č. 113/1997 Sb.» I. Řízení o celním deliktu je vedeno mimo řízení celní a je v něm rozhodováno nikoliv o povinnosti odvést clo či daň, nýbrž o sankci za spáchání celního deliktu. II. Řízení o celním deliktu a řízení o vyměření cla jsou dvě samostatná řízení na so- bě nezávislá; je-li v souvislosti s jedním uskutečněným dovozem uložena sankce za spá- chaný správní delikt i vyměřeno clo z titulu vzniku celního dluhu [$ 241 odst. 1 písm. a) zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon], nejedná se o porušení zásady ne bis in idem.
č. 113/1997 Sb.» I. Řízení o celním deliktu je vedeno mimo řízení celní a je v něm rozhodováno nikoliv o povinnosti odvést clo či daň, nýbrž o sankci za spáchání celního deliktu. II. Řízení o celním deliktu a řízení o vyměření cla jsou dvě samostatná řízení na so- bě nezávislá; je-li v souvislosti s jedním uskutečněným dovozem uložena sankce za spá- chaný správní delikt i vyměřeno clo z titulu vzniku celního dluhu [$ 241 odst. 1 písm. a) zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon], nejedná se o porušení zásady ne bis in idem.
C.) Podstata sporu v dané věci spočívá v posouzení otázky, zda došlo v případě po- rušení povinnosti stěžovatele, jakožto hlavní- ho povinného, vyplývající z režimu tranzitu zakotvené v $ 140 odst. 2 celního zákona, ke vzniku celního dluhu dle $ 241 odst. 1 písm. a) téhož zákona. C.) Pokud stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že byl za nedodržení podmínek reži- mu tranzitu sankcionován dvakrát, jednou sankcí za celní delikt, podruhé povinností hradit celní dluh, nelze s ním ani v tomto pří- padě souhlasit. Řízení o celním deliktu a cel- ní řízení podle celního zákona jsou dvě sa- mostatná řízení. Řízení o celním deliktu je vedeno mimo řízení celní, a je v něm rozho- dováno nikoliv o povinnosti odvést clo či daň, nýbrž o sankci za spáchání celního deliktu. Stěžovateli byla v daném případě za porušení povinnosti stanovené $ 140 odst. 2 celního zá- kona v řízení o celním deliktu uložena poku- ta, neboť jeho jednání naplnilo skutkovou podstatu ustanovení $ 298 odst. 1 celního zá- kona. Uložená pokuta byla sankcí za porušení zájmů chráněných celním zákonem. Následné vyměření celního dluhu, který vznikl dle ustanovení $ 241 odst. i písm. a) celního zákona porušením výše uvedené po- vinnosti hlavního povinného v režimu tranzit, není pokračováním ani opakovaným projedná- ním celního deliktu. Clo, na rozdíl od uložené pokuty, je povinnou platbou suf generis, stano- venou celním zákonem, která je vybírána v pří- mé souvislosti s přechodem zboží přes státní hranice od osob, které zboží dovážejí, respekti- ve vyvážejí, nebo od osob, pro které je zboží dováženo nebo vyváženo, ve prospěch státní pokladny a nemá tak povahu sankce. V řízení o vyměření cla celní orgán ne- zkoumá deliktní odpovědnost příslušné oso- by, ale posuzuje, zda a kdy v souvislosti s jejím jednáním, ať už právním či protiprávním, vzni- kl dle příslušných ustanovení celního zákona ($ 238 a násl. celního zákona) celní dluh. Úče- lem celního řízení je vyměřit clo vztahující se k dováženému zboží bez ohledu na případné protiprávní jednání osoby povinné hradit clo. Ustanovení $ 241 odst. 1 písm. a) celního zákona pak upravuje jeden ze způsobů vzni- ku celního dluhu, kdy deklarant nepostupuje v souladu s celními předpisy. S porušením povinnosti dle $ 140 odst. 2 celního zákona je spojen okamžik vzniku celního dluhu, nikoli sankce za celní delikt. Clo jakožto povinná platba vztahující se k dováženému zboží, by stěžovateli byl povinen celní úřad vyměřit i v případě, že by povinnost stanovenou v $ 140 odst. 2 celního zákona neporušil. Uči- nil by tak v souvislosti s propuštěním zboží do volného oběhu či jiného celního režimu dle příslušných ustanovení celního zákona. Z uvedeného zdůvodnění tedy vyplývá, že řízení o celním deliktu a řízení o vyměření cla jsou řízení na sobě nezávislá a zásada ne bis in idem nebyla, ale ani nemohla být, v da- ném případě porušena. 1825 Mezinárodní ochrana: důkazní prostředky; hodnocení důkazů k $ 3, $ 50 odst. 4 a $ 51 odst. 1 správního řádu (č. 500/2004 Sb.) k zákonu č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, Mix ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu) I. Informace o zemi původu použité ve věci mezinárodní ochrany musí být v ma- ximální možné míře (1) relevantní, (2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální a ově- řené z různých zdrojů, a (4) transparentní a dohledatelné. II. Zpráva Evropské komise o dosaženém pokroku v připravenosti kandidátské ze- mě na členství v EU může být jedním z důkazních prostředků, avšak s ohledem na její diplomatický charakter a účel, pro nějž se zpracovává, je pro azylové účely nezbytné k ní přistupovat při hodnocení důkazů obezřetně ($ 50 odst. 4 a $ 51 odst. 1 správního řádu z roku 2004). Zásada materiální pravdy vyjádřená v $ 3 uvedeného zákona vyža- duje, aby situace v zemi původu byla zjišťována potnocí jiných zpráv, které netrpí tě- mito deficity, přičemž zpráva Evropské komise může být užita toliko podpůrně.
Společnost s ručením omezeným PRIORITY proti Celnímu ředitelství Praha o celní dluh,
V kasační stížnosti stěžovatel výslovně uplatňuje kasační důvody dle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) je stížnostním důvodem nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Tvrzenou nezákonnost stěžovatel spatřuje v nesprávném posouzení vzniku celního dluhu porušením povinnosti stěžovatele vyplývají z režimu tranzitu.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem městského soudu, dle kterého rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v souladu se zákonem, protože pro rozhodnutí o povinnosti stěžovatele zaplatit celní dluh je podstatné, že zboží propuštěné do režimu tranzitu nebylo stěžovatelem jako hlavním povinným řádně dodáno celnímu úřadu určení a skutečnost, že zboží bylo dopravováno prostřednictvím třetí osoby, není pro odpovědnost za celní dluh významná. Stěžovatel k tomuto namítá, že předal zboží k dopravě do místa určení dopravci, se kterým do té doby nespolupracoval, nicméně stěžovateli předložil veškeré údaje a potřebné doklady, o jejichž pravdivosti nebyl důvod pochybovat. Ze strany stěžovatele v žádném případě nešlo o úmyslné jednání, nýbrž maximálně o nedbalost. Stěžovatel se proto dovolává aplikace ustanovení § 241a celního zákona a má za to, že celní dluh v daném případě nevznikl a konstatování soudu, že citované ustanovení § 241a celního zákona nabylo účinnosti až poté, kdy bylo celním úřadem rozhodnuto o propuštění zboží do režimu tranzit, považuje za nerozhodné, neboť v daném případě je nutno vycházet ze znění celního zákona účinného ke dni vyměření celního dluhu.
Námitka stěžovatele není důvodná.
Podstata sporu v dané věci spočívá v posouzení otázky, zda došlo v případě porušení povinnosti stěžovatele jakožto hlavního povinného vyplývající z režimu tranzitu zakotvenou v ustanovení § 140 odst. 2 celního zákona, ke vzniku celního dluhu dle ustanovení § 241 odst. 1 písm. a) téhož zákona.
V projednávané věci není sporu o tom, zda stěžovatel jako hlavní povinný v režimu tranzitu povinnost stanovenou § 140 odst. 2 celního zákona porušil. Stěžovatel samotné porušení výše uvedené povinnosti nezpochybňuje. V souvislosti s aplikací ustanovení § 241 odst. 1 písm. a) celního zákona při vzniku celního dluhu se však dožaduje použití ustanovení souvisejícího, a to § 241a písm. b) celního zákona, neboť má za to, že svou povinnost neporušil úmyslně, nýbrž se jednalo o jednání nedbalostní. Dle názoru stěžovatele je nedbalost jednou ze situací, kdy s odkazem na § 241a celního zákona celní dluh dle ustanovení § 241 odst. 1 písm. a) celního zákona nevzniká.
Při posuzování kasační stížnosti je nutno vycházet z právní úpravy celního zákona platné a účinné v době vzniku celního dluhu. Pro projednávanou věc je totiž určující vznik hmotněprávní povinnosti stěžovatele zaplatit celní dluh a nikoli okamžik jeho vyměření, jak se stěžovatel nesprávně domnívá.
Dle ustanovení § 140 odst. 2 celního zákona ve znění platném do 30. 6. 2002, je hlavní povinný celnímu úřadu odpovědný za splnění povinností vyplývajících z režimu tranzitu; zejména je povinen zajistit, aby zboží bylo za podmínek stanovených celním úřadem odeslání dopraveno ve stanovené lhůtě celnímu úřadu určení v nezměněném stavu, s neporušenou celní závěrou a s připojenými doklady.
Dle ustanovení § 241 odst. 1 písm. a) celního zákona, který upravuje vznik celního dluhu, v jiných případech, než jsou uvedeny v ustanovení § 240, nemají-li nedostatky zásadní vliv na správné provádění příslušného režimu, celní dluh při dovozu zboží podléhajícího clu vzniká nesplněním některé povinnosti vyplývající z dočasného uskladnění zboží, které podléhá dovoznímu clu, nebo z režimu, do něhož bylo toto zboží propuštěno. Dle odstavce druhého, celní dluh vzniká buď v okamžiku, kdy povinnost, jejímž nesplněním celní dluh vzniká, přestává být plněna nebo v okamžiku, kdy je zboží propuštěno do příslušného režimu, zjistí-li se dodatečně, že podmínky stanovené pro propuštění do tohoto režimu nebo pro úplné nebo částečné osvobození od dovozního cla v důsledku konečného použití zboží nebyly ve skutečnosti splněny.
V daném případě vznikl celní dluh okamžikem nesplnění povinnosti stěžovatele zakotvené v ustanovení § 140 odst. 2 celního zákona. Den vzniku celního dluhu je nutno určit ve smyslu ustanovení § 241 odst. 2 celního zákona. Stěžovatel byl povinen v režimu tranzit zajistit, aby deklarované zboží bylo celnímu úřadu určení předloženo ve lhůtě do 8. 9. 2000. Svou povinnost v uložené lhůtě stěžovatel nesplnil a tak je nutno poslední den lhůty ke splnění výše uvedené povinnosti považovat za den vzniku celního dluhu a předmětnou kauzu je tak nutno posuzovat dle celního zákona ve znění platném ke dni jeho vzniku, tzn. ve znění účinném do 30. 6. 2002.
Podle ustanovení § 241a písm. b) celního zákona ve znění účinném od 1. 7. 2002 za nedostatky, které mají zásadní vliv na dočasné uskladnění nebo příslušný celní režim podle ust. § 241 celního zákona, se nepovažuje nedbalost příslušné osoby.
Stěžovatelem namítané výše uvedené ustanovení však nebylo v rozhodné době do celního zákona vtěleno. Do celního zákona bylo zapracováno na základě novely celního zákona (zákon č. 1/2002 Sb.) a nabylo účinnosti až dnem 1. 7. 2002. Kasační námitka stěžovatele spočívající v porušení výše uvedeného ustanovení se tak jeví jako irelevantní, když v době vzniku celního dluhu jej nebylo možno aplikovat. Městský soud přesto, že se námitkou zabýval, správně na tuto skutečnost v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal. V rozhodné době celní zákon neupravoval podmínky, za kterých celní dluh dle ustanovení § 241 odst. 1 písm. a) celního zákona nevzniká. Celní dluh tak vznikl pouhým naplněním hypotézy v citovaném ustanovení, tzn. samotným porušením povinnosti hlavního povinného bez ohledu na to, jakým způsobem byla tato povinnost porušena. Povinnost hlavního povinného v režimu tranzit zajistit, aby zboží bylo za podmínek stanovených celním úřadem odeslání dopraveno ve stanovené lhůtě celnímu úřadu určení v nezměněném stavu, s neporušenou celní závěrou a s připojenými doklady, je základní povinností tohoto režimu podmiňující jeho ukončení. Nesplněním výše uvedené povinnosti pak zcela nepochybně dochází ke vzniku celního dluhu. Liberační důvody ve vztahu k odpovědnosti za porušení povinností hlavního povinného (ustanovení § 140 odst. 2) celní zákon neupravoval. Žalovaný, stejně tak městský soud nebyli povinni při posouzení vzniku celního dluhu zjišťovat, zda se stěžovatel dopustil porušení své zákonné povinnosti z nedbalosti či úmyslně.
Pokud stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že byl za nedodržení podmínek režimu tranzitu sankcionován dvakrát, jednou sankcí za celní delikt, podruhé povinností hradit celní dluh, nelze s ním ani v tomto případě souhlasit. Řízení o celním deliktu a celní řízení podle celního zákona jsou dvě samostatná řízení. Řízení o celním deliktu je vedeno mimo řízení celní, a je v něm rozhodováno nikoliv o povinnosti odvést clo či daň, nýbrž o sankci za spáchání celního deliktu. Stěžovateli byla v daném případě za porušení povinnosti stanovené § 140 odst. 2 celního zákona v řízení o celním deliktu uložena pokuta, neboť jeho jednání naplnilo skutkovou podstatu ustanovení § 298 odst. 1 celního zákona. Uložená pokuta byla sankcí za porušení zájmů chráněných celním zákonem.
Následné vyměření celního dluhu, který vznikl dle ustanovení § 241 odst. 1 písm. a) celního zákona porušením výše uvedené povinnosti hlavního povinného v režimu tranzit, není pokračováním ani opakovaným projednáním celního deliktu. Clo, na rozdíl od uložené pokuty, je povinnou platbou sui generis, stanovenou celním zákonem, která je vybírána v přímé souvislosti s přechodem zboží přes státní hranice od osob, které zboží dovážejí, respektive vyvážejí nebo od osob, pro které je zboží dováženo nebo vyváženo, ve prospěch státní pokladny a nemá tak povahu sankce.
V řízení o vyměření cla celní orgán nezkoumá deliktní odpovědnost příslušné osoby, ale posuzuje, zda a kdy v souvislosti s jejím jednáním, ať už právním či protiprávním, vznikl dle příslušných ustanovení celního zákona (§ 238 a násl. celního zákona) celní dluh. Účelem celního řízení je vyměřit clo vztahující se k dováženému zboží bez ohledu na případné protiprávní jednání osoby povinné hradit clo.
Ustanovení § 241 odst. 1 písm. a) celního zákona pak upravuje jeden ze způsobů vzniku celního dluhu, kdy deklarant nepostupuje v souladu s celními předpisy. S porušením povinnosti dle § 140 odst. 2 celního zákona je spojen okamžik vzniku celního dluhu, nikoli sankce za celní delikt. Clo jakožto povinná platba vztahující se k dováženému zboží, by stěžovateli byl povinen celní úřad vyměřit i v případě, že by povinnost stanovenou v § 140 odst. 2 celního zákona neporušil. Učinil by tak v souvislosti s propuštěním zboží do volného oběhu či jiného celního režimu dle příslušných ustanovení celního zákona.
Z uvedeného zdůvodnění tedy vyplývá, že řízení o celním deliktu a řízení o vyměření cla jsou řízení na sobě nezávislá a zásada „ne bis in idem“ nebyla, ale ani nemohla být, v daném případě porušena.
Poslední stěžovatelova námitka směřuje proti postupu správního orgánu, který neprovedl všechny navrhnuté a předložené důkazy. Stěžovatel nesouhlasí s odůvodněním soudu, že šlo o důkazy pro posouzení věci nerozhodné a nadbytečné.
ho režimu dle příslušných ustanovení celního zákona.
Z uvedeného zdůvodnění tedy vyplývá, že řízení o celním deliktu a řízení o vyměření cla jsou řízení na sobě nezávislá a zásada „ne bis in idem“ nebyla, ale ani nemohla být, v daném případě porušena.
Poslední stěžovatelova námitka směřuje proti postupu správního orgánu, který neprovedl všechny navrhnuté a předložené důkazy. Stěžovatel nesouhlasí s odůvodněním soudu, že šlo o důkazy pro posouzení věci nerozhodné a nadbytečné.
Předmětnou námitku neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou. Stěžovatel již v žalobě namítal, že správní orgán, dle jeho názoru, zcela pominul protokol o trestním oznámení, jakož i další důkazy související s probíhajícím trestním řízení. Městský soud se námitkou zabýval a dospěl k závěru, že stěžovatelem navrhované důkazy se týkaly skutečnosti vyplývajících ze smluvního vztahu mezi stěžovatelem a dopravcem a nejsou pro posouzení věci rozhodné. Se závěry městského soudu Nejvyšší správní soud plně souhlasí.
V projednávaném sporu stěžovatel, jakožto hlavní povinný, porušil svou povinnost vyplývající z režimu tranzit, o čemž není v předmětné věci sporu. Způsob, jakým došlo k porušení výše uvedené povinnosti, není pro vznik celního dluhu rozhodný. Navrhovanými důkazy stěžovatel prokazoval, že k nesplnění povinnosti v režimu tranzit došlo z nedbalosti a dovolával se aplikace ustanovení § 241a písm. b) celního zákona. Jak již bylo v tomto rozsudku výše uvedeno, citované ustanovení nelze v dané věci aplikovat, a pro posouzení vzniku celního dluhu nutno vycházet pouze z ustanovení § 241 odst. 1 písm. a) celního zákona. Případná nedbalost stěžovatele není pro vznik celního dluhu rozhodná. Nejvyšší správní soud tak shodně s názorem městského soudu dospívá k závěru, že důkazy, jejichž provedení navrhoval stěžovatel ve správním řízení, nebyly v projednávané věci způsobilé zvrátit rozhodnutí celního úřadu ani žalovaného, když pro vznik celního dluhu dle § 241 odst. 1 písm. a) celního zákona byly naplněny zákonné předpoklady.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že právní otázky byly městským soudem posouzeny v souladu se zákonem a stížnostní námitky stěžovatele podřaditelné pod ust. § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nebyly shledány důvodnými; proto kasační stížnost podle ustanovení § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120s. ř. s.).
V Brně dne 12. prosince 2006
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu