ní zákonů č. 188/2004 Sb. a č. 275/2002 Sb. „£ Místní poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů [$ 1 písm. h) zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích] je jen jedním ze způsobů financování nakládání s odpady. S dalšími způsoby, kterými jsou smluvní úhrada za nakládání s odpady a poplatek za komunální odpad, je stanovení místního poplatku inkompatibilní. II. Jediná kritéria pro vznik poplatkové povinnosti u tohoto místního poplatku jsou uvedena v $ 10b odst. 1 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích; úprava zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, se pro tyto potřeby nepoužije. Tvrdí-li tedy fy- zická osoba, která je přihlášena v obci se zavedeným místním poplatkem k trvalému pobytu, že není poplatníkem tohoto poplatku, neboť žádný komunální odpad [ve smyslu jeho definice vyplývající z $ 4 písm. b) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech] nevytváří, jde per se o argumentaci lichou.
ní zákonů č. 188/2004 Sb. a č. 275/2002 Sb. „£ Místní poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů [$ 1 písm. h) zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích] je jen jedním ze způsobů financování nakládání s odpady. S dalšími způsoby, kterými jsou smluvní úhrada za nakládání s odpady a poplatek za komunální odpad, je stanovení místního poplatku inkompatibilní. II. Jediná kritéria pro vznik poplatkové povinnosti u tohoto místního poplatku jsou uvedena v $ 10b odst. 1 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích; úprava zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, se pro tyto potřeby nepoužije. Tvrdí-li tedy fy- zická osoba, která je přihlášena v obci se zavedeným místním poplatkem k trvalému pobytu, že není poplatníkem tohoto poplatku, neboť žádný komunální odpad [ve smyslu jeho definice vyplývající z $ 4 písm. b) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech] nevytváří, jde per se o argumentaci lichou.
Prejudikatura: nález Ústavního soudu č. 556/2002 Sb. 2474 Hospodářská soutěž: zneužití dominantního postavení k $ 11 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zá- konů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění zákonů č. 340/2004 Sb., č. 484/2004 Sb. a č. 361/2005 Sb. : V případě, že dodavatel, který je soutěžitelem v dominantním postavení, začne nabízet plnění za výhodnějších podmínek nejen těm svým odběratelům, kteří byli osloveni jinými dodavateli (v postavení k tomuto dominantnímu soutěžiteli konku- renčním), ale i těm svým odběratelům, kteří jinými dodavateli osloveni nebyli, ne- lze jeho jednání považovat výlučně za „obrannou reakci na chování konkurenta“ (a tedy nejde o jednání v rámci tzv. meeting competition defence) a toto jednání mů- že být zneužitím dominantního postavení podle $ 11 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z ustanovení § 109 odst. 1, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Z výše popsaného obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatelky (s výjimkou žalobní námitky namítající absenci zákonného ustanovení, dle kterého byly platební výměry vydány) uplatňují zcela stejnou právní argumentaci jako v předcházející žalobě. Se všemi žalobními důvody se přitom krajský soud v odůvodnění svého rozsudku vypořádal; vzhledem k tomu, že tak učinil zcela v souladu se zákonem a vyčerpávajícím způsobem, pro naplnění principu ekonomie soudního řízení lze v podrobnostech na toto odůvodnění odkázat.
Nejvyšší správní soud považuje v této věci za podstatné zdůraznit, že argumentace stěžovatelek, vystavěná na tvrzení, že fakticky žádný komunální odpad na území obce Volfartice nevytvářejí [zahrnujíc v to též nezletilé děti stěžovatelky a)], nelze akceptovat per se, neboť svědčí o nepochopení právní úpravy předmětného místního poplatku. Vymezení a správa tohoto místního poplatku se totiž neřídí režimem zákona o odpadech, nýbrž výlučně zákonem o místních poplatcích. Zákon o odpadech sice podává legální definici pojmů užívaných v § 10b zákona o místních poplatcích (odpad, komunální odpad, atd. – viz § 3 a § 4 zákona o odpadech), žádným způsobem však neupravuje místní poplatky spojené s plněním povinností, které z něho vyplývají. Pojem místního poplatku je zákonem o odpadech zmiňován pouze v souvislosti s řešením možné kolize místního poplatku s jinými způsoby financování nakládání s odpady, kterými jsou smluvní úhrada za nakládání s odpady a poplatek za komunální odpad (srov. § 17 odst. 5, větu třetí a § 17a odst. 1, větu druhou tohoto zákona). Úprava předmětného místního poplatku je tedy obsažena výlučně v zákoně o místních poplatcích; posouzení, zda je konkrétní osoba jeho plátcem či nikoli, musí být prováděno pouze v režimu tohoto zákona. Jen pro úplnost lze na tomto místě poznamenat, že samotný fakt, že tento místní poplatek byl zaveden a do zákona o místních poplatcích vložen částí třináctou zákona o odpadech, nemá na výše uvedený závěr žádný vliv.
Z ustanovení § 10b odst. 1 zákona o místních poplatcích vyplývá, že poplatníkem tohoto místního poplatku je buď fyzická osoba, která má v obci trvalý pobyt [§ 10b odst. 1 písm. a), věta před středníkem zákona], nebo fyzická osoba, která má ve vlastnictví stavbu určenou nebo sloužící k individuální rekreaci, ve které není hlášena k trvalému pobytu žádná fyzická osoba [§ 10b odst. 1 písm. b), věta před středníkem zákona]. Žádná další kritéria pro vznik poplatkové povinnosti v případě tohoto místního poplatku zákon nestanoví. Pokud tedy obec (počínaje dnem 1. 1. 2002) využije zákonné možnosti zavést a vybírat místní poplatek ve smyslu § 1 písm. h) zákona o místních poplatcích, učiní tak (v rámci samostatné působnosti) formou obecně závazné vyhlášky (§ 15 zákona o místních poplatcích). Pokud jde o vymezení poplatníků jednotlivých místních poplatků, může obec ve vyhlášce [při respektování omezení vyplývajícího z § 35 odst. 3 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích ve znění pozdějších předpisů] okruh těchto osob pouze omezit (ve formě osvobození), či stanovit některým osobám úlevy (§ 16 zákona o místních poplatcích). Tato možnost je však zcela odvislá od rozhodnutí obecního zastupitelstva a zůstane-li nevyužita, jde o postup zcela souladný se zákonnými normativy (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 16/02, in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, Svazek č. 27, Nález č. 103, str. 161).
Obec Volfartice ve své obecně závazné vyhlášce č. 2/2002 možnosti zavedení úlev či osvobození nevyužila a v projednávané věci tedy bezezbytku platí závěr, dle kterého byla poplatníkem předmětného místního poplatku bez výjimky každá fyzická osoba, která měla v této obci v rozhodném období trvalý pobyt. Evidentně by tedy tento místní poplatek byl povinen platit i ten, kdo je v obci pouze administrativně hlášen k trvalému pobytu, avšak fyzicky se zde nezdržuje a logicky tedy nemůže být ani původcem komunálního odpadu. Je tedy logické, že za situace, kdy stěžovatelky nezpochybňují, že měly v obci v obdobích uvedených na jednotlivých platebních výměrech trvalý pobyt a že místní poplatky ve smyslu příslušné obecní vyhlášky neplatily, je zcela zbytečné polemizovat nad způsobem, jakým se svými odpady nakládaly, stejně jako nad souladem systému odpadového hospodářství obce se zákonem o odpadech.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti lze tedy uzavřít, že krajský soud posoudil věc po právní stránce zcela v souladu se zákonem; Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbylo, než kasační stížnost jako nedůvodnou podle ustanovení § 110 odst. 1, věty druhé s. ř. s. zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., ve spojení s ustanovením § 120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka
žalovaného, v jeho případě nebylo zjištěno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Z tohoto důvodu mu proto právo na náhradu nákladů řízení přiznáno nebylo.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2008
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu