a č. 255/1994 Sb. (v textu též „daňový řád“, „d. ř.“)» I. Presumuje-li $ 46 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, že správce daně daň zjistí, aniž konkrétně stanoví jak, nelze dospět k jinému závěru, než že tak může učinit pouze zákonem přípustným způsobem. II. Správce daně není oprávněn na základě své úvahy volit jakýkoli procesní po- stup, kterým dospěje k doměření daně, jsou-li dány zákonné důvody pro užití kon- krétního institutu - daňové kontroly.
a č. 255/1994 Sb. (v textu též „daňový řád“, „d. ř.“)» I. Presumuje-li $ 46 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, že správce daně daň zjistí, aniž konkrétně stanoví jak, nelze dospět k jinému závěru, než že tak může učinit pouze zákonem přípustným způsobem. II. Správce daně není oprávněn na základě své úvahy volit jakýkoli procesní po- stup, kterým dospěje k doměření daně, jsou-li dány zákonné důvody pro užití kon- krétního institutu - daňové kontroly.
V projednávané věci není sporu o skutko- vém stavu, ale spor je o právní posouzení, a to vztahu čl. 17 Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Spolkovou repub- likou Německo o zamezení dvojího zdanění v oboru daní z příjmů a majetku - Umělci a sportovci a čl. 14 této Smlouvy - Nezávislá povolání; následně je třeba zodpovědět otáz- ku, zda na příjmy žalobce pocházející z jeho umělecké činnosti ve Spolkové republice Ně- mecko lze při jejich zdanění aplikovat meto- du zápočtu daně zaplacené ve Spolkové re- publice Německo na daň v České republice nebo se v České republice příjmy vyjímají ze zdanění a podléhají zdanění ve Spolkové re- publice Německo. Městský soud v Praze výše nastolenou otázku právního posouzení neřešil, když shledal důvodnými námitky žalobce stran procesního postupu správce daně, pro které správní rozhodnutí zrušil. Přitom dospěl k zá- věru, že postupem správce daně i stěžovatele byl žalobce zkrácen na svých procesních prá- vech, neboť v průběhu blíže neurčeného da- ňového řízení, v němž bylo o doměření daně rozhodováno, mu nebylo známo, jaká práva a povinnosti se na něj dle zákona vztahují a podle jakého ustanovení zákona správce da- ně postupuje, a tyto skutečnosti mu ve svém důsledku znemožnily kvalifikovaně se proti dodatečnému platebnímu výměru odvolat. Nejvyšší správní soud zcela sdílí názor Městského soudu v Praze v tom, že postupem stěžovatele byl žalobce zkrácen především na právu kvalifikované obrany, nemohli vychá- zet z úvah a výsledku zjištění správce daně obsažených ve zprávě o kontrole. Ze spisu vy- plynulo, že tato nebyla, a ani nemohla být se- psána, neboť řízení probíhalo zcela mimo rá- mec $ 16 d. ř, a to pouze formou sepsání protokolů o ústním jednání, přitom výsledná zjištění byla uvedena pouze v úředním zázna- mu, se kterým nebyl žalobce seznámen. Nejvyšší správní soud není se stěžovate- lem ve sporu o tom, že daňový řád výslovně nestanoví, že dodatečně by bylo lze daňovou povinnost doměřit pouze na základě daňové kontroly. Ustanovení $ 46 odst. 7 d. ř. stanoví po- stup správce daně pro případ, kdy po vymě- ření daně správce daně zjistí, že stanovená da- ňová povinnost je nesprávně nižší (popř. i vyšší) oproti zákonné daňové povinnosti; potom daň ve výši rozdílu dodatečně vyměří a předepíše. Presumuje-li uvedené ustanove- ní zákona, že správce daně daň zjistí (přitom, jak stěžovatel uvádí, již nestanoví, jak), nelze dospět k jinému závěru, než že tak může uči- nit pouze zákonem přípustným způsobem. V právu veřejném je přitom nutno vychá- zet ze zásady vyjádřené v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Není tedy proto ani v řízení daňovém přípustné vše, co zákon nezakazuje (nebo výslovně neupravuje), ale naopak pouze to, co zákon stanoví. Daňový řád upravuje postup správce da- ně pro případy vyměření daně jednak v $ 43, a to tehdy vzniknou-li pochybnosti o správ- nosti, pravdivosti, průkaznosti a úplnosti po- daného daňového přiznání. Řízení končí vy- dáním platebního výměru, a to i v případě, kdy pochybnosti správce daně se ukázaly li- chými a daň je vyměřena ve výši uvedené po- platníkem v přiznání. Pro případ, kdy správce daně presumuje, že daň se neodchyluje od da- ně uvedené poplatníkem v přiznání, postupu- je dle $ 46 odst. 5 citovaného zákona. V tomto případě konkludentního vyměření daně se za den jejího vyměření a současně za den doru- čení tohoto rozhodnutí považuje poslední den lhůty pro podání daňového přiznání. Za situace, kdy je daň vyměřena jedním z výše uvedených způsobů, Ize ve smyslu $ 46 odst. 7 citovaného zákona daň doměřit, bude-li zjištěno, že takto byla daň stanovena v nesprávné výši. Institutem, který zákon stanoví pro pří- pad, kdy správce daně zjišťuje nebo prověřu- je daňový základ, je daňová kontrola. Ustanovení $ 16 d. ř. vymezuje cíl daňové kontroly tak, že daňovou kontrolou pracov- 21 1967 ník správce daně zjišťuje nebo prověřuje da- ňový základ nebo jiné okolnosti rozhodné pro správné stanovení daně u daňového sub- jektu nebo na místě, kde je to vzhledem k účelu kontroly nejvhodnější. Daňová kontrola je jedním z nástrojů, kte- ré správce daně v rámci správy daně ve smyslu $ 1 odst. 2 citovaného zákona má k dispozici pro naplnění cíle daňového řízení. Tohoto cí- le však nelze dosahovat, aniž by byly brány na zřetel zásady daňového řízení vymezené v $ 2 citovaného zákona. Správce daně proto musí jednat vždy v souladu se zákony, musí rovněž chránit zájmy státu tak, aby docházelo ke správnému stanovení a vybrání daně a nebyly kráceny daňové příjmy. Přitom však musí dbát i zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů, postupovat v říze- ní v součinnosti s nimi, ale také současně v ří- zení volit pouze takové prostředky, které da- ňový subjekt nejméně zatěžují a stále ještě vedou k cíli, tj. stanovení a vybrání daně. Zá- sadu zákonnosti a posledně uvedenou zásadu hospodárnosti a účelnosti nelze pojímat od- děleně, ale pouze v nedílném kontextu. Opač- ným postupem si Íze představit i takovou vol bu prostředků, které budou sice znamenat minimální zásah, resp. budou pro daňový sub- jekt výhodné, na druhou stranu však budou užity v rozporu se zákonem (např. sjednání daně, přitom daň bylo možno stanovit doka- zováním). Kromě zásady hospodárnosti a účelnosti je povinen správce daně řídit se i ostatními zásadami celého našeho právního řádu, o něž se opírá především ústavní ochra- na práv občanů a dalších subjektů. Jak je z uvedeného zřejmé, právě institut daňové kontroly, který slouží k tomu, aby mo- hl správce daně zjistit a prověřit daňový zá- klad (v daném případě ověřit správnost daňo- vé povinnosti přiznané daňovým subjektem); následující odstavce tohoto ustanovení vyba- vují jak správce daně, tak i osoby, u nichž je daňová kontrola prováděna, širokým okru- hem zvláštních práv a povinností. Tak napří- klad podle $ 16 odstavce 4 citovaného zákona může daňový subjekt podávat námitky proti postupu pracovníka správce daně, vyjádřit se před ukončením daňové kontroly k výsledku 22 uvedenému ve zprávě, ke způsobu jeho zjiš- tění, případně navrhnout jeho doplnění apod. O výsledku zjištění pak sepíše správce daně zprávu o daňové kontrole, kterou je po- vinen s daňovým subjektem projednat. Zna- mená to, že zpráva z daňové kontroly musí obsahovat výsledek zjištění, tedy správní úva- hu správce daně, na základě níž dospěl k dů- vodům pro případné doměření daně a rov- něž ke zvolenému způsobu stanovení základu daně a daně. Tato skutečnost je právně významná obzvláště proto, že dodatečný pla- tební výměr neobsahuje odůvodnění, a daňo- vý subjekt musí mít zachovánu reálnou mož- nost seznat důvody, jež vedly správce daně k jejímu doměření pro případ jeho obrany v odvolacím řízení. Místní šetření upravené v $ 15 citovaného zákona se provádí vždy v souvislosti s daňo- vým řízením, přičemž charakter tohoto insti- tutu vylučuje, že by mohlo být prováděno dlouhodobě a jinde než u daňového subjektu nebo v místě jeho činnosti nebo majetku. V projednávané věci se zcela evidentně nejed- nalo ani o místní šetření. Ostatně i při prová- dění místního šetření jsou zákonem stanoveny podmínky a upravena práva daňového subjek- tu obdobně, jak tomu je v případě daňové kon- troly ($ 16); tato však nebyla zachována. Nejvyšší správní soud, na základě výše uvedeného, konstatuje, že správce daně není oprávněn na základě své úvahy volit jakýkoli procesní postup, kterým dospěje k doměře- ní daně, jsou-li dány zákonné důvody pro uži- tí konkrétního institutu - daňové kontroly. Nepostačuje proto, byla-li daňová povinnost doměřena pouze na základě výsledků získa- ných při ústním jednání, o nichž byly sepsá- ny protokoly, aniž by byla zahájena a prove- dena daňová kontrola při zachování všech práv, která jsou daňovému subjektu garanto- vána v $ 16d.ř. Postupem správce daně, resp. stěžovatele byl žalobce krácen zejména na právu kvalifi- kované obrany, kterou může uskutečnit, vy- cházeje z úvah a výsledku zjištění, jež jsou nutným obsahem právě zprávy z daňové kontroly. Skutečnost, že správce daně, jak namítá stěžovatel, pouze prověřoval přesný charak- ter příjmů, resp. správnost užité metody zda- nění, nemůže nikterak ospravedlnit nere- spektování výše uvedených závěrů. Posouzení hmotněprávní otázky a rozhod- nutí o meritu věci samé je možné, resp. pří- pustné toliko v řádně vedeném správním (da- ňovém) řízení, tj. v takovém řízení, v němž jsou respektovány zásady spravedlivého procesu. Správní řízení: účastenství v řízení Odpady: řízení o vydání souhlasu k provozování zařízení ke sběru, výkupu a využívání odpadů k $ 14 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve zně- ní zákonů č. 275/2002 Sb. a č. 188/2004 Sb. (v textu též „zákon o odpadech“) k $ 27 odst. 2 správního řádu (č. 500/2004 Sb.) V řízení o vydání souhlasu k provozování zařízení ke sběru, výkupu a využívání odpadů a souhlasu s provozním řádem takového zařízení dle $ 14 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, mohou mít za splnění podmínek 6 27 odst. 2 správního řádu z roku 2004 postavení účastníků řízení i vlastníci sousedních pozemků.
Karel G. proti Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu o daň z příjmů fyzických