č. 35/1993 Sb. a č. 255/1994 Sb. (v textu též „daňový řád“) Zrušení či změny rozhodnutí správce daně, kterými byla stěžovateli vy- měřena daň z převodu nemovitostí, lze v daňovém řízení dosáhnout jen opravnými prostředky upravenými v zákoně ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Vznik přeplatku na této dani za rok 1996 z důvodu nezá- konnosti rozhodnutí žalovaného nelze dovozovat jen proto, že Ústavní soud nálezem v konkrétní věci jiného účastníka rozhodl o tom, že u něj by- la napadená rozhodnutí vydána v rozporu s právními předpisy (zde: II. ÚS 485/98 ve věci ústavní stížnosti města Stříbra).
č. 35/1993 Sb. a č. 255/1994 Sb. (v textu též „daňový řád“) Zrušení či změny rozhodnutí správce daně, kterými byla stěžovateli vy- měřena daň z převodu nemovitostí, lze v daňovém řízení dosáhnout jen opravnými prostředky upravenými v zákoně ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Vznik přeplatku na této dani za rok 1996 z důvodu nezá- konnosti rozhodnutí žalovaného nelze dovozovat jen proto, že Ústavní soud nálezem v konkrétní věci jiného účastníka rozhodl o tom, že u něj by- la napadená rozhodnutí vydána v rozporu s právními předpisy (zde: II. ÚS 485/98 ve věci ústavní stížnosti města Stříbra).
Dle $ 18 odst 1 zákona ČNR č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani da- rovací a dani z převodu nemovitostí, správce daně vypočte a vyměří daň pla- tebním výměrem na základě daňového přiznání, ve kterém poplatník uvede údaje rozhodné pro vyměření daně, a podle výsledků vyměřovacího řízení. Dle $ 18 odst. 2 citovaného zákona je pak poplatník povinen zaplatit daň z převo- du nemovitostí nejpozději do 30 dnů ode dne, v němž mu byl doručen plateb- ní výměr o vyměření daně. Dle $ 64 odst. 1 daňového řádu je daňo- vým přeplatkem částka plateb převyšující splatnou daň včetně příslušenství daně. Daňový přeplatek lze vrátit na žádost, případně z úřední povinnosti, pouze teh- 906 dy, jestliže vznikl a je vratitelný ve smys- lu $ 64 odst. 4 daňového řádu. V posuzo- vané věci však správce daně I. stupně vrátit požadovanou částku „přeplatku“ na dani z převodu nemovitostí za rok 1996 nemohl, neboť stěžovateli na této dani ve sporných případech přeplatek nevznikl. Ke vzniku přeplatku může to- tiž dojít dle názoru Nejvyššího správní- ho soudu pouze tehdy, bylo-li na daň z převodu nemovitostí zaplaceno více, než kolik činí splatná daň stanovená roz- hodnutím - platebním výměrem správ- ce daně. Jak uvedl správně krajský soud v odů- vodnění svého rozsudku, byly sice da- ně z převodu nemovitostí v roce 1996 vyměřeny v rozporu se zákonem ČNR č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani da- rovací a daní z převodu nemovitostí, nic- méně zrušení či změny těchto rozhod- nutí správce daně I. stupně - platebních výměrů, kterými byla stěžovateli vymě- řena daň z převodu nemovitostí - lze do- cílit v daňovém řízení pouze za pomoci opravných prostředků upravených v da- ňovém řádu. Nelze proto přisvědčit stě- žovateli, který tvrdí, že ke vzniku pře- platku na této dani za rok 1996 došlo pouze na základě zjištění, deklarované- ho v citovaném nálezu Ústavního soudu V jiné věci, že tato rozhodnutí byla vydá- na v rozporu s právními předpisy, bez to- ho, že by tato rozhodnutí byla změněna či zrušena v rámci řízení o opravných prostředcích. Správní akt, v daném případě plateb- ní výměr na daň z převodu nemovitostí, vydaný v daňovém řízení správním orgá- nem, je jednostranným právním úkonem, adresovaným konkrétnímu daňovému subjektu, kterým je tomuto daňovému subjektu ukládána konkrétní povinnost - tj. povinnost zaplatit daň na základě vý- sledků vyměřovacího řízení ($ 46 odst. 4 daňového řádu). V případě, kdy správní orgán vydá správní akt zatížený takovou vadou, jakou je rozpor se zákonem či ji- ným právním předpisem, jde o akt ne- zákonný. I vadné správní akty jsou však autoritativními projevy vůle subjektů ve- řejné správy. Pro správní akty platí proto presumpce správnosti, která znamená, že na správní akt se hledí.jako na bezvad- ný, pokud není úředně shledán opak. Má-li proto dojít k nápravě, je nezbytné vyvolat úřední postup, jehož výsledkem je změna či zrušení takového vadného aktu. Podle daňového řádu lze jako pro- středků nápravy správních aktů zatíže- ných vadami, způsobujícími jejich nezá- konnost či věcnou nesprávnost, využít opravných prostředků řádných či mimo- řádných. I zde však zákon připouští je- jich použití ke sjednání nápravy pouze v určité zákonem stanovené lhůtě, a to zejména ve vztahu k plynutí času a ochra- ně práv nabytých v dobré víře. Protože ve stěžovatelově případě již uplynuly lhůty ($ 54 odst. 3 v návaznosti na $ 47 odst. 1 daňového řádu) k povolení obno- vy řízení ukončených v roce 1996 pravo- mocnými rozhodnutími správce daně L stupně, nelze již zjednat nápravu těch- to rozhodnutí, byť by bylo zřejmé, že by- la vydána v rozporu s právními předpisy. Nálezy Ústavního soudu nejsou pra- menem práva v tom smyslu, že by jimi bylo vytvářeno právo nové: tyto nálezy mohou mít pouze negativní působnost spočívající ve zrušení vadných norem. Závaznost nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. II ÚS 485/98, který stěžovatel cituje a v němž soud konstatoval, že daňový subjekt neměl povinnost platit daň z převodu nemo- vitosti dle $ 20 odst. 6 písm. g) zákona ČNR č. 357/1992 Sb., se nevztahuje jen na účastníky řízení: působí vůči všem ostatním subjektům, avšak pouze v této konkrétní věci. Rozhoduje-li Ústavní soud o zrušení zákonů nebo jiných obecně závazných předpisů či jejich jednotlivých ustano- vení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy, vystupuje v pozici tzv. negativního záko- nodárce a jeho rozhodnutí mají všeobec- nou závaznost. Zrušený právní předpis tak přestane být závazný pro všechny subjekty; pokud naopak zrušen není, jsou všechny subjekty i nadále povinny jej dodržovat. Pokud Ústavní soud rozhoduje v indi- viduálních případech, vydává individuál- ní právní akty, které mohou být závazné pouze pro účastníky a vedlejší účastníky. Jeho rozhodnutí mají kasační účinky a orgány veřejné moci, proti nimž ústav- ní stížnost směřuje, tuto skutečnost mu- sí respektovat. V daném případě žalova- ný akceptoval právní názor vyslovený Ústavním soudem a povolil obnovu říze- ní v případech, kdy lhůta pro její povole- ní byla zachována. Nález Ústavního sou- du, na který stěžovatel odkazuje, však není způsobilý přivodit pro stěžovatele příznivější rozhodnutí v projednávané věci, týkalo-li se rozhodnutí žalovaného zdaňovacího období roku 1996, kdy již nebylo možno využít ke změně rozhod- nutí mimořádného opravného prostřed- ku, neboť lhůta stanovená zákonem pro jeho podání již uplynula. Na základě platebních výměrů na daň z převodu nemovitostí vydaných v roce 1996 zaplatil stěžovatel splatnou daň ve výši stanovené těmito rozhodnutími. Protože tato rozhodnutí správce daně L stupně nebyla v dalším řízení změněna či zrušena, nevznikl stěžovateli přepla- 907 352 tek, který by mu měl být v zákonné lhůtě dle $ 64 odst. 5 daňového řádu vrácen. Pokud stěžovatel namítá, že žalovaný pochybil, jestliže v případě, že nebylo možné stěžóvatelovým žádostem © po- volení obnovy řízení vyhovět z důvodu uplynutí zákonných lhůt, neposoudil ty- to žádosti jako žádosti o vrácení přeplatku a přeplatek nevrátil, ač dosud neuplynu- la lhůta uvedená v $ 64 odst. 5 daňového řádu, jde o námitku neopodstatněnou. Jak vyplývá z výše uvedeného, stěžovate- li nevznikl za rok 1996 přeplatek na dani z převodu nemovitostí, který by mu bylo možno vrátit; proto nelze namítat ne- správné posouzení stěžovatelových žá- dostí z hlediska jejich obsahu a doža- dovat se toho, aby byly posouzeny jako žádosti o vrácení přeplatku ve smyslu $ 64 odst. 4 daňového řádu, a dovolávat se lhůty stanovené v odst. 5 tohoto usta- novení. V důsledku zrušení rozhodnutí správ- ních orgánů Ústavním soudem v přípa- dě, na který stěžovatel odkazuje, vznikl přeplatek na dani ve smyslu ustanovení $ 64 daňového řádu a správce daně s ním byl povinen nakládat ve smyslu ci- tovaného ustanovení. Ve stěžovatelově případě však ke zrušení předmětných platebních výměrů nedošlo, a to ani Ústavním soudem, ani v řízení daňovém, a nemohlo tak dojít ke vzniku přeplatku. Caty) 352 Řízení před soudem: vázanost správního orgánu právním názorem soudu k $ 78 odst. 5 soudního řádu správního Jestliže soud zavázal správní orgán svým názorem k započtení jedné do- by zaměstnání a nezapočtení dvou dob zaměstnání pro účely důchodového pojištění a správní orgán potom při respektování tohoto názoru vydal no- vé rozhodnutí, nemůže být úspěšná žaloba a následně ani kasační stížnost proti tomu, že správní orgán v novém rozhodnutí takové dvě doby zaměst- nání nezapočetl. Vázanost správního orgánu soudním rozhodnutím by mo- hla být prolomena jen v důsledku nových skutkových zjištění nebo v dů- sledku změny právní úpravy.
Město R. proti Finančnímu ředitelství v Hradci Králové o daň z převodu nemo-
1996 a nebyla u nich povolena obnova řízení, nevznikl přeplatek na této dani ve smyslu § 64 odst. 1 zákona o správě daní a nelze se proto dovolávat lhůty pro jeho vrácení, upravené v odst. 5 tohoto ustanovení.
Z výše uvedených důvodů navrhl žalovaný, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z obsahu spisu vyplývá, že stěžovatel podal ve sporných případech daňová přiznání k dani z převodu nemovitostí (§ 21 odst. 1 písm. b/ zák. č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani
darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění platném pro r. 1996), a to na základě uzavřených smluv o převodu bytové jednotky jejich stávajícímu nájemci dle zák. č. 72/1994 Sb., zákon o vlastnictví bytů, a to poté, co katastrální úřad rozhodl o povolení vkladu práva. Přiznanou daň z převodu nemovitostí vyměřil v roce 1996 správce daně I.stupně stěžovateli platebními výměry, které mu byly v témže roce doručeny a nabyly právní moci.
Stěžovatel podal dne 11. 2. 2000 žádosti o obnovu řízení, ukončených platebními výměry na daň z převodu nemovitostí, které nabyly právní moci v letech 1996 – 1999. Správce daně I. stupně vyhověl žádostem stěžovatele a povolil obnovu řízení v případech, kdy došlo k pravomocnému vyměření daně z převodu nemovitostí v letech 1997 – 1999, ve vztahu k rozhodnutím, jež nabyly právní moci v roce 1996 však žádosti o obnovu řízení zamítl s tím, že již uplynula objektivní lhůta dle § 54 odst. 3 a § 47 odst. 1 zákona o správě daní, ve které bylo možno obnovu řízení povolit.
Proti rozhodnutím o zamítnutí žádostí o obnovu řízení podal stěžovatel odvolání, která žalovaný svým rozhodnutím ze dne 8. 4. 2002, č. j. 2020/140/2001/Mes zamítl.
Rozhodnutí žalovaného napadl stěžovatel žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové. V podané žalobě namítl stěžovatel nesprávnost rozhodnutí žalovaného s tím, že stěžovateli vznikl na dani z převodu nemovitostí přeplatek dle § 64 odst. 1 zákona o správě daní a pro jeho vrácení platí lhůta, uvedená v ust. § 64 odst. 5 tohoto zákona. Právním důvodem vzniku přeplatku byla dle stěžovatele skutečnost, že správce daně I. stupně daň z převodu nemovitostí vyměřil v rozporu s ust. § 20 odst. 6 písm. g) zák. č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitosti, neboť převody nemovitostí, uskutečněné stěžovatelem v průběhu let 1996 – 1999 byly od této daně osvobozeny. Stěžovatel namítl, že původně zaplacené daně z převodu nemovitostí na základě nesprávných rozhodnutí jsou dle § 64 odst. 1 zákona o správě daní daňovým přeplatkem, o který je možno požádat ve lhůtě 6 let dle § 64 odst. 5 zákona o správě daní. Stěžovatel tvrdil, že prekluzivní lhůta dle § 54 odst. 3 zákona o správě daní na tento případ nedopadá, neboť jde o daňový přeplatek, který vznikl nezákonným postupem finančního orgánu.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Z odůvodnění rozsudku mj. vyplynulo, že žalobce podal žádosti o obnovu řízení ukončeného v r. 1996 až 11. 2. 2000, tedy po uplynutí tříleté objektivní lhůty, upravené v ust. § 54 odst. 3 zákona o správě daní, přičemž nedodržení této objektivní lhůty pro podání žádosti o obnovu řízení pokládá soud za dostatečný a rozhodující důvod pro závěr o zákonném postupu žalovaného, který podané žádosti z důvodu nedodržené této lhůty zamítl. Ve vztahu k námitce stěžovatele, že nezákonnými rozhodnutími správce daně I stupně vznikl stěžovateli v souladu s ust. § 64 odst. 1 zákona o správě daní přeplatek, soud uvedl, že stěžovatel zaplatil daň z převodu nemovitostí na základě platebních výměrů, vydaných správcem daně I. stupně, přičemž netvrdí, že by zaplacená daň z převodu nemovitostí převyšovala daň vyměřenou. Protože nebyla povolena obnova řízení, ukončeného v r. 1996 pravomocnými rozhodnutími správce daně I. stupně, nevznikl na těchto daních z převodu nemovitostí za r. 1996 přeplatek ve smyslu § 64 odst.1 zákona o správě daní, a proto na tyto případy nedopadá ust. § 64 odst. 5 zákona o správě daní, upravující lhůtu, ve které lze o vrácení přeplatku požádat. Právní závěr, vyplývající z nálezu Ústavního soudu II.ÚS 485/98 ze dne 30. 11. 1999 sice svědčí tomu, že stěžovateli byly daně z převodu nemovitostí vyměřeny v rozporu s právním předpisem, nicméně zrušení rozhodnutí již vydaných lze docílit jen zákonným postupem. Protože sporné
za r. 1996 přeplatek ve smyslu § 64 odst.1 zákona o správě daní, a proto na tyto případy nedopadá ust. § 64 odst. 5 zákona o správě daní, upravující lhůtu, ve které lze o vrácení přeplatku požádat. Právní závěr, vyplývající z nálezu Ústavního soudu II.ÚS 485/98 ze dne 30. 11. 1999 sice svědčí tomu, že stěžovateli byly daně z převodu nemovitostí vyměřeny v rozporu s právním předpisem, nicméně zrušení rozhodnutí již vydaných lze docílit jen zákonným postupem. Protože sporné
platební výměry nemohly být změněny z výše uvedených důvodů v rámci mimořádného opravného prostředku, zůstávají tedy v platnosti a daň na jejich základě zaplacená, není daňovým přeplatkem ve smyslu § 64 odst. 1 zákona o správě daní.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové v rozsahu důvodu kasační stížnosti uplatněného dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Kasační stížnost se opírá především o důvod, uvedený v ust. § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení je stížnostním důvodem nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Tvrzenou nezákonnost spatřuje stěžovatel v nesprávném posouzení právní otázky – výkladu pojmu daňový přeplatek dle § 64 odst. 1 zákona o správě daní a jeho vznik v návaznosti na tvrzenou nezákonnost rozhodnutí správce daně I.stupně.
Tvrzená nezákonnost, spočívající v nesprávném právním posouzení věci soudem v předcházejícím řízení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikována nesprávná právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato je nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
Takové pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové neshledal.
Dle § 18 odst. 1 zákona č.357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, správce daně na základě daňového přiznání, ve kterém poplatník uvede údaje rozhodné pro vyměření daně, a podle výsledků vyměřovacího řízení daň vypočte a vyměří platebním výměrem.
Dle § 18 odst. 2 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, je poplatník povinen daň z převodu nemovitostí zaplatit nejpozději do 30 dnů ode dne, v němž mu byl doručen platební výměr o vyměření daně.
Dle § 64 odst.1 zákona o správě daní je daňovým přeplatkem částka plateb, převyšující splatnou daň včetně příslušenství daně
Daňový přeplatek lze vrátit na žádost, případně z úřední povinnosti, pouze tehdy jestliže vznikl a je vratitelný ve smyslu § 64 odst. 4 zákona o správě daní. V posuzované věci však správce daně I. stupně vrátit požadovanou částku „přeplatku„ na dani z převodu nemovitostí za r. 1996 nemohl, neboť stěžovateli na této dani ve sporných případech přeplatek nevznikl. Ke vzniku přeplatku může totiž dojít dle názoru Nejvyššího správního soudu pouze tehdy, bylo-li na daň z převodu nemovitostí zaplaceno více, než kolik činí splatná daň stanovená rozhodnutím – platebním výměrem správce daně.
Jak uvedl správně krajský soud v odůvodnění svého rozsudku, byly sice daně z převodu nemovitostí v roce 1996 vyměřeny v rozporu se zákonem č. 357/1992 Sb., o dani dědické, darovací a z převodu nemovitostí, nicméně zrušení či změny těchto rozhodnutí správce daně I. stupně – platebních výměrů, kterými byla stěžovateli vyměřena daň z převodu
nemovitostí, lze docílit v daňovém řízení pouze za pomoci opravných prostředků, upravených v zákoně o správě daní a poplatků. Nelze proto přisvědčit stěžovateli, který tvrdí, že ke vzniku přeplatku na této dani za r. 1996 došlo pouze na základě zjištění, byť deklarovaném v citovaném nálezu Ústavního soudu v jiné věci, že tato rozhodnutí byla vydána v rozporu s právními předpisy, bez toho, že by tato rozhodnutí byla změněna či zrušena v rámci řízení o opravných prostředcích.
Správní akt, v daném případě platební výměr na daň z převodu nemovitostí, vydaný v daňovém řízení správním orgánem, je jednostranným právním úkonem, adresovaným konkrétnímu daňovému subjektu, kterým je tomuto daňovému subjektu ukládána konkrétní povinnost – tj. povinnost zaplatit daň na základě výsledků vyměřovacího řízení (§ 46 odst. 4 zákona o správě daní). V případě, kdy je správním orgánem vydán správní akt, zatížený takovou vadou, jakou je rozpor se zákonem či jiným právním předpisem, jde o akt nezákonný. I vadné správní akty jsou však autoritativními projevy vůle subjektů veřejné správy. Pro správní akty platí proto presumpce správnosti, které znamená, že na správní akt se hledí jako na bezvadný, pokud není úředně shledán opak. Má-li proto dojít k nápravě, je nezbytné vyvolat úřední postup, jehož výsledkem je změna či zrušení takovéhoto vadného aktu.
Podle zákona o správě daní a poplatků lze jako prostředků nápravy správních aktů, zatížených vadami, způsobujícími jejich nezákonnost či věcnou nesprávnost, využít opravných prostředků řádných či mimořádných. I zde však zákon připouští jejich použití ke sjednání nápravy pouze v určité, zákonem stanovené lhůtě, a to zejména ve vztahu k plynutí času a ochraně práv nabytých v dobré víře. Protože v případě stěžovatele již uplynuly lhůty (§ 54 odst. 3 v návaznosti na ust. § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků) k povolení obnovy řízení, ukončených v roce 1996 pravomocnými rozhodnutími správce daně I. stupně, nelze již zjednat nápravu těchto rozhodnutí, byť by bylo zřejmé, že byla vydána v rozporu s právními předpisy.
Nálezy Ústavního soudu nejsou pramenem práva v tom smyslu, že by jimi bylo vytvářeno právo nové, tyto nálezy mohou mít pouze negativní působnost spočívající ve zrušení vadných norem. Závaznost nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1999 č. j. II ÚS 485/98, který stěžovatel cituje a v němž soud konstatoval, že daňový subjekt neměl povinnost platit daň z převodu nemovitosti dle § 20 odst. 6 písm. g) zákona č. 357/1992 Sb., se vztahuje nejen na účastníky řízení, ale působí vůči všem ostatním subjektům, avšak pouze v této konkrétní věci.
Rozhoduje-li Ústavní soud o zrušení zákonů nebo jiných obecně závazných předpisů či jejich jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy, vystupuje v pozici tzv. negativního zákonodárce a jeho rozhodnutí mají všeobecnou závaznost. Zrušený právní předpis tak přestane být závazný pro všechny subjekty, pokud naopak zrušen není, jsou všechny subjekty jej i nadále povinny dodržovat.
Pokud Ústavní soud rozhoduje v individuálních případech, vydává individuální právní akty, které mohou být závazné pouze pro účastníky a vedlejší účastníky. Jeho rozhodnutí mají kasační účinky a orgány veřejné moci, proti nimž ústavní stížnost směřuje, tuto skutečnost musí respektovat. V daném případě žalovaný akceptoval právní názor vyslovený Ústavním soudem a povolil obnovu řízení v případech, kdy lhůta pro její povolení byla zachována. Nález Ústavního soudu, na který stěžovatel odkazuje, však není způsobilý přivodit pro stěžovatele příznivější rozhodnutí v projednávané věci, týkalo-li se rozhodnutí žalovaného zdaňovacího období roku 1996, kdy již nebylo možno využít ke změně rozhodnutí mimořádného opravného prostředku, neboť lhůta stanovená zákonem pro jeho podání již uplynula.
Na základě platebních výměrů na daň z převodu nemovitostí vydaných v r. 1996, stěžovatel zaplatil splatnou daň ve výši stanovené těmito rozhodnutími. Protože tato rozhodnutí správce daně I. stupně nebyla v dalším řízení změněna či zrušena, nevznikl stěžovateli přeplatek, který by mu měl být v zákonné lhůtě dle § 64 odst. 5 zákona o správě daní vrácen.
Pokud stěžovatel namítá, že žalovaný pochybil, když v případě, že nebylo možné žádostem stěžovatele o povolení obnovy řízení vyhovět z důvodu uplynutí zákonných lhůt, měl posoudit tyto žádosti jako žádosti o vrácení přeplatku a tento vrátit, neboť dosud neuplynula lhůta uvedená v § 64 odst. 5 zákona o správě daní, jde o námitku neopodstatněnou. Jak vyplývá z výše uvedeného, stěžovateli nevznikl za r. 1996 přeplatek na dani z převodu nemovitostí, který by mu bylo možno vrátit; proto nelze namítat nesprávné posouzení žádostí stěžovatele z hlediska jejich obsahu a dožadovat se toho, aby byly posouzeny jako žádosti o vrácení přeplatku ve smyslu § 64 odst. 4 zákona o správě daní a dovolávat se lhůty stanovené v odst. 5 tohoto ustanovení.
V důsledku zrušení rozhodnutí správních orgánů Ústavním soudem v případě, na který stěžovatel odkazuje, vznikl tak přeplatek na dani ve smyslu ust. § 64 zákona o správě daní a poplatků a správce daně s ním byl povinen nakládat ve smyslu cit. ustanovení. V případě stěžovatele však ke zrušení předmětných platebních výměrů nedošlo, a to ani Ústavním soudem, ani v řízení daňovém; nemohlo tak dojít ke vzniku přeplatku.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst.1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 16. 6. 2004
JUDr.Václav Novotný
předseda senátu