konů (zákon o ochraně hospodářské soutěže) k čl. 102 Smlouvy o fungování Evropské unie U trhů v síťových odvětvích, jako je např. velkoobchodní trh s plynem, jehož fun- gování je vázáno na nezbytná technická zařízení v podobě přenosové soustavy a skladovací kapacity, které byly po dlouhou dobu ovládány jediným soutěžitelem, je nutno při vymezení relevantního geografického trhu pro účely posouzení, zda na tomto trhu nedošlo ke zneužití dominantního postavení tohoto soutěžitele ve smys- lu $ 11 odst.
1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, a čl. 102 Smlou- vy o fungování Evropské unie (dříve čl. 82 Smlouvy o založení Evropského spole- čenství), zkoumat především to, do jaké míry již právní úprava v daném odvětví, která v rámci Evropské unie teprve v postupných krocích směřuje k úplné liberali- zaci a k vytvoření či posílení hospodářské soutěže na těchto původně monopolních vnitrostátních trzích, vedla v rozhodném období k faktickému odstranění uvede- ných zcela zásadních technických a obchodních překážek pro vstup zahraniční kon- kurence a k postupnému propojení trhu v ČR s trhy v sousedních zemích.
Teprve po dosažení tohoto stavu je možné zvažovat širší než pouze vnitrostátní vymezení rele- vantního geografického trhu v těchto odvětvích.
konů (zákon o ochraně hospodářské soutěže) k čl. 102 Smlouvy o fungování Evropské unie U trhů v síťových odvětvích, jako je např. velkoobchodní trh s plynem, jehož fun- gování je vázáno na nezbytná technická zařízení v podobě přenosové soustavy a skladovací kapacity, které byly po dlouhou dobu ovládány jediným soutěžitelem, je nutno při vymezení relevantního geografického trhu pro účely posouzení, zda na tomto trhu nedošlo ke zneužití dominantního postavení tohoto soutěžitele ve smys- lu $ 11 odst.
1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, a čl. 102 Smlou- vy o fungování Evropské unie (dříve čl. 82 Smlouvy o založení Evropského spole- čenství), zkoumat především to, do jaké míry již právní úprava v daném odvětví, která v rámci Evropské unie teprve v postupných krocích směřuje k úplné liberali- zaci a k vytvoření či posílení hospodářské soutěže na těchto původně monopolních vnitrostátních trzích, vedla v rozhodném období k faktickému odstranění uvede- ných zcela zásadních technických a obchodních překážek pro vstup zahraniční kon- kurence a k postupnému propojení trhu v ČR s trhy v sousedních zemích.
Teprve po dosažení tohoto stavu je možné zvažovat širší než pouze vnitrostátní vymezení rele- vantního geografického trhu v těchto odvětvích.
C.) IV.b Vymezení relevantního geogra- Jfického trhu C...) Vzhledem k tomu, že stěžovatel shle- dal u žalobce porušení zákazu zneužití domi- nantního postavení na trhu dle $ 11 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže i dle čl. 82 Smlouvy ES (nyní čl. 102 Smlouvy o fun- gování EU), je vhodné připomenout geogra- fická vymezení relevantního trhu podle vnit- rostátního i komunitárního (nyní unijního) práva, která jsou ovšem vzhledem k tomu, že zákon o ochraně hospodářské soutěže vychá- 44 zí v řadě svých hmotněprávních i procesních institutů z komunitární úpravy, obdobná.
Po- dle $ 2 odst. 2 zákona o ochraně hospodářské soutěže je relevantním trhem „trh zboží, kte- ré je z hlediska jeho charakteristiky, ceny a zamýšleného použití shodné, porovnatel- né nebo vzájemně zastupitelné, a to na úze- mí, na němž jsou soutěžní podmínky dosta- tečně homogenní a zřetelně odlišitelné od sousedících území“. V soutěžním právu Evropské unie je relevantní produktový i ge- ografický trh definován judikaturou unijních soudů, tj. Soudního dvora a Tribunálu (dříve Soudu prvního stupně) a rozhodovací praxí Evropské komise.
Ke geografickému vymeze- ní relevantního trhu lze citovat např. rozsu- dek Tribunálu ze dne 17. 12. 2009, Solvay proti Komisi, 'T-57/01, Sb. rozh., s. 1104621, body 247 až 249, který shrnuje závěry dosa- vadní judikatury obou soudů Unie k této otázce: „Podle ustálené judikatury je třeba při zkoumání, zda podnik zaujímá dominant- ní postavení ve smyslu čl. 82 prvního podod- stavce [Smlouvy] ES, přikládat zásadní vý- znam určení relevantního trhu a vymezení podstatné části společného trhu, kde by se daný podnik mohl případně dopustit zne- užívání dominantního postavení, jež by brá- nilo účinné hospodářské soutěži (rozsudky Soudního dvora ze dne 26.
listopadu 1998, Bronner, C-7/97, Recueil s. L7791, bod 32, a ze dne 23. května 2000, Sydhavnens Sten G Grus, C-209/98, Recueil, s. I-3743, bod 57). V tomto ohledu je třeba přípomenout, že vymezení trhu nehraje v rámci použití člán- ku 81 [Smlouvy] ES stejnou roli, jako v rám- ci použití článku 82 [Smlouvy] ES. V rámci použití článku 82 [Smlouvy] ES je odpovída- jící vymezení relevantního trhu nezbytnou a předběžnou podmínkou pro posouzení údajně protisoutěžního chování, neboť před prokázáním existence zneužití dominantní- ho postavení je třeba prokázal existenci do- minantního postavení na daném trhu, což předpokládá, že tento trh je předtím vyme- zen.
Oproti tomu v rámci použití článku 81 [Smlouvy] ES je třeba popřípadě vymezit re- levantní trh proto, aby bylo možno určit, zda dohoda, rozhodnutí sdružení podniků nebo jednání ve vzájemné shodě mohou ovlivnit obchod mezi členskými státy a zda Je jejich účelem nebo důsledkem vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutě- že na společném trhu (rozsudky Soudu (prv- ního stupně] ze dne 6. července 2000, Volks- wagen proti Komisi, T-62/98, Recueil, s. IF2707, bod 230, a ze dne 11. prosince 2003, Adriatica di Navigazione proti Komisi, T-61/99, Recueil, s.
II-5349, bod 27). V systematice článku 82 [Smlouvy] ES může být zeměpisný trh vymezen jako úze- mí, na kterém se všechny hospodářské sub- jekty nacházejí v podobných podmínkách hospodářské soutěže, pokud jde o dotčené výrobky. Není nijak nezbytné, aby objektiv- ní podmínky hospodářské soutěže mezi hos- podářskými subjekty byly dokonale homo- genní. Postačuje, že jsou podobné nebo dostatečně homogenní (rozsudek Soudního dvora ze dne 14. února 1978, United Brands a United Brands Continentaal proti Komisi, 27/76, Recueil, s.
207, body 44 a 53, a rozsu- dek Soudu [prvního stupně] ze dne 22. listo- padu 2001, AAMS proti Komisi, T-139/98, Re- cueil, s. IE3413, bod 39). Pouze oblasti, ve kterých jsou objektivní podmínky hospodář- ské soutěže heterogenní, nemohou být z to- hoto důvodu považovány za jediný trh (roz- sudek Soudu [prvního stupně] ze dne 21. října 1997, Deutsche Bahn proti Komisi, T-229/94, Recueil, s. IIF1689, bod 92)“ Z této ustálené judikatury vychází při vy- mezení relevantního zeměpisného trhu ve své rozhodovací praxi i Evropská komise, kte- rá ve svém Sdělení o definici relevantního trhu pro účely práva hospodářské soutěže Společenství (97/C 372/03) popsala podrob- něji jednotlivé faktory, které hrají podle její- ho názoru při tomto vymezení roli a které bývají předmětem zkoumání Komise v jedno- tlivých případech.
Definice relevantního trhu ve vnitrostátním i unijním právu v každém případě reflektují skutečnost, že relevantní trh, na němž dochází ke střetu nabídky a poptávky, je charakterizo- ván dvěma aspekty, a to věcným a teritoriál- ním vymezením. Oba tyto aspekty nelze zkoumat odděleně, nýbrž jako jeden celek v jejich vzájemných souvislostech. Aby se proto Nejvyšší správní soud mohl zabývat otáz- kou, zda stěžovatel v žalobou napadeném roz- hodnutí dostatečně odůvodnil své závěry týka- jící se rozsahu relevantního geografického trhu, musel si nejprve učinit úsudek o tom, zda byl v daném případě správně vymezen re- levantní produktový trh.
Správné vymezení relevantního produktového trhu je totiž ne- zbytným předpokladem pro jakékoliv další úvahy, které se týkají identifikace teritoriální- ho rozsahu relevantního trhu. Věcným vyme- zením trhu se podrobně zabývali stěžovatel i krajský soud, přičemž Nejvyšší správní soud se ztotožnil s jejich názorem, že relevantním produktovým trhem je velkoobchodní trh s plynem určeným pro kategorii oprávně- ných zákazníků. Přestože žalobce namítal, že produktový relevantní trh měl být správně vymezen jako trh flexibilního zemního ply- nu, resp.
trh zajištění flexibilních dodávek zemního plynu, souhlasí Nejvyšší správní soud s názorem krajského soudu, že tento ná- zor není správný. V daném případě na rele- vantním trhu dochází ke střetu nabídky a po- ptávky po zboží, kterým je zemní plyn. Účelem flexibility dodávek zemního plynu, kterou stěžovatel považuje za samostatný trh, je vyrovnávání výkyvů v odběru zemního ply- nu a zajištění bezpečnosti dodávek (srov. na- př. rozhodnutí Komise ze dne 14. 3. 2006 ve věci COMP/M.3868 - DONG/ELSAM/ENER- GI E2).
Jak však uvedl již krajský soud v odů- vodnění kasační stížností napadeného roz- sudku, vymezení relevantního trhu sice musí zahrnovat i zohlednění potřeby „flexibility“, nic to ale nemění na závěru, že jde stále o trh se zemním plynem jakožto zbožím. Lze sou- hlasit i s tím, že s tímto hlavním velkoob- chodním trhem s plynem určeným pro kate- gorii oprávněných zákazníků, na němž došlo k předmětnému jednání žalobce, souvisí dva další trhy, a to trh se službou uskladnění ply- nu a trh se službou přepravy plynu.
Z hlediska geografického vymezení rele- vantního trhu lze v souladu s uvedenými defi- nicemi za jeden trh považovat území, na kte- rém jsou soutěžitelé zapojeni do poptávky 45 2459 Sr x: a nabídky dané kategorie zboží či služeb a na němž panují dostatečně stejnorodé soutěžní podmínky, které jsou zároveň významně od- lišné od sousedních oblastí (srov. rozsudek NSS ze dne 13. 4. 2004, čj. 2 A 10/2002-269, č. 280/2004 Sb. NSS). Na takovém území jsou tedy věcně zaměnitelné produkty (služby) za- měnitelné i z hlediska jejich teritoriální dosa- žitelnosti.
V rámci takto vymezeného území tak musí existovat reálná možnost substituce zboží či služeb poskytovaných jedním ze sou- těžitelů zbožím či službami jiného soutěžite- le působícího v rámci tohoto území. Jinými slovy, musí zde existovat reálná konkurence mezi soutěžiteli na daném území. Soutěžní podmínky na tomto území proto musí být vnitřně dostatečně konzistentní, ale zároveň musí vykazovat relevantní odlišnosti od oko- lí, které z něj tvoří samostatný geografický trh (srov. např. rozsudek NSS ze dne 4.
7. 2008, čj. 7 As 58/2006-93). Dvě různé oblasti nále- žejí k různým trhům, pokud v každé z těchto oblastí jsou soutěžní podmínky dostatečně homogenní, ale současně dostatečně odlišné od podmínek panujících v té druhé (viz Raus, D.; Neruda R. Zákon o ochraně hospodářské soutěže. Komentář. 2. vyd. Praha : Linde, 2006, s. 57). Geografickou oblast lze považovat za jedi- ný trh, pokud neexistují zásadní překážky, které by bránily přenosu poptávky a nabídky v rámci takto vymezeného území. V rámci jednoho geografického trhu tak mají odběra- telé možnost přenést svoji poptávku a získat tak relevantní produkt či službu od jiného dodavatele, který se nachází na tomto území.
Stejně tak je třeba zohlednit možnost přenosu nabídky v daném území, neboť v případech existence závažných překážek bránícich pře- nosu poptávky, mohou být tyto překážky snadněji překonány dodavateli, kteří mohou přenést svoji nabídku do jiné oblasti, kde se soustředí poptávka (srov. zmiňované Sdělení Komise o definici relevantního trhu pro úče- ly práva hospodářské soutěže Společenství, body 13-23). Přenos poptávky či nabídky v rámci geografického relevantního trhu umožňuje efektivní střet nabídky s poptáv- kou a vyvolává konkurenční tlak na soutěžite- 46 le působící na tomto trhu.
Pokud není proká- zána existence významných překážek omezu- jících přenos poptávky nebo nabídky v rámci vymezeného území, jde o významné vodítko pro závěr, že se jedná o jeden geografický trh. Důležitou otázkou při vymezení relevant- ního geografického trhu je proto zjištění exis- tence překážek, které mohou přímo nebo ne- přímo omezovat geografickou dostupnost výrobků nebo služeb na relevantním trhu. Za překážky bránící střetu nabídky a poptávky lze považovat například náklady na transport zboží, nedostatečnou informovanost účastní- ků trhu, administrativní bariéry, cenovou re- gulaci, technické normy, používání dlouho- dobých smluv na trhu, věrnostní rabaty, významné dlouhodobé rozdíly v cenové úrovni, rozdíly ve velikosti tržních podílů soutěžitele v různých oblastech atp.
Musí být zohledněny také preference konečných zá- kazníků, protože potřeby, které má uspokojo- vat daný produkt nebo služba, příp. jejich substituty, se mohou v různých oblastech či státech lišit (viz Munková, J.; Kindl, J. Zákon o ochraně hospodářské soutěže. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 26). V každém in- dividuálním případě je však třeba zkoumat konkrétní okolnosti posuzované věci, neboť soutěžní podmínky panující na relevantním trhu se mohou v místě a čase měnit, a nelze proto stanovit přesná kritéria pro určení teri- toriálního rozsahu relevantního trhu.
Významnou roli při vymezení trhu hraje také časová dimenze, neboť soutěžní pod- mínky mohou podléhat vývoji v důsledku pů- sobení rozličných faktorů, jako jsou např. technologický vývoj, rozvoj infrastruktury, změna spotřebitelských preferencí, změna a harmonizace právních předpisů apod. V dů- sledku takových změn soutěžních podmínek může docházet i ke změnám ve vymezení re- levantního trhu, a to jak jeho produktové, tak i geografické dimenze. V praxi je v případech možného zneužití dominantního postavení soutěžitele na trhu využíván statický model, tzn.
že pro posouzení je rozhodná situace a soutěžní podmínky, které na trhu existovaly v době, kdy došlo k jednání, v němž je spatřo- váno zneužití dominantního postavení soutě- žitele (viz Raus, D.; Neruda R., op. cit., s. 62). V daném případě je tedy pro vymezení rele- vantního trhu rozhodné období mezi 5. 11. 2004 a 10. 8. 2006, kdy se měl žalobce dopus- tit zneužití dominantního postavení na rele- vantním trhu. xx Nejvyšší správní soud se dále zabýval jed- notlivými argumenty, které vedly krajský soud k závěru o nepřezkoumatelnosti roz- hodnutí stěžovatele a které stěžovatel napadá v kasační stížnosti.
Pokud jde o existenci pří- padných právních a administrativních překá- žek pro podnikání na trhu s plynem v České republice, stěžovatel namítal,že krajský soud nesprávně posoudil otázku harmonizace trhu s plynem, a uvedl, že nesouhlasí se závě- rem krajského soudu, podle něhož právní předpisy upravující trh s plynem byly v roz- hodném období harmonizovány. V této otáz- ce jde však spíše o rozpor terminologický než věcný, neboť z rozsudku krajského soudu i z rozhodnutí stěžovatele ve druhém stupni vyplývá, že si krajský soud i stěžovatel byli vě- domi toho, že přijetím tzv.
druhého energe- tického balíčku, jehož součástí byla i směrni- ce 2003/55/ES, a její implementací do právních řádů členských států EU sice došlo k harmonizaci právní regulace trhu s plynem v jednotlivých členských zemích, avšak jed- nalo se pouze o harmonizaci dílčí, neúplnou, která neodstranila řadu významných odliš- ností v těchto právních úpravách. Směrnice upravovala pouze některé aspekty trhu s ply- nem, mj. obecné otázky organizace trhu s ply- nem, povinnost tzv. „unbundlingu“ provozo- vatelů přenosových a distribučních soustav, právo na přístup třetích osob do přenoso- vých a distribučních sítí a ke skladovacím ka- pacitám nebo povinnosti a oprávnění regu- lačních orgánů.
Směrnice byla do zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických od- větvích a o změně některých zákonů (energe- tický zákon), implementována zákonem č. 670/2004 Sb., který nabyl účinnosti dne 30. 12. 2004. Dílčí harmonizaci trhu s plynem tak je třeba zcela jistě hodnotit jako jeden z argumentů, které je nutno vážit při vymeze- ní relevantního trhu. Účelem směrnice bylo vytvoření takových podmínek, které umožní postupný vznik jednotného evropského trhu s plynem.
V žádném případě však nelze kon- statovat, že přijetím směrnice a její imple- mentací do právních řádů členských států do- šlo ke sjednocení soutěžních podmínek na trhu s plynem ve všech členských státech Ev- ropské unie. Je třeba navíc zohlednit i skuteč- nost, že transpoziční lhůta stanovená směrni- cí uplynula až 1. 7. 2004, přičemž do českého energetického zákona byla tato směrnice im- plementována až koncem roku 2004. xx/ "Nejvyšší správní soud nicméně souhlasí s názorem krajského soudu, že právní úprava v České republice po provedení zmiňované směrnice nekladla sama o sobě významnější překážky pro vstup zahraničních dodavatelů na velkoobchodní trh s plynem určeným pro oprávněné zákazníky.
Důležitá je především skutečnost, že licence na obchod s plynem podle $ 4 odst. 2 energetického zákona byla již v té době vydávána jako nevýhradní. Na je- jí udělení má nárok každý žadatel o licenci, pokud splňuje zákonem stanovené předpo- klady. Povinnost požádat o vydání licence a požadavky, které musí žadatel před jejím vy- dáním splnit, neomezují nepřiměřeně vstup nových soutěžitelů na trh a netvoří tedy pře- kážku pro přeshraniční poskytování dodávek zemního plynu na území České republiky. Překážky pro přeshraniční dodávky zemního plynu ovšem mohou vyvolávat nejen poža- davky, které energetický zákon stanoví pro udělení licence pro podnikání na trhu s ply- nem, ale také právní předpisy upravující čin- nost soutěžitelů, omezení a povinnosti ukláda- né příslušnými správními orgány v rámci regulace trhu s plynem.
I přesto, jak již bylo ře- čeno, lze akceptovat závěr krajského soudu, podle něhož samotná právní úprava trhu s ply- nem v ČR významnější překážky pro případný vstup zahraničních konkurentů nekladla. Tato jinak správná úvaha krajského soudu však pro zpochybnění závěrů stěžovatele o vymezení geografického trhu nepostačuje. Klíčovou skutečností totiž v daném případě je, že se nejedná o trh s běžným zbožím či službami, ale o trh s plynem, který je obdob- ně jako např. trh s elektrickou energií či tele- 47 2459 komunikačními službami vázán na nezbytná zařízení („essential facilities“), tj.
na technic- kou infrastrukturu, která bývala v těchto síťo- vých odvětvích z historických příčin často vlastněna či ovládána v jednotlivých státech jediným soutěžitelem, kterým byl v případě přenosové soustavy a skladovací kapacity pro zemní plyn v ČR právě žalobce, resp. jeho dceřiná společnost. Zahraniční dodavatel te- dy musel za účelem dodávky zemního plynu do České republiky zajistit jeho dopravu pro- střednictvím přenosové soustavy ovládané žalobcem do předávacího místa zákazníka, ale také rezervaci dostatečné skladovací ka- pacity (opět zpravidla u žalobce), aby bylo možno vyrovnat případné výkyvy v odběru plynu.
Překážky přeshraničního obchodu te- dy v rozhodném období tvořila především omezení, která mohla bránit dodavateli ply- nu ve využití přenosové či distribuční sousta- vy, podzemních zásobníků plynu, případně náklady spojené s jejich využitím. Zásadní otázka tedy nezní, zda sama právní regulace trhu s plynem v ČR kladla v rozhodném ob- dobí významné překážky pro vstup zahranič- ních dodavatelů na tento trh, ale zda naopak tato právní regulace, pod vlivem zmiňované unijní legislativy, která teprve v postupných krocích směřuje k úplné liberalizaci a k vytvo- ření a posílení hospodářské soutěže na těchto po dlouhou dobu monopolních trzích, již po- skytovala v tomto období dostatečné nástroje k odstranění těchto zcela zásadních technic- kých překážek ke vstupu zahraniční konku- rence na tuzemský trh a k tomu, aby došlo k postupnému propojení tohoto trhu s trhy v sousedních zemích.
Jak již bylo řečeno, směrnice neupravova- la veškeré otázky související s organizací ply- nárenství. Stěžovatel v této souvislosti v odů- vodnění rozhodnutí konstatoval, že ani implementací směrnice 2003/55/ES nedošlo ke zrušení vnitrostátního rozměru licencí na provozování přepravy, uskladňování a ob- chod s plynem. Zejména však nedošlo touto dílčí harmonizací právních předpisů ihned k odstranění veškerých bariér pro vstup za- hraničních soutěžitelů na trh, jakkoli tato směrnice a její vnitrostátní provedení před- 48 stavovaly v daném ohledu významný krok.
Proces liberalizace trhu s plynem byl v České republice zahájen dne 1. 1. 2005, kdy získali na maloobchodní úrovni oprávnění zákazní- ci s největším objemem dodávek možnost zvolit si dodavatele plynu. Do té doby mohly odebírat plyn pouze od provozovatelů distri- bučních soustav, případně od provozovatele přenosové soustavy. Až od 1. 1. 2007 se stali oprávněnými zákazníky všichni odběratelé. Právě uvedených technických překážek si byl stěžovatel, jak vyplývá z jeho rozhodnutí v obou stupních, dobře vědom a v této sou- vislosti také poukázal mj.
na rozdíly v pod- mínkách uskladňování zemního plýnu v pod- zemních zásobnících v České republice a v okolních zemích a na to, že podzemní zá- sobníky v jiných zemích jsou napojeny na jiné přenosové soustavy, přičemž existují rozdílné podmínky pro přístup do těchto přenoso- vých soustav cizích států, které způsobují do- datečné náklady na zajištění uskladnění zem- ního plynu v zahraničí a jeho dopravu do České republiky. Konstatoval také, že žalob- ce, jako provozovatel přepravní soustavy, měl odlišné postavení od ostatních soutěžitelů, kteří museli při nákupu zemního plynu mi- mo území České republiky a při využití kapa- city podzemních zásobníků mimo území Čes- ké republiky vynaložit dodatečné náklady spojené se zajištěním hraničních dohod a zís- kat pro dopravu zemního plynu navýšení pře- pravní kapacity v přepravní soustavě žalobce.
Podle stěžovatele tedy neexistovala na trhu s plynem v rozhodném období, vzhledem „k problematickému získávání přepravních a skladovacích kapacit v České republice a ce- nové nekonkurenceschopnosti dodávek ze zahraničí, faktická zastupitelnost dodávek plynu z okolních států, a střet nabídky a po- ptávky proto probíhal na velkoobchodní úrovni pouze na území České republiky. Za rozhodující považuje Nejvyšší správní soud právě skutečnost, že již v rámci správní- ho řízení v prvním stupni provedl stěžovatel šetření, jehož výsledkem bylo zjištění, že v rozhodném období byly dodávky zemního plynu na velkoobchodní úrovni realizovány pouze na území České republiky a navíc že případná nabídka od zahraničních dodavate- lů nebyla v daném období konkurenceschop- ná.
Jak uvedl stěžovatel v rozhodnutí prvního stupně, dodávky zemního plynu v České re- Publice byly z převážné většiny tvořeny do- vozem ze zahraničí, který v rozhodném ob- dobí zajišťoval takřka výlučně žalobce. Zdroje v České republice pokrývaly méně než 1 % domácí spotřeby..To potvrzují i národní zprá- vy České republiky o elektroenergetice a ply- nárenství za roky 2005 a 2006, které k důka- zu provedl krajský soud. Podle těchto zpráv byl v letech 2005 a 2006 dovoz zemního ply- nu zajištěn dlouhodobými kontrakty na do- dávku zemního plynu, které byly drženy ža- lobcem.
V roce 2006 začali na českém trhu působit dva noví dovozci zemního plynu, Wiagas GmbH a Vemex, s. r. o., jejichž podíl na velkoobchodním trhu dodávek zemního plynu však nebyl významný a pohyboval se okolo 0,5 %. Reálně dodávaly zemní plyn na trh vedle žalobce pouze společnosti Morav- ské naftové doly, a. s., zabývající se těžbou zemního plynu na jižní Moravě a Wingas GmbH. Další dovozce, Vemex, s. r. 0., se podle národní zprávy za rok 2006 začal prosazovat až od posledního čtvrtletí roku 2006, tedy až po uplynutí rozhodného období, kdy se měl žalobce dopustit vytýkaného jednání.
I přes částečnou liberalizaci trhu s plynem, jež na- stala poté, co od 1. 1. 2005 získali oprávnění zákazníci možnost zvolit si dodavatele plynu, tedy nedošlo na velkoobchodním trhu se zemním plynem k významným změnám ve struktuře dodávek zemního plynu. Žalobce tak v rozhodném období na základě dlouho- dobých smluv uzavřených s dodavateli zemní- ho plynu z Ruska a Norska ovládal naprostou většinu velkoobchodního trhu se zemním plynem, a to včetně dodávek určených pro oprávněné zákazníky. Tržní podíl ostatních soutěžitelů, kteří začali na území České re- publiky působit po částečné liberalizaci trhu s plynem, byl nepatrný.
Mimo společnost Wingas GmbH, která od 1. 1. 2006 začala do- dávat plyn jednomu oprávněnému zákazní- kovi, na zdejším trhu tedy nepůsobil žádný významný dodavatel. Z těchto důvodů dospěl stěžovatel k závěru, že střet nabídky a poptáv- ky na relevantním trhu v daném případě pro- bíhal pouze na území České republiky. xxí Nejvyšší správní soud přitom nesouhlasí s názorem krajského soudu, že pro geografic- ké vymezení relevantního trhu nemají uvede- ná zjištění sama o sobě význam. Faktická ne- existence dodávek zboží přes hranice, případně jejich nepatrný objem, totiž zpravid- la představuje významné vodítko pro závěr, že relevantní trh je svým rozsahem vnitrostát- ní.
Střet nabídky a poptávky v takovém přípa- dě totiž probíhá pouze na vnitrostátní úrov- ni, neboť na trhu nepůsobí žádní soutěžitelé z okolních států. Zahraniční dodavatelé mo- hou zpravidla vyvolat dostatečný konkurenč- ní tlak na soutěžitele působící na vnitrostát- ním trhu pouze za předpokladu, že fakticky dochází k přesunu dodávek přes hranice. V tomto ohledu se Nejvyšší správní soud sku- tečně přiklání ke stanovisku, které vyslovil krajský soud ve výše citovaném rozsudku ve věci „Chovatelé drůbeže“, čj.
62 Ca 40/2008-197, a které představuje, pokud ne přímý rozpor, tedy přinejmenším významný názorový po- sun oproti nyní přezkoumávanému rozhod- nutí téhož krajského soudu. Lze dodat, že ju- dikát ve věci „Chovatelé drůbeže“ byl schválen plénem Nejvyššího správního sou- du k publikaci ve Sbírce rozhodnutí Nejvyšší- ho správního soudu, i když dosud nebyl pub- likován. Krajský soud v tomto rozsudku uvedl: „Vymezení širšího než národního trhu tedy přichází v úvahu, jak je žalobně namítáno, nicméně právě uvedená hlediska by měla být zkoumána tehdy, pokud k usku- tečňování dodávek mezi jednotlivými ob- lastmi vůbec dochází, popř.
pokud k nim sice nedochází, avšak lze předpokládat, že je ten- to aktuální stav způsoben např. nedokona- lou logistickou situací, která však v blízké budoucnosti bude zlepšena, a z tohoto důvo- du se dodávky „rozběhnou“ Neexistence přes- hraničních obchodů, popř. jejich existence pouze v zanedbatelné míře, silně indikuje potřebu vymezit relevantní trh nejvýše jako národní. Aby tedy bylo vůbec možné uvažo- vat o územním rozšíření geografického rele- vantního trhu, dovozy do dané oblasti by měly být uskutečňovány dodavateli zejmé- na z oblastí mimo toto území.
Například Ev- ropská komise ve věcí „Preem Skandinavska Raffinaderi' (rozhodnutí COMP/M.3291) při 49 2459 prověřování dodávek rafinérských nemalo- obchodních produktů brala do úvahy vyso- kou intenzitu vývozu a dovozu v konkrét- ním regionu -— a právě a na základě toho určila, že z geografického hlediska relevant- ní trh představuje oblast „minimálně skandi- návského regionu“ V právě posuzované věcí žalovaný ovšem nezjistil žádné indicie, kte- ré by nasvědčovaly tomu, že by se měla v blízké době změnit situace tak, že by se, např.
po odstranění logistických komplikací, měly přeshraniční obchody „rozběhnouť. Ani žalobci na žádné skutečnosti v tomto směru nepoukazovali. Za tohoto stavu je rozhodující aktuální stav přeshraničního obchodu se zbožím, pro které byl relevantní trh vymezen z hlediska věcného (výrobkové- ho), tj. odpověď na otázku, zda k přeshra- ničním obchodům vůbec dochází“ Tomu, že se o srovnatelný případ z dané- ho pohledu jednalo i v nyní posuzované věci, nasvědčuje především samotná absence vý- znamnějších přeshraničních dodávek na vel- koobchodním trhu s plynem.
Tato skuteč- nost má sama o sobě značnou relevanci, byť nemusí v souladu s citovaným judikátem kraj- ského soudu nutně ve všech případech zna- menat, že se jedná o trh výlučně vnitrostátní. Nicméně za těchto okolností by zde musely, jak uvedl krajský soud v citovaném rozhod- nutí, existovat významné indicie, že již v roz- hodném období docházelo ke změně situace, tedy k odstraňování dosavadních zásadních technických a obchodních překážek pro vstup zahraničních dodavatelů na trh do té míry, že se trh již v té době významně otevíral zahraniční konkurenci.
I tyto otázky stěžovatel, jak již bylo řeče- no, zkoumal a posuzoval. V odůvodnění roz- hodnutí obou stupňů stěžovatel poukázal na výsledky svého šetření, mj. na sdělení skupi- ny oprávněných zákazníků, která jsou obsa- žena ve správním spise. Z těchto vyjádření vy- plývá, že se někteří z oprávněných zákazníků pokoušeli dojednat dodávky zemního plynu od jiných potenciálních dodavatelů (např. od Wingas GmbH nebo Gas-Invest, a.s.) než od žalobce a jím ovládaných provozovatelů re- gionálních distribučních společností.
K uza- 50 vření dohod o dodávkách však podle jejich sdělení nedošlo z důvodu odmítnutí ze stra- ny oslovených dodavatelů; jako důvod přitom oprávnění zákazníci uvedli zejména proble- matické získávání přepravních a skladova- cích kapacit a cenovou nekonkurenceschop- nost dodávek. O nemožnosti zajistit dodávky zemního plynu od jiných dodavatelů svědčí i dopisy potenciálních dodavatelů oslovených oprávněným zákazníkem MVV Energie CZ, s. r. o. Uvedená vyjádření oprávněných zákaz- níků je třeba zohlednit, byť byl v daném případě relevantní trh vymezen jako trh vel koobchodní.
Jednalo se totiž o dodávky zem- ního plynu určené oprávněným zákazníkům, a navíc i oprávnění zákazníci měli od 1. 1. 2005 právo nakupovat dodávky přímo od za- hraničních producentů či dovozců plynu bez nutnosti zprostředkování dodávek provozova- telem regionální distribuční soustavy či ob- chodníka s plynem. Stěžovatel opřel své závěry o existenci překážek přeshraničního obchodu také o vyjádření Jihočeské plynárenské, a. s., která byla provozovatelem | regionálním distribuční sítě v oblasti jižních Čech.
Podle jejího názoru bránilo uzavření dohod s po- tenciálními dodavateli především problema- tické získání přepravních a skladovacích kapacit a nejasnosti v oblasti hraničních tech- nických dohod. Mezi potenciálními dodava- teli zemního plynu tak panovala obava, že ne- bude možno dodávky bez problémů dopravit a strukturovat co nejblíže zákazníkovi (viz vy- jádření Jihočeské plynárenské, a. s., ze dne 9. 11. 2005). Z uvedených zjištění stěžovatele tedy ply- ne, že v rozhodném období neměli odběratelé působící na velkoobchodním trhu se zemním plynem, ať již se jednalo o distribuční společ- nosti, obchodníky s plynem nebo oprávněné zákazníky, v podstatě žádnou možnost získat dodávky zemního plynu od jiného dodavatele než od žalobce.
To potvrzuje závěr, že v roz- hodném období nedocházelo k přenosu po- ptávky ani nabídky mezi územím České re- publiky a územím okolních států. Za daných okolností Nejvyšší správní soud nesdílí kritiku krajského soudu, který shledal zmiňovaná šetření, jakož i na ně nava- zující úvahy stěžovatele, nedostatečnými. Na- opak, výsledky tohoto šetření jsou přezkou- matelným způsobem shrnuty v rozhodnutí stěžovatele v prvním stupni, a to včetně od- kazů na příslušné listiny ve správním spise, a stěžovatel na tato zjištění znovu poukázal v rozhodnutí o rozkladu.
V tomto rozhodnutí stěžovatel zohlednil také doplnění žalobcova rozkladu, které však navíc primárně zpo- chybňovalo vymezení produktového, nikoliv geografického trhu ve správním rozhodnutí prvního stupně. Nejvyšší správní soud tedy shledal, že závěry, k nimž stěžovatel v souvis- losti s uvedeným šetřením dospěl, jsou v jeho rozhodnutích dostatečně odůvodněny a mají oporu ve správním spise. Nelze souhlasit ani s názorem krajského soudu, že stěžovatel pouze převzal tvrzení oprávněných zákazníků a provozovatele re- gionální distribuční soustavy bez jakéhokoliv doplnění, verifikace či konkretizace.
Před- mětná zjištění stěžovatele totiž potvrdil ve svém vyjádření, které je součástí správního spisu, také Energetický regulační úřad (viz zejm. vyjádření ze dne 3. 2. 2006). Energetic- ký regulační úřad v uvedeném vyjádření kon- statoval, že po liberalizaci trhu s plynem v České republice od 1. 1. 2005 došlo k osla- bení pozice oprávněných zákazníků, neboť po ukončení regulace cen nepůsobila na trhu žádná skutečná konkurence. Neexistence efektivní soutěže vedla Energetický regulační úřad k tomu, že od 1.
1. 2006 byla podle $ 1 odst. 6 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, zno- vu zavedena regulace cen v oblasti dodávek zemního plynu pro oprávněné zákazníky od žalobce, dodávek zemního plynu od obchod- níků, kteří zemní plyn nakupovali od žalob- ce, a cen za uskladňování zemního plynu v zařízeních žalobce. Jako důvody tohoto opatření Energetický regulační úřad mj. uvedl, že jediným dovozcem plynu do České repub- liky byl žalobce. Dále konstatoval, že veškerý zemní plyn uskladněný v podzemních zásob- nících během topné sezony 2005/2006 patřil žalobci, což znemožnilo ostatním potenciál- ním dodavatelům zajistit dostatečnou flexibi- litu a bezpečnost dodávek.
Poukázal též na dle jeho názoru diskriminační podmínky sta- novené žalobcem pro přístup do podzem- ních zásobníků zemního plynu v jeho vlast- nictví (viz též doplnění stanoviska Energetic- kého regulačního úřadu ze dne 7. 4. 2006). Také kapacita pro přepravu plynu byla vedle žalobce přidělena pouze společnosti Wingas GmbH, která dodávala plyn jedinému opráv- něnému zákazníkovi. Lx Stěžovatel tak podle názoru Nejvyššího správního soudu dostatečně identifikoval překážky, které bránily přeshraničním do- dávkám plynu do České republiky.
Byť jeho úvahy jistě nejsou vyčerpávající, nelze sou- hlasit s výtkou krajského soudu, že odůvod- nění rozhodnutí je obecné a nedostatečně podložené obsahem správního spisu. Jak již bylo řečeno, stěžovatel opřel své závěry o €xis- tenci překážek pro zahraniční dodavatele o vyjádření odběratelů zemního plynu, kteří uvedli konkrétní okolnosti, jež bránily poten- ciálním soutěžitelům uskutečnit dodávky plynu do České republiky. Důležité je také to, že existenci překážek bránících vzniku účin- né konkurence a vstupu nových soutěžitelů na trh s plynem potvrdil i Energetický regu- lační úřad, který zároveň konstatoval, že na relevantním trhu nepanovala v rozhodném období dostatečná konkurence, což vedlo na- konec k znovuzavedení cenové regulace od 1.
1. 2006. Samotné znovuzavedení regulace cen na dodávky plynu určeného pro opráv- něné zákazníky, a to jak na úrovni velkoob- chodní, tak na úrovni maloobchodní, je vý- znamnou skutečností, kterou je třeba při vymezení relevantního trhu zohlednit. Stano- vení regulovaných cen totiž může význam- ným způsobem ovlivňovat soutěžní podmín- ky panující na relevantním trhu, a odlišuje tak soutěžní podmínky existující na vnitro- státním trhu od podmínek panujících v okol- ních státech. Ze zjištění, že v rozhodné době neexisto- val přesun poptávky ani nabídky, stěžovatel dovodil, že na velkoobchodní úrovni probí- hal střet nabídky a poptávky pouze na území České republiky.
Své úvahy přitom opřel o podklady obsažené ve správním spise, kte- ré dávají jeho skutkovým zjištěním dostateč- nou oporu. Rozhodnutí správních orgánů 51 2459 a jejich písemné podklady obsažené ve správ- ním spise tak v dané otázce plně dostačují pro přezkoumání napadeného rozhodnutí stěžovatele v řízení před krajským soudem. I přes případné dílčí nedostatky v odůvodně- ní obou rozhodnutí stěžovatele tak lze kon- statovat, že stěžovatel dostatečně jasně a sro- zumitelně vysvětlil své závěry a popsal úvahy, kterými se při vymezení relevantního trhu ří- dil, a Nejvyšší správní soud se navíc, jak již by- lo vysvětleno, s těmito závěry o vymezení geografického trhu územím ČR ztotožňuje.
Za významnou považuje Nejvyšší správní soud také skutečnost, že stěžovatel podpořil své závěry rovněž odkazem na relevantní roz- hodovací praxi Evropské komise, která může sloužit jako podpůrný argument pro závěry stěžovatele v nyní posuzované věci. V roz- hodnutí ze dne 21. 12. 2005 ve věci COMP/M.3696 - E.ON/MOL Komise dospěla k závěru, že pro účely spojení podniků půso- bících na plynárenském trhu v Maďarsku ma- jí dotčené trhy celostátní rozsah, s výjimkou distribuce zemního plynu a dodávek plynu domácnostem, jimž Komise přisoudila roz- měr pouze regionální.
Podle Komise se exis- tence konkurence v oblasti dodávek plynu na maďarském trhu odehrávala na vnitrostátní úrovni. Důvodem byly odlišnosti v právní re- gulaci mezi jednotlivými státy, pokud jde o přístup třetích osob k distribučním a přeno- sovým soustavám a skladovacím zařízením. Obdobný závěr učinila Komise i v rozhodnutí ze dne 9. 12. 2004 ve věci COMP/M.3440 - EDP/GDP/ENI, v němž se jednalo o spojení soutěžitelů působících mj. v oblasti plynáren- ství na relevantních trzích v Portugalsku. Ko- mise v této věci považovala za relevantní aspekt mj.
skutečnost, že žádný z konkurentů spojujících se soutěžitelů neměl přístup k přepravním kapacitám nezbytným pro do- pravu zemního plynu na vnitrozemský trh. Vedle těchto věcí zmiňovaných stěžovate- lem v žalobou napadeném rozhodnutí lze po- ukázat rovněž na některá novější rozhodnutí Evropské komise, v nichž Komise rovněž vy- mezila relevantní velkoobchodní trh s ply- nem jako trh vnitrostátní (např. rozhodnutí Komise ze dne 11.4. 2011 ve věci COMP/M.6068 52 - ENVACEGASAPS/JV, rozhodnutí Komise ze dne 16.
6. 2010 ve věci COMP/M.5740 - GAZPROM/A2A/IV). Přestože tato rozhodnu- tí týkající se italského trhu s plynem byla vy- dána až po tzv. třetím energetickém balíčku, nevedl dosažený stupeň harmonizace právní úpravy Komisi k odlišnému závěru o vnitro- státním charakteru posuzovaných trhů. Navíc, jak již zmiňoval stěžovatel v žalo- bou napadeném rozhodnutí, v dosud uvede- ných věcech Komise definovala relevantní trh pro účely spojování soutěžitelů, tedy mu- sela nutně na trhy nahlížet nejen retrospek- tivně, jako je tomu v případě definice trhu pro účely posouzení možného zneužití domi- nantního postavení, ale zejména předvídat je- jich budoucí vývoj, tedy přihlížet k postupné- mu sbližování a propojování dosavadních vnitrostátních trhů s plynem, k němuž v dlou- hodobé perspektivě pod vlivem jednotlivých evropských liberalizačních etap v členských státech dochází.
I přesto Komise vymezila tý- to trhy jako trhy vnitrostátní. Ostatně Komise takto přistupuje k trhům s plynem i v kauzách týkajících se zneužití do- minantního postavení. Stěžovatel v této sou- vislosti poukazoval na rozhodnutí Komise ze dne 11. 10. 2007 ve věci COMP/B 1/37966 - Distrigaz a na rozhodnutí ze dne 18. 3. 2009 ve věci COMP/39.402 - RWE Gas Foreclosu- re, která se týkala situace na belgickém trhu od roku 2004 a na německém trhu od roku 2006. V obou případech Komise definovala re- levantní geografický trh jako vnitrostátní.
V prvním případě lakonicky konstatovala, že za relevantní geografický trh byla považována Belgie, a to vzhledem k právnímu a administ- rativnímu rámci, struktuře trhu a cenovým rozdílům mezi Belgií a sousedními státy, při- čemž tato definice trhu je v souladu s praxí Komise v jiných soutěžních věcech. V druhém případě Komise konstatovala, že na němec- kém trhu zůstává konkurenční tlak přepravců nacházejících se mimo síť RWE zanedbatelný. Ač by tedy bylo jistě možné, jak poukazo- val žalobce, v každém jednotlivém případě, kterým se zabývala Evropská komise, shledat některé skutkové či právní odlišnosti oproti věci nyní posuzované, nelze přehlédnout ustálenou a dlouhodobou praxi Evropské ko- mise, která hodnotí trhy s plynem v rámci Ev- ropské unie jako trhy vnitrostátní, a to i v pozdějším období, kdy by již bylo možné předpokládat pokročilejší úroveň jejich libe- xxí Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že se stěžovatel dostatečně vypořádal s otázkou vy- mezení geografického relevantního trhu úze- mím České republiky a Nejvyšší správní soud s tímto vymezením souhlasí.
(...) ralizace a integrace. 2460 Veřejné zakázky: přezkum úkonů zadavatele; platnost smlouvy na veřejnou zakázku k $ 118 a $ 120 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách“ k $ 39 občanského zákoníku ve znění zákona č. 509/2001 Sb.
I. Smyslem řízení o přezkumu úkonů zadavatele podle zákona o veřejných za- kázkách je nastolení podmínek, jež mohou případné zadavatelovo pochybení napra- vit, a to ve fázi před uzavřením smlouvy (postup podle $ 118 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách), a sekundárně pak uložení sankce zadavateli, který při za- dávání veřejné zakázky pochybil, a to ve fázi, kdy smlouva již byla uzavřena (postup podle $ 120 citovaného zákona).
II. Otázka platnosti či neplatnosti smlouvy na veřejnou zakázku (tedy zda jde či nejde o právní úkon neplatný podle $ 39 občanského zákoníku) může navazovat na posouzení otázky souladu či rozporu se zákonem č. 137/2006 Sb., o veřejných zakáz- kách; zatímco zodpovězení otázky souladu či rozporu postupu zadavatele se záko- nem o veřejných zakázkách se promítá do rozhodnutí orgánu dohledu ve věci samé, otázka platnosti či neplatnosti smlouvy na veřejnou zakázku se do rozhodnutí orgá- nu dohledu nepromítá.
III. Následek, který může být vyvolán závěrem správního orgánu učiněným ve správním řízení, tedy v rozhodnutí správního orgánu ve věci (zde závěr o nezákon- nosti právního úkonu, který může vyvolat ze soukromoprávního pohledu jeho ne- platnost), nemůže být zároveň podmínkou vedení takového správního řízení.
Akciová společnost RWE Transgas proti Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže o ulo- žení pokuty, o kasační stížnosti žalovaného.
21. října 1997, Deutsche Bahn v. Komise, T 229/94, Recueil, s. II
1689, bod 92).“
Z této ustálené judikatury vychází při vymezení relevantního zeměpisného trhu ve své rozhodovací praxi i Evropská komise, která ve svém Sdělení o definici relevantního trhu pro účely práva hospodářské soutěže Společenství (97/C 372/03) popsala podrobněji jednotlivé faktory, které hrají podle jejího názoru při tomto vymezení roli a které bývají předmětem zkoumání Komise v jednotlivých případech.
Definice relevantního trhu ve vnitrostátním i unijním právu v každém případě reflektují skutečnost, že relevantní trh, na němž dochází ke střetu nabídky a poptávky, je charakterizován dvěma aspekty, a to věcným a teritoriálním vymezením. Oba tyto aspekty nelze zkoumat odděleně, nýbrž jako jeden celek v jejich vzájemných souvislostech. Aby se proto Nejvyšší správní soud mohl zabývat otázkou, zda stěžovatel v žalobou napadeném rozhodnutí dostatečně odůvodnil své závěry týkající se rozsahu relevantního geografického trhu, musel si nejprve učinit úsudek o tom, zda byl v daném případě správně vymezen relevantní produktový trh. Správné vymezení relevantního produktového trhu je totiž nezbytným předpokladem pro jakékoliv další úvahy, které se týkají identifikace teritoriálního rozsahu relevantního trhu. Věcným vymezením trhu se podrobně zabývali stěžovatel i krajský soud, přičemž Nejvyšší správní soud se ztotožnil s jejich názorem, že relevantním produktovým trhem je velkoobchodní trh s plynem určeným pro kategorii oprávněných zákazníků. Přestože žalobce namítal, že produktový relevantní trh měl být správně vymezen jako trh flexibilního zemního plynu, resp. trh zajištění flexibilních dodávek zemního plynu, souhlasí Nejvyšší správní soud s názorem krajského soudu, že tento názor není správný. V daném případě na relevantním trhu dochází ke střetu nabídky a poptávky po zboží, kterým je zemní plyn. Účelem flexibility dodávek zemního plynu, kterou stěžovatel považuje za samostatný trh, je vyrovnávání výkyvů v odběru zemního plynu a zajištění bezpečnosti dodávek (srov. např. rozhodnutí Komise ze dne 14. 3. 2006 ve věci COMP/M.3868 – DONG/ELSAM/ENERGI E2). Jak však uvedl již krajský soud v odůvodnění kasační stížností napadeného rozsudku (viz str. 13), vymezení relevantního trhu sice musí zahrnovat i zohlednění potřeby „flexibility“, nic to ale nemění na závěru, že jde stále o trh se zemním plynem jakožto zbožím. Lze souhlasit i s tím, že s tímto hlavním velkoobchodním trhem s plynem určeným pro kategorii oprávněných zákazníků, na němž došlo k předmětnému jednání žalobce, souvisí dva další trhy, a to trh se službou uskladnění plynu a trh se službou přepravy plynu.
Z hlediska geografického vymezení relevantního trhu lze v souladu s uvedenými definicemi za jeden trh považovat území, na kterém jsou soutěžitelé zapojeni do poptávky a nabídky dané kategorie zboží či služeb a na němž panují dostatečně stejnorodé soutěžní podmínky, které jsou zároveň významně odlišné od sousedních oblastí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2004, č. j. 2 A 10/2002 – OL - 269, publikovaný pod č. 280/2004 Sb. NSS). Na takovém území jsou tedy věcně zaměnitelné produkty (služby) zaměnitelné i z hlediska jejich teritoriální dosažitelnosti. V rámci takto vymezeného území tak musí existovat reálná možnost substituce zboží či služeb poskytovaných jedním ze soutěžitelů zbožím či službami jiného soutěžitele působícího v rámci tohoto území. Jinými slovy, musí zde existovat reálná konkurence mezi soutěžiteli na daném území. Soutěžní podmínky na tomto území proto musí být vnitřně dostatečně konzistentní, ale zároveň musí vykazovat relevantní odlišnosti od okolí, které z něj tvoří samostatný geografický trh (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2008, č. j. 7 As 58/2006
93, dostupný na www.nssoud.cz). Dvě různé oblasti náležejí k různým trhům, pokud v každé z těchto oblastí jsou soutěžní podmínky dostatečně homogenní, ale současně dostatečně odlišné od podmínek panujících v té druhé (viz Raus, D., Neruda R.: Zákon o ochraně hospodářské soutěže. Komentář. 2. vydání. Linde, Praha. 2006. s. 57).
Geografickou oblast lze považovat za jediný trh, pokud neexistují zásadní překážky, které by bránily přenosu poptávky a nabídky v rámci takto vymezeného území. V rámci jednoho geografického trhu tak mají odběratelé možnost přenést svoji poptávku a získat tak relevantní produkt či službu od jiného dodavatele, který se nachází na tomto území. Stejně tak je třeba zohlednit možnost přenosu nabídky v daném území, neboť v případech existence závažných překážek bránících přenosu poptávky, mohou být tyto překážky snadněji překonány dodavateli, kteří mohou přenést svoji nabídku do jiné oblasti, kde se soustředí poptávka (srov. zmiňované Sdělení Komise o definici relevantního trhu pro účely práva hospodářské soutěže Společenství, body 13 - 23). Přenos poptávky či nabídky v rámci geografického relevantního trhu umožňuje efektivní střet nabídky s poptávkou a vyvolává konkurenční tlak na soutěžitele působící na tomto trhu. Pokud není prokázána existence významných překážek omezujících přenos poptávky nebo nabídky v rámci vymezeného území, jde o významné vodítko pro závěr, že se jedná o jeden geografický trh.
Důležitou otázkou při vymezení relevantního geografického trhu je proto zjištění existence překážek, které mohou přímo nebo nepřímo omezovat geografickou dostupnost výrobků nebo služeb na relevantním trhu. Za překážky bránící střetu nabídky a poptávky lze považovat například náklady na transport zboží, nedostatečnou informovanost účastníků trhu, administrativní bariéry, cenovou regulaci, technické normy, používání dlouhodobých smluv na trhu, věrnostní rabaty, významné dlouhodobé rozdíly v cenové úrovni, rozdíly ve velikosti tržních podílů soutěžitele v různých oblastech atp. Musí být zohledněny také preference konečných zákazníků, protože potřeby, které má uspokojovat daný produkt nebo služba, příp. jejich substituty, se mohou v různých oblastech či státech lišit (viz Munková, J., Kindl, J.: Zákon o ochraně hospodářské soutěže. Komentář. C.H.Beck, Praha. 2007. s. 26). V každém individuálním případě je však třeba zkoumat konkrétní okolnosti posuzované věci, neboť soutěžní podmínky panující na relevantním trhu se mohou v místě a čase měnit, a nelze proto stanovit přesná kriteria pro určení teritoriálního rozsahu relevantního trhu.
Významnou roli při vymezení trhu hraje také časová dimenze, neboť soutěžní podmínky mohou podléhat vývoji v důsledku působení rozličných faktorů, jako jsou např. technologický vývoj, rozvoj infrastruktury, změna spotřebitelských preferencí, změna a harmonizace právních předpisů apod. V důsledku takových změn soutěžních podmínek může docházet i ke změnám ve vymezení relevantního trhu, a to jak jeho produktové, tak i geografické dimenze. V praxi je v případech možného zneužití dominantního postavení soutěžitele na trhu využíván statický model, tzn. že pro posouzení je rozhodná situace a soutěžní podmínky, které na trhu existovaly v době, kdy došlo k jednání, v němž je spatřováno zneužití dominantního postavení soutěžitele (viz Raus, D., Neruda R., op. cit., s. 62). V daném případě je tedy pro vymezení relevantního trhu rozhodné období mezi 5. 11. 2004 a 10. 8. 2006, kdy se měl žalobce dopustit zneužití dominantního postavení na relevantním trhu.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval jednotlivými argumenty, které vedly krajský soud k závěru o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí stěžovatele a které stěžovatel napadá v kasační stížnosti. Pokud jde o existenci případných právních a administrativních překážek pro podnikání na trhu s plynem v České republice, stěžovatel namítal, že krajský soud nesprávně posoudil otázku harmonizace trhu s plynem, a uvedl, že nesouhlasí se závěrem krajského soudu, podle něhož právní předpisy upravující trh s plynem byly v rozhodném období harmonizovány. V této otázce jde však spíše o rozpor terminologický než věcný, neboť z rozsudku krajského soudu i z rozhodnutí stěžovatele ve druhém stupni vyplývá, že si krajský soud i stěžovatel byli vědomi toho, že přijetím tzv. druhého energetického balíčku, jehož součástí byla i směrnice 2003/55/ES, a její implementací do právních řádů členských států EU sice došlo k harmonizaci právní regulace trhu s plynem v jednotlivých členských zemích, avšak jednalo se pouze o harmonizaci dílčí, neúplnou, která neodstranila řadu významných odlišností v těchto právních úpravách. Směrnice upravovala pouze některé aspekty trhu s plynem, mj. obecné otázky organizace trhu s plynem, povinnost tzv. unbundlingu provozovatelů přenosových a distribučních soustav, právo na přístup třetích osob do přenosových a distribučních sítí a ke skladovacím kapacitám nebo povinnosti a oprávnění regulačních orgánů. Směrnice byla do energetického zákona implementována zákonem č. 670/2004 Sb., který nabyl účinnosti dne 30. 12. 2004. Dílčí harmonizaci trhu s plynem tak je třeba zcela jistě hodnotit jako jeden z argumentů, které je nutno vážit při vymezení relevantního trhu. Účelem směrnice bylo vytvoření takových podmínek, které umožní postupný vznik jednotného evropského trhu s plynem. V žádném případě však nelze konstatovat, že přijetím směrnice a její implementací do právních řádů členských států došlo ke sjednocení soutěžních podmínek na trhu s plynem ve všech členských státech Evropské unie. Je třeba navíc zohlednit i skutečnost, že transpoziční lhůta stanovená směrnicí uplynula až 1. 7. 2004, přičemž do českého energetického zákona byla tato směrnice implementována až koncem roku 2004.
Nejvyšší správní soud nicméně souhlasí s názorem krajského soudu, že právní úprava v České republice po provedení zmiňované směrnice nekladla sama o sobě významnější překážky pro vstup zahraničních dodavatelů na velkoobchodní trh s plynem určeným pro oprávněné zákazníky. Důležitá je především skutečnost, že licence na obchod s plynem podle § 4 odst. 2 energetického zákona byla již v té době vydávána jako nevýhradní. Na její udělení má nárok každý žadatel o licenci, pokud splňuje zákonem stanovené předpoklady. Povinnost požádat o vydání licence a požadavky, které musí žadatel před jejím vydáním splnit, neomezují nepřiměřeně vstup nových soutěžitelů na trh a netvoří tedy překážku pro přeshraniční poskytování dodávek zemního plynu na území České republiky. Překážky pro přeshraniční dodávky zemního plynu ovšem mohou vyvolávat nejen požadavky, které energetický zákon stanoví pro udělení licence pro podnikání na trhu s plynem, ale také právní předpisy upravující činnost soutěžitelů, omezení a povinnosti ukládané příslušnými správními orgány v rámci regulace trhu s plynem. I přesto, jak již bylo řečeno, lze akceptovat závěr krajského soudu, podle něhož samotná právní úprava trhu s plynem v ČR významnější překážky pro případný vstup zahraničních konkurentů nekladla.
Tato jinak správná úvaha krajského soudu však pro zpochybnění závěrů stěžovatele o vymezení geografického trhu nepostačuje. Klíčovou skutečností totiž v daném případě je, že se nejedná o trh s běžným zbožím či službami, ale o trh s plynem, který je obdobně jako např. trh s elektrickou energií či telekomunikačními službami vázán na nezbytná zařízení („essential facilities“), tj. na technickou infrastrukturu, která bývala v těchto síťových odvětvích z historických příčin často vlastněna či ovládána v jednotlivých státech jediným soutěžitelem, kterým byl v případě přenosové soustavy a skladovací kapacity pro zemní plyn v ČR právě žalobce, resp. jeho dceřiná společnost. Zahraniční dodavatel tedy musel za účelem dodávky zemního plynu do České republiky zajistit jeho dopravu prostřednictvím přenosové soustavy ovládané žalobcem do předávacího místa zákazníka, ale také rezervaci dostatečné skladovací kapacity (opět zpravidla u žalobce), aby bylo možno vyrovnat případné výkyvy v odběru plynu. Překážky přeshraničního obchodu tedy v rozhodném období tvořila především omezení, která mohla bránit dodavateli plynu ve využití přenosové či distribuční soustavy, podzemních zásobníků plynu, případně náklady spojené s jejich využitím. Zásadní otázka tedy nezní, zda sama právní regulace trhu s plynem v ČR kladla v rozhodném období významné překážky pro vstup zahraničních dodavatelů na tento trh, ale zda naopak tato právní regulace, pod vlivem zmiňované unijní legislativy, která teprve v postupných krocích směřuje k úplné liberalizaci a k vytvoření a posílení hospodářské soutěže na těchto po dlouhou dobu monopolních trzích, již poskytovala v tomto období dostatečné nástroje k odstranění těchto zcela zásadních technických překážek ke vstupu zahraniční konkurence na tuzemský trh a k tomu, aby došlo k postupnému propojení tohoto trhu s trhy v sousedních zemích.
Jak již bylo řečeno, směrnice neupravovala veškeré otázky související s organizací plynárenství. Stěžovatel v této souvislosti v odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že ani implementací směrnice 2003/55/ES nedošlo ke zrušení vnitrostátního rozměru licencí na provozování přepravy, uskladňování a obchod s plynem. Zejména však nedošlo touto dílčí harmonizací právních předpisů ihned k odstranění veškerých bariér pro vstup zahraničních soutěžitelů na trh, jakkoli tato směrnice a její vnitrostátní provedení představovaly v daném ohledu významný krok. Proces liberalizace trhu s plynem byl v České republice zahájen dne 1. 1. 2005, kdy získali na maloobchodní úrovni oprávnění zákazníci s největším objemem dodávek možnost zvolit si dodavatele plynu. Do té doby mohly odebírat plyn pouze od provozovatelů distribučních soustav, případně od provozovatele přenosové soustavy. Až od 1. 1. 2007 se stali oprávněnými zákazníky všichni odběratelé.
Právě uvedených technických překážek si byl stěžovatel, jak vyplývá z jeho rozhodnutí v obou stupních, dobře vědom a v této souvislosti také poukázal mj. na rozdíly v podmínkách uskladňování zemního plynu v podzemních zásobnících v České republice a v okolních zemích a na to, že podzemní zásobníky v jiných zemích jsou napojeny na jiné přenosové soustavy, přičemž existují rozdílné podmínky pro přístup do těchto přenosových soustav cizích států, které způsobují dodatečné náklady na zajištění uskladnění zemního plynu v zahraničí a jeho dopravu do České republiky. Konstatoval také, že žalobce, jako provozovatel přepravní soustavy, měl odlišné postavení od ostatních soutěžitelů, kteří museli při nákupu zemního plynu mimo území České republiky a při využití kapacity podzemních zásobníků mimo území České republiky vynaložit dodatečné náklady spojené se zajištěním hraničních dohod a získat pro dopravu zemního plynu navýšení přepravní kapacity v přepravní soustavě žalobce (bod 107 rozhodnutí stěžovatele v druhém stupni). Podle stěžovatele tedy neexistovala na trhu s plynem v rozhodném období, vzhledem k problematickému získávání přepravních a skladovacích kapacit v České republice a cenové nekonkurenceschopnosti dodávek ze zahraničí, faktická zastupitelnost dodávek plynu z okolních států, a střet nabídky a poptávky proto probíhal na velkoobchodní úrovni pouze na území České republiky (bod 108 rozhodnutí stěžovatele).
Za rozhodující považuje Nejvyšší správní soud právě skutečnost, že již v rámci správního řízení v prvním stupni provedl stěžovatel šetření, jehož výsledkem bylo zjištění, že v rozhodném období byly dodávky zemního plynu na velkoobchodní úrovni realizovány pouze na území České republiky a navíc že případná nabídka od zahraničních dodavatelů nebyla v daném období konkurenceschopná. Jak uvedl stěžovatel v rozhodnutí prvního stupně, dodávky zemního plynu v České republice byly z převážné většiny tvořeny dovozem ze zahraničí, který v rozhodném období zajišťoval takřka výlučně žalobce (viz bod 20 rozhodnutí prvního stupně). Zdroje v České republice pokrývaly méně než 1 % domácí spotřeby. To potvrzují i národní zprávy České republiky o elektroenergetice a plynárenství za roky 2005 a 2006, které k důkazu provedl krajský soud. Podle těchto zpráv byl v letech 2005 a 2006 dovoz zemního plynu zajištěn dlouhodobými kontrakty na dodávku zemního plynu, které byly drženy žalobcem. V roce 2006 začali na českém trhu působit dva noví dovozci zemního plynu, Wingas GmbH a Vemex, s. r. o., jejichž podíl na velkoobchodním trhu dodávek zemního plynu však nebyl významný a pohyboval se okolo 0,5 %. Reálně dodávaly zemní plyn na trh vedle žalobce pouze společnosti Moravské naftové doly, a.s., zabývající se těžbou zemního plynu na jižní Moravě, a Wingas GmbH. Další dovozce, Vemex, s. r. o., se podle národní zprávy za rok 2006 začal prosazovat až od posledního čtvrtletí roku 2006, tedy až po uplynutí rozhodného období, kdy se měl žalobce dopustit vytýkaného jednání. I přes částečnou liberalizaci trhu s plynem, jež nastala poté, co od 1. 1. 2005 získali oprávnění zákazníci možnost zvolit si dodavatele plynu, tedy nedošlo na velkoobchodním trhu se zemním plynem k významným změnám ve struktuře dodávek zemního plynu. Žalobce tak v rozhodném období na základě dlouhodobých smluv uzavřených s dodavateli zemního plynu z Ruska a Norska ovládal naprostou většinu velkoobchodního trhu se zemním plynem, a to včetně dodávek určených pro oprávněné zákazníky. Tržní podíl ostatních soutěžitelů, kteří začali na území České republiky působit po částečné liberalizaci trhu s plynem, byl nepatrný. Mimo společnost Wingas GmbH, která od 1. 1. 2006 začala dodávat plyn jednomu oprávněnému zákazníkovi, na zdejším trhu tedy nepůsobil žádný významný dodavatel. Z těchto důvodů dospěl stěžovatel k závěru, že střet nabídky a poptávky na relevantním trhu v daném případě probíhal pouze na území České republiky.
Nejvyšší správní soud přitom nesouhlasí s názorem krajského soudu, že pro geografické vymezení relevantního trhu nemají uvedená zjištění sama o sobě význam. Faktická neexistence dodávek zboží přes hranice, případně jejich nepatrný objem, totiž zpravidla představuje významné vodítko pro závěr, že relevantní trh je svým rozsahem vnitrostátní. Střet nabídky a poptávky v takovém případě totiž probíhá pouze na vnitrostátní úrovni, neboť na trhu nepůsobí žádní soutěžitelé z okolních států. Zahraničních dodavatelé mohou zpravidla vyvolat dostatečný konkurenční tlak na soutěžitele působící na vnitrostátním trhu pouze za předpokladu, že fakticky dochází k přesunu dodávek přes hranice. V tomto ohledu se Nejvyšší správní soud skutečně přiklání ke stanovisku, které vyslovil krajský soud ve svém rozsudku ve věci „Chovatelé drůbeže“ ze dne 2. 12. 2009, č. j. 62 Ca 40/2008 – 197, a které představuje pokud ne přímý rozpor, tedy přinejmenším významný názorový posun oproti nyní přezkoumávanému rozhodnutí téhož krajského soudu. Lze dodat, že judikát ve věci „Chovatelé drůbeže“ byl schválen plénem Nejvyššího správního soudu k publikaci ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, i když dosud nebyl publikován. Krajský soud v tomto rozsudku uvedl: „Vymezení širšího než národního trhu tedy přichází v úvahu, jak je žalobně namítáno, nicméně právě uvedená hlediska by měla být zkoumána tehdy, pokud k uskutečňování dodávek mezi jednotlivými oblastmi vůbec dochází, popř. pokud k nim sice nedochází, avšak lze předpokládat, že je tento aktuální stav způsoben např. nedokonalou logistickou situací, která však v blízké budoucnosti bude zlepšena a z tohoto důvodu se dodávky „rozběhnou“. Neexistence přeshraničních obchodů, popř. jejich existence pouze v zanedbatelné míře, silně indikuje potřebu vymezit relevantní trh nejvýše jako národní. Aby tedy bylo vůbec možné uvažovat o územním rozšíření geografického relevantního trhu, dovozy do dané oblasti by měly být uskutečňovány dodavateli zejména z oblastí mimo toto území. Například Evropská komise ve věci „Preem Skandinavska Raffinaderi“ (rozhodnutí COMP/M.3291) při prověřování dodávek rafinérských nemaloobchodních produktů brala do úvahy vysokou intenzitu vývozu a dovozu v konkrétním regionu – a právě a na základě toho určila, že z geografického hlediska relevantní trh představuje oblast „minimálně skandinávského regionu“. V právě posuzované věci žalovaný ovšem nezjistil žádné indicie, které by nasvědčovaly tomu, že by se měla v blízké době změnit situace tak, že by se, např. po odstranění logistických komplikací, měly přeshraniční obchody „rozběhnout“. Ani žalobci na žádné skutečnosti v tomto směru nepoukazovali. Za tohoto stavu je rozhodující aktuální stav přeshraničního obchodu se zbožím, pro které byl relevantní trh vymezen z hlediska věcného (výrobkového), tj. odpověď na otázku, zda k přeshraničním obchodům vůbec dochází.“
Tomu, že se o srovnatelný případ z daného pohledu jednalo i v nyní posuzované věci, nasvědčuje především samotná absence významnějších přeshraničních dodávek na velkoobchodním trhu s plynem. Tato skutečnost má sama o sobě značnou relevanci, byť nemusí v souladu s citovaným judikátem krajského soudu nutně ve všech případech znamenat, že se jedná o trh výlučně vnitrostátní. Nicméně za těchto okolností by zde musely, jak uvedl krajský soud v citovaném rozhodnutí, existovat významné indicie, že již v rozhodném období docházelo ke změně situace, tedy k odstraňování dosavadních zásadních technických a obchodních překážek pro vstup zahraničních dodavatelů na trh do té míry, že se trh již v té době významně otevíral zahraniční konkurenci.
I tyto otázky stěžovatel, jak již bylo řečeno, zkoumal a posuzoval. V odůvodnění rozhodnutí obou stupňů stěžovatel poukázal na výsledky svého šetření, mj. na sdělení skupiny oprávněných zákazníků, která jsou obsažena ve správním spise (viz správní spis S 53/05, č. l. 2450-2477). Z těchto vyjádření vyplývá, že se někteří z oprávněných zákazníků pokoušeli dojednat dodávky zemního plynu od jiných potenciálních dodavatelů (např. od Wingas GmbH nebo Gas-Invest, a.s.) než od žalobce a jím ovládaných provozovatelů regionálních distribučních společností. K uzavření dohod o dodávkách však podle jejich sdělení nedošlo z důvodu odmítnutí ze strany oslovených dodavatelů, jako důvod přitom oprávnění zákazníci uvedli zejména problematické získávání přepravních a skladovacích kapacit a cenovou nekonkurenceschopnost dodávek. O nemožnosti zajistit dodávky zemního plynu od jiných dodavatelů svědčí i dopisy potenciálních dodavatelů oslovených oprávněným zákazníkem MVV Energie CZ s.r.o. (viz správní spis P 335/05, č. l. 8/71-8/80). Uvedená vyjádření oprávněných zákazníků je třeba zohlednit, byť byl v daném případě relevantní trh vymezen jako trh velkoobchodní. Jednalo se totiž o dodávky zemního plynu určené oprávněným zákazníkům, a navíc i oprávnění zákazníci měli od 1. 1. 2005 právo nakupovat dodávky přímo od zahraničních producentů či dovozců plynu bez nutnosti zprostředkování dodávek provozovatelem regionální distribuční soustavy či obchodníka s plynem. Stěžovatel opřel své závěry o existenci překážek přeshraničního obchodu také o vyjádření Jihočeské plynárenské, a.s., která byla provozovatelem regionálním distribuční sítě v oblasti jižních Čech. Podle jejího názoru bránilo uzavření dohod s potenciálními dodavateli především problematické získání přepravních a skladovacích kapacit a nejasnosti v oblasti hraničních technických dohod. Mezi potenciálními dodavateli zemního plynu tak panovala obava, že nebude možno dodávky bez problémů dopravit a strukturovat co nejblíže zákazníkovi (viz vyjádření Jihočeské plynárenské, a.s. ze dne 9. 11. 2005, správní spis 335/05, č. l. 194).
Z uvedených zjištění stěžovatele tedy plyne, že v rozhodném období neměli odběratelé působící na velkoobchodním trhu se zemním plynem, ať již se jednalo o distribuční společnosti, obchodníky s plynem nebo oprávněné zákazníky, v podstatě žádnou možnost získat dodávky zemního plynu od jiného dodavatele než od žalobce. To potvrzuje závěr, že v rozhodném období nedocházelo k přenosu poptávky ani nabídky mezi územím České republiky a územím okolních států.
Za daných okolností Nejvyšší správní soud nesdílí kritiku krajského soudu, který shledal zmiňovaná šetření, jakož i na ně navazující úvahy stěžovatele, nedostatečnými. Naopak, výsledky tohoto šetření jsou přezkoumatelným způsobem shrnuty v bodě 44 rozhodnutí stěžovatele v prvním stupni, a to včetně odkazů na příslušné listiny ve správním spise, a stěžovatel na tato zjištění znovu poukázal zejména v bodě 108 rozhodnutí o rozkladu. V tomto rozhodnutí stěžovatel zohlednil také doplnění žalobcova rozkladu, které však navíc primárně zpochybňovalo vymezení produktového, nikoliv geografického trhu ve správním rozhodnutí prvního stupně. Nejvyšší správní soud tedy shledal, že závěry, k nimž stěžovatel v souvislosti s uvedeným šetřením dospěl, jsou v jeho rozhodnutích dostatečně odůvodněny a mají oporu ve správním spise.
Nelze souhlasit ani s názorem krajského soudu, že stěžovatel pouze převzal tvrzení oprávněných zákazníků a provozovatele regionální distribuční soustavy bez jakéhokoliv doplnění, verifikace či konkretizace. Předmětná zjištění stěžovatele totiž potvrdil ve svém vyjádření, které je součástí správního spisu, také Energetický regulační úřad (viz zejm. vyjádření ze dne 3. 2. 2006, správní spis S 53/05, č.l. 2229-2231). Energetický regulační úřad v uvedeném vyjádření konstatoval, že po liberalizaci trhu s plynem v České republice od 1. 1. 2005 došlo k oslabení pozice oprávněných zákazníků, neboť po ukončení regulace cen nepůsobila na trhu žádná skutečná konkurence. Neexistence efektivní soutěže vedla Energetický regulační úřad k tomu, že od 1. 1. 2006 byla podle § 1 odst. 6 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, znovuzavedena regulace cen v oblasti dodávek zemního plynu pro oprávněné zákazníky od žalobce, dodávek zemního plynu od obchodníků, kteří zemní plyn nakupovali od žalobce, a cen za uskladňování zemního plynu v zařízeních žalobce. Jako důvody tohoto opatření Energetický regulační úřad mj. uvedl, že jediným dovozcem plynu do České republiky byl žalobce. Dále konstatoval, že veškerý zemní plyn uskladněný v podzemních zásobnících během topné sezony 2005/2006 patřil žalobci, což znemožnilo ostatním potenciálním dodavatelům zajistit dostatečnou flexibilitu a bezpečnost dodávek. Poukázal též na dle jeho názoru diskriminační podmínky stanovené žalobcem pro přístup do podzemních zásobníků zemního plynu v jeho vlastnictví (viz též doplnění stanoviska Energetického regulačního úřadu ze dne 7. 4. 2006 obsažené ve správním spisu S 53/05, č. l. 2366-2367). Také kapacita pro přepravu plynu byla vedle žalobce přidělena pouze společnosti Wingas GmbH, která dodávala plyn jedinému oprávněnému zákazníkovi.
Stěžovatel tak podle názoru Nejvyššího správního soudu dostatečně identifikoval překážky, které bránily přeshraničním dodávkám plynu do České republiky. Byť jeho úvahy jistě nejsou vyčerpávající, nelze souhlasit s výtkou krajského soudu, že odůvodnění rozhodnutí je obecné a nedostatečně podložené obsahem správního spisu. Jak již bylo řečeno, stěžovatel opřel své závěry o existenci překážek pro zahraniční dodavatele o vyjádření odběratelů zemního plynu, kteří uvedli konkrétní okolnosti, jež bránily potenciálním soutěžitelům uskutečnit dodávky plynu do České republiky. Důležité je také to, že existenci překážek bránících vzniku účinné konkurence a vstupu nových soutěžitelů na trh s plynem potvrdil i Energetický regulační úřad, který zároveň konstatoval, že na relevantním trhu nepanovala v rozhodném období dostatečná konkurence, což vedlo nakonec k znovuzavedení cenové regulace od 1. 1. 2006. Samotné znovuzavedení regulace cen na dodávky plynu určeného pro oprávněné zákazníky, a to jak na úrovni velkoobchodní, tak na úrovni maloobchodní, je významnou skutečností, kterou je třeba při vymezení relevantního trhu zohlednit. Stanovení regulovaných cen totiž může významným způsobem ovlivňovat soutěžní podmínky panující na relevantním trhu a odlišuje tak soutěžní podmínky existující na vnitrostátním trhu od podmínek panujících v okolních státech.
Ze zjištění, že v rozhodné době neexistoval přesun poptávky ani nabídky, stěžovatel dovodil, že na velkoobchodní úrovni probíhal střet nabídky a poptávky pouze na území České republiky. Své úvahy přitom opřel o podklady obsažené ve správním spise, které dávají jeho skutkovým zjištěním dostatečnou oporu. Rozhodnutí správních orgánů a jejich písemné podklady obsažené ve správním spise tak v dané otázce plně dostačují pro přezkoumání napadeného rozhodnutí stěžovatele v řízení před krajským soudem. I přes případné dílčí nedostatky v odůvodnění obou rozhodnutí stěžovatele tak lze konstatovat, že stěžovatel dostatečně jasně a srozumitelně vysvětlil své závěry a popsal úvahy, kterými se při vymezení relevantního trhu řídil, a Nejvyšší správní soud se navíc, jak již bylo vysvětleno, s těmito závěry o vymezení geografického trhu územím ČR ztotožňuje.
Za významnou považuje Nejvyšší správní soud také skutečnost, že stěžovatel podpořil své závěry rovněž odkazem na relevantní rozhodovací praxi Evropské komise, která může sloužit jako podpůrný argument pro závěry stěžovatele v nyní posuzované věci. V rozhodnutí ze dne 21. 12. 2005 ve věci COMP/M.3696 – E.ON/MOL, Komise dospěla k závěru, že pro účely spojení podniků působících na plynárenském trhu v Maďarsku mají dotčené trhy celostátní rozsah, s výjimkou distribuce zemního plynu a dodávek plynu domácnostem, jimž Komise přisoudila rozměr pouze regionální. Podle Komise se existence konkurence v oblasti dodávek plynu na maďarském trhu odehrávala na vnitrostátní úrovni. Důvodem byly odlišnosti v právní regulaci mezi jednotlivými státy, pokud jde o přístup třetích osob k distribučním a přenosovým soustavám a skladovacím zařízením. Obdobný závěr učinila Komise i v rozhodnutí ze dne 9. 12. 2004 ve věci COMP/M.3440 – EDP/GDP/ENI, v němž se jednalo o spojení soutěžitelů působících mj. v oblasti plynárenství na relevantních trzích v Portugalsku. Komise v této věci považovala za relevantní aspekt mj. skutečnost, že žádný z konkurentů spojujících se soutěžitelů neměl přístup k přepravním kapacitám nezbytným pro dopravu zemního plynu na vnitrozemský trh.
Vedle těchto věcí zmiňovaných stěžovatelem v žalobou napadeném rozhodnutí lze poukázat rovněž na některá novější rozhodnutí Evropské komise, v nichž Komise rovněž vymezila relevantní velkoobchodní trh s plynem jako trh vnitrostátní (např. rozhodnutí Komise ze dne 11. 4. 2011 ve věci COMP/M.6068 - ENI/ACEGASAPS/JV, rozhodnutí Komise ze dne 16. 6. 2010 ve věci COMP/M.5740 - GAZPROM/A2A/JV). Přestože tato rozhodnutí týkající se italského trhu s plynem byla vydána až po tzv. třetím energetickém balíčku, nevedl dosažený stupeň harmonizace právní úpravy Komisi k odlišnému závěru o vnitrostátním charakteru posuzovaných trhů.
Navíc, jak již zmiňoval stěžovatel v žalobou napadeném rozhodnutí, v dosud uvedených věcech Komise definovala relevantní trh pro účely spojování soutěžitelů, tedy musela nutně na trhy nahlížet nejen retrospektivně, jako je tomu v případě definice trhu pro účely posouzení možného zneužití dominantního postavení, ale zejména předvídat jejich budoucí vývoj, tedy přihlížet k postupnému sbližování a propojování dosavadních vnitrostátních trhů s plynem, k němuž v dlouhodobé perspektivě pod vlivem jednotlivých evropských liberalizačních etap v členských státech dochází. I přesto Komise vymezila tyto trhy jako trhy vnitrostátní.
Ostatně Komise takto přistupuje k trhům s plynem i v kauzách týkajících se zneužití dominantního postavení. Stěžovatel v této souvislosti poukazoval na rozhodnutí Komise ze dne 11. 10. 2007, ve věci COMP/B
1/37966 - Distrigaz a na rozhodnutí ze dne 18. 3. 2009, ve věci COMP/39.402 - RWE Gas Foreclosure, která se týkala situace na belgickém trhu od roku 2004 a na německém trhu od roku 2006. V obou případech Komise definovala relevantní geografický trh jako vnitrostátní. V prvním případě lakonicky konstatovala, že za relevantní geografický trh byla považována Belgie, a to vzhledem k právnímu a administrativnímu rámci, struktuře trhu a cenovým rozdílům mezi Belgií a sousedními státy, přičemž tato definice trhu je v souladu s praxí Komise v jiných soutěžních věcech. V druhém případě Komise konstatovala, že na německém trhu zůstává konkurenční tlak přepravců nacházejících se mimo síť RWE zanedbatelný.
Ač by tedy bylo jistě možné, jak poukazoval žalobce, v každém jednotlivém případě, kterým se zabývala Evropská komise, shledat některé skutkové či právní odlišnosti oproti věci nyní posuzované, nelze přehlédnout ustálenou a dlouhodobou praxi Evropské komise, která hodnotí trhy s plynem v rámci Evropské unie jako trhy vnitrostátní, a to i v pozdějším období, kdy by již bylo možné předpokládat pokročilejší úroveň jejich liberalizace a integrace. Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že se stěžovatel dostatečně vypořádal s otázkou vymezení geografického relevantního trhu územím České republiky a Nejvyšší správní soud s tímto vymezením souhlasí. IV. c)
Neprovedení výslechů navržených svědků
Stěžovatel rovněž namítal, že se krajský soud dopustil vady řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Tuto vadu spatřuje stěžovatel v tom, že krajský soud neprovedl výslech jím navržených svědků a tento postup řádně neodůvodnil.
Nejvyšší správní soud zjistil z protokolu o jednání krajského soudu ze dne 23. 10. 2009, že během tohoto jednání byla na návrh žalobce jako důkaz čtena čestná prohlášení D. J. ze dne 10. 5. 2007, M. R. ze dne 10. 5. 2007 a notářský zápis JUDr. Ilony Remešové, notářky v Praze, ze dne 23. 10. 2006, sp.zn. NZ 238/2006, o čestném prohlášení M. K. Stěžovatel následně navrhl provedení výslechu uvedených osob, neboť předložené listiny měly podle jeho názoru nízkou důkazní hodnotu. Krajský soud návrh na výslech svědků zamítl, což odůvodnil tím, že považoval provedení těchto důkazů v dané fázi řízení za nadbytečné. Krajský soud zároveň uvedl, že přihlédl i ke skutečnosti, že stěžovatel nesl odpovědnost za rozsah dokazování v průběhu správního řízení.
Podle § 52 odst. 1 s. ř. s. je soud oprávněn posoudit a rozhodnout, které z navržených důkazů provede a které nikoli. Jak však Nejvyšší správní soud konstantně judikuje, toto oprávnění krajský soud nezbavuje povinnosti odůvodnit, z jakého důvodu považuje provedení důkazu za nadbytečné (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 – 89, publikovaný pod č. 618/2005 Sb. NSS). Je pravdou, že zdůvodnění krajského soudu, podle něhož stěžovatel nesl odpovědnost za rozsah dokazování v průběhu správního řízení, v daném případě není přiléhavé, neboť žalobce předložil předmětné listiny až během jednání u krajského soudu, nelze tedy stěžovateli vytýkat, že na tyto důkazy žalobce stěžovatel reagoval vlastními důkazními návrhy v průběhu řízení před krajským soudem.
Nejvyšší správní soud se však dále zabýval otázkou, zda tato případná procesní vada mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí krajského soudu o věci samé. Krajský soud zrušil rozhodnutí stěžovatele pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů v otázce vymezení relevantního geografického trhu. Obsahem zmiňovaných čestných prohlášení, která zpochybňoval svými důkazními návrhy stěžovatel, se přitom krajský soud nezabýval a své závěry o tyto listinné důkazy neopřel. V odůvodnění rozsudku naopak krajský soud výslovně uvedl, že se nemohl zabývat posouzením jednání žalobce, jehož se čestná prohlášení týkala. Na skutkové a právní závěry, k nimž krajský soud v nyní posuzovaném rozsudku dospěl, proto nemohlo mít neprovedení výslechu svědků navržených stěžovatelem žádný vliv. Nejvyšší správní soud proto shledal předmětnou kasační námitku stěžovatele nedůvodnou. V.
Shrnutí a celkové hodnocení důvodnosti kasační stížnosti
Nejvyšší správní soud dospěl k následujícím závěrům. Kasační námitky stěžovatele týkající se tvrzené nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu a vad řízení před krajským soudem shledal Nejvyšší správní soud nedůvodnými. Nejvyšší správní soud naopak přisvědčil stížním námitkám směřujícím proti závěrům krajského soudu o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí stěžovatele v otázce geografického vymezení relevantního trhu a uzavřel, že závěr stěžovatele o vymezení tohoto trhu územím ČR je nejen přezkoumatelný, ale i správný.
Z tohoto důvodu posoudil Nejvyšší správní soud kasační stížnost celkově jako důvodnou a v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud zrušil nejen hlavní výrok rozsudku krajského soudu a s ním související výrok o náhradě nákladů řízení o žalobě, ale i třetí výrok o náhradě nákladů řízení o první kasační stížnosti. Ani tento výrok totiž nemůže samostatně obstát, neboť nárok na náhradu nákladů řízení o předcházející kasační stížnosti nemá krajský soud posuzovat izolovaně, pouze podle úspěchu v samotném řízení o kasační stížnosti, jak to učinil krajský soud v předmětné věci, ale rozhodující pro náhradu všech nákladů řízení o žalobě i o kasační stížnosti je v souladu s § 60 odst. 1 ve spojení s § 110 odst. 2 s. ř. s. celkový úspěch ve věci, tedy v tom, zda krajský soud, vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v předcházejícím zrušujícím rozhodnutí, nakonec žalobou napadené rozhodnutí zruší, či zda žalobu zamítne.
V dalším řízení bude krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 3 s. ř. s.), bude se tedy zabývat všemi zbývajícími žalobními námitkami. Přitom bude krajský soud vázán též názorem Nejvyššího správního soudu již dříve vysloveným v rozsudku ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Afs 9/2008
328, podle něhož má krajský soud při posuzování žalobních námitek týkajících se výše udělené pokuty přihlédnout také ke skutečnosti, že žalobou napadené rozhodnutí stěžovatele je z hlediska výroku o trestu stiženo vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, neboť stěžovatel nerozlišoval při zdůvodnění výše sankce jednotlivé delikty spáchané v jednočinném souběhu, a nelze proto učinit jasný závěr o tom, zda stěžovatel v meritorním rozhodnutí správně aplikoval institut souběhu deliktů, a to včetně toho, zda použil zákonnou metodu pro výpočet sankce za sbíhající se delikty. VI.
Náklady řízení
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 2 s. ř. s.). P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.). V Brně dne 6. září 2011
JUDr. Lenka Matyášová, Ph.D
předsedkyně senátu