Soudní exekutor je soukromá osoba vykonávající z pověření soudu veřejnou moc v oboru justice; podle $ 28 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, se úkony exekutora považují za úkony soudu. Uvedené ustano- vení tudíž zakládá veřejnoprávní povahu postavení soudního exekutora a jeho oprávnění rozhodovat o právech a povinnostech soukromých subjektů. Exekutor však není správním orgánem, nelze tedy v jakékoli jeho činnosti, ať zákonné nebo nezákonné, spatřovat zásah správního orgánu, který by bylo lze přezkoumávat ve správním soudnictví podle $ 82 a násl. s. ř. s.
Soudní exekutor je soukromá osoba vykonávající z pověření soudu veřejnou moc v oboru justice; podle $ 28 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, se úkony exekutora považují za úkony soudu. Uvedené ustano- vení tudíž zakládá veřejnoprávní povahu postavení soudního exekutora a jeho oprávnění rozhodovat o právech a povinnostech soukromých subjektů. Exekutor však není správním orgánem, nelze tedy v jakékoli jeho činnosti, ať zákonné nebo nezákonné, spatřovat zásah správního orgánu, který by bylo lze přezkoumávat ve správním soudnictví podle $ 82 a násl. s. ř. s.
V případě žalovaného 1) byl původcem zásahu, proti kterému stěžovatelé brojí soud- ní exekutor. Soudní exekutor je orgánem suí generis - fyzickou osobou, na kterou stát delegoval část svých mocenských práv, která jinak pří- sluší soudům. Exekutor vykonává činnost ja- ko svobodné povolání a má postavení veřej- ného činitele. Jeho zákonné postavení má tedy smíšenou povahu, jednak vykonavatele nucených výkonů soudních a jiných rozhod- nutí a zároveň osoby oprávněné k další čin- nosti v rozsahu zákona. Stát na exekutory pře- nesl část svých mocenských pravomocí a zákonem stanovil, jakým způsobem je bude exekutor vykonávat, a také stanovil, jakým způsobem a prostřednictvím kterých subjek- tů bude stát kontrolovat, zda jsou pravomoci exekutorovi dané vykonávány v souladu se 108 zákonem. Exekutor je tedy soukromá osoba vykonávající z pověření soudu veřejnou moc v oboru justice. Podle $ 28 exekučního řádu se úkony exekutora považují za úkony soudu. Uvedené ustanovení tudíž zakládá veřejno- právní povahu postavení soudního exekuto- ra a jeho oprávnění rozhodovat o právech a povinnostech soukromých subjektů. Exekutor však není správním orgánem, nelze tedy v jakékoli jeho činnosti, ať zákon- né nebo nezákonné, spatřovat zásah správní- ho orgánu, který by bylo ize přezkoumávat ve správním soudnictví. Činnost soudního exekutora samozřejmě nemůže být zcela nekontrolována a bezbře- há. Právní mechanismy kontroly a možných opatření ze strany státu vůči soudnímu exe- kutorovi obsahuje exekuční řád, který stano- ví rovněž povinnosti soudního exekutora při výkonu své činnosti. Pokud soudní exekutor při výkonu své činnosti porušuje zákon, popř. stavovské předpisy, může být jeho jedná- ní (tedy i faktický zásah při provádění exeku- ce) kvalifikováno jako kárné provinění (viz $ 116 a násl. exekučního řádu). Kárné řízení ve věcech soudních exekutorů upravuje zákon č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, stát- ních zástupců a soudních exekutorů. Návrh na kárné řízení může dle $ 117 exekučního řádu podat kárný žalobce, jímž je ministr spravedlnosti, předseda revizní komise a předseda kontrolní komise Exekutorské ko- mory ČR, předseda krajského soudu proti exekutorovi, který má sídlo v obvodu tohoto soudu, předseda okresního soudu proti exe- kutorovi, který má sídlo v obvodu tohoto sou- du, předseda okresního soudu proti exekuto- rovi, který byl tímto soudem pověřen provedením exekuce. V kárném řízení lze uložit kárně obviněnému sankce od napome- nutí a pokuty až po odvolání z funkce ($ 116 odst. 3 exekučního řádu). Kárným soudem je dle $ 3 zákona č. 7/2002 Sb. Nejvyšší správní soud, který rozhoduje ve zvláštních senátech. Pokud stěžovatelé mají za to, že soudní exekutor při výkonu své činnosti postupoval nezákonně, mají možnost směřovat podnět k prověření činnosti příslušného soudního exekutora kárnému žalobci. Nad rámec uvedeného Nejvyšší správní soud poznamenává, že ochranu třetím oso- bám, tj. osobám odlišným od oprávněného a povinného v případě, že výkonem rozhod- nutí bylo nepřípustně zasaženo do jejich práv, tzn. že výkonem rozhodnutí byla posti- žena jejich věc nebo právo, poskytuje $ 267 a násl. o. s. ř. (tj. vylučovací žaloba). Tuto ža- lobu lze uplatnit do doby, než dojde k dražbě nebo zpeněžení postižení věci ve výkonu rozhodnutí; pokud byla vylučovací žaloba úspěšná, je to důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí. V případě namítané nezákonnosti usnese- ní krajského soudu stran výroku I, kterým by- la žaloba proti žalovanému 1) odmítnuta, se Nejvyšší správní soud zcela ztotožňuje se zá- věry krajského soudu, neboť v daném přípa- dě se nejednalo o zásah, jehož původcem by byl správní orgán. V případě žalovaného 2) se již nepochyb- ně o zásah správního orgánu jednalo. Bylo proto namístě se dále zabývat splněním pod- mínek, za nichž lze o tom, zda se jedná o zá- sah zákonný či nezákonný, rozhodovat. (...) Podle $ 86 s. ř. s. „[sloud zastaví řízení, zjistí-li, že po podání žaloby již zásah ani je- ho důsledky netrvají a nehrozí opakování zásahu“. V projednávané věci konkrétní zá- sah, spočívající v asistenci žalovaného 2) trval dne 28. 1.2011 a tohoto dne byl odchodem ža- lovaného 2) ukončen. Žalovaný 2) byl přitom přizván stěžovatelem b), a to poté, kdy za- městnanci žalovaného 1) vnikli do chodby by- tu a nedoložili příkaz ke vstupu do bytu. V ža- lobě stěžovatelé nikterak netvrdí, že zásah byl opakovaný nebo v době podání žaloby ještě trvá. Námitky v žalobě směřují výlučně proti postupu žalovaného 1). Stěžovatelé Policii ČR jako žalovaného v žalobě označili, nicméně neuvádějí, v čem měl její zásah spočívat, krom asistence, kterou sami iniciovali. (...) Nejvyšší správní soud neshledal usnesení krajského soudu v rozporu se zákonem ani v případě výroku II, v němž řízení ve vztahu k žalovanému 2) zastavil. 2483 Řízení před soudem: ochrana před nezákonným zásahem správního orgánu k $ 82 a $ 86 soudního řádu správního ve znění do 31. 12. 2011 k $ 37 odst. 4 správního řádu (č. 500/2004 Sb.) k $ 2 vyhlášky č. 496/2004 Sb., o elektronických podatelnách L. Žaloba proti nezákonnému zásahu spočívající v nepřijetí elektronických podá- ní na e-podatelnu správního orgánu nemůže být úspěšná za situace, kdy žádost ža- lobkyně o poskytnutí informace, která byla obsahem nepřijatého elektronického podání, byla správním orgánem v důsledku jiného přijetí takové žádosti vyřízena. Právo účastníka řízení na rozhodnutí o jím učiněném podání v elektronické podobě ($ 37 odst. 4 správního řádu z roku 2004) nelze oddělovat od jeho účelu, kterým je náležité vypořádání obsahu podání. Takováto situace způsobuje, že zásah již netrvá. II. Soud nemůže řízení ve věci nezákonného zásahu zastavit podle $ 86 s. ř. s. za situace, kdy netrvání zásahu nebylo prokázáno v celém rozsahu podané žaloby, kte- rá se týkala také dalších nepřijatých podání žalobkyně. V takovém případě je namís- tě, aby soud žalobu věcně projednal.
a) Dana P. a b) Ladislav L. proti 1) soudnímu exekutorovi JUDr. Tomáši Vránovi a 2) Poli- cii České republiky, Krajskému ředitelství policie Olomouckého kraje, územnímu odbo- ru Prostějov, o ochranu před nezákonným zásahem, o kasační stížnosti žalobců.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené usnesení krajského soudu v rozsahu a z důvodů uplatněných kasačních námitek dle ust. § 109 odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“)a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ust. § 82 s. ř. s. může každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu, trvá-li takový zásah nebo jeho důsledky anebo hrozí-li jeho opakování.
V případě žalovaného 1) byl původcem zásahu, proti kterému stěžovatelé brojí soudní exekutor.
Soudní exekutor je orgánem sui generis – fyzickou osobou, na kterou stát delegoval část svých mocenských práv, která jinak přísluší soudům. Exekutor vykonává činnost jako svobodné povolání a má postavení veřejného činitele. Jeho zákonné postavení má tedy smíšenou povahu, jednak vykonavatele nucených výkonů soudních a jiných rozhodnutí a zároveň osoby oprávněné k další činnosti v rozsahu zákona. Stát na exekutory přenesl část svých mocenských pravomocí a zákonem stanovil, jakým způsobem je bude exekutor vykonávat, a také stanovil, jakým způsobem a prostřednictvím kterých subjektů bude stát kontrolovat, zda jsou pravomoci exekutorovi dané vykonávány v souladu se zákonem. Exekutor je tedy soukromá osoba vykonávající z pověření soudu veřejnou moc v oboru justice. Podle ust. § 28 exekučního řádu se úkony exekutora považují za úkony soudu. Uvedené ustanovení tudíž zakládá veřejnoprávní povahu postavení soudního exekutora a jeho oprávnění rozhodovat o právech a povinnostech soukromých subjektů.
Exekutor však není správním orgánem, nelze tedy v jakékoli jeho činnosti, ať zákonné nebo nezákonné, spatřovat zásah správního orgánu, který by bylo lze přezkoumávat ve správním soudnictví.
Činnost soudního exekutora samozřejmě nemůže být zcela nekontrolována a bezbřehá. Právní mechanismy kontroly a možných opatření ze strany státu vůči soudnímu exekutorovi obsahuje zákon č. 120/2001 Sb., exekuční řád, který stanoví rovněž povinnosti soudního exekutora při výkonu své činnosti. Pokud soudní exekutor při výkonu své činnosti porušuje zákon, popř. stavovské předpisy, může být jeho jednání (tedy i faktický zásah při provádění exekuce) kvalifikováno jako kárné provinění (viz § 116 an. exekučního řádu). Kárné řízení ve věcech soudních exekutorů upravuje zákon č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů. Návrh na kárné řízení může dle ust. § 117 exekučního řádu podat kárný žalobce, jímž je ministr spravedlnosti, předseda revizní komise a předseda kontrolní komise Exekutorské komory ČR, předseda krajského soudu proti exekutorovi, který má sídlo v obvodu tohoto soudu, předseda okresního soudu proti exekutorovi, který má sídlo v obvodu tohoto soudu, předseda okresního soudu proti exekutorovi, který byl tímto soudem pověřen provedením exekuce. V kárném řízení lze uložit kárně obviněnému sankce od napomenutí a pokuty až po odvolání z funkce (§ 116 odst. 3 exekučního řádu). Kárným soudem je dle ust. § 3 zákona č. 7/2002 Sb. Nejvyšší správní soud, který rozhoduje ve zvláštních senátech.
u proti exekutorovi, který má sídlo v obvodu tohoto soudu, předseda okresního soudu proti exekutorovi, který má sídlo v obvodu tohoto soudu, předseda okresního soudu proti exekutorovi, který byl tímto soudem pověřen provedením exekuce. V kárném řízení lze uložit kárně obviněnému sankce od napomenutí a pokuty až po odvolání z funkce (§ 116 odst. 3 exekučního řádu). Kárným soudem je dle ust. § 3 zákona č. 7/2002 Sb. Nejvyšší správní soud, který rozhoduje ve zvláštních senátech.
Pokud žalobci mají za to, že soudní exekutor při výkonu své činnosti postupoval nezákonně, mají možnost směřovat podnět k prověření činnosti příslušného soudního exekutora kárnému žalobci.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší správní soud poznamenává, že ochranu třetím osobám, tj. osobám odlišným od oprávněného a povinného v případě, že výkonem rozhodnutí bylo nepřípustně zasaženo do jejich práv, tzn. že výkonem rozhodnutí byla postižena jejich věc nebo právo, poskytuje ust. § 267 a násl. občanského soudního řádu (tj. vylučovací žaloba). Tuto žalobu lze uplatnit do doby, než dojde k dražbě nebo zpeněžení postižení věci ve výkonu rozhodnutí; pokud byla vylučovací žaloba úspěšná, je to důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí.
V případě namítané nezákonnosti usnesení krajského soudu stran výroku I., kterým byla žaloba proti žalovanému soudnímu exekutorovi odmítnuta, se Nejvyšší správní soud zcela ztotožňuje se závěry krajského soudu, neboť v dané případě se nejednalo o zásah, jehož původcem by byl správní orgán.
V případě žalovaného 2) se již nepochybně o zásah správního orgánu jednalo. Bylo proto na místě se dále zabývat splněním podmínek, za nichž lze o tom, zda se jedná o zásah zákonný či nezákonný, rozhodovat.
né nezákonnosti usnesení krajského soudu stran výroku I., kterým byla žaloba proti žalovanému soudnímu exekutorovi odmítnuta, se Nejvyšší správní soud zcela ztotožňuje se závěry krajského soudu, neboť v dané případě se nejednalo o zásah, jehož původcem by byl správní orgán.
V případě žalovaného 2) se již nepochybně o zásah správního orgánu jednalo. Bylo proto na místě se dále zabývat splněním podmínek, za nichž lze o tom, zda se jedná o zásah zákonný či nezákonný, rozhodovat.
Podle ust. § 84 s. ř. s. žaloba musí být podána do dvou měsíců ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o nezákonném zásahu. Nejpozději lze žalobu podat do dvou let od okamžiku, kdy k němu došlo. V daném případě byla žaloba podána dne 1. 2. 2011, přitom k tvrzenému nezákonnému zásahu došlo v den 28. 1. 2011; žaloba byla tedy podána včas.
Podle ust. § 86 s. ř. s. soud zastaví řízení, zjistí-li, že po podání žaloby již zásah ani jeho důsledky netrvají a nehrozí opakování zásahu. V projednávané věci konkrétní zásah, spočívající v asistenci Policie ČR trval dne 28. 1. 2011 a tohoto dne byl odchodem Policie ČR ukončen. Policie ČR byla přitom přizvána stěžovatelem, a to poté, kdy zaměstnanci soudního exekutora vnikli do chodby bytu a nedoložili příkaz ke vstupu do bytu. V žalobě stěžovatelé nikterak netvrdí, že zásah byl opakovaný nebo v době podání žaloby ještě trvá. Námitky v žalobě směřují výlučně do postupu soudního exekutora. Stěžovatelé Policii ČR jako žalovaného v žalobě označili, nicméně neuvádějí, v čem jejich zásah měl spočívat, krom asistence, kterou sami iniciovali.
Podle ust. § 87 odst. 1 s. ř. s. soud rozhoduje na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí. Soud rozsudkem zakáže správnímu orgánu, aby v porušování žalobcova práva pokračoval, a přikáže, je-li to možné, obnovit stav před zásahem (§ 87 odst. 2 s. ř. s.).
Pro danou věc je tedy zásadní, že v řízení o ochraně před nezákonným zásahem dle § 82 a násl. s. ř. s. soud zkoumá jiné skutečnosti, nežli v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Účel těchto řízení je odlišný, u ochrany před nezákonným zásahem je primárním úkolem soudu zamezit negativnímu jednání správního orgánu, které je možno definovat jako nezákonný zásah, postižená osoba není povinna toto jednání snášet a vzhledem k tomu, že toto jednání nemá povahu rozhodnutí, není možno se proti němu jinak bránit.
Řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu je postaveno na koncepci ochrany před zásahem, který trvá, jehož důsledky trvají nebo u něhož hrozí opakování (srovnej § 82 in fine s. ř. s.). Jedná se tedy o ochranu před jednáním, které bezprostředně a přímo trvá nebo hrozí a kterému je nutno v případě, že je nezákonné, zabránit, a to vydáním konstitutivního rozhodnutí (§ 87 odst. 2, věta první, s. ř. s.), které by jeho provádění zamezilo. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 5. 6. 2008, č. j. 9 Aps 2/2008
345, mimo jiné konstatoval, že „(s)oudní řád správní nepočítá s ochranou před aktuálně neexistujícími zásahy, zejména zásahy, k nimž došlo v minulosti a které již byly ze strany správního orgánu ukončeny, ale ani před zásahy, které mohou teprve v budoucnu nastat (nejedná-li se ovšem o hrozbu opakování již učiněného zásahu). V důsledku toho soudní řád správní neumožňuje vydávání deklaratorních soudních rozhodnutí, jimiž by byla vyslovována nezákonnost zásahů minulých či budoucích (k tomu srovnej Vopálka, Mikule, Šimůnková, Šolín, Soudní řád správní, komentář, C. H. Beck, 2004, s. 198).“ V citovaném rozsudku se dále uvádí: „Cílem ochrany poskytnuté podle § 82 a násl. s. ř. s. tedy není vyslovení nezákonnosti již skončeného nezákonného zásahu, ale poskytnutí reálné ochrany, pokud trvá zásah samotný nebo trvají-li jeho důsledky. Tato koncepce vychází z uceleného systému nástrojů ochrany poskytovaných soudním řádem správním a dalšími právními předpisy. Pokud zásah již netrvá, není případné postižené osobě odňato právo se proti negativnímu jednání správního orgánu bránit, k posouzení nezákonnosti takového jednání je však určen jiný procesní nástroj, který umožní efektivní prověření zákonnosti postupu dotyčného správního orgánu. Soud je povinen dle § 87 odst. 1 s. ř. s. vycházet ze skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí. Pokud v mezidobí do vydání rozhodnutí soudu byla (byť i nezákonně prováděná) daňová kontrola správcem daně ukončena, pak již není možno rozsudek dle § 87 odst. 1 s. ř. s. vydat, neboť netrvá jednání, které by soud mohl zakázat; ustanovení § 86 s. ř. s. nadto ukládá soudu řízení zastavit.“
Rovněž např. v rozsudku ze dne 15. 11. 2005, č. j. 8 Aps 1/2005
82, zdejší soud konstatoval, že subsidiární charakter ochrany poskytované podle § 82 a násl. s. ř. s., s cílem pouze zamezit trvání nezákonného zásahu či odvrátit jeho bezprostřední hrozbu, přitom takový závěr vyplývá rovněž z ustanovení § 85 s. ř. s., podle kterého je žaloba nepřípustná, lze
li se ochrany nebo nápravy domáhat jinými právními prostředky nebo domáhá-li se žalobce pouze určení, že zásah byl nezákonný. V citovaném rozsudku se dále konstatuje: „V souladu s ustanovením § 86 s. ř. s. zjistí
li soud, že po podání žaloby již zásah ani jeho důsledky netrvají a nehrozí opakování zásahu, zastaví řízení. Je tedy zřejmé, že cílem popsaného prostředku právní ochrany není „morální zadostiučinění“ vyslovením nezákonnosti zásahu veřejné moci, ani nahrazení existujících prostředků ochrany. Cílem žaloby podle § 82 a násl. s. ř. s. je ochrana práv subjektů dotčených zásahem veřejné moci, proti němuž neexistují jiné prostředky ochrany, a jehož působení do práv dotčeného subjektu trvá, či jehož opakování hrozí.“
sah ani jeho důsledky netrvají a nehrozí opakování zásahu, zastaví řízení. Je tedy zřejmé, že cílem popsaného prostředku právní ochrany není „morální zadostiučinění“ vyslovením nezákonnosti zásahu veřejné moci, ani nahrazení existujících prostředků ochrany. Cílem žaloby podle § 82 a násl. s. ř. s. je ochrana práv subjektů dotčených zásahem veřejné moci, proti němuž neexistují jiné prostředky ochrany, a jehož působení do práv dotčeného subjektu trvá, či jehož opakování hrozí.“
Nejvyšší správní soud neshledal usnesení krajského soudu v rozporu se zákonem ani v případě výroku II., v němž řízení ve vztahu k žalovanému 2) zastavil.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ust. § 60 odst. 1 ve spojení s ust. § 120 s. ř. s. Stěžovatelům byla pro řízení před Nejvyšším správním soudem ustanovena advokátka, v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§ 35 odst. 8, § 120 s. ř. s.).
Ustanovená advokátka ve vyčíslení výše své odměny za zastupování uvedla, že bylo učiněno 10 úkonů se sazbou 2100 Kč, a to převzetí a příprava věci, dále jednání s klienty dne 17. 5. 2011, nahlížení do spisu u KS v Brně dne 19. 5. 2011, jednání s klienty dne 20. 5. 2011 od 12.00 hod do 13.30 hod, dne 25. 5. 2011 od 9. 15 hod do 13. 30 hod, dne 27. 5. 2011 od 11.00 hod do 12. 30 hod, dne 11. 7. 2011 od 9. 30 hod do 11. 00 hod a dne 28. 7. 2011 od 14.20 hod do 15.35 hod. Dále uplatnila jako úkon sepsání kasační stížnosti, cestovné Brno-Prostějov dne 19. 5. 2011 ve výši 816 Kč, náhradu za promeškaný čas ve výši 400 Kč, dále uplatnila 9 x režijní paušál, celkem 2700 Kč. Celkem vyčíslila advokátka náklady ve výši 22 816 Kč + 20% DPH, celkem tedy 27 379 Kč.
Při rozhodování o výši odměny postupoval Nejvyšší správní soud podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. Za převzetí a přípravy zastoupení včetně první porady s klientem náleží ustanovené zástupkyni odměna za jeden úkon podle § 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu v částce 2100 Kč. Další úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. c) a d) advokátního tarifu za 2100 Kč pak v nyní posuzované věci představovalo sepsání kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud nepřiznal jako další úkon právní služby za 2100 Kč nahlížení do spisu u krajského soudu dne 19. 5. 2011 neboť se nejedná právní úkon ve smyslu advokátního tarifu; dále soud přiznal náhradu jízdného automobilem a náhradu za ztrátu času. Další vykázané porady s klienty nepovažuje Nejvyšší správní soud, vzhledem k tomu, že kasační stížnost již nebyla nikterak doplňována a ze strany ustanovené zástupkyně nebyly již učiněny žádné relevantní úkony ve věci, za opodstatněné.
Celkem se přiznává ustanovené zástupkyni odměna za 2 úkony právní služby, tj. 4200 Kč. Ustanovené zástupkyni náleží také náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby, tj. 2 x 300, tj. 600 Kč, celkem tedy 4800 Kč.
Soud přiznal ustanovené zástupkyni cestovné ve výši 816 Kč a náhradu za promeškaný čas ve výši 400 Kč, celkem 1216 Kč. Celkem soud přiznal odměnu a náhradu za prokázané výdaje ve výši 6016 Kč. Protože ustanovená zástupkyně prokázala, že je plátcem DPH, zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající dani (20%), kterou je povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Celkem se přiznává ustanovené zástupkyni 7219 Kč.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2011
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu