I. Dobíjecí kupóny služby Oskarta nejsou samostatným produktem, nemohou te- dy existovat bez služeb poskytovaných stěžovatelem (poskytovatelem telekomuni- kačních služeb). Představují pouze prostředek platby za služby, které samy tvoří produkt relevantního trhu (ve smyslu $ 2 odst. 2 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže). Poptávka po dobíjecích kupónech není fakticky poptávka po „dobíjecích kupónech“, ale poptávka po službách stěžovatele, které je možné po do- bití pomocí kupónu využívat. Dobíjecí kupón a poskytovaná služba jsou neodděli- telně spojeny a objektivně tvoří jeden celek a jejich umělé oddělení není možné. II. Dobíjecí kupóny představují balíček předplacených služeb mobilního operá- tora (prepaid balíček), jsou považovány za druh telekomunikační činnosti (6 13 zá- kona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích), resp. součást telekomunikačních služeb (vedle postpaid služeb). II. Konečný spotřebitel si prostřednictvím distributorů nekupuje „dobíjecí ku- pón“, ale nakupuje službu operátora, která je závazně stanovena, Má-li tudíž posky- tovatel telekomunikačních služeb dostát povinnosti uložené mu zákonem, tj. posky- tovat služby za předem stanovené a vyhlášené ceny ($ 82 odst. 1 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích), nelze mu přičítat protisoutěžní jednání a ustanovení v distri- butorských smlouvách o konečných prodejních cenách posoudit jako zakázané do- hody (ve smyslu $ 3 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže). » S účinností od 1. 5. 2005 zrušen zákonem č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích. 2447
I. Dobíjecí kupóny služby Oskarta nejsou samostatným produktem, nemohou te- dy existovat bez služeb poskytovaných stěžovatelem (poskytovatelem telekomuni- kačních služeb). Představují pouze prostředek platby za služby, které samy tvoří produkt relevantního trhu (ve smyslu $ 2 odst. 2 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže). Poptávka po dobíjecích kupónech není fakticky poptávka po „dobíjecích kupónech“, ale poptávka po službách stěžovatele, které je možné po do- bití pomocí kupónu využívat. Dobíjecí kupón a poskytovaná služba jsou neodděli- telně spojeny a objektivně tvoří jeden celek a jejich umělé oddělení není možné. II. Dobíjecí kupóny představují balíček předplacených služeb mobilního operá- tora (prepaid balíček), jsou považovány za druh telekomunikační činnosti (6 13 zá- kona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích), resp. součást telekomunikačních služeb (vedle postpaid služeb). II. Konečný spotřebitel si prostřednictvím distributorů nekupuje „dobíjecí ku- pón“, ale nakupuje službu operátora, která je závazně stanovena, Má-li tudíž posky- tovatel telekomunikačních služeb dostát povinnosti uložené mu zákonem, tj. posky- tovat služby za předem stanovené a vyhlášené ceny ($ 82 odst. 1 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích), nelze mu přičítat protisoutěžní jednání a ustanovení v distri- butorských smlouvách o konečných prodejních cenách posoudit jako zakázané do- hody (ve smyslu $ 3 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže). » S účinností od 1. 5. 2005 zrušen zákonem č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích. 2447
Nejvyšší správní soud především konsta- tuje, že klíčovým pro posouzení porušení zá- kona stěžovatelem není velkoobchodní trh, ale trh maloobchodní, v rámci kterého dobí- jecí kupóny nakupují zákazníci - koneční spotřebitelé, přitom tito nakupují dobíjecí ku- pón pouze proto, aby mohli využívat služby poskytované stěžovatelem. Na tomto místě není proto nutné zabývat se otázkou vymeze- ní relevantního trhu poskytování veřejných telekomunikačních služeb prostřednictvím veřejné komunikační mobilní sítě, resp. trhu vymezeného žalovaným jako trh dobíjecích kupónů pro předplacenou službu Oskarta. V dané věci se totiž nejedná o vztah mezi po- skytovatelem sítě a konečnými spotřebiteli. Zákazníci mobilních operátorů mohou za- koupit jejich služby dvěma způsoby: na zákla- dě platby předem prostřednictvím předpla- cených karet nebo na základě následného měsíčního vyúčtování. Z hlediska zákazníka je služba zcela shodná. Existuje možnost sub- stituce na straně nabídky. Mobilní služba po- skytnutá na základě dodatečného vyúčtování je provozovaná na stejném trhu jako mobilní služba na základě předplaceného kupónu. Služby placené na základě předplacených programů služeb jsou stejné jako telekomuni- kační služby poskytované na základě násled- ně placených programů služeb. Zásadní v projednávané věci je a priori posoudit samotnou povahu předplacených karet (dobíjecích kupónů) a od toho odvodit, zda prodej těchto kupónů lze považovat za součást poskytování veřejných telekomuni- kačních služeb, či nikoli. Poté je třeba v kon- textu s povinnostmi, které stěžovateli vyplýva- jí ze zákona o telekomunikacích a z Pověření zvažovat, zda se stěžovatel tím, že ustanovením o konečných prodejních cenách v distributor- ských smlouvách nutil prodejce předplace- ných karet (dobíjecích kupónů) prodávat za jím stanovené (ceníkové) ceny, mohl dopustit porušení zákona o ochraně hospodářské sou- těže, resp. zda uzavíral nepřípustné vertikální kartelové dohody, tedy zda se dopustil proti- soutěžního jednání ve smyslu $ 3 odst. 1 téhož zákona, za které mu byla uložena pokuta. (...) Produktem, o který se jedná a který si ko- neční spotřebitelé kupují, není samotný do- bíjecí kupón, ale veřejně dostupné telekomu- nikační služby stěžovatele. Dobíjecí kupóny služby Oskarta nebyly samostatným produk- tem, nemohly tedy existovat bez služeb po- skytovaných stěžovatelem. Představují pouze prostředek platby za služby, které samy tvoří produkt relevantního trhu. Mají pouze jedno smysluplné využití, a tím je navýšení volacího kreditu. Poptávka po dobíjecích kupónech není fakticky poptávka po „dobíjecích kupó- nech“, ale poptávka po službách stěžovatele, které je možné po dobití pomocí kupónu vy- užívat. V případě předplacených kupónů se nejedná o obchodovatelnou či konzumova- telnou komoditu či službu, ale o způsob, ja- kým zákazníci platí za služby operátorovi, s nímž jsou ve smluvním vztahu o poskytová- ní služeb elektronických komunikací. Je tře- ba vycházet z faktu, že zákazník nekupuje do- bíjecí kupón za žádným jiným účelem, než za účelem volání, resp. využití určitého balíčku služeb svého operátora; stejně tak si přitom může zajistit přístup k této službě např. dobi- tím přes internet, bankomat apod. To, zda je konkrétní produkt samostatně obchodovatelným zbožím nebo určitou služ- bou, je nutno posoudit především z hlediska ekonomického, tj. z hlediska účelu jeho vy- užití. Samotný kupón a poskytovaná služba jsou neoddělitelně spojeny a objektivně tvoří je- den celek a jejich umělé oddělení není možné. Dobíjecí kupón je v podstatě pouze určitým hmotným projevem služby (nosičem služby poskytované mobilním operátorem). Je zcela nezpochybnitelné, že zákazníci, tj. koncoví spotřebitelé z žádného jiného důvodu dobíje- cí kupóny nekupují, než právě a jen k tomu účelu, aby mohli využít určité telekomuni- kační služby; k žádnému jinému účelu kupó- ny ani nejsou využitelné. Kupujícímu zcela jistě nebrání, aby zakoupený dobíjecí kupón dále smluvně převáděl, neboť samotný ku- pón může být objektem vlastnického práva a jiných soukromoprávních vztahů, jak kon- statuje krajský soud, ale to nic nemění na tom, že kupón, ať již jej využije kdokoli, nemůže být použit pro žádný jiný účel, než právě a pouze jen pro využití služeb (balíčku slu- žeb) konkrétního mobilního operátora. Zá- kazník zde nemá žádnou jinou volbu využití. Z hlediska spotřebitele, tj. koncového zákazní- ka, se jedná o předplacenou službu. Distribu- toři v tomto případě neprodávali „vlastní produkt“, se kterým by na trhu mohli soutěžit (takové soutěži brání zákon o telekomunika- cích - viz níže), ale z hlediska ekonomického se jednalo o poskytování služby mobilnímu operátorovi, za což distributorům náležela provize. Dobíjecí kupon nemá hodnotu pe- něz, které by mohl konečný spotřebitel zkon- zumovat jiným způsobem, má zcela jedno- značně určené využití a zákazník nemá žádnou jinou volbu. Nelze proto souhlasit se závěrem žalovaného, na němž setrval i krajský soud, že se jedná o zcela samostatné zboží (od- dělitelné od poskytované služby), ohledně ně- hož existuje samostatná nabídka a poptávka. Distributoři prostřednictvím kupónů pouze distribuovali službu mobilního operátora, ni- koli prodávali vlastní zboží - dobíjecí kupóny. xX4 Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit ani závěru krajského soudu stran vztahu ceny dobíjecího kupónu a ceny volání. Krajský soud dospěl k závěru, že zde neexistuje žádná souvislost, resp. přímá úměra. Dle názoru krajského soudu, dojde-li tedy např. ke zvýše- ní (snížení) této ceny nad nominální hodno- tu uvedenou na kupónu, koncový zákazník si- 1119 2447 ce zaplatí za možnost využití určitého pře- dem stanoveného objemu telekomunikač- ních služeb více (méně), toto zvýšení (sníže- ní) však nepředstavuje zvýšení (snížení) ceny hovorného. Krajský soud rovněž poukazuje na to, že cena, za kterou je dobíjecí kupón na- bízen konečným spotřebitelům, není před- stavována pouze kreditem hovorného, ale ta- ké marží prodávajícího. Nejvyšší správní soud naopak má za to, že zákazník, tj. konečný spotřebitel, v popsaném případě fakticky za nižší, resp. vyšší cenu ve svém důsledku nepochybně volá, protože i když cena za impuls je stanovena pevně, pro zákazníka je tato cena nakonec určena cenou, kterou zaplatil za dobíjecí kupón. Jakou sku- tečnou cenu zákazník za hovor zaplatí, není v koncčném důsledku určeno tím, jaká hod- nota kreditu se mu po ukončení hovoru odeč- te, ale tím, kolik za kredit prostřednictvím dobíjecího kupónu skutečně zaplatil. Pro- střednictvím dobíjecího kupónu tedy zákaz- ník platí cenu hovoru, přitom cena hovoru musí být v souladu s cenami, které poskytova- tel telekomunikační služby vyhlásí a zveřejní. Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s názorem krajského soudu, že bez ohledu na to, za kolik by byl dobíjecí kupón prodáván, by zákazník stále volal za ceníkovou cenu - hodnota jeho kupónu (kredit v něm obsaže- ný) by se totiž po provolaném impulsu snížila o příslušnou ceníkovou částku. Z takového závěru by totiž vyplývalo, že není podstatná reálná cena (za minutu), za kterou zákazník telefonuje (případně používá jiné služby), ale že je podstatná cena nominální, která je urče- na ceníkem a která by s reálnou cenou nemě- la nic společného. Pokud si zákazník koupí dobíjecí kupón za cenu vyšší, než je jeho no- minální hodnota, automaticky se pro něj stá- vá dražším každá minuta hovoru nebo jednot- livá telekomunikační služba. Nelze setrvat na tvrzení, že cena za minutu (daná ceníkem) zůstává pořád stejná, když její reálná hodnota je odlišná. Cena by zůstávala stejná pouze ve své nominální hodnotě, která by však nijak neodrážela reálný stav. Ani argumentaci kraj- ského soudu, že stěžovatel sám poskytuje do- 7) bíjecí kupóny za nižší nominální cenu než 1120 podle obsaženého kreditu (množstevní sle- vy), tedy že tím stěžovatel sám popírá svoje tvrzení, že nelze prodávat kupón s určitou hodnotou kreditu za cenu odlišnou od ceny, která by se rovnala ceně kreditu kupónu, ne- boť by tím bylo porušováno Pověření a zákon o telekomunikacích, nelze v tomto přisvědčit. Stěžovatel má oznamovací povinnost danou zákonem a Pověřením, a to povinnost ozna- movat ceny za telekomunikační služby zákaz- níkům a Českému telekomunikačnímu úřadu (dále jen „ČTÚ“) před nabízením těchto slu- žeb. Situace, kdy poskytuje dobíjecí kupóny „s bonusem“, a tyto případy zákazníkům a ČTÚ řádně a včas v souladu se zákonem a Pověřením oznámí, nepopírá tvrzení stěžo- vatele, že musí prodávat dobíjecí kupóny za ceny oznámené, jak dovozuje krajský soud. Stěžovatel může prodávat dobíjecí kupóny za cenu odlišnou za splnění dvou podmínek. Mu- sí tuto cenu dopředu zákazníkům a ČTÚ ozná- mit a jeho chování nesmí být v rozporu s bo- dem 9 Pověření, tedy musí srovnatelným skupinám poskytovat telekomunikační výko- ny za stejných podmínek. Toto však není v roz- poru s dopředu oznámenou množstevní sle- vou v krajským soudem uváděném případě. Pokud by bylo irelevantní, kolik zákazník za minutu hovoru skutečně zaplatil, byla by pak zcela nesmyslná povinnost oznamovat ČTÚ ceny předplacených telekomunikačních služeb. Kterýkoliv poskytovatel telekomuni- kačních služeb by pak mohl oznamovat ČTÚ jakoukoli cenu předplacených služeb a ve skutečnosti prodávat tyto služby za zcela jiné ceny, které by byly závislé na rozdílu nominál- ní a reálné hodnoty dobíjecího kupónu. Tako- výto stav by byl v rozporu se smyslem a úče- lem regulace telekomunikačního trhu. Výše ceny a hodnoty dobíjecího kupónu spolu s ce- nou za minutu hovoru určí, za jakou reálnou cenu bude zákazník při použití kupónu platit za poskytnutou telekomunikační službu. Stěžovatel je povinen poskytovat teleko- munikační služby za zveřejněné ceny, stejně tak způsob jejich určení. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovateli nestačí ČTÚ oznamo- vat pouze ceny za minutu hovoru (případně ceny za jiné telekomunikační služby), které lze za předplacené dobíjecí kupóny pořídit, ale musí uvádět ceny, za které se dobíjecí ku- póny dostanou ke koncovým zákazníkům, a hodnoty těchto kupónů. Z toho vyplývá, že jeli objektivně zavázán dodržovat stanové- nou oznámenou cenu, de facto nemůže po- nechat na svobodné vůli prodejců prodávat volně dobíjecí kupóny za ceny, které si určí sami tito prodejci. To konvenuje i s vyjádře- ním ČTÚ ze dne 29. 5. 2002, kde se uvádí, že „distributoři (prodejci) by měli mít s mobil ními operátory smlouvy, ve kterých je zakot- vena výše marže za prodej kupónů. Jedná se o způsob, který se uskutečňuje např. u prodeje telefonních karet ČESKÉHO TELECOMU, a. s.“ Provize smluvních prodejců dobíjecích ku- pónů se rovná rozdílu mezi cenou dobíjecího kupónu, kterou zaplatí koncový zákazník, a mezi cenou, za kterou prodejce kupón po- řídí. V daném případě tak distributoři pořídi- li dobíjecí kupóny za cenu nižší než na nich uvedenou, při započítání marže nemohla však nikdy konečná cena přesáhnout cenu stanovenou a oznámenou. Stěžovateli je uložena povinnost poskyto- vat telekomunikační služby za oznámené ceny, a to srovnatelným skupinám zákazníků za srov- natelných podmínek. Tato povinnost je stano- vena i pro obchodní zástupce stěžovatele, a protože cena, za kterou je kupón prodáván, a hodnota na něm uvedená jsou pro stanovení ceny telekomunikačních služeb určující, nelze prodávat dobíjecí kupóny jinak než za pře- dem určené ceny pro srovnatelné zákazníky za srovnatelných podmínek. Pokud by distri- butoři prodávali dobíjecí kupóny za cenu, kterou si sami určí, reálná cena telekomuni- kačních služeb by byla v rozporu S oznáme- nými cenami stěžovatelem. Stěžovatel proto neměl jinou možnost než zavázat distributo- ry dobíjecích kupónů k prodeji za předem stanovené ceny. Stanovení ceny se týká malo- obchodního prodeje koncovým zákazníkům, nikoliv samotného prodeje distributorům, kteří dobíjecí kupóny pouze dále distribuují a sami nekonzumují. Dobíjecí kupóny jsou z toho důvodu, že jejich cena ovlivňuje cenu telekomunikačních služeb, dle názoru Nej- vyššího správního soudu součástí těchto slu- žeb, jejichž trh nelze od trhu telekomunikač- ních služeb oddělit. Při poskytování telekomunikačních slu- žeb je stěžovatel vázán jednak zákonem o te- lekomunikacích a jednak Pověřením. Podle $ 81 odst. 1 citovaného zákona „[ploskytova- tel veřejné telekomunikační služby je povt- nen vypracovat návrh smlouvy na poskytová- ní veřejné telekomunikační služby a před zahájením poskytování této služby ho uveřej- nit v každé své provozovně a v Telekomuní- kačním věstníku. Součástí návrhu smlouvy jsou Všeobecné podmínky veřejné telekomu- nikační služby“ Podle odstavce 2 písm. Ď „[v]šeobecné podmínky musí obsahovat údaj o způsobu zveřejnění Ceny za poskyto- vání veřejné telekomunikační služby, způ- sob jejího účtování a placení“. Podle $ 82 odst. 1 citovaného zákona „[ploskytovatel veřejné telekomunikační služby je povinen poskytnout tuto službu za cenu sjednanou podle zvláštního právního předpisu (zákona o cenách] každému, kdo o ní požádá a souhlasí se všeobecnými pod- mínkami“. Podle bodu 8 Pověření je držitel Pověření (stěžovatel) povinen zasílat povolujícímu a ce- novému orgánu pro informační účely po třech výtiscích nabídkových ceníků a jejich změn, včetně cenových podmínek a způsobu určení cen pro všechny služby GSM nabízené nebo po- skytované držitelem pověření a jeho obchodní- mi zástupci. Dle bodu 8.1 Pověření nabídkové ceníky, včetně jejich změn, musí být předloženy alespoň dva dny před dnem, kdy mají tyto cení- ky nebo změny cen nabýt účinnosti. Dle bodu 9 Pověření má držitel Pověření poskytovat stejné nebo srovnatelné teleko- munikační výkony srovnatelným skupinám účastníků za stejných podmínek, s vylouče- ním jakékoliv neopodstatněné přednosti ne- bo znevýhodnění. Stěžovatel je tedy povinen nabízet služby všem zákazníkům (tj. koncovým spotřebite- lům) za transparentních a nediskriminačních podmínek a informovat zákazníky o přesné ceně nabízených služeb. Základním smyslem a účelem zákona o telekomunikacích a Pově- 1121 2447 ření je chránit koncového zákazníka. Z toho- to úhlu pohledu je nutné také zákon o teleko- munikacích a Pověření vykládat. Není tedy podstatné pouze, kolik se z kreditu spotřebi- tele dobitého pomocí kupónu odečte za je- den impuls, podstatné také je, kolik spotřebi- tel za kredit zaplatil, tj. kolik zaplatí za cenu hovoru. Regulovat pouze cenu za impuls bez toho, aby byla sledována cena za kredit, po- strádá jakýkoli smysl, protože taková regulace nepřináší ochranu koncového zákazníka ve formě transparentnosti cen, které koncový zá- kazník musí za volání uhradit. Cena za dobíje- cí kupón tak musí být pod kontrolou stěžova- tele, aby ten dostál svým zákonným závazkům. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že žalovaný vyvodil z odpovědi ČTÚ ze dne 29. 5. 2002 stran existence povinnosti infor- movat o prodejní ceně kupónů, tj. zda tato ce- na je regulovaná či nikoli, nesprávný závěr, na němž setrval i krajský soud. Sdělení, že ce- ny dobíjecích kupónů nejsou regulované, nelze vykládat bez přihlédnutí k ostatním aspektům. Argumentace žalovaného, který z přípisu dovodil, že ČTÚ nezkoumá cenu do- bíjecích kupónů, ale pouze cenu za jednotku hovoru, kterou jsou poskytovatelé povinni účtovat dle ceníku, a to bez ohledu na to, kolik za impuls konečný spotřebitel fakticky zapla- til, postrádá logiku. Zákon o telekomunika- cích i Pověření jsou nepochybně formulová- ny k ochraně zákazníka. Jak vyplývá již z výše uvedeného, nelze oddělit dobíjecí kupón, kte- rý představuje jakýsi balíček předplacených služeb, resp. jejich cenu od služby samotné; přitom cena této služby (minutová sazba) je stanovena v ceníku, který je povinen posky- tovatel služby dodržet. Zákazník prostřednic- tvím distributorů nekupuje dobíjecí kupón (není podstatná cena dobíjecího kupónu), ale nakupuje službu operátora, která je stano- vena a je závazná. Má-li tudíž stěžovatel dostát povinnosti uložené mu zákonem, tj. poskyto- vat služby za předem stanovené a vyhlášené ceny, nelze mu přičítat protisoutěžní jednání 1122 a ustanovení v distributorských smlouvách posoudit jako zakázané dohody. Stěžovatel je zavázán nabízet telekomunikační služby pou- ze a výhradně za publikované ceny oznáme- né před nabízením těchto služeb. Žalovaný a následně i krajský soud na jed- nu stranu uznává, že stěžovatel má povinnost prodávat hovory za zveřejněné ceny, na dru- hou stranu zcela odhlíží od faktu, že prodej hovorů, resp. služba mobilního operátora, probíhá nejen na základě dohody o násled- ném vyúčtování (postpaid), ale lze ji uskuteč- ňovat i prostřednictvím předplacených karet (prepaid balíčků služeb). Nejvyšší správní soud zde odkazuje v sou- vislosti s otázkou, zda prodej dobíjecích ku- Ppónů je či není součástí telekomunikačních služeb, např. na rozsudek Soudního dvora ze dne 4. 6. 2009 ve věci T-Mobile Netherlands, C-8/08, Sb. rozh., s. 1-4529. V citovaném rozhod- nutí v bodě 11 jsou dobíjecí kupóny (prepaid balíček) považovány za druh telekomunikační činnosti, resp. součást telekomunikačních služeb: „Nabídka mobilních telekomunikač- ních služeb sestává z prepaid (předplace- ných) balíčků a smluv o službách postpaid (placených následně). Pro balíčky prepaid je charakteristické, že zákazník platí cenu tele- fonních hovorů předem. Zakoupením před- placené SIM karty nebo jejím dobitím totiž získá určitý počet minut volání, do jehož vy- čerpání může telefonovat. Smlouvy o služ- bách postpaid se naopak vyznačují tím, že počet provolaných minut za určité období je vyfakturován následně zákazníkovi“ V otázce posouzení prodeje dobíjecího kupónu jakožto veřejné telekomunikační služby Nejvyšší správní soud s přihlédnutím k závěrům Soudního dvora (viz výše citovaný rozsudek T-Mobile Netherlands) uzavítá, že je třeba dobíjecí kupón chápat jako předplace- ný balíček telekomunikačních služeb, při- čemž prodejce kupónu nemusí být a obvykle není poskytovatelem služby. (...) 2448 Horní právo: odnětí oprávnění k výkonu činnosti technického vedoucího odstřelů k $ 45 odst. i zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, ve znění zákona č. 315/2001 Sb. (v textu jen „zákon o hornické činnosti“) k $ 68 odst. 1 vyhlášky Českého báňského úřadu č. 72/1988 Sb., o používání výbušnin L. Rozhodnutí orgánu státní báňské správy o odnětí oprávnění nebo osvědčení vydaného fyzické osobě k výkonu činnosti za hrubé nebo opakované porušení před- pisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a bezpečnosti provozu ($ 45 odst. 1 zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě) nesleduje postih fyzické osoby, ale obsahově vyjadřuje zájem státu na ochraně života a zdraví osob a bezpečnosti provozu, jejichž ohrožení se lze důvodně obávat vzhledem ke zjištěnému protiprávnímu jednání dosavadního nositele toho- to oprávnění či osvědčení. Nejedná se tedy o rozhodnutí o uložení sankce za spá- chání správního deliktu, ale o rozhodnutí o uložení specifického správního opatře- ní preventivní povahy. II. Z $ 68 odst. 1 vyhlášky Českého báňského úřadu č. 72/1988 Sb., o používání vý- bušnin, vyplývá, že technický vedoucí odstřelů musí po každém provedeném od- střelu prohlédnout pracoviště, a to ihned poté, co uplyne příslušná čekací doba (vstup na pracoviště před jejím uplynutím zakazuje $ 67 odst. 1 téže vyhlášky). Je te- dy nepřípustné, aby technický vedoucí odstřelů provedl v řadě za sebou několik od- střelů, a teprve po provedení posledního z nich se vrátil na pracoviště, kde byl pro- veden první odstřel, aby jej prohlédl.
Akciová společnost Vodafone Czech Republic proti Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže o uložení pokuty, o kasační stížnosti žalobce.
em prostřednictvím předplacených karet nebo na základě následného měsíčního vyúčtování. Z hlediska zákazníka je služba zcela shodná. Existuje možnost substituce na straně nabídky. Mobilní služba poskytnutá na základě dodatečného vyúčtování je provozovaná na stejném trhu jako mobilní služba na základě předplaceného kupónu. Služby placené na základě předplacených programů služeb jsou stejné jako telekomunikační služby poskytované na základě následně placených programů služeb.
Zásadní v projednávané věci je a priori posoudit samotnou povahu předplacených karet (dobíjecích kupónů) a od toho dovodit, zda prodej těchto kupónů lze považovat za součást poskytování veřejných telekomunikačních služeb či nikoli. Poté je třeba v kontextu s povinnostmi, které stěžovateli vyplývají ze zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a z Pověření č. j. 110823/99-611 ze dne 7. 10. 1999 vydaného Ministerstvem dopravy a spojů ČR (dále „Pověření“) zvažovat, zda stěžovatel tím, že ustanovením o konečných prodejních cenách v distributorských smlouvách nutil prodejce předplacených karet (dobíjecích kupónů) prodávat za jím stanovené (ceníkové) ceny, se mohl dopustit porušení zákona o ochraně hospodářské soutěže, resp. zda uzavíral nepřípustné vertikální kartelové dohody, tedy zda se dopustil protisoutěžního jednání ve smyslu ust. § 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže, za které mu byla uložena pokuta.
Krajský soud dospěl k závěru, že dobíjecí kupón není platebním prostředkem a není součástí poskytované veřejné telekomunikační služby; takový závěr přitom učinil na základě úvahy o tom, že samotným kupónem se neplatí za již využité služby, jeho zakoupení tyto služby teprve do budoucna zpřístupňuje. Dle jeho názoru se jedná o zcela jiný případ, než kdy je po využití veřejných telekomunikačních služeb za tyto placeno. Krajský soud tak rozlišuje mezi tím, zda konečný spotřebitel zaplatí za služby předem nebo jsou mu vyfakturovány až následně. Soud konstatoval, že kupóny jsou samostatným zbožím ohledně něhož se střetává nabídka s poptávkou, která prokazatelně existuje. Krajský soud v této souvislosti konstatoval, že zde neexistuje ani přímá úměra mezi cenou dobíjecího kupónu a cenou volacího impulsu. Výše uvedeným závěrům krajského soudu nelze přisvědčit.
Produktem, o který se jedná a který si koneční spotřebitelé kupují, není samotný dobíjecí kupón, ale veřejně dostupné telekomunikační služby stěžovatele. Dobíjecí kupóny služby Oskarta nebyly samostatným produktem, nemohly tedy existovat bez služeb poskytovaných stěžovatelem. Představují pouze prostředek platby za služby, které samy tvoří produkt relevantního trhu. Mají pouze jedno smysluplné využití, a tím je navýšení volacího kreditu. Poptávka po dobíjecích kupónech není fakticky poptávka po „dobíjecích kupónech“, ale poptávka po službách stěžovatele, které je možné po dobití pomocí kupónu využívat. V případě předplacených kuponů se nejedná o obchodovatelnou či konzumovatelnou komoditu či službu, ale o způsob, jakým zákazníci platí za služby operátorovi, s nímž jsou ve smluvním vztahu o poskytování služeb elektronických komunikací. Je třeba vycházet z faktu, že zákazník nekupuje dobíjecí kupón za žádným jiným účelem, než za účelem volání, resp. využití určitého balíčku služeb svého operátora; stejně tak si přitom může zajistit přístup k této službě např. dobitím přes internet, bankomat, apod.
To zda je konkrétní produkt samostatně obchodovatelným zbožím nebo určitou službou, je nutno posoudit především z hlediska ekonomického, tj. z hlediska účelu jeho využití. Samotný kupón a poskytovaná služba jsou neoddělitelně spojeny a objektivně tvoří jeden celek a jejich umělé oddělení není možné. Dobíjecí kupón je v podstatě pouze určitým hmotným projevem služby (nosičem služby poskytované mobilním operátorem). Je zcela nezpochybnitelné, že zákazníci, tj. koncoví spotřebitelé z žádného jiného důvodu dobíjecí kupóny nekupují, než právě a jen k tomu účelu, aby mohli využít určité telekomunikační služby; k žádnému jinému účelu kupóny ani nejsou využitelné. Kupujícímu zcela jistě nebrání, aby zakoupený dobíjecí kupón dále smluvně převáděl, neboť samotný kupón může být objektem vlastnického práva a jiných soukromoprávních vztahů, jak konstatuje krajský soud, ale to nic nemění na tom, že kupón, ať již jej využije kdokoli, nemůže být použit pro žádný jiný účel, než právě a pouze jen pro využití služeb (balíčku služeb) konkrétního mobilního operátora. Zákazník zde nemá žádnou jinou volbu využití. Z hlediska spotřebitele, tj.koncového zákazníka se jedná o předplacenou službu. Distributoři v tomto případě neprodávali „vlastní produkt“, se kterým by na trhu mohli soutěžit (takové soutěži brání ustanovení telekomunikačního zákona – viz níže), ale z hlediska ekonomického se jednalo o poskytování služby mobilnímu operátorovi, za což distributorům náležela provize. Dobíjecí kupon nemá hodnotu peněz, které by mohl konečný spotřebitel zkonzumovat jiným způsobem, má zcela jednoznačně určené využití a zákazník nemá žádnou jinou volbu. Nelze proto souhlasit se závěrem žalovaného, na němž setrval i krajský soud, že se jedná o zcela samostatné zboží (oddělitelné od poskytované služby), ohledně něhož existuje samostatná nabídka a poptávka. Distributoři prostřednictvím kupónů pouze distribuovali službu mobilního operátora, nikoli prodávali vlastní zboží – dobíjecí kupóny.
Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit ani závěru krajského soudu stran vztahu ceny dobíjecího kupónu a ceny volání. Krajský soud dospěl k závěru, že zde neexistuje žádná souvislost, resp. přímá úměra. Dle názoru krajského soudu, dojde-li tedy např. ke zvýšení (snížení) této ceny nad nominální hodnotu uvedenou na kupónu, koncový zákazník sice zaplatí za možnost využití určitého předem stanoveného objemu telekomunikačních služeb více (méně), toto zvýšení (snížení) však nepředstavuje zvýšení (snížení) ceny hovorného. Krajský soud rovněž poukazuje na to, že cena, za kterou je dobíjecí kupón nabízen konečným spotřebitelům, není představována pouze kreditem hovorného, ale také marží prodávajícího.
Nejvyšší správní soud naopak má zato, že zákazník, tj. konečný spotřebitel v popsaném případě fakticky za nižší, resp. vyšší cenu ve svém důsledku nepochybně volá, protože i když cena za impuls je stanovena pevně, pro zákazníka je tato cena nakonec určena cenou, kterou zaplatil za dobíjecí kupón. Jakou skutečnou cenu zákazník za hovor zaplatí, není v konečném důsledku určeno tím, jaká hodnota kreditu se mu po ukončení hovoru odečte, ale tím, kolik za kredit prostřednictvím dobíjecího kupónu skutečně zaplatil. Prostřednictvím dobíjecího kupónu tedy zákazník platí cenu hovoru, přitom cena hovoru musí být v souladu s cenami, které poskytovatel telekomunikační služby vyhlásí a zveřejní..
Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s názorem krajského soudu, že bez ohledu na to, za kolik by byl dobíjecí kupón prodáván, by zákazník stále volal za ceníkovou cenu – hodnota jeho kupónu (kredit v něm obsažený) by se totiž po provolaném impulsu snížila o příslušnou ceníkovou částku. Z takového závěru by totiž vyplývalo, že není podstatná reálná cena (za minutu), za kterou zákazník telefonuje (případně používá jiné služby), ale že je podstatná cena nominální, která je určena ceníkem a která by s reálnou cenou neměla nic společného. Pokud si zákazník koupí dobíjecí kupón za cenu vyšší, než je jeho nominální hodnota, automaticky se pro něj stává dražším každá minuta hovoru nebo jednotlivá telekomunikační služba. Nelze setrvat na tvrzení, že cena za minutu (daná ceníkem) zůstává pořád stejná, když její reálná hodnota je odlišná. Cena by zůstávala stejná pouze ve své nominální hodnotě, která by však nijak neodrážela reálný stav. Ani argumentace krajského soudu, že stěžovatel sám poskytuje dobíjecí kupóny za nižší nominální cenu než podle obsaženého kreditu (množstevní slevy), tedy že tím stěžovatel sám popírá svoje tvrzení, že nelze prodávat kupón s určitou hodnotou kreditu za cenu odlišnou od ceny, která by se rovnala ceně kreditu kupónu, neboť by tím bylo porušováno Pověření a telekomunikační zákon, nelze v tomto přisvědčit. Stěžovatel má oznamovací povinnost danou zákonem a Pověřením, a to povinnost oznamovat ceny za telekomunikační služby zákazníkům a ČTÚ před nabízením těchto služeb. Situace, kdy poskytuje dobíjecí kupóny „s bonusem“, a tyto případy zákazníkům a ČTÚ řádně a včas v souladu se zákonem a Pověřením oznámí, nepopírá tvrzení stěžovatele, že musí prodávat dobíjecí kupóny za ceny oznámené, jak dovozuje krajský soud. Stěžovatel může prodávat dobíjecí kupóny za cenu odlišnou za splnění dvou podmínek. Musí tuto cenu dopředu zákazníkům a ČTÚ oznámit a jeho chování nesmí být v rozporu s bodem 9 Pověření, tedy musí srovnatelným skupinám poskytovat telekomunikační výkony za stejných podmínek. Toto však není v rozporu s dopředu oznámenou množstevní slevou v krajským soudem uváděném případě.
Pokud by bylo irelevantní, kolik zákazník za minutu hovoru skutečně zaplatil, byla by pak zcela nesmyslná povinnost oznamovat ČTÚ ceny předplacených telekomunikačních služeb. Kterýkoliv poskytovatel telekomunikačních služeb by pak mohl oznamovat ČTÚ jakoukoli cenu předplacených služeb a ve skutečnosti prodávat tyto služby za zcela jiné ceny, které by byly závislé na rozdílu nominální a reálné hodnoty dobíjecího kupónu. Takovýto stav by byl v rozporu se smyslem a účelem regulace telekomunikačního trhu. Výše ceny a hodnoty dobíjecího kupónu spolu s cenou za minutu hovoru určí za jakou reálnou cenu bude zákazník při použití kupónu platit za poskytnutou telekomunikační službu.
Stěžovatel je povinen poskytovat telekomunikační služby za zveřejněné ceny, stejně tak způsob jejich určení. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovateli nestačí ČTÚ oznamovat pouze ceny za minutu hovoru (případně ceny za jiné telekomunikační služby), které lze za předplacené dobíjecí kupóny pořídit, ale musí uvádět ceny, za které se dobíjecí kupóny dostanou ke koncovým zákazníkům a hodnoty těchto kupónů. Z toho vyplývá, že, je-li objektivně zavázán dodržovat stanovenou oznámenou cenu, de facto nemůže ponechat na svobodné vůli prodejců prodávat volně dobíjecí kupóny za ceny, které si určí sami tito prodejci. To konvenuje i s vyjádřením ČTÚ ze dne 29. 5. 2002, kde se uvádí, že „distributoři (prodejci) by měli mít s mobilními operátory smlouvy, ve kterých je zakotvena výše marže za prodej kupónů. Jedná se o způsob, který se uskutečňuje např. u prodeje telefonních karet ČESKÉHO TELECOMU, a. s.“ Provize smluvních prodejců dobíjecích kupónů se rovná rozdílu mezi cenou dobíjecího kupónu, kterou zaplatí koncový zákazník, a mezi cenou, za kterou prodejce kupón pořídí.V daném případě tak distributoři pořídili dobíjecí kupóny za cenu nižší než na nich uvedenou, při započítání marže nemohla však nikdy konečná cena přesáhnout cenu stanovenou a oznámenou.
Stěžovateli je uložena povinnost poskytovat telekomunikační služby za oznámené ceny, a to srovnatelným skupinám zákazníků za srovnatelných podmínek. Tato povinnost je stanovena i pro obchodní zástupce stěžovatele, a protože cena, za kterou je kupón prodáván, a hodnota, na něm uvedená, jsou pro stanovení ceny telekomunikačních služeb určující, nelze prodávat dobíjecí kupóny jinak než za předem určené ceny pro srovnatelné zákazníky za srovnatelných podmínek. Pokud by distributoři prodávali dobíjecí kupóny za cenu, kterou si sami určí, reálná cena telekomunikačních služeb by byla v rozporu s oznámenými cenami stěžovatelem. Stěžovatel proto neměl jinou možnost než zavázat distributory dobíjecích kupónů k prodeji za předem stanovené ceny. Stanovení ceny se týká maloobchodního prodeje koncovým zákazníkům, nikoliv samotného prodeje distributorům, kteří dobíjecí kupóny pouze dále distribuují a sami nekonzumují. Dobíjecí kupóny jsou z toho důvodu, že jejich cena ovlivňuje cenu telekomunikačních služeb, dle názoru Nejvyššího správního soudu součástí těchto služeb, jejichž trh nelze od trhu telekomunikačních služeb oddělit.
Při poskytování telekomunikačních služeb je stěžovatel vázán jednak zákonem o telekomunikacích a jednak Pověřením. Podle ustanovení § 81 odst. 1 zákona o telekomunikacích poskytovatel veřejné telekomunikační služby je povinen vypracovat návrh smlouvy na poskytování veřejné telekomunikační služby a před zahájením poskytování této služby ho uveřejnit v každé své provozovně a v Telekomunikačním věstníku. Součástí návrhu smlouvy jsou Všeobecné podmínky veřejné telekomunikační služby (dále jen "všeobecné podmínky"). Podle odst. 2 písm. f) všeobecné podmínky musí obsahovat údaj o způsobu zveřejnění ceny za poskytování veřejné telekomunikační služby, způsob jejího účtování a placení.
Podle ustanovení § 82 odst. 1 cit. zákona poskytovatel veřejné telekomunikační služby je povinen poskytnout tuto službu za cenu sjednanou podle zvláštního právního předpisu (zákona o cenách) každému, kdo o ní požádá a souhlasí se všeobecnými podmínkami.
Podle bodu 8 Pověření je držitel Pověření (stěžovatel) povinen zasílat povolujícímu a cenovému orgánu pro informační účely po třech výtiscích nabídkových ceníků a jejich změn včetně cenových podmínek a způsobu určení cen pro všechny služby GSM nabízené nebo poskytované držitelem pověření a jeho obchodními zástupci. Dle bodu 8.1 Pověření nabídkové ceníky, včetně jejich změn, musí být předloženy alespoň dva dny před dnem, kdy mají tyto ceníky nebo změny cen nabýt účinnosti...
Dle bodu 9 Pověření má držitel Pověření poskytovat stejné nebo srovnatelné telekomunikační výkony srovnatelným skupinám účastníků za stejných podmínek, s vyloučením jakékoliv neopodstatnělé přednosti nebo znevýhodnění.
Stěžovatel je tedy povinen nabízet služby všem zákazníkům (tj. koncovým spotřebitelům) za transparentních a nediskriminačních podmínek a informovat zákazníky o přesné ceně nabízených služeb. Základní smysl a účel ustanovení zákona o telekomunikacích a Pověření, je chránit koncového zákazníka. Z tohoto úhlu pohledu je nutné také zákon o telekomunikacích a Pověření vykládat. Není tedy podstatné pouze, kolik se z kreditu spotřebitele dobitého pomocí kupónu odečte za jeden impuls, podstatné také je kolik spotřebitel za kredit zaplatil, tj. kolik zaplatí za cenu hovoru.. Regulovat pouze cenu za impuls bez toho, aniž by byla sledována cena za kredit, postrádá jakýkoli smysl, protože taková regulace nepřináší ochranu koncového zákazníka ve formě transparentnosti cen, které koncový zákazník musí za volání uhradit. Cena za dobíjecí kupón tak musí být pod kontrolou stěžovatele, aby ten dostál svým zákonným závazkům.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že žalovaný vyvodil z odpovědi ČTÚ ze dne 29. 5. 2002 stran existence povinnosti informovat o prodejní ceně kupónů, tj. zda tato cena je regulovaná či nikoli, nesprávný závěr, na němž setrval i krajský soud. Sdělení, že ceny dobíjecích kupónů nejsou regulované, nelze vykládat bez přihlédnutí k ostatním aspektům. Argumentace žalovaného, který z přípisu dovodil, že ČTÚ nezkoumá cenu dobíjecích kupónů, ale pouze cenu za jednotku hovoru, kterou jsou poskytovatelé povinni účtovat dle ceníku, a to bez ohledu na to, kolik za impuls konečný spotřebitel fakticky zaplatil, postrádá logiku. Ustanovení zákona, jakož i Pověření jsou nepochybně formulována k ochraně zákazníka. Jak vyplývá již z výše uvedeného, nelze oddělit dobíjecí kupón, který představuje jakýsi balíček předplacených služeb, resp. jejich cenu od služby samotné; přitom cena této služby (minutová sazba) je stanovena v ceníku, který je povinen poskytovatel služby dodržet. Zákazník prostřednictvím distributorů nekupuje dobíjecí kupón (není podstatná cena dobíjecího kuponu), ale nakupuje službu operátora, která je stanovena a je závazná. Má-li tudíž stěžovatel dostát povinnosti uložené mu zákonem, tj. poskytovat služby za předem stanovené a vyhlášené ceny, nelze mu přičítat protisoutěžní jednání a ustanovení v distributorských smlouvách posoudit jako zakázané dohody. Stěžovatel je zavázán nabízet telekomunikační služby pouze a výhradně za publikované ceny oznámené před nabízením těchto služeb.
Žalovaný a následně i krajský soud na jednu stranu uznává,. že stěžovatel má povinnost prodávat hovory za zveřejněné ceny, na druhou stranu zcela odhlíží od faktu, že prodej hovorů, resp. služba mobilního operátora probíhá nejen na základě dohody o následném vyúčtování (postpaid), ale lze ji uskutečňovat i prostřednictvím předplacených karet (prepaid balíčků služeb).
Nejvyšší správní soud zde odkazuje, v souvislosti s otázkou, zda prodej dobíjecích kupónů je či není součástí telekomunikačních služeb např. na rozsudek Soudního dvora ve věci T-Mobile Netherlands (C-8/08). V citovaném rozhodnutí v bodě 11 jsou dobíjecí kupóny (prepaid balíček) považovány za druh telekomunikační činnosti, resp. součást telekomunikačních služeb: „Nabídka mobilních telekomunikačních služeb sestává z prepaid (předplacených) balíčků a smluv o službách postpaid (placených následně). Pro balíčky prepaid je charakteristické, že zákazník platí cenu telefonních hovorů předem Zakoupením předplacené SIM karty nebo jejím dobitím totiž získá určitý počet minut volání, do jehož vyčerpání může telefonovat. Smlouvy o službách postpaid se naopak vyznačují tím, že počet provolaných minut za určité období je vyfakturován následně zákazníkovi.“
V otázce posouzení prodeje dobíjejícího kupónu jakožto veřejné telekomunikační služby, dospěl Nejvyšší správní soud, s přihlédnutím k závěrům SD (věc T-Mobile Netherlands), že je třeba dobíjecí kupón chápat jako předplacený balíček telekomunikačních služeb, přičemž prodejce kupónu nemusí být a obvykle není poskytovatelem služby.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že poskytování telekomunikačních služeb stěžovatelem, včetně distribuce dobíjecích kupónů, o nichž bylo vedeno toto správní řízení, lze považovat za poskytování služeb obecného hospodářského významu ve smyslu § 1 odst. 2 zákona o ochraně hospodářské soutěže. Stěžovatel poskytoval na základě telekomunikačního zákona telekomunikační služby, které jsou službami obecného hospodářského významu, distribuce předplacených dobíjecích karet v plné konkurenci za předem nestanovené a oznámené ceny by znemožnilo poskytování telekomunikačních služeb za podmínek stanovených telekomunikačním zákonem, z tohoto důvodu se zákon o ochraně hospodářské soutěže na dohody stěžovatele s distributory v této části neuplatnil.
Ustanovení § 1 odst. 2 (po novele odst. 3) zákona o ochraně hospodářské soutěže zužovalo osobní působnost zákona vůči těm soutěžitelům, kteří na základě zvláštního zákona nebo na základě rozhodnutí orgánu veřejné správy, které bylo vydáno v souladu se zákonem, poskytují služby obecného hospodářského významu, avšak pouze za předpokladu, že by uplatnění soutěžních pravidel znemožnilo těmto soutěžitelům právně nebo fakticky plnění zvláštních úkolů, jež jim bylo administrativně svěřeno. Nejde tedy o úplné vynětí soutěžitelů, kteří uvedené podmínky splňují, z osobní působnosti zákona, ale toliko o vynětí v míře nezbytné, jež je ještě způsobilá zajistit těmto soutěžitelům možnost plnění svěřených úkolů.
Vynětí z působnosti zákona přichází v úvahu za kumulativního splnění dvou základních podmínek. První z nich spočívá v nutnosti kvalifikovat příslušného soutěžitele jako soutěžitele poskytujícího služby obecného hospodářského významu. Druhá z podmínek pak spočívá v prokázání skutečnosti, že úplná aplikace soutěžních pravidel by takovému soutěžiteli zcela znemožnila činnost, v níž služba obecného hospodářského významu spočívá a jejíž plnění mu bylo uloženo. Na stejné situace míří i čl. 8 Smlouvy o založení Evropských společenství (nyní čl.106 Smlouvy o fungování Evropské unie), který se uplatní v řízeních vedených o jednání s komunitárním prvkem; proto lze podpůrně přihlédnout i k judikatuře evropských soudů vztahující se k tomuto článku.
Pokud jde o první podmínku, soutěžitelem poskytujícím služby obecného hospodářského významu je takový soutěžitel, jenž ve prospěch státu tyto služby dodává za určitých administrativně stanovených kvalitativních, množstevních či jiných podmínek a zpravidla za administrativně stanovené ceny. To přitom platí v zásadě bez ohledu na to, zda je stát odběratelem dodávané služby nebo zda má stát toliko zájem na tom, aby služba byla na trhu poskytována. Poskytování služeb obecného hospodářského významu musí být uskutečňováno kontinuálně, realizováno na celém administrativně vymezeném území vůči všem odběratelům a za jednotných cenových podmínek při udržení dlouhodobé konstantní kvality (srov. rozsudek Soudního dvora C-393/92 ve věci Municipality of Almelo v NV Energiebedrijf Ijsselmij, [1994] ECR I-1477; rozsudek Soudního dvora C-320/91 ve věci Corbeau v Belgian Post Office, [1993] ECR I-2533). Jedná se tedy o administrativním způsobem uložené poskytování zcela specifických služeb, u nichž veřejný zájem na jejich řádném, včasném a úplném poskytnutí převažuje nad zájmem ochrany hospodářské soutěže a jejichž poskytování zachování jinde vyžadovaných férových soutěžních podmínek na trhu alespoň zčásti vylučuje.
K tomu, aby se na poskytování takových služeb výjimka podle ustanovení § 1 odst. 2 zákona vztahovala, je nicméně dále třeba prokázat, že omezení aplikace soutěžního práva je pro poskytování těchto služeb nezbytné a tomuto účelu úměrné, přičemž posouzení, zda jsou tyto podmínky splněny, musí být velmi přísné (viz rozsudek Soudu prvního stupně T-60/94 ve věci Air Inter v Komise, [1997] ECR II-997).
Co se týče druhé podmínky aplikace ustanovení § 1 odst. 2 zákona, tj. prokázání skutečnosti, že úplná aplikace soutěžních pravidel by takovému soutěžiteli zcela znemožnila činnost, v níž služba obecného hospodářského významu spočívá a jejíž plnění mu bylo uloženo, je nutno dospět k názoru, že ověření jejího naplnění vychází z testu nezbytnosti a přiměřenosti vynětí z dosahu zákona. Vynětí z působnosti zákona je nezbytné a zároveň přiměřené pouze tam, kde samotné administrativně realizované uložení plnění určitého úkolu přímo nebo nepřímo stanoví pravidlo, jež soutěžitel musí splnit a jež by jinak mohlo být posuzováno jako problematické z pohledu soutěžního práva.
Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud v posuzované věci shledal nezákonnost rozhodnutí krajského soudu spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení ohledně posouzení povinností stěžovatele dané mu telekomunikačním zákonem a Pověřením a jejich dopadu na uzavírání smluv stěžovatele s distributory dobíjecích kupónů a s ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Z důvodu nadbytečnosti se již proto nezabýval ani námitkami stěžovatele stran samotné výše pokuty. V něm krajský soud rozhodne rovněž o nákladech řízení o kasační stížnosti.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. března 2011
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu