934 Věc: Spor o pravomoc mezi Českým telekomunikačním úřadem a Obvodním sou- dem pro Prahu 3, za účasti žalobce - akciové společnosti U. - a žalované AnnyH., ve věci žaloby o zaplacení částky 9489,10 Kč s příslušenstvím. Dne 8. 2. 2005 se obrátil Český tele- komunikační úřad na zvláštní senát s ná- vrhem na rozhodnutí sporu o pravomoc (kompetenčního sporu) podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, který vznikl mezi ním a Obvodním soudem pro Prahu 3 ve věci tohoto soudu, u něhož podal žalobu žalobce U., a.
s., proti žalované Anně H. o částku 9489,10 Kč s příslušenstvím. Ze spisu vyplynuly tyto skutečnosti: Uvedená žaloba byla podána u Ob- vodního soudu pro Prahu 3 dne 30. 1. 2003. Podle žalobního tvrzení uzavřel žalobce dne 6. 3. 2001 s žalovanou „Smlouvu o dodávce služeb“ v níž se za- vázal poskytovat žalované jí objednané služby. Žalovaná se naproti tomu zaváza- la žalobci měsíčně hradit dodávku těch- to služeb, tuto povinnost však nepinila ode dne uzavření smlouvy až do 30. 10. 2001, kdy byla deaktivována přístupová karta umožňující příjem programové na- bídky ze satelitního signálu.
Žalovaná nereagovala ani na několik upomínek, které jí žalobce zaslal; proto žalobce sou- du navrhl, aby žalované uložil povinnost uhradit mu 9489,10 Kč jako cenu za do- dané služby, včetně úroku z prodlení, ja- kož i náklady řízení. Obvodní soud pro Prahu 3 svým usnesením ze dne 29. 4. 2004 řízení 0 Ža- lobě zastavil s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Českému telekomunikačnímu úřadu. V odůvodně- ní uvedl, že podle „f 95 odst. 1“ (blíže ne- určeno) zákona č. 151/2000 Sb., o teleko- munikacích, je k rozhodování o této věci příslušný Český telekomunikační úřad.
804 V návrhu na řešení kompetenčního sporu správní úřad naproti tomu upo- zornil na definici telekomunikační služ- by podle $ 2 odst. 5 zákona o telekomu- nikacích jako služby, jejíž poskytování spočívá zcela nebo zčásti v přepravě ne- bo směrování informací telekomunikač- ními sítěmi třetím osobám, a srovnal ji se zněním smlouvy uzavřené mezi žalob- cem a žalovanou: žalobce se zde zavázal „dodávat signál nabízených programů“ do zařízení, které se skládá z digitálního satelitního přijímače, přístupové karty a satelitní antény s konvertorem.
Takto popsaná služba však není telekomuni- kační službou a žalobce není poskytova- telem takové služby, neboť ani zčásti ne- zajišťuje směrování nebo přepravu informací telekomunikační sítí mezi její- mi koncovými body. Telekomunikační službou je nepochybně distribuce TV a R programů z družice; tuto činnost však neposkytuje žalobce, nýbrž provo- zovatel družicového spoje ve prospěch provozovatele vysílání. Soubor přijímací satelitní antény, svodového kabelu a satelitního přijíma- če, který žalobce pronajímá, není teleko- munikační sítí, tj.
funkčně propojeným souborem telekomunikačních zařízení k přepravě informací mezi koncovými body této sítě nebo souborem rádiových zařízení k přepravě informací nebo je- jich vzájemnou kombinací. Telekomuni- kační síť se vyznačuje minimálně dvěma koncovými body, mezi nimiž se přepra- vují informace; přijímací satelitní anténa však takovým bodem není. Nelze použít ani analogii se sítí určenou výhradně k jednosměrnému šíření televizních ne- bo rozhlasových signálů po vedení ve smyslu $ 2 odst. 3 zákona o telekomuni- kacích, neboť zde není splněna podmín- ka veřejnosti sítě.
O veřejnou telekomu- nikační síť tedy nejde - na rozdíl od dodávky televizních a rozhlasových pro- gramů prostřednictvím veřejné pevné telekomunikační sítě provozované na ut- čitém území, kde žalobce zajišťuje pře- pravu a směrování informací mezi hlav- ní stanicí této sítě a jejími koncovými body jako veřejnou telekomunikační službu a kde spory mezi poskytovatelem této služby a účastníky o finanční plnění vyplývající ze smlouvy o poskytování tele- komunikačních služeb rozhoduje Český telekomunikační úřad.
V této věci není dána pravomoc Českého telekomuni- kačního úřadu ani podle $ 95 bodu 1 písm. c), ani podle $ 95 bodu 8 písm. d) zákona o telekomunikacích; zvláštní se- nát by proto měl vyslovit, že rozhodovat ve věci přísluší Obvodnímu soudu pro Prahu 3. Zvláštní senát vyslovil, že k rozhodo- vání ve věci je příslušný Český telekomu- nikační úřad. Z odůvodnění: Jelikož zvláštní senát rozhoduje o kompetenčním sporu podle skutkové- ho a právního stavu ke dni svého rozhod- nutí (srov. č. 485/2005 Sb.
NSS), je třeba nejprve uvést, že zákon č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích, výklad jehož usta- novení se mezi správním úřadem a sou- dem stal sporným, byl k 1. 5. 2005 zrušen zákonem č. 127/2005 Sb., o elektronic- kých komunikacích a o změně někte- rých souvisejících zákonů (zákon o elek- tronických komunikacích). Tento zákon nahradil pojem „telekomunikační služ- ba“ šířeji vymezeným pojmem „služba elektronických komunikací“; někdejší „provozovatel telekomunikačních slu- žeb“ je zde zahrnut do širšího pojmu „osoba vykonávající komunikační čin- nost“.
Za zmínku též stojí, že tímto záko- nem byl zrušen Český telekomunikační úřad zřízený podle zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích [$ 148 písm. a) zá- kona o elektronických komunikacích], a současně byl zřízen Český telekomuni- kační úřad (legislativní zkratkou označo- ván jako „Úřadď“) s nově vymezenou pů- sobností ($ 3 odst. 1 zákona). Ustanovení $ 108 odst. 1 písm. g) zá- kona o elektronických komunikacích za- kládá pravomoc Úřadu rozhodovat ve sporech tam, kde tak stanoví tento zá- kon; podle $ 129 odst.
1 zákona pak Úřad rozhoduje spory mezi osobou vykonáva- jící komunikační činnost ($ 7) na straně jedné, a účastníkem, popřípadě uživate- lem, na straně druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto záko- nem nebo na jeho základě. Jak plyne z listin založených v soud- ním spisu, obsahem „Smlouvy o dodáv- ce služeb“ uzavřené mezi stranami pů- vodního řízení byla na straně žalobce povinnost dodávat žalované „signál pro- gramů“ obsažených v aktuální progra- mové nabídce, jakož i služby s tím souvi- sející; z dalších ustanovení smluvních podmínek je zřejmé, že poskytovaný sig- nál je digitálním satelitním signálem při- jímaným prostřednictvím souboru zaří- zení.
Povinnosti žalobce dodávat signál odpovídala povinnost žalované v měsíč- ních intervalech hradit žalobci tuto služ- bu v souladu se smlouvou; tuto povin- nost žalovaná porušila. Jak sám Úřad uvádí ve svém návrhu, jeho vlastní pra- vomoc rozhodovat spory o finanční pl- nění by byla dána tam, kde by se smlouva mezi žalobcem a žalovanou týkala do- dávky televizních programů prostřed- 805 934 nictvím veřejné telekomunikační sítě do koncových bodů (kteroužto službu ža- lobce také poskytuje). Tomuto náhledu Úřadu ostatně přisvědčuje i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11.
1. 2006, čj. 6 A 89/2002-95, v němž soud za telekomunikační službu poskytovanou prostřednictvím televizního kabelového rozvodu (který je veřejnou telekomuni- kační sítí ve smyslu zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích) označil nejen dodávku televizního signálu, ale též do- dávku televizního programu. Úřad však zpochybňuje, že by telekomunikační službou byla i dodávka programů pro- střednictvím digitálního satelitního sig- nálu, protože přijímací satelitní anténa není koncovým bodem. Tento argument ale za účinnosti zákona o elektronických komunikacích, který nahradil dosavadní úpravu zákona o telekomunikacích, již není pro věc určující.
Telekomunikační služba byla do 30. 4. 2004 vymezena jako služba, jejíž poskytování spočívá zcela nebo zčásti v přepravě nebo směrování informací te- lekomunikačními sítěmi třetím osobám ($ 2 odst. 7 zákona o telekomunikacích, ve znění účinném k 30. 4. 2004); služba elektronických komunikací spočívá po- dle nové zákonné definice zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elek- tronických komunikací [$ 2 písm. n) zá- kona o elektronických komunikacích). Jak ve zrušeném zákoně o telekomunika- cích, tak v novém zákoně o elektronic- kých komunikacích je tedy telekomuni- kační služba, resp.
služba elektronických komunikací, definována jednak charak- terem přenášených impulsů, jednak po- vahou sítě, jejímž prostřednictvím je po- skytována (tedy „telekomunikační sítě“ nebo „sířě elektronických komunika- cí“). Ve věci není sporu o tom, že žalobce - prostřednictvím souboru zařízení - za- 806 jišťoval pro žalovanou přenos a příjem satelitního signálu; zbývá proto posou- dit, zda se tak dělo po síti elektronických komunikací. Sítí elektronických komunikací se podle $ 2 písm. h) zákona o elektronic- kých komunikacích rozumí „přenosové systémy, popřípadě spojovací nebo smě- rovací zařízení a jiné prostředky, které umožňují přenos signálů po vedení, rá- diem, optickými nebo jinými elektro- magnetickými prostředky, včetně druži- cových sítí, pevných sítí s komutací okruhů nebo paketů a mobilních zem- ských sítí, sítí pro rozvod elektrické energie v rozsahu, v jakém jsou použí- vány pro přenos signálů, sítí pro rozhla- sové a televizní vysílání a sítí kabelové televize, bez ohledu na druh přenášené informace“.
Z popisu služby, kterou ža- lobce žalobkyni poskytoval, i z návrhu Úřadu je přitom zřejmé, že signál přijí- maný satelitní anténou instalovanou u žalované byl vysílán a přenášen ze sate- litu (družice) prostřednictvím elektro- magnetického vlnění. Taková síť je pak nepochybně přenosovým systémem, kte- rý umožňuje přenos signálů elektromag- netickými prostředky, a navíc slouží k te- leviznímu vysílání. Na právním posouzení věci nic nemění skutečnost, že službu spočívající v distribuci televizních pro- gramů z družice neposkytuje žalobce ja- kožto provozovatel vysílání, nýbrž zahra- niční společnost, která je provozovatelem družicového spoje.
Jak provozovatel dru- žicového spoje, tak provozovatel vysílání jsou totiž osobami vykonávajícími komu- nikační činnost: zatímco však prvý z nich dodává své služby provozovate- lům vysílání, tito provozovatelé sami do- dávají služby koncovým uživatelům. Ne- ní přitom důležité, že žalobce sám neprovozuje družicový spoj, neboť vlast- ní úplné technické zázemí není podmín- kou poskytování služby elektronických komunikací: podstatné je, že žalobce za- „jišťuje dodávku signálu, resp. programů, prostřednictvím sítě, která odpovídá zá- konné definici sítě elektronických ko- munikací.
(Pro účely rozhodování o pra- vomoci lze ponechat stranou rozdíly mezi „dodávkou signálu“ a „dodávkou programu“, jak je popsal rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozhodnu- ti uvedeném shora: obě tyto služby jsou totiž podle tohoto rozhodnutí telekomu- nikačními službami, a tím spíše jsou i službami elektronických komunikací.) Smluvní povinnost platit měsíční po- platky za poskytovanou službu, již žalo- vaná porušila, je tak zároveň povinností uloženou na základě zákona o elektro- nických komunikacích: ten v $ 64 odst.
1 stanoví, že uživatel veřejně dostupné služby elektronických komunikací [tako- vou službou je přitom i služba poskyto- vaná žalobcem, neboť z jejího využívání není nikdo předem vyloučen - srov, $ 2 písm. o) zákona o elektronických komu- nikacích] je povinen uhradit za poskyt- nutou službu cenu ve výši platné v době poskytnutí této stužby. O sporech, které vznikly mezi osobou vykonávající komu- nikační činnost a uživatelem ohledně té- to povinnosti, rozhoduje Úřad ($ 129 odst. 1 zákona o elektronických komuni- kacích).
Rozhodování o nárocích plynou- cích z porušení povinnosti platit za dodávku televizních programů prostřed- nictvím satelitního signálu proto nepří- sluší soudu, nýbrž správnímu úřadu. 935 Daň z příjmů: zdaňování při spolupráci manželů k 6 13 a $ 25 odst. 1 písm. u) zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro zdaňovací období roku 1999 I. Jestliže daňový subjekt netvrdil, že smlouvou upravil rozsah společné- ho jmění manželů ve smyslu $ 143a a $ 144 občanského zákoníku, ani tako- vou smlouvu nedoložil, musí správce daně za součást společného jmění manželů považovat i prostředky daňového subjektu určené k podnikání.
V důsledku toho nemohlo dojít k plnění ze smlouvy 0 dílo uzavřené mezi daňovým subjektem a jeho manželkou.
II. V případě, kdy daňový subjekt nerozdělí své příjmy z podnikání nebo z jiné samostatné činnosti dle 6 13 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, je správce daně oprávněn zkoumat, zda výdaj daňového subjektu, tj. částka uhrazená na základě účetního dokladu manželce daňového sub- jektu za provedené práce (služby), není výdajem na osobní potřebu poplat- níka [$ 25 odst. 1 písm. u) citovaného zákona).
934 Věc: Spor o pravomoc mezi Českým telekomunikačním úřadem a Obvodním sou- dem pro Prahu 3, za účasti žalobce - akciové společnosti U. - a žalované AnnyH., ve věci žaloby o zaplacení částky 9489,10 Kč s příslušenstvím. Dne 8. 2. 2005 se obrátil Český tele- komunikační úřad na zvláštní senát s ná- vrhem na rozhodnutí sporu o pravomoc (kompetenčního sporu) podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, který vznikl mezi ním a Obvodním soudem pro Prahu 3 ve věci tohoto soudu, u něhož podal žalobu žalobce U., a.
s., proti žalované Anně H. o částku 9489,10 Kč s příslušenstvím. Ze spisu vyplynuly tyto skutečnosti: Uvedená žaloba byla podána u Ob- vodního soudu pro Prahu 3 dne 30. 1. 2003. Podle žalobního tvrzení uzavřel žalobce dne 6. 3. 2001 s žalovanou „Smlouvu o dodávce služeb“ v níž se za- vázal poskytovat žalované jí objednané služby. Žalovaná se naproti tomu zaváza- la žalobci měsíčně hradit dodávku těch- to služeb, tuto povinnost však nepinila ode dne uzavření smlouvy až do 30. 10. 2001, kdy byla deaktivována přístupová karta umožňující příjem programové na- bídky ze satelitního signálu.
Žalovaná nereagovala ani na několik upomínek, které jí žalobce zaslal; proto žalobce sou- du navrhl, aby žalované uložil povinnost uhradit mu 9489,10 Kč jako cenu za do- dané služby, včetně úroku z prodlení, ja- kož i náklady řízení. Obvodní soud pro Prahu 3 svým usnesením ze dne 29. 4. 2004 řízení 0 Ža- lobě zastavil s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Českému telekomunikačnímu úřadu. V odůvodně- ní uvedl, že podle „f 95 odst. 1“ (blíže ne- určeno) zákona č. 151/2000 Sb., o teleko- munikacích, je k rozhodování o této věci příslušný Český telekomunikační úřad.
804 V návrhu na řešení kompetenčního sporu správní úřad naproti tomu upo- zornil na definici telekomunikační služ- by podle $ 2 odst. 5 zákona o telekomu- nikacích jako služby, jejíž poskytování spočívá zcela nebo zčásti v přepravě ne- bo směrování informací telekomunikač- ními sítěmi třetím osobám, a srovnal ji se zněním smlouvy uzavřené mezi žalob- cem a žalovanou: žalobce se zde zavázal „dodávat signál nabízených programů“ do zařízení, které se skládá z digitálního satelitního přijímače, přístupové karty a satelitní antény s konvertorem.
Takto popsaná služba však není telekomuni- kační službou a žalobce není poskytova- telem takové služby, neboť ani zčásti ne- zajišťuje směrování nebo přepravu informací telekomunikační sítí mezi její- mi koncovými body. Telekomunikační službou je nepochybně distribuce TV a R programů z družice; tuto činnost však neposkytuje žalobce, nýbrž provo- zovatel družicového spoje ve prospěch provozovatele vysílání. Soubor přijímací satelitní antény, svodového kabelu a satelitního přijíma- če, který žalobce pronajímá, není teleko- munikační sítí, tj.
funkčně propojeným souborem telekomunikačních zařízení k přepravě informací mezi koncovými body této sítě nebo souborem rádiových zařízení k přepravě informací nebo je- jich vzájemnou kombinací. Telekomuni- kační síť se vyznačuje minimálně dvěma koncovými body, mezi nimiž se přepra- vují informace; přijímací satelitní anténa však takovým bodem není. Nelze použít ani analogii se sítí určenou výhradně k jednosměrnému šíření televizních ne- bo rozhlasových signálů po vedení ve smyslu $ 2 odst. 3 zákona o telekomuni- kacích, neboť zde není splněna podmín- ka veřejnosti sítě.
O veřejnou telekomu- nikační síť tedy nejde - na rozdíl od dodávky televizních a rozhlasových pro- gramů prostřednictvím veřejné pevné telekomunikační sítě provozované na ut- čitém území, kde žalobce zajišťuje pře- pravu a směrování informací mezi hlav- ní stanicí této sítě a jejími koncovými body jako veřejnou telekomunikační službu a kde spory mezi poskytovatelem této služby a účastníky o finanční plnění vyplývající ze smlouvy o poskytování tele- komunikačních služeb rozhoduje Český telekomunikační úřad.
V této věci není dána pravomoc Českého telekomuni- kačního úřadu ani podle $ 95 bodu 1 písm. c), ani podle $ 95 bodu 8 písm. d) zákona o telekomunikacích; zvláštní se- nát by proto měl vyslovit, že rozhodovat ve věci přísluší Obvodnímu soudu pro Prahu 3. Zvláštní senát vyslovil, že k rozhodo- vání ve věci je příslušný Český telekomu- nikační úřad. Z odůvodnění: Jelikož zvláštní senát rozhoduje o kompetenčním sporu podle skutkové- ho a právního stavu ke dni svého rozhod- nutí (srov. č. 485/2005 Sb.
NSS), je třeba nejprve uvést, že zákon č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích, výklad jehož usta- novení se mezi správním úřadem a sou- dem stal sporným, byl k 1. 5. 2005 zrušen zákonem č. 127/2005 Sb., o elektronic- kých komunikacích a o změně někte- rých souvisejících zákonů (zákon o elek- tronických komunikacích). Tento zákon nahradil pojem „telekomunikační služ- ba“ šířeji vymezeným pojmem „služba elektronických komunikací“; někdejší „provozovatel telekomunikačních slu- žeb“ je zde zahrnut do širšího pojmu „osoba vykonávající komunikační čin- nost“.
Za zmínku též stojí, že tímto záko- nem byl zrušen Český telekomunikační úřad zřízený podle zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích [$ 148 písm. a) zá- kona o elektronických komunikacích], a současně byl zřízen Český telekomuni- kační úřad (legislativní zkratkou označo- ván jako „Úřadď“) s nově vymezenou pů- sobností ($ 3 odst. 1 zákona). Ustanovení $ 108 odst. 1 písm. g) zá- kona o elektronických komunikacích za- kládá pravomoc Úřadu rozhodovat ve sporech tam, kde tak stanoví tento zá- kon; podle $ 129 odst.
1 zákona pak Úřad rozhoduje spory mezi osobou vykonáva- jící komunikační činnost ($ 7) na straně jedné, a účastníkem, popřípadě uživate- lem, na straně druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto záko- nem nebo na jeho základě. Jak plyne z listin založených v soud- ním spisu, obsahem „Smlouvy o dodáv- ce služeb“ uzavřené mezi stranami pů- vodního řízení byla na straně žalobce povinnost dodávat žalované „signál pro- gramů“ obsažených v aktuální progra- mové nabídce, jakož i služby s tím souvi- sející; z dalších ustanovení smluvních podmínek je zřejmé, že poskytovaný sig- nál je digitálním satelitním signálem při- jímaným prostřednictvím souboru zaří- zení.
Povinnosti žalobce dodávat signál odpovídala povinnost žalované v měsíč- ních intervalech hradit žalobci tuto služ- bu v souladu se smlouvou; tuto povin- nost žalovaná porušila. Jak sám Úřad uvádí ve svém návrhu, jeho vlastní pra- vomoc rozhodovat spory o finanční pl- nění by byla dána tam, kde by se smlouva mezi žalobcem a žalovanou týkala do- dávky televizních programů prostřed- 805 934 nictvím veřejné telekomunikační sítě do koncových bodů (kteroužto službu ža- lobce také poskytuje). Tomuto náhledu Úřadu ostatně přisvědčuje i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11.
1. 2006, čj. 6 A 89/2002-95, v němž soud za telekomunikační službu poskytovanou prostřednictvím televizního kabelového rozvodu (který je veřejnou telekomuni- kační sítí ve smyslu zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích) označil nejen dodávku televizního signálu, ale též do- dávku televizního programu. Úřad však zpochybňuje, že by telekomunikační službou byla i dodávka programů pro- střednictvím digitálního satelitního sig- nálu, protože přijímací satelitní anténa není koncovým bodem. Tento argument ale za účinnosti zákona o elektronických komunikacích, který nahradil dosavadní úpravu zákona o telekomunikacích, již není pro věc určující.
Telekomunikační služba byla do 30. 4. 2004 vymezena jako služba, jejíž poskytování spočívá zcela nebo zčásti v přepravě nebo směrování informací te- lekomunikačními sítěmi třetím osobám ($ 2 odst. 7 zákona o telekomunikacích, ve znění účinném k 30. 4. 2004); služba elektronických komunikací spočívá po- dle nové zákonné definice zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elek- tronických komunikací [$ 2 písm. n) zá- kona o elektronických komunikacích). Jak ve zrušeném zákoně o telekomunika- cích, tak v novém zákoně o elektronic- kých komunikacích je tedy telekomuni- kační služba, resp.
služba elektronických komunikací, definována jednak charak- terem přenášených impulsů, jednak po- vahou sítě, jejímž prostřednictvím je po- skytována (tedy „telekomunikační sítě“ nebo „sířě elektronických komunika- cí“). Ve věci není sporu o tom, že žalobce - prostřednictvím souboru zařízení - za- 806 jišťoval pro žalovanou přenos a příjem satelitního signálu; zbývá proto posou- dit, zda se tak dělo po síti elektronických komunikací. Sítí elektronických komunikací se podle $ 2 písm. h) zákona o elektronic- kých komunikacích rozumí „přenosové systémy, popřípadě spojovací nebo smě- rovací zařízení a jiné prostředky, které umožňují přenos signálů po vedení, rá- diem, optickými nebo jinými elektro- magnetickými prostředky, včetně druži- cových sítí, pevných sítí s komutací okruhů nebo paketů a mobilních zem- ských sítí, sítí pro rozvod elektrické energie v rozsahu, v jakém jsou použí- vány pro přenos signálů, sítí pro rozhla- sové a televizní vysílání a sítí kabelové televize, bez ohledu na druh přenášené informace“.
Z popisu služby, kterou ža- lobce žalobkyni poskytoval, i z návrhu Úřadu je přitom zřejmé, že signál přijí- maný satelitní anténou instalovanou u žalované byl vysílán a přenášen ze sate- litu (družice) prostřednictvím elektro- magnetického vlnění. Taková síť je pak nepochybně přenosovým systémem, kte- rý umožňuje přenos signálů elektromag- netickými prostředky, a navíc slouží k te- leviznímu vysílání. Na právním posouzení věci nic nemění skutečnost, že službu spočívající v distribuci televizních pro- gramů z družice neposkytuje žalobce ja- kožto provozovatel vysílání, nýbrž zahra- niční společnost, která je provozovatelem družicového spoje.
Jak provozovatel dru- žicového spoje, tak provozovatel vysílání jsou totiž osobami vykonávajícími komu- nikační činnost: zatímco však prvý z nich dodává své služby provozovate- lům vysílání, tito provozovatelé sami do- dávají služby koncovým uživatelům. Ne- ní přitom důležité, že žalobce sám neprovozuje družicový spoj, neboť vlast- ní úplné technické zázemí není podmín- kou poskytování služby elektronických komunikací: podstatné je, že žalobce za- „jišťuje dodávku signálu, resp. programů, prostřednictvím sítě, která odpovídá zá- konné definici sítě elektronických ko- munikací.
(Pro účely rozhodování o pra- vomoci lze ponechat stranou rozdíly mezi „dodávkou signálu“ a „dodávkou programu“, jak je popsal rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozhodnu- ti uvedeném shora: obě tyto služby jsou totiž podle tohoto rozhodnutí telekomu- nikačními službami, a tím spíše jsou i službami elektronických komunikací.) Smluvní povinnost platit měsíční po- platky za poskytovanou službu, již žalo- vaná porušila, je tak zároveň povinností uloženou na základě zákona o elektro- nických komunikacích: ten v $ 64 odst.
1 stanoví, že uživatel veřejně dostupné služby elektronických komunikací [tako- vou službou je přitom i služba poskyto- vaná žalobcem, neboť z jejího využívání není nikdo předem vyloučen - srov, $ 2 písm. o) zákona o elektronických komu- nikacích] je povinen uhradit za poskyt- nutou službu cenu ve výši platné v době poskytnutí této stužby. O sporech, které vznikly mezi osobou vykonávající komu- nikační činnost a uživatelem ohledně té- to povinnosti, rozhoduje Úřad ($ 129 odst. 1 zákona o elektronických komuni- kacích).
Rozhodování o nárocích plynou- cích z porušení povinnosti platit za dodávku televizních programů prostřed- nictvím satelitního signálu proto nepří- sluší soudu, nýbrž správnímu úřadu. 935 Daň z příjmů: zdaňování při spolupráci manželů k 6 13 a $ 25 odst. 1 písm. u) zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro zdaňovací období roku 1999 I. Jestliže daňový subjekt netvrdil, že smlouvou upravil rozsah společné- ho jmění manželů ve smyslu $ 143a a $ 144 občanského zákoníku, ani tako- vou smlouvu nedoložil, musí správce daně za součást společného jmění manželů považovat i prostředky daňového subjektu určené k podnikání.
V důsledku toho nemohlo dojít k plnění ze smlouvy 0 dílo uzavřené mezi daňovým subjektem a jeho manželkou.
II. V případě, kdy daňový subjekt nerozdělí své příjmy z podnikání nebo z jiné samostatné činnosti dle 6 13 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, je správce daně oprávněn zkoumat, zda výdaj daňového subjektu, tj. částka uhrazená na základě účetního dokladu manželce daňového sub- jektu za provedené práce (služby), není výdajem na osobní potřebu poplat- níka [$ 25 odst. 1 písm. u) citovaného zákona).
Pro posouzení, zda se v daném přípa- dě jedná o pracovněprávní nebo jiný vztah mezi manžely, je třeba pozname- nat, jaké mohou nastat případy spolu- práce manželů: v úvahu přicházejí tři možné formy, a to 1) dosahování příjmů za spolupráce druhého z manželů, 2) podnikatelská činnost obou manželů v rámci sdružení bez právní subjektivity podle ustanovení $ 829 a násl. občanské- ho zákoníku, nebo 3) manžel i manželka provozují vlastní podnikatelskou čin- nost nezávisle na sobě. Jelikož nebylo ve správním řízení ani v řízení před sou- dem I.
stupně prokázáno, že manželka stěžovatele provozuje vlastní podnika- telskou činnost (to nepřímo potvrzuje stěžovatel ve své kasační stížnosti uvede- ním podmiňovacího způsobu), ani neby- la prokázána existence sdružení dle bo- du 2), připadá v úvahu spolupráce manželů dle ustanovení $ 13 zákona o daních z příjmů. Ustanovení $ 13 zákona o daních z příjmů, platného v době provádění da- ňové kontroly, o výpočtu příjmů spolu- pracujících osob říká, že příjmy dosaže- né při podnikání nebo jiné samostatné výdělečné činnosti [$ 7 odst.
1 písm. a) až C) a odst. 2] provozované za spoluprá- ce druhého z manželů a výdaje vynalože- né na jejich dosažení, zajištění a udržení se rozdělují tak, aby podíl připadající na spolupracujícího manžela (manželku) nečinil více než 50 %; přitom částka při- padající na spolupracujícího manžela (manželku), o kterou příjmy přesahují výdaje, smí činit nejvýše 540 000 Kč při spolupráci po celé zdaňovací období ne- bo 45 000 Kč za každý i započatý měsíc této spolupráce. V ostatních případech spolupráce manžela (manželky) a ostat- ních osob žijících v domácnosti s poplat- níkem, popřípadě za spolupráce jen ostatních osob žijících v domácnosti s poplatníkem, se příjmy dosažené při podnikání nebo jiné samostatné výdě- lečné činnosti rozdělují na spolupracují- cí osoby tak, aby jejich podíl na společ- ných příjmech a výdajích činil v úhrnu nejvýše 30 %; přitom částka připadající 809 936 v úhrnu na spolupracující osoby, o kte- rou příjmy přesahují výdaje, smí Činit nejvýše 180 000 Kč při spolupráci po ce- lé zdaňovací období nebo 15 000 Kč za každý i započatý měsíc spolupráce.
U spolupracujícího manžela (manželky) a dalších spolupracujících osob musí být přitom výše podílu na společných příj- mech a výdajích stejná. Příjmy a výdaje nelze rozdělovat na děti až do ukončení jejich povinné školní docházky a na děti a manžela (manželku), pokud jsou uplat- ňovány jako osoby vyživované ($ 15). Z uvedeného vyplývá, že se stěžovatel ve své kasační stížnosti upíná na ne- správný výklad ustanovení $ 13 zákona o daních z příjmů, když zaměňuje výslov- ně uvedenou dispozici normy ve znění „se rozdělují tak, ..“ za zákonem danou možnost volit daný postup.
S tímto názo- rem se nelze ztotožnit vzhledem k dikci zákona; tím spíše z ní nelze vyvozovat ne- zákonnost rozsudku soudu I stupně. Rovněž vůle subjektů v daném případě nemohla být podrobena průzkumu: bylo třeba zabývat se objektivním stavem věci. Danou možnost aplikovat ustanovení $ 13 zákona o daních z příjmů však stě- žovatel nevyužil, čímž vyčerpal všechny zákonné formy spolupráce manželů; proto musel správce daně dále zkoumat, zda došlo mezi manžely k pracovněpráv- nímu vztahu. Tento vztah dle ustanovení $ 269 zákoníku práce nemůže vzniknout mezi manžely.
Správce daně proto dále zkoumal, zda napadený výdaj lze podřa- dit pod ustanovení $ 25 odst. 1 písm. u) zákona o daních z příjmů (za výdaje - ná- klady - vynaložené k dosažení, zajištění a udržení příjmů pro daňové účely nelze uznat zejména výdaje na osobní potřebu poplatníka). Vzhledem k tomu, že žalova- ný zpochybnil řádnou existenci smlouvy o dílo dle občanského zákoníku mezi manžely (poukázal na možnost považo- vat ji za simulovaný právní úkon), dotázal se stěžovatele na existenci a rozsah úpra- vy společného jmění manželů, aby mohl vzít za prokázané plnění z této smlouvy.
Stěžovatel k výzvě nic nepředložil ani netvrdil, že by k úpravě rozsahu společ- ného jmění došlo; proto ve smyslu usta- novení $ 143a a $ 144 občanského záko- níku správci daně nezbylo než považovat za součást společného jmění manželů i prostředky stěžovatele určené k podni- kání. Z výše uvedeného nelze dovodit, že došlo k plnění ze smlouvy o dílo, jelikož stěžovatel plnil fakticky ze společného jmění manželů manželce, tedy z toho, co patří i jí. Správce daně tedy postupoval správně, pokud nekvalifikoval dotčenou smlouvu jako smlouvu 0 dílo.
936 Daň z nemovitostí: ukončení nájemního vztahu k pozemkům, jejichž hranice v terénu neexistují k $ 3 odst. 2 zákona ČNR č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění účinném k 31. 12. 2002 k $ 22 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (v textu též „zákon o půdě“)* »Y Vsoučasném znění odst. 2. 810 Vznikl-li nájemní vztah mezi dosavadním uživatelem a vlastníkem země- dělského pozemku podle $ 22 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlast- nických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a je-li pozemek pro vlastníka nepřístupný, neskončí nájemní vztah na základě výpovědi před provedením pozemkových úprav.
Pozemek musí být přístupný jak ve smyslu faktickém, tak ve smyslu právním; nepostačí proto, zajistíli nájem- ce vlastníkovi přístup na jeho pozemky přes pozemky jiných vlastníků, kte- ré má nájemce sám jen pronajaté. Nájemní vztah v takovém případě trvá i nadále a poplatníkem daně z nemovitostí zůstává nájemce pozemků (6 3 odst. 2 zákona ČNR č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí).
Antonín N. proti Finančnímu ředitelství v Ostravě o daň z příjmů, o kasační stíž-