Podání svědecké výpovědi v trestním řízení je splněním zákonné povinnosti, a tedy není zveřejněním osobních údajů subjektem údajů ve smyslu § 9 písm. g) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů.
[13] Podstatou věci je naplnění skutkové podstaty přestupku podle § 45 odst. 1 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů, podle kterého se právnická osoba jako správce nebo zpracovatel dopustí přestupku tím, že „zpracovává osobní údaje bez souhlasu subjektu údajů mimo případy uvedené v zákoně (§ 5 odst. 2 a § 9)“. Stěžovatelka naplnění této skutkové podstaty rozporovala nejprve námitkou, že právo na ochranu osobních údajů bylo bezdůvodně upřednostněno před svobodou projevu. K tomu uvádí Nejvyšší správní soud následující.
[14] Listina základních práv a svobod garantuje v čl. 10 odst. 1 každému „právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno“. Podle odstavce druhého má každý „právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života“. Třetí odstavec pak zakotvuje právo každého „na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě“. Svoboda projevu je zaručena v čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze však podle čl. 17 odst. 4 Listiny „omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti“ (důraz přidán Nejvyšším správním soudem).
[15] Již Listina základních práv a svobod ve svém čl. 17 odst. 4 počítá s omezením svobody projevu z důvodu ochrany práv a svobod druhých, tedy i v zájmu práva na ochranu před neoprávněným shromažďováním a zveřejňováním osobních údajů. Ochrana osobních údajů, jakožto nedílná součást práva na ochranu soukromí, tak představuje legitimní omezení svobody projevu. Toto omezení může být jak soukromoprávní, tak i veřejnoprávní povahy. Soukromoprávní prostředky ochrany soukromí a osobnosti obsahuje zejm. občanský zákoník. Veřejnoprávní omezení svobody projevu představoval v době, kdy stěžovatelka reportáž vysílala, právě zákon o ochraně osobních údajů. Tato úprava přitom nenahrazuje soukromoprávní instituty ochrany osobnosti podle občanského zákoníku ani jejich využití nevylučuje. Existence soukromoprávních i veřejnoprávních omezení svobody projevu, resp. zakotvení soukromoprávních i veřejnoprávních prostředků ochrany osobních údajů zdůrazňuje skutečnost, že tato ochrana má celospolečenský význam, a je proto v zákonem vymezeném rozsahu i pod kontrolou státu, který může plnění povinností adresátů norem vynucovat a jejich porušování sankcionovat. Zákon o ochraně osobních údajů tak stanovuje podmínky, za kterých je možné osobní údaje zpracovávat.
[16] V souladu s § 4 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů se zpracováním osobních údajů rozumí „jakákoli operace nebo soustava operací, které správce nebo zpracovatel systematicky provádějí s osobními údaji, a to automatizovaně nebo jinými prostředky“. Jde zejm. o shromažďování, ukládání na nosiče informací, zpřístupňování, úpravu nebo pozměňování, vyhledávání, používání, předávání, šíření, zveřejňování, uchovávání, výměnu, třídění nebo kombinování, blokování a likvidaci. O tom, že stěžovatelka údaje zpracovávala, není v projednávané věci sporu. Spornou není ani otázka, zda stěžovatelka naplňuje definici správce osobních údajů – stěžovatelka je subjektem, který určuje účel a prostředky zpracování osobních údajů, provádí zpracování a odpovídá za něj [srov. § 4 písm. j) tohoto zákona]. Spornou je však otázka, zda zpracování prováděla oprávněně, tj. právě v zákonem stanovených mezích.
[17] Údaj o nakažení konkrétní osoby virem HIV je podle § 4 písm. b) zákona o ochraně osobních údajů citlivý údaj, neboť vypovídá o zdravotním stavu. Stejně tak je za citlivý považován údaj vypovídající o odsouzení za trestný čin. Zpracování citlivých údajů upravoval podle právní úpravy rozhodné pro projednávanou věc § 9 zákona o ochraně osobních údajů. Ten obsahuje výčet právních titulů, které správci umožňují tyto údaje zpracovávat (tj. i zveřejnit). Základním pravidlem dle tohoto ustanovení je existence výslovného souhlasu subjektu údajů – fyzické osoby, k níž se údaje vztahují [viz § 9 písm. a) uvedeného zákona], přičemž existenci souhlasu musí být správce schopen prokázat po celou dobu zpracování. Pakliže správce výslovným souhlasem subjektu údajů nedisponuje, i přesto může citlivé údaje zpracovávat, je-li naplněna některá z hypotéz § 9 písm. b) až i) zákona o ochraně osobních údajů.
[18] Podle § 9 písm. g) tohoto zákona je možné citlivé údaje zpracovávat, „jestliže se zpracování týká osobních údajů zveřejněných subjektem údajů“. Stěžovatelka přitom namítala, že šlo právě o tento případ, neboť subjekt údajů uvedl citlivé údaje při svém výslechu v průběhu řízení u trestního soudu, kde stěžovatelka celou reportáž natáčela. S touto argumentací Nejvyšší správní soud nesouhlasí.
[19] Ustanovení § 9 písm. g) zákona o ochraně osobních údajů míří na situace, ve kterých sám subjekt údajů citlivé informace o své osobě zveřejnil. Tato úprava vychází z předpokladu, že vzdá-li se subjekt údajů výslovně ochrany poskytované zákonem tím, že vlastní citlivé údaje zveřejní, není pro jejich další zpracování jinými subjekty důvodné požadovat získání jeho výslovného souhlasu. Za zveřejnění citlivých údajů samotným subjektem údajů ve smyslu § 9 písm. g) zákona o ochraně osobních údajů však nelze považovat poskytnutí těchto dat při podání svědecké výpovědi v trestním řízení, jak zcela správně uzavřel městský soud, a to ani tehdy, účastnila-li se jeho výslechu veřejnost, viz dále.
[20] Podle § 97 trestního řádu je každý „povinen se dostavit na předvolání a vypovídat jako svědek o tom, co je mu známo o trestném činu a o pachateli nebo o okolnostech důležitých pro trestní řízení“. Při svém výslechu má svědek v trestním řízení (na rozdíl od obviněného) povinnost vypovídat úplnou pravdu a nic nezamlčet, o čemž musí být také řádně poučen (§ 101 odst. 1 trestního řádu). Odepřít výpověď má právo pouze v zákonem přesně definovaných případech – viz § 100 trestního řádu. Uvedení nepravdy o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí, nebo její zamlčení zákon trestá jako trestný čin křivé výpovědi – srov. § 346 odst. 2 trestního zákoníku. Podání svědecké výpovědi v trestním řízení lze proto označit za plnění zákonem stanovené povinnosti.
[21] V projednávané věci subjekt údajů dle stěžovatelkou odvysílané reportáže vypovídal jako svědek (a současně poškozený) o skutečnostech týkajících se trestného činu šíření nakažlivé lidské nemoci (AIDS). Z jeho výpovědi mělo vyjít najevo, že se od obžalovaného nakazil virem HIV a trpí onemocněním AIDS. Lze tedy konstatovat, že se s ohledem na dané trestní řízení (obžalovaný byl stíhán právě za šíření nemoci AIDS) jednalo o okolnost, která měla podstatný význam pro rozhodnutí, jak předpokládá § 346 trestního zákoníku. Subjekt údajů byl proto při svém výslechu tyto skutečnosti povinen soudu sdělit. Již z tohoto důvodu nelze přistoupit na výklad předestřený stěžovatelkou, že se jednalo o dobrovolné zveřejnění. Zveřejnění citlivých údajů samotným subjektem ve smyslu § 9 písm. g) zákona o ochraně osobních údajů je v tomto kontextu nezbytné vykládat naopak restriktivně. Na tom nic nemění ani skutečnost, že soud rozhodující v trestní věci nerozhodl o vyloučení veřejnosti, neboť veřejnost je jednou ze základních zásad, na kterých je soudnictví obecně založeno. To však v žádném případě neznamená, že osoby účastnící se veřejného hlavního líčení mohou citlivé údaje, které při hlavním líčení zazní, bez dalšího zveřejňovat a šířit. V opačném případě by bylo zveřejnění citlivých údajů podmíněno závěrem trestního soudu o tom, že důvody pro vyloučení veřejnosti nejsou dány, nikoli dobrovolným rozhodnutím subjektu údajů, jehož se citlivé údaje poskytované soudu při výslechu týkají.
[22] Nastíněný výklad podporuje také znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES ze dne 24. října 1995 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů, z něhož § 9 písm. g) zákona o ochraně osobních údajů vycházel (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 439/2004 Sb., kterým se mění zákon o ochraně osobních údajů, sněmovní tisk č. 508/0, 4. volební období, 2002– 2006, digitální repozitář Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky) a na který také zcela případně odkázal městský soud. Podle čl. 8 odst. 2 písm. e) uvedené směrnice se zákaz zpracování údajů týkajících se mj. zdraví a sexuálního života nepoužije, pokud se zpracování „týká údajů očividně zveřejňovaných subjektem údajů“; důraz přidán Nejvyšším správním soudem. Sdělení údajů trestnímu soudu při svědeckém výslechu však rozhodně nelze hodnotit jako očividné zveřejňování údajů o své osobě, nýbrž toliko jako plnění zákonem stanovené povinnosti.
[23] Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že stěžovatelka nebyla oprávněna zveřejnit v rámci reportáže v pořadu Krimi zprávy údaje týkající se zdravotního stavu a předchozího odsouzení subjektu údajů s uvedením jeho jména, včetně informace o tom, že se jedná o jméno nově používané, tj. zveřejnit citlivé údaje ve vztahu ke konkrétně identifikované osobě. Subjekt údajů výslovný souhlas s jejich zveřejněním nedal a tyto údaje sám dříve nezveřejnil ve smyslu § 9 písm. g) zákona o ochraně osobních údajů. Odvysíláním reportáže tak nepřípustně zasáhla do práva na ochranu osobních údajů dotčené osoby (subjektu údajů), v důsledku čehož se dopustila přestupku podle § 45 odst. 1 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů.
[24] Nelze pak souhlasit s tvrzením stěžovatelky o tom, že společenská škodlivost přestupku nebyla vůbec dána, neboť subjekt údajů nevypovídal v trestním řízení pravdivě. Zásah do práva na ochranu osobních údajů představuje neoprávněné zveřejnění informace o zdravotním stavu (a také odsouzení) bez ohledu na to, zda se jedná o informaci pravdivou či nikoli. V obou případech se jedná o neakceptovatelný zásah do práva na ochranu osobních údajů, neboť nařčení z nákazy virem HIV vyvolává ve společnosti silné emoce díky rozšířenému povědomí o nevyléčitelnosti a snadnému šíření, což přispívá k izolaci a sociálnímu vyloučení nemocných (viz rozsudek zdejšího soudu ze dne 20. 8. 2014, čj. 6 As 144/2013-34). Stejně negativně pak může působit také sdělení údaje o předchozím odsouzení subjektu údajů. Podstatné v dané věci je to, že stěžovatelka nedisponovala žádným z titulů podle § 9 zákona o ochraně osobních údajů, který by jí zveřejnění těchto informací společně se jménem subjektu údajů (bez ohledu na jejich pravdivost) umožňoval. Na tom pak nemůže změnit nic ani to, že sám subjekt údajů soukromoprávních prostředků ochrany nevyužil.
[25] Co se týká stěžovatelkou zdůrazňovaného testu proporcionality, Nejvyšší správní soud připomíná, že sama stěžovatelka spatřovala oprávněnost svého postupu v tom, že subjekt údajů citlivé údaje dříve sám zveřejnil. Jak ale bylo vysvětleno výše, svědecký výslech v trestním řízení za zveřejnění osobních údajů ve smyslu § 9 písm. g) zákona o ochraně osobních údajů považovat nelze. Nejvyššímu správnímu soudu proto není zřejmé, na základě čeho stěžovatelka dovozuje automatické upřednostnění práva na ochranu osobních údajů před svobodou projevu. V daném případě důvod (titul), který by stěžovatelce zveřejnění citlivých údajů o konkrétní osobě umožňoval (předchozí zveřejnění) dán nebyl. Neprovedení testu proporcionality nelze považovat s ohledem na konkrétní okolnosti případu za vadu napadeného rozhodnutí. Stěžovatelka netvrdila, že by informace zveřejňovala např. z důvodu uvedeného v § 9 písm. b) zákona o ochraně osobních údajů, tj. z důvodu zájmu na zachování života nebo zdraví jiné osoby, u kterého by bylo namístě poměřovat tento zájem s případným zásahem do práv subjektu údajů. Netvrdila ani to, proč by naopak nad ochranou osobních údajů mělo právo vyhledávat a šířit informace zvítězit. Obecná snaha o informování veřejnosti o kriminální činnosti, které se dopouštějí soukromé (nikoli veřejně činné) osoby, a prosté odkazy na realizaci ústavně zaručené svobody projevu nemohly zveřejnění citlivých údajů společně se jménem subjektu údajů v takové formě, jakou zvolila stěžovatelka, ospravedlnit. Citlivé údaje spojila ve své reportáži s uvedením konkrétního jména (včetně informace o tom, že jde o jméno nově používané), což představuje neakceptovatelný zásah do práva na ochranu osobních údajů subjektu údajů, jak již ostatně bylo uvedeno výše.
[26] A pokud jde o stěžovatelčin odkaz na tzv. zpravodajskou licenci a § 89 občanského zákoníku, Nejvyšší správní soud poznamenává, že tato námitka představuje nepřípustné právní novum ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší správní soud totiž ověřil, že stěžovatelka tuto námitku v podané žalobě neuplatnila, ač jí v jejím uplatnění nic nebránilo. Touto námitkou se proto zdejší soud blíže nezabýval.