L. Při následném ověřování důkazů původu ve smyslu čl. 32 Protokolu č. 4 Evrop- ské dohody zakládající přidružení mezi Českou republikou a Evropskými společen- stvími (publikované pod č. 7/1995 Sb.) jsou celní orgány dovážející země vázány zá- věry legálně vyslovenými celními orgány vyvážející země.
I. Celnímu úřadu (v daném případě celní orgán dovážející země) nelze vytýkat nedostatečné zjištění skutkového stavu ($ 31 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků), vycházelli pouze z výsledku následného ověřování důkazů půvo- du provedeného celními orgány vyvážející země v souladu s Protokolem č. 4 Evrop- ské dohody zakládající přidružení mezi Českou republikou a Evropskými společen- stvími (publikované pod č. 7/1995 Sb.).
C.) Z výše citovaných ustanovení Dohody o přidružení vyplývá, že k tomu, aby původní výrobky ve Společenství měly při dovozu do České republiky nárok na uplatnění výhod podle Dohody o přidružení (v daném přípa- dě zvýhodnění spočívající v neexistenci po- vinnosti platit za toto zboží dovozní clo), mu- sí být splněna některá z podmínek stanove- ných v čl. 16 Protokolu č.
4. Přesto, že stěžo- vatel v daném případě stanovenou podmín- ku splnil, neboť jím předložená faktura obsahovala „prohlášení“ vyhotovené vývoz- cem, jsou podle či. 32 Protokolu č. 4 celní or- gány oprávněny následně ověřovat důkazy původu. Toto oprávnění provádět ověřování důkazů původu mají nejen v případě opod- statněných pochybností ve vztahu k předlo- ženým dokumentům, ale i namátkově v ja- kémkoliv jiném případě. Opodstatněné pochybnosti tedy nejsou nezbytnou podmín- kou pro ověření důkazů původu.
Postup při ověřování důkazů původu je upraven v Do- hodě o přidružení, která je lex specialis k zá- konu o správě daní a poplatků, takže nelze přijmout názor stěžovatele, že měly být pro- vedeny i jiné důkazy, které k prokázání půvo- du zboží navrhoval. Podle čl. 32 Protokolu č. 4 totiž v rámci následného ověřování důka- zů původu mohou celní orgány dovozního státu pouze požádat celní orgány vývozního státu o kontrolu původu propuštěného zboží. Pravomoc týkající se určení původu zboží je v zásadě udělena orgánům vývozního státu a celní orgány dovozního státu jsou vázány závěry legálně vyslovenými celními orgány vývozního státu (srovnej rozsudky Soudního dvora ze dne 12.
7. 1984, ve věci 218/83, Les Rapides Savovards a další, Recueil, s. 3105, body 26 a 27, a ze dne 9. 2. 2006, ve věci C-23/04 až C-25/04, Sfakianakis AEVE v, Ellini- ko Dimosio, Sb. rozh. s. 11265, body 23 a 36). Stěžovatel v závěru kasační stížnosti sice namítal, že „K doměření cla došlo na základě stanoviska německých celních orgánů, ob- staraného mimo jakékoli celní řízení vedené s žalobcem, kterého by se žalobce mohl zů- častnit. Bylo tak obstaráno mimo jakékoliv procesní instituty“, ale bez jakékoliv konkre- tizace, v čem byl postup celních orgánů vyvá- žející země nezákonný a v rozporu s čl.
32 Pro- tokolu č.
4. Nejvyšší správní soud se touto námitkou nezabýval, protože za takového sta- vu nelze vyjít z toho, že je uplatněn důvod uve- dený v $ 103 odst. 1 s. ř. s. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že Protokol č. 4 je založen na systému správní spolupráce, která spočívá jed- nak v rozdělení úkolů, a jednak ve vzájemné důvěře mezi státem vývozu a státem dovozu (srovnej rozsudek Soudního dvora ve věci Sfa- kianakis AEVE v. Elliniko Dimosio, bod 49). Celnímu ředitelství proto nelze vytýkat ne- dostatečné zjištění skutkového stavu s pouka- zem na $ 31 odst. 2 zákona o správě daní a po- platků, vycházeli, stejně jako celní úřad, pouze z výsledku následného ověřování důkazů původu provedeného celními orgány vyvážející země v souladu s Protokolem č. 4 k Dohodě o při- družení.
Neprovedením stěžovatelem navrho- vaných důkazů tak celní ředitelství nemohlo porušit $ 31 odst. 2 zákona o správě daní a po- platků, jak tvrdil stěžovatel v kasační stížnosti. 1578 Správní řízení: náležitosti odvolání; lhůta k provedení úkonu k $ 37 odst. 3, $ 39, $ 82 odst. 2 a $ 93 odst. 1 správního řádu (č. 500/2004 Sb.) Neobsahuje-li odvolání odvolací námitky a odvolatel v odvolání požádá o stano- vení lhůty k doplnění odvolání, je správní orgán povinen takovou lhůtu stanovit po- stupem podle $ 37 odst. 3 za použití $ 93 odst. 1 správního řádu z roku 2004.
Na ne- zákonnost postupu odvolacího orgánu, který bez znalosti odvolacích námitek rozhodne meritorně o odvolání, nemá vliv délka časového úseku od podání odvolá- ní do vydání rozhodnutí o odvolání.
Dalibor D. proti Celnímu ředitelství Hradec Králové o clo a daň z přidané hodnoty, o ka-
yměřil celní dluh ve výši 6606 Kč (z toho clo 5415 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 1191 Kč).
Nejprve je třeba uvést, že stěžovatel v kasační stížnosti pouze odmítá, že by mezi Dohodou o přidružení a zákonem o správě daní a poplatků byl rozpor, aniž by se jakkoliv jejich vzájemným vztahem zabýval, čímž ani v nejmenším nezpochybnil správnost závěrů vyslovených krajským soudem v této souvislosti v napadeném rozsudku. Nejvyšší správní soud proto na ně v plném rozsahu odkazuje.
Jediným relevantním stížním bodem tedy zůstává námitka, že neprovedením jiných, stěžovatelem navrhovaných důkazů, při ověřování důkazů původu porušilo celní ředitelství ustanovení § 31 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků. Podle čl. 1 Dohody o přidružení se zakládá přidružení mezi Českou republikou na straně jedné a Společenstvím a jeho členskými státy na straně druhé. Podle čl. 11 Dohody o přidružení dovozní cla, kterým v České republice podléhají výrobky mající původ ve Společenství, uvedené v příloze IV, budou zrušena dnem vstupu této dohody v platnost. V čl. 35 Dohody o přidružení se odkazuje na Protokol č. 4 k této Dohodě, který stanoví pravidla o původu zboží pro použití celních preferencí, jež má na zřeteli tato dohoda.
Podle čl. 16 Protokolu č. 4 původní výrobky ve Společenství mají při dovozu do České republiky a původní výrobky v České republice mají při dovozu do Společenství nárok na uplatnění výhod podle této dohody, pokud je předloženo průvodní osvědčení EUR.1 nebo v případech stanovených v čl. 21 odst. 1 „prohlášení na faktuře“ vyhotovené vývozcem na faktuře, dodacím listu nebo jiném obchodním dokladu, který popisuje výrobky takovým způsobem, aby je bylo možno ztotožnit; text tohoto prohlášení je obsažen v příloze IV.
Podle čl. 21 odst. 3 Protokolu č. 4 je vývozce, který vystavuje prohlášení na faktuře, povinen kdykoli na požádání celních orgánů vyvážející země předložit nezbytné doklady prokazující původ výrobků a splnění ostatních podmínek tohoto protokolu.
Podle čl. 32 odst. 1 Protokolu č. 4 se provádí následné ověřování důkazů původu namátkově nebo kdykoli mají celní orgány dovážející země opodstatněnou pochybnost o pravosti těchto dokumentů, o původu výrobků v nich uvedených nebo o splnění jiných podmínek tohoto protokolu. Podle odst. 2 citovaného článku za účelem provádění ustanovení odst. 1 vrátí celní orgány dovážející země průvodní osvědčení EUR.1 a fakturu, pokud je předložena, prohlášení na faktuře nebo kopie těchto dokumentů celním orgánům vyvážející země, je-li to možné, též s uvedením důvodů tohoto požadavku.
Jakékoli získané dokumenty a informace o tom, že údaje uvedené na důkazu původu jsou nesprávné, jsou zaslány spolu se žádostí o ověření. Podle odst. 3 citovaného článku je ověření prováděno celními orgány vyvážející země. Pro tyto účely mají právo požadovat jakékoli doklady a provádět jakoukoli kontrolu účtů u vývozce nebo jinou kontrolu, kterou považují za účelnou. Podle odst. 5 citovaného článku budou celní orgány žádající o ověření informovány o jeho výsledcích co nejdříve. Z výsledků musí být zřejmé, zda jsou dokumenty pravé, zda je možno výrobky v nich uvedené považovat za původní ve Společenství nebo v České republice a zda jsou splněny ostatní podmínky tohoto protokolu.
Podle odst. 6 citovaného článku neobdrží-li v případech opodstatněných pochybností žádající celní orgány žádnou odpověď do deseti měsíců od data žádosti o ověření, nebo nebude-li odpověď obsahovat dostatečné informace pro určení pravosti předmětného dokumentu nebo skutečného původu výrobků, nepřiznají nárok na preference, kromě případů způsobených výjimečnými okolnostmi.
Z výše citovaných ustanovení Dohody o přidružení vyplývá, že k tomu, aby původní výrobky ve Společenství měly při dovozu do České republiky nárok na uplatnění výhod podle Dohody o přidružení (v daném případě zvýhodnění spočívající v neexistenci povinnosti platit za toto zboží dovozní clo), musí být splněna některá z podmínek stanovených v čl. 16 Protokolu č.
4. Přesto, že stěžovatel v daném případě stanovenou podmínku splnil, neboť jím předložená faktura obsahovala „prohlášení“ vyhotovené vývozcem, jsou podle čl. 32 Protokolu č. 4 celní orgány oprávněny následně ověřovat důkazy původu. Toto oprávnění provádět ověřování důkazů původu mají nejen v případě opodstatněných pochybností ve vztahu k předloženým dokumentům, ale i namátkově v jakémkoliv jiném případě. Opodstatněné pochybnosti tedy nejsou nezbytnou podmínkou pro ověření důkazů původu. Postup při ověřování důkazů původu je upraven v Dohodě o přidružení, která je lex specialis k zákonu o správě daní a poplatků, takže nelze přijmout názor stěžovatele, že měly být provedeny i jiné důkazy, které k prokázání původu zboží navrhoval.
Podle čl. 32 Protokolu č. 4 totiž v rámci následného ověřování důkazů původu mohou celní orgány dovozního státu pouze požádat celní orgány vývozního státu o kontrolu původu propuštěného zboží. Pravomoc týkající se určení původu zboží je v zásadě udělena orgánům vývozního státu a celní orgány dovozního státu jsou vázány závěry legálně vyslovenými celními orgány vývozního státu. [Srovnej rozsudky Soudního dvora ze dne 12. 7. 1984, Les Rapides Savoyards a další (218/83, Recueil, s. 3105, body 26 a 27) a ze dne 9.
2. 2006, Sfakianakis AEVE v. Elliniko Dimosio (C-23/04 až C-25/04, Sb. rozh. s. I-1265, body 23 a 36)].
Stěžovatel v závěru kasační stížnosti sice namítal, že „K doměření cla došlo na základě stanoviska německých celních orgánů, obstarané mimo jakékoli celní řízení vedené s žalobcem, kterého by se žalobce mohl zúčastnit. Bylo tak obstaráno mimo jakékoliv procesní instituty.“, ale bez jakékoliv konkretizace, v čem byl postup celních orgánů vyvážející země nezákonný a v rozporu s čl. 32 Protokolu č.
4. Nejvyšší správní soud se touto námitkou nezabýval, protože za takového stavu nelze vyjít z toho, že je uplatněn důvod uvedený v § 103 odst. 1 s. ř. s. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že Protokol č. 4 je založen na systému správní spolupráce, která spočívá jednak v rozdělení úkolů, a jednak ve vzájemné důvěře mezi státem vývozu a státem dovozu. [Srovnej rozsudek Soudního dvora ze dne 9. 2. 2006, Sfakianakis AEVE v. Elliniko Dimosio (C-23/04 až C-25/04, Sb. rozh. s. I-1265, bod 49)].
Celnímu ředitelství proto nelze vytýkat nedostatečné zjištění skutkového stavu s poukazem na ustanovení § 31 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, vycházel-li, stejně jako celní úřad, pouze z výsledku následného ověřování důkazů původu provedeného celními orgány vyvážející země v souladu s Protokolem č. 4 k Dohodě o přidružení. Neprovedením stěžovatelem navrhovaných důkazů tak celní ředitelství nemohlo porušit ust. § 31 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, jak tvrdil stěžovatel v kasační stížnosti.
Ze všech důvodů výše uvedených není napadený rozsudek nezákonný, a proto Nejvyšší správní soud podle ustanovení § 110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s § 109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1, věta první ve spojení s § 120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví - li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a celnímu ředitelství žádné náklady s tímto řízením nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 7. února 2008
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu