období roku 1999 Náklady na znovuvybudování živelnou pohromou zničené nemovitosti, které by- ly následně poškozenému nahrazeny z titulu uzavřené pojistné smlouvy, nelze jed- norázově uznat za výdaje související s příjmem (pojistným plněním), ale i v tomto případě je třeba eventuálně tyto náklady uplatňovat ve formě odpisů z hmotného majetku.
období roku 1999 Náklady na znovuvybudování živelnou pohromou zničené nemovitosti, které by- ly následně poškozenému nahrazeny z titulu uzavřené pojistné smlouvy, nelze jed- norázově uznat za výdaje související s příjmem (pojistným plněním), ale i v tomto případě je třeba eventuálně tyto náklady uplatňovat ve formě odpisů z hmotného majetku.
C.. Důvodnými však Nejvyšší správní soud shledal námitky obsažené v kasační stíž- nosti vztahující se k posouzení otázky, zda lze v daném případě aplikovat $ 24 odst. 2 písm. zc) zákona o daních z příjmů. Z odůvodnění roz- sudku Krajského soudu v Plzni vyplývá, že se při řešení této otázky primárně zaměřil na to, zda mezi příjmy plynoucími z uzavřené po- jistné smlouvy a výdají na výstavbu bednárny a pilnice je vztah vzájemné souvislosti či ni- koli. K řešení uvedené otázky však nebylo lze přistoupit izolovaně a odhlédnout přitom ze- jména od toho, že je $ 24 odst. 2 písm. zc) zá- kona o daních z příjmů třeba interpretovat i ve vztahu k ostatním ustanovením zákona o daních z příjmů, zejména k $ 25 a dalším to- hoto zákona. (...) Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že se krajský soud nevyjádřil k otázce dvojího uplatnění výdajů (nákladů), ke kterému by došlo při aplikaci $ 24 odst. 2 písm. zc) záko- na o daních z příjmů. Z obsahu podané žalo- by vyplývá, že i žalobkyně si byla vědoma dů- sledků, které by aplikací jejího právního názoru nastaly, a sice toho, že by případně do- šlo k dvojímu uplatnění výdajů (nákladů), nejprve formou výdaje na dosažení příjmů z pojistného a následně formou odpisů. Na rozdíl od stěžovatele se však domnívá, že jí tu- to okolnost nelze klást k tíži. Rozsudek Kraj- ského soudu v Plzni se však k otázce případ- ného následného dvojího uplatnění výdajů nijak nevyjadřuje, když z odůvodnění vyplý- vá, že se zaměřil pouze na zjištění, zda existu- je souvislost mezi příjmy - pojistným plně- ním na straně jedné a výdaji - náklady na znovuvybudování objektů na straně druhé. Jestliže byl podanou žalobou navozen pro- blém případné možnosti dvojího uplatnění identických nákladů, bylo na soudu, aby in- terpretaci právní normy, kterou provedl, kon- frontoval s těmito okolnostmi. Pokud tak neučinil, je jeho rozhodnutí v této části ne- přezkoumatelné, a námitka uplatněná v ka- sační stížnosti je proto důvodná. Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že nelze tytéž výdaje odčítat od dvou typů pří- jmů, ale o určité výdaje lze snížit pouze pří- jem s nimi související, kterým může být pouze jeden typ příjmů, a náklady vynaložené na po- řízení nemovitosti Ize uplatnit podle $ 24 odst. 2 písm. a) zákona o daních z příjmů pouze for- mou odpisů. K této námitce je třeba uvést následující: Při aplikaci $ 24 odst. 2 písm. zc) zákona o daních z příjmů je třeba chronolo- gicky postupovat tak, že nejprve je třeba po- soudit, zda v souzené věci jde o výdaje, na které se uvedené ustanovení vztahuje, a tepr- ve v případě kladného zodpovězení této otáz- ky je třeba posuzovat, zda je dána souvislost s příjmy, vůči kterým jsou výdaje s poukazem na toto ustanovení uplatňovány. Předmětem, na který se vztahuje $ 24 odst. 2 písm. zc) zá- kona o daních z příjmů, jsou výdaje (nákla- dy), které nejsou podle $ 25 výdaji (náklady) na dosažení, zajištění a udržení příjmů. Smys- lem tohoto ustanovení je, a v tom je třeba stě- žovateli přisvědčit, umožnit, aby za situace, kdy mezi konkrétními příjmy a výdaji, které by jinak uznatelné nebyly, existuje vzájemná souvislost a jsou součástí nákladů a výnosů ve stejném zdaňovacím období, bylo lze i tyto ji- nak neuznatelné výdaje (náklady) uplatnit. Předmětné ustanovení sice odkazuje na $ 25 při vymezení, o které výdaje (náklady) se mů- že jednat, je však třeba přesto posoudit, zda uvedené pravidlo lze aplikovat vůči všem vý- dajům (nákladům) tam uvedeným, či zda lze, a je třeba, mezi těmito výdaji (náklady) dife- rencovat. Z $ 25 zákona o daních z příjmů vy- plývá, že ve skutečnosti neupravuje homo- genní skupinu výdajů (nákladů), které za daňově uznatelné považovat nelze. Je třeba vidět to, že účelem $ 25 není stanovit, zda tam uvedené druhy výdajů (nákladů) nelze považovat za výdaje absolutně, tzn. v celém rozsahu, daňově neuznatelné, či zda je pří- padně za zákonem stanovených podmínek postupně uplatňovat lze, ale účelem tohoto ustanovení je vymezit, které typy výdajů (ná- kladů) za daňově uznatelné považovat nelze. Výdaje (náklady) na pořízení hmotného ma- jetku a nehmotného majetku se pak od ostat- ních výdajů (nákladů) daňově obecně ne- uznatelných liší tím, že je ve skutečnosti uznat Ize, avšak nikoli jednorázově v jednom zdaňovacím období v plné výši, ale postupně, prostřednictvím odpisování ($ 26 a násl. zá- kona o daních z příjmů). Ustanovení $ 24 odst. 2 obsahuje demon- strativní výčet toho, co se rozumí výdaji (ná- klady) a na které lze aplikovat obecné pravi- dlo obsažené v $ 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, které stanoví, že výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů se pro zjištění základu daně odečtou ve výši prokázané poplatní- kem. Jestliže však zákon o daních z příjmů konstruuje zvláštní režim uplatňování výdajů 587 1225 (nákladů) pro určitý typ majetků, a sice pro- střednictvím odpisování jejich hodnoty, jde o speciální právní režim k uplatňování toho- to druhu výdajů, a tedy o speciální právní úpravu k postupu dle $ 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů výslovně předpokládanou v odst. 2 písm. 4) tohoto ustanovení. Oním kritériem odůvodňujícím speciální právní úpravu je předmět, na který byl ten který vý- daj (náklad) vynaložen, a sice hmotný, resp. nehmotný majetek ($ 26 odst. 2,3 a 4 zákona o daních příjmů). Jestliže tedy účelem $ 24 odst. 2 písm. zc) zákona o daních z příjmů je umožnit uplatnění výnosů (nákladů) v soula- du s $ 24 odst. 1 i pro náklady, na které by uvedené ustanovení jinak nedopadalo, neboť je obecně za výdaje (náklady) považovat ne- lze, v případě hmotného a nehmotného ma- jetku [$ 25 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů) je zde speciální režim uplatňování těchto výdajů (nákladů) cestou jejich odpiso- vání ($ 26 odst. 5 zákona o daních z příjmů); obecný postup uplatňování výdajů (nákladů) dle $ 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, ke kterému je třeba vztáhnout i výdaje (náklady) v $ 24 odst. 2 písm. zc), proto v tomto přípa- dě aplikovat nelze. Je třeba konstatovat, že pokud by byl shle- dán správným právní závěr Krajského soudu v Plzni o tom, že $ 24 odst. 2 písm. zc) zákona o daních z příjmů aplikovat v souzené věci lze, nebylo by možné žádným způsobem za- bránit tomu, aby tytéž výdaje (náklady) na znovuvybudování předmětného objektu byly uplatněny opakovaně. Poprvé v rámci $ 24 odst. 2 písm. zc) zákona o daních z příjmů a následně poté rovněž postupně cestou řád- ných odpisů. Pro takový stav nelze v zákoně o daních z příjmů vysledovat žádné rozumné odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že se jedná o jeden druh výdajů (nákladů), stále jde o ná- klady na vybudování objektů. Skutečnost, že v důsledku jejich vynaložení bylo plněno z uzavřené pojistné smlouvy, z těchto výdajů (nákladů) nečiní náklady jiného druhu, resp. nelze jen z tohoto důvodu na tyto výdaje (ná- klady) nahlížet jednou jako na výdaje (nákla- dy) na zajištění pojistného plnění a poté zno- vu jako na náklady na výstavbu předmětného 588 objektu, tedy na pořízení hmotného majetku. Jak již bylo shora uvedeno, ve věci je třeba vy- cházet z toho (a v tom Nejvyšší správní soud Krajskému soudu v Plzni přisvědčuje), že v sou- zené věci nešlo o opravu původního objektu, ale o výstavbu objektu nového. Není žádného rozumného vysvětlení, proč by daňový režim u nově vybudovaného objektu měl být jakkoli odlišný od postupu, kterým byly uplatňovány výdaje (náklady) na pořízení původního objektu. Vzhledem k tomu, že předmětem napade- ného rozsudku bylo posouzení, zda lze v dané věci postupovat podle $ 24 odst. 2 písm. zc) zákona o daních z příjmů či nikoli, a jinými ustanoveními nebylo argumentováno, pova- žuje Nejvyšší správní soud za vhodné toliko zcela obecně a bez vlivu na závěr o důvod- nosti podané kasační stížnosti poznamenat, že za daňové výdaje nebylo lze považovat po- dle $ 25 odst. 1 písm. i) zákona o daních z pří- jmů v rozhodném období výdaje (náklady) vynaložené na příjmy od daně osvobozené. Podle $ 4 odst. 1 písm. d) zákona o daních z příjmů bylo od daně z příjmů fyzických osob osvobozeno mimo jiné plnění z pojiště- ní majetku. Nabízí se proto otázka, zda sku- tečnost, že za daňové výdaje (náklady) nelze považovat výslovně ty, které jsou vynaloženy na příjmy od daně osvobozené [a tedy mezi těmito příjmy a výdaji (náklady) pojmově souvislost být musí], by mohla být považová- na za speciální situaci ve vztahu k $ 24 odst. 2 písm. zc) zákona o daních z příjmů. K této otázce však Nejvyšší správní soud stanovisko nezaujímá, neboť, jak již bylo uvedeno, neby- la tato okolnost zmiňována v rozhodnutí žalo- vaného o odvolání, ani v rozsudku Krajského soudu v Plzni a žalovaný jí rovněž neoperuje v podané kasační stížnosti. K argumentům žalobkyně uvedeným ve vyjádření k podané kasační stížnosti je třeba uvést následující: Nelze se ztotožnit se závě- rem o tom, že se nejedná o standardní způ- sob pořízení majetku jenom proto, že byla pořizovateli uhrazena škoda, která mu vznik- la v důsledku pojistné události. Skutečnost, že byla pojištěnci uhrazena škoda a pokryty náklady na znovuvybudování předmětných objektů, nečiní z pořízení tohoto majetku po- řízení jakkoli nestandardní, majetek byl poří- zen obdobně, jako by tomu případně bylo, pokud by žalobkyně pojistnou smlouvu neu- zavřela, nadále se jedná o její výdaje (nákla- dy) na pořízení hmotného majetku a skuteč- nost, že jí jsou tyto výdaje (náklady) posléze uhrazeny třetí osobou z titulu uzavřené po- jistné události, není v této souvislosti rozhod- ná. Proti tvrzení žalobkyně o tom, že odpisy lze uplatňovat i tehdy, pokud jsou předmě- tem zdanění příjmy z činnosti, ke které je ne- movitost využívána, či tehdy, pokud ji poplat- ník nepořídí z vlastních prostředků, nelze ničeho namítat, avšak tyto argumenty rovněž nevedou k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Odpisy se totiž vztahují k movité- mu či nemovitému majetku, který je v majet- ku daňového poplatníka ($ 26 odst. 5 zákona o daních z příjmů), a tento majetek odepisuje ten, v jehož majetku se v tu kterou dobu na- chází. Vždy však jde o odpis jednoho výdaje, a sice výdaje na pořízení tohoto majetku. Sku- tečnost, že bylo v návaznosti na uskutečnění výdaje (nákladu) poskytnuto rovněž pojistné plnění, z tohoto výdaje nečiní výdaj „na po- skytnutí pojistného plnění“, ale uvedená okolnost je toliko jedním z následků (těchto následků může být pochopitelně více), které v důsledku uskutečnění výdaje (nákladu) na- staly. Závěr stěžovatele o tom, že jiný způsob uplatnění předmětného výdaje než formou odpisů zákon nepřipouští, naopak (oproti tvrzení žalobkyně) oporu ve znění zákona má, protože v opačném případě by se jevila úprava odpisování v $ 26 a násl. zákona o da- ních z příjmů nadbytečnou. 1226 Daň z příjmů: plnění po odstoupení od smlouvy . o k $ 23 odst. 13 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro zdaňo- vací období roku 2003 Pokud je v daňovém řízení spolehlivě prokázáno, že ačkoli daňový subjekt tvrdí, že platně odstoupil od smlouvy o postoupení pohledávek, přesto mu bylo nadále plněno z uzavřené smlouvy, je správný postup správce daně, pokud při stanovení základu daně z příjmů vychází z $ 23 odst. 13 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů.
Jitka K. proti Finančnímu ředitelství v Plzni o daň z příjmů fyzických osob, o kasační stíž- nosti žalovaného.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek v mezích stěžovatelem uplatněného důvodu a kasační stížnost shledal důvodnou.
Nejprve je třeba konstatovat, že předmětem kasační stížnosti nebyly okolnosti týkající se okruhu problémů vztahujících se k charakteru provedených prací při stavbách bednárny a pilnice. Lze proto pouze poznamenat, že odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni k této otázce (str. 18-21 rozsudku) je podrobné, přesvědčivé a zcela vyčerpávající. Nejvyšší správní soud se pak ztotožňuje se stanoviskem krajského soudu v tom, že se, pokud jde o tyto práce, jedná o výdaje (náklady) na pořízení hmotného majetku, které podle § 25 odst. 1 písm.a) zákona o daních z příjmů nelze pro daňové účely uznat za výdaje (náklady) vynaložené k dosažení, zajištění a udržení příjmů.
Důvodnými však Nejvyšší správní soud shledal námitky, obsažené v kasační stížnosti, vztahující se k posouzení otázky, zda lze v daném případě aplikovat ustanovení § 24 odst. 2 písm. zc) zákona o daních z příjmů. Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni vyplývá, že se při řešení této otázky primárně zaměřil na to, zda mezi příjmy plynoucími z uzavřené pojistné smlouvy a výdaji na výstavbu bednárny a pilnice je vztah vzájemné souvislosti či nikoli. K řešení uvedené otázky však nebylo lze přistoupit izolovaně a odhlédnout přitom zejména od toho, že je ustanovení § 24 odst. 2 písm.zc) zákona o daních z příjmů třeba interpretovat i ve vztahu s ostatními ustanoveními zákona o daních z příjmů, zejména k ustanovením § 25 a dalším tohoto zákona.
Podle ustanovení § 24 odst. 2 písm. zc) zákona o daních z příjmů jsou za výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, považovány rovněž výdaje, (náklady), které nejsou podle § 25 výdaji (náklady) na dosažení, zajištění a udržení příjmů, a to jen do výše příjmů s nimi souvisejících za podmínky, že jsou součástí nákladů a výnosů ve stejném zdaňovacím období. Podle ustanovení § 25 odst. 1 písm. a) za výdaje (náklady) vynaložené k dosažení, zajištění a udržení příjmů pro daňové účely nelze uznat zejména výdaje (náklady) na pořízení hmotného majetku, nehmotného majetku (§ 26) a pozemků včetně splátek a úroků z úvěrů spojených s jejich pořízením, jsou-li součástí jejich pořizovací ceny. Podle ustanovení § 26 odst. 2 písm. c) jsou hmotným majetkem (z něhož se stanoví odpisy pro účely zákona o daních z příjmů) mimo jiné stavby. Podle ustanovení § 26 odst. 5 se odpisováním pro účely tohoto zákona rozumí zahrnování odpisů z hmotného majetku a nehmotného majetku evidovaného v majetku poplatníka, který se vztahuje k zajištění zdanitelného příjmu, do výdajů (nákladů) k zajištění tohoto příjmu.
Žalovaný v kasační stížnosti namítal, že se krajský soud nevyjádřil k otázce dvojího uplatnění výdajů (nákladů), ke kterému by došlo při aplikaci ustanovení § 24 odst. 2 písm. zc) zákona o daních z příjmů. Z obsahu podané žaloby (str. 3) vyplývá, že i žalobce si byl vědom důsledků, které by aplikací jeho právního názoru nastaly, a sice toho, že by případně došlo k dvojímu uplatnění výdajů (nákladů), nejprve formou výdaje na dosažení příjmů z pojistného a následně formou odpisů. Na rozdíl od žalovaného se však domnívá, že mu tuto okolnosti nelze klást k tíži. Rozsudek Krajského soudu v Plzni se však k otázce případného následného dvojího uplatnění výdajů nijak nevyjadřuje, když z odůvodnění vyplývá, že se zaměřil pouze na zjištění, zda existuje souvislost mezi příjmy - pojistným plněním na straně jedné a výdaji - náklady na znovu vybudování objektů na straně druhé. Jestliže byl podanou žalobou navozen problém případné možnosti dvojího uplatnění identických nákladů, bylo na soudu, aby interpretaci právní normy, kterou provedl, konfrontoval s těmito okolnostmi. Pokud tak neučinil, je jeho rozhodnutí v této části nepřezkoumatelné a námitka uplatněná v kasační stížnosti je proto důvodná.
Žalovaný v kasační stížnosti namítal, že nelze tytéž výdaje odčítat od dvou typů příjmů, ale o určité výdaje lze snížit pouze příjem s nimi související, kterým může být pouze jeden typ příjmů a náklady vynaložené na pořízení nemovitosti lze uplatnit podle ustanovení § 24 odst. 2 písm. a) zákona o daních z příjmů pouze formou odpisů. K této námitce je třeba uvést následující: Při aplikaci ustanovení § 24 odst. 2 písm. zc) zákona o daních z příjmů je třeba chronologicky postupovat tak, že nejprve je třeba posoudit, zda v souzené věci jde o výdaje, na které se uvedené ustanovení vztahuje a teprve v případě kladného zodpovězení této otázky je třeba posuzovat, zda je dána souvislost s příjmy, vůči kterým jsou výdaje s poukazem na toto ustanovení uplatňovány. Předmětem, na který se vztahuje ustanovení § 24 odst. 2 písm. zc) zákona o daních z příjmů jsou výdaje, (náklady), které nejsou podle § 25 výdaji (náklady) na dosažení, zajištění a udržení příjmů. Smyslem tohoto ustanovení je, a v tom je třeba žalovanému přisvědčit, umožnit, aby za situace, kdy mezi konkrétními příjmy a výdaji, které by jinak uznatelné nebyly, existuje vzájemná souvislost a jsou součástí nákladů a výnosů ve stejném zdaňovacím období, bylo lze i tyto jinak neuznatelné výdaje (náklady) uplatnit. Předmětné ustanovení sice odkazuje na § 25 při vymezení, o které výdaje (náklady) se může jednat, je však třeba přesto posoudit, zda uvedené pravidlo lze aplikovat vůči všem výdajům (nákladům) tam uvedeným, či zda lze, a je třeba, mezi těmito výdaji (náklady) diferencovat. Z ustanovení § 25 zákona o daních z příjmů, vyplývá, že ve skutečnosti neupravuje homogenní skupinu výdajů (nákladů), které za daňově uznatelné považovat nelze. Je třeba vidět to, že účelem ustanovení § 25 není stanovit, zda tam uvedené druhy výdajů (nákladů) nelze považovat za výdaje absolutně tzn. v celém rozsahu, daňově neuznatelné, či zda je případně za zákonem stanovených podmínek postupně uplatňovat lze, ale účelem tohoto ustanovení je vymezit, které typy výdajů (nákladů) za daňově uznatelné považovat nelze. Výdaje na pořízení výdaje (náklady) na pořízení hmotného majetku, nehmotného majetku se pak od ostatních výdajů (nákladů) daňově obecně neuznatelných liší tím, že je ve skutečnosti uznat lze, avšak nikoli jednorázově v jednom zdaňovacím období v plné výši, ale postupně, prostřednictvím odpisování (ustanovení § 26 a násl. zákona o daních z příjmů). Ustanovení § 24 odst. 2 obsahuje demonstrativní výčet toho, co se rozumí výdaji (náklady) a na které lze aplikovat obecné pravidlo obsažené v ustanovení § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, které stanoví, že výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů se pro zjištění základu daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem. Jestliže však zákon o daních z příjmů konstruuje zvláštní režim uplatňování výdajů (nákladů) pro určitý typ majetků a sice prostřednictvím odpisování jejich hodnoty, jde o speciální právní režim k uplatňování tohoto druhu výdajů a tedy o speciální právní úpravu k postupu dle ustanovení § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů výslovně předpokládanou v odst. 2 písm. a) tohoto ustanovení. Oním kriteriem odůvodňujícím speciální právní úpravu je předmět, na který byl ten který výdaj (náklad) vynaložen a sice hmotný resp. nehmotný majetek (ustanovení § 26 odst. 2, 3, 4 zákona o daních příjmů). Jestliže tedy účelem ustanovení § 24 odst. 2 písm. zc) zákona o daních z příjmů je umožnit uplatnění výnosů (nákladů) v souladu s ustanovením § 24 odst. 1 i pro náklady, na které by uvedené ustanovení jinak nedopadalo, neboť je obecně za výdaje (náklady) považovat nelze, v případě hmotného a nehmotného majetku /ustanovení § 25 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů/ je zde speciální režim uplatňování těchto výdajů (nákladů) cestou jejich odpisování (ustanovení § 26 odst. 5 zákona o daních z příjmů), obecný postup uplatňování výdajů (nákladů) dle ustanovení § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, ke kterému je třeba vztáhnout i výdaje (náklady) v ustanovení § 24 odst. 2 písm. zc) proto v tomto případě aplikovat nelze.
Je třeba konstatovat, že pokud by byl shledán správným právní závěr Krajského soudu v Plzni o tom, že ustanovení § 24 odst. 2 písm. zc) zákona o daních z příjmů aplikovat v souzené věci lze, nebylo by lze žádným způsobem zabránit tomu, aby tytéž výdaje (náklady) na znovu vybudování předmětného objektu, byly uplatněny opakovaně. Poprvé v rámci ustanovení § 24 odst. 2 písm. zc) zákona o daních z příjmů a následně poté rovněž postupně, cestou řádných odpisů. Pro takový stav nelze v zákoně o daních z příjmů vysledovat žádné rozumné odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že se jedná o jeden druh výdajů (nákladů), stále jde o náklady na vybudování objektů. Skutečnost, že v důsledku jejich vynaložení bylo plněno z uzavřené pojistné smlouvy, z těchto výdajů (nákladů) nečiní náklady jiného druhu resp. nelze jen z tohoto důvodu na tyto výdaje (náklady) nahlížet jednou jako na výdaje (náklady) na zajištění pojistného plnění a poté znovu jako na náklady na výstavbu předmětného objektu, tedy na pořízení hmotného majetku. Jak již bylo shora uvedeno, ve věci je třeba vycházet z toho (a v tom Nejvyšší správní soud Krajskému soudu v Plzni přisvědčuje), že v souzené věci nešlo o opravu původního objektu, ale o výstavbu objektu nového. Není žádného rozumného vysvětlení, proč by daňový režim u nově vybudovaného objektu měl být jakkoli odlišný od postupu, kterým byly uplatňovány výdaje (náklad) na pořízení původního objektu.
Vzhledem k tomu, že předmětem napadeného rozsudku bylo posouzení, zda lze v dané věci postupovat podle ustanovení § 24 odst. 2 písm. zc) zákona o daních z příjmů, či nikoli a jinými ustanoveními nebylo argumentováno, považuje Nejvyšší správní soud za vhodné toliko zcela obecně a bez vlivu na závěr o důvodnosti podané kasační stížnosti poznamenat, že za daňové výdaje nebylo lze považovat podle ustanovení § 25 odst. 1 písm. i) zákona o daních z příjmů v rozhodném období výdaje (náklady) vynaložené na příjmy od daně osvobozené. Podle ustanovení § 4 odst. 1 písm. d) zákona o daních z příjmů bylo od daně z příjmů fyzických osob osvobozeno mimo jiné plnění z pojištění majetku. Nabízí se proto otázka, zda skutečnost, že za daňové výdaje (náklady) nelze považovat výslovně ty, které jsou vynaloženy na příjmy od daně osvobozené /a tedy mezi těmito příjmy a výdaji (náklady) pojmově souvislost být musí/, by mohla být považována za speciální situaci ve vztahu k ustanovení § 24 odst. 2 písm. zc) zákona o daních z příjmů. K této otázce však Nejvyšší správní soud stanovisko nezujímá, neboť, jak již bylo uvedeno, nebyla tato okolnost zmiňována v rozhodnutí žalovaného o odvolání, ani v rozsudku Krajského soudu v Plzni a žalovaný jí rovněž neoperuje v podané kasační stížnosti.
K argumentům žalobkyně uvedeným ve vyjádření k podané kasační stížnosti je třeba uvést následující: Nelze se ztotožnit se závěrem o tom, že se nejedná o standardní způsob pořízení majetku jenom proto, že byla pořizovateli uhrazena škoda, která mu vznikla v důsledku pojistné události. Skutečnost, že byla pojištěnci uhrazena škoda a pokryty náklady na znovu vybudování předmětných objektů, nečiní z pořízení tohoto majetku pořízení jakkoli nestandardní, majetek byl pořízen obdobně jako by tomu případně bylo, pokud by žalobkyně pojistnou smlouvu neuzavřela, nadále se jedná o její výdaje (náklady) na pořízení hmotného majetku a skutečnost, že jí jsou tyto výdaje (náklady) posléze uhrazeny třetí osobou z titulu uzavřené pojistné události, není v této souvislosti rozhodná. Proti tvrzení žalobkyně o tom, že odpisy lze uplatňovat i tehdy, pokud jsou předmětem zdanění příjmy z činnosti, ke které je nemovitost využívána, či tehdy, pokud ji poplatník nepořídí z vlastních prostředků, nelze ničeho namítat, avšak tyto argumenty rovněž nevedou k závěru, že kasační stížnost žalovaného není důvodná. Odpisy se totiž vztahují k movitému či nemovitému majetku, který je v majetku daňového poplatníka (ustanovení § 26 odst. 5 zákona o daních z příjmů) a tento majetek odepisuje ten, v jehož majetku se v tu kterou dobu nachází. Vždy však jde o odpis jednoho výdaje a sice výdaje na pořízení tohoto majetku. Skutečnost, že bylo v návaznosti na uskutečnění výdaje (nákladu) poskytnuto rovněž pojistné plnění, z tohoto výdaje nečiní výdaj „na poskytnutí pojistného plnění“, ale uvedená okolnost je toliko jedním z následků (těchto následků může být pochopitelně více), které v důsledku uskutečnění výdaje (nákladu) nastaly. Závěr žalovaného o tom, že jiný způsob uplatnění předmětného výdaje, než formou odpisů, zákon nepřipouští, naopak (oproti tvrzení žalobkyně) oporu ve znění zákona má, protože v opačném případě by se jevila úprava odpisování v ustanovení § 26 a násl. zákona o daních z příjmů nadbytečnou.
Z důvodů v tomto rozhodnutí uvedených, Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a vrátil věc k dalšímu řízení krajskému soudu (§ 110 odst. 1 s. ř. s.), v němž je krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu (§ 110 odst. 3 s. ř. s.). V novém rozhodnutí rozhodne krajský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 2 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).
V Brně dne 28. března 2007
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu