znění zákona č. 1/2002 Sb.
I. Celní dluh při dovozu zboží podléhajícího clu [$ 2 písm. i) zákona ČNR č. 13/1993 Sb., celního zákona] vznikne vždy při každém dovozu a vždy při přijetí každého podaného celního prohlášení ($ 238 odst. 2 zákona ČNR č. 13/1993 Sb., celního zákona).
II. V případě globálního zajištění celního dluhu podle $ 256 zákona ČNR č. 13/1993 Sb., celního zákona, který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné nebo několika operací, jde o zajištění každého celního dluhu v době trvání záruky až do výše částky uvedené v záruce.
III. Zákonnému pojmu „celní dluh z jedné nebo několika operací“ ($ 256 zákona ČNR č. 13/1993 Sb., celního zákona) nutno rozumět tak, že dovážené zboží může být projednáno a propuštěno do příslušného režimu na základě jedné celní deklarace jednou či několikrát. V každém případě se jedná o situ- aci, kdy totéž zboží je na základě téže celní deklarace propuštěno postupně do několika režimů; jedna operace celního deklaranta např. přichází v úvahu tehdy, jestliže dovážené zboží je propuštěno do režimu volného oběhu; něko- lik operací např. tehdy, je-li zboží nejprve propuštěno do režimu uskladňo- vání v celním skladu a teprve poté je propuštěno do režimu volného oběhu.
znění zákona č. 1/2002 Sb.
I. Celní dluh při dovozu zboží podléhajícího clu [$ 2 písm. i) zákona ČNR č. 13/1993 Sb., celního zákona] vznikne vždy při každém dovozu a vždy při přijetí každého podaného celního prohlášení ($ 238 odst. 2 zákona ČNR č. 13/1993 Sb., celního zákona).
II. V případě globálního zajištění celního dluhu podle $ 256 zákona ČNR č. 13/1993 Sb., celního zákona, který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné nebo několika operací, jde o zajištění každého celního dluhu v době trvání záruky až do výše částky uvedené v záruce.
III. Zákonnému pojmu „celní dluh z jedné nebo několika operací“ ($ 256 zákona ČNR č. 13/1993 Sb., celního zákona) nutno rozumět tak, že dovážené zboží může být projednáno a propuštěno do příslušného režimu na základě jedné celní deklarace jednou či několikrát. V každém případě se jedná o situ- aci, kdy totéž zboží je na základě téže celní deklarace propuštěno postupně do několika režimů; jedna operace celního deklaranta např. přichází v úvahu tehdy, jestliže dovážené zboží je propuštěno do režimu volného oběhu; něko- lik operací např. tehdy, je-li zboží nejprve propuštěno do režimu uskladňo- vání v celním skladu a teprve poté je propuštěno do režimu volného oběhu.
V projednávané věci byl předmětem sporu výklad rozsahu ručení při tzv. glo- 726 bální záruce upravené v ustanovení $ 256 celního zákona, k němuž zaujalo stano- visko plénum Ústavního soudu (usnese- ní PL. ÚS 54/2000) dne 23. 1. 2001 tak, aby byly odstraněny rozpory v dosavad- ní judikatuře. Předmětné interpretační usnesení je třeba v daném případě odli- šit od usnesení o odmítnutí ústavních stížností z důvodů čistě formálních - pro- cesních (dle ustanovení $ 43 odst. 1 záko- na o Ústavním soudu).
Již z gramatického znění výrazu „zjevná neopodstatněnost“ vyplývá, že tento důvod odmítnutí zna- mená odmítnutí z obsahových příčin, k jehož závěru lze dojít až po prostudo- vání celého spisového materiálu. Ústav- ní soud v daném případě přezkoumal podstatu jemu předložených stížností s cílem zachovat jednotnost judikatury a zkoumal ústavnost výkladu podaného nižšími soudy. V odůvodnění usnesení Ústavní soud popsal rozhodovací důvo- dy, které jej vedly k odmítnutí ústavních stížností ve skutkově a procesně obdob- ných věcech.
V dalších svých rozhodnu- tích, kdy jednotně odmítal ústavní stížnos- ti brojící proti rozsahu tzv. globálního ručení, odkazoval Ústavní soud na roz- hodovací důvody uvedené v předmět- ném usnesení pléna. Předmětné stano- visko pléna bylo taktéž publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního sou- du. Samotná publikace předmětného usnesení za situace, kdy publikace usnese- ní ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu není povinná, je výrazem obecné- ho významu vybraného usnesení, o němž rozhodlo plénum Ústavního soudu.
Ústavní soud v něm konstatoval, že výklad zákona, který poskytují celní or- gány při aplikaci globálního zajištění cel- ního dluhu při každém jednotlivém do- vozu, má oporu jak v zákoně, jehož postulátem je mimo jiné zabránit celním únikům, tak i ve slovním textu zákona (singulár „celní dluh“, nikoli plurál „celní dluhy“ nebo souhrn blíže nespecifikova- ných celních dluhů), ale vyplývá i z praxe vlastního celního řízení. Protože se glo- bální záruka vztahuje na každý jednotli- vý dovoz s příslušnými operacemi, musí být clo vyměřeno po ukončení celního říze- ní o tomto jednotlivém dovozu.
V přípa- dě, kdy celní orgán stanovil nejvýše mož- ný celní dluh nižší, než je jeho konečné vyúčtování, je rozhodující výše přijaté globální záruky. Nad původně stanove- nou a přijatou výši celního dluhu ručitel neodpovídá. Pokud clo nedosáhne výše globální záruky, nelze nevyčerpaný rozdíl převádět jako event. části záruky na další dovoz, ale musí být vystavena nová samo- statná záruka na nový jednotlivý dovoz. S výkladem globálního ručení učině- ným Ústavním soudem se Nejvyšší správ- ní soud plně ztotožňuje a tento je nutno aplikovat na projednávanou věc.
V době učinění prohlášení o ručení i jeho přijetí celní zákon v $ 256, ve zně- ní platném do 30. 6. 1997, z něhož Nej- vyšší správní soud dále vychází, stanovil, že na žádost dlužníka povolí celní orgá- ny globální zajištění celního dluhu, který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné nebo několika operací [s účinností od 1.7. 1997 $ 256 písm. a) celního zákona stanovil, že na žádost celní orgány povo- lí globální zajištění celního dluhu, který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné nebo několika operací prováděných jed- ním dlužníkem].
V $ 257 odst. 1 větě po- slední celní zákon stanovil, že je-li celní dluh, který v průběhu doby mění svou výši, globálně zajištěn, určí se taková vý- še zajištění, která umožňuje, aby celní dluh byl vždy zajištěn. Zajištění celního dluhu mohlo být učiněno poskytnutím záruky, ručením ($ 258 celního zákona), což učinil žalobce v daném případě. Z ustanovení $ 256 (výše již citovaného) a $ 260 odst. 1 celního zákona (Ručitel se v záruční listině písemným prohláše- ním zaváže, že společně a nerozdilně s dlužníkem splní zaručenou výši celní- ho dluhu) je zřejmé, že ručením bez ohledu na formu zajištění se vždy zajiš- ťuje konkrétní celní dluh, čemuž jedno- značně svědčí použití jednotného čísla (singulár) „celní dluh“.
Rovněž ze samotného textu záruční listiny (Vzor záruční listiny z přílohy č. 25 prováděcího předpisu č. 92/1993 Sb., platného do 1. července 1998), kdy „pode- psaný ručitel poskytuje celnímu orgánu záruku až po nejvyšší částku ... Kč a zavazu-- je se, že společně a nerozdílně s dlužníkem zaplatí celní dluh s úroky až do výše stano- vené záruční listinou přijatou celním úřa- dem“, vyplývá, že se ručitel zavazuje „spo- lečně a nerozdílně s dlužníkem uhradit celní dluh“, nikoli celní dluhy. Je-li tedy zá- ruční listina použita k zajištění celního dlu- hu v konkrétním případě (pro konkrétní operaci), tak tento dluh zajišťuje v tomto konkrétním případě až do částky uvedené v záruční listině, resp.
ručitel v případě ne- činnosti dlužníka odpovídá v tomto kon- krétním případě za nezaplacený celní dluh až do částky uvedené v záruční listině, Zákonnému pojmu „celní dluh z jed- né nebo několika operací“ nutno rozu- mět tak, že dovážené zboží může být projednáno a propuštěno do příslušné- ho režimu na základě jedné celní dekla- race jednou či několikrát. V každém pří- padě se jedná o situaci, kdy totéž zboží je na základě téže celní deklarace propou- štěno postupně do několika režimů, např. jedna operace celního deklaranta přichází v úvahu tehdy, jestliže dovážené zboží je propuštěno do režimu volného oběhu, několik operací pak přichází v úvahu např.
tehdy, je-li zboží nejprve 727 917 propuštěno do režimu uskladňování v celním skladu a teprve poté je propuš- těno do režimu volného oběhu. Pro posouzení pojmu „globální zajiš- tění celního dluhu“ podle celního záko- na je nutno vyjít i z toho, co je celní dluh a kdy vzniká. Pro účely celního zákona dle ustanovení $ 2 písm. i) celního záko- na se rozumí celním dluhem povinnost osoby zaplatit příslušné dovozní clo (cel- ní dluh při dovozu) nebo příslušné vý- vozní clo (celní dluh při vývozu). Z usta- novení $ 80 odst.
1 celního zákona vyplývá pro osoby, které dopravují zboží přes státní hranice, povinnost zboží při- hlásit a předložit spolu s doklady, které se k němu vztahují, pohraničnímu celní- mu úřadu. Z ustanovení $ 83 odst. 1 cel- ního zákona vyplývá povinnost pro toho, kdo zboží do tuzemska dopravil, nebo pro toho, kdo převzal odpovědnost za přepravu zboží až v tuzemsku a dal je na místa uvedená v $ 81, předložit zboží k provedení celního řízení, které se pro- vádí v rámci celního dohledu a jehož účelem je rozhodnout, zda se zboží pro- pouští do navrženého režimu ($ 99 cel- ního zákona).
Celní řízení se zahajuje podáním celního prohlášení ($ 100 cel- ního zákona). Celním prohlášením se ro- zumí úkon učiněný ve formě stanovené celními předpisy, kterým deklarant navr- huje režim, do něhož má být zboží pro- puštěno, nebo navrhuje tento režim ukončit, a sděluje údaje požadované cel- ními orgány k použití tohoto režimu v souladu s celními předpisy [$ 2 písm. 0) celního zákona]. Celní dluh vznikne v oka- mžiku přijetí celního prohlášení ($ 238 odst. 2 celního zákona). Celní řízení se provádí na celním úřadě anebo v celním prostoru ($102 odst.
1 celního zákona), a nestanovi-li celní zákon nebo provádě- cí předpis jinak, provádí celní řízení cel- ní úřad, kterému bylo zboží dodáno 728 ($103 odst. 1 celního zákona). V celním řízení se vydává rozhodnutí, jehož základ- ní náležitosti jsou uvedeny v $ 104 odst. 1 celního zákona a mezi něž patří datum přijetí celního prohlášení (které se za zá- konem stanovených podmínek stává sou- částí rozhodnutí) a také částka cla, daně a poplatku a číslo účtu příslušné banky, na nějž má být tato částka zaplacena.
Z ustanovení celního zákona vyplývá, že celní dluh při dodržení povinnosti předložit zboží celnímu dohledu Ca o ji- ný případ v dané věci nešlo) při dovozu zboží podléhajícího clu vznikne vždy při každém dovozu a vždy při přijetí každé- ho podaného celního prohlášení. V pří- padě globálního zajištění celního dluhu jde o zajištění každého celního dluhu až do výše částky uvedené v záruce. Kdyby se nejednalo o zajištění každého celního dluhu, pak by globální zajištění postrá- dalo svůj smysl. Globálnost poskytnuté záruky je tedy nutno chápat tak, že jde o zajištění každého celního dluhu v do- bě trvání záruky do výše částky uvedené v záruce.
Tento závěr je také zcela v sou- ladu s výše již citovanou přílohou č. 25 k vyhlášce č. 92/1993 Sb. a záruční listi- nou ze dne 8. 3. 1996, podle nichž „Ruči- tel se zavazuje, že během lhůty deseti dnů ode dne doručení rozhodnutí o vyměření cla, daní a poplatků vybíraných při dovo- zu zaplatí požadovanou částku až po nej- XX“ X4 vyšší částku uvedenou v záruční listině...“. Pro výklad pojmu globální zajištění celního dluhu je dále podstatné, že jde o kogentní právní úpravu, a též zánik zá- ruky je regulován zákonem.
Na uvedených závěrech nic nemění ani žalobcem namítaná skutečnost, že vyhláška č. 92/1993 Sb., která globální zajištění celního dluhu upravovala, byla nahrazena vyhláškou č. 135/1998 Sb., která byla s účinností od 1. 7. 1999 též no- velizována. Vyhlášky, jakožto normy podzá- konné, byly vydány k provedení celního zá- kona, přičemž zákonná úprava globálního zajištění celního dluhu zůstala novelizací celního zákona téměř nedotčena. Změna učiněná ve vzoru záruční listiny v příloze vyhlášky č. 135/1998 Sb.
pouze upřesňova- la formulaci prováděcích předpisů, aniž by se měnil obsah zákona či jeho výklad. Nelze se proto ztotožnit s názorem žalobce, že by vyhláška č. 135/1998 Sb. upravila odlišný způsob zajištění, resp. eM: rozšířila rozsah poskytovaného ručení. Krajský soud ve zrušujícím rozsudku ze dne 24. 10. 2001 výše uvedený právní názor Ústavního soudu nerespektoval. Rozhodnutí žalovaného zrušil, ačkoliv je- ho výklad globálního ručení byl totožný s výkladem učiněným Ústavním soudem. V odůvodnění svého rozsudku vyložil pojem globální záruka odlišně a k tomu- to zavázal žalovaného v dalším řízení.
Krajský soud pochybil, pokud z textu zá- ruční listiny dovodil projev vůle účastní- ků ručit za celní dluh dlužníka souhrnně po dobu trvání zajištění pouze do sjed- nané částky. Takový závěr nemá oporu v celním zákoně, stejně tak nevyplývá z textu záruční listiny. Nejvyšší správní soud je v této souvislosti shodně nucen poukázat na skutečnost, že právní úpra- va celního zákona neupravuje sčítání cel- ních dluhů pro potřeby ručení formou glo- bální záruky, resp. neřeší případy, kdy součet celních dluhů přesáhne částku uve- denou v záruční listině, neboť vzhledem k povaze tohoto zajišťovacího institutu ne- přichází sčítání celních dluhů v úvahu.
Vý- klad, jejž učinil krajský soud, je v protikla- du ke smyslu a cíli této formy ručení celního dluhu. Z úpravy ručení formou globálního zajištění celního dluhu naopak vyplývá, že se tato forma ručení vztahuje vždy k individuálně určenému celnímu dluhu vzniklému za podmínek zákonem stanovených a předvídaných a s odkazem na text záruční listiny se touto ručitel zava- zuje k zajištění jednotlivého celního dluhu až do výše částky v ní uvedené. 918 Správní řízení: dodatečné předložení plné moci k $ 17 odst.
4 správního řádu (č. 71/1967 Sb.) Jestliže ten, kdo vystupoval ve správním řízení jako zástupce účastníka, aniž se prokázal plnou mocí, ji předloží dodatečně, je tím nedostatek prů- kazu zastoupení zhojen, a jsou tak schváleny i ty úkony, které zástupce účastníka učinil v řízení ještě před podpisem plné moci. I pokud byla plná moc osvědčující zastoupení žalobce při podání odvolání vystavena později, nelze z toho dovozovat, že odvolání bylo podáno osobou k tomu neopráv- něnou, a že se tedy jedná o odvolání nepřípustné.
Akciová společnost Č. proti Celnímu ředitelství Brno o zaplacení celního dlu- hu, o kasační stížnosti žalovaného.
Nejvyšší správní soud nejprve reaguje na argumentaci krajského soudu, obsaženou v odůvodnění napadeného rozsudku, podle níž normativní sílu mají toliko nálezy Ústavního soudu vydávané v rámci řízení o kontrole norem a nálezy o ústavních stížnostech nemohou být pramenem práva, a to s odkazem na čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Nejvyšší správní soud již judikoval (rozsudek č. j. 2 Afs 180/2004 ze dne 14. 9. 2005), že celý vnitrostátní právní řád je založen na principu vnitřního souladu (konzistence) a hierarchického uspořádání. Tato základní maxima musí být nazírána jako dominující hledisko při výkladu jeho jednotlivých součástí. Je proto chybný takový náhled na právní řád, který jeho jednotlivé vrstvy vnímá relativně izolovaně, a to z hlediska materiálního i formálního. V tomto kontextu představuje krajským soudem citovaný čl. 95 Ústavy – mimo jiné – potvrzení zmíněné hierarchie právního řádu a též prostředek komunikace mezi Ústavním soudem na straně jedné a mezi soudy obecnými na straně druhé. Především z něj lze dovodit, že obecné soudy jsou při svém rozhodování vázány nejen zákonem, nýbrž také ústavním pořádkem (arg a minori ad maius). Právě v tomto kontextu vystupuje do popředí funkce Ústavního soudu, kterou je podle čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti. Ústavní soud je tedy hlavní interpretátor ústavního pořádku a právě v tomto smyslu musí být jeho rozhodnutí závazná.
Podle imperativu ústavně konformní interpretace a aplikace právních předpisů jsou všechny subjekty aplikující právo povinny postupovat tak, aby zvolený výklad právních předpisů byl souladný s ústavností, a to ve smyslu výslovného znění konkrétních ústavních norem i ústavních principů a hodnot, nezřídka v ústavních textech expressis verbis nevyjádřených. Pokud takový výklad možný není, je namístě protiústavní ustanovení právních předpisů k tomu příslušným mechanismem odstranit. V tomto kontextu viděno, jestliže Ústavní soud v některém svém rozhodnutí zformuluje ústavně konformní výklad, je nutno tento výklad respektovat i v obdobných kauzách, byť se jedná o procesně samostatná řízení. Krajský soud se proto dopouští logické chyby, když s odkazem na vázanost soudce zákonem podle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR odmítá respektovat právní názor Ústavního soudu, jelikož tato vázanost výkladem norem nadzákonné (ústavní) síly musí být soud při aplikaci jednoduchého práva určující. Navíc nelze přehlédnout, že opačný závěr by ve svých důsledcích vedl k nerovnosti účastníků jednotlivých soudních řízení a k nepředvídatelnosti soudního rozhodování, což samozřejmě představuje pochybení dosahující ústavní intenzity.
Logická chyba krajského soudu se projevuje dále v tom, že srovnává rozhodnutí Ústavního soudu se zákonem a formuluje názor, že vázanost těmito rozhodnutími by byla dána jen tehdy, když by měly právní sílu přinejmenším zákona. Tato chyba je dána tím, že samozřejmě zákon představuje normativní právní akt a rozhodnutí je aktem aplikace práva, tzn. individuálním právním aktem, a jedná se proto o kvalitativně zcela odlišné pojmy. Tato odlišnost však nemůže vést k jejich stavění do vzájemné kontrapozice, neboť přece úkoly Ústavního soudu i soudů obecných jsou stejné v tom směru, že pro tyto obě složky soudní moci platí zmíněné principy hierarchie a vnitřní souladnosti právního řádu a jejich společným posláním je ochrana základních práv a svobod (čl. 4 Ústavy). V podmínkách právního státu je proto nemyslitelné, aby obecný soud – s vědomím jednotné a jasně seznatelné judikatury Ústavního soudu – s odvoláním na dikci zákona zvolil takovou jeho interpretaci, kterou Ústavní soud považuje za protiústavní.
Jakkoliv se Česká republika nenachází v tradičním prostředí precedentálního práva, jsou obecné soudy povinny judikaturu Ústavního soudu respektovat. K odchylce od ní by mohly přistoupit pouze ve výjimečných případech, a to např. tehdy, pokud by došlo ke změně právní úpravy, tato judikatura by byla vnitřně nekonzistentní anebo by došlo k zásadní změně společenských či ekonomických poměrů, což by soud přesvědčivě odůvodnil. Žádná z naznačených možností však v projednávané věci zjevně nenastala, takže krajský soud byl povinen shora citovanou judikaturu Ústavního soudu respektovat a pokud tak neučinil, zatížil své rozhodnutí nezákonností v popsaném smyslu.
V projednávané věci byl předmětem sporu výklad rozsahu ručení při tzv. globální záruce upravené v ustanovení § 256 celního zákona, k němuž zaujalo stanovisko Plénum Ústavního soudu (usnesení Pl. ÚS 54/2000) dne 23. 1. 2001 tak, aby byly odstraněny rozpory v dosavadní judikatuře. Předmětné interpretační usnesení je třeba v daném případě odlišit od usnesení o odmítnutí ústavních stížností z důvodů čistě formálních – procesních (dle ustanovení § 43 odst. 1 zákona o ústavním soudu ). Již z gramatického znění výrazu „zjevná neopodstatněnost“ vyplývá, že tento důvod odmítnutí znamená odmítnutí z obsahových příčin, k jehož závěru lze dojít až po prostudování celého spisového materiálu. Ústavní soud v daném případě přezkoumal podstatu jemu předložených stížností s cílem zachovat jednotnost judikatury a zkoumal ústavnost výkladu podaného nižšími soudy. V odůvodnění usnesení Ústavní soud popsal rozhodovací důvody, které jej vedly k odmítnutí ústavních stížností ve skutkově a procesně obdobných věcech. V dalších svých rozhodnutích, kdy jednotně odmítal ústavní stížnosti brojící proti rozsahu tzv. globálního ručení odkazoval Ústavní soud na rozhodovací důvody uvedené v předmětném usnesení pléna. Předmětné stanovisko pléna bylo taktéž publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Samotná publikace předmětného usnesení za situace, kdy publikace usnesení ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu není povinná, je výrazem obecného významu vybraného usnesení, o němž rozhodlo plénum Ústavního soudu.
Ústavní soud v něm konstatoval, že výklad zákona, který poskytují celní orgány při aplikaci globálního zajištění celního dluhu při každém jednotlivém dovozu má oporu jak v zákoně, jehož postulátem je mimo jiné zabránit celním únikům, tak i ve slovním textu zákona (singulár „celní dluh“, nikoli plurál „celní dluhy“ nebo souhrn blíže nespecifikovaných celních dluhů), ale vyplývá i z praxe vlastního celního řízení. Protože se globální záruka vztahuje na každý jednotlivý dovoz s příslušnými operacemi, musí být clo vyměřeno po ukončení celního řízení o tomto jednotlivém dovozu. V případě, kdy celní orgán stanovil nejvýše možný celní dluh nižší než je jeho konečné vyúčtování, je rozhodující výše přijaté globální záruky. Nad původně stanovenou a přijatou výši celního dluhu ručitel neodpovídá. Pokud clo nedosáhne výše globální záruky, nelze nevyčerpaný rozdíl převádět jako event. části záruky na další dovoz, ale musí být vystavena nová samostatná záruka na nový jednotlivý dovoz. S výkladem globálního ručení učiněným Ústavním soudem se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje a tento je nutno aplikovat na projednávanou věc.
V době učinění prohlášení o ručení i jeho přijetí zákon č. 13/1993 Sb. (dále jen „celní zákon“) v § 256 ve znění platném do 30. 6. 1997, z něhož Nejvyšší správní soud dále vychází, stanovil, že na žádost dlužníka povolí celní orgány globální zajištění celního dluhu, který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné nebo několika operací /s účinností od 1. 7. 1997 § 256 písm. a) celního zákon stanovil, že na žádost celní orgány povolí globální zajištění celního dluhu, který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné nebo několika operací prováděných jedním dlužníkem/. V § 257 odst. 1 větě poslední celní zákon stanovil, že je-li celní dluh, který v průběhu doby mění svou výši, globálně zajištěn, určí se taková výše zajištění, která umožňuje, aby celní dluh byl vždy zajištěn. Zajištění celního dluhu mohlo být učiněno poskytnutím záruky, ručením (§ 258 celního zákona), což učinil žalobce v daném případě.
Z ustanovení § 256 (výše již citovaného) a § 260 odst. 1 celního zákona (Ručitel se v záruční listině písemným prohlášením zaváže, že společně a nerozdílně s dlužníkem splní zaručenou výši celního dluhu) je zřejmé, že ručením bez ohledu na formu zajištění, se vždy zajišťuje konkrétní celní dluh, čemuž jednoznačně svědčí použití jednotného čísla (singulár) „celní dluh“.
Rovněž ze samotného textu záruční listiny (Vzor záruční listiny z přílohy č. 25 prováděcího předpisu č. 92/1993 Sb. platného do 1. července 1998), kdy „podepsaný ručitel poskytuje celnímu orgánu záruku až po nejvyšší částku .. … Kč a zavazuje se, že společně a nerozdílně s dlužníkem zaplatí celní dluh s úroky až do výše stanovené záruční listinou přijatou celním úřadem“ vyplývá, že se ručitel zavazuje „společně a nerozdílně s dlužníkem uhradit celní dluh“, nikoli celní dluhy. Je-li tedy záruční listina použita k zajištění celního dluhu v konkrétním případě (pro konkrétní operaci), tak tento dluh zajišťuje v tomto konkrétním případě až do částky uvedené v záruční listině, resp. ručitel v případě nečinnosti dlužníka odpovídá v tomto konkrétním případě za nezaplacený celní dluh až do částky uvedené v záruční listině.
Zákonnému pojmu „celní dluh z jedné nebo několika operací“ nutno rozumět tak, že dovážené zboží může být projednáno a propuštěno do příslušného režimu na základě jedné celní deklarace jednou či několikrát. V každém případě se jedná o situaci, kdy totéž zboží je na základě téže celní deklarace propouštěno postupně do několika režimů, např. jedna operace celního deklaranta přichází v úvahu tehdy, jestliže dovážené zboží je propuštěno do režimu volného oběhu, několik operací pak přichází v úvahu např. tehdy, je-li zboží nejprve propuštěno do režimu uskladňování v celním skladu a teprve poté je propuštěno do režimu volného oběhu.
Pro posouzení pojmu „globální zajištění celního dluhu“ podle celního zákona je nutno vyjít i z toho, co je celní dluh a kdy vzniká. Pro účely celního zákona dle ustanovení § 2 písm. i) celního zákona se rozumí celním dluhem povinnost osoby zaplatit příslušné dovozní clo (celní dluh při dovozu) nebo příslušné vývozní clo ( celní dluh při vývozu). Z ustanovení § 80 odst. 1 celního zákona vyplývá pro osoby, které dopravují zboží přes státní hranice povinnost zboží přihlásit a předložit spolu s doklady, které se k němu vztahují pohraničnímu celnímu úřadu. Z ustanovení § 83 odst. 1 celního zákona vyplývá povinnost pro toho, kdo zboží do tuzemska dopravil, a nebo pro toho, kdo převzal odpovědnost za přepravu zboží až v tuzemsku a dal je na místa uvedená v § 81, předložit zboží k provedení celního řízení, které se provádí v rámci celního dohledu a jeho účelem je rozhodnout, zda se zboží propouští do navrženého režimu (§ 99 celního zákona). Celní řízení se zahajuje podáním celního prohlášení (§ 100 celního zákona). Celním prohlášením se rozumí úkon učiněný ve formě stanovené celními předpisy, kterým deklarant navrhuje režim, do něhož má být zboží propuštěno nebo navrhuje tento režim ukončit, a sděluje údaje požadované celními orgány k použití tohoto režimu v souladu s celními předpisy /§ 2 písm. o) celního zákona/. Celní dluh vznikne v okamžiku přijetí celního prohlášení (§ 238 odst. 2 celního zákona). Celní řízení se provádí na celním úřadě anebo v celním prostoru (§102 odst. 1 celního zákona) a nestanoví-li celní zákon nebo prováděcí předpis jinak, provádí celní řízení celní úřad, kterému bylo zboží dodáno (§103 odst. 1 celního zákona). V celním řízení se vydává rozhodnutí, jehož základní náležitosti jsou uvedeny v § 104 odst. 1 celního zákona a mezi ně patří datum přijetí celního prohlášení (které se za zákonem stanovených podmínek stává součástí rozhodnutí) a také částka cla, daně a poplatku a číslo účtu příslušné banky, na nějž má být tato částka zaplacena.
Z ustanovení celního zákona vyplývá, že celní dluh při dodržení povinnosti předložit zboží celnímu dohledu (a o jiný případ v dané věci nešlo) při dovozu zboží podléhajícímu clu vznikne vždy při každém dovozu a vždy při přijetí každého podaného celního prohlášení. V případě globálního zajištění celního dluhu jde o zajištění každého celního dluhu až do výše částky uvedené v záruce. Kdyby se nejednalo o zajištění každého celního dluhu, pak by globální zajištění postrádalo svůj smysl. Globálnost poskytnuté záruky je tedy nutno chápat tak, že jde o zajištění každého celního dluhu v době trvání záruky do výše částky uvedené v záruce. Tento závěr je také zcela v souladu z výše již citovanou přílohou č. 25 k vyhlášce č. 92/1993 Sb. a Záruční listinou ze dne 8. 3. 1996, podle nichž „Ručitel se zavazuje, že během lhůty deseti dnů ode dne doručení rozhodnutí o vyměření cla, daní a poplatků vybíraných při dovozu zaplatí požadovanou částku až po nejvyšší částku uvedenou v záruční listině…“. Pro výklad pojmu globální zajištění celního dluhu je dále podstatné, že jde o kogentní právní úpravu, a též zánik záruky je regulován zákonem.
Na uvedených závěrech nic nemění ani žalobcem namítaná skutečnost, že vyhláška č. 92/1993 Sb. ČR, která globální zajištění celního dluhu upravovala, byla nahrazena vyhláškou č. 135/1998 Sb. ČR, která byla s účinností od 1. 7. 1999 též novelizována. Vyhlášky jakožto normy podzákonné, byly vydány k provedení celního zákona, přičemž zákonná úprava globálního zajištění celního dluhu zůstala novelizací celního zákona téměř nedotčena. Změna učiněná ve vzoru záruční listiny v příloze vyhlášky č. 135/1998 Sb. pouze upřesňovala formulaci prováděcích předpisů, aniž by se měnil obsah zákona či jeho výklad. Nelze se proto ztotožnit s názorem žalobce, že by vyhláška č. 135/1998 Sb. upravila odlišný způsob zajištění, resp. rozšířila rozsah poskytovaného ručení.
Krajský soud ve zrušujícím rozsudku č. j. 30 Ca 291/99 - 27 ze dne 24. 10. 2001 výše uvedený právní názor Ústavního soudu nerespektoval. Rozhodnutí stěžovatele zrušil, ačkoliv jeho výklad globálního ručení byl totožný s výkladem učiněným Ústavním soudem. V odůvodnění svého rozsudku vyložil pojem globální záruka odlišně a k tomuto zavázal stěžovatele v dalším řízení. Krajský soud pochybil, pokud z textu záruční listiny dovodil projev vůle účastníků ručit za celní dluh dlužníka souhrnně po dobu trvání zajištění pouze do sjednané částky. Takový závěr nemá oporu v celním zákoně, stejně tak nevyplývá z textu záruční listiny. Nejvyšší správní soud shodně je v této souvislosti nucen poukázat na skutečnost, že právní úprava celního zákona neupravuje sčítání celních dluhů pro potřeby ručení formou globální záruky, resp. neřeší případy, kdy součet celních dluhů přesáhne částku uvedenou v záruční listině, neboť vzhledem k povaze tohoto zajišťovacího institutu nepřichází sčítání celních dluhů v úvahu. Výklad, jež učinil krajský soud je v protikladu ke smyslu a cíli této formy ručení celního dluhu. Z úpravy ručení formou globálního zajištění celního dluhu naopak vyplývá, že se tato forma ručení vztahuje vždy k individuálně určenému celnímu dluhu vzniklému za podmínek zákonem stanovených a předvídaných a s odkazem na text záruční listiny se touto ručitel zavazuje k zajištění jednotlivého celního dluhu až do výše částky v ní uvedené. Stěžovatel vědom si vázanosti právním názorem vyjádřeném ve zrušujícím rozsudku krajského soudu tento nerespektoval a odvolání žalobce s odkazem na právní názor Ústavního soudu opětovně zamítl.
Vzhledem k výše popsanému závěru, dle kterého jsou obecné soudy povinny judikaturu Ústavního soudu respektovat, neshledává Nejvyšší správní soud postup stěžovatele, který nerespektoval právní názor zrušujícího rozsudku a aplikoval právní závěry Ústavního soudu nezákonným. Stěžovatel nepochybil, pokud se při opětovném rozhodování o odvolání žalobce, přesto, že ho krajský soud zavázal v předchozím zrušujícím rozsudku k odlišnému výkladu pojmu globální záruka, cítil být vázán a respektoval v souladu s ustanovením § 89 odst. 2 Ústavy právní názor Ústavního soudu, vyslovený v jeho rozhodnutích, zejména pak rozhodnutí – usnesení pléna č. j. Pl. ÚS 54/2000 ze dne 23. 1. 2001. Důvody, pro které se odchýlil od právního názoru krajského soudu, byť si byl vědom závaznosti právního názoru vyplývající z ustanovení § 250j odst. 3 o. s. ř., podrobně popsal v odůvodnění svého rozhodnutí, kde odkázal na výše citované usnesení pléna a dále na rozhodnutí ÚS č. j. II. 212/02 a IV. ÚS 239/02. Odůvodnění tohoto postupu shledává Nejvyšší správní soud dostačujícím, když je v daném případě patrné, že se nejedná o svévoli stěžovatele, nýbrž o aplikaci závazného výkladu, jenž učinil ve svém rozhodnutí v obdobném případě Ústavní soud. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že závěry stanoviska Pléna Ústavního soudu byly v daném případě plně aplikovatelné.
Krajský soud poté opětovně nové rozhodnutí stěžovatele pro nezákonnost zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, když se neztotožnil s názorem stěžovatele, že rozhodnutí Ústavního soudu, byť v obdobné věci, by mohlo být důvodem pro prolomení vázanosti právním názorem soudu dle ustanovení § 250j odst. 3 o. s. ř., nyní § 78 odst. 5 s. ř. s.. Nejvyšší správní soud však došel k závěru, že krajský soud pochybil, když opětovně při projednání žaloby odmítl akceptovat právní názor Ústavního soudu.
V této souvislosti je třeba zdůraznit, že výklad učiněný Ústavním soudem shledal zákonným taktéž Evropský soud pro lidská práva (dále jen „Soudní dvůr“), když stížnost žalobce č. 55728/00 prohlásil za nepřijatelnou pro zjevnou neopodstatněnost. Soudní dvůr dospěl k závěru, že se národní soudy věnovaly výkladu práva, opírajíc se o logické, gramatické a účelové prvky, které jasně vyslovily ve svých rozhodnutích. Soudy tak plnily úlohu, která jim byla svěřena v právním státě a přitom podle závěrů Ústavního soudu, které Soudní dvůr nezpochybňuje, nepřekročily rámec své hodnotící pravomoci vymezené. Podle Soudního dvoru on sám nemůže zpochybnit závěry vnitrostátních soudů, které z možných výkladů celního zákona určitou interpretaci zvolily, s tím, že taková interpretace nebyla nepředvídatelná nebo svévolná a tudíž neslučitelná se zásadou legality.
Nejvyšší správní soud je tak nucen konstatovat, že byl naplněn kasační důvod ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., když Krajský soud v Brně zrušil rozhodnutí stěžovatele pro nezákonnost a odmítl respektovat výklad učiněný Ústavním soudem.
Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek Krajského soudu v Brně dle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm je vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).
Při výkladu pojmu globální záruka je nutno vyjít zejména ze závěrů, které vyslovil Ústavní soud v usnesení pléna Pl. ÚS 54/2000, kde podal výklad tohoto pojmu s cílem sjednotit judikaturu v dané problematice. V novém rozhodnutí rozhodne krajský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti ( § 110 odst. 2 s. ř. s.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 23. září 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu