zdaňovací období roku 1999 Ustanovení $ 24 odst. 2 písm. o) zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, li- mituje výši výdaje, který lze daňově uznat, a také stanoví, kdy tak lze učinit. Je to v okamžiku úhrady pohledávky nabyté postoupením; úhradou je přitom třeba ro- zumět skutečně obdrženou platbu, nikoli pouze příslib platby, která má být usku- tečněna teprve v budoucnu.
1416 Daň z přidané hodnoty: k pojmu zdanitelného plnění k $ 2 a $ 19 zákona ČNR č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pro zdaňovací ob- dobí roku 1998% I. Předrnět plnění, který byl na fakturách vystavených pro žalobce coby odběra- tele označen jako „cenové vyrovnání“, není ani zbožím, ani službou, ale pouze vy- rovnáním rozdílu ceny nákupní a prodejní, vzniklého v důsledku toho, že prodejci byli povinni prodat zboží koupené od žalobce konečným zákazníkům za žalobcem stanovenou nižší cenu. Tím, že žalobce svým prodejcům tento rozdíl kompenzoval, mu nevznikl nárok na odpočet daně z přidané hodnoty podle $ 19 zákona ČNR č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, neboť nešlo o přijetí zdanitelného plnění.
II. Daňová povinnost vzniká nikoli na základě smlouvy, ale ze zákona, nastanou-li zákonem stanovené okolnosti. Není proto rozhodné, co si smluvní strany mezi se- bou dohodly a jak předmět svého plnění označily, ani zda došlo k plnění podle smlouvy, mimo ni nebo v rozporu s ní, ale jen to, zda uskutečněné plnění je záko- nem ČNR č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, označeno za daňově relevantní - tedy zda zákon s takovým plněním spojuje vznik daňové povinnosti nebo vznik prá- va či nároku. S poskytnutím cenového vyrovnání nespojuje zákon o dani z přidané hodnoty vznik daňové povinnosti, protože nejde o zdanitelné plnění, a žalobce tak nebyl povinen platit svým prodejcům daň z přidané hodnoty jako součást ceny.
iňuje v kasační stížnosti. Stěžovatel je přesvědčen, že pokud příslušné ustanovení zákona připouští, byť v omezeném rozsahu, možnost různého výkladu, je na místě realizovat tento výklad nikoli pouze gramatickým způsobem, ale i logickým pomocí příkladů, které mohou přicházet v úvahu; soud proto pochybil, pokud tyto příklady odmítl. Na základě výše uvedeného požaduje stěžovatel, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný v písemném vyjádření odmítl výklad ustanovení § 24 odst. 2 písm. o) zákona č.586/1992 Sb., o daních z příjmů provedený stěžovatelem. Citované ustanovení jednoznačně stanoví, kdy a v jaké výši lze uplatnit do daňových výdajů výdaje na pohledávku nabytou postoupením; výdaje jsou vázány na příjmy inkasované, nikoli na příjmy sjednané. Je zcela logické, tak jak uvedl krajský soud, že pokud má být příjem z úhrady uplatněn jako daňový výdaj v určitém zdaňovacím období, musí být stěžovatelem vykázán v tom zdaňovacím období, ve kterém je jako náklad uplatněn.
Stěžovatel postoupil dne 26. 11. 1999 pohledávku, kterou nabyl za 6 600 000 Kč za stejnou částku společnosti K. C. s. r. o. s tím, že tato bude stěžovateli po dobu 10 let ročně splácet částku 660 000 Kč; první splátka byla dohodnuta ke dni 31. 2. 2000. Je zřejmé, že stěžovatel v roce 1999 žádný příjem neměl, když pouze v tomto roce sjednal příjem na rok 2000. Stěžovateli byl zvýšen základ daně o 6 600 000 v souladu se zákonem. Stěžovatel je oprávněn uplatnit výdaje na pořízení pohledávky vždy až v roce, ve kterém získá příjem z pohledávky mu plynoucí.
Příklady, které stěžovatel uvádí jsou pro danou věc nepřípadné, právní úprava je v této věci zcela jednoznačná a žalovaný ji respektoval. Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. § 103 odst.1 písm. a) s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. V projednávané věci není pochyb o otázkách skutkových. Nespornou je skutečnost, že stěžovatel nabyl dne 30. 8. 1999 pohledávku od postupníka P. K. za 6 660 000 Kč, tuto následně postoupil téhož roku za částku 6 600 000 Kč společnosti K. C. s. r. o. Není pochyb ani o tom, že stěžovateli v roce 1999 neplynul od této společnosti žádný příjem. Dle uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky měla být úhrada od společnosti K. C., s. r. o. provedena formou ročních splátek ve výši 660 000 Kč (podle čl. III smlouvy ze dne 26. 11. 1999 výše ročních splátek splatných vždy k 31. 12. příslušného roku činila 660 000 Kč; první splátka bude uhrazena k 31. 12. 2000). Stěžovatel celou hodnotu pohledávky, tj. 6 600 000 Kč zaúčtoval do daňových výdajů roku 1999, o příjmech z titulu postoupené pohledávky neúčtoval. Žalovaný neuznal hodnotu pohledávky jako daňový výdaj v roce 1999 a dodatečně stěžovateli zvýšil základ daně a dodatečně vyměřil daň ve výši 2 640 000 Kč. Stěžovatel je ve sporu stran interpretace ustanovení § 24 odst. 2 písm. o) zákona č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů. Předmětem sporu je zdanění příjmu za zdaňovací období roku 1999, soud proto při právním posouzení vycházel ze znění zákona relevantního pro dané zdaňovací období. Podle ust. § 24 odst. 2 písm. o) zákona o daních z příjmů je výdajem u poplatníků účtujících v soustavě jednoduchého účetnictví cena pořízení u pohledávky nabyté postoupením, a to jen do výše příjmů plynoucích z jejich úhrady dlužníkem nebo postupníkem při jejich následném postoupení. Z hlediska zdanění v příslušném zdaňovacím období je proto rozhodující okamžik postoupení pohledávky, nikoli obdržení platby (příjmů). Tato skutečnost je relevantní pro okamžik „uplatnění výdaje“, který mohl stěžovatel uplatnit do výše příjmu, který mu byl skutečně uhrazen, nikoli však příjmu, jehož postupná úhrada byla toliko smluvně zajištěna. Vzhledem k tomu, že stěžovatel prokazatelně žádný příjem v roce 1999 neobdržel, nemohl postupovat způsobem, který učinil. Takový postup by byl na místě pouze za předpokladu provedení první splátky do 31. 12. 1999.; stěžovatel pak mohl jemu uhrazenou splátku ve výši 660 000 Kč uplatnit jako daňový výdaj. Právní úprava v rozhodném období neumožňovala při zdanění příjmů z postoupených pohledávek jiný způsob. Pro následující zdaňovací období počínaje rokem 2001 novelou provedenou zákonem č. 492/2000 Sb. příjmy, které stěžovatel obdržel, za postoupenou pohledávku již zdanění nepodléhají, protože se jedná o částky, které byly již zdaněny podle tohoto zákona /viz § 23 odst. 4 písm. d) zákona o daních z příjmů/. O uhrazených splátkách tak bude účtovat jako o příjmech nedaňových. Skutečný příjem, který stěžovateli následně bude plynout za postoupenou pohledávku ve výši 660 000 Kč po dobu 10 let již zdanění nepodléhá. Daňový režim pohledávek je odlišný od standardních pravidel zdanění. Proti příjmům plynoucím z titulu postoupení pohledávky neuplatňuje poplatník relevantní výdaje, ale tyto jsou umořeny tím, že zdanění již nepodléhají příjmy plynoucí z titulu postoupení pohledávky.
Nejvyšší správní soud ustanovení § 24 odst. 2 písm. o) zákona o daních z příjmů vyložil v intencích obecných interpretačních pravidel a dospěl k názoru, že text zákona nevede k absurdním a iracionálním závěrům. Nejedná se ani o stěžovatelem namítaný případ, kdy by ustanovení zákona připouštělo možnost různých výkladů. Uvedené ustanovení jednoznačně limituje jednak výši výdaje, který lze daňově uznat, jednak ale stanoví i podmínku, kdy tak lze učinit, a to v okamžiku úhrady. Právě tuto podmínku stěžovatel v roce 1999 nesplnil. Příklady, kterých se stěžovatel opakovaně dovolává nemohou na interpretaci daného ustanovení ničeho změnit, navíc jsou zcela nepřípadné. Stěžovatel nemá pravdu, tvrdí-li, že ve dvou stejných případech dochází k rozporu. V obou případech sice subjekty nakoupí a prodají pohledávku za „100“ ve stejném roce, jeden však inkasuje příjem v témže roce, druhý až v roce následujícím. Každý z nich však může uplatnit hodnotu „100“ do výdajů oproti obdrženému příjmu. Nelze spatřovat nerovnost zdanění v tom, že každý z nich obdržel příjem v jiném zdaňovacím období. Je pouze věcí poplatníka jaké smluvní a právní nástroje zvolí a použije k zajištění závazku a jakým způsobem eliminuje podnikatelské riziko; nelze tak však činit na úkor výběru daní, resp. nerespektováním a porušováním daňových zákonů. Namítá-li stěžovatel, že výklad krajského soudu směřoval k závěru, že nelze v jeho případě výdaje z titulu postoupení pohledávky uplatnit vůbec, nemá toto tvrzení v odůvodnění rozsudku oporu. Krajský soud přezkoumával pouze skutečnost, zda zdanění jeho příjmů dosažených za zdaňovací období roku 1999 bylo provedeno v souladu se zákonem. Nepříslušelo mu však, a ani tak nečinil, hodnotit možné dopady do zdanění v následujících letech. Nejvyšší správní soud tedy dospěl z hlediska věcného ke stejnému závěru jako krajský soud a skutečnost, že k takovému závěru dospěl za použití z části i jiných právních úvah, není důvodem pro zrušení rozsudku tohoto soudu pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem /§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s./. Námitku uplatněnou ve smyslu ust. § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. shledal nedůvodnou, a proto postupem podle § 110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost zamítl. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že se žalovanému nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.). V Brně dne 24. listopadu 2005 JUDr. Ludmila Valentová předsedkyně senátu