I. K použití institutu ustanovení zástupce právnické osobě podle $ 10 odst. 2 zá- kona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, přistoupí správce daně nikoli svévolně, bude-li to považovat za vhodné, ale vždy, když dojde k situaci v tomto usta- novení presumované, tj. pokud vzniknou pochybnosti o tom, kdo je oprávněn za právnickou osobu jednat. Správce daně zde nemá prostor pro volnou úvahu, co se týče volby dalšího procesního postupu, ale pouze co se týče volby osoby, kterou zá- stupcem ustanoví. II. Rozhodnutí o ustanovení zástupce podle $ 10 odst. 2 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, je svou povahou rozhodnutím, jímž se upravuje vedení ří- zení; takové rozhodnutí je ze soudního přezkumu vyloučeno [$ 70 písm. c) s. ř. s.].
I. K použití institutu ustanovení zástupce právnické osobě podle $ 10 odst. 2 zá- kona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, přistoupí správce daně nikoli svévolně, bude-li to považovat za vhodné, ale vždy, když dojde k situaci v tomto usta- novení presumované, tj. pokud vzniknou pochybnosti o tom, kdo je oprávněn za právnickou osobu jednat. Správce daně zde nemá prostor pro volnou úvahu, co se týče volby dalšího procesního postupu, ale pouze co se týče volby osoby, kterou zá- stupcem ustanoví. II. Rozhodnutí o ustanovení zástupce podle $ 10 odst. 2 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, je svou povahou rozhodnutím, jímž se upravuje vedení ří- zení; takové rozhodnutí je ze soudního přezkumu vyloučeno [$ 70 písm. c) s. ř. s.].
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasač- ní stížností napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Úkolem Nejvyššího správního soudu přitom nebylo činit závěry o tom, zda stěžovatelka mohla či nemohla být ustanovena zástupcem daňového subjektu společnosti O. pro daňové řízení ve smyslu $ 10 odst. 2 d. ř., neboť o tom mu v případě odmítnutí návrhu rozhodovat již nepřísluší. Úkolem Nejvyššího správního soudu v tako- vém případě může být toliko přezkoumání postupu krajského soudu v tom směru, zda pro takový postup soudu, tedy odmítnutí ná- vrhu, byly dány zákonné důvody. (...) Konstrukce ustanovení $ 10 odst. 2 d. ř. sleduje řádné zajištění průběhu daňové- ho řízení. Ze zastoupení přitom nevznikají práva a povinnosti zástupci daňového subjek- tu, tj. v tomto případě stěžovatelce, nýbrž pouze přímo zastoupenému, tedy společnos- ti O. Daňové řízení ve věci samé je nadále ve- deno s daňovým subjektem ohledně jeho da- ňové povinnosti, a nikoli se zástupcem daňového subjektu, tedy stěžovatelkou sa- motnou. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že v $ 10 odst. 2 d. ř. nejsou stanoveny žádné podmínky ani omezení týkající se osoby zá- stupce a je na uvážení správce daně, kterou konkrétní osobu pro zastupování daňového subjektu zvolí. Ustanovení zástupce správ- cem daně není vázáno ani na souhlas tohoto zástupce. Na druhou stranu ustanovenému zástupci nic nebrání ve smyslu $ 10 odst. 3 d. ř. zvolit si zástupce na základě plné moci. Z dikce $ 10 odst. 2 d. ř. dále vyplývá, že k použití institutu ustanovení zástupce práv- nické osobě přistoupí správce daně nikoli zcela svévolně, bude-li to považovat za vhod- né, ale postupuje tímto zákonným způsobem vždy, pokud dojde k situaci v tomto ustano- vení presumované, tj. pokud vzniknou po- chybnosti o tom, kdo je oprávněn jednat za právnickou osobu. Bude tomu tak např. i teh- dy, pokud jediný jednatel odstoupí a nového se nepodaří ustanovit z důvodu nečinnosti valné hromady společnosti. Správní orgán v případě naplnění důvodů pro ustanovení zástupce právnické osobě podle uvedeného ustanovení nemá prostor pro volnou úvahu, resp. správní uvážení, co se týče volby dalšího procesního postupu, ale pouze co se týče vol- by osoby, kterou zástupcem ustanoví ($ 10 odst. 2 věta druhá d. ř.: „správce daně ustano- ví zástupce také právnické osobě.. “). Správ- ce daně při naplnění zákonných důvodů nemůže jednat jinak; daňový řád mu neumož- ňuje např. odložit, resp. přerušit, daňové řízení na dobu, kdy pochybnosti ohledně za- stupování právnické osoby pominou. Po- chybnosti o osobě oprávněné za společnost v daňovém řízení jednat evidentně nastanou i v případě, vznikla-li situace, že není nikdo, kdo by za subjekt - jinak právně existující - fyzicky mohl jednat. V daném případě správ- ce daně rozhodl zcela v intencích zákonem založeného správního uvážení, ustanovilli zástupcem osobu, která sama osobně byla se společností spjata, a jakožto bývalá jednatel- ka, jakkoli jí již v době vedení řízení podle zá- pisu v obchodním rejstříku nebyla, byla mi- mo jiné odpovědná i za vedení účetnictví dotčeného daňového subjektu a byla s čin- ností společnosti nejlépe obeznámena. Nelze proto správci daně vyčítat, že se dopustil libo- vůle, postupovali tak, aby zajistil řádný prů- běh řízení při respektování $ 2 odst. 1 až 9 d. ř., když ustanovil zástupcem pro daňové ří- zení právě stěžovatelku z titulu jejího perso- nálního propojení s dotyčnou společností. Rozhodnutí o ustanovení zástupce dle $ 10 odst. 2 d. ř. je svou povahou nepochybně roz- hodnutím, jímž se upravuje vedení řízení [S 70 písm. c) s. ř. s.]. Existence osoby daňo- vého subjektu, o jehož právech a povinnos- tech je v řízení rozhodováno, je podmínkou sine gua non pro vedení řízení samotného. Bez takové osoby nelze v řízení činit relevant- ní úkony pro řízení nezbytné, např. doručo- vat písemnosti, oznamovat rozhodnutí apod. Rozhodnutí, jímž správní orgán za podmínek zákonem předvídaných ustanoví daňovému subjektu pro řízení zástupce, popř. opatrov- níka, nelze považovat za akt správního orgá- nu, jímž se ve věci samé zástupci zakládají, mění nebo ruší práva nebo povinnosti jme- novitě určené osoby nebo závazně určují prá- 869 1327 va nebo povinnosti ve smyslu $ 65 odst. 1 s. ř. s. Ostatně stěžovatelka sama ani neuvádí, v čem a jakým způsobem byla její subjektivní práva porušena nebo na nich byla postupem správ- ního orgánu zkrácena. Ve správním soudnictví jsou kontrole zá- konnosti podrobena rozhodnutí orgánů ve- řejné správy, jimiž bylo rozhodnuto o prá- vech a povinnostech fyzických a právnických osob, ve smyslu generální klauzule obsažené v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svo- bod, která je součástí ústavního pořádku Čes- ké republiky. Současně však uvedené ustano- vení připouští možnost, aby na základě výjimek zákonem výslovně stanovených byla některá rozhodnutí z přezkoumání vylouče- na. Jedná se o kompetenční výluku uvedenou v $ 70s. ř. s., kdy ze soudního přezkumu jsou vyloučeny mimo jiné úkony správního orgá- nu, jimiž se upravuje vedení řízení před správním orgánem [$ 70 písm. c) s. ř. s.]. Krajský soud v Ostravě odmítl žalobu s odůvodněním, že rozhodnutí o ustanovení zástupce dle $ 10 odst. 2 d. ř. není rozhodnu- tím, které podléhá přezkumu ve správním soudnictví, neboť se nejedná o rozhodnutí ve smyslu $ 65 s. ř. s., ale jde o akt správního or- gánu, jímž nedochází k založení, změně, zruše- ní nebo závaznému určení práv a povinností [$ 70 písm. a) s. ř. s.]. Úvahy krajského soudu ohledně existence či neexistence kompe- tenční výluky neshledal Nejvyšší správní soud nesprávnými, ačkoliv nelze přehléd- nout, že krajský soud dospěl k aplikaci $ 70 písm. a) s. ř. s. namísto $ 70 písm. C) s. ř. s. Krajský soud správně posoudil otázku tý- kající se povahy úkonu žalobou napadeného, když dospěl k závěru, že rozhodnutí správce daně o ustanovení zástupce dle $ 10 odst. 2 daňového řádu nemá povahu meritorního rozhodnutí, tj. rozhodnutí ve věci samé, ne- boť jím nedochází k dotčení hmotných práv stěžovatelky; správně dovodil, že takový úkon je ze soudního přezkumu vyloučen a žaloba je nepřípustná [$ 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Jeho odlišný právní úsudek ohledně povahy rozhodnutí o ustanovení zástupce, z hlediska jeho podřazení pod jednotlivé případy kom- petenčních výluk, přitom neměl a nemohl mít vliv na správnost výroku. 1327 Daňové řízení: doručování; důkazní břemeno správce daně k $ 31 odst. 8 písm. a) a b) a $ 17 odst. 5 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v původním znění (v textu též „daňový řád“, „d. ř.“) I. Správce daně nese podle $ 31 odst. 8 písm. a) a b) zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve spojení s $ 17 odst. 5 tohoto zákona důkazní břemeno ohledně prokázání skutečnosti, že písemnost doručovaná daňovému subjektu mu také byla fakticky doručena, nebo že byla doručena nikoli fakticky, nýbrž náhrad- ním způsobem (tzv. fikcí) za splnění striktních zákonných podmínek. Správce daně proto nese důkazní břemeno ve vztahu ke všem skutkovým podmínkám, jež musí být splněny v případě, že má být adresátu doručeno fikcí. II. Veřejnou listinou byla poštovní doručenka v daňovém řízení od účinnosti zá- kona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, až do 1. 7. 2000. Po tomto datu jí přestala být a stala se toliko listinou soukromou.
Tetyana M. proti Finančnímu ředitelství v Ostravě o zastoupení pro daňové řízení, o ka-