níkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 Lhůta k uplatnění nároku podle zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jed- norázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních ar- mád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945, je lhůtou prekluzivní a je- jí zmeškání nelze prominout ($ 2 odst. 2 citovaného zákona).
V dané věci není sporu o tom, že jde o situaci, kdy má být posouzeno, zda lze stěžovateli prominout zmeškání lhůty pro uplatnění nároku, který odpovídá podmínkám, jak jsou uvedeny v zákoně č. 39/2000 Sb.; přitom otázka nároku uplatněného podle zákona č. 261/2001 Sb. je již vyřešena citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze, podle nějž tako- výto hmotněprávní nárok podle zákona č. 261/2001 Sb. nevznikl. Za této situace je rozhodující, zda nárok byl vskutku uplatněn včas ve vztahu k zákonu č. 39/2000 Sb., neboť o takovýto nárok může jít.
Účinnost tohoto zákona nastala dnem 1. 3. 2000. Podle ustanovení $ 2 odst. 2 zákona č. 39/2000 Sb. je nutné uplatnit nárok na poskytnutí jednorázo- vé peněžní částky ve formě písemné žá- dosti u orgánu příslušného k rozhodnutí a výplatě podle $ 5 nejpozději do 30. 6. 2001, jinak zaniká. Jediná žádost, která byla uplatněna, byla podána ve shodě se stěžovatelovým tvrzením dne 28. 11. 2001. I když se tak stalo podle zákona č. 261/2001 Sb., v souladu se závazným právním názorem Vrchního soudu v Pra- ze, jak byl projeven v citovaném rozsud- ku, je třeba na tuto žádost nahlížet z hle- diska jejího obsahu jako na žádost o poskytnutí nároku podle zákona č. 39/2000 Sb. Ovšem i při tomto výkladu zůstává skutečností, že stěžovatel nepo- dal žádost ve lhůtě, kterou zákon předví- dá.
Nelze se přitom ztotožnit s jeho viděním citovaného ustanovení jako ustanovení procesní povahy, u nějž by byla možná aplikace $ 28 odst. 1 správní- ho řádu, a tudíž prominout zmeškání lhů- ty. Tato lhůta je lhůtou hmotněprávní a je lhůtou propadnou, tedy prekluzivní. To konečně předvídal i zákonodárce, neboť v důvodové zprávě k návrhu zákona č. 39/2000 Sb. výslovně chápe tuto lhůtu jako prekluzivní, po jejímž uplynutí není možné přiznat nárok, byť oprávněné oso- bě. V konečném znění pak zákon tuto lhůtu stanovil v $ 2 odst. 2 do 30.6.2001, a pokud jde o nároky vdov nebo vdovců na poskytnutí jednorázové peněžní část- ky podle zákona č. 39/2000 Sb., ve znění $ 10 bodu 1 zákona č. 261/2001 Sb., ty je nutno uplatnit do 31.
12. 2002, jinak ná- rok zaniká. Uvedený případ se na stěžo- vatele nevztahuje a věc, která se týká jeho osoby, pak vskutku nelze zhodnotit jinak nežli tak, že nárok objektivně zanikl. V tomto směru nelze uvažovat o promi- nutí zmeškání lhůty, byť by důvody, pro které se tak stalo, byly vskutku závažné. Nárok jako takový ze zákona zanikl, ne- bylli uplatněn ve lhůtě k tomu stanové- né. Proto nelze než postup soudu L. stup- ně považovat za souladný se zákonem. Proto také Nejvyšší správní soud do- spěl k závěru, že kasační stížnost není dů- vodná, a podle ustanovení $ 110 odst. 1 s.
ř. s. ji zamítl. 93 p" 754 Celní řízení: doměření daně jako opatření k nápravě vydané při následné kontrole k $ 127 odst. 3 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona k $ 46 odst. 7 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákonů č. 35/1993 Sb. a č. 255/1994 Sb. (v textu též „daňový řád“, „d. ř.“) Byl-li na základě zjištění učiněných při následné kontrole vydán doda- tečný platební výměr jako opatření k nápravě podle $ 127 odst. 3 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, není to v rozporu s $ 46 odst. 7 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, neboť z tohoto ustanovení nelze dovodit, že dodatečný platební výměr může být vydán pouze po provedení daňové kontroly podle $ 16 tohoto zákona.
Antun N. proti České správě sociálního zabezpečení o jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 39/2000 Sb., o kasační stížnosti žalobce.