Ustanovení $ 38r zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve zně- ní zákona č. 72/2000 Sb., jímž byly s účinností od 1. 5. 2000 změněny lhůty pro vyměření daně, zasahuje do hmotněprávní sféry daňového subjektu, tj. do stanovení jeho daňové povinnosti a vybrání daně. Ze zákazu retroakti- vity právních norem se podává, že je nelze aplikovat na právní stav vzniklý před tímto datem, ale teprve na daňové ztráty vzniklé za zdaňovací období roku 2000. Zásah do právních vztahů, jakož i do daňových povinností za- ložených na základě právních předpisů účinných před 1. 5. 2000, by byl nepřípustnou retroaktivitou.
Ustanovení $ 38r zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve zně- ní zákona č. 72/2000 Sb., jímž byly s účinností od 1. 5. 2000 změněny lhůty pro vyměření daně, zasahuje do hmotněprávní sféry daňového subjektu, tj. do stanovení jeho daňové povinnosti a vybrání daně. Ze zákazu retroakti- vity právních norem se podává, že je nelze aplikovat na právní stav vzniklý před tímto datem, ale teprve na daňové ztráty vzniklé za zdaňovací období roku 2000. Zásah do právních vztahů, jakož i do daňových povinností za- ložených na základě právních předpisů účinných před 1. 5. 2000, by byl nepřípustnou retroaktivitou.
Především je nutno přisvědčit námit- ce stěžovatele týkající se vázanosti správ- ního orgánu právním názorem soudu. Nerespektování právního názoru vyslo- veného soudem v kasačním rozsudku má za následek zrušení nového rozhod- 61 438 nutí správního orgánu pro nezákonnost bez dalšího. Vázanost kasačním rozsud- kem může být prolomena na základě nově zjištěného nebo doplněného skut- kového stavu, popř. při změně právního stavu změnou zákona, na základě které- ho původně rozhodoval správní orgán. Pokud by neexistovala vázanost správ- ního orgánu právním názorem soudu, zanikla by vazba mezi přezkumnou čin- ností soudu a postupem správního or- gánu. Nelze proto přisvědčit námitce žalovaného, který tvrdí, že ustanovení $ 78 odst. 5 s. ř. s. neporušil. V době vy- dání napadených rozhodnutí nedošlo k žádné z výše uvedených skutečností, které by odůvodňovaly možnost od vy- sloveného právního názoru se odchýlit. Uvádí-li žalovaný, že v právním názoru vyslovil soud námitku prekluze pouze ve vztahu k $ 47 d. ř. a ustanovením $ 38r zákona o daních z příjmů se nezabýval, nelze tomuto tvrzení přisvědčit. Uvede- . né ustanovení je účinné od 1. 5. 2000 a žalovaný právě na jeho základě vyměřil stěžovateli daň za rok 1996. Odůvodnil- -li tedy žalovaný své rozhodnutí tímto ustanovením a soud jeho rozhodnutí přezkoumal a zrušil je, nelze dospět k zá- věru, že se jím soud nezabýval. Není proto ve věci rozhodné, vyslovili soud jednoznačný právní názor o uplynutí prekluzivní lhůty opíraje se o $ 47 d. ř. a nevypořádal-li se s užitím $ 38r zákona o daních z příjmů. Měl tak ovšem učinit tím spíše, rozhodoval-li na základě uve- deného ustanovení žalovaný. Nejvyšší správní soud tak dospěl k zá- věru, že krajský soud v rozsudcích z ro- ku 2002 vyslovil správný právní názor, i když jeho argumentace nebyla zcela vyčerpávající. Tvrzená nezákonnost spočívající v ne- správném právním posouzení věci sou- 62 dem v předcházejícím řízení záleží v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní předpis, popř. je sice aplikován správný právní předpis, ale je nesprávně vyložen. Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním po- souzením Ize charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy na konkrétní pří- pad nebo situaci. Krajský soud byl při rozhodování vá- zán podle $ 75 s. ř. s. rozsahem a důvody podané žaloby a při přezkoumání roz- hodnutí vycházel ze skutkového a práv- ního stavu, který tu byl v době rozhodo- vání správního orgánu. Dne 1. 5. 2000 nabyl účinnosti zákon č. 72/2000 Sb., o investičních pobíd- kách a o změně některých zákonů, který novelizuje i zákon ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Nově zařazené usta- novení $ 38r obsahuje speciální úpravu lhůt pro vyměření daně, a modifikuje tak lhůty upravené v $ 47 d. ř. (současně bylo do zákona o daních z příjmů dopl- něno i nové ustanovení $ 35a a $ 35b týkající se uplatnění slevy na dani). Podle $ 38r odst. 1 zákona o daních z příjmů platí, že byla-li poskytnuta in- vestiční pobídka formou slevy na dani, běží lhůty pro vyměření (dle $ 47 d. ř.) po dobu 15 let od konce kalendářního roku, v němž byl poprvé uplatněn ná- rok na slevu na dani. Podle odst. 2 cit. ustanovení platí, že lze-li uplatnit daňo- vou ztrátu nebo její část ve zdaňovacích obdobích následujících po zdaňovacím období, v němž daňová ztráta vznikla, jako položku odčitatelnou od základu daně, končí lhůta pro vyměření dle $ 47 d. ř. - jak pro zdaňovací období, v němž daňová ztráta vznikla, tak i pro všech- na zdaňovací období, za která lze tuto daňovou ztrátu nebo její část uplatnit - současně se lhůtou pro vyměření za poslední zdaňovací období, za které lze daňovou ztrátu nebo její část uplatnit. Zákonem č. 492/2000 Sb. s účinností od 1. 1. 2001 byla v uvedeném odstavci doplněna věta, která stanoví, že obdob- ně se postupuje při uplatnění daňové ztráty při převedení podílového fondu do jiné investiční společnosti nebo při přeměně investičního fondu zaniklého bez provedení likvidace na otevřený podílový fond. Lhůty pro doměření da- ně z důvodů nesplnění podmínek pro uplatnění nájemného u finančního pro- nájmu s následnou koupí najatého hmot- ného majetku jako výdaje počínají podle odst. 3 cit. ustanovení běžet od konce kalendářního roku, v němž bylo možno poprvé ověřit splnění těchto zákonných podmínek. Vzhledem k tomu, že zákon č. 72/2000 Sb. neobsahuje žádná přechodná ustanove- ní, je třeba počátek lhůt, které počaly běžet dříve, než nabyl uvedený zákon účinnosti, posuzovat podle dosavadní právní úpravy. Nelze přisvědčit žalova- nému v tom, že ustanovení $ 38r je pro- cesním ustanovením, a platí proto dnem účinnosti pro všechny subjekty, byť pro určité případy modifikuje ustanovení $ 47 d. ř, které nepochybně procesním ustanovením je. Má-li být v důsledku změny lhůt zasaženo do hmotněprávní sféry - tj. stanovení daňové povinnos- ti a vybrání daně, jedná se o ustanove- ní s hmotněprávními účinky. Uvedené ustanovení tudíž není možno aplikovat na případy, kdy daňová ztráta již vznikla, byla uplatňována a vyměřována na zákla- dě zákonem stanovených podmínek. Zá- sah do právních vztahů, jakož i daňových povinností založených na základě práv- ních předpisů účinných před 1. 5. 2000, by byl nepřípustnou retroaktivitou. Ze samotné povahy práva vyplývá zásada, že právní normy nepůsobí zpětně; po- dle právní normy se zpravidla upravují jen ty právní vztahy, které vznikly po dni, kdy tato norma nabyla účinnosti. Každý ústavně přípustný případ retro- aktivity je nutno expressis verbis zakot- vit v zákoně. Jiný postup by znamenal rozpor se zásadami jasnosti a určitosti zákona, které představují součást prin- cipu právního státu (čl. 1 Ústavy České republiky). Znakem právního státu je právní jistota, ochrana důvěry občanů V právo, jejíž výrazem je mimo jiné i zá- kaz retroaktivity právních norem. Apli- kovalli žalovaný pro účely daně z příjmů ustanovení zákona $ 38r účinné od 1.5. 2000 na právní stav vzniklý před tímto datem, postupoval nezákonně. Citované ustanovení by bylo možno aplikovat až na daňové ztráty vzniklé za zdaňovací období roku 2000. Lhůtu, s níž je spojeno promlčení a prekluze práva, je nutno stanovit trans- parentním způsobem. Prekluze práva je závažnou právní skutečností, která zasa- huje subjekt na jeho vlastnickém právu. Nelze proto tuto lhůtu odvozovat od sku- tečnosti, zda daňový subjekt je ve ztrátě nebo nikoli. Připuštěním takového po- stupu by v konečném důsledku zákon přiznával více práv státu, na druhé stra- ně však by ukládal více povinností těm subjektům - poplatníkům daně z pří- jmů, kteří vykáží ztrátu, než ostatním poplatníkům této daně a než daňovým subjektům - poplatníkům jiných daní. Stát může přiznat určité skupině osob více či méně práv nebo povinností než ostatním; musí tak však učinit pouze ve veřejném zájmu a odůvodněně. Daňovou ztrátu deklarovanou poplat- níkem ve zdaňovacích obdobích 1993 a 1994 správce daně nevyměřoval; usta- novení o lhůtách upravených v $ 47 d.ř. 63 438 se neuplatnilo. Zákonem č. 149/1995 Sb. bylo do zákona o daních z příjmů dopl- něno ustanovení $ 38n, nazvané „Daňo- vá ztráta“; současně byl v přechodných ustanoveních upraven postup pro vymě- ření daňové ztráty, a to tak, že se popr- vé vyměřila za rok 1995. Ačkoli daňová ztráta a daň jsou obsahově dvě různé kategorie, pro účely stanovení daňové povinnosti a pro její vyměření se shodně postupuje v souladu s $ 47 d. ř. Zákonem č. 72/2000 Sb., o investič- ních pobídkách a o změně některých zákonů, bylo do zákona o daních z pří- jmů vloženo kromě ustanovení $ 354 a $ 35b i ustanovení $ 38r, které obsa- huje v odst. 2 zvláštní úpravu běhu lhůt pro vyměření daně. Pokud by se úprava běhu lhůt pro vyměření daňové ztráty měla vztahovat na všechny poplatníky daně z příjmů - tedy nikoli pouze na ty, kterým byly poskytnuty investiční po- bídky - systematicky by taková úprava běhu lhůt (s odkazem na $ 47 d. ř.) pro vyměření daně byla začleněna do $ 38n zákona o daních z příjmů, protože ten v odst. 2 stanoví mimo jiné, že při správě daňové ztráty se postupuje obdobně ja- ko při správě daňové povinnosti: daňová ztráta se vyměřuje, přičemž při snižová- ní daňové ztráty se postupuje obdobně jako při zvyšování daňové povinnosti. Uvedené ustanovení neobsahuje žádný odkaz svědčící jinému postupu pro běh lhůt pro vyměření než $ 47 d. ř. Ve smyslu $ 34 odst. 1 zákona o da- ních z příjmů lze od základu daně ode- číst daňovou ztrátu, která vznikla a byla vyměřena za předchozí zdaňovací ob- dobí nebo jeho část, a to nejdéle v sed- mi zdaňovacích obdobích následujících bezprostředně po období, za které se daňová ztráta vyměřuje. 64 Podle $ 47 odst. 1 d. ř. nelze daň, tedy ani daňovou ztrátu, vyměřit nebo domě- řit po uplynutí tří let od konce zdaňova- cího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání; tuto promlčecí lhůtu ize úkonem správce daně v ní uči- něným prodloužit až na lhůtu desetile- tou, která je lhůtou prekluzivní (odst. 2 cit. ustanovení). Z právní úpravy nelze při použití obecných metod interpretace práva do- vodit důvodnost stanovit obecně delší lhůty pro poplatníky, kteří vykazují da- ňovou ztrátu a tu následně umořují ze základu daně; její nesprávné vykázání, resp. uplatnění lze vyměřit, resp. domě- řit ve lhůtě uvedené v $ 47 odst. 2 d. ř. Oprávnění správce daně daň v daňo- vém řízení vyměřit odpovídá povinnost daňového subjektu v rámci tohoto řízení tvrzenou daňovou povinnost v daňovém přiznání (dodatečném daňovém přizná- ní) prokázat. Bez zákonných důvodů tak nelze prodloužit způsobem užitým v $ 38r zákonnou lhůtu pro vyměření daně v $ 47 d. ř bez modifikace lhůt obsažených v ustanovení $ 41 citované- ho zákona. Pokud zákon v samostatném ustanovení $ 38r stanovil odchylný způ- sob pro běh lhůt pro vyměření, nutno tak historickým i logickým výkladem do- spět k závěru, že tak učinil pouze ve vzta- hu k novým podmínkám, které nastaly právě přijetím zákona o investičních po- bídkách. Žádný jiný důvod svědčící nut- nosti obecného prodloužení lhůty sta- novené v $ 47 odst. 1 a 2 d. ř. k doměření daně za období, kdy daňová ztráta vznik- la a byla již vyměřena, ve vztahu k $ 34 odst. 1 a $ 38n zákona o daních z příjmů nelze shledat. Stanovilli zákonodárce odchylné podmínky pro vyměření daně, učinil tak z důvodů speciálních lhůt ob- sažených v zákoně č. 72/2000 Sb., které jsou delší než obecná promlčecí, resp. prekluzivní lhůta stanovená v $ 47 daňo- vého řádu. Právní věda při popisu jednotlivých metod interpretace práva zjevně vychází ze základních představ o fungování prá- va v současné společnosti. Právní normy tvoří provázaný systém, v němž vznikají různé vztahy. Proto se na prvním místě zdůrazňuje výklad jazykový (gramatic- ký), kterým se zjišťuje význam jednotli- vých výrazů použitých v normativním textu, jejich kontext apod. Dále se klade důraz na metody logického výkladu, kte- ré se opírají o poznatky formální logi- ky; v neposlední řadě se jedná o výklad systematický, teleologický a historický. Společným výchozím pojmem posled- ně jmenovaných výkladů, k nimž soud nemohl nepřihlédnout, jsou okolnosti Coccasio legis) provázející vznik předpi- su (sporného ustanovení $ 38r), z nichž se usuzuje na účel a smysl (ratio legis) právní úpravy. Právě tyto okolnosti je v souvislos- ti s výše uvedeným nutno spatřovat ve vydání zákona č. 72/2000 Sb., o inves- tičních pobídkách a změně některých zákonů, který upravuje všeobecné pod- mínky pro poskytování investičních pobídek, postup při poskytování inves- tičních pobídek a výkon státní správy s tím související, který obsahuje úpravu lhůt majících vliv na kontrolu, vyměření, resp. doměření daně. V této souvislosti poukazuje soud i na názor vyslovený Ústavním soudem, podle kterého „soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, histo- rie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku“ (Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997). Nejvyšší správní soud přistoupil k vý- kladu konformnímu s účelem a smyslem zákona a se zřetelem k relevantním práv- ním principům a dospěl k názoru, že „prodloužení lhůty“ pro vyměření a do- měření daně z příjmů u jiných daňových subjektů než těch, kterým byla poskyt- nuta investiční pobídka podle zákona č. 72/2000 Sb., nelze z ustanovení $ 38r zákona o daních z příjmů dovodit. Proto dospěl soud k závěru, že právo správce daně k doměření daně z příjmů právnických osob stěžovateli za rok 1996 zaniklo k 31. 12. 2000, neboť nebyl uči- něn žádný úkon ve smyslu $ 47 odst. 2 d. ř., přičemž na stěžovatele se ustanove- ní $ 38r zákona o daních z příjmů ve zně- ní zákona č. 72/2000 Sb., o investičních pobídkách a o změně některých zákonů, nevztahuje. Za dané situace tak již ne- lze dodatečně měnit daňovou povinnost z titulu úpravy základu daně podle $ 34 odst. 1 zákona o daních z příjmů v násle- dujících zdaňovacích obdobích; proto přezkoumání správnosti doměřené daně za roky 1997, 1998 a 1999 je zcela nadby- tečné a soud se námitkami směřujícími k nedostatku odůvodnění v předmět- ných rozhodnutích nezabýval. Nejvyšší správní soud vycházeje z vý- še uvedeného právního názoru shledal, že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno na základě nesprávného právního po- souzení, na kterém setrval i krajský soud v napadeném rozhodnutí, a proto postu- pem podle $ 110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovi- cích napadený kasační stížností zrušil. (aty)
Společnost s ručením omezeným L. v T. proti Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích o daň z příjmů právnických osob, o kasační stížnosti žalobce.
kona, které představují součást principu právního státu ( čl.1 Ústavy České republiky). Znakem právního státu je právní jistota, ochrana důvěry občanů v právo, jejíž výrazem je mimo jiné i zákaz retroaktivity právních norem. Aplikoval-li žalovaný pro účely daně z příjmů ustanovení zákona 38r účinné od 1.5.2000 na právní stav vzniklý před tímto datem, postupoval nezákonně.Citované ustanovení by bylo možno aplikovat až na ty daňové ztráty vzniklé za zdaňovací období roku 2000.
Lhůtu s níž je spojeno promlčení a prekluze práva je nutno stanovit transparentním způsobem. Prekluze práva je závažnou právní skutečností, která zasahuje subjekt na jeho vlastnickém právu. Nelze proto tuto lhůtu odvozovat od skutečnosti, zda daňový subjekt je ve ztrátě nebo nikoli. Připuštěním takového postupu by v konečném důsledku zákon přiznával více práv státu, na druhé straně však více povinností těm subjektům – poplatníkům daně z příjmů, kteří vykáží ztrátu než ostatním poplatníkům této daně a než daňovým subjektům- poplatníkům jiných daní. Stát může přiznat určité skupině osob více či méně práv nebo povinností než ostatním, musí tak učinit pouze ve veřejném zájmu a odůvodněně.
Daňová ztráta deklarována poplatníkem ve zdaňovacích obdobích 1993 a 1994 nebyla správcem daně vyměřována, ustanovení o lhůtách upravených v § 47 zákona č. 337/1992 Sb. se neuplatnilo. Zákonem č. 149/1995 Sb. bylo do zákona č. 586/19992 Sb., o daních z příjmů doplněno ustanovení § 38n nazvané daňová ztráta; současně v přechodných ustanoveních byl upraven postup pro vyměření daňové ztráty, a to tak, že tato se poprvé vyměřila za rok 1995. Ačkoli daňová ztráta a daň jsou obsahově dvě různé kategorie, pro účely stanovení daňové povinnosti a pro její vyměření se shodně postupuje v souladu s ust. § 47 zákona č. 337/1992 Sb.
Zákonem č. 72/2000 Sb., o investičních pobídkách a změně některých zákonů bylo do zákona o daních z příjmů vloženo kromě ustanovení § 35a a § 35b i ustanovení § 38r, které obsahuje v odst. 2 zvláštní úpravu běhu lhůt pro vyměření daně. Pokud by se úprava běhu lhůt pro vyměření daňové ztráty měla vztahovat na všechny poplatníky daně z příjmů – tedy nikoli pouze na ty, kterým byly poskytnuty investiční pobídky, systematicky by taková úprava běhu lhůt (s odkazem na § 47 zákona č. 337/1992 Sb.) pro vyměření daně byla začleněna
do ust. § 38n zákona o daních z příjmů, když tento v odst. 2 stanoví mimo jiné, že při správě daňové ztráty se postupuje obdobně jako při správě daňové povinnosti, daňová ztráta se vyměřuje, přičemž při snižování daňové ztráty se postupuje obdobně jako při zvyšování daňové povinnosti. Uvedené ustanovení neobsahuje žádný odkaz svědčící jinému postupu pro běh lhůt pro vyměření než ust. § 47 zákona č. 337/1992 Sb.
Ve smyslu ust. § 34 odst.1 zákona o daních z příjmů lze od základu daně odečíst daňovou ztrátu, která vznikla a byla vyměřena za předchozí zdaňovací období nebo jeho část, a to nejdéle v sedmi zdaňovacích obdobích následujících bezprostředně po období, za které se daňová ztráta vyměřuje.
Podle ust. § 47 odst.1 zákona o správě daní a poplatků nelze daň, tedy i daňovou ztrátu, vyměřit nebo doměřit po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání; tuto promlčecí lhůtu lze úkonem správce daně v ní učiněným prodloužit až na lhůtu desetiletou, která je lhůtou prekluzivní (odst.2 cit. ustanovení).
Z právní úpravy nelze při použití obecných metod interpretace práva dovodit důvodnost stanovit obecně delší lhůty pro poplatníky, kteří vykazují daňovou ztrátu a tuto následně umořují od základu daně, když její nesprávné vykázání, resp. uplatnění lze vyměřit, resp. doměřit ve lhůtě uvedené v ust. § 47 odst.2 zákona o správě daní a poplatků.
Oprávnění správce daně daň v daňovém řízení vyměřit, odpovídá povinnost daňového subjektu v rámci tohoto řízení tvrzenou daňovou povinnost v daňovém přiznání (dodatečném daňovém přiznání) – prokázat. Nelze tak bez zákonných důvodů prodloužit způsobem užitým v ust. § 38r zákonnou lhůtu pro vyměření daně v § 47 zákona č. 337/1992 Sb. bez modifikace lhůt obsažených v ustanovení § 41 citovaného zákona. Pokud zákon v samostatném ustanovení §38 r stanovil odchylný způsob pro běh lhůt pro vyměření, nutno tak historickým i logickým výkladem dospět k závěru, že takto učinil pouze ve vztahu k novým podmínkám, které nastaly právě přijetím zákona o investičních pobídkách, neboť žádný jiný důvod, svědčící nutnosti obecného prodloužení lhůty stanovené v § 47 odst.1 a 2 zákona č. 337/1992 Sb. k doměření daně za období, kdy daňová ztráta vznikla a byla již vyměřena, ve vztahu k ust. § 34 odst.1, ust. § 38n zákona o daních z příjmů, nelze shledat. Stanovil-li zákonodárce odchylné podmínky pro vyměření daně, učinil tak z důvodů speciálních lhůt obsažených v zákoně č. 72/2000 Sb., které jsou delší než obecná promlčecí, resp. prekluzivní lhůta stanovená v ust. § 47 zákona o správě daní a poplatků.
Právní věda při popisu jednotlivých metod interpretace práva zjevně vychází ze základních představ o fungování práva v současné společnosti. Právní normy jsou vyjádřeny prostřednictvím normativních textů, které jsou výsledkem činnosti k tomu určených orgánů tvoří provázaný systém, v němž vznikají různé vztahy. Proto se na prvním místě zdůrazňuje výklad jazykový (gramatický), kterým se zjišťuje význam jednotlivých výrazů použitých v normativním textu, jejich kontext, apod. Dále se klade důraz na metody logického výkladu, které se opírají o poznatky formální logiky; v neposlední řadě se jedná o výklad systematický, teleologický a historický. Společným výchozím pojmem posledně jmenovaných výkladů, k nimž soud nemohl nepřihlédnout, jsou okolnosti (occasio legis), provázející vznik předpisu, resp. sporného ustanovení § 38r z nichž se usuzuje na účel, smysl (ratio legis) právní úpravy. Právě tyto okolnosti v souvislosti s výše uvedeným, je nutno spatřovat ve vydání zákona č.72/2000 Sb., o investičních pobídkách a změně některých zákonů, který upravuje všeobecné podmínky pro poskytování investičních pobídek, postup při poskytování investičních pobídek a výkon státní správy s tím související, který obsahuje úpravu lhůt majících vliv na kontrolu, vyměření , resp. doměření daně.
V této souvislosti poukazuje soud i na názor vyslovený Ústavním soudem, podle kterého „Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku.“ (Pl. ÚS 21/96 ze dne 4.2.1997)
Nejvyšší správní soud přistoupil k výkladu konformnímu s účelem a smyslem zákona a se zřetelem na relevantní právní principy a dospěl k názoru, že „prodloužení lhůty“ pro vyměření a doměření daně z příjmů u jiných daňových subjektů než těch, kterým byla poskytnuta investiční pobídka podle zákona č. 72/2000 Sb., nelze z ustanovení § 38r zákona č. 586/1992 Sb.o daních z příjmů dovodit.
Vzhledem k výše uvedenému, dospěl soud k závěru, že právo správce daně k doměření daně z příjmů fyzických osob stěžovateli za rok 1996 zaniklo k 31.12.2000, neboť nebyl učiněn žádný úkon ve smyslu ust. § 47 odst.2 zákona č. 337/1992 Sb. , přičemž na stěžovatele se ustanovení § 38r zákona č. 586/1992 Sb. ve znění zák.č. 72/2000 Sb., o investičních pobídkách a o změně některých zákonů nevztahuje. Za dané situace tak již nelze dodatečně měnit daňovou povinnost z titulu úpravy základu daně podle § 34 odst.1 zákona o daních z příjmů v následujících zdaňovacích obdobích; proto přezkoumání správnosti doměřené daně za roky 1997,1998 a 1999 je zcela nadbytečné a soud se námitkami směřujícími k nedostatku odůvodnění v předmětných rozhodnutích nezabýval.
Nejvyšší správní soud, vycházejíc z výše uvedeného právního názoru shledal, že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno na základě nesprávného právního posouzení, na kterém setrval i krajský soud v napadeném rozhodnutí, a proto postupem podle § 110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích napadený kasační stížností zrušil.
Krajský soud v Českých Budějovicích je v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku ( § 110 odst.3 s.ř.s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Českých Budějovicích v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 2 s. ř. s.).
P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 31. 8. 2004
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu