ně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění zákonů č. 479/2003 Sb. a č. 482/2004 Sb. Pokud žadatel předloží jako povinnou součást žádosti o dotaci ze státního rozpočtu projekt, na jehož realizaci je dotace přidělena, jsou pro něj podmínky, kte- ré přislíbil v daném projektu, závazné a jejich porušení je třeba považovat za neo- právněné použití finančních prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu ve smyslu 6 3 písm. e) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, tedy za poru- šení rozpočtové kázně dle $ 44 odst. 1 písm. b) citovaného zákona.
ně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění zákonů č. 479/2003 Sb. a č. 482/2004 Sb. Pokud žadatel předloží jako povinnou součást žádosti o dotaci ze státního rozpočtu projekt, na jehož realizaci je dotace přidělena, jsou pro něj podmínky, kte- ré přislíbil v daném projektu, závazné a jejich porušení je třeba považovat za neo- právněné použití finančních prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu ve smyslu 6 3 písm. e) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, tedy za poru- šení rozpočtové kázně dle $ 44 odst. 1 písm. b) citovaného zákona.
Prejudikatura: č č. 1450/2008 Sb. NSS. 2310 Evidence obyvatel: zrušení údaje o místu trvalého pobytu k $ 12'odst. I písm. a) a písm. b) zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), ve znění zákona č. 53/2004 Sb. Řízení vedená ohlašovnami 0 zrušení údaje o místu trvalého pobytu z důvodů uvedených v $ 12 odst. 1 písm. a) a písm. b) zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci oby- vatel, je možné zahájit výlučně z moci úřední,: a nikoliv i na návrh podaný kýmkoliv u ohlašovny.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§ 102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud následně přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v rozsahu vymezeném v § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a neshledal kasační stížnost důvodnou.
Stěžovatel namítal v prvé řádě nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu pro nedostatek důvodů, takové námitce ovšem Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit. Závěr krajského soudu o tom, že stěžovatel porušil podmínky poskytnutí dotace mj. pronájmem a následným přemístěním majetku pořízeného z dotace je dostatečně odůvodněn na straně 5 a 6 přezkoumávaného rozhodnutí, z rozhodnutí je rovněž patrné, proč krajský soud hodnotil obdobně jako žalovaný porušení podmínek poskytnutí dotace jako porušení rozpočtové kázně, za něž byl správcem daně vyměřen v souladu s § 44 zákona o rozpočtových pravidlech příslušný odvod. Stěžovatel také obecně namítal nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu pro nesrozumitelnost. Podle ustálené judikatury je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost takové rozhodnutí, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Žádné takové či obdobné vady Nejvyšší správní soud v přezkoumávaném rozsudku krajského soudu neshledal.
Pokud jde o stížní námitky dle § 103 odst. 1 písm. a), příp. b) s. ř. s., je třeba souhlasit s krajským soudem, že stěžovatel byl povinen dodržovat vedle podmínek čerpání dotace stanovených přímo v rozhodnutí o jejím poskytnutí, rovněž podmínky uvedené v Zásadách, na něž rozhodnutí o poskytnutí dotace odkazovalo (podle tohoto rozhodnutí se příjemce dotace podrobně „seznámí se zněním Zásad a je zavázán je dodržovat“, zároveň příjemce dotace zodpovídá za to, „že splnil účel, na který mu byla poskytnuta dotace“). Rozhodnutí o poskytnutí dotace vychází z účelu podprogramu 13. B. Zásad – Podpora zvyšování funkčnosti a účinnosti sytému kritických bodů (HACCP). Tento účel je tedy definován jako „zvyšování zdravotní nezávadnosti potravin (krmiv) a hygieny provozu potravinářských (krmivářských) podniků podporou provedení potřebných technických opatření v návaznosti na zpracovaný systém kritických bodů (HACCP)“. V rámci daného podprogramu Zásady také upřesňují obsah žádosti o poskytnutí dotace na uvedený účel tak, že povinnou přílohou k žádosti je mj. „podnikatelský projekt obsahující soubor opatření nutných k provedení technických opatření na základě zpracovaného systému kritických bodů (HACCP), v rozsahu přílohy č. 46 v části C Zásad“ [dalším nutným dokladem je pak např. „stanovisko dozorového orgánu (SVS, ČZPI, ÚKZÚZ)“]. V podnikatelském projektu, který předložil stěžovatel, se hovoří jakožto o místu určení této dotované investice o Cukrovaru Český Brod a je zde také specifikováno, jaká zařízení budou s pomocí dotace nakoupena.
Podmínky použití dotace jsou přímo v rozhodnutí o poskytnutí dotace stanoveny skutečně poměrně obecně. Z toho vychází i argumentace stěžovatele, který uvádí, že v rozhodnutí není stanoveno, že místem určení dotace je Cukrovar Český Brod. Nelze však zapomínat na to, že rozhodnutí, jak již bylo řečeno, odkazuje též na Zásady a výslovně stanoví, že je stěžovatel jakožto příjemce dotace povinen Zásady dodržovat. Povinnou přílohou k žádosti o dotaci je pak dle Zásad i podnikatelský projekt, na jehož realizaci je dotace vlastně žádána. Je tedy zřejmé, že i podmínky přislíbené uchazečem o dotaci v projektu, na jehož základě je mu dotace přiznána, musí být pro něj na základě rozhodnutí o poskytnutí dotace a na základě Zásad závazné. Opačný závěr by vedl k absurdním důsledkům, neboť by umožňoval žadateli o dotaci předložit projekt, který by svými parametry sice splnil nároky na poskytnutí dotace, následně by však žadatel mohl s obdrženými prostředky realizovat projekt jiný, resp. využít tyto prostředky na jiný účel, než byl stanoven v projektu. V projektu stěžovatel výslovně uváděl, že předkládaný investiční projekt je, jak už bylo uvedeno, „určen pro NELI, a. s., závod Český Brod, kde je zpracován systém kritických bodů ve spolupráci se Školícím střediskem HACCP Mze při VŠCHT Praha a manažerem zpracování systému kritických bodů Ing. Jaromírem Volkem, Ph.D., reg. č. certifikátu 00018/99“. V další části předmětného projektu se dále např. uvádí, že „provoz závodu NELI – Cukrovar Český Brod v kampani 2002/03 potvrdil nutnost realizace překládaného projektu. Aby výrobní postup vyhověl požadavkům správné výrobní praxe a trvale vyhovoval i standardům EU, vyžaduje provozní zařízení doplnit či zdokonalit na některých důležitých stanicích“. Dále je zřejmé, že Cukrovar Český Brod, pro nějž stěžovatel žádal dotaci, musel splnit dle Zásad určité požadavky kvality, zejména stěžovatel musel předložit příslušný certifikát HACPP (viz příslušný schvalovací certifikát udělený NELI, a. s., závod Cukrovar Český Brod Bureau Veritas Quality International, který je součástí správního spisu), a určité požadavky musel dle Zásad splnit i samotný stěžovatel jako subjekt žádající o dotaci, konkrétně musel doložit, že jakožto výrobce potravin jeho podíl tržeb z vlastní výroby potravin je vyšší než 50 % a že jeho spotřeba tuzemských zemědělských výrobků dle přílohy Zásad tvoří více než 55 % celkových surovinových nákladů. Tyto skutečnosti stěžovatel v předkládaném projektu také dokládal.
Je tedy zřejmé, že ministerstvo dotaci poskytlo a) stěžovateli, b) na realizaci projektu v Cukrovaru Český Brod. Rozhodnutí o poskytnutí dotace bylo vydáno dne 10. 12. 2003, stěžovatel finanční prostředky z dotace obdržel dne 16. 12. 2003, přesto již na základě smlouvy o nájmu podniku ze dne 26. 3. 2004, která nabyla účinnosti dne 3. 5. 2004 (tedy po několika měsících), stěžovatel přenechal Cukrovar Český Brod do užívání jinému subjektu, konkrétně společnosti Manolis, a. s., u níž poskytovatel dotace neměl možnost předem posoudit, zda splňuje výše zmíněné požadavky na poskytnutí dotace, a tento nájemce následně přemístil velkou část zařízení pořízených za přispění dotace do Cukrovaru Vrdy, u něhož opět poskytovatel dotace neměl možnost posoudit, zda tento závod splňuje požadavky pro poskytnutí dotace. Vzhledem k přenechání majetku pořízeného za přispění dotace do užívání na základě smlouvy o nájmu podniku jinému subjektu a jeho následným přemístěním na jiné místo tak nemohlo dojít k naplnění účelu dotace. Toto stanovisko nezastávají pouze finanční orgány a krajský soud, ale jak vyplývá ze správního spisu, také poskytovatel dotace, tedy Ministerstvo zemědělství. Samotné rozhodnutí o poskytnutí dotace stanoví, že příjemce dotace zodpovídá za to, že splnil účel, na který mu byla poskytnuta dotace. Není tedy pochyb o tom, že stěžovatel již tímto jednáním porušil podmínky, za kterých mu byly finanční prostředky poskytnuty. Ve smyslu § 3 písm. e) zákona o rozpočtových pravidlech, v relevantním znění (ve znění před novelou č. 482/2004 Sb. – viz přechodné ustanovení čl. 2 odst. 1 zákona č. 482/2004 Sb.), tedy stěžovatel použil neoprávněně peněžní prostředky poskytnuté ze státního rozpočtu, čímž se dopustil porušení rozpočtové kázně dle § 44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech, za což mu správce daně po právu vyměřil příslušný odvod (§ 44 odst. 2 a 4 zákona o rozpočtových pravidlech).
Je pravdou, že část argumentace krajského soudu, v níž krajský soud konstatuje nepřípustnost převodu práva na poskytnutí dotace smlouvou o nájmu podniku, není zcela přiléhavá. Veřejné subjektivní právo na poskytnutí dotace, které žadateli zakládá rozhodnutí o poskytnutí dotace, se totiž realizuje již tím, že je žadateli dotace fakticky poskytnuta, trvá ovšem veřejná subjektivní povinnost dodržovat podmínky, za nichž byla dotace poskytnuta, a zde samozřejmě platí, že této povinnosti se žadatel smlouvou o prodeji či nájmu podniku nemůže zprostit. To ovšem stěžovatel v dané věci ani netvrdil, podstatné v každém případě je, že, jak již bylo vysvětleno výše, samotné přenechání dotovaného zařízení do užívání jinému subjektu a jeho následné přemístění je v daném případě v rozporu s účelem dotace, jímž byla podpora zvyšování kvality a hygienické úrovně výroby cukru u daného výrobce a v daném cukrovaru.
Ač se tedy Nejvyšší správní soud neztotožnil se všemi argumenty krajského soudu, nemohl kasační námitky týkající se posouzení pronájmu dotovaného zařízení a jeho následného přemístění považovat za důvodné.
Porušení podmínek, za něž byla stěžovateli dotace poskytnuta, lze, v souladu s rozhodnutím krajského soudu i žalovaného, spatřovat rovněž v prodeji lapače kamene a písku Ateko a zařízení ASŘ pro varnu cukrovaru (lapač byl prodán leasingové společnosti S MORAVA Leasing, a. s. na základě smlouvy ze dne 21. 5. 2003, zařízení ASŘ na základě smlouvy ze dne 29. 5. 2003). Jak v napadeném rozhodnutí konstatoval žalovaný, v soupisu účetních dokladů, ze kterého byla vypočtena výše dotace, se předmětná zařízení nacházela. Argumentace stěžovatele založená na otázce, „zda lze porušit povinnost ještě předtím, než je mu uložena“, není na místě. Rozhodnutí o poskytnutí dotace je sice až ze dne 10. 12. 2003, avšak Zásady, které jsou závaznou součástí předmětného rozhodnutí, obsahují v části A, bodu 2 písm. a) jasnou formulaci, podle níž „žadatel odpovídá za to, že všechny jím uvedené údaje v žádosti jsou úplné a pravdivé“. Tuto povinnost uvádět v žádosti pravdivé údaje stěžovatel zcela nepochybně porušil. Pokud jde o vertikální krystalizátor, ten stěžovatel, jak sám přiznal, prodal dne 25. 11. 2004, čímž porušil zcela explicitní podmínku uvedenou v rozhodnutí o poskytnutí dotace, jímž je povinnost podnikat s dotovaným investičním majetkem minimálně po dobu 5 let a v případě jeho prodeje vrátit obdržené finanční prostředky. Nemůže obstát ani argument, že operací zpětného leasingu se na užívání prodaného majetku nic nezměnilo. Jestliže hodlal stěžovatel dotovaný majetek prodat a následně užívat formou zpětného leasingu, měl o tom poskytovatele dotace v žádosti o dotaci pravdivě informovat, aby měl poskytovatel možnost posoudit, zda je i za těchto okolností poskytnutí dotace myslitelné.
K argumentu stěžovatele, jenž se opírá o judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu a podle něhož v případě nejasností v rozhodnutí o poskytnutí dotace by měl být vůči žadateli volen mírnější přístup, lze dodat, že výše uvedené závěry žádné zásadní pochybnosti, které by odůvodňovaly použití principu „in dubio mitius“, nevzbuzují, posuzovaná porušení rozpočtové kázně jsou v těchto případech dosti zřejmá.
Tvrzení stěžovatele, že vrátil dotaci dříve, než bylo ve věci jednáno se správcem daně, se nezakládá na pravdě. Jak vyplývá ze správního spisu, stěžovatel zaslal finanční prostředky ve výši poskytnuté dotace na účet Finančního úřadu ve Vyškově dne 14. 3. 2006, tedy v době již dlouho probíhající kontroly čerpání dotace, která byla správcem daně zahájena dne 21. 3. 2005. Jestliže stěžovatel zaslal uvedenou částku správci daně, pak je třeba vycházet z toho, že se nejednalo o vrácení poskytnuté dotace z důvodu předčasného prodeje dotovaného zařízení, jak předpokládalo rozhodnutí o poskytnutí dotace, neboť v takovém případě by bylo třeba dotaci vrátit tomu, kdo jí poskytl, tedy Ministerstvu zemědělství. Stěžovatel uhradil uvedenou částku správci daně, jednalo se tedy již ve skutečnosti o platbu odvodu za porušení rozpočtové kázně, byť k této platbě došlo ještě před vydáním výše uvedeného platebního výměru. Z konstrukce penále z odvodu za porušení rozpočtové kázně, které se dle § 44 odst. 2 zákona o rozpočtových pravidlech počítá ode dne, kdy k porušení rozpočtové kázně došlo, do dne, kdy byl prostředky odvedeny, vyplývá, že samotný odvod za porušení rozpočtové kázně je splatný již ode dne porušení, nikoliv až ode dne vydání platebního výměru na tento odvod, či ode dne uplynutí lhůty v tomto platebním výměru uvedené. Úhrada odvodu za porušení rozpočtové kázně dříve, než byl vydán platební výměr na tento odvod, znamená tedy pro stěžovatele výhodu v podobě nižšího penále, neboť se tím zkrátila doba penalizace. Neznamená to však, že by správce daně nebyl po této úhradě oprávněn vydat platební výměr, jímž tento odvod, byť již stěžovatelem zaplacený, vyměří, ani že by nebyl oprávněn následným platebním výměrem vyměřit stěžovateli za dobu od porušení rozpočtové kázně do zaplacení odvodu penále. Přitom Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že předmětem přezkoumání v dané věci byl platební výměr na odvod za porušení rozpočtové kázně, nikoliv následný platební výměr na penále, výši penále tedy správní soudy v dané věci nepřezkoumávaly a ani přezkoumávat nemohly.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že uplatněné kasační námitky nejsou důvodné. Nad rámec stížních bodů Nejvyšší správní soud konstatuje, že shledal drobnou vadu v záhlaví přezkoumávaného rozsudku krajského soudu, kde je stěžovatel označen obchodní firmou NELI, a. s., ačkoli, jak vyplývá z výpisu obchodního rejstříku, šlo o obchodní firmu stěžovatele pouze do dne 13. 10. 2006, od tohoto dne stěžovateli (IČ 25548964) náleží obchodní firma NELI S. P. A., a. s., zatímco obchodní firmu NELI, a. s. používá od téhož data jiný subjekt (IČ 27704432), který vznikl rozdělením formou odštěpení od stěžovatele. Ovšem vzhledem k tomu, že je stěžovatel jakožto žalobce v rozhodnutí krajského soudu jednoznačně určen identifikačním číslem 25548964, nejedná se o vadu, která by měla způsobovat nesrozumitelnost či dokonce zmatečnost rozhodnutí krajského soudu či jinak ovlivňovat zákonnost rozhodnutí krajského soudu o věci samé. Ostatně toto pochybení krajského soudu je vcelku pochopitelné za situace, kdy samotný stěžovatel po celou dobu řízení o žalobě i o kasační stížnosti uváděl na všech písemnostech nesprávnou obchodní firmu NELI, a. s. Nejvyšší správní soud tedy neshledal ani takovou vadu, k níž by musel dle § 109 odst. 3 s. ř. s. přihlížet z úřední povinnosti a která by zároveň byla důvodem zrušení kasační stížností napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud tak neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy právo na náhradu nákladů řízení, které mu však nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).
V Brně dne 25. června 2009
JUDr. Lenka Matyášová, Ph.D.
předsedkyně senátu