č. 508/1997 Sb. a č. 17/2000 Sb. Pokud ze všech okolností uzavření kupní smlouvy na dodání zboží vyplývá, že je- jím jediným účelem a zároveň i výsledkem je - i přes formální dodržení podmínek vyplývajících ze zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty - pouze získání nadměrného odpočtu ($ 19 odst. 1 citovaného zákona), přitom takové jednání po- strádá jakýkoli ekonomický smysl, nelze toto jednání kvalifikovat jinak než zneužití objektivního daňového práva a pro daňové účely k němu nelze přihlížet.
Stěžovatel předně uplatňuje v kasační stíž- nosti důvod uvedený v $ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnost spočívající v nespráv- ném posouzení právní otázky soudem v před- cházejícím řízení. Tvrzenou nezákonnost spatřuje stěžovatel v nesprávném posouzení právní otázky týkající se vzniku nároku na od- počet. Tvrzená nezákonnost, spočívající v ne- správném právním posouzení věci soudem v předcházejícím řízení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je apliko- vána nesprávná právní věta, popř. je sice apli- kována správná právní věta, ale tato je ne- správně vyložena.
Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze charak- terizovat tak, že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci. Takové po- chybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí krajského soudu neshledal. Podle $ 19 odst. 1 a 2 zákona č. 588/1992 Sb., dle kterého bylo ve věci postupováno, má plátce nárok na odpočet daně, pokud jím při- jatá zdanitelná plnění, uskutečněná jiným plátcem, použije při podnikání nebo při čin- nosti vykazující všechny znaky podnikání kromě toho, že je prováděna podnikatelem.
Plátce prokazuje nárok na odpočet daně da- ňovým dokladem zaúčtovaným podle zvlášt- ního právního předpisu ($ 3 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví), případně evi- dovaným podle $ 11 u plátců, kteří nejsou účetní jednotkou, který má všechny tímto zá- konem předepsané náležitosti a který byl vy- staven plátcem. V případě, že doklad neobsa- huje všechny náležitosti daňového dokladu, prokazuje plátce nárok podle zvláštního práv- ního předpisu tj. dle $ 31 odst. 9 d. ř. Jak již zdejší soud několikrát ve svých rozhodnutích judikoval, samotný daňový doklad o uskuteč- nění zdanitelného plnění, byť se všemi záko- nem vyžadovanými náležitostmi, nemůže být podkladem pro uznání nároku na odpočet dle $ 19 odst. 1 a 2 zákona č. 588/1992 Sb., není-li prokázáno, že k uskutečnění zdanitel- ného plnění fakticky došlo tak, jak je deklaro- váno.
Daňové řízení je pak ovládáno zásadou, že každý daňový subjekt má povinnost jed- nak přiznat daň (břemeno tvrzení) a rovněž i povinnost toto tvrzení prokázat (břemeno důkazní). Důkazní břemeno nastává na stra- ně daňového subjektu tehdy, když správce da- ně vyjádří relevantní pochybnosti o tvrzení daňového subjektu, ten je pak povinen tvrze- né skutečnosti prokázat. Stěžovateli nelze přisvědčit v tom, že v průběhu daňového řízení předložil a navrhl dostatek důkazů jimiž lze prokázat reálné uskutečnění zdanitelného plnění.
Je nutno vzít za prokázané skutečnosti, že obchodní podíl ve firmě GOLD ATELIER, s. r. 0., byl dne 6. 12. 1999 převeden ze stěžovatele, jako jedi- ného společníka a jednatele uvedené společ- nosti na Petra Marka, přičemž tento byl záro- veň jmenován jednatelem této společnosti. Movité věci, jež byly ve vlastnictví firmy GOLD ATELIER, s. r. o., jejímž právním ná- stupcem se stala společnost Petr Marek, s. r. o., byly dne 9. 12. 1999 následně zpět převedeny na stěžovatele jako fyzickou osobu, přičemž kupní cena byla vypořádána vzájemným zá- počtem pohledávek.
Následně došlo ke zru- šení kupní smlouvy (1. 9. 2000), a to od sa- mého počátku, tj. k 9. 12. 1999, a ke zrušení dohody o vzájemném započtení pohledávek. Movité věci nikdy nebyly přemístěny z místa uskladnění resp. uložení. Dne 1. 9. 2000 byla uzavřena smlouva o nájmu těchto věcí dle které společnost Petr Marek, s. r. 0., pronajala movité věci stěžovateli jako fyzické osobě na dobu určitou a to do 30. 11. 2000. Najaté mo- vité věci byly tedy stěžovatelem do 1. 9. 2000 bezplatně užívány. Dne 1. 12.
2000 byla opě- tovně uzavřena kupní smlouva, podle které společnost Petr Marek, s. r. o., prodala stěžo- vateli jako fyzické osobě zboží uvedené ve smlouvě. Kupní cena byla rovněž uhrazena na základě smlouvy o vzájemném započtení pohledávek. Na prodej zboží byl vystaven společností Petr Marek, s. r. 0., daňový doklad a o předání a převzetí zboží byl pořízen pře- dávací protokol. Lxí Nejvyšší správní soud na tomto místě uvá- dí, že jak vyplývá z rozhodnutí žalovaného tak i ze zdůvodnění krajského soudu, není v pro- jednávané věci sporu o tom, zda došlo k pře- vodu vlastnického práva.
Žalovaný i soud I stupně shodně uvedli, že stěžovatel uplat- něný nárok na odpočet dokládal po stránce formální perfektním daňovým dokladem. Ža- lovaný ani krajský soud nijak ve svých roz- hodnutích nezpochybňují písemný zápis do- kladující předání a převzetí zboží a ani Nejvyšší správní soud nemá důvod vyjádřit pochybnosti ohledně formálních náležitostí předložených listin. Podstatné a relevantní pro souzenou věc je ovšem ta skutečnost, že stěžovatel se svým obchodním partnerem uzavírali předmětnou smlouvu pouze účelo- vě z cílem navodit právní stav výhradně pro účely krácení daně z přidané hodnoty.
Uskutečněním zdanitelného plnění totiž zákon č. 588/1992 Sb. rozumí stav faktický, nikoli stav formálně vykázaný. Nestačí proto předložit řádné doklady se všemi předepsa- nými náležitostmi; doklady o přijetí zdanitel- ného plnění vyhotovené se všemi zákonem požadovanými náležitostmi a řádně zaúčtova- né nemohou být podkladem pro uznání ná- roku na odpočet, neníli prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění fakticky 231 1779 došlo. Za dodání zboží ve smyslu zákona č. 588/1992 Sb. nelze považovat uměle vytvo- řené transakce, které faktické dodání zboží pouze předstírají a z takto vykázaných transak- cí nelze ani úspěšně uplatnit nárok na odpočet daně ($ 2, $ 9 a $ 19 zákona č. 588/1992 Sb.).
Nejvyšší správní soud má za to, že právo ná- rokované plátcem daně by mělo být odepře- no, pokud relevantní hospodářská činnost nemá žádné jiné objektivní vysvětlení než právě získání nároku vůči správci daně (srov. např. rozsudek NSS ze dne 17. 12. 2007, čj. 1 Afs 35/2007-108, www.nssoud.cz). K tomuto také v daném případě došlo, ne- boť nelze spatřovat v postupu stěžovatele při opakovaném odkupu movitých věcí a zboží deklarovaném jako převod obchodního podí- lu a následný prodej zpět stěžovateli jako fy- zické osobě, jiný účel, než že důvodem reali- zovaných plnění je právě získání daňového zvýhodnění.
V průběhu řízení byly správcem daně shromážděny důkazy a tyto byly v soula- du s $ 2 odst. 1 d. ř. také řádně vyhodnoceny. Použil-li žalovaný potažmo soud I. stupně ja- ko podpůrnou argumentaci obdobnou situa- ci, jak je výše uvedeno, tj. popis první ob- chodní transakce z prosince 1999, jež byla následně dohodou zrušena (1. 9. 2000), nelze jim tuto skutečnost přičítat k tíži a považovat ji za nesprávné vyložení okolností projedná- vaného případu. Naopak Nejvyšší správní soud má shodně s názorem krajského soudu za to, že zjištěné skutkové indicie dostatečně svědčí o tom, že účelem převedení předmět- ného majetku do vlastnictví fyzické osoby by- lo motivováno pouze nárokováním nadměr- ného odpočtu DPH.
Nelze např. odhlédnout od skutečností, že předložená kupní smlouva vystavená dne 1. 12. 2000 i zápis (předávací protokol) z téhož dne mají doložku ověřující pravost podpisu Petra Marka až ze dne 10. 9. 2001. Odpočet daně z faktury - daňového do- kladu, který má uvedeno datum vystavení dne 1. 12. 2000 byl stěžovatelem uplatněn v daňovém přiznání k dani z přidané hodno- ty za 2. čtvrtletí 2001. V daňovém přiznání k dani z příjmů za zdaňovací období roku 2000 nebyl tento obchod zahrnut vůbec, pře- stože stěžovatel v roce 2002 doložil výpisem 232 z peněžního deníku, že o něm bylo účtováno.
Až dne 13. 6.2002 se v neplatně podaném do- datečném daňovém přiznání k roku 2000 tento obchodní případ objevuje. Také pohle- dávky, ve výši cca 14 000 000 Kč, kterými stě- žovatel za tento údajný obchod zaplatil, byly opraveny až po uplatnění nároku na odpočet v dodatečném daň. přiznání k dani z příjmů. Obdobně deklarovaný dodavatel společ- nost Petr Marek, s. r. 0., předmětný obchodní případ přiznává na DPH za zdaňovací období prosinec 2000 až dne 18. 6. 2001, tj. takřka o šest měsíců později.
Taktéž nebylo žádným způsobem prokázáno, že se uskutečnil pro- dej zboží - šperků v hodnotě 2 164 048 Kč + 22 % DPH 476 091 Kč. Toto zboží bylo stěžo- vateli ve stejné hodnotě prodáno a předáno již v roce 1999 na základě kupní smlouvy ze dne 9. 12. 1999. Die dohody o zrušení kupní smlouvy uzavřené dne 1. 9. 2000, čí. III. odst. 1.2., předmětné zlato stěžovatel dne 9. 12. 1999 prodal třetím osobám. S ohledem na tuto skutečnost pak stěžovatel údajně předal dne 1. 9. 2000 společnosti Petr Marek, s.
r. o., zlato stejné jakosti, stejné hmotnosti a ve stej- ných cenách za 1 g, jako bylo zlato uvedené v kupní smlouvě. Kupní smlouvou ze dne 1. 12. 2000 však byly převáděny na stěžovate- le již zhotovené zlaté šperky, a to za situace, kdy společnost GOLD ATELIER, s. r. 0., nemě- la dle dřívější výpovědi Petra Marka žádné za- městnance a její hmotný investiční majetek byl v pronájmu stěžovatele. Dále z výpovědi svědka Petra Marka ze dne 5. 5. 2000 vyply- nulo, že za příslušné zdaňovací období roku 1999 nepodal daňové přiznání, přesto je ve správním spise založeno daňové přiznání k DPH za období prosinec 1999, které je vy- plněno na PC a obsahuje chybu v datu, když je uvedeno, že bylo podáno 17.
1. 1990, přičemž stejnou chybu obsahuje i stěžovatelovo daňo- vé přiznání k DPH za 4. čtvrtletí roku 1999. Jak vyplývá ze správního spisu, bylo dožá- dáním ověřeno, že společnosti GOLD ATELI- ER, s. r. 0., byl poskytnut úvěr Volksbank CZ, a. s. Společnost svůj úvěr ve sjednaném ter- mínu nesplatila, a proto Volksbank CZ, a. s., přistoupila k vymáhání soudní cestou, a to po ručiteli Jiřím N. Důvodem tohoto postupu byla i skutečnost, že původní společník pře- vedl 100% obchodní podíl na nového společ- níka, který změnil obchodní jméno na Petr Marek, s.
r. o., a společnost přestala fakticky vykonávat jakoukoliv činnost, z níž by bylo možno dluh splácet. Stěžovatel byl povinen plnit svůj dluh jako ručitel podle směnečného platebního rozkazu na částku 9 128 500 Kč s příslušenstvím a náklady právního zastou- pení, vydaného Krajským soudem v Brně dne 27. 4. 2001, který nabyl právní moci dne 2. 6. 2001. Po dohodě byla žalovaná částka stěžova- telem postupně uhrazena. Lze tedy na tomto místě souhlasit s názorem žalovaného i kraj- ského soudu, že v daném případě je s ohledem na zjištěný skutkový stav nutno považovat oso- bu stěžovatele a Petra Marka za osoby jinak spojené dle $ 6 odst. 2 zákona č. 588/1992 Sb., tj. osoby, které vytvořily fiktivní obchodní vztah za účelem snížení daňové povinnosti jedné z nich a jsou i v jiném vzájemném vzta- hu a jejich vzájemné vztahy dokládá právě ru- čení za poskytnutý bankovní úvěr.
Stěžovateli nelze přisvědčit, že se žalova- ný i soud I. stupně dostatečným způsobem nevypořádali s návrhem na provedení svě- decké výpovědi. Jak je uvedeno i ve správním spise, jednalo se pouze o alternativu případ- né výpovědi pana Ch., kterou stěžovatel navr- hl, pokud to bude žalovaný považovat zá vhodné. Nejvyšší správní soud shodně s ná- zorem soudu L stupně nepovažuje neprove- dení svědecké výpovědi za pochybení, neboť v dané věci nemohl jmenovaný uvést skuteč- nosti odlišné od předávacího protokolu a tu- díž by jeho provedení bylo nadbytečné.
Údaj- ně prodávané věci se nacházely na stejném místě již od doby, kdy je stěžovatel v letech 1997 a 1998 za 1 200 000 Kč pořídil, pak po- prvé převedl na Petra Marka v roce 1999 a po- druhé v roce 2000 jako vlastnictví společnosti GOLD ATELIER, s. r. 0., později přejmenova- né na Petr Marek, s. r. 0., a nakonec v prosinci roku 2000 za 16 000 000 Kč koupil zpět. Jak je výše uvedeno, žalovaný ani soud nezpo- chybňují písemný zápis dokladující předání a převzetí zboží. Případný výslech zaměst- nance stěžovatele by pak s ohledem na další zjištěné skutečnosti nemohl nic měnit na skutkových závěrech a právním hodnocení případu.
Podle $ 31 odst. 1 d. ř. dokazování provádí správce daně, který vede daňové řízení, nebo z jeho pověření správce daně dožádaný. Po- dle odst. 2 citovaného ustanovení správce da- ně dbá, aby skutečnosti rozhodné pro správ- né stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji, a není v tom vázán jen návrhy daňových subjektů. Obecně je třeba také říci, že vzhledem k povaze daňového řízení je ne- zbytné, aby byla vedle povinnosti tvrzení for- mulována i důkazní povinnost a její rozsah. Tuto skutečnost reflektuje $ 31 odst. 9 citova- ného zákona.
Podle tohoto zákonného usta- novení daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v při- znání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňo- vého řízení vyzván. Na náležitosti takové vý- zvy správce daně poukázal nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 38/95 (č. 130/1996 Sb.), v němž je vyjádřena myš- lenka, že zákon č. 588/1992 Sb. nedává správ- ci daně oprávnění vyzvat daňový subjekt k prokázání čehokoliv, ale pouze k prokázání toho, co tvrdí tento subjekt sám.
Tento princip však byl v nyní souzeném případě respektován, protože stěžovatel tvr- dil že došlo k uskutečnění zdanitelného plnění, a byl vyzván, aby toto tvrzení dokázal. V případě stěžovatele však důkazní prostřed- ky jím předkládané (viz výše) nebyly způso- bilé prokázat fakticitu zdanitelného plnění, resp. nebyly způsobilé vyvrátit pochybnosti správce daně o reálnosti deklarované obchod- ní transakce v případě takto ekonomicky spo- jených osob ($ 6 zákona č. 588/1992 Sb.). Stě- žovatelovo subjektivní přesvědčení o tom, že důkazní prostředky měly být hodnoceny ji- nak, nemůže vést k závěru o porušení základ- ních zásad daňového řízení.
Nejvyšší správní soud shodně s názorem krajského soudu uvá- dí, že správci daně nelze vytýkat, že se v da- ňovém řízení zaměří na zkoumání, zda dvou- stranný právní úkon nesměřuje k obcházení zákona (n fraudem legis) za situace, kdy byl v dané věci navozen právní stav výhradně pro účely zkrácení daně. 233 1779 Argumentuje-li stěžovatel k neformálnos- ti předmětného obchodního případu mimo jiné i tím, že na movité věci po odstoupení od smlouvy byla uzavřena nájemní smlouva od 1. 9. 2000 do 30. 11.
2000, je třeba tuto argu- mentaci jako nedůvodnou odmítnout. Jak plyne ze správního spisu, stěžovatel užíval jím pořízené věci v letech 1997 a 1998 od po- čátku umístěné v provozovně Česká pro svoji činnost a to i v době, kdy je jako obchodní jmění společnosti GOLD ATELIER, s. r. 0., převedl na Petra Marka. Je nesporné, že od kupní smlouvy ze dne 9. 12. 1999 stěžovatel se jmenovaným odstoupili dne 1. 9. 2000 s platností od počátku. Poté uzavřeli nájemní smlouvu na dobu určitou od 1. 9. do 30. 11.
2000 se sjednaným nájemným 480 000 Kč, hrazené po 160 000 Kč měsíčně. Pokud by ta- to situace odpovídala reálným obchodním vztahům mezi podnikatelskými subjekty, jak uvádí stěžovatel, bylo na místě, aby pronají- matel projevil zájem o úhradu nájemného za dobu, kdy stěžovatel bezplatně tyto věci uží- val (z titulu uzavřené a následně zrušené kup- ní smlouvy ze dne 9. 12. 1999), což by v úhr- nu představovalo částku cca 1 400 000 Kč, k čemuž však v daném případě nedošlo. K právní kvalifikaci provedené krajským soudem Nejvyšší správní soud podotýká, že v dané věci stěžovatel formálně naplnil zá- konná ustanovení, tj. uzavřel kupní smlouvu, předložil perfektní daňový doklad atd., avšak skutečným účelem této obchodní transakce nebyl prodej movitých věcí, nýbrž získání nadměrného odpočtu, které by mu - byť jen zdánlivě - mohlo dle $ 19 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb. náležet.
K chování, jehož smyslem je výhradně získání nelegitimního daňového zvýhodnění, dle názoru Nejvyššího správního soudu nelze přihlížet. Není možné akceptovat jednání, jehož výsledkem je stav, který není v souladu s účelem zákona, a práv- ní úkon, jež byl proveden výhradně nebo pře- vážně za účelem získání daňového zvýhodnění s tím, že pro zkoumaný právní úkon neexis- tují řádné ekonomické důvody, nelze označit za legitimní a který je v souladu s cílem sledo- vaným zákonem č. 588/1992 Sb. Je vždy třeba rozlišovat rovinu formální, zachycenou právě 234 v účetnictví, od roviny faktické, v níž je třeba sledovat mimo jiné pravý smysl a účel aktivit.
Plnění, resp. jednání, která nejsou uskutečně- na v rámci obvyklých obchodních podmínek, postrádají jakýkoli ekonomický smysl a jsou deklarována pouze s cílem získat zneužívají- cím způsobem výhody upravené zákonem, nelze než považovat za zneužití objektivního daňového práva (tax abuse). K obdobným závěrům ostatně dospěl pro účely výkladu šesté směrnice k dani z přida- né hodnoty také Soudní dvůr ES, když v ná- vaznosti na svou předchozí judikaturu defino- val v rozsudku ze dne 21. 2. 2006, C-255/02, Halifax plc, Leeds Permanent Development Services Lid, County Wide Property Invest- ments Ltd v.
Commissioners of Customes © Excese, činnosti daňových subjektů, jež před- stavují zneužití práva. O takovou činnost se jedná tehdy, pokud ze všech objektivních okolností vyplývá, že jejím hlavním účelem a zároveň i výsledkem je - i přes formální do- držení podmínek vyplývajících z příslušných právních předpisů - získání daňového zvý- hodnění, jehož poskytnutí by bylo v rozporu s cílem sledovaným danou právní úpravou. Zevrubnou analýzu citovaného rozsudku Soudního dvora, jakož i stanoviska generální- ho advokáta v této věci, právě z hlediska je- jich významu pro použití zásady zákazu zneu- žití práva provedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23.
8. 2006, čj. 2 Afs 178/2005-64, www.nssoud.cz. Jakkoli stěžovatelem deklarovaná transak- ce splňovala zákonnou definici dodání zboží, jejím účelem a hlavním důvodem bylo obdr- žení daňové výhody. Takový postup je ve smyslu judikatury Soudního dvora zneužitím práva. V rozsudku ze dne 14. 12. 2000 ve věci Emsland-Starke, C-110/99, se Soudní dvůr za- býval doktrínou zneužití práva, přitom uvedl, že „se jedná o právní zásadu uznávanou v mnoho právních oblastech práva Společen- ství, podle níž zůstanou nezohledněny ty transakce, které by skupina osob povinných k dani provedla bez hospodářského odůvod- nění, nýbrž pouze za účelem vytvoření umě- lé situace, která umožňuje odpočet daně“.
Viz též např. v rozsudku ze dne 21. 1. 2008, kde ve věci Italservice Srl, C-425/06, Soudní dvůr uvedl, že „vnitrostátní soud může při posuzování, které mu přísluší provést, vzít v úvahu čistě umělý charakter těchto plnění, jakož í právní, hospodářské nebo personální vztahy mezí dotčenými hospodářskými sub- Jekty, jelikož tyto skutečnosti jsou takové po- vahy, že ukazují na to, že získání daňového zvýhodnění představuje hlavní sledovaný cíl, přes případné vedle toho existující hospodář- ské cíle vycházející z hledisek týkajících se například marketingu, organizace a záruk“ xxí Stěžovateli nemůže Nejvyšší správní soud přisvědčit ani v tom, že předložený znalecký posudek je způsobilý vyvrátit právní závěry učiněné žalovaným.
Nejvyšší správní soud shodně s názorem krajského soudu uvádí, že je možné, aby existoval rozpor mezi účetní hodnotou hmotného investičního majetku a jeho tržní cenou, avšak ani v tomto případě z něj nelze dovozovat reálnost a faktické při- jetí zdanitelného plnění, které musí být usku- tečněno jiným plátcem a faktické použití prá- vě tohoto zdanitelného plnění k podnikání daňového subjektu. Zákon totiž nestojí na formálním vykázání zdanitelného plnění, ale na stavu faktickém. Jiný závěr by popíral smy- sl a účel zákona.
Ústavní soud k tomu ve svém nálezu ze dne 15. 5. 2001, sp. zn. IV. ÚS 402/99 (č. 22/2001 Sb. ÚS), uvedl, že v přípa- dech, kdy „zdanitelné plnění nebylo uskuteč- něno, nemůže být důkazní povinnost napl- něna pouhým předložením, byť formálně správného, daňového dokladu. Daňový do- klad, který jen stimuluje (bez rozdílu, zda jde o simulaci absolutní či relativní) uskutečně- ní zdanitelného plnění, není relevantním důkazem a jeho předložení může vést k for- mulaci požadavku směřujícího k dokázání hmotně právního úkonu, tj. k důkazu ext- stence zdanitelného plnění“ Význam stěžova- telem předložených dokumentů tak leží přede- vším v rovině důkazní.
Jak např. uvedl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 14. 3. 2008, čj. 2 Afs 116/2007-75, www.nssoud.cz, „do- kazování v právu obecně vychází ze zásady tzv. materiální pravdy; ze zásady formální pravdy je přípustně vycházet jenom tehdy, pokud je tak výslovně stanoveno na základě nějakého rozumného důvodu“. 1780 Ochrana lesa: univerzální sukcese do lesního hospodářského plánu k $ 27 odst. 1 a 4 zákona č, 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (les- ní zákon)
I. Univerzální sukcese do lesního hospodářského plánu při změně vlastníka lesa je bez dalšího možná pouze za předpokladu, že zároveň nedošlo ke změně rozlohy lesa, pro který byl plán schválen ($ 27 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích).
II. Změna rozlohy lesa představuje takovou změnu podmínek, která vyvolává nutnost změny závazných ustanovení lesního hospodářského plánu a povinnost vlastníka lesa o tuto změnu požádat orgán státní správy lesů ($ 27 odst. 4 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích).
Jiří N. proti Finančnímu ředitelství v Brně o daň z přidané hodnoty, o kasační stížnosti
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že důvody uvedené v kasační stížnosti stěžovatelem podřazené pod ust. § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., nebyly prokázány, a proto podanou kasační stížnost podle ust. § 110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1, § 120 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.). V Brně dne 27. listopadu 2008
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu