k čl. 14 Úmluvy mezi Československou republikou a Polskou republikou o sociálním pojištění (příloha k vyhlášce ministra zahraničních věcí č. 261/1948 Sb., ve znění vyhlášky č. 73/1957 Sb.) Pevná částka 420 Kč podle $ 6 zákona č. 183/1994 Sb., o zvýšení vyplácených důchodů a důchodů přiznávaných v roce 1994, ve znění před novelou prove- denou zákonem č. 76/1995 Sb., pevná částka 680 Kč podle zákona č. 76/1995 Sb., o zvýšení vyplácených důchodů a důchodů přiznávaných v roce 1995, i zá- kladní výměra důchodu podle $ 33 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém po- jištění, ve znění účinném od 1. 7. 1998, jsou součástí přiznaného starobního důchodu, a podléhají proto plně jeho úpravě - tzv. dílčení - podle čl. 14 Úmlu- vy mezi Československou republikou a Polskou republikou o sociálním pojiš- tění (příloha k vyhlášce ministra zahraničních věcí č. 261/1948 Sb.)
V podané kasační stížnosti žalobkyně (dále „stěžovatelka“) namítá nezákon- nost rozhodnutí Krajského © soudu | v Plzni spočívající v nesprávném posou- zení právní otázky soudem. Stěžovatelka shledává rozpor žalobou napadaného rozhodnutí žalované, stejně jako jejích obecně závazných předpisů a Úmluvy mezi Československou republikou a Pol- skou republikou o spolupráci na poli so- ciální politiky a správy ze dne 5. 4. 1948, č. 260/1948 Sb., konkrétně ve skutečnos- ti, že nebyla správně aplikována ustano- vení $ 6 zákona č. 183/1994 Sb., o zvýšení vyplácených důchodů a důchodů přizná- vaných v roce 1994 a v roce 1995, v plat- ném znění, a či.
lá uvedené úmluvy, ne- boť zvýšení důchodu o pevnou částku 420 Kč měsíčně bylo stěžovatelce kráce- no, ačkoliv mělo být poskytováno v plné výši, a nově by jí měla náležet částka 1310 Kč, nikoliv krácená částka 1022 Kč. V přípa- dě, že by tuto částku neměla vyplácet Česká republika, měl by tento stát učinit příslušné kroky vůči Polské republice tak, jak předvídá výše uvedená úmluva. Zajistit výplatu z polské strany není v možnostech stěžovatelky s ohledem na to, že subjektem mezinárodní smlouvy jsou státy, a nikoliv jejich občané.
Ve vztahu k napadenému rozhodnutí žalované tak důvod nesouhlasu stěžova- telky s tímto rozhodnutím nespočívá v provedeném zvýšení procentní výmě- ry starobního důchodu, ale v konečné výši stanoveného starobního důchodu. Pochybení pak stěžovatelka spatřuje ve stanovení výchozí výše procentní výmě- ry důchodu (k 1. 12. 2000 jakožto ke dni, od něhož se procentní výměra zvyšuje). Současně stěžovatelka napadá stanovení výše základní výměry. Kasační stížnost není důvodná. Soud má spisy za prokázané, že výše základní i procentní výměry důchodu stěžovatelky byla stanovena rozhodnu- tím Úřadu důchodového zabezpečení v Praze vydaným dne 18.
7. 1989, kterým byl přiznán dílčí starobní důchod vypo- čtený podle počtu let jí odpracovaných v Polsku a Československu. Pro nárok na výši důchodu jí bylo započteno na koefi- cient 0,780133 v československém soci- álním zabezpečení 9786 dní a v polském penzijním zaopatření 2758 dní. Důchod byl přiznán podle tehdy platných před- pisů, konkrétně podle $ 21 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpeče- ní, a podle čl. 14 Úmluvy o sociálním za- bezpečení mezi Československou repub- likou a Polskou republikou - č. 261/1948 Sb. Se správností tohoto původního rozhod- nutí stěžovatelka vyjadřuje ve své kasač- ní stížnosti výslovný souhlas.
Na základě zákona č. 183/1994 Sb., o zvýšení vyplácených důchodů a důcho- dů přiznávaných v roce 1994 a v roce 1995, byl dílčí starobní důchod stěžovatel ky navýšen jednak procentním zvýšením podle $ 10 5%, jednak o pevnou částku 420 Kč ($ 6), v případě stěžovatelky však dílčenou na základě čl. 14 Úmluvy me- zi Československou republikou a Pol- skou republikou o sociálním pojištění (č. 261/1948 Sb.), tedy v poměru doby zís- kané na čs. území a úhrnu dob pojištění (zaměstnání) na území obou smluvních států, protože stěžovatelka byla zaměstná- na na území České republiky i Polské re- publiky.
© tomto zvýšení důchodu byla stěžovatelka informována oznámením ze dne 23. 2. 1995. Obdobná situace nastala podle zákona č. 76/1995 Sb., o zvýšení vy- plácených důchodů a důchodů přiznáva- ných v roce 1995, kdy došlo ke zvýšení sta- robních důchodů o pevnou částku 680 Kč při zrušení dříve přiznané pevné částky 420 Kč a k pětiprocentnímu zvýšení dů- chodů bez pevné částky. V případě stěžo- vatelky byla pevná částka opět dílčena. 351 518 Od 1. 1. 1996 se pak na základě usta- novení $ 99 zákona č. 155/1995 Sb., o dů- chodovém pojištění, výše důchodu při- znaného podle dosavadních předpisů platných před 1.
1. 1996 bez zvýšení o pevnou částku považuje za procentní výměru důchodu a zvýšení o pevnou částku se nadále považuje za základní vý- měru důchodu. V dalších letech docházelo ke zvy- šování důchodů na základě nařízení vlády č. 19/1996 Sb., č. 218/1996 Sb., č. 129/1997 Sb., č. 104/1998 Sb, č. 64/1999 Sb. a konečně č. 353/2000 Sb., vydávaných podle ustanovení $ 67 odst. 10 zákona č. 155/1995 Sb. Zvyšová- ní procentní výměry se přitom dělo vždy stanoveným procentem, zvyšování zá- kladní výměry pak vždy o pevnou částku (podle nařízení vlády 19/1996 Sb. o 240 Kč, podle nař.
vl. č. 218/1996 Sb. o 140 Kč, podle nař. vl. č. 129/1997 Sb. o 200 Kč a podle nař. vl. č. 104/1998 Sb. o 50 Kč; podle nařízení vlády č. 64/1999 Sb. a 353/2000 Sb. se základní výměra ne- zvyšovala a v době vydání žalovaného rozhodnutí činila 1310 Kč). V případě stěžovatelky byla veškerá zvýšení základ- ní výměry důchodu o pevnou částku díl- čena postupem shora uvedeným; zvyšo- vání procentní výměry důchodů dílčeno nebylo, neboť při procentním zvyšování původně dílčené částky je toto dílčení zachováno pro celou zvýšenou částku.
O Pokud jde o procentní výměru dů- chodu, není zřejmé, z čeho stěžovatelka usuzuje na nesprávnost rozhodnutí žalo- vané a krajského soudu, jestliže s původ: ním stanovením svého starobního dů- chodu, včetně jeho dílčení ve smyslu citované úmluvy, vyjadřuje souhlas a jestliže veškerá následná zvyšování tak- to přiznané částky, později označené ja- ko procentní výměra důchodu, se děla 352 výhradně procentním (poměrným) způ- sobem, zachovávajícím původní poměr dílčení. K požadavku stěžovatelky na stano- vení základní výměry důchodu ve výši 1310 Kč soud konstatuje, že jak pev- ná částka 420 Kč podle $ 6 zákona č. 183/1994 Sb., tak pevná částka 680 Kč podle zákona č. 76/1995 Sb. a konečně i základní výměra důchodu podle záko- na č. 155/1995 Sb. jsou podle citovaných předpisů součástí přiznaného starobní- ho důchodu, a podléhají proto plně jeho úpravě (dílčení) podle čl.
14 Úmluvy o sociálním pojištění. Při postupném zvyšování základní výměry důchodu pevnými částkami je pak pro zachování původního poměru dílčení nezbytné provést dílčení každé jednotlivé pevné částky, o niž se zvýšení provádí, a to ve stejném poměru, v jakém bylo provede- no dílčení původní. Jestliže žalované rozhodnutí vycháze- lo z tohoto principu výpočtu zvýšení díl- čího starobního důchodu žalované, ne- bylo možno, aby krajský soud přisvědčil námitkám stěžovatelky proti tomuto roz- hodnutí; proto nepochybil, když toto rozhodnutí potvrdil a žalobu zamítl.
Dovolává-li se stěžovatelka ustanovení $ 6 odst. 4 zákona č. 183/1994 Sb, stano- vujícího, že zvýšení o pevnou částku nále- ží v plné výši, i když je důchod krácen pro souběh s jiným důchodem nebo příjmem Cobdobně pak $ 5 odst. 5 zákona č. 76/1995 Sb.), je nutno konstatovat, že tato ustanovení na posuzovaný případ ne- dopadají, neboť zde se nejedná o souběh s jiným důchodem, ale o jediný starobní důchod, jehož výplatu zabezpečují ve smyslu citované úmluvy orgány sociální- ho zabezpečení dvou různých států.
V zá- kladní výměře důchodu pak tato námitka nemá místo vzhledem k výslovné úpravě v $ 58 a násl. zákona č. 155/1995 Sb. K požadavku stěžovatelky na zabez- pečení výplaty částek, o něž byl její dů- chod vyplácený orgány České republiky snížen při dílčení, orgány Polské repub- liky, soud konstatuje, že z žádného usta- novení zákona č. 155/1995 Sb., Úmluvy o sociálním pojištění č. 261/1948 Sb. ani jiných vnitrostátních či mezinárodně- právních předpisů nelze takovou povin- nost dovozovat. Krajský soud proto nepochybil, když z důvodů, které ve svém rozsudku uvedl, potvrdil rozhodnutí žalované.
Kasační stížnost stěžovatelky není tedy důvodná a Nejvyšší správní soud ji podle ustano- vení $ 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. (ovo)
Ing. Marie Z. v K. proti České správě sociálního zabezpečení o úpravu starobní- ho důchodu, o kasační stížnosti žalobkyně.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu a shledal, že kasační stížnost není důvodná. Soud má spisy za prokázané, že výše základní i procentní výměry důchodu stěžovatelky byly stanoveny rozhodnutím Úřadu důchodového zabezpečení v Praze, vydaným dne 18. 7. 1989, kterým byl přiznán dílčí starobní důchod vypočtený podle počtu let jí odpracovaných v Polsku a Československu. Pro nárok na výši důchodu jí bylo započteno na koeficient 0,780133 v československém sociálním zabezpečení 9786 dní a v polském penzijním zaopatření 2758 dní. Důchod byl přiznán podle tehdy platných předpisů, konkrétně § 21 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení a podle čl. 14 Úmluvy o sociálním zabezpečení mezi Československou republikou a Polskou republikou – č. 261/1948 Sb. Součástí soudního spisu je i úplný spis dávkový, a tudíž není třeba dalšího dokazování navrhovaným spisem z řízení nalézacího. O věci pak rozhodoval soud příslušný. Se správností tohoto původního rozhodnutí stěžovatelka vyjadřuje ve své kasační stížnosti výslovný souhlas. Na základě zákona č. 183/1994 Sb., o zvýšení vyplácených důchodů a důchodů přiznávaných v roce 1994 a v roce 1995, byl dílčí starobní důchod stěžovatelky navýšen jednak procentním zvýšením podle § 1 o 5%, jednak o pevnou částku 420 Kč (§ 6), v případě stěžovatelky však dílčenou na základě čl. 14 Úmluvy mezi Československou republikou a Polskou republikou o sociálním pojištění (č. 261/1948 Sb.), tedy v poměru doby získané na čs. území a úhrnu dob pojištění (zaměstnání) na území obou smluvních států, protože byla zaměstnána na území České republiky i Polské republiky. O tomto zvýšení důchodu byla stěžovatelka informována oznámením ze dne 23. února 1995. Obdobná situace nastala podle zákona č. 76/1995 Sb., o zvýšení vyplácených důchodů a důchodů přiznávaných v roce 1995, kdy došlo ke zvýšení starobních důchodů o pevnou částku 680,- Kč při zrušení dříve přiznané pevné částky 420 Kč a pětiprocentnímu zvýšení důchodů bez pevné částky. V případě stěžovatelky byla pevná částka opět dílčena. Od 1. ledna 1996 se pak na základě ustanovení § 99 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, výše důchodu přiznaného podle dosavadních předpisů platných před 1. lednem 1996 bez zvýšení o pevnou částku považuje za procentní výměru důchodu a zvýšení o pevnou částku se nadále považuje za základní výměru důchodu. V dalších letech docházelo ke zvyšování důchodů na základě nařízení vlády č. 19/1996 Sb., 218/1996 Sb., 129/1997 Sb., 104/1998 Sb., 64/1999 Sb., a konečně 353/2000 Sb., vydávaných podle ustanovení § 67 odst. 10 zákona č. 155/1995 Sb. Zvyšování procentní výměry se přitom dělo vždy stanoveným procentem, zvyšování základní výměry pak vždy o pevnou částku (podle nařízení vlády č. 19/1996 Sb. o 240 Kč, nař. vl. č. 218/1996 Sb. o 140 Kč, nař. vl. č. 129/1997 Sb. o 200 Kč a nař. vl. č. 104/1998 Sb. o 50 Kč, podle nařízení vlády č. 64/1999 Sb. a 353/2000 Sb. se základní výměra nezvyšovala a v době vydání žalovaného rozhodnutí 1310 Kč. V případě stěžovatelky byla veškerá zvýšení základní výměry důchodu o pevnou částku dílčena postupem shora uvedeným, zvyšování procentní výměry důchodů dílčeno nebylo, neboť při procentickém zvyšování původně dílčené částky je toto dílčení zachováno pro celou zvýšenou částku. Pokud jde o procentní výměru důchodu, není zřejmé, z čeho stěžovatelka usuzuje na nesprávnost rozhodnutí žalované a krajského soudu, jestliže s původním stanovením svého starobního důchodu, včetně jeho dílčení ve smyslu citované úmluvy vyjadřuje souhlas a veškerá následná zvyšování takto přiznané částky, později označené jako procentní výměra důchodu, se děla výhradně procentickým (poměrným) způsobem, zachovávajícím původní poměr dílčení. K požadavku stěžovatelky na stanovení základní výměry důchodu ve výši 1310 Kč, soud konstatuje, že jak pevná částka 420 Kč podle § 6 zákona č. 183/1994 Sb., tak pevná částka 680 Kč podle zákona č. 76/1995 Sb. a konečně i základní výměra důchodu podle zákona č. 155/1995 Sb. jsou podle citovaných předpisů součástí přiznaného starobního důchodu a podléhají proto plně jeho úpravě (dílčení) podle čl. 14 Úmluvy o sociálním pojištění. Při postupném zvyšování základní výměry důchodu pevnými částkami je pak pro zachování původního poměru dílčení nezbytné provést dílčení každé jednotlivé pevné částky, o niž se zvýšení provádí, a to ve stejném poměru, v jakém bylo provedeno dílčení původní. Jestliže žalované rozhodnutí vycházelo z tohoto principu výpočtu zvýšení dílčího starobního důchodu žalované, nebylo možno, aby krajský soud přisvědčil námitkám stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí, a krajský soud proto nepochybil, když toto rozhodnutí potvrdil a žalobu zamítl. Pakliže se stěžovatelka dovolává ustanovení § 6 odst. 4 zákona č. 183/1994 Sb. stanovujícího, že zvýšení o pevnou částku náleží v plné výši, i když je důchod krácen pro souběh s jiným důchodem nebo příjmem (obdobně pak § 5 odst. 5 zákona č. 76/1995 Sb.), je nutno konstatovat, že tato ustanovení na posuzovaný případ nedopadají, neboť zde se nejedná o souběh s jiným důchodem, ale o jediný starobní důchod, jehož výplatu zabezpečují ve smyslu citované úmluvy orgány sociálního zabezpečení dvou různých států. Pro základní výměru důchodu pak tato námitka nemá místo, vzhledem k výslovné úpravě v § 58 a násl. zákona č. 155/1995 Sb. K požadavku stěžovatelky na zabezpečení výplaty částek, o něž byl její důchod vyplácený orgány České republiky snížen při dílčení, orgány Polské republiky, soud konstatuje, že z žádného ustanovení zákona č. 155/1995 Sb., Úmluvy o sociálním pojištění č. 261/1948 Sb., ani jiných vnitrostátních či mezinárodněprávních předpisů nelze takovou povinnost dovozovat. Krajský soud proto nepochybil, když z důvodů, které ve svém rozsudku uvedl, potvrdil rozhodnutí žalované.
Kasační stížnost stěžovatelky není důvodná a byla proto Nejvyšším správním soudem podle ustanovení § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítnuta.
Žádný z účastníků nemá podle ustanovení § 60 s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení, protože stěžovatel ve věci neměl úspěch a právo žalované jakožto správního orgánu ve věcech důchodového pojištění a důchodového zabezpečení vylučuje § 60 odst. 2 s. ř. s. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s). V Brně dne 29. 10. 2003 JUDr. Václav Novotný předseda senátu