I. Přepjatý formalismus při posuzování náležitostí žaloby ve správním soudnictví - a stejně tak i jakýchkoliv jiných procesních úkonů účastníků řízení - naprosto neodpovídá principu materiálního právního státu, ale ani samotnému poslání soudnictví. Soudy jsou nezávislé a nestranné státní orgány, které usilují o nalezení spravedlnosti rozhodováním v konkrétních věcech a které nemohou odmítnout zabývat se určitou věcí ze zcela formál- ních či spíše formalistických důvodů, ale pouze z takových příčin, které po- skytování soudní ochrany skutečně vylučují. Při výkladu mezí práva na spravedlivý proces, stanovených soudním řádem správním (např. náleži- tosti žaloby, lhůta pro její podání, procesní podmínky), je v souladu s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod nezbytné šetřit jejich podstaty a smyslu a nezneužívat je k jiným účelům, než pro které byly stanoveny. Na- bízejíli se přitom dvě interpretace, z nichž jedna hovoří ve prospěch výko- nu práva na spravedlivý proces a druhá proti němu, musí soud vždy zvolit výklad první. 406 II. Odstraňuje-li soud vady žaloby, potom musí žalobce vždy k odstraně- ní těchto vad vyzvat, stanovit mu k jejich odstranění přiměřenou lhůtu a poučit jej jednak o následcích nesplnění této výzvy a jednak o tom, jak má vadu odstranit. Toto poučení přitom musí být konkrétní a diferencované v závislosti na individuální charakteristice žalobce, vůči němuž směřuje. III. Jestliže žalobce označí v žalobě jako žalovaného správní orgán I. stupně, ale z obsahu žaloby je zřejmé, že brojí i proti rozhodnutí správní- ho orgánu II. stupně, nejedná se o neodstranitelnou vadu, jež by měla vést k odmítnutí návrhu ($ 37 odst. 5 s. ř. s.). V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle $ 65 a násl. s. ř. s. není osoba žalovaného určena tvrzením žalobce, ale kogentně ji určuje zákon. Je tedy věcí soudu, aby v ří- zení jako s žalovaným jednal s tím, kdo'skutečně žalovaným má být, a ne s tím, koho chybně. m v žalobě žalobce; zvláštní usnesení o tom soud nevydává ($53odst.2s.ř.s.a contrario).
I. Přepjatý formalismus při posuzování náležitostí žaloby ve správním soudnictví - a stejně tak i jakýchkoliv jiných procesních úkonů účastníků řízení - naprosto neodpovídá principu materiálního právního státu, ale ani samotnému poslání soudnictví. Soudy jsou nezávislé a nestranné státní orgány, které usilují o nalezení spravedlnosti rozhodováním v konkrétních věcech a které nemohou odmítnout zabývat se určitou věcí ze zcela formál- ních či spíše formalistických důvodů, ale pouze z takových příčin, které po- skytování soudní ochrany skutečně vylučují. Při výkladu mezí práva na spravedlivý proces, stanovených soudním řádem správním (např. náleži- tosti žaloby, lhůta pro její podání, procesní podmínky), je v souladu s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod nezbytné šetřit jejich podstaty a smyslu a nezneužívat je k jiným účelům, než pro které byly stanoveny. Na- bízejíli se přitom dvě interpretace, z nichž jedna hovoří ve prospěch výko- nu práva na spravedlivý proces a druhá proti němu, musí soud vždy zvolit výklad první. 406 II. Odstraňuje-li soud vady žaloby, potom musí žalobce vždy k odstraně- ní těchto vad vyzvat, stanovit mu k jejich odstranění přiměřenou lhůtu a poučit jej jednak o následcích nesplnění této výzvy a jednak o tom, jak má vadu odstranit. Toto poučení přitom musí být konkrétní a diferencované v závislosti na individuální charakteristice žalobce, vůči němuž směřuje. III. Jestliže žalobce označí v žalobě jako žalovaného správní orgán I. stupně, ale z obsahu žaloby je zřejmé, že brojí i proti rozhodnutí správní- ho orgánu II. stupně, nejedná se o neodstranitelnou vadu, jež by měla vést k odmítnutí návrhu ($ 37 odst. 5 s. ř. s.). V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle $ 65 a násl. s. ř. s. není osoba žalovaného určena tvrzením žalobce, ale kogentně ji určuje zákon. Je tedy věcí soudu, aby v ří- zení jako s žalovaným jednal s tím, kdo'skutečně žalovaným má být, a ne s tím, koho chybně. m v žalobě žalobce; zvláštní usnesení o tom soud nevydává ($53odst.2s.ř.s.a contrario).
Věc: Akciová společnost R. proti Finančnímu úřadu Brno-venkov o daň z příjmů fyzických osob, o kasační stížnosti žalobce. Platebním výměrem ze dne 18. 7. 2001 na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za rok 2000 předepsal Finanční úřad Brno- -venkov žalobci k přímému placení část- ku 468 Kč jako doměrek na dani. Finanč- ní ředitelství v Brně rozhodnutím ze dne 21. 5. 2002 odvolání žalobce zamítlo. Žalobce v žalobě ke Krajskému sou- du v Brně jako žalovaného označil Čes- kou republiku, zastoupenou Finančním úřadem Brno-venkov, a v žalobním peti- tu se domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí Finančního úřadu Brno-ven- kov. V žalobě však uvedl, že proti roz- hodnutí vydanému v I. stupni podal od- volání, které Finanční ředitelství v Brně zamítlo, a brojil nejenom proti rozhod- nutí správního orgánu I. stupně, ale i proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, jemuž mj. vytýkal nesprávné zjiš- tění skutkového stavu a nesprávné práv- ní posouzení věci. K žalobě přiložil neje- nom. rozhodnutí vydané v.£. stupni, ale i rozhodnutí o odvolání.: Krajský soud v. Brně usnesením ze dne 21. 3. 2003 žalobu odmítl. V odůvod- nění svého usnesení pouze ocitoval text $ 46 odst. 1 písm. a), $ 33 odst. 1 a $ 69 s..ř. s., z nichž dovodil závěr, že v posuzo- vaném případě jde o neodstranitelný ne- dostatek podmínky řízení. Tento nedo- statek je dle názoru krajského soudu vyvolán tím, že žalobce označil za žalova- ného Finanční úřad Brno-venkov, tedy správní orgán I. stupně, a v petitu se do- máhal zrušení jeho rozhodnutí, ačkoliv žalovaným může být pouze správní or- gán II. stupně a toliko jeho rozhodnutí může být předmětem soudního přezkumu: Žalobce. podal dne 7. 5. 2003 proti usnesení Krajského soudu v Brně kasač- ní stížnost, v níž namítal nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu podle $-103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Krajský soud 407 534 se prý dopustil pochybení, neboť žalob- ce nepoučil, že jeho žaloba vykazuje va- dy, které by mohly mít za následek její odmítnutí, a nestanovil mu lhůtu k jejich nápravě. Vady, které vykazovala. žaloba, tedy nesprávné označení žalovaného a nesprávnou formulaci petitu, bylo možno dle názoru žalobce ve stanovené lhůtě na výzvu soudu 'odstranit. Soud však žalobu bez předchozího poučení a výzvy odmítl, čímž porušil žalobcovo právo na spravedlivý proces. Z těchto důvodů žalobce navrhl zrušení usnesení krajského soudu a vrácení věci k další- mu řízení. Pátý senát Nejvyššího správního sou- du na předběžné poradě dospěl k práv- nímu názoru odchylnému od právního názoru vyjádřeného v usneseních šesté- ho senátu (usnesení Nejvyššího správní- - ho soudu ze dne 14. 1. 2003, sp. zn. 6 Afs 14/2003-50, resp. ze dne 19. 11. 2003, 6 Afs 16/2003-56), který vycházel z pre- © misy, že za situace, kdy soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech, přesahuje pou- čení o tom, kdo by měl být správně žalo- ván, poučovací povinnost soudu a je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení. Z této příčiny se nejedná o nedo- statek žaloby, který by bylo možno od- stranit postupem podle $ 37 odst. 5 s. ř. s.; to by bylo možné, pokud by žalovaný byl označen nepřesně, popřípadě pokud by ža- lobní petit trpěl neurčitostí nebo nesrozu- mitelností. Pokud však žalobce -v rozporu s výslovným zněním zákona podal žalobu proti jinému správnímu orgánu než proti tomu, který rozhodl v posledním stupni, jedná se o neodstranitelný nedostatek pod- mínek řízení, který je důvodem pro odmít- nutí žaloby [$ 46 odst. 1 písm. a) s.ř. s.]. Pátý senát proto postoupil věc rozší- řenému senátu Nejvyššího správního 408 soudu s otázkou posouzení důsledků ne- správného označení žalovaného v žalo- bě směřující proti rozhodnutí správního orgánu. Pátý senát vyslovil právní názor - opírající se především o nález Ústavní- ho soudu ze dne 4. 12. 2001, sp. zn. II. ÚS 126/01, a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice (stížnost č. 57567/00) ze dne 20. 4. 2004 - podle něhož ne- správné označení žalovaného v případě, kdy ve věci pravomocně rozhodl správní orgán II. stupně a žalobce napadá roz- hodnutí správního orgánu I. stupně, je odstranitelnou vadou podání ve smyslu $ 37 odst. 5 s. ř. s. Každý procesní úkon je nezbytné posuzovat dle jeho obsahu. Po- kud tedy z obsahu žaloby vyplývá, že ža- lobní námitky směřují proti rozhodnutí orgánů obou stupňů, je zřejmé, že žalob- ce se dopustil chyby - vady v označení žalovaného rozhodnutí, která by byla na výzvu soudu odstranitelná. Rozšířený senát po rozhodnutí o sporné otázce vrátil věc pátému senátu k dalšímu projednání a rozhodnutí. Zodůvodnění: Je nezbytné předeslat, že přepjatý formalismus při posuzování náležitostí žaloby ve správním soudnictví - a stejně tak i jakýchkoliv jiných procesních úko- nů účastníků řízení - naprosto neodpo- vídá principu materiálního právního státu, ale ani samotnému poslání soud- nictví. Primárním účelem soudní ochra- ny obecně je poskytování ochrany sub- jektivním právům, a pokud jde o správní soudnictví zvláště, potom subjektivním právům veřejným; tato ochrana musí být skutečná a spravedlivá. Soudy jsou nezá- vislé a nestranné státní orgány, které usilují o nalezení spravedlnosti rozhodo- váním v konkrétních věcech a které ne- mohou odmítnout zabývat se určitou vě- cí ze zcela formálních či spíše formalis- tických důvodů, ale pouze z takových příčin, které poskytování soudní ochra- ny skutečně vylučují; jiný přístup by byl stěží ústavně konformní a znamenal by odepření spravedlnosti. Právo na spra- vedlivý proces je jedním ze základních práv, které má každý vůči státu a které mu garantuje nejen Listina základních práv a svobod, ale též Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Meze práva na spravedlivý proces stanoví jed- notlivé procesní řády (např. náležitosti žaloby, lhůta pro její podání, procesní podmínky); při jejich výkladu je v soula- du s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod nezbytné šetřit jejich podstaty a smyslu a nezneužívat je k jiným úče- lům, než pro které byly stanoveny. Nabí- zejí-li se přitom dvě interpretace, z nichž jedna hovoří ve prospěch výkonu práva na spravedlivý proces a druhá proti ně- mu, musí soud vždy zvolit výklad první. Rozšířený senát považuje za účelné poukázat i na rozsudek Evropského sou- du pro lidská práva ve věci Bulena, v němž se konstatuje, že „právo na soud“, jehož součástí je právo na přístup k sou- du, není absolutní a připouští jistá ome- zení, zejména pokud jde o podmínky přípustnosti opravného prostředku, ne- boť samotná jeho povaha vyžaduje práv- ní úpravu na úrovni státu, který má v tomto ohledu určitý prostor pro uváže- ní (rozsudek ve věci García Manibardo proti Španělsku, č. 38695/97, $ 36, ESLP 2000-II, a rozsudek ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, č. 46129/99, G 47, ESLP 2002-IX). Tato omezení však nesmí zužovat přístup otevřený jedinci takovým způsobem či do té míry, aby bylo právo zasaženo ve své podstatě. Tato omezení jsou v soula- du s článkem 6 odst. 1 Úmluvy pouze tehdy, pokud sledují legitimní cíl a po- kud existuje rozumná rovnováha mezi použitými prostředky a sledovaným cí- lem (viz rozsudek ve věci Guérin proti Francii ze dne 29. 7. 1998, Sbírka rozsud- ků a rozhodnutí 1998-V, $ 37). Z těchto zásad vyplývá, že jestliže právo podat opravný prostředek z pochopitelných důvodů podléhá zákonem stanoveným podmínkám, jsou soudy povinny při uplatňování procesních pravidel zame- zit jak nadměrnému formalismu, který by byl v rozporu se spravedlivostí řízení, tak přílišné volnosti, která by ve svém důsledku vedla k odbourání procesních náležitostí upravených zákonem. Tento názor platí obdobně i pro žalobu proti rozhodnutí správního orgánu, která sa- mozřejmě není opravným prostředkem, ale žádostí o poskytnutí originární ochrany veřejnému subjektivnímu prá- vu před soudem. Konečně v obdobném duchu, v ja- kém se nese shora uvedený názor rozší- řeného senátu, opakovaně judikoval i Ústavní soud. Za všechny jeho judikáty lze uvést např. jeho nález ze dne 11. 7. 2000, sp. zn. IL ÚS 491/98, v jehož práv- ní větě se praví: „Jak vyplývá z čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, při používání ustanovení o mezích základ- ních práv a svobod musí být šetřeno je- jich podstaty a smyslu a omezení ne- smějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Tento uve- dený ústavní princip je nezbytné beze zbytku akceptovat i v rozhodovací čín- nosti obecného soudu podle f 250d odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen ,o. s. ř“) v případě, kdy má být řízení o správní žalobě zastaveno pro neoď- stranění takové vady žaloby, jež má spočívat v neuvedení důvodů, v čem ža- lobce spatřuje nezákonnost rozhodnutí správního orgánu (f 249 odst. 2 o. s.Ť). 409 534 Nepřiměřeně přísný výklad náležitostí správní žaloby podle f 249 odst. 2 0.s.ř porušuje čl. 4 odst. 4 Listiny a v důsled- ku toho i právo na soudní ochranu pro- ti rozhodnutím orgánů veřejné správy podle čl. 36 odst. 2 Listiny“ Žaloba ve správním soudnictví před- stavuje procesní úkon, jímž se žalobce obrací na soud a žádá jej, aby jeho veřej- nému subjektivnímu právu, které bylo ohroženo či porušeno, originárně po- skytl spravedlivou ochranu. Jestliže tedy soudní-řád správní požaduje, aby žaloba splňovala určité náležitosti, nečiní. tak proto, aby krajské soudy formalisticky tr- valy na naplnění litery zákona, ale proto, aby žaloba mohla být podkladem právě pro poskytování několikráte zmíněné spravedlivé ochrany veřejným subjektiv- ním právům v rámci soudního řízení. Krajské soudy musí mít tento základní smysl a účel žaloby vždy na zřeteli, a dále si musí zodpovědět otázku, jaký konkrét- ní smysl a účel má ta která konkrétní zá- konem stanovená náležitost žaloby, a podle obsahu (samozřejmě netoliko pouze podle slov) žaloby podané žalob- cem posoudit, zda tyto náležitosti splně- ny jsou či nikoliv. Na žalobu je přitom nutno pohlížet jako na jeden celek; pro- to nelze jednotlivé náležitosti posuzovat izolovaně. Stejný přístup je třeba volit i při od- straňování vad žaloby, tedy skutečných nedostatků obecných či zvláštních nále- žitostí žaloby, které brání tomu, aby žalo- ba mohla být podkladem projednání a rozhodnutí věci. Zde soud musí v prvé řadě zvážit, zda je nezbytné vadu odstra- nit [např. uvedení dne doručení napade- ného rozhodnutí je podle $ 71 odst. 1 písm. a) s. ř. s. náležitostí žaloby, jejímž smyslem je toliko to, aby soud mohl po- soudit, zda žaloba byla podána včas; den 410 doručení - a tedy i včasnost žaloby - však soud zjistí ze správního spisu, který si z úřední povinnosti od žalovaného podle $ 74 s. ř. s. vyžádá, a proto není vů- bec nutné žalobce vyzývat, aby den do- ručení uvedl, či dokonce jeho žalobu od- mítnout, pokud tak ve lhůtě neučiní). Pokud je na místě vady odstraňovat (např. žalobce neuvádí v žalobě žádné konkrétní výtky vůči napadenému roz- hodnutí, ale pouze povšechně cituje ustanovení právních předpisů), pak soud musí žalobce vždy k odstranění těchto vad vyzvat, stanovit mu k jejich odstranění přiměřenou lhůtu a poučit jej jednak o následcích nesplnění této výzvy, jednak o tom, jak má vadu odstra- nit. Toto poučení přitom musí být kon- krétní (pouhá parafráze vybraných usta- novení soudního řádu správního je tedy nedostačující) a musí být diferencované v závislosti na individuální charakteristi- ce žalobce, vůči němuž směřuje. V souzené věci odmítl Krajský soud v Brně žalobu proto, že shledal neodstra- nitelný nedostatek podmínky řízení způ- sobený tím, že žalobce v žalobě chybně označil jako účastníka řízení správní ot- gán I. stupně. Tento názor je nesprávný z vícero důvodů. V prvé řadě postup krajského soudu nese znaky formalismu, který je v rozporu s principy materiální- ho právního státu a smyslem a účelem soudního řízení a žaloby tak, jak byly vy- loženy shora. Dále rozšířený senát podo- týká ,.že je nezbytné rozlišovat mezi procesními podmínkami, náležitostmi žaloby a věcnou legitimací. Procesní podmínky se obvykle vymezují jako předpoklady přípustnosti vydání meri- torního rozhodnutí v dané věci. Proces- ní podmínky jsou sice v úzkém vztahu S procesními úkony, ale nelze je směšo- vat, neboť existují samy o sobě, mnohdy ještě předtím, než ke konkrétnímu pro- cesnímu úkonu došlo. Náležitosti žaloby proto nepatří mezi procesní podmínky, ale mezi náležitosti procesního úkonu. Skutečnost, že neodstranění vad žaloby, které brání pokračování v řízení, má stej- ný následek-jako neodstranění odstrani- telného nedostatku procesní podmínky (či neodstranitelný nedostatek procesní podmínky) bránícího pokračování v ří- zení, tj. odmítnutí žaloby, ani v nejmen- ším neodůvodňuje jejich směšování. Je známou pravdou, že totožnost účinků není vždy dokladem o totožnosti jevů, jež tyto účinky působí. Věcná legitimace je potom stavem plynoucím z hmotného práva, majícím ovšem význam pouze v rámci procesu. Věcná legitimace je předpokladem ús- pěšnosti žaloby, a nikoliv předpokladem meritorního projednání a rozhodnutí věci, jako je tomu u procesní podmínky. Aby byl žalobce úspěšný, musí být aktiv- ně věcně legitimován, tj. musí být nosite- lem subjektivního práva, jehož ochrany ' se domáhá, a žalovaný musí být legitimo- ván pasivně, tj. musí být nositelem tomu odpovídající subjektivní povinnosti; z tohoto pravidla platí jako výjimky pří- pady, v nichž je věcná legitimace založe- na procesně: u aktivní věcné legitimace je to např. $ 65.odst. 2 s. ř. s., u pasivní je to případ, kdy po vydání napadeného rozhodnutí dojde k přechodu působnos- ti na jiný správní orgán. Věcná legitima- ce má význam především v těch žalob- ních řízeních „podle soudního řádu správního, v nichž osobu žalovaného ne- určuje zákon, ale žalobce sám svým tvr- zením. Tak je tomu v rámci řízení o Žalo- bě proti nečinnosti ($ 79 odst. 2 s. ř. s.) nebo o ochraně před nezákonným zása- hem, pokynem či donucením ($ 83 s.ř. s.); není-li žalovaný povinen vydat rozhod- nutí nebo osvědčení, jehož vydání se ža- lobce domáhá, příp. neprovedlli nezá- konný zásah, pokyn nebo donucení, pro- ti němuž žalobce brojí, soud žalobu za- mítne z důvodu nedostatku věcné legiti- mace. V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle $ 65 a násl. s. ř. s. však osoba žalovaného není určena tvr- zením žalobce, ale kogentně ji určuje zá- kon. Sám soudní řád správní v obecném ustanovení $ 33 odst. 1 praví, že odpůr- cem (žalovaným) je ten, o němž to sta- noví zákon. Na toto ustanovení potom navazuje $ 69 s. ř. s., podle něhož je žalo- vaným v řízení o žalobě proti rozhodnu- tí správního orgánu podle dílu prvního hlavy druhé části třetí správní orgán, kte- rý rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla. Je tedy věcí soudu, aby v řízení ja- ko s žalovaným jednal s tím, kdo skuteč- ně žalovaným má být, a ne s tím, koho chybně označil v žalobě žalobce. K určení žalovaného ve většině pří- padů soud vůbec nebude potřebovat součinnost žalobce, jako tomu bylo ostatně iv souzeném případě: žalobce si- ce označil jako žalovaného „Českou re- publiku, zastoupenou Finančním úřa- dem Brno-venkov“ a v petitu se domáhal zrušení rozhodnutí uvedeného finanční- ho orgánu, avšak v textu žaloby uvedl, že podal odvolání, které zamítlo Finanční ředitelství v Brně, toto rozhodnutí k ža- lobě přiložil a v žalobě brojil nejen proti rozhodnutí vydanému v I stupni, ale též vytýkal nedostatky ve skutkových zjiště- ních a nesprávné právní posouzení roz- "hodnutí odvolacího. S ohledem na shora zmíněné principy, s nimiž je nezbytné přistupovat k posuzování náležitostí ža- loby, jakož i na fakt, že z hlediska soudní- ho přezkumu tvoří rozhodnutí správ- ních orgánů I. a II. stupně jeden celek, bylo nepochybné, že žaloba jednak po- 411 535 skytuje dostatečný podklad soudu k pro- jednání a rozhodnutí věci, a jednak z ní vyplývalo i to, že žalovaným je ve skuteč- nosti Finanční ředitelství v Brně. Krajský soud měl proto sám s tímto správním ot- gánem jako s žalovaným začít jednat, aniž by žalobce ke správnému určení osoby žalovaného vyzýval a aniž by o tom vydával zvláštní usnesení (arg. $ 53 odst. 2 s. ř. s. a contrario). Součinnost žalobce by soud musel vy- žadovat jedině tehdy, pokud by žalobce v celé žalobě napadal toliko rozhodnutí správního orgánu I. stupně a o rozhodnu- tí o odvolání by v žalobě vůbec nehovořil, resp. z žaloby by tato skutečnost nijak ne- vyplývala. Tehdy by soud měl postupovat podle $ 37 odst. 5 s. ř. s. a žalobce kon- krétně a s ohledem na jeho individuální vlastnosti a specifika případu poučit o tom, jaké rozhodnutí může žalobou na- padat, v jaké Ihůtě tak může učinit, stano- vit mu k doplnění žaloby v tomto směru přiměřenou lhůtu a poučit jej, že jeho ža- loba bude jako nepřípustná podle $ 68 písm. a) a $ 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. od- mítnuta, pokud výzvě soudu nevyhoví. Věc tedy lze uzavřít tak, že nesprávné určení žalovaného žalobcem v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního or- gánu není nedostatkem procesních pod- mínek a není ani takovou vadou žaloby, kterou by nebylo možno odstranit - ať již soudem samotným či soudem v sou- činnosti s žalobcem postupem podle $ 37 odst. 5 s.ř. s. Caxa, ovo) Rozhlasové a televizní vysílání: zásada objektivity a vyváženosti Rozhodnutí správního orgánu: nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů k $ 31 odst. 2, 3 a $ 60 odst. 1 písm. b) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlaso- vého a televizního vysílání a o změně dalších zákonů (v textu též „zákon o vysílání“) k $ 76 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního Požadavek na respektování zásad objektivity a vyváženosti a zejména na nepřípustnost jednostranného zvýhodňování některé politické strany ne- bo hnutí, popřípadě jejich názorů nebo názorů jednotlivých skupin veřej- nosti, obsažený v $ 31 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhla- sového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, je stanoven výlučně ve vztahu k pořadům zpravodajským a politicko-publicistickým. Pro uložení pokuty podle $ 60 odst. 1 písm. b) citovaného zákona je tedy stě- žejní, zda se jednalo o tento druh pořadu. Neujasnil-li si správní orgán prá- vě tuto otázku a dospěli v této souvislosti ke zcela nekonkrétním závěrům, že ve vztahu k $ 31 odst. 2 citovaného zákona „vyvstalo vážné podezření“ a že „lze vyslovit podezření i z porušení $ 31 odst. 3 citovaného zákona“, je jeho rozhodnutí o uložení pokuty nepřezkoumatelné pro nedostatek důvo- dů [$ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
Akciová společnost R. proti Finančnímu úřadu Brno-venkov o daň z příjmů