Navrhovatel v řízení o přestupku, který lze projednat pouze na návrh (jde o přestupky uvedené v § 68 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích), je k podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu aktivně legitimován pouze podle § 65
odst. 2 s. ř. s., a je proto omezen v důvodech, z nichž může rozhodnutí správního orgánu napadat.
Navrhovatel v řízení o přestupku, který lze projednat pouze na návrh (jde o přestupky uvedené v § 68 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích), je k podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu aktivně legitimován pouze podle § 65
odst. 2 s. ř. s., a je proto omezen v důvodech, z nichž může rozhodnutí správního orgánu napadat.
Nejvyšší správní soud výše uvedeným výkladem vztahujícím se ke konkrétnímu skut-
a č. 133/2011 Sb.
k § 65 odst. 2 soudního řádu správního
nosti žalovaného.
Komise k projednávání přestupků města
Tišnov (správní orgán I. stupně) rozhodnutím
ze dne 7. 12. 2012 výrokem I. pod bodem a)
zastavila řízení ve věci přestupků proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. a)
zákona o přestupcích, kterých se měla
dopustit Dana D. (dále jen „obviněná“), ublížením na cti žalobce tím, že ho urazila neverbálními gesty vztyčených prostředníčků, ne-
kovému stavu nijak nesnižuje význam institutu kauce ve smyslu § 125a zákona o silničním
provozu. Nejvyšší správní soud si je plně vědom důvodů, které zákonodárce vedly k zakotvení institutu kauce do právního řádu.
V právním státě však k aplikaci takového institutu může dojít pouze při splnění všech zákonných podmínek, tj. mimo jiné i podmínky
dostatečné specifikace důvodů pro uložení
kauce. S ohledem na rozsáhlost množiny konkrétních skutkových situací, resp. jejich variací, ke kterým může v budoucnu docházet,
nelze provést konečný taxativní výčet všech
důvodů podřaditelných pod citované ustanovení. Vždy je však nutno trvat na tom, aby zakládaly důvodné podezření, že se řidič bude
vyhýbat přestupkovému řízení (§ 125a zákona o silničním provozu).
boť skutky, o nichž se vedlo řízení, nejsou
přestupkem.
Výrokem I. pod bodem b) téhož rozhodnutí dále správní orgán I. stupně zastavil řízení ve věci přestupků proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. a) citovaného
zákona, kterých se měla dopustit obviněná
ublížením na cti žalobce tím, že ho urazila
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 015
opakovanými vulgárními výroky, neboť spáchání skutků, o nichž se vedlo řízení, nebylo
obviněné z přestupků prokázáno.
Výrokem II. uvedeného rozhodnutí správní orgán I. stupně zastavil řízení ve věci přestupků proti občanskému soužití podle § 49
odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, kterých se měla dopustit obviněná úmyslným
narušením občanského soužití vyhrožováním újmou na zdraví žalobce tím, že na něho
zakřičela, že ho zabije, a jiným hrubým jednáním tím, že lomcovala drátěným pletivem
oplocení pozemku rodiny žalobce, neboť
spáchání skutků, o nichž se vedlo řízení, nebylo obviněné z přestupků prokázáno.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 18. 3. 2013
k odvolání žalobce výrokem I. rozhodnutí
správního orgánu I. stupně změnil tak, že
z výroku I. bod a) část vypustil a ve zbytku žalovaný výrok 1. rozhodnutí správního orgánu
I. stupně potvrdil. Výrokem II. žalovaný zamítl
odvolání žalobce proti výroku II. rozhodnutí
správního orgánu I. stupně.
Proti tomuto rozhodnutí žalovaného podal žalobce u Krajského soudu v Brně žalobu
a krajský soud rozsudkem ze dne 30. 7. 2014,
čj. 41 A 29/2013-67, rozhodnutí žalovaného
zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení.
ního orgánu I. stupně změnil tak, že
z výroku I. bod a) část vypustil a ve zbytku žalovaný výrok 1. rozhodnutí správního orgánu
I. stupně potvrdil. Výrokem II. žalovaný zamítl
odvolání žalobce proti výroku II. rozhodnutí
správního orgánu I. stupně.
Proti tomuto rozhodnutí žalovaného podal žalobce u Krajského soudu v Brně žalobu
a krajský soud rozsudkem ze dne 30. 7. 2014,
čj. 41 A 29/2013-67, rozhodnutí žalovaného
zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud se v rozsudku mimo jiné zabýval aktivní legitimací žalobce a dospěl k závěru, že žalobce jako navrhovatel v přestupkovém řízení v případě přestupku proti
občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. a)
zákona o přestupcích není nadán aktivní žalobní legitimací podle § 65 odst. 1 s. ř. s. Dovodil však, že žalobci přísluší aktivní žalobní
legitimace podle § 65 odst. 2 s. ř. s. V žalobě
tudíž má právo namítat zkrácení na svých
procesních právech, která jsou mu přiznána
zákonem o přestupcích a správním řádem,
přičemž takové zkrácení na právech musí mít
za následek nezákonné rozhodnutí. Dodal, že
v posuzované věci tak například žalobci svědčí právo na to, aby správní orgán zjistil přesně a úplně skutečný stav věci, aby rozhodnutí správního orgánu vycházelo ze skutkového
stavu, který má oporu ve spisech, nebo aby
rozhodnutí správního orgánu bylo řádně
odůvodněno.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 015
Nato se krajský soud zabýval otázkou, zda
gesto spočívající ve vztyčení prostředníků
obviněnou adresované žalobci lze hodnotit
jako obranné jednání dle § 2 odst. 2 písm. a)
zákona o přestupcích, kterému mělo předcházet jednání žalobce. Dospěl k závěru, že
nikoli, což odůvodnil tím, že podstatou nutné
obrany je odvracení útoku na společenské
vztahy chráněné zákonem, a to činem, který
by jinak byl přestupkem namířeným proti samotnému útočníkovi. V daném případě však
není zřejmé, která z hodnot chráněných zákonem o přestupcích měla být jednáním žalobce (fotografováním obviněné a vyhrožováním, že bude udána na „sociálce“) ohrožena.
Navíc však krajský soud dodal, že i v případě,
že by jednáním žalobce k ohrožení některé ze
zákonem chráněné hodnoty došlo, jednání
spočívající ve vztyčení prostředníku není takového charakteru, aby bylo možné tímto jednáním útok žalobce jakkoliv odvrátit. Rozhodnutí žalovaného v části, v níž se opírá
o závěry o nutné obraně, proto krajský soud
označil za nezákonné.
Krajský soud v návaznosti na žalobní námitku týkající se existence podmínek zastavení řízení shledal rozhodnutí žalovaného
v této části nepřezkoumatelné.
Proti rozsudku krajského soudu podal ža-
lovaný (stěžovatel) kasační stížnost.
ící ve vztyčení prostředníku není takového charakteru, aby bylo možné tímto jednáním útok žalobce jakkoliv odvrátit. Rozhodnutí žalovaného v části, v níž se opírá
o závěry o nutné obraně, proto krajský soud
označil za nezákonné.
Krajský soud v návaznosti na žalobní námitku týkající se existence podmínek zastavení řízení shledal rozhodnutí žalovaného
v této části nepřezkoumatelné.
Proti rozsudku krajského soudu podal ža-
lovaný (stěžovatel) kasační stížnost.
Stěžovatel brojil proti závěru krajského
soudu, že žalobci přísluší aktivní žalobní legitimace dle § 65 odst. 2 s. ř. s. Žalobce podle
stěžovatele v žalobě netvrdil, že by postupem
správního orgánu byl zkrácen na svých
procesních právech, ale pouze polemizoval
s právním názorem stěžovatele. Námitka nesprávného hodnocení právní otázky přísluší
pouze žalobci aktivně legitimovanému dle
§ 65 odst. 1 s. ř. s. Tuto aktivní žalobní legitimaci však žalobce nemá, a proto se krajský
soud měl zabývat pouze případnou (avšak
chybějící) argumentací ohledně zkrácení žalobce na jeho procesních právech. Ani taková
námitka by však nebyla důvodná, neboť řízení u správního orgánu I. stupně proběhlo
v souladu se zákonem a byly dodrženy všechny základní zásady správního řízení. Dále stěžovatel brojil proti postupu krajského soudu,
který rozhodl i o té části rozhodnutí žalovaného, proti němuž žaloba nesměřovala. Žalobce totiž svou žalobou napadl celý výrok
I. rozhodnutí žalovaného a proti výroku II. tohoto rozhodnutí žalobu nepodal. Krajský
soud však zrušil rozhodnutí žalovaného jako
celek. Stěžovatel rovněž brojil proti závěru
krajského soudu o nesrozumitelnosti rozhodnutí žalovaného. Uvedl, že ve věci nebylo
možné dospět k jinému závěru, než že řízení
o přestupku musí být podle § 76 odst. 1 zákona o přestupcích zastaveno, a to ať už z důvodů, že skutek, o němž se řízení vede, se nestal
nebo není přestupkem [písm. a)], nebo z důvodů, že spáchání skutku, o němž se řízení
vede, nebylo obviněné z přestupku prokázáno [písm. c)]. K jednání spočívajícímu v neverbálním gestu dne 24. 5. 2012, k němuž se
obviněná přiznala, stěžovatel uvedl, že správní orgány obou stupňů dospěly k závěru, že
toto jednání není přestupkem, byť každý z jiného důvodu. V každém případě však bylo
namístě použití § 76 odst. 1 písm. a) zákona
o přestupcích. K jednání, k němuž mělo dojít
dne 3. 6. 2012, spočívajícímu v neverbálním
gestu stěžovatel uvedl, že se nejednalo o nutnou obranu, nicméně spáchání tohoto skutku nebylo správním orgánem I. stupně prokázáno. Jestliže je toto gesto urážlivé, nebylo
skutečně namístě řízení zastavit podle § 76
odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, ale podle § 76 odst. 1 písm. c) téhož zákona. Záměna
písmene zákonného ustanovení však podle stěžovatele nemá vliv na samotné zastavení řízení.
k němuž mělo dojít
dne 3. 6. 2012, spočívajícímu v neverbálním
gestu stěžovatel uvedl, že se nejednalo o nutnou obranu, nicméně spáchání tohoto skutku nebylo správním orgánem I. stupně prokázáno. Jestliže je toto gesto urážlivé, nebylo
skutečně namístě řízení zastavit podle § 76
odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, ale podle § 76 odst. 1 písm. c) téhož zákona. Záměna
písmene zákonného ustanovení však podle stěžovatele nemá vliv na samotné zastavení řízení.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti
uvedl, že jak v žalobě, tak v pozdějších podáních uváděl, že postupem správního orgánu
byl zkrácen na svých procesních právech. To
doložil citací svého podání, z něhož je zřejmé, že trvá na tom, aby správní orgán zjistil
přesně a úplně skutečný stav věci, aby rozhodnutí správního orgánu vycházelo ze skutkového stavu věci a aby rozhodnutí správního orgánu bylo řádně odůvodněno. K druhé
kasační námitce žalobce uvedl, že krajský
soud byl vázán závěrečným návrhem (petitem) žaloby, ve kterém žalobce navrhoval zrušení celého rozhodnutí žalovaného. Ke třetí
stížní námitce, v níž stěžovatel bagatelizoval
záměnu zákonných ustanovení, která byla ve
věci aplikována, žalobce uvedl, že tímto přístupem stěžovatel zcela potlačil právo účastníků přestupkového řízení na to, aby správní
orgán přesně a úplně zjistil skutečný stav věci, aby rozhodnutí vycházelo ze skutkového
stavu věci a aby bylo rozhodnutí správního
orgánu řádně odůvodněno.
Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí
Krajského soudu v Brně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním
soudem
(...) Důvodná není ani námitka brojící
proti závěrům krajského soudu o aktivní žalobní legitimaci žalobce. Krajský soud v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 19. 10. 2007, čj. 4 As
69/2006-103) dospěl ke správnému závěru,
že navrhovatel v řízení o přestupku, který lze
projednat pouze na návrh [zde přestupek
proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1
písm. a) zákona o přestupcích], je k podání
žaloby aktivně legitimován podle § 65 odst. 2
s. ř. s. Podle tohoto ustanovení „[ž]alobu proti rozhodnutí správního orgánu může podat
i účastník řízení před správním orgánem,
který není k žalobě oprávněn podle odstavce 1,
tvrdí-li, že postupem správního orgánu byl
zkrácen na právech, která jemu příslušejí,
takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí“. Stěžovatel
však v kasační stížnosti uvádí, že žádná taková
tvrzení žaloba neobsahovala a že žalobce ve
svých žalobních námitkách pouze polemizoval
o krajní nouzi a o podmínkách zastavení řízení
o přestupcích, tedy vyjadřoval toliko nesouhlas
s právním názorem stěžovatele i správního orgánu I. stupně. Stěžovatel tedy zpochybňuje aktivní žalobní legitimaci žalobce a má za to, že se
krajský soud neměl žalobou podanou žalobcem věcně zabývat vůbec, přičemž učinil-li tak,
zatížil své řízení zmatečností.
K této stížní námitce je třeba na úvod konstatovat, že žalobci aktivně legitimovaní po-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 015
nkách zastavení řízení
o přestupcích, tedy vyjadřoval toliko nesouhlas
s právním názorem stěžovatele i správního orgánu I. stupně. Stěžovatel tedy zpochybňuje aktivní žalobní legitimaci žalobce a má za to, že se
krajský soud neměl žalobou podanou žalobcem věcně zabývat vůbec, přičemž učinil-li tak,
zatížil své řízení zmatečností.
K této stížní námitce je třeba na úvod konstatovat, že žalobci aktivně legitimovaní po-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 015
dle § 65 odst. 2 s. ř. s. jsou skutečně omezeni
v rozsahu a důvodech, z nichž mohou napadat rozhodnutí správního orgánu. Toto omezení je přitom soudním řádem správním definováno jako „práva, která jemu (žalobci)
příslušejí“. K tomu, o jaká práva jde, se judikatura správních soudů opakovaně vyjadřovala. Tradičně jsou za taková práva považována
procesní práva účastníka řízení, tedy například
právo navrhovat provedení důkazů správnímu orgánu, právo seznamovat se s provedenými důkazy a právo činit v průběhu správního řízení vůči správnímu orgánu a jeho
postupu vyjádření (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 10. 2004, čj. 6 A
49/2002-41). Vedle těchto „klasických“ procesních práv jsou do této kategorie žalobci
příslušejících práv řazena i práva další. Například podle výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, čj. 4 As 69/2006-103,
žalobci aktivně legitimovanému podle § 65
odst. 2 s. ř. s. svědčí také právo na to, aby
správní orgány zjistily přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si opatřily potřebné podklady pro rozhodnutí, a též právo
na to, aby rozhodnutí správního orgánu vycházelo ze skutkového stavu, který má oporu
ve spisech. Rovněž mu přísluší právo na to,
aby se správní orgány řádně vypořádaly s žalobcem uplatněnými námitkami i odvolacími
důvody. K tomu Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 6. 8. 2009, čj. 9 As
88/2008-301, mimo jiné konstatoval, že „procesní práva žalobce v sobě zahrnují i právo
na to, aby se správní orgány s jejich námitkami i odvolacími důvody řádně vypořádaly; jinak by procesní právo účasti v řízení bylo zcela ,holé‘ a čistě formální, a bylo by tak
okleštěno do té míry, že by se stalo vyprázdněným pojmem. Městský soud proto správně
posuzoval, zda a jak se s námitkami uplatněnými žalobcem v průběhu řízení správní
orgány obou stupňů vypořádaly.“
Z obsahu žaloby plyne, že žalobce brojil také proti právním závěrům stěžovatele (v tom
má stěžovatel pravdu), avšak tvrdil (a to jak
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 015
jinak by procesní právo účasti v řízení bylo zcela ,holé‘ a čistě formální, a bylo by tak
okleštěno do té míry, že by se stalo vyprázdněným pojmem. Městský soud proto správně
posuzoval, zda a jak se s námitkami uplatněnými žalobcem v průběhu řízení správní
orgány obou stupňů vypořádaly.“
Z obsahu žaloby plyne, že žalobce brojil také proti právním závěrům stěžovatele (v tom
má stěžovatel pravdu), avšak tvrdil (a to jak
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 015
ve vztahu k závěru stěžovatele o nutné obraně, tak ve vztahu k zastavení řízení o skutku
ze dne 3. 6. 2012), že tyto právní závěry byly
učiněny na základě nedostatečně zjištěného
skutkového stavu věci a na základě nesprávného vyhodnocení jednotlivých důkazů. To
je žalobní námitka, která žalobci s ohledem
na shora uvedené bezesporu přísluší, a krajský soud byl povinen se jí zabývat. Jeho úkolem bylo posoudit, zda správní orgán soustředil v úplnosti všechny důkazní prostředky
a provedl jimi důkazy zákonným způsobem.
Krom toho byl soud povinen zabývat se také
otázkou, zda hodnocení důkazů provedené
správním orgánem bylo v souladu s pravidly
logického usuzování, jinak řečeno, zda skutkový stav, který byl právně kvalifikován, skutečně z důkazů vyplývá. Při těchto úvahách se
krajský soud logicky nemohl vyhnout i hodnocení hmotněprávních závěrů stěžovatele,
stejně jako se takové argumentaci nemohl ve
své žalobě zcela vyhnout žalobce. Pokud jde
o žalobní námitku týkající se skutku ze dne
3. 6. 2012, je třeba uvést, že tato námitka je založena výhradně na tvrzení o nedostatečně
zjištěném skutkovém stavu věci, a proto
o tom, že jde o námitku, která žalobci aktivně
legitimovanému podle § 65 odst. 2 s. ř. s. přísluší, nemůže být vůbec sporu.
Lze shrnout, že důvodem pro zrušení kasační stížností napadeného rozhodnutí je vada řízení spočívající ve zmatečnosti řízení
před krajským soudem, neboť krajský soud
rozhodnutí stěžovatele zrušil
jako celek,
ačkoli toto rozhodnutí mělo být zrušeno pouze
v části, v níž bylo napadeno žalobou (pouze
ve výroku I.). Ostatním kasačním námitkám
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil a pro úplnost dodává, že sdílí též názor krajského soudu vyslovený k otázce nutné obrany. Stěžovatel tedy své závěry založil zčásti na nesprávné
právní úvaze, kdy o nutnou obranu se z povahy věci nemohlo jednat, a zčásti je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, jak bylo uvedeno shora.
Mgr. Alois H. proti Krajskému úřadu Jihomoravského kraje o přestupek, o kasační stíž- dezřelý, se nevyjádřil, nelze bez dalšího chápat jako snahu vyhýbat se správnímu řízení,
nýbrž de facto jako realizaci jeho práva na volbu libovolné procesní strategie v intencích
§ 73 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Ta může spočívat rovněž i v mlčení
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 1. 2009, čj. 1 As 96/2008-115,
č. 1856/2009 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud
si je přitom vědom toho, že úřední záznam
obsahuje širší popis skutkového stavu, jakož
i toho, že stěžovatel byl podezřelý ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 3 zákona o silničním provozu. V daném
konkrétním případě však s ohledem na výše
uvedené nelze souhlasit s krajským soudem,
že byly splněny všechny zákonné podmínky
ve smyslu § 125a zákona o silničním provozu.