který žalovaný dne 22. 12. 2009 zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. V odůvodnění žalovaný konstatoval, že ze shromážděné dokumentace je nepochybné, že žalobce nosil na bojovém stejnokroji AČR znak zločinecké organizace (Jednotky SS) veřejně, viditelně, opakovaně a dlouhodobě, a tím i vědomě. Tímto jednáním se zpronevěřil vojenské přísaze a porušil základní povinnost vojáka uvedenou v § 48 odst. 1 písm. a) zákona o vojácích z povolání. Nošením
č. 303/2013 Sb.
konů (zákon o Vojenské policii).
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 014
symbolu zakázané organizace vědomě poškodil dobré jméno AČR a její důvěryhodnost, a tímto jednáním porušil základní povinnost vojáka uvedenou v § 48 odst. 1 písm. f) zákona o vojácích z povolání. Jako velitel jednotky též porušil povinnosti velitele stanovené v článku 53 Základního řádu ozbrojených sil České republiky. Svým jednáním úmyslně a zvlášť závažným způsobem porušil služební povinnosti, což odůvodňuje postup podle § 21 odst. 1 zákona o vojácích z povolání, tj. odnětí vojenské hodnosti.
Žalovaný dále uvedl, že se šetřením věci bylo započato dne 8. 11. 2009 a byla jím pověřena skupina obecné kriminality Vojenské policie Stará Boleslav. V souladu s § 11 odst. 1, odst. 2 a odst. 8 zákona č. 124/1992 Sb., o Vojenské policii**), byl požádán o vysvětlení H. M., žalobce i Ing. P., o výsledku šetření byl zpracován úřední záznam ze dne 8. 11. 2009. Žalobce pak byl opakovaně požádán o vysvětlení, které podal do protokolu ze dne 10. 11. 2009. Součást spisového materiálu tvoří i článek z deníku MF Dnes ze dne 9. 11. 2009. Z uvedeného vyplývá, že ministr obrany se o závadném jednání žalobce dozvěděl nejdříve
8. 11. 2009 a tímto dnem počíná plynout šestiměsíční subjektivní lhůta pro rozhodnutí oprávněného služebního funkcionáře ve smyslu § 148 zákona o vojácích z povolání.
3. kontingent zahájil svou činnost v Lógaru dnem 6. 2. 2009 a ukončil ji 16. 9. 2009, v této době zde žalobce vykonával službu. Závadného jednání se dopouštěl nejméně od února 2009 do dubna 2009. Oprávněným služebním funkcionářem je podle § 21 odst. 2 zákona o vojácích z povolání ministr obrany. Pokud by mu bylo jednání žalobce známo dříve,
přijal by odpovídající opatření bezprostředně po jeho zjištění a neudělil by žalobci vyznamenání. Žalovaný tak odmítl námitku promlčení vznesenou v podaném rozkladu. Žalovaný uzavřel, že na základě spisového materiálu je zřejmé, že ministru obrany byl znám náležitý stav věci, který jej opravňoval vydat rozhodnutí bez předchozího řízení podle § 147 zákona o vojácích z povolání.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu u Městského soudu v Praze, v níž mimo jiné namítal, že byla porušena ustanovení o lhůtách pro ukládání trestů za kázeňské přestupky a odnětí hodnosti jako nejtvrdšího řešení přestupků. Porušení základních povinností vojáka je vždy kázeňským přestupkem, pokud není trestným činem nebo jiným správním deliktem. I z výroku vydaných rozhodnutí je zřejmé, že jde o kázeňský přestupek. Řešení kázeňských přestupků je upraveno v hlavě III části třetí zákona o vojácích z povolání. Kázeňské přestupky řeší služební orgán s příslušnou služební pravomocí. Služební orgán s kázeňskou pravomocí může dle žalobce uložit trest jen ve lhůtě dle § 55 zákona, tj. do 30 dnů ode dne, kdy se o jeho spáchání dozvěděl. Nemá-li příslušnou kázeňskou pravomoc, musí v této lhůtě zajistit hlášení přestupku orgánu s příslušnou kázeňskou pravomocí, aby mohlo být rozhodnuto ve lhůtě. Žalobce považoval za sporné, zda u vojáka z povolání zařazeného k plnění úkolů v zahraniční misi, kde kontingent Armády ČR tvoří samostatnou jednotku, je možno počítat tuto lhůtu podle věty druhé za středníkem. I v tomto případě by však končila lhůta pro uložení kázeňského trestu dne
17. 10. 2009, neboť žalobce se vrátil do ČR dne
16. 9. 2009. Kázeňský přestupek byl zjištěn v průběhu měsíce dubna 2009. Služební funkcionář s kázeňskou pravomocí nad žalobcem (pplk. P.) jej vyřešil podle § 54 odst. 1 zákona o vojácích z povolání. Armáda ČR je přísně hierarchicky organizovaný sbor, kde není rozhodné, který služební funkcionář se o spáchání přestupku nebo jiného správního deliktu dozví jako poslední, ale pro počítání závazných lhůt je důležité, kdy se o tom dozvěděl jakýkoli služební funkcionář, jehož povinností bylo věc přímo řešit nebo nahlásit k řešení. Podle této zásady vypršela i ministru obrany
subjektivní šestiměsíční lhůta k rozhodnutí o odnětí vojenské hodnosti (pokud takto lze řešit kázeňský přestupek) nejpozději dne
31. 10. 2009. Porušení ohlašovací povinnosti nadřízenými žalobce nelze přičítat k tíži žalobce.
Městský soud v Praze žalobu zamítl.
Z odůvodnění:
Soud vycházel z těchto podstatných sku-
tečností:
Podle § 18 písm. c) zákona o vojácích z povolání „[s]lužební poměr vojáka zaniká odnětím hodnosti“.
Podle § 21 odst. 1 citovaného zákona „[h]odnost se odejme vojákovi za úmyslné zvlášť závažné porušení služebních povinností. Vojákovi, kterému byla hodnost odňata, přísluší hodnost vojín.“ Podle odstavce 2 „[g]enerálům odnímá hodnost prezident na návrh vlády; ostatním vojákům odnímá hodnost ministr“. Podle odstavce 3 „[d]nem odnětí hodnosti zaniká vojákovi služební poměr“.
Podle § 48 odst. 1 písm. a) téhož zákona je voják „povinen důsledně a přesně plnit úkoly, které mu ukládají právní předpisy a rozkazy nadřízených“. Podle § 48 odst. 1 písm. f) je voják povinen „dodržovat pravidla služební zdvořilosti a chovat se i mimo službu tak, aby neohrozil vážnost a důvěryhodnost ozbrojených sil, dodržovat při výkonu služby právní předpisy, mezinárodní právo válečné a humanitární, mezinárodní smlouvy a rozkazy nadřízených“.
Rozhodnutím správního orgánu I. stupně ve spojení s žalobou napadeným rozhodnutím žalovaného, byla žalobci podle § 21 odst. 1 zákona o vojácích z povolání odňata vojenská hodnost nadporučíka, a to za úmyslné zvlášť závažné porušení služebních povinností stanovených v § 48 odst. 1 písm. a) a f) tohoto zákona, jehož se podle vydaných rozhodnutí žalobce dopustil v době od února 2009 do konce dubna 2009. Žalobci podle § 18 písm. c) a § 21 odst. 3 uvedeného zákona zanikl služební poměr vojáka z povolání a podle § 21 odst. 1 uvedeného zákona mu náleží hodnost vojína.
Soud se předně zabýval žalobní námitkou, že rozhodnutí o odnětí hodnosti bylo vydáno po uplynutí zákonné lhůty.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 014
Odnětí hodnosti podle § 21 zákona o vojácích z povolání není kázeňským trestem za kázeňský přestupek, jak tomu je např. podle zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, kde je ve výčtu kázeňských trestů v § 51 odst. 1 písm. d) citovaného zákona uvedeno odnětí služební hodnosti, přičemž uložení kázeňského trestu odnětí služební hodnosti je podle § 42 odst. 1 písm. e) zmíněného zákona jedním z důvodů, pro který příslušník musí být propuštěn ze služebního poměru. V případě zákona o vojácích z povolání jsou kázeňské tresty vyjmenovány v § 53 odst. 2 zákona o vojácích z povolání, odnětí hodnosti ve výčtu uvedeno není. Kázeňská pravomoc, kázeňské odměny a kázeňské tresty a jejich ukládání upravuje část třetí, hlava III zákona o vojácích z povolání. Rozhodování o odnětí hodnosti upravuje část devátá hlava I „Rozhodování ve věcech služebního poměru“ [§ 145 písm. e) zákona o vojácích z povolání ve znění účinném od 1. 10. 2009].
Soud nesouhlasí s tvrzením žalobce, že z výroku vydaných rozhodnutí vyplývá, že „jde o kázeňský přestupek“. Z výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně je naopak zcela zřejmé, že bylo rozhodnuto podle § 21 odst. 1 zákona o vojácích z povolání o odnětí vojenské hodnosti, čímž žalobci ze zákona [§ 18 písm. c) a 21 odst. 3 téhož zákona] zanikl služební poměr vojáka z povolání. Z výroku žalobou napadeného rozhodnutí pak vyplývá, že rozklad, který žalobce podal, byl zamítnut a rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo potvrzeno.
Pokud žalobce namítá nedodržení lhůty stanovené v § 55 zákona o vojácích z povolání („Za kázeňský přestupek uloží orgán s kázeňskou pravomocí kázeňský trest nejdříve 24 hodin po jeho spáchání, nejpozději však do 30 dnů [s účinností od 1. 6. 2012 do 60 dnů] ode dne, kdy se o jeho spáchání dozvěděl. Je-li jednání vojáka, v němž lze spatřovat naplnění skutkové podstaty kázeňského přestupku, předmětem šetření jiného orgánu, počíná lhůta 30 dnů [60 dnů] pro uložení kázeňského trestu běžet dnem, kdy se orgán s kázeňskou pravomocí dověděl o výsledku tohoto šetření; dopustil-li se voják kázeňského přestupku v zahraničí, dnem následujícím
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 014
po dni návratu vojáka ze zahraničí. Za kázeňský přestupek lze uložit kázeňský trest do 1 roku ode dne jeho spáchání.“) pak tuto argumentaci přijmout nelze. Vydaná rozhodnutí nejsou rozhodnutími o uložení kázeňského trestu za kázeňský přestupek, a lhůta stanovená v § 55 zákona o vojácích z povolání proto na danou věc nedopadá.
Lhůtu pro vydání rozhodnutí o odnětí hodnosti upravuje § 148 zákona o vojácích z povolání ve znění účinném od 1. 10. 2009 (které tedy bylo účinné i v době vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne
31. 10. 2009. Porušení ohlašovací povinnosti nadřízenými žalobce nelze přičítat k tíži žalobce.
Městský soud v Praze žalobu zamítl.
Z odůvodnění:
Soud vycházel z těchto podstatných sku-
tečností:
Podle § 18 písm. c) zákona o vojácích z povolání „[s]lužební poměr vojáka zaniká odnětím hodnosti“.
Podle § 21 odst. 1 citovaného zákona „[h]odnost se odejme vojákovi za úmyslné zvlášť závažné porušení služebních povinností. Vojákovi, kterému byla hodnost odňata, přísluší hodnost vojín.“ Podle odstavce 2 „[g]enerálům odnímá hodnost prezident na návrh vlády; ostatním vojákům odnímá hodnost ministr“. Podle odstavce 3 „[d]nem odnětí hodnosti zaniká vojákovi služební poměr“.
Podle § 48 odst. 1 písm. a) téhož zákona je voják „povinen důsledně a přesně plnit úkoly, které mu ukládají právní předpisy a rozkazy nadřízených“. Podle § 48 odst. 1 písm. f) je voják povinen „dodržovat pravidla služební zdvořilosti a chovat se i mimo službu tak, aby neohrozil vážnost a důvěryhodnost ozbrojených sil, dodržovat při výkonu služby právní předpisy, mezinárodní právo válečné a humanitární, mezinárodní smlouvy a rozkazy nadřízených“.
Rozhodnutím správního orgánu I. stupně ve spojení s žalobou napadeným rozhodnutím žalovaného, byla žalobci podle § 21 odst. 1 zákona o vojácích z povolání odňata vojenská hodnost nadporučíka, a to za úmyslné zvlášť závažné porušení služebních povinností stanovených v § 48 odst. 1 písm. a) a f) tohoto zákona, jehož se podle vydaných rozhodnutí žalobce dopustil v době od února 2009 do konce dubna 2009. Žalobci podle § 18 písm. c) a § 21 odst. 3 uvedeného zákona zanikl služební poměr vojáka z povolání a podle § 21 odst. 1 uvedeného zákona mu náleží hodnost vojína.
Soud se předně zabýval žalobní námitkou, že rozhodnutí o odnětí hodnosti bylo vydáno po uplynutí zákonné lhůty.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 014
Odnětí hodnosti podle § 21 zákona o vojácích z povolání není kázeňským trestem za kázeňský přestupek, jak tomu je např. podle zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, kde je ve výčtu kázeňských trestů v § 51 odst. 1 písm. d) citovaného zákona uvedeno odnětí služební hodnosti, přičemž uložení kázeňského trestu odnětí služební hodnosti je podle § 42 odst. 1 písm. e) zmíněného zákona jedním z důvodů, pro který příslušník musí být propuštěn ze služebního poměru. V případě zákona o vojácích z povolání jsou kázeňské tresty vyjmenovány v § 53 odst. 2 zákona o vojácích z povolání, odnětí hodnosti ve výčtu uvedeno není. Kázeňská pravomoc, kázeňské odměny a kázeňské tresty a jejich ukládání upravuje část třetí, hlava III zákona o vojácích z povolání. Rozhodování o odnětí hodnosti upravuje část devátá hlava I „Rozhodování ve věcech služebního poměru“ [§ 145 písm. e) zákona o vojácích z povolání ve znění účinném od 1. 10. 2009].
Soud nesouhlasí s tvrzením žalobce, že z výroku vydaných rozhodnutí vyplývá, že „jde o kázeňský přestupek“. Z výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně je naopak zcela zřejmé, že bylo rozhodnuto podle § 21 odst. 1 zákona o vojácích z povolání o odnětí vojenské hodnosti, čímž žalobci ze zákona [§ 18 písm. c) a 21 odst. 3 téhož zákona] zanikl služební poměr vojáka z povolání. Z výroku žalobou napadeného rozhodnutí pak vyplývá, že rozklad, který žalobce podal, byl zamítnut a rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo potvrzeno.
Pokud žalobce namítá nedodržení lhůty stanovené v § 55 zákona o vojácích z povolání („Za kázeňský přestupek uloží orgán s kázeňskou pravomocí kázeňský trest nejdříve 24 hodin po jeho spáchání, nejpozději však do 30 dnů [s účinností od 1. 6. 2012 do 60 dnů] ode dne, kdy se o jeho spáchání dozvěděl. Je-li jednání vojáka, v němž lze spatřovat naplnění skutkové podstaty kázeňského přestupku, předmětem šetření jiného orgánu, počíná lhůta 30 dnů [60 dnů] pro uložení kázeňského trestu běžet dnem, kdy se orgán s kázeňskou pravomocí dověděl o výsledku tohoto šetření; dopustil-li se voják kázeňského přestupku v zahraničí, dnem následujícím
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 014
po dni návratu vojáka ze zahraničí. Za kázeňský přestupek lze uložit kázeňský trest do 1 roku ode dne jeho spáchání.“) pak tuto argumentaci přijmout nelze. Vydaná rozhodnutí nejsou rozhodnutími o uložení kázeňského trestu za kázeňský přestupek, a lhůta stanovená v § 55 zákona o vojácích z povolání proto na danou věc nedopadá.
Lhůtu pro vydání rozhodnutí o odnětí hodnosti upravuje § 148 zákona o vojácích z povolání ve znění účinném od 1. 10. 2009 (které tedy bylo účinné i v době vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne
10. 11. 2009), podle kterého „[r]ozhodnutí o odnětí hodnosti lze vydat do 6 měsíců ode dne, kdy se oprávněný služební orgán o jednání uvedeném v § 21 odst. 1 dozvěděl, nejpozději však do 1 roku ode dne, kdy k tomuto jednání došlo“.
Služebním orgánem „oprávněným“ ve smyslu § 148 zákona o vojácích z povolání, je ministr obrany, který podle § 21 odst. 2 tohoto zákona odnímá hodnost vojákům (s výjimkou generálů). Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že ministr obrany se o jednání žalobce dozvěděl nejdříve dne 8. 11. 2009, kdy bylo započato se šetřením možného protiprávního jednání příslušníků vojenského útvaru Žatec v souvislosti s jejich působením v zahraniční misi v Lógaru. Toto tvrzení není zpochybněno ani obsahem správního spisu ani samotným žalobcem.
Žalobce v žalobě namítl, že daný „kázeňský přestupek“ byl zjištěn v dubnu 2009 a byl s žalobcem vyřešen orgánem s kázeňskou pravomocí, tj. plk. P. podle § 54 odst. 1 zákona o vojácích z povolání (podle kterého „[p]ostačí-li k nápravě vojáka a k obnovení služební kázně vytknutí méně závažného jednání, které má znaky kázeňského přestupku, kázeňský trest se neuloží“). Zástupce žalovaného při jednání před soudem doložil, že předmětné jednání bylo žalobci vytknuto jeho nadřízeným pplk. P., který jednání žalobce posoudil jako méně závažné (§ 54 odst. 1 zákona o vojácích z povolání, článek 196 Základního řádu ozbrojených sil České republiky) a kázeňský trest žalobci nebyl uložen [žalobci nebylo uloženo napomenutí, tj. kázeňský trest podle § 53 odst. 2 písm. a) zákona o vojácích
Ing. Jan Č. proti ministru obrany o odnětí vojenské hodnosti. *) S účinností od 1. 4. 2012 byl § 42 změněn zákonem č. 375/2011 Sb. a s účinností od 1. 1. 2014 zákonem **) S účinností od 1. 10. 2013 zrušen zákonem č. 300/2013 Sb., o Vojenské policii a o změně některých zá-