č. 35/1993 Sb., č. 255/1994 Sb., č. 323/1996 Sb., 230/1996 Sb., 270/2007 Sb. a č. 261/2007 Sb. (v textu jen „daňový řád“, „d. ř.“) Vznikla-li daňovému subjektu v důsledku zákonem presumovaných skutečností po- vinnost dodatečně zpětně upravit základ daně dle $ 23 odst. 8 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, nelze považovat původně stanovenou daňovou povinnost za ne- správně nižší a při výpočtu penále dle $ 63 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a po- platků (resp. úroku z prodlení), vycházet již od data splatnosti původní daňové po- vinnosti, která se v důsledku podání dodatečného daňového přiznání mění, ale až od data splatnosti, která nastane v důsledku podání dodatečného daňového přizná- ní dle 6 41 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků.
č. 35/1993 Sb., č. 255/1994 Sb., č. 323/1996 Sb., 230/1996 Sb., 270/2007 Sb. a č. 261/2007 Sb. (v textu jen „daňový řád“, „d. ř.“) Vznikla-li daňovému subjektu v důsledku zákonem presumovaných skutečností po- vinnost dodatečně zpětně upravit základ daně dle $ 23 odst. 8 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, nelze považovat původně stanovenou daňovou povinnost za ne- správně nižší a při výpočtu penále dle $ 63 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a po- platků (resp. úroku z prodlení), vycházet již od data splatnosti původní daňové po- vinnosti, která se v důsledku podání dodatečného daňového přiznání mění, ale až od data splatnosti, která nastane v důsledku podání dodatečného daňového přizná- ní dle 6 41 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků.
vx C.) Nejvyšší správní soud zcela souhlasí se stěžovatelem v tom, že uvedený $ 41 d. ř., který se vztahuje na případy, kdy je poplatník povinen podat dodatečné daňové přiznání (tj. na daňovou povinnost vyšší) nespecifiku- je důvody, pro které tak poplatník má učinit. Je proto nerozhodné, zda tak činí na základě skutečnosti, že při stanovení daňové povin- nosti v předchozím období pochybil, zkrátil daňovou povinnost úmyslně nebo zda doda- tečně bez vlastního zavinění zjistil účetní případy, které nezahrnul do daného období, popř. došlo k omylu při výpočtu daňové po- vinnosti, anebo tak činí proto, že tak stanoví pro určité případy zvláštní zákon. Nejvyšší správní soud na tomto místě mu- sí konstatovat, že není zřejmé, na základě ja- kých skutečností krajský soud dospěl k závě- ru, že je třeba odlišovat důvody, resp. pohnutky, pro které je poplatník povinen po- 991 1937 stupovat dle $ 41 citovaného zákona, a kdy naopak tak postupovat nelze; pouze bez dal- šího konstatuje, že daný případ nelze podřa- dit pod $ 41 d. ř., aniž však uvádí, jakým jiným způsobem, než postupem dle citovaného ustanovení by bylo lze povinnost stanovenou $ 23 odst. 8 písm. b) bod 3 zákona o daních z příjmů, tedy změnu základu daně za před- chozí zdaňovací období, provést. Zákon o daních z příjmů v citovaném ustanovení bez dalšího stanoví, že poplatník je povinen upravit základ daně. Jakou formou tak má poplatník učinit je nutno dovodit z $ 21 odst. 2 d. ř., tzn. na předepsaném tisko- pise, tj. daňovém přiznání. Zákonný způsob, jakým lze daňovou po- vinnost splnit, tzn. daň přiznat, stanoví $ 40 d. ř., resp. $ 41 d. ř. (tj. pouze formou daňové- ho přiznání). Povinností správce daně je při- znanou daň vyměřit, to může učinit pouze postupem předepsaným v $ 46 citovaného zákona (tj. pouze platebním výměrem, resp. dodatečným platebním výměrem). Ani zde zákon nestanoví odlišný způsob dodatečné- ho vyměření pro případy, kdy dojde ke zvýše- ní daňové povinnosti jiným daňovým záko- nem stanoveným postupem (zde $ 23 zákona o daních z příjmů). Nejvyšší správní soud proto dospěl, na rozdil od krajského soudu k závěru, že i v pří- padě žalobce, nebylo lze postupovat jinak než podle $ 41 d. ř, tedy dodatečnou daň uvést v dodatečném daňovém přiznání za rok 2005. Vzhledem k tomu, že otázka formy po- dání nebyla spornou a žalobce sám dle uve- deného ustanovení postupoval, aniž by jej sporným činil, není uvedený názor krajského soudu pochybením, které by mohlo mít vliv na posouzení věci samé. Sporným ve věci by- lo totiž toliko určení dne splatnosti daně a ur- čení počátku běhu lhůty pro výpočet penále dle $ 63 d.ř. Ustanovení $ 63 odst. 2 d. ř. ve znění do 1. 1. 2007 stanoví: „penále se počítá za každý den prodlení počínaje dnem následujícím po dni splatnosti až do dne platby včetně, a to ode dne původního dne splatnosti. Daňový dlužník je povinen zaplatit za každý den 992 prodlení penále ve výši 0,1 % z nedoplatku daně. Penále stanovené podle tohoto ustano- vení se uplatní nejdéle za 500 dnů prodlení, za každý další den prodlení se uplatní pená- le ve výši 140 % diskontní úrokové sazby Čes- ké národní banky platné v první den kalen- dářního čtvrtletí.“ Stěžovatel poukazuje na zákonnou úpra- vu, která výslovně stanoví počátek běhu lhů- ty ode dne původní splatnosti. Dle $ 40 odst. 1 citovaného zákona je da- ňová povinnost, není-li stanoveno v tomto ne- bo jiném zákoně jinak, splatná „ve Ihůtě pro podání daňového přiznání“. Lhůtu pro po- dání daňového přiznání stanoví odst. 3 cito- vaného ustanovení. Pro podání daňového přiznání za rok 2005 Ihůta uplynula v přípa- dě žalobce dne 31. 3. 2006. Daňová povinnost za zdaňovací období roku 2005 byla tedy splatná 31. 3. 2006. V této lhůtě žalobce daň řádně přiznal a zaplatil. Je třeba však odlišovat skutečnosti, na zá- kladě nichž tato daňová povinnost byla ná- sledně změněna, od nich je potom nutno od- vozovat stanovení okamžiku splatnosti. Podle $ 41 odst. 1 d. ř. zjistí-li daňový sub- jekt, že jeho daňová povinnost má být vyšší nebo daňová ztráta nižší než jeho poslední | známá daňová povinnost, je povinen předlo- Žit do konce měsíce následujícího po tomto zjištění dodatečné přiznání nebo hlášení. V dodatečném daňovém přiznání nebo hláše- ní uvede daňový subjekt i den zjištění důvo- dů pro jeho podání. V této lhůtě je dodatečná daň též splatná. Citované ustanovení nerozlišuje případy, pro které má být daňová povinnost vyšší, zda tedy původní daňová povinnost byla správná či nikoli, stanoví však formu podání, jinými slovy - není rozhodující důvod, pro který je poplatník povinen doplatit za určité období daň, ale vždy tak musí učinit formou doda- tečného daňového přiznání. Naproti tomu $ 41 v odst. 7 citovaného zá- kona již stanoví postup v případě, kdy daňová povinnost je nesprávně nižší. Zjistí-li správce daně po vyměření daně, že tato stanovená da- u = —— m ——— ii. ————— = —— ňová povinnost je nesprávně nižší oproti zákonné daňové povinnosti, dodatečně daň vyměří ve výši rozdílu mezi daní původně vy- měřenou a daní stanovenou, a to dodateč- ným platebním výměrem, a takto dodatečně stanovenou daň současně předepíše. Právní moc rozhodnutí o původním vyměření daně není jejímu dodatečnému stanovení na pře- kážku. Dodatečně vyměřená daň je splatná do třiceti dnů ode dne doručení platebního výměru. Tato náhradní Ihůta splatnosti, jakož i náhradní lhůta splatnosti podle odstavce 4, nemá vliv na uplatnění úroku z prodlení po- dle $ 63 d.ř. V projednávané věci žalobce tedy byl po- vinen podat dodatečné daňové přiznání v souladu s $ 41 odst. 1 d. ř., tímto podáním však nenapravoval nesprávně stanovenou da- ňovou povinnost. Nelze proto dopady $ 41 odst. 7 d. ř. do $ 63 citovaného zákona bez dalšího aplikovat i na daný případ, neboť ani žalobce, ale ani správce daně nezjistil, že by daňová povinnost byla v roce 2005 nespráv- ně nižší. Žalobce nebyl v prodlení s úhradou původní daňové povinnosti. Rozhodující je proto určit, kdy v případě žalobce nastal den splatnosti, od kterého lze určit dobu prodlení a počítat penále (úrok z prodlení dle $ 63 d. ř., v platném znění). Nejvyšší správní soud konstatuje, že tento den nemohl nastat dříve, než nastaly právní skutečnosti, které takový den určují - v da- ném případě, kdy je stanoví zákon o daních z příjmů v $ 23 odst. 8. Touto skutečností je tedy okamžik ukončení činnosti, její přeruše- ní nebo okamžik změny uplatnění výdajů - ten nastane vždy nejpozději v poslední den lhůty pro podání daňového přiznání, neboť teprve v něm je povinen poplatník uvést způ- sob uplatnění výdajů. Teprve tímto okamži- kem vznikla žalobci povinnost založená hmot- něprávním předpisem provést úpravu základu daně a současně povinnost postupem dle $ 41 odst. 1 d. ř. doplatit rozdíl na dani oproti uhra- zené daňové povinnosti v roce 2005. Vznikla-li žalobci dodatečně v důsledku zákonem presumovaných skutečností povin- nost dodatečně zpětně upravit základ daně, nelze považovat původně stanovenou daňo- :2MXZ vou povinnost za nesprávně nižší a při výpo- čtu penále (úroku z prodlení) vycházet již od data splatnosti daňové povinnosti za rok 2005. Penále (úrok z prodlení) představuje ur- čitý druh sankce, kterou je poplatník stižen za to, že nepřiznal svou daňovou povinnost řádně v době, kdy příslušná daňová povin- nost byla splatná, tzn. určitým způsobem po- rušil zákonnou povinnost řádně daň vypočí- tat a přiznat. Je proto v takovém případě zcela legitimní konstatování, že poplatník se ocitá v prodlení s úhradou daňové povinnos- ti již ode dne původní splatnosti daně, kterou nesprávně uvedl již v řádném daňovém při- znání, neboť již od tohoto okamžiku měl da- ňový výnos připadnout státu. Takový postup je zcela souladný s $ 1 odst. 2 d. ř.. Ne tak je však tomu v případě, upravuje-li poplatník daňovou povinnost na základě pří- kazu zákona, který z určitých důvodů takový postup zpětného zásahu do již řádně a správ- ně vyměřené daňové povinnosti přikazuje. V projednávané věci se žalobce dopustil porušení zákona tím, že dodatečné daňové přiznání, v němž řádně splnil povinnost ulo- ženou mu hmotněprávním předpisem, nepo- dal ve lhůtě stanovené v $ 41 odst. 1 d. ř.. Od tohoto data lze konstatovat, že je žalobce v prodlení se splněním zákonem uložené po- vinnosti - dodatečně uhradit rozdíl na dani vzniklý v důsledku postupu dle $ 23 odst. 8 zákona o daních z příjmů. Jakkoli má stát v řadě vztahů vrchnosten- ské postavení, je jeho prvotní podstata zalo- žena na smluvní bázi. To mimo jiné znamená, že každá fyzická i právnická osoba má ve vzta- hu ke státu nejen řadu povinností (souhrnně podřaditelných pod povinnost respektovat jeho právní řád), nýbrž rovněž řadu práv. Touto optikou nazíráno představuje daňový systém nejen nezbytný prostředek k materiál- ní existenci státu, nýbrž především jakýsi test legitimity instituce státu. Soustava daní proto musí být z hlediska její koncepce i konkrétní aplikace transparentní, předvídatelná a při- měřená. V opačném případě zmíněnou legiti- mizační funkci nemůže splňovat a v koneč- ném důsledku tak zpochybňuje samotný 993 1938 význam a funkce státu. Promítnutí uvedené základní zásady, z níž nutno při výkladu da- ňových zákonů vycházet, do konkrétních vý- kladových problémů lze vysledovat též v řadě rozhodnutí Ústavního soudu, např. v nálezu ze dne 15. 12. 2003 ve věci sp. zn. IV. ÚS 666/02, č. 145/2003 Sb. ÚS. Zde Ústavní soud uvedl, že za situace, kdy právo umožňuje dvo- jí výklad, nelze pominout, že na poli veřejné- ho práva mohou státní orgány činit pouze to, co jim zákon výslovně umožňuje; z této maxi- my pak plyne, že při ukládání a vymáhání da- ní dle zákona (čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod), tedy při de facto odnětí části nabytého vlastnictví, jsou orgány veřejné mo- ci povinny ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny zá- kladních práv a svobod šetřit podstatu a smy- sl základních práv a svobod - tedy v případě pochybností postupovat mírněji (jn dubio mitius). 1938 Správní trestání: přestupek proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu k $ 22 odst 1 písm. © bod 7. zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění zákonů č. 6/2002 Sb., č. 62/2002 Sb., č. 78/2002 Sb. a č. 411/2005 Sb. k $ 4 písm. a), $ 17 odst. 5 písm. b) a d) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních ko- munikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu) Skutková podstata přestupku podle $ 22 odst. 1 písm. f) bodu 7. zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, je po formální stránce svojí povahou skutkovou pod- statou zakazující a současně odkazující na konkrétní případy zákazu předjíždění v zákoně č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, pro jejíž naplnění není podstatné, zda byla způsobena dopravní nehoda či nikoli. Materiální stránka přestupku pak v da- ném případě spočívá v tom, že došlo k ohrožení zájmu společnosti na bezpečnosti a plynulosti silničního provozu.
Ivan. I. proti Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem o daň z příjmů fyzických osob,
uvádí, jakým jiným způsobem, než postupem dle cit. ustanovení by bylo lze povinnost stanovenou ust. § 23 odst. 8 písm. b) bod 3 zákona o daních z příjmů, tedy změnu základu daně za předchozí zdaňovací období, provést.
Zákon o daních z příjmů v citovaném ustanovení bez dalšího stanoví, že poplatník je povinen upravit základ daně. Jakou formou tak má poplatník učinit je nutno dovodit z ust. § 21 odst. 2 zákona o správě daní, tzn. na předepsaném tiskopise, tj. daňovém přiznání.
Zákonný způsob, jakým lze daňovou povinnost splnit, tzn. daň přiznat stanoví ust. § 40, resp. § 41 zákona správě daní (tj. pouze formou daňového přiznání) Povinností správce daně je přiznanou daň vyměřit, to může učinit pouze postupem předepsaným v ust. § 46 cit. zákona (tj. pouze platebním výměrem, resp. dodatečným platebním výměrem). Ani zde zákon nestanoví odlišný způsob dodatečného vyměření pro případy, kdy dojde ke zvýšení daňové povinnosti jiným daňovým zákonem stanoveným postupem (zde § 23 zákona o daních z příjmů).
Nejvyšší správní soud proto dospěl, na rozdíl od krajského soudu k závěru, že i v případě žalobce, nebylo lze postupovat jinak než podle ust. § 41 zákona o správě daní, tedy dodatečnou daň uvést v dodatečném daňovém přiznání za rok 2005. Vzhledem k tomu, že otázka formy podání nebyla spornou a žalobce sám dle uvedeného ustanovení postupoval, aniž by jej sporným činil, není uvedený názor krajského soudu pochybením, které by mohlo mít vliv na posouzení věci samé. Sporným ve věci bylo totiž toliko určení dne splatnosti daně a určení počátku běhu lhůty pro výpočet penále dle § 63 zákona o správě daní.
Ustanovení § 63 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků ve znění do 1. 1. 2007 stanoví: „penále se počítá za každý den prodlení počínaje dnem následujícím po dni splatnosti až do dne platby včetně, a to ode dne původního dne splatnosti. Daňový dlužník je povinen zaplatit za každý den prodlení penále ve výši 0,1% z nedoplatku daně. Penále stanovené podle tohoto ustanovení se uplatní nejdéle za 500 dnů prodlení, za každý další den prodlení se uplatní penále ve výši 140 % diskontní úrokové sazby České národní banky platné v první den kalendářního čtvrtletí“.
Stěžovatel poukazuje na zákonnou úpravu, která výslovně stanoví počátek běhu lhůty ode dne původní splatnosti.
etně, a to ode dne původního dne splatnosti. Daňový dlužník je povinen zaplatit za každý den prodlení penále ve výši 0,1% z nedoplatku daně. Penále stanovené podle tohoto ustanovení se uplatní nejdéle za 500 dnů prodlení, za každý další den prodlení se uplatní penále ve výši 140 % diskontní úrokové sazby České národní banky platné v první den kalendářního čtvrtletí“.
Stěžovatel poukazuje na zákonnou úpravu, která výslovně stanoví počátek běhu lhůty ode dne původní splatnosti.
Dle ustanovení § 40 odst. 1 cit. zákona je daňová povinnost, není-li stanoveno v tomto nebo jiném zákoně jinak, splatná ve lhůtě pro podání daňového přiznání. Lhůtu pro podání daňového přiznání stanoví odst. 3 cit. ustanovení. Pro podání daňového přiznání za rok 2005 lhůta uplynula v případě žalobce dne 31. 3. 2006. Daňová povinnost za zdaňovací období roku 2005 byla tedy splatná 31. 3. 2006. V této lhůtě žalobce daň řádně přiznal a zaplatil.
Je třeba však odlišovat skutečnosti, na základě nichž tato daňová povinnost byla následně změněna, od nich je potom nutno odvozovat stanovení okamžiku splatnosti
Podle ust. § 41 odst. 1 zákona o správě daní zjistí-li daňový subjekt, že jeho daňová povinnost má být vyšší nebo daňová ztráta nižší než jeho poslední známá daňová povinnost, je povinen předložit do konce měsíce následujícího po tomto zjištění dodatečné přiznání nebo hlášení. V dodatečném daňovém přiznání nebo hlášení uvede daňový subjekt i den zjištění důvodů pro jeho podání. V této lhůtě je dodatečná daň též splatná.
Citované ustanovení nerozlišuje případy, pro které má být daňová povinnost vyšší, zda tedy původní daňová povinnost byla správná či nikoli, stanoví však formu podání, jinými slovy - není rozhodující důvod, pro který je poplatník povinen doplatit za určité období daň, ale vždy tak musí učinit formou dodatečného daňového přiznání.
Naproti tomu ust. § 41 v odst. 7 cit. zákona již stanoví postup v případě, kdy daňová povinnost je nesprávně nižší: „Zjistí-li správce daně po vyměření daně, že tato stanovená daňová povinnost je nesprávně nižší oproti zákonné daňové povinnosti, dodatečně daň vyměří ve výši rozdílu mezi daní původně vyměřenou a daní stanovenou, a to dodatečným platebním výměrem, a takto dodatečně stanovenou daň současně předepíše. Právní moc rozhodnutí o původním vyměření daně není jejímu dodatečnému stanovení na překážku. Dodatečně vyměřená daň je splatná do třiceti dnů ode dne doručení platebního výměru. Tato náhradní lhůta splatnosti, jakož i náhradní lhůta splatnosti podle odstavce 4, nemá vliv na uplatnění úroku z prodlení podle § 63.
čně daň vyměří ve výši rozdílu mezi daní původně vyměřenou a daní stanovenou, a to dodatečným platebním výměrem, a takto dodatečně stanovenou daň současně předepíše. Právní moc rozhodnutí o původním vyměření daně není jejímu dodatečnému stanovení na překážku. Dodatečně vyměřená daň je splatná do třiceti dnů ode dne doručení platebního výměru. Tato náhradní lhůta splatnosti, jakož i náhradní lhůta splatnosti podle odstavce 4, nemá vliv na uplatnění úroku z prodlení podle § 63.
V projednávané věci žalobce tedy byl povinen podat dodatečné daňové přiznání v souladu s § 41 odst. 1 zákona o správě daní, tímto podáním však nenapravoval nesprávně stanovenou daňovou povinnost. Nelze proto dopady ust. § 41 odst. 7 do ust. § 63 cit. zákona bez dalšího aplikovat i na daný případ, neboť ani žalobce, ale ani správce daně nezjistil, že by daňová povinnost byla v roce 2005 nesprávně nižší. Žalobce nebyl v prodlení s úhradou původní daňové povinnosti.
Rozhodující proto je určit, kdy v případě žalobce nastal den splatnosti, od kterého lze určit dobu prodlení a počítat penále (úrok z prodlení dle § 63 zákona o správě daní v platném znění). Nejvyšší správní soud konstatuje, že tento den nemohl nastat dříve, než nastaly právní skutečnosti, které takový den určují – v daném případě, kdy je stanoví zákon o daních z příjmů v § 23 odst. 8. Touto skutečností je tedy okamžik ukončení činnosti, její přerušení nebo okamžik změny uplatnění výdajů – ten nastane vždy nejpozději v poslední den lhůty pro podání daňového přiznání, neboť teprve v něm je povinen poplatník uvést způsob uplatnění výdajů. Teprve tímto okamžikem vznikla žalobci povinnost založená hmotněprávním předpisem provést úpravu základu daně a současně povinnost postupem dle § 41 odst. 1 zákona o správě daní doplatit rozdíl na dani oproti uhrazené daňové povinnosti v roce 2005.
Vznikla-li žalobci dodatečně v důsledku zákonem presumovaných skutečností povinnost dodatečně zpětně upravit základ daně, nelze považovat původně stanovenou daňovou povinnost za nesprávně nižší a při výpočtu penále (úroku z prodlení) vycházet již od data splatnosti daňové povinnosti za rok 2005.
Penále (úrok z prodlení) představuje určitý druh sankce, kterou je poplatník stižen za to, že nepřiznal svou daňovou povinnost řádně v době, kdy příslušná daňová povinnost byla splatná, tzn. určitým způsobem porušil zákonnou povinnost řádně daň vypočítat a přiznat. Je proto v takovém případě zcela legitimní konstatování, že poplatník se ocitá v prodlení s úhradou daňové povinnosti již ode dne původní splatnosti daně, kterou nesprávně uvedl již v řádném daňovém přiznání, neboť již od tohoto okamžiku měl daňový výnos připadnout státu. Takový postup je zcela souladný s ust § 1 odst. 2 zákona o správě daní.
Ne tak je však tomu v případě, upravuje-li poplatník daňovou povinnost na základě příkazu zákona, který z určitých důvodů takový postup zpětného zásahu do již řádně a správně vyměřené daňové povinnosti přikazuje.
V projednávané věci se žalobce dopustil porušení zákona tím, že dodatečné daňové přiznání, v němž řádně splnil povinnost uloženou mu hmotněprávním předpisem, nepodal ve lhůtě stanovené v ust. § 41 odst. 1 zákona o správě daní. Od tohoto data lze konstatovat, že je žalobce v prodlení se splněním zákonem uložené povinnosti – dodatečně uhradit rozdíl na dani vzniklý v důsledku postupu dle § 23 odst. 8 zákona o daních z příjmů.
Jakkoli má stát v řadě vztahů vrchnostenské postavení, je jeho prvotní podstata založena na smluvní bázi. To mimo jiné znamená, že každá fyzická i právnická osoba má ve vztahu ke státu nejen řadu povinností (souhrnně podřaditelných pod povinnost respektovat jeho právní řád), nýbrž rovněž řadu práv. Touto optikou nazíráno představuje daňový systém nejen nezbytný prostředek k materiální existenci státu, nýbrž především jakýsi test legitimity instituce státu. Soustava daní proto musí být z hlediska její koncepce i konkrétní aplikace transparentní, předvídatelná a přiměřená. V opačném případě zmíněnou legitimizační funkci nemůže splňovat a v konečném důsledku tak zpochybňuje samotný význam a funkce státu. Promítnutí uvedené základní zásady, z níž nutno při výkladu daňových zákonů vycházet, do konkrétních výkladových problémů lze vysledovat též v řadě rozhodnutí Ústavního soudu, např. v nálezu ze dne 15. 12. 2003 ve věci sp. zn. IV. ÚS 666/02, zveřejněném pod č. 145 ve svazku č. 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Zde Ústavní soud uvedl, že za situace, kdy právo umožňuje dvojí výklad, nelze pominout, že na poli veřejného práva mohou státní orgány činit pouze to, co jim zákon výslovně umožňuje; z této maximy pak plyne, že při ukládání a vymáhání daní dle zákona (čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod), tedy při de facto odnětí části nabytého vlastnictví, jsou orgány veřejné moci povinny ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod - tedy v případě pochybností postupovat mírněji (in dubio mitius).
Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek krajského soudu nezákonný, proto kasační stížnost dle ust. § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ust. § 60 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení; žalobce, který byl ve věci úspěšný, žádné důvodně vynaložené náklady neuplatnil.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. července 2009
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu