5 Afs 157/2006- 67 - text
č. j. 5 Afs 157/2006 - 72
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: KOPPA, v. o. s., se sídlem v Liberci, Hvězdná 491/21, správce konkursní podstaty úpadce Textilana a. s., se sídlem v Liberci, Jablonecká 29, zastoupeného Mgr. Ing. Martinem Pintou, advokátem, se sídlem v Liberci, Mozartova 679/21, proti žalovanému: Finanční úřad v Liberci, se sídlem v Liberci, tř. 1. máje 97, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 17. 8. 2006, č. j. 59 Ca 123/2005 - 26,
I. Kasační stížnost s e z a m í t á .
II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci společnosti KOPPA, v. o. s. na náhradě nákladů řízení částku 5712 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce Mgr. Ing. Martina Pinty, advokáta.
Včas podanou kasační stížností se žalovaný Finanční úřad v Liberci domáhá u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 17. 8. 2006, č. j. 59 Ca 123/2005 – 26, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci (dále také „krajský soud“) napadeným rozsudkem ze dne 17. 8. 2006, č. j. 59 Ca 123/2005 - 26, zrušil k žalobě společnosti KOPPA, v. o. s., správce konkursní podstaty úpadce Textilana a. s., pro nezákonnost rozhodnutí Finančního úřadu v Liberci (dále též „finanční úřad“) ze dne 17. 10. 2005, č. j. 183287/05/192913/5300 o reklamaci a jemu předcházející rozhodnutí ze dne 19. 9. 2005, č. j. 164320/05/192913/5300, ve věci převedení přeplatku finančního úřadu na dani z přidané hodnoty za měsíc červenec roku 2005 ve výši 6073 Kč, vykázaného ke dni 5. 9. 2005 na nedoplatek finančního úřadu na dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, vykázaného ke dni 5. 9. 2005 ve výši 986 272,30 Kč.
Krajský soud při svém rozhodování vyšel z judikatury Ústavního soudu (nálezy ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. III. ÚS 208/05, ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 544/02, ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. III. ÚS 648/04), v nichž Ústavní soud vyslovil odlišný právní názor, než který ve svém stanovisku ze dne 29. 4. 2004, č. j. Sst 2/2003 - 225 vyslovil k otázce nakládání s přeplatky u subjektů nacházejících se v konkursu Nejvyšší správní soud. Krajský soud tedy vyslovil, že ustanovení § 14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání je ve vztahu k § 40 odst. 11, § 59 a § 64 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále „zákon o správě daní a poplatků“) speciálním ustanovením.
Není proto přípustné započtení přeplatku na nedoplatek u jiné daně v případě, kdy je na daňového dlužníka prohlášen konkurs. Závěry, vyplývající z judikatury Ústavního soudu, byť se týkaly toliko ustanovení § 37a zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty ve znění platném do 30. 4. 2004, vztáhl krajský soud plně i na ustanovení § 105 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění platném pro rok 2005 (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“), které bylo v předmětné věci aplikováno finančním úřadem.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalovaný finanční úřad jako stěžovatel (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, kterou opřel o důvod uvedený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku zákonnosti jeho postupu podle § 105 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty. S poukazem na toto ustanovení má za to, že po prohlášení konkurzu lze vyměřený nadměrný odpočet vrátit pouze v případě, pokud daňový subjekt nemá daňové nedoplatky vzniklé před prohlášením i po prohlášení konkurzu. Dovozuje, že pokud nedojde ke zrušení uvedeného ustanovení Ústavním soudem, není oprávněn postupovat jinak než zcela v intencích uváděného ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty.
Konstatuje, že doposud byla posuzována pouze ústavnost ustanovení § 37a dřívějšího zákona o dani z přidané hodnoty (tj. ve znění platném do 30. 4. 2004); toto ustanovení však mělo zcela jiné znění a neřešilo výslovně postup pro případ konkursu tak, jak již nyní stanoví § 105 zákona o dani z přidané hodnoty. Stěžovatel proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu ze dne 17. 8. 2006, č. j. 59 Ca 123/2005 – 26, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce společnost KOPPA, v. o. s. (dále jen „žalobce“) se k podané kasační stížnosti vyjádřila tak, že rozsudek krajského soudu považuje za souladný se zákonem. Právě naopak postup stěžovatele považuje za „skryté započtení“, tedy postup, který je v průběhu konkurzního řízení protiprávným. Odkazuje při tom na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, zejm. na nálezy ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 544/02, ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. III. ÚS 648/04 a ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. III. ÚS 24/05. Navrhuje proto, aby Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou a současně mu přiznal náhradu nákladů řízení.
25. Napadené ustanovení bylo zákonodárcem s účinností od 1. 1. 2008 zrušeno v souvislosti s přijetím zákona č. 296/2007 Sb., jímž byly vedle zákona o DPH novelizovány rovněž insolvenční zákon, zákon o správě daní a poplatků a některé další zákony. V důvodové zprávě k vládnímu návrhu zákona č. 296/2007 Sb. se k novelizaci zákona o DPH uvádí, že navazuje na změny promítnuté v textu návrhu novely zákona o správě daní a poplatků, přičemž tyto změny důvodová zpráva charakterizuje potřebou definovat daňové nedoplatky pro účely insolvenčního řízení. Zrušení napadeného ustanovení zákona o DPH zákonem č. 296/2007 Sb. je explicitním vyjádřením úmyslu zákonodárce s účinností pro futuro. V souvislosti s tímto zrušením napadeného ustanovení, k němuž došlo až po podání posuzovaného návrhu Ústavnímu soudu, změnil Městský soud v Praze svůj původní návrh a navrhl vyslovení protiústavnosti nyní již derogovaného předmětného ustanovení.
26. Podstatou návrhu je tvrzení navrhovatele, že s ohledem na jeho vázanost zákonem, a tedy i napadeným ustanovením, nemůže za období platnosti a působnosti předmětného ustanovení ochránit vlastnická práva konkursních věřitelů s ohledem na zvýhodněné postavení státu jako jednoho z konkursních věřitelů a napadené ustanovení proto shledává v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny.
27. V souvislosti s navrhovatelem tvrzenou neústavností napadeného ustanovením je třeba se předmětným ustanovením zabývat v jeho vzájemném vztahu k ustanovení § 14 odst. 1 písm. i) ZKV, tak jak to vyplývá i z navrhovatelova přesvědčení, že neústavnost napadeného ustanovení spočívá v jeho aplikaci na jím souzený případ úpadce podléhající režimu zákona o konkursu a vyrovnání. Ústavní soud při posuzování vzájemného vztahu výše uvedených právních ustanovení vychází především z ústavně zakotvených základních práv tak, jak to odpovídá požadavku úcty k právům a svobodám člověka a občana, jakožto základu právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Primát jednotlivce před státem (čl. 1 Listiny) je třeba respektovat i při střetu základních práv s obecným zájmem státu.
28. Vlastnické právo jako právo základní, jehož ochrana je napadeným ustanovením dotčena, je chráněno čl. 11 Listiny. Podle věty prvé a druhé prvního odstavce uvedeného článku Listiny má každý právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Z uvedeného ustanovení Listiny nelze žádnou interpretací dovodit zvýšenou ochranu práv státu jako vlastníka. V posuzované věci však aplikací napadeného ustanovení nutně k takovému neodůvodněnému zvýhodnění státu dochází a předmětné ustanovení tak de facto státu, reprezentovanému v daňových věcech správce daně, přiznávala privilegované postavení oproti ostatním konkursním věřitelům. Naproti tomu derogace napadeného ustanovení, ke které přistoupil zákonodárce zákonem č. 296/2007 Sb., stát nijak neznevýhodnila, neboť za předpokladu řádného uplatnění jeho pohledávek podle ustanovení § 20 ZKV u něj nedochází k žádné výraznější újmě, resp. újmě nikoliv větší než u ostatních konkursních věřitelů. Ústavní soud se v tomto závěru shoduje se svými již dříve učiněnými závěry ve shora citovaných nálezech, na jejichž argumentaci pro stručnost odkazuje.
29. Ústavní soud neshledává důvod se odchylovat od svých závěrů přijatých v uvedených nálezech ani pokud jde o stěžovatelem namítané přesvědčení, že otázka vrácení přeplatku na dani z přidané hodnoty může být posuzována a rozhodována jen z hledisek a podle právních předpisů veřejnoprávních. Ve zmíněném nálezu sp. zn. III. ÚS 648/04 Ústavní soud dospěl k závěru, dle něhož ustanovení § 14 odst. 1 písm. i) ZKV je zvláštním právním předpisem ve vztahu k ustanovením zákona o správě daní a poplatků zakotvujícím nepřípustnost kompenzace nejen soukromoprávních, nýbrž rovněž soukromoprávních a veřejnoprávních pohledávek a jako takové má proto v pozici speciální úpravy přednost před úpravou obecnou, obsaženou ve zmíněných ustanoveních zákona o správě daní a poplatků (viz již dříve provedená rekapitulace dosavadní judikatury). Uvedenou argumentací lze dospět k obdobnému závěru i v nyní posuzované věci, pokud jde o vztah ustanovení § 14 odst. 1 písm. i) ZKV a napadeného ustanovení § 105 odst. 1 věty třetí zákona o DPH.
30. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně zdůrazňuje přednost ústavně konformní interpretace právního předpisu nebo jeho jednotlivého ustanovení před jeho zrušením. V posuzovaném návrhu napadené ustanovení § 105 odst. 1 věta třetí zákona o DPH představuje kogentní úpravu, kterou nelze překlenout ústavně konformní interpretací, neboť její kategorický charakter neumožňuje adresátu (správci daně) se od této úpravy odchýlit, aniž by nejednal contra legem.
31. Vycházeje z výše uvedených argumentů dospěl Ústavní soud v posuzované věci k závěru, že ustanovení § 105 odst. 1 věty třetí zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění před novelizací provedenou zákonem 296/2007 Sb., neumožňovalo obecným soudům dostát svým povinnostem při ochraně základních práv a svobod konkursních věřitelů při přezkoumání rozhodnutí správce daně o započtení daňového přeplatku na úhradu daňového nedoplatku ve správním soudnictví, což představuje nerespektování principů zakotvených v čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto návrhu navrhovatele podle čl. 95 odst. 2 Ústavy vyhověl s tím, že s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou důsledky shledané protiústavnosti orgány veřejné moci povinny promítnout do své rozhodovací praxe, tedy při řešení konkrétních případů citované ustanovení neaplikovat.“ Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného nemohl dospět k jinému závěru, než k tomu, že se stěžovatel dopustil nezákonnosti, naložil-li s přeplatkem, který vznikl žalobci v důsledku uplatnění nadměrného odpočtu, postupem podle ustanovení § 64 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků a ustanovení § 105 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty jej použil na úhradu jiných daňových nedoplatků žalobce, a přitom nevzal v úvahu ustanovení § 14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání; tím se dopustil nepřípustného započtení pohledávky a zvýhodnění oproti jiným věřitelům. Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů rozhodl o kasační stížnosti tak, že ji jako nedůvodnou zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). Rozhodoval při tom bez jednání, protože mu takový postup umožňuje ustanovení § 109 odst.1 s. ř. s. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1, věta první s. ř. s., ve spojení s ustanovením § 120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspěch neměl, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce - firma KOPPA, v. o. s. ve věci úspěch měla a má proto právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před kasačním soudem. Nejvyšší správní soud proto žalobci přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 5712 Kč, kterou představují náklady zastoupení advokátem (dva úkony právní služby po 2100 Kč za jeden úkon podle ustanovení § 7 a § 9 odst. 3 písm. f/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření ke kasační stížnosti ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. a/ a d/citované vyhlášky), dva režijní paušály po 300 Kč za jeden paušál podle ustanovení § 13 odst. 3 uvedené vyhlášky) a daň z přidané hodnoty ve výši 912 Kč (§ 37 odst. 1 a § 47 odst. 1 písm. a/ zákona č. 235/2004 Sb.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.). V Brně dne 21. ledna 2009 JUDr. Jaroslav Hubáček předseda senátu