č. 35/1993 Sb. a č. 255/1994 Sb. (v textu též „daňový řád“, „d. ř.“) Nárok na prominutí daně z příjmů právnických osob podle $ 40 odst. 25 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném do 7. 1. 2000, vzniká při spl- nění podmínek přímo na základě zákona a nelze jej zaměňovat s institutem promi- nutí daně podle $ 55a odst. 1 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Skutečnost, že byl $ 40 odst. 25 zákona ČNR č. 586/1992 Sb. zrušen Ústavním sou- dem s účinností ode dne 7. 1. 2000, nemá na nárok daňového subjektu na prominutí daně z příjmů právnických osob za rok 1999 podle tohoto ustanovení žádný vliv.
V daném případě je třeba posoudit, zda bylo v pravomoci žalovaného rozhodnout o stěžovatelově žádosti o prominutí daně ze dne 26. 6. 2000, a také vliv nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 3/2000 Sb. na danou věc. Předně je třeba stěžovateli přisvědčit v tom, že žádostí ze dne 26. 6. 2000 nežádal o prominutí daně podle $ 55a d. ř., nýbrž uplatňoval svůj nárok na prominutí daně podle $ 40 odst. 25 zákona o daních z příjmů, ve znění účinném do 7. 1. 2000. Z dikce na- posled uvedeného ustanovení vyplývá, že stě- žovateli za splnění zákonných podmínek (zemědělská družstva, případně další společ- nosti, které vznikly transformací zeměděl- ských družstev podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů, které do konce roku 1999 uzavřely dohodu o vypořádání majetko- vých nároků se všemi oprávněnými osobami, jež svůj nárok vůči družstvu uplatnily podle zvláštních předpisů) vznikl nárok na prominu- tí daně z příjmů právnických osob za zdaňova- cí období roku 1999 přímo ze zákona, tedy z hmotněprávního $ 40 odst. 25 zákona o da- ních z příjmů, ve znění účinném do 7.
1. 2000. Nejvyšší správní soud má za to, že nelze nevidět, že novela zákona o daních z příjmů, provedená zákonem č. 144/1999 Sb., tedy S 40 odst. 25 zákona o daních z příjmů, ve znění účinném do 7. 1. 2000, která zakotvila prominutí daně za splnění zákonných pod- 985 1357 mínek v tomto ustanovení uvedených, neřeši- la žádným způsobem postup při prominutí daně, nestanovila povinnost zemědělských společností podávat žádost o prominutí daně a nestanovila ani to, kdo by měl takovou žá- dost projednávat.
Stejně tak daňový řád nemá žádné ustanovení, jež by řešilo postup při aplikaci $ 40 odst. 25 zákona o daních z pří- jmů, ve znění účinném do 7. 1. 2000. Pouze $ 55a odst. 1 d. ř., který je v části páté tohoto zákona pojat jako mimořádný opravný pro- středek, stanoví, že Ministerstvo financí může daň zcela nebo částečně prominout z důvodů nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování da- ňových zákonů. U příslušenství daně tak mů- že učinit i z důvodu odstranění tvrdosti. Z uvedeného Nejvyšší správní soud dovo- zuje, že v tomto případě nejde o vazbu na $ 55a odst. 1 d.
ř., protože toto ustanovení do- padá pouze na případy nesrovnalostí při uplatňování daňových zákonů a u příslušen- ství daně na důvod odstranění tvrdosti. O ta- kový případ v přezkoumávané věci nešlo. V tomto případě novela zákona o daních z příjmů, provedená zákonem č. 144/1999 Sb., tedy $ 40 odst. 25 zákona o daních z příjmů, ve znění účinném do 7. 1. 2000, prominula daň z příjmů právnických osob přímo spe- ciálním ustanovením zákona. Šlo tedy o pro- minutí daně udělené přímo citovaným hmot- něprávním zákonem (na které je při splnění podmínek nárok), a nikoliv o prominutí da- ně, o něž je třeba nenárokově žádat a kde zá- leží na správním uvážení kompetentního správního orgánu, zda bude prominuta či ni- koliv, jako je tomu v případě $ 55a odst. 1 d.
ř. Jinak řečeno $ 40 odst. 25 zákona o daních z příjmů, ve znění účinném do 7. 1. 2000, ne- delegoval rozhodnutí o prominutí daně na Ministerstvo financí, ale zakotvil prominutí daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 1999 přímo ze zákona. Tento právní předpis tedy založil daňovou úlevu stěžovateli přímo zákonem a v těchto přípa- dech správní orgán o takové úlevě nerozho- duje v rámci správního uvážení, ale prověřu- je oprávněnost vzneseného nároku a splnění zákonných podmínek daňovým subjektem.
Nelze tedy oba instituty prominutí daně za- měňovat, jako učinil krajský soud. 986 Uvedený závěr však již Nejvyšší správní soud vyslovil, a to ve svém rozsudku ze dne 29. 9. 2005, čj. 2 Afs 30/2003-61 (www. nssoud.cz), a nevidí důvodu se od něho od- chylovat. Nárok podle $ 40 odst. 25 zákona o da- ních z příjmů, ve znění účinném do 7. 1. 2000, pak mohl daňový subjekt vznést přímo v po- daném daňovém přiznání za příslušné zdaňo- vací období (jako učinil ve věci rozhodované zdejším soudem pod sp. zn. 2 Afs 30/2003) nebo tak může učinit samostatným podáním (jako ve věci právě posuzované).
O tomto ná- roku pak nebude rozhodovat Ministerstvo fi- nancí, neboť to zvažuje prominutí daně pou- ze podle $ 554 odst. 1 d. ř, nýbrž územně příslušný správce daně podle zákona ČNR č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgá- nech, kterým je v daném případě žalovaný. Posuzování tohoto nároku totiž spadá pod běžnou správu daní podle $ 1 odst. 1 písm. a) citovaného zákona. Nejvyšší správní soud tak nesdílí závěr obsažený v napadeném usnese- ní krajského soudu o tom, že žalovaný neměl pravomoc o stěžovatelově žádosti rozhod- nout, a naopak má za to, že posouzení nároku na osvobození od daně z příjmů, který stěžo- vatel uplatnil žádostí ze dne 26.
6. 2000, bylo plně v kompetenci žalovaného. V dané věci je však třeba také vážit účinky nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 12. 1999, publikovaného pod č. 3/2000 Sb., kterým byl ke dni 7. 1. 2000 mj. zrušen i $ 40 odst. 25 zá- kona o daních z příjmů. Obecně je třeba vy- cházet z toho, že ruší-li Ústavní soud nějaký zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení, činí tak zásadně pro jeho rozpor s ústavním záko- nem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy], kte- rý ke dni rozhodnutí Ústavního soudu ($ 66 a $ 67 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) trvá.
Jde - zjednodušeně řečeno - o protiústav- nost zákona, která sice může být (jako zápor- ná kvalita právního předpisu) závazně dekla- rována pouze Ústavním soudem, jejíž existence však byla dána i v době předcháze- jící jeho zrušení. Právní úprava ústavního soudnictví v České republice pak stanoví právní účinky derogačních nálezů Ústavního soudu při kontrole norem ex nunc, a nikoli ex tunc (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 1999, PL ÚS 5/1998, publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 14, str.
309), Projevem tohoto účin- ku nálezu Ústavního soudu je pak ustanovení $ 71 zákona o Ústavním soudu. Odstavec 1 citovaného ustanovení stano- ví, že byl-li na základě právního předpisu, kte- rý byl zrušen, vydán soudem v trestním řízení rozsudek, který nabyl právní moci, ale nebyl dosud vykonán, je zrušení takového právního předpisu důvodem pro obnovu řízení podle ustanovení zákona o trestním řízení soud- ním. Podle odstavce 2 téhož ustanovení zů- stávají ostatní pravomocná rozhodnutí vyda- ná na základě právního předpisu, který byl zrušen, nedotčena; práva a povinnosti podle takových rozhodnutí však nelze vykonávat.
Odstavec 3 téhož ustanovení právě uvedené vztahuje i na situace, kdy byly zrušeny části právních předpisů, popřípadě některá jejich ustanovení. Odstavec 4 téhož ustanovení pak stanoví, že jinak práva a povinnosti z práv- ních vztahů vzniklých před zrušením právní- ho předpisu zůstávají nedotčena. Citované ustanovení $ 71 odst. 2 není možné na danou věc aplikovat, neboť pravo- mocné rozhodnutí na základě zrušeného $ 40 odst. 25 zákona o daních z příjmů vydáno ne- bylo, navíc i kdyby tomu tak bylo, zůstalo by takové rozhodnutí zrušujícím nálezem nedo- tčeno.
Pokud jde o část za středníkem tohoto odstavce, tak ani to by se nemohlo dané věci dotknout, neboť „vykonáním práv a povin- ností“ nutno rozumět výkon takových práv ve vykonávacím řízení, např. v řízení, které je upraveno v části šesté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, nebo v části druhé hla- vě XI. zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (viz rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 15 Ca /2001, Soudní judikatura ve věcech správ- ních č. 921/2002). Na danou situaci však dopadá $ 71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovateli před zrušením dotčené části zákona o daních z příjmů svědčilo právo na prominutí daně z příjmů právnických osob za zdaňovací ob- dobí roku 1999 (samozřejmě v případě spl- nění podmínek uvedených v $ 40 odst. 25 zá- kona o daních z příjmů, ve znění účinném do 7.
1.2000) přímo ze zákona, a proto jeho prá- vo zůstalo zrušujícím nálezem Ústavního sou- du nedotčeno (viz Filip, J., Hollánder, P., Šimí- ček, V.: Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 1. vydání. C. H. Beck, Praha 2001, str. 286). V dané věci je třeba také vycházet z toho, že stěžovatel postupoval v rozhodné době (tj. od vydání zákona č. 144/1999 Sb. až do konce zdaňovacího období roku 1999, tedy téměř celou polovinu zdaňovacího období) podle tehdy platného práva a přizpůsobil mu i své ekonomické rozhodování, přičemž oprávně- ně počítal s tím, že pokud splní zákonné pod- mínky, nebude povinen platit daň z příjmů právnických osob za rok 1999.
Opačný závěr, než shora vyjádřený, by byl v rozporu s prin- cipem právní jistoty a důvěry v právo. Je tak třeba uzavřít s tím, že splnil-li stěžovatel pod- mínky zakotvené v $ 40 odst. 25 zákona o da- ních z příjmů, ve znění účinném do 7. 1. 2000, měl nárok na osvobození od daně z pří- jmů právnických osob za zdaňovací období roku 1999, přestože bylo uvedené ustanovení později zrušeno Ústavním soudem. Ostatně samotný nález Ústavního soudu ve vztahu ke zrušení $ 40 odst. 25 zákona o daních z pří- jmů neobsahuje žádnou bližší argumentaci, a nelze tedy jednoznačně dovodit, v čem kon- krétně neústavnost tohoto ustanovení Ústav- ní soud shledal.
Jen pro úplnost je vhodné uvést, že ke shodnému právnímu závěru do- spěl také Krajský soud v Brně ve svém rozsud- ku ze dne 6. 1. 2006, čj. 29 Ca 249/2005-21. 987 1358 13558 Silniční daň: princip zdanění k $ 2 odst. 1 zákona č. 16/1993 Sb., o dani silniční, ve znění ú ku 2000 Mi inném pro zdaňovací období ro- I. Silniční daň upravená zákonem č. 16/1993 Sb., o dani silniční, představuje pří- mou majetkovou daň. To mimo jiné znamená, že ke zdanění dochází bez ohledu na skutečnost, zda příslušné vozidlo bylo či nebylo ve zdaňovacím období užíváno.
II. Poplatníkem daně je provozovatel registrovaného vozidla zapsaný v technic- kém průkazu, a to i tehdy, pokud již není jeho vlastníkem.
Družstvo M. proti Finančnímu úřadu ve Znojmě o daň z příjmů právnických osob, o ka-