Nejvyšší správní soud rozsudek spravni Zelená sbírka

5 Afs 3/2013

ze dne 2014-09-12
ECLI:CZ:NSS:2014:5.AFS.3.2013.42

Pokud právnická nebo fyzická osoba nakoupila za cenu zahrnující spotřební daň

tzv. ostatní benziny, které jsou osvobozeny od spotřební daně podle § 49 odst. 2 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, neboť je tato osoba používá za účelem

výroby výrobků, které nejsou předmětem daně, nemá nárok na vrácení daně podle

§ 56a odst. 1 zákona o spotřebních daních. Na tyto zdaněné vybrané výrobky se v takovém případě pohlíží dle § 11 odst. 2 zákona o spotřebních daních, jako by byly pořízeny za ceny bez daně.

Pokud právnická nebo fyzická osoba nakoupila za cenu zahrnující spotřební daň

tzv. ostatní benziny, které jsou osvobozeny od spotřební daně podle § 49 odst. 2 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, neboť je tato osoba používá za účelem

výroby výrobků, které nejsou předmětem daně, nemá nárok na vrácení daně podle

§ 56a odst. 1 zákona o spotřebních daních. Na tyto zdaněné vybrané výrobky se v takovém případě pohlíží dle § 11 odst. 2 zákona o spotřebních daních, jako by byly pořízeny za ceny bez daně.

14. 10. 2010, ze dne 2. 12. 2010 a ze dne 28. 2. 2011

vyměřil žalobkyni za předmětná zdaňovací

období nárok na vrácení daně ve výši 0 Kč.

Následně podala žalobkyně proti všem

uvedeným platebním výměrům odvolání. Žalovaný [dle zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, se s účinností od 1. 1. 2013

stalo odvolacím orgánem vůči celním úřadům Generální ředitelství cel, čímž na něj

přešla i působnost původního žalovaného –

Celního ředitelství Olomouc] dvěma rozhodnutími ze dne 8. 9. 2011 zrušil dva platební

výměry správního orgánu I. stupně ze dne

36

znání nebylo nezákonným zásahem, nýbrž že

tento zásah byl zákonný. Nejsou zde ani žádné skutkové okolnosti, z nichž by plynula

hrozba nezákonného nevrácení nadměrných

odpočtů v dalších zdaňovacích obdobích.

Proto byla žaloba zamítnuta.

28. 2. 2011. V obou těchto případech žalovaný zároveň zastavil řízení o vrácení spotřební

daně za měsíce říjen a listopad roku 2010 pro

zjevnou nepřípustnost podání žalobkyně.

Odvolání proti ostatním platebním výměrům žalovaný zamítl a napadené platební výměry potvrdil, a to rozhodnutími ze dne

6. 4. 2011, ze dne 7. 4. 2011, ze dne 8. 4. 2011,

ze dne 5. 5. 2011, ze dne 8. 9. 2011 a ze dne

14. 10. 2011.

Žalobkyně napadla žalobou podanou

u Krajského soudu v Ostravě nejprve rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 4. 2011, ze dne

7. 4. 2011, ze dne 8. 4. 2011 a ze dne 5. 5. 2011.

Následně ji doplnila dvěma podáními, kterými napadla rozhodnutí žalovaného ze dne

8. 9. 2011 a ze dne 14. 10. 2011.

Krajský soud o žalobě rozhodl rozsudkem

ze dne 13. 12. 2012, čj. 22 Af 94/2011-159. Výrokem III. zrušil krajský soud rozhodnutí původního žalovaného ze dne 6. 4. 2011, ze dne

8. 9. 2011 a ze dne 14. 10. 2011.

Krajský soud o žalobě rozhodl rozsudkem

ze dne 13. 12. 2012, čj. 22 Af 94/2011-159. Výrokem III. zrušil krajský soud rozhodnutí původního žalovaného ze dne 6. 4. 2011, ze dne

7. 4. 2011, ze dne 8. 4. 2011, ze dne 5. 5. 2011,

S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 015

ze dne 8. 9. 2011 a ze dne 14. 10. 2011. Výrokem IV. krajský soud zamítl žalobu proti dvěma rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 9. 2011,

která se, jak již bylo uvedeno, týkala nároku

na vrácení spotřební daně za měsíce říjen

a listopad roku 2010. Pokud jde o výrok III.,

kterým bylo zrušeno devět z jedenácti napadených rozhodnutí žalovaného, odůvodnil

krajský soud své závěry tak, že žalovaný postupoval nezákonně, když upřel žalobkyni nárok na vrácení daně podle § 56a zákona

o spotřebních daních. Konstatoval, že žalobkyně v roce 2009 a v roce 2010 nakupovala

benziny uvedené pod kódem nomenklatury

2710 11 25, které spadají pod definici ostatních benzinů podle § 45 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních, a to za ceny zahrnující spotřební daň z minerálních olejů.

Tento benzin žalobkyně spotřebovala v průběhu jednotlivých zdaňovacích období, za

něž následně uplatnila nárok na vrácení daně. Účelem spotřeby byla výroba lepidel.

Podle krajského soudu žalobkyně splnila

podmínky pro vrácení daně stanovené

v § 56a zákona o spotřebních daních, především podmínku použití nakoupeného ostatního benzinu v rámci podnikatelské činnosti.

Tvrdil-li žalovaný, že daň nelze vrátit v případech, kdy bylo za cenu s daní nakoupeno zboží, na které se vztahuje osvobození od daně,

uvedl krajský soud, že takový výklad není racionální, neboť by zcela vylučoval aplikaci

§ 56a zákona o spotřebních daních. Toto

ustanovení je třeba vykládat tak, aby vůbec

mohl nastat případ jeho aplikace. Pro případ

vrácení daně nelze aplikovat § 11 odst. 2 zákona o spotřebních daních, neboť pokud by

se na vybrané výrobky nabyté za ceny s daní

pohlíželo jako na výrobky nabyté za ceny bez

spotřební daně, nebylo by co postupem podle § 56a zákona o spotřebních daních vracet. Osvobození od daně a vrácení daně jsou

zcela samostatné instituty, které nelze směšovat. Aplikace ustanovení zákona o spotřebních daních upravující osvobození od daně

(§ 49 odst. 2 zákona o spotřebních daních)

a o nabývání vybraných výrobků za ceny bez

daně (§ 11 odst. 2 zákona o spotřebních daních) tak je v daném případě vyloučena a na

S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 015

vracení daně z ostatní benzinů se vztahuje

pouze § 56a zákona o spotřebních daních.

Žalovaný (stěžovatel) podal kasační stížnost, kterou se mimo jiné domáhal zrušení

výroku III. rozsudku krajského soudu. Stěžovatel nesouhlasil se závěrem krajského soudu

o tom, že vrácení spotřební daně z ostatních

benzinů podle § 56a zákona o spotřebních

daních je možné v případě všech činností daňového subjektu bez ohledu na to, zda se jedná o činnost, u níž připadá v úvahu osvobození od daně. Krajský soud nevzal v potaz, že

i při vyloučení činností, na které se vztahuje

osvobození od daně, existuje skupina činností,

které jsou vykonávány v rámci podnikatelské

činnosti, a osvobození od daně se na ně nevztahuje. Jedná se např. o různá čištění strojů,

vyplachování forem, provozní zkoušky, mazání, chlazení apod. Z tohoto důvodu není

správný názor krajského soudu o úplném vyloučení aplikace § 11 odst. 2 zákona o spotřebních daních v případech, kdy je ostatní

benzin pořízen za cenu zahrnující spotřební

daň. Ustanovení § 56a zákona o spotřebních

daních umožňuje vrácení daně v případech,

kdy ostatní benziny jsou použity k jiným účelům, než na které se vztahuje osvobození od

daně podle § 49 odst. 2 zákona o spotřebních

daních. Pokud by bylo možné na všechny případy, kdy podnikatel použije v rámci podnikatelské činnosti ostatní benziny, aplikovat

§ 56a zákona o spotřebních daních, došlo by

k faktickému vyloučení použití institutu

osvobození od daně podle § 49 odst. 2 zákona o spotřebních daních, protože pro daňový

subjekt je mnohem snazší nakoupit ostatní

benziny za cenu se spotřební daní a následně

žádat o vrácení této spotřební daně. V případě,

že podnikatel použije ostatní benziny k činnostem, na které se vztahuje institut osvobození od daně, a jedná se o benziny nakoupené

za cenu zahrnující spotřební daň, nelze spotřební daň vrátit podle § 56a zákona o spotřebních daních. Vrácení daně je možné pouze tehdy, pokud podnikatel použije ostatní

benziny k činnosti, na kterou se institut osvobození od daně nevztahuje.

Žalobkyně se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila se závěry vyslovenými kraj-

37

ským soudem v napadeném rozsudku. Pro

vznik nároku na vrácení spotřební daně je

podle jejího názoru rozhodné pouze splnění

podmínek uvedených v § 56a odst. 1 zákona

o spotřebních daních. Toto ustanovení neobsahuje výčet činností podnikajících osob, které by byly z jeho aplikace vyloučeny, názor

stěžovatele na výklad tohoto ustanovení je

proto v rozporu s jeho zněním. Pokud by byla vyloučena možnost vrácení daně, pak by

bylo možné nakupovat ostatní benziny pouze nezdaněné, tj. od výrobců a provozovatelů

daňových skladů. Ustanovení § 56a zákona

o spotřebních daních vylepšilo postavení

podnikajících osob, neboť umožňuje nabývat

ostatní benziny i od obchodníků bez ohledu

na jejich daňové postavení.

Stěžovatel v replice k vyjádření žalobkyně

mj. uvedl, že při posuzování nároku na vrácení

daně je vázán zákonem. Absence určitého omezení v konkrétním ustanovení zákona neznamená,

že je nelze vykládat v souvislosti s dalšími ustanoveními zákona a záměrem zákonodárce. Žalobkyně se snaží vytrhnout § 56a zákona o spotřebních daních z kontextu zákona. Smyslem

tohoto ustanovení ovšem nemůže být nahrazení

právní úpravy osvobození od spotřební daně.

Nejvyšší správní soud zrušil výroky III.

a VI. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě

a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Z odůvodnění:

V daném případě není mezi účastníky

sporu o skutkových okolnostech rozhodných

pro posouzení věci. Z obsahu správního spisu a spisu krajského soudu vyplývá, že žalobce v relevantním období nakupoval průběžně různé množství benzinů uvedených mj.

pod kódem nomenklatury 2710 11 25, které

patří mezi ostatní benziny ve smyslu legislativní zkratky podle § 45 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních. Podle daňových dokladů předložených žalobkyní při nákupu

zaplatila cenu zahrnující spotřební daň z minerálních olejů. Nakoupené benziny spotřebovala při výrobě lepidel a následně uplatnila

nárok na vrácení daně za jednotlivá zdaňovací období, v nichž ke spotřebě došlo. Tyto

skutečnosti stěžovatel nerozporuje.

38

Spornou je pouze právní otázka výkladu

§ 56a odst. 1 zákona o spotřebních daních,

resp. vztah tohoto ustanovení k § 11 odst. 2

a § 49 odst. 2 zákona o spotřebních daních.

Žalobkyně je toho názoru, že nárok na vrácení daně z ostatních benzinů podle § 56a zákona o spotřebních daních vzniká i v případech, na něž se vztahuje osvobození od daně

podle § 49 odst. 2 zákona o spotřebních daních, pokud tyto ostatní benziny byly nakoupeny za cenu včetně daně. Osoby používající

ostatní benziny za účelem výroby výrobků

nepodléhajících spotřební dani tak mají možnost volby, zda uplatní již při jejich nákupu

osvobození od daně, anebo až zpětně po jejich použití požádají o vrácení spotřební daně. Naopak stěžovatel je toho názoru, že takový postup není možný, neboť vrácení daně

brání § 11 odst. 2 zákona o spotřebních daních

upravující fikci, podle níž se na zdaněné vybrané výrobky pohlíží, jako by byly pořízeny

za ceny bez daně, pokud byly použity pro účely, na které se vztahuje osvobození od daně.

Podle § 49 odst. 2 zákona o spotřebních

daních platí: „Od daně jsou osvobozeny

ostatní benziny, pokud jsou používány za

účelem výroby výrobků, které nejsou předmětem daně. Při uplatnění nároku na osvobození od daně předloží nabyvatel prodávajícímu průkaz živnostenského oprávnění

pro výrobu a dovoz chemických látek a chemických přípravků. Neučiní-li tak, nárok na

osvobození od daně zaniká.“

Podle § 56a odst. 1 zákona o spotřebních

daních platí: „Nárok na vrácení daně vzniká

právnickým a fyzickým osobám, které nakoupily za cenu včetně daně, vyrobily pro

vlastní spotřebu nebo přijaly v režimu podmíněného osvobození od daně ostatní benziny a prokazatelně tyto benziny použily

v rámci podnikatelské činnosti, a to jinak

než pro prodej, pro pohon motorů, pro výrobu tepla nebo pro výrobu směsí uvedených

v § 45 odst. 2.“

Podle § 11 odst. 2 zákona o spotřebních

daních platí: „Pokud právnická nebo fyzická

osoba nakoupila zdaněné vybrané výrobky

a použila je pro účely, na které se vztahuje

osvobození od daně, pohlíží se pro účely to-

S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 015

hoto zákona na tyto vybrané výrobky, jako

by byly pořízeny za ceny bez daně.“

Nejvyšší správní soud při svých úvahách

vyšel primárně ze smyslu a účelu dotčených

ustanovení. Právní úprava osvobození od daně a vrácení daně z ostatních benzinů byla do

zákona o spotřebních daních včleněna zákonem č. 217/2005 Sb. Předchozí právní úprava

účinná do 30. 6. 2005 pojem „ostatní benzin“

ve smyslu legislativní zkratky uvedené nyní

v § 45 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních

daních nepoužívala. Podle § 45 odst. 3 písm. d)

zákona o spotřebních daních ve znění účinném do 30. 6. 2005 byly minerální oleje uvedené pod kódem nomenklatury 2710 11 25

předmětem daně, avšak pouze za podmínky,

že byly určeny k přímému použití, nabízeny

k prodeji pro pohon motorů nebo pro výrobu tepla nebo používány pro pohon motorů

nebo pro výrobu tepla bez ohledu na způsob

spotřeby tepla (§ 45 odst. 4 zákona o spotřebních daních ve znění účinném do 30. 6.

2005). Minerální oleje uvedené pod kódem

nomenklatury 2710 11 25 používané k jiným

účelům předmětem daně nebyly.

Ke změně došlo poté, co byl s účinností

od 1. 7. 2005 zákon o spotřebních daních novelizován zákonem č. 217/2005 Sb. Od té doby

zákon o spotřebních daních zahrnuje minerální oleje uvedené pod kódem nomenklatury 2710 11 25 mezi ostatní benziny, které jsou

předmětem daně, a to bez ohledu na způsob

jejich použití. Podle § 45 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních v relevantním

znění jsou předmětem daně mj. „benziny jiné než motorové uvedené pod kódy nomenklatury 2710 11 11 až 2710 11 25 a 2710 11

90 (dále jen ,ostatní benzin‘)“.

Podle § 49 odst. 1 zákona o spotřebních

daních jsou od daně osvobozeny minerální

oleje uvedené v § 45 odst. 1, 2 a 6 zákona

o spotřebních daních používané pro jiné účely, než je pohon motorů nebo výroba tepla.

Osvobození podle tohoto ustanovení se však

nevztahuje na ostatní benziny (tedy ani na

minerální oleje uvedené pod kódem nomenklatury 2710 11 25 nakupované a spotřebovávané žalobcem v projednávané věci). Výběr

spotřební daně z ostatních benzinů bez ohle-

S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 015

du na způsob jejich použití by ovšem byl

v rozporu s celkovou koncepcí spotřební daně z minerálních olejů. Zákonodárce z tohoto

důvodu zákonem č. 217/2005 Sb. vložil do zákona o spotřebních daních také instituty osvobození ostatních benzinů od daně a vrácení

daně z ostatních benzinů. Účelem obou těchto

institutů je při splnění zákonem stanovených

podmínek zamezit výběru spotřební daně, případně umožnit její vrácení, pokud již byla při

nákupu ostatních benzinů zaplacena.

Oba instituty upravené v § 49 odst. 2

a v § 56a zákona o spotřebních daních byly

do tohoto zákona vloženy současně, tedy

s účinností od 1. 7. 2005. Při výkladu uvedených ustanovení proto nelze postupovat podle zásady lex posterior derogat priori. Pro

účely výkladu těchto ustanovení nelze argumentovat ani záměrem zákonodárce, který

z důvodové zprávy k zákonu č. 217/2005 Sb.

nevyplývá. Obě ustanovení totiž byla do této

novely zákona o spotřebních daních vložena

až v průběhu legislativního procesu a v důvodové zprávě k vládnímu návrhu zákona

o nich není zmínka. Lze však předpokládat,

že racionálním záměrem zákonodárce bylo,

aby obě tato ustanovení byla reálně aplikovatelná. Jinými slovy, je třeba tato ustanovení

vykládat tak, aby se jak k osvobození od daně,

tak i k vrácení daně z ostatních benzinů vztahoval reálně existující okruh případů. Bylo

by naopak nesprávné předpokládat, že zákonodárce přijal předmětnou právní úpravu,

aniž by bylo možné některý z dotčených institutů v praxi aplikovat.

Primárně je proto třeba zkoumat věcnou

působnost obou dotčených institutů, tedy

v čem se liší, nebo naopak překrývá věcná působnost § 49 odst. 2 a § 56a zákona o spotřebních daních.

Institut vrácení daně z ostatních benzinů

podle § 56a odst. 1 zákona o spotřebních daních se vztahuje na případy, kdy právnická či

fyzická osoba nakoupila za cenu včetně daně

ostatní benziny, případně je vyrobila pro

vlastní spotřebu nebo je přijala v režimu podmíněného osvobození od daně. Podstatná je

přitom druhá podmínka, podle níž nárok na

vrácení vzniká, pokud ostatní benziny byly

39

prokazatelně použity v rámci podnikatelské

činnosti. Vrácení daně se tak vztahuje na široce vymezenou skupinu činností, které jsou

součástí podnikání, s výjimkou taxativně vyjmenovaných činností, kterými jsou prodej,

pohon motorů, výroba tepla a výroba směsí

uvedených v § 45 odst. 2 zákona o spotřebních daních.

Naopak osvobození od daně podle § 49

odst. 2 zákona o spotřebních daních lze aplikovat pouze tehdy, pokud jsou ostatní benziny používány za účelem výroby výrobků, které nejsou předmětem daně. Tato činnost

bezpochyby spadá do rámce výkonu podnikání, nicméně nezahrnuje veškeré činnosti,

k nimž při podnikání dochází, nýbrž pouze

úžeji vymezenou skupinu činností spočívajících ve výrobě výrobků nepodléhajících spotřební dani. Z podstaty věci tak plyne, že

z uvedeného hlediska je působnost tohoto

ustanovení užší než věcná působnost § 56a

zákona o spotřebních daních upravujícího

vrácení daně z ostatních benzinů.

Do věcné působnosti § 56a zákona o spotřebních daních spadají další činnosti, při

nichž nejsou z ostatních benzinů přímo vyráběny jiné výrobky nepodléhající spotřební

dani. Příkladmo lze uvést činnosti, na které

poukazoval stěžovatel v kasační stížnosti, jako např. čištění strojů, vyplachování forem,

provozní zkoušky, mazání, chlazení apod.

O takový případ se jednalo například ve věci

posuzované v rozsudku Nejvyššího správního

soudu ze dne 13. 3. 2013, čj. 9 Afs 64/2012-27.

V tomto případě se daňový subjekt domáhal

vrácení uhrazené spotřební daně z lakového

benzinu uvedeného pod kódem nomenklatury 2710 11 21, a tedy spadajícího mezi ostatní

benziny. Tento benzin používal jako testovací

kapalinu ke zkoušení těsnosti vyrobených vstřikovacích čerpadel a k čištění dílů čerpadel.

Na základě popsaných úvah je třeba odmítnout závěr krajského soudu, podle něhož

by názor zastávaný stěžovatelem absolutně

vylučoval aplikaci § 56a zákona o spotřebních daních upravujícího institut vrácení daně. Není totiž pravdou, že vrácení daně

z ostatních benzinů by nebylo nikdy možné,

neboť by se vždy jednalo o benzin, který mohl

40

být osvobozen od daně. Existují totiž i činnosti, které nelze pokládat za výrobu výrobků, které nejsou předmětem daně, tzn., že se

na ně nevztahuje osvobození od daně, avšak

tvoří součást podnikatelské činnosti. V takovém případě lze právě z důvodu neaplikace

osvobození od daně podle § 49 odst. 2 zákona

o spotřebních daních žádat o vrácení uhrazené spotřební daně z ostatních benzinů podle

§ 56a zákona o spotřebních daních.

Dále je tedy třeba posoudit, zda vrácení

daně z ostatních benzinů je možné i v případech použití ostatních benzinů pro účely, na

které se vztahuje osvobození podle § 49 odst. 2

zákona o spotřebních daních, anebo zda vrácení daně v těchto případech brání § 11 odst. 2

zákona o spotřebních daních.

Ustanovení § 11 odst. 2 zákona o spotřebních daních upravuje obecnou zásadu, podle

níž se na vybrané výrobky podléhající spotřební dani pohlíží, jako by byly pořízeny za

ceny bez daně, pokud byly použity pro účely,

na které se vztahuje osvobození od daně. Jedná

se o fikci, jejímž účelem je znemožnit vrácení

daně, pokud je při nabytí vybraných výrobků

podléhajících zdanění, v daném případě ostatních benzinů, uhrazena spotřební daň, aniž

by nabyvatel uplatnil zákonem stanovený nárok na osvobození od daně. Fakticky je tedy

nabyvateli ukládáno uplatnit osvobození od

daně, pokud se vztahuje na účel použití ostatních benzinů, v opačném případě je vrácení

daně vyloučeno. Důvodová zpráva k zákonu

o spotřebních daních k tomu v části věnované § 11 odst. 2 zákona o spotřebních daních

uvádí, že „vybrané výrobky odebírané pro

účely, které jsou uvedeny ve zvláštní části

pro jednotlivé komodity a na něž se vztahuje osvobození od daně, musí být bez daně

odebírány povinně. Pokud subjekt získá pro

uvedené účely vybrané výrobky za cenu obsahující spotřební daň, nebude mu tato daň

vrácena.“

Nelze přitom souhlasit ani s názorem krajského soudu, že obecná úprava osvobození

od daně obsažená v § 11 zákona o spotřebních daních se na daný případ vůbec nevztahuje, ani s úvahou žalobkyně o tom, že § 56a

odst. 1 zákona o spotřebních daních předsta-

S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 015

vuje takovou speciální úpravu ve vztahu

k § 11 odst. 2 zákona o spotřebních daních,

která vylučuje jeho aplikaci (lex specialis derogat legi generali). Je samozřejmě pravdou,

jak vyplývá již z názvu první a druhé části zákona o spotřebních daních, že ustanovení blíže upravující jednotlivé druhy spotřebních

daní jsou ve vztahu speciality ke společné

úpravě obsažené v části první zákona a že

v případě, že se tato zvláštní ustanovení od

obecné úpravy odchylují, mají před ní pro daný typ spotřební daně přednost. Jak již však

bylo vysvětleno, mezi § 11 odst. 2 a § 56a

odst. 1 zákona o spotřebních daních není rozpor, naopak tato ustanovení na sebe navazují

tak, aby institut osvobození od daně z ostatních benzinů podle § 49 odst. 2 zákona o spotřebních daních a institut vrácení daně

z ostatních benzinů podle § 56a zákona

o spotřebních daních byly uplatňovány na

odlišné okruhy případů.

Není zároveň důvodu předpokládat, že záměrem zákonodárce při novelizaci zákona

o spotřebních daních zákonem č. 217/2005 Sb.

bylo vyloučit aplikaci uvedeného obecného

pravidla vyjádřeného v § 11 odst. 2 zákona

o spotřebních daních v případech vrácení daně z ostatních benzinů podle § 56a zákona

o spotřebních daních. Pokud by tomu tak bylo, mohl zákonodárce použití § 11 odst. 2 citovaného zákona pro případy vrácení daně

z ostatních benzinů výslovně vyloučit. To se

ovšem nestalo a ani implicitně nelze takový

záměr, jak již bylo vysvětleno, z textu zákona

o spotřebních daních dovodit.

Smysl zvolené právní úpravy lze spatřovat

i v tom, že zákonodárce si uvědomoval nutnost zvýšené kontroly ze strany správce daně

(na základě rozhodování o vrácení již uhrazené daně podle § 56a odst. 1 zákona o spotřebních daních) v těch případech, kdy nabyvatel sice tvrdí, že ostatní benziny skutečně

použil a spotřeboval v rámci podnikatelské

činnosti jinak než pro prodej, pro pohon motorů, pro výrobu tepla nebo pro výrobu zákonem specifikovaných směsí, zároveň však nejde o použití ostatních benzinů za účelem

S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 015

výroby výrobků, které nejsou předmětem daně, kdy se uplatní režim osvobození od daně.

V prvním případě se totiž jedná o široký

okruh činností podnikajících

fyzických

a právnických osob, při nichž k použití ostatních benzinů dochází. Takové činnosti nelze

předem taxativně vymezit. Navíc u těchto

činností existuje zvýšené riziko zneužití či obcházení daňových předpisů z důvodu složitějšího ověřování, zda ke spotřebě ostatních

benzinů skutečně došlo, jakým způsobem

a v jakém množství. Naopak při činnostech,

které jsou od spotřební daně osvobozeny, tedy při výrobě výrobků nepodléhajících dani,

lze předpokládat, že lze dostatečným způsobem zajistit kontrolu skutečného použití

a množství použitých ostatních benzinů

v rámci režimu osvobození od daně.

Nejvyšší správní soud proto učinil závěr,

že v důsledku § 11 odst. 2 zákona o spotřebních daních nelze v případech použití ostatních benzinů používaných pro účely výroby

výrobků, které nejsou předmětem daně,

uplatnit nárok na vrácení daně z ostatních

benzinů podle § 56a zákona o spotřebních

daních, pokud tyto ostatní benziny byly nakoupeny za cenu včetně daně. Na tento způsob použití ostatních benzinů se vztahuje

osvobození od daně podle § 49 odst. 2 zákona o spotřebních daních, a pokud není osvobození řádně uplatněno, nelze spotřební daň

uhrazenou v ceně ostatního benzinu zpětně

vrátit.

Také v projednávané věci žalobkyně nakoupila zdaněné ostatní benziny a použila je

pro účely, na které se vztahuje osvobození od

daně podle § 49 odst. 2 zákona o spotřebních

daních. Podle § 11 odst. 2 zákona o spotřebních daních se na jí nabyté ostatní benziny

hledí, jako by byly pořízeny za ceny bez daně.

Žalobkyni proto nelze přiznat nárok na vrácení daně z takto nabytých ostatních benzinů

podle § 56a zákona o spotřebních daních.

Vzhledem k tomu, že krajský soud nesprávně

posoudil tuto právní otázku, dospěl Nejvyšší

správní soud k závěru, že shora uvedená kasační námitka je důvodná.

41

Akciová společnost PLASTSERVIS proti Generálnímu ředitelství cel o spotřební daň, reagovat na obsáhlou a myšlenkově bohatou

argumentaci žalobkyně v tomto směru.