vitostí, ve znění účinném pro zdaňovací období roku 2002 I. Ustanovení $ 8 odst. 2 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a da- ni z převodu nemovitostí, neupravuje rozdělení majetku, který náleží do společné- ho jmění manželů, ani nevymezuje velikosti jednotlivých podílů manželů ve společ- ném jmění za jeho trvání; pouze určuje způsob stanovení základu daně při převodu takového majetku (zde nemovitost náležející do společného jmění manželů). Apli- kace $ 8 odst. 2 tohoto zákona nemá charakter protiústavního zásahu do majetkové a dispoziční sféry stěžovatele.
II. Skutečnost, že se žalobce uzavřením kupní smlouvy dostal do postavení po- platníka daně, tedy postavení „nevýhodnějšího“ oproti jiným subjektům, kterým byla nemovitost např. vyvlastněna (zde je poplatníkem nabyvatel), nelze považovat za nerovnost. Nelze totiž odhlédnout od toho, že na rozdil od těchto jiných subjektů měl žalobce „výhodu“ ve výši ceny, kterou si svobodně bez omezení mohl sjednat [S 10 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí], což v případě již zmiňovaného vyvlastnění, popř. jiného převodu, na základě úředního rozhodnutí zákon neumožňuje [$ 10 odst. 1 písm. b) téhož zákona]. Stanovilli zákonodárce břemeno daňové povinnosti pro odlišné skutkové případy odlišně, je takový postup v daném případě zcela ospravedinitelný a nelze v něm spatřovat výraz nerovnosti.
V souzené věci není sporu o skutkové stránce věci. Jednalo se o úplatný převod, kte- rý byl ve smyslu $ 9 zákona č. 357/1992 Sb. jednoznačně předmětem daně z převodu ne- movitostí. Okolnosti, které stěžovatel stran samotného uzavření kupní smlouvy, tedy úplatného převodu, opakovaně uvádí, nemo- hou tuto skutečnosti nikterak ovlivnit. Stěžovatel byl rovněž jednoznačně po- platníkem daně, když dle $ 8 odst. 1 písm. a) citovaného zákona je poplatníkem daně pře- vodce, nabyvatel je ručitelem. Vzhledem k to- mu, že se jednalo o prodej nemovitosti ve společném jmění manželů, bylo na místě apli- kovat $ 8 odst. 2 zákona č. 357/1992 Sb., po- dle kterého v takovém případě je každý z manželů samostatným poplatníkem a jejich podíly jsou stejné.
Žalovaný tak postupoval zcela v souladu se zákonem, stanovil-li každé- mu z manželů daň ze základu 3 500 000 Kč. Stěžovatel si nesprávně vykládá uvedené ustanovení, dovozujeli že nepřípustně upra- vuje rozdělení majetku, který náleží do společ- ného jmění manželů, resp. vymezuje velikosti jednotlivých podílů manželů ve společném jmění za jeho trvání. Uvedené ustanovení pouze určuje způsob stanovení základu daně při převodu takového majetku (zde nemovi- tost náležející do společného jmění manže- lů).
Nejvyšší správní soud proto nesdílí závěr stěžovatele o nezákonnosti tohoto ustanove- ní, neboť se zde nejedná o protiústavní zásah do majetkové a dispoziční sféry stěžovatele. Rozhodl-li se stěžovatel sám pro uzavření kupní smlouvy za cenu, kterou si mohl rov- něž sám určit, musí současně nést daňové dů- sledky svého rozhodnutí. Stěžovatel předmět- nou kupní smlouvu uzavřel svobodně, vážně, přitom se nejednalo o smlouvu uzavřenou za nápadně nevýhodných podmínek nebo v tís- ni. Zcela nepřípadné jsou proto závěry stěžo- vatele stran důvodnosti aplikace $ 8 odst. 1 písm. b) citovaného zákona i v jeho případě (tedy, že poplatníkem daně má být nabyva- 787 1893 tel), když se nacházel v obdobném postavení jako by se jednalo o vyvlastnění.
Stěžovateli po právu svědčilo postavení poplatníka daně dle $ 8 odst. 1 písm. a), resp. $ 8 odst. 2 cito- vaného zákona. Jakkoli stěžovatel namítá porušení čl. 1, resp. čl. 37 Listiny základních práv a svobod, zůstává tato námitka pouze v obecné poloze; stěžovatel neuvádí jakých procesních či jiných pochybení se žalovaný, resp. soud dopustil, z jakých skutečností dovozuje své nerovné po- stavení ve vztahu k ostatním subjektům. Sku- tečnost, že se stěžovatel uzavřením kupní smlouvy dostal do postavení poplatníka da- ně, tedy postavení „nevýhodnějšího“ oproti jiným subjektům, kterým byla nemovitost na- př.
vyvlastněna, nelze považovat za nerov- nost. Nelze totiž odhlédnout od druhé strán- ky věci, tedy od toho, že na rozdíl od těchto ji- ných subjektů měl stěžovatel „výhodu“ ve výši ceny, kterou si svobodně bez omezení mohl sjednat [$ 10 odst. 1 písm. a) zákona). Stěžovatel si mohl sjednat, to ostatně i učinil, cenu vyšší než je cena zjištěná podle zvláštní- ho předpisu, což v případě již zmiňovaného vyvlastnění, popř. jiného převodu na základě úředního rozhodnutí zákon neumožňuje [$ 10 odst. 1 písm. b) zákona).
Stanovil-li záko- nodárce břemeno daňové povinnosti pro od- lišné skutkové případy odlišně, je takový po- stup v daném případě zcela ospravedlnitelný a nelze v něm spatřovat výraz nerovnosti. 1893 Daň z přidané hodnoty: nárok na odpočet daně; osvobození prodeje podniku nebo jeho části k $ 13 odst. 10 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty“ Pokud je předmět dražby označen jako prodej části podniku, cena byla stanove- na znalcem jako cena části podniku, ze seznamu položek dražební vyhlášky lze do- vodit dostatečnou odlišitelnost nabytých položek a svědci potvrdili, že vydražitel ve vydraženém majetku mohl provozovat ekonomickou činnost, nelze uplatnit nárok na odpočet daně z přidané hodnoty, neboť takový postup by byl v rozporu s $ 13 odst. 10 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty.
Ing. Michael B. proti Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu o daň z převodu ne- movitostí, o kasační stížnosti žalobce.