Neúplné posouzení rozsahu zdravotního postižení, jímž stěžovatel trpěl ke dni vydání správního rozhodnutí, k němuž mohlo dojít v důsledku toho, že nebyly vzaty v úvahu všechny odborné nálezy klinického lékaře, je va- dou řízení, která mohla mít za následek nesprávné stanovení míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatele, a tedy i nesprávné po- souzení zákonných podmínek plné invalidity ve smyslu $ 39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, která je základním předpokladem vzniku nároku na dávku důchodového pojištění.
Neúplné posouzení rozsahu zdravotního postižení, jímž stěžovatel trpěl ke dni vydání správního rozhodnutí, k němuž mohlo dojít v důsledku toho, že nebyly vzaty v úvahu všechny odborné nálezy klinického lékaře, je va- dou řízení, která mohla mít za následek nesprávné stanovení míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatele, a tedy i nesprávné po- souzení zákonných podmínek plné invalidity ve smyslu $ 39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, která je základním předpokladem vzniku nároku na dávku důchodového pojištění.
Ve věci jde o nárok na důchod pod- míněný dlouhodobě nepříznivým zdra- 266 votním stavem, a rozhodnutí o takovém nároku proto závisí především na odbot- ném lékařském posouzení. V přezkum- ném soudním řízení ve věcech důchodo- vého pojištění posuzují zdravotní stav a dochovanou pracovní schopnost obča- nů posudkové komise MPSV ($ 4 odst. 2 zákona ČNR č. 582/1991 Sb., o organiza- ci a provádění sociálního zabezpečení, v platném znění). Uvedené komise jsou přitom povolány nejen k takovému po- souzení, nýbrž i k zaujetí posudkových závěrů o invaliditě, třebaže jde v oblasti rozhodování o těchto nárocích o pojmy právní. Posudek uvedené komise soud hodnotí jako každý jiný důkaz při dodr- žení zásady dokazování obsažené v $ 132 o. s. ř. se zřetelem k $ 64 s. ř. s., totiž, že posuzuje každý důkaz jednotlivě a všech- ny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž přihlíží ke všemu, co za řízení vyšlo najevo. Soud přitom vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době, kdy správní orgán vydal roz- hodnutí ($ 75 odst. 1 s. ř. s.). I novými důkazy je zjišťován vždy stav ke dni roz- hodnutí správního orgánu. Předně musí být z posudku zřejmé, že zdravotní stav občana byl komplexně posouzen na zá- kladě úplné zdravotnické dokumentace a po přihlédnutí ke všem obtížím obča- nem uváděným, aby tak nevznikly po- chybnosti o úplnosti a správnosti stano- vené diagnózy. Z hlediska dokazování provedeného soudem je třeba, aby posudek obsahoval potřebné náležitosti, a odpovídal tak po- žadavkům plynoucím pro něj právě z je- ho významu v řízení. Za zcela zásadní je třeba považovat požadavek úplnosti a přesvědčivosti posudku, přičemž úpl- nost spočívá v tom, že se v něm komise vypořádá se všemi rozhodnými skuteč- nostmi, tedy i s těmi, které namítá účast- ník uplatňující nárok na invalidní dů- — -O chod, jakož i v tom, zda podaný posudek obsahuje náležité odůvodnění svého po- sudkového závěru tak, aby byl tento zá- věr přesvědčivý pro soud, který nemá, ani nemůže mít odborné lékařské zna- losti, na nichž posouzení plné invalidity závisí především. Posudek, který neobsahuje náležité odůvodnění posudkových závěrů, nelze vzít za přesvědčivý. Soud I. stupně v pro- jednávané věci proto nepochybil, když vycházel z posudku posudkové komise MPSY v Brně ze dne 17. 4. 2002 a jeho doplnění ze dne 26. 2. 2003. Nejvyšší správní soud však dospěl k závěru, že posouzení stěžovatelova zdravotního stavu uvedené v posudku, resp. v jeho doplnění, vyžádaném v intencích usne- sení Vrchního soudu v Olomouci, které vzal soud I. stupně za podklad svého roz- hodnutí, nelze dosud považovat za zcela úplné a přesvědčivé. Nelze přisvědčit zá- věru, který napadené rozhodnutí soudu obsahuje, totiž, že „komise vycházela z nálezu MUDr J. L. ze dne 24. 10. 2001 a v klinické části ho zcela přejala, což se týká i žalobcem udávaného třesu ru- kou, který je v citovaném nálezu uve- den v části subjektivních údajů, ale ni- koliv: v části objektivního nálezu“. Posudkové závěry jsou podle $ 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. zcela v kompe- tenci posudkové komise a klinický lékař k nim není oprávněn. Neúplné posouze- ní rozsahu zdravotního postižení, jímž stěžovatel trpěl ke dni vydání rozhodnu- uú, tj. 26. 9. 2001, k němuž mohlo dojít v důsledku toho, že nebyly zohledněny všechny odborné nálezy klinického léka- ře, však považuje Nejvyšší správní soud za vadu řízení, která mohla mít za násle- dek nesprávné stanovení míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnos- ti stěžovatele k uvedenému dni a v jeho důsledku nesprávné posouzení zákon- ných podmínek plné invalidity ve smys- lu $ 39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., ja- ko základního předpokladu pro vznik nároku na dávku důchodového pojiště- ní, jíž se stěžovatel domáhá, tj. plného in- validního důchodu. Za dané situace po- važuje Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost za důvodnou ve smyslu $ 103 odst. 1 písm. d), a proto napadený rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení ($ 110 odst, 1 s. ř. s.). S ohledem na skutečnost, že možnosti posudkové komise v Brně byly vyčerpá- ny, soud I. stupně požádá jinou posudko- vou komisi o úplné hodnocení zdravot- ního stavu stěžovatele a stanovení rozhodující příčiny dlouhodobě nepříz- nivého zdravotního stavu a míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnos- ti. Přitom ovšem neopomene trvající ná- mitku stěžovatele, pokud se odborné zprávy MUDr. J. L. z 24. 10. 2001 dotýká, ani neponechá bez povšimnutí otázku třesu rukou z hlediska výkonu soustavné výdělečné činnosti. Za doplnění posud- kového nálezu v tomto směru nelze po- važovat bez dalšího sdělení komise, že třes rukou při jednání posudkové komi- se nebyl pozorován. 267 801 801 Azyl: náhradní doručení k $ 77 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zákona č. 2/2002 Sb. k $ 46 odst. 4 občanského soudního řádu Řízení o udělení azylu má určitá specifika, mezi která patří i zjevná zvý- šená snaha o rychlost a efektivnost (viz např. $ 56 odst. 2 s. ř. s.). Aby však mohly být tyto procesní principy reálně naplněny, je nezbytná náležitá součinnost žadatele o azyl, jejímž projevem je krom jiného povinnost hlá- šení místa pobytu žadatele o azyl stanovená v $ 77 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a to tak, aby byla zajištěna vzájemná komunikace mezi ním a pří- slušným státním orgánem. Stěžovatelova argumentace spočívající v tom, že účinky doručení rozsudku nemohly nastat, neboť neoznámil změnu své adresy, a soudu se tak nepodařilo mu rozsudek doručit, je v přímém rozpo- ru se zmíněnými zvláštnostmi azylového řízení.
Rudolf M. proti České správě sociálního zabezpečení o plný invalidní důchod, o kasační stížnosti žalobce.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Ve věci jde o nárok na důchod podmíněný dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem a rozhodnutí o takovém nároku proto závisí především na odborném lékařském posouzení. V přezkumném soudním řízení ve věcech důchodového pojištění posuzují zdravotní stav a dochovanou pracovní schopnost občanů posudkové komise MPSV (§ 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., v platném znění). Uvedené komise jsou přitom povolány nejen k takovému posouzení, nýbrž i k zaujetí posudkových závěrů o invaliditě, třebaže jde v oblasti rozhodování o těchto nárocích o pojmy právní. Posudek uvedené komise soud hodnotí jako každý jiný důkaz při dodržení zásady dokazování obsažené v § 132 o. s. ř. se zřetelem k ust. § 64 s. ř. s., totiž, že posuzuje každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž přihlíží ke všemu, co za řízení vyšlo najevo. Soud přitom vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době, kdy správní orgán vydal rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). I novými důkazy je zjišťován vždy stav ke dni rozhodnutí správního orgánu. Předně musí být z posudku zřejmé, že zdravotní stav občana byl komplexně posouzen na základě úplné zdravotnické dokumentace a po přihlédnutí ke všem obtížím občanem uváděným, aby tak nevznikly pochybnosti o úplnosti a správnosti stanovené diagnózy.
Z hlediska dokazování provedeného soudem je třeba, aby posudek obsahoval potřebné náležitosti a odpovídal tak požadavkům plynoucím pro něj právě z jeho významu v řízení. Za zcela zásadní je třeba považovat požadavek úplnosti a přesvědčivosti posudku, přičemž úplnost spočívá v tom, že se v něm komise vypořádá se všemi rozhodnými skutečnostmi, tedy i s těmi, které namítá účastník uplatňující nárok na invalidní důchod, jakož i v tom, zda podaný posudek obsahuje náležité odůvodnění svého posudkového závěru tak, aby byl tento závěr přesvědčivý pro soud, který nemá ani nemůže mít odborné lékařské znalosti, na nichž posouzení plné invalidity závisí především.
Posudek, který neobsahuje náležité odůvodnění posudkových závěrů, nelze vzít za přesvědčivý. Soud 1. stupně v projednávané věci proto nepochybil, když vycházel z posudku posudkové komise MPSV v Brně ze dne 17. 4. 2002 a jeho doplnění ze dne 26. 2. 2003. Nejvyšší správní soud však dospěl k závěru, že posouzení stěžovatelova zdravotního stavu, uvedené v posudku, resp. v jeho doplnění, vyžádaném v intencích usnesení Vrchního soudu v Olomouci, které vzal soud 1. stupně za podklad svého rozhodnutí, nelze dosud považovat za zcela úplné a přesvědčivé. Nelze přisvědčit závěru, který napadené rozhodnutí soudu obsahuje, totiž, že „komise vycházela z nálezu MUDr. J. L. ze dne 24. 10. 2001 a v klinické části ho zcela přejala, což se týká i žalobcem udávaného třesu rukou, který je v citovaném nálezu uveden v části subjektivních údajů, ale nikoliv v části objektivního nálezu“. Posudkové závěry jsou podle ust. § 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. zcela v kompetenci posudkové komise a klinický lékař k nim není oprávněn. Neúplné posouzení rozsahu zdravotního postižení, jímž stěžovatel trpěl ke dni vydání rozhodnutí, tj. 26. 9. 2001, k němuž mohlo dojít v důsledku toho, že nebyly zohledněny všechny odborné nálezy klinického lékaře, však považuje Nejvyšší správní soud za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné stanovení míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatele k uvedenému dni a v jeho důsledku nesprávné posouzení zákonných podmínek plné invalidity ve smyslu ust. § 39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., jako základního předpokladu pro vznik nároku na dávku důchodového pojištění, jíž se stěžovatel domáhá, tj. plného invalidního důchodu. Za dané situace považuje Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost za důvodnou ve smyslu ust. § 103 odst. 1 písm. d), a proto napadený rozsudek soudu 1. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
S ohledem na skutečnost, že možnosti posudkové komise v Brně byly vyčerpány, soud 1. stupně požádá jinou posudkovou komisi o úplné hodnocení zdravotního stavu stěžovatele a stanovení rozhodující příčiny dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu a míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti. Přitom ovšem neopomene trvající námitku stěžovatele, pokud se odborné zprávy MUDr. J. L. z 24. 10. 2001 dotýká, ani neponechá bez povšimnutí otázku třesu rukou z hlediska výkonu soustavné výdělečné činnosti. Za doplnění posudkového nálezu v tomto směru nelze považovat bez dalšího sdělení komise, že třes rukou při jednání PK nebyl pozorován.
Pokud se týká ostatních námitek, které stěžovatel uplatnil, neshledal je Nejvyšší správní soud důvodnými. Namítá-li stěžovatel, že došlo k porušení jeho práv ve správním řízení, když bylo posouzení zdravotního stavu dne 19. 9. 2001 provedeno bez jeho účasti, nebyla mu dána možnost nahlédnout do lékařského posudku a vyjádřit se k němu, nelze takovému závěru přisvědčit. Stěžovatel byl přítomen zejména jednání PK ze dne 17. 4. 2002, kdy měl možnost seznámit se se všemi listinami, které byly podkladem pro rozhodnutí a vyjádřit se k průběhu jednání do protokolu, což také učinil; k odepření jeho zákonných práv tak nedošlo.
Námitce k aplikaci zákona č. 155/1995 Sb. a vyhl. č. 284/1995 Sb. nelze rovněž názoru stěžovatele přisvědčit. Podmínky nároku na plný invalidní důchod upravuje zákon č. 155/1995 Sb. v části čtvrté, hlavě druhé, dílu prvním, v § 38 a následujících. V § 39 odst. 2 zákon stanoví, že při určování poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti pojištěnce se vychází z jeho zdravotního stavu doloženého výsledky funkčních vyšetření a z jeho schopnosti vykonávat práce odpovídající zachovaným tělesným, smyslovým a duševním schopnostem, které vykonával před tím, než k takovému poklesu došlo a k dosaženému vzdělání, zkušenostem a znalostem; přitom se bere v úvahu, zda jde o zdravotní postižení trvale ovlivňující schopnost výdělečné činnosti pojištěnce, zda a jak je pojištěnec na své zdravotní postižení adaptován a schopnost rekvalifikace na jiný druh výdělečné činnosti, než dosud vykonával. Způsob posouzení a procentní míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti a okruh zdravotních postižení umožňujících soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných podmínek stanoví prováděcí předpis – vyhl. 284/1995 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Odkazuje-li zákon v odstavci třetím citovaného ustanovení § 39 na právní předpis zákon provádějící, je povinností správního orgánu i soudu se takovým postupem řídit. Stanoví-li příloha č. 3 k vyhlášce č. 284/1995 Sb. zdravotní postižení umožňující soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných podmínek, pak takovým postižením je pouze takové, které je zde výslovně uvedeno. To konečně již dříve vyjádřil i Vrchní soud v Olomouci, když v této věci rozhodoval. Citovaná ustanovení prováděcího předpisu nesnižují obsah ani smysl zmocňovacích ustanovení zákona, naopak jej naplňují; přitom zodpovězení otázky, zda jde v konkrétním případě o nemoc uvedenou v cit. ustanovení prováděcího předpisu je problematikou odbornou a soud nemá potřebné znalosti k tomu, aby sám a na místo posudkové komise či znalce z oboru posudkového lékařství rozhodoval, zda konkrétní nemoc a její projevy spadají pod ten či onen vymezený typ nemoci, jak je ve vyhl. č. 284/1995 Sb. v platném znění (včetně příloh) určen. Proto soud musí důrazně odmítnout názor stěžovatele, kdy „doslovné lpění“ na textu právní normy uvažuje „hodnotit i jako zneužití mezí právního předpisu nižší právní síly“. Není správný ani názor o tom, že soud měl provádět samostatně důkaz třemi lékařskými zprávami z 24. 10. 2001. V daném případě k tomu nebyl důvod, neboť tyto byly hodnoceny posudkovou komisí a soud pak provádí důkaz tímto posudkem, neboť k tomuto účelu, totiž aby sloužil jako důkaz v přezkumném soudním řízení, je určen (§ 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.). Nebylo by tedy správné samostatně hodnotit jednotlivé zprávy, které sloužily za podklad tomuto posudku, avšak bylo namístě se zabývat jeho přesvědčivostí a úplností. Navrhovaný důkaz znaleckým posudkem soud 1. stupně zváží až s ohledem na nový posudek.
V novém rozhodnutí rozhodne Krajský soud v Brně také o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 2 s. ř. s.).
P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 25. 11. 2003
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu