5 Afs 208/2016- 25 - text
5 Afs 208/2016 - 29
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: AGROKOOPERACE s.r.o., se sídlem Kelč 269, zastoupený JUDr. Ing. Pavlem Bürgerem, advokátem se sídlem Šrobárova 40, Praha 10, proti žalovaným: 1) Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, 2) Finanční úřad pro Zlínský kraj, se sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 8. 2016, č. j. 62 A 85/2016 - 33,
I. Řízení o části kasační stížnosti směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 8. 2016, č. j. 62 A 85/2016 – 33, v rozsahu, v němž byla odmítnuta žaloba na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného 2), s e z a s t a v u j e .
II. Ve zbytku s e kasační stížnost z a m í t á .
III. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o části kasační stížnosti, které bylo zastaveno.
IV. Žalovanému 1) s e náhrada nákladů řízení o zbývající části kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .
[24] Novelou provedenou zákonem č. 303/2011 Sb. byl přeformulován § 82 s. ř. s. a doplněn o oprávnění brojit proti zásahu též žalobou na určení jeho nezákonnosti. Současně byl pozměněn i § 85 s. ř. s. o nepřípustnosti zásahové žaloby tak, že nadále je žaloba nepřípustná, lze li se ochrany nebo nápravy domáhat jinými právními prostředky; to neplatí v případě, domáhá-li se žalobce pouze určení, že zásah byl nezákonný. Bylo třeba posoudit, co tato formulační změna znamená. Před novelou mohla být zásahová žaloba shledána nepřípustnou buď proto, že bylo možné domáhat se nápravy jinými právními prostředky, nebo proto, že se žalobce domáhal pouze deklaratorního výroku - určení nezákonnosti zásahu. V úvahu přirozeně připadalo též souběžné splnění obou předpokladů nepřípustnosti zásahové žaloby.
[25] Úzká vazba změny v § 85 na nově zavedenou přípustnost určovacích žalob (§ 82 s. ř. s.) vyplývá i z novelizačního bodu 47 zákona č. 303/2011 Sb., podle kterého se slovo „nebo“ nahrazuje slovy „to neplatí v případě“. Důvodová zpráva k zákonu č. 303/2011 Sb. neuvádí žádné podrobnosti ke změně konstrukce § 85. Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že úmyslem zákonodárce nebylo poskytnout určovacím zásahovým žalobám natolik odlišný procesní režim oproti ostatním zásahovým žalobám, že by u nich nebylo třeba zkoumat, zda se ochrany nebo nápravy nelze domáhat jinými právními prostředky.
[26] Zbývá tedy posoudit, jaký význam má slovní spojení „to neplatí v případě“, následující bezprostředně za středníkem v § 85 s. ř. s. V úvahu připadají dvě alternativy: buď spojení odkazuje na možnost domáhat se ochrany nebo nápravy jinými právními prostředky, která se nachází před středníkem. Ostatní ustanovení soudního řádu správního však nezavdávají důvod u určovacích zásahových žalob zcela rezignovat na subsidiární povahu zásahových žalob. Žaloba nebude nepřípustná jen proto, že se žalobce domáhá určovacího výroku, přestože právní předpis (správní řád) předpokládá v dané procesní situaci vydání rozhodnutí a není tak splněna podmínka nemožnosti domáhat se ochrany nebo nápravy jinými právními prostředky. Takto přípustné by pak musely být všechny žaloby označené jako určovací zásahové, bez ohledu na to, v čem žalobce zásah spatřuje. Tak tomu jistě není.
[27] Spojení „to neplatí“ je proto třeba vztáhnout k úvodu normy, k premise, že žaloba je nepřípustná. To koresponduje i předchozí právní úpravě. Jestliže soudní řád správní zapovídal zásahové žaloby domáhající se výhradně určení nezákonnosti zásahu, pak logicky musel považovat takové žaloby za nepřípustné. Pokud po novele s takovými žalobami výslovně počítá, výslovně též deklaruje, že zásahové určovací žaloby již nadále nepřípustné nejsou. Odpovědí, co neplatí v případě zásahových určovacích žalob, tedy je, že neplatí předpoklad jejich nepřípustnosti.
[28] Zatímco předchozí právní úprava obsahovala dva samostatné předpoklady nepřípustnosti zásahové žaloby (subsidiarita a určovací žaloby), po novele již ustanovení § 85 počítá pouze s prvním z nich a výslovně (ne zcela šťastně) vyjadřuje, že druhý z nich již neplatí. Princip subsidiarity zásahových žalob tak není novelou účinnou od 1. 1. 2012 dotčen a nadále platí i u určovacích zásahových žalob.“ Uvedený judikát byl následně potvrzen v řadě dalších rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, která zcela obdobně hodnotí též nepřípustnost deklaratorní zásahové žaloby v případě, lze-li se domáhat ochrany nikoliv žalobou proti rozhodnutí správního orgánu, ale nečinnostní žalobou (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2016, č. j. 9 As 294/2015 – 48, ze dne 4. 8. 2016, č. j. 10 As 125/2016 – 27, a ze dne 11. 8. 2016, č. j. 10 As 159/2016 – 24; k prvnímu z nich srov. rovněž usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1680/16). V opačném případě by totiž mohlo docházet k souběžnému posuzování téhož postupu žalovaných správních orgánů v rámci oddělených soudních řízení. Subsidiární pozice řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem ve vztahu k řízením o žalobách podle § 65 a násl. s. ř. s. a § 79 a násl. s. ř. s. proto vylučuje, aby se žalobce bránil žalobou podle § 82 a násl. s. ř. s. proti dílčím úkonům správního orgánu (správce daně) ve správním (daňovém) řízení, které nemají samy o sobě donucovací povahu, resp. proti nečinnostem tam, kde má správní orgán (správce daně) nakonec povinnost vydat rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s., samozřejmě za předpokladu, že žaloba podle § 65 a násl. s. ř. s., resp. podle § 79 a násl. s. ř. s. žalobci může poskytnout potřebnou ochranu proti nezákonnému postupu (příp. nečinnosti) správního orgánu (správce daně). Jak již bylo rekapitulováno, stěžovatel se v daném případě plně domohl soudní ochrany na základě nečinnostní žaloby, neboť krajský soud již zmiňovaným rozsudkem ze dne 17. 8. 2016, č. j. 62 A 72/2016 – 79, této nečinnostní žalobě vyhověl a žalovanému 2) přikázal, aby do 30 dnů od právní moci uvedeného rozsudku vydal rozhodnutí o úrocích z vratitelných přeplatků. Z částečného zpětvzetí kasační stížnosti dále vyplývá, že žalovaný 2) na základě citovaného rozsudku krajského soudu stěžovateli úrok z vratitelného přeplatku skutečně přiznal a že mu již byl rovněž zaplacen. Nejvyššímu správnímu soudu přitom nepřísluší, aby v nyní posuzované věci přezkoumával zákonnost uvedeného rozsudku krajského soudu, včetně otázky, zda stěžovateli v daném případě náleží podle výše citované judikatury Nejvyššího správního soudu, na niž se stěžovatel odvolával, v souvislosti s prodlevou při vyměření a následném zaplacení daných nadměrných odpočtů, úroky ve výši dle § 155 odst. 5 daňového řádu a zda měl správce daně povinnost o výši takto vzniklých úroků dle tohoto ustanovení rozhodnout, jak konstatoval krajský soud (k pozdějším obdobným případům, kde postup k odstranění pochybností nebyl ukončen do 31. 12. 2014, srov. též § 254a daňového řádu, zavedený novelou č. 267/2014 Sb., účinnou od 1. 1. 2015, ve spojení s čl. VII bodem 1 a 6 zákona č. 267/2014 Sb., a usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2016, č. j. 1 Afs 235/2014 – 50, odst. 19). V každém případě je naprosto nepochybné, že žaloba na ochranu proti nečinnosti představovala v dané věci účinný prostředek ochrany. Přípustnost žaloby proti nezákonnému zásahu by proto za těchto okolností zjevně postrádala smysl. Jakkoli krajský soud citovaným rozsudkem ze dne 17. 8. 2016, č. j. 62 A 72/2016 – 79, žalovanému 1) žádnou povinnost neuložil, neboť shledal, že povinnost vydat rozhodnutí o výši úroků z vratitelných přeplatků tížila ke dni rozhodování krajského soudu primárně žalovaného 2), je z odůvodnění rozsudku krajského soudu zcela zřejmé, že za nezákonný považuje rovněž postup žalovaného 1) spočívající v tom, že podnět stěžovatele k odstranění nečinnosti podle § 38 daňového řádu odložil jako nedůvodný. Za situace, kdy deklarování nezákonnosti nesprávného úředního postupu výrokem soudního rozhodnutí není podmínkou ani pro případné uplatnění nároku na náhradu škody, příp. nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, není skutečně zřejmé, jaký význam by takový deklaratorní výrok správního soudu pro stěžovatele měl mít. Nejvyšší správní soud tedy neshledal odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu nepřezkoumatelným, byť ho do určité míry korigoval, a zejména neshledal, že by krajský soud jakkoli pochybil, pokud zásahovou žalobu ve vztahu k žalovanému 1) dle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jako nepřípustnou odmítl. V. Závěr a náklady řízení Zdejší soud řízení o části kasační stížnosti, která byla vzata zpět, zastavil a zároveň dospěl k závěru, že zbývající část kasační stížnosti není důvodná, a proto ji v souladu s § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení o části kasační stížnosti, která byla zamítnuta, rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalovaný 1) měl v této věci úspěch, příslušelo by mu tedy vůči stěžovateli právo na náhradu nákladů důvodně vynaložených v řízení o dané části kasační stížnosti, z obsahu spisu však plyne, že mu v tomto řízení žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly. O náhradě nákladů řízení o části kasační stížnosti, která byla vzata zpět, rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s., podle nichž nemá žádný z účastníků řízení o kasační stížnosti právo na náhradu jeho nákladů, bylo-li řízení zastaveno. Stěžovatel by však měl proti žalovanému 2) právo na náhradu nákladů řízení, pokud by vzal danou část kasační stížnosti zpět pro pozdější chování žalovaného 2). Stěžovatel v této souvislosti skutečně uvedl, že vzal svou kasační stížnost částečně zpět výlučně proto, že žalovaný 2) „přestal být nečinný a v návaznosti na rozhodnutí Krajského soudu v Brně (…) přiznal stěžovateli úrok z vratitelného přeplatku, který následně stěžovateli i zaplatil“. Nicméně vzhledem k tomu, že je z výše předestřené argumentace zjevné, že rovněž zásahová žaloba proti postupu žalovaného 2) byla krajským soudem v důsledku své subsidiarity zcela správně odmítnuta jako nepřípustná, rozhodl Nejvyšší správní soud o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dané části kasační stížnosti. Stěžovateli nepřísluší v souvislosti se zastavením řízení o části kasační stížnosti nárok na vrácení soudního poplatku, neboť i zbývající část kasační stížnosti, o níž soud rozhodl meritorně, podléhá soudnímu poplatku ve výši 5000 Kč, proto soud k vrácení poplatku nepřistoupil. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.). V Brně dne 15. prosince 2016 JUDr. Jakub Camrda předseda senátu