5 As 193/2023 – Nejvyšší správní soud

5 As 193/2023- 29 - text

5 As 193/2023 - 32

pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: obec Losiná, se sídlem Losiná 11, Nezvěstice, zast. JUDr. Karlem Havlem, advokátem se sídlem Martinská 8, Plzeň, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, za účasti: I) B. E., II) Bc.

I. L., III) Ing. J. V., IV) P&P Březina Servis s.r.o., se sídlem Losiná 303, Losiná, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 7. 2023, č. j. 57 A 54/2022 96,

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

1. Vymezení věci

[1] Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku, kterým Krajský soud v Plzni (dále jen „krajský soud“) zamítl její žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 4. 2022, č. j. PK RR/5220/21.

[2] Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatelky a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Starý Plzenec (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 23. 8. 2021, č. j. 3039/2011/MěÚSP 115, ve znění opravného rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 15. 9. 2021, č. j. 3039/2011/MěÚSP 116 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým bylo rozhodnuto o umístění stavby „Betonárna Losiná“ (dále jen „stavba“) a byly stanoveny podmínky pro její umístění.

[3] Správní řízení bylo zahájeno na základě žádosti o vydání rozhodnutí o umístění stavby podanou původním žadatelem označeným jako Petr Březina – APB Plzeň, kterou správní orgán prvního stupně obdržel dne 2. 12. 2011. V průběhu správního řízení došlo ke změně žadatele, kterým se na základě dohody stala osoba zúčastněná na řízení IV) (dále též „žadatel“). V projednávané věci správní orgán prvního stupně o této žádosti rozhodoval celkem šestkrát. V pěti případech vydal rozhodnutí o umístění stavby, v jednom případě pak žádosti o umístění stavby nevyhověl.

Proti rozhodnutím o umístění stavby ve všech případech brojila odvoláním stěžovatelka, jejíž odvolání byla čtyřikrát (tedy až do vydání napadeného rozhodnutí) úspěšná a žalovaný rozhodnutí správního orgánu prvního stupně opakovaně rušil a věc vracel k novému projednání. Zrušujícími důvody byly zpravidla nedostatečné podklady pro vydání územního rozhodnutí. V jednom případě správní orgán prvního stupně žádosti o vydání rozhodnutí o umístění stavby nevyhověl, toto rozhodnutí však bylo žalovaným na základě odvolání žadatele rovněž zrušeno a věc byla vrácena k novému projednání.

V průběhu správního řízení došlo také ke ztrátě správního spisu po jeho odeslání žalovanému. Správní orgán prvního stupně musel přistoupit k rekonstrukci správního spisu, což společně s opakovaným vydáváním a rušením správních rozhodnutí přispělo k nestandardní délce správního řízení. Po postupném doplňování však správní spis podle žalovaného obsahoval veškeré podklady nezbytné k vydání rozhodnutí o umístění stavby.

[4] V odvolání proti poslednímu z vydaných prvostupňových rozhodnutí se stěžovatelka opětovně domáhala jeho zrušení a zastavení řízení, případně vrácení věci k novému projednání. Podle stěžovatelky bylo napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, bylo vydáno v rozporu s právními předpisy a jako věcně nesprávné. Žalovaný se však s tímto názorem neztotožnil, a proto odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

1. Vymezení věci [1] Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku, kterým Krajský soud v Plzni (dále jen „krajský soud“) zamítl její žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 4. 2022, č. j. PK RR/5220/21. [2] Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatelky a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Starý Plzenec (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 23. 8. 2021, č. j. 3039/2011/MěÚSP 115, ve znění opravného rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 15. 9. 2021, č. j. 3039/2011/MěÚSP 116 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým bylo rozhodnuto o umístění stavby „Betonárna Losiná“ (dále jen „stavba“) a byly stanoveny podmínky pro její umístění. [3] Správní řízení bylo zahájeno na základě žádosti o vydání rozhodnutí o umístění stavby podanou původním žadatelem označeným jako Petr Březina – APB Plzeň, kterou správní orgán prvního stupně obdržel dne 2. 12. 2011. V průběhu správního řízení došlo ke změně žadatele, kterým se na základě dohody stala osoba zúčastněná na řízení IV) (dále též „žadatel“). V projednávané věci správní orgán prvního stupně o této žádosti rozhodoval celkem šestkrát. V pěti případech vydal rozhodnutí o umístění stavby, v jednom případě pak žádosti o umístění stavby nevyhověl. Proti rozhodnutím o umístění stavby ve všech případech brojila odvoláním stěžovatelka, jejíž odvolání byla čtyřikrát (tedy až do vydání napadeného rozhodnutí) úspěšná a žalovaný rozhodnutí správního orgánu prvního stupně opakovaně rušil a věc vracel k novému projednání. Zrušujícími důvody byly zpravidla nedostatečné podklady pro vydání územního rozhodnutí. V jednom případě správní orgán prvního stupně žádosti o vydání rozhodnutí o umístění stavby nevyhověl, toto rozhodnutí však bylo žalovaným na základě odvolání žadatele rovněž zrušeno a věc byla vrácena k novému projednání. V průběhu správního řízení došlo také ke ztrátě správního spisu po jeho odeslání žalovanému. Správní orgán prvního stupně musel přistoupit k rekonstrukci správního spisu, což společně s opakovaným vydáváním a rušením správních rozhodnutí přispělo k nestandardní délce správního řízení. Po postupném doplňování však správní spis podle žalovaného obsahoval veškeré podklady nezbytné k vydání rozhodnutí o umístění stavby. [4] V odvolání proti poslednímu z vydaných prvostupňových rozhodnutí se stěžovatelka opětovně domáhala jeho zrušení a zastavení řízení, případně vrácení věci k novému projednání. Podle stěžovatelky bylo napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, bylo vydáno v rozporu s právními předpisy a jako věcně nesprávné. Žalovaný se však s tímto názorem neztotožnil, a proto odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

2. Rozhodnutí krajského soudu [5] Proti rozhodnutí žalovaného brojila stěžovatelka žalobou u krajského soudu, ve které vymezila dva základní okruhy námitek označených jako vady řízení a vady rozhodnutí. V první části označené jako vady řízení stěžovatelka namítala mimo jiné to, že napadené bylo vydáno jako v pořadí již šesté rozhodnutí správních orgánů v této věci a zároveň došlo v průběhu správního řízení ke ztrátě správního spisu, který se v důsledku tohoto i nestandardní délky řízení stal nepřehledným. Podle stěžovatelky v této věci neobstojí ani argument o složitosti projednávané kauzy. Stěžovatelka dále namítala, že samotné prvostupňové rozhodnutí bylo zcela nepřehledné, dostatečně neodůvodněné a nepřezkoumatelné. Zároveň namítala, že správní orgán měl pro nečinnost žadatele přistoupit k zastavení řízení, k čemuž také podávala podněty. V části žaloby označené jako vady rozhodnutí stěžovatelka uplatnila žalobní body, jejichž vypořádání v kasační stížnosti nerozporuje, Nejvyšší správní soud tak její podrobnější rekapitulaci považuje za nadbytečnou. [6] Krajský soud žalobu považoval za nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), napadeným rozsudkem zamítl. [7] V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že napadené rozhodnutí dostálo všem požadavkům na přezkoumatelnost a je srozumitelné i náležitě odůvodněné. Krajský soud dále uvedl, že sice souhlasí s tím, že délka správního řízení byla značná a nestandardní, nicméně sama nepřiměřená délka správního řízení ani nečinnost správních orgánů nemůže vést k nezákonnosti napadeného rozhodnutí. Podle krajského soudu je zastavení i přerušení správního řízení zcela v kompetenci správních orgánů, ty tak nepochybně nejsou vázány návrhy účastníků řízení na učinění těchto procesních kroků. Ve vztahu k procesním vadám krajský soud také zdůraznil, že žalobkyně netvrdila, že by tyto vady negativně zasáhly do její právní sféry. Podrobnější rekapitulace napadeného rozsudku je pro posouzení kasační stížnosti rovněž nadbytečná.

3. Kasační stížnost, vyjádření žalovaného a osob zúčastněných na řízení [8] Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, ve které navrhovala, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc krajskému soudu vrátil k dalšímu řízení. [9] Stěžovatelka pochybení spatřovala zejména ve zcela nepřiměřené délce správního řízení a s tím souvisejícím porušením zásady koncentrace správního řízení. Stěžovatelka namítala, že na soudní řízení a jemu předcházející správní řízení je třeba analogicky nahlížet z pohledu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jelikož tato řízení významně zasahují do práv a svobod občanů obce Losiná –stěžovatelky. V této věci pak stěžovatelka odkazovala na nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20. Extrémní délka správního řízení podle stěžovatelky sama o sobě má za následek nezákonnost řízení a vede k dlouhodobé nejistotě občanů obce – stěžovatelky, jejíž povinností je hájit jejich práva, tedy také brojit proti nesprávným rozhodnutím správních orgánů. Podle stěžovatelky na tuto situaci dopadá také zásada „přijde li spravedlnost pozdě, je totéž, jakoby byla odmítnuta“. K případnému protiargumentu, že stěžovatelka opakovaně brojila proti rozhodnutím správního orgánu prvního stupně, a tím se podílela na délce správního řízení, stěžovatelka uvádí, že toto bylo její povinností. Namítá, že pokud by správní orgán postupoval v souladu s principy správního řádu, mohlo být řízení skončeno již před lety. Délka správního řízení a jeho vady se netýkají jen žadatele, ale také zájmů občanů stěžovatelky. [10] Stěžovatelka dále namítá, že podávala návrhy na zastavení řízení. V této věci sice souhlasí s krajským soudem, podle kterého je přerušení i zastavení správního řízení v kompetenci správního orgánu a tento orgán tak není vázán návrhy na provedení těchto úkonů, nicméně tato okolnost správní orgány nezbavuje povinnosti postupovat v souladu se správním řádem. Stěžovatelka odkázala na judikaturu zdejšího soudu, zejm. rozsudek ze dne 10. 3. 2010, č. j. 6 As 57/2009 72, v němž soud dospěl k závěru, že žadatelova nečinnost je obvykle spojena se zastavením řízení. V této souvislosti stěžovatelka zdůrazňuje, že správní orgán prvního stupně opakovaně pokračoval v řízení, byť žadatel ve lhůtách stanovených tímto orgánem opakovaně neplnil uložené povinnosti. Stěžovatelka odkázala na několik příkladů, kdy správní orgán o žadatelově žádosti o prodloužení lhůty rozhodoval až po uplynutí lhůty původní. Byly tak dány důvody pro zastavení řízení, což však správní orgán prvního stupně neučinil. Stěžovatelka proti tomuto postupu marně brojila a její podání byla buď ignorována nebo byly návrhy zamítnuty, aniž by žalovaný dal podnět správnímu orgánu prvního stupně k řádnému postupu, případně si řízení atrahoval. [11] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje s tím, jak se s žalobními námitkami vypořádal krajský soud a v podrobnostech odkázal na své vyjádření k žalobě. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti, neboť námitky stěžovatelky považuje za nedůvodné. [12] Osoby zúčastněné na řízení I) IV) se ke kasační stížnosti nevyjádřily.

4. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [13] Nejvyšší správní soud (NSS) nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatelka je řádně zastoupena. Nejvyšší správní soud proto přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti, ověřil při tom, zda tento rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a dospěl k následujícímu závěru. [14] Kasační stížnost není důvodná. [15] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že při existenci vad procesního charakteru je vždy nezbytné zkoumat, zda mohly mít tyto vady vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí (viz např. rozsudek NSS ze dne 4. 6. 2003, č. j. 6 A 12/2001 51, č. 23/2003 Sb. NSS, případně z novějších rozhodnutí např. rozsudek NSS ze dne 10. 8. 2022, č. j. 10 Afs 436/2021

[16] Nejvyšší správní soud v prvé řadě, stejně jako krajský soud, uvádí, že délka správního řízení byla v této věci extrémní. Nicméně lhůty stanovené § 71 správního řádu jsou lhůtami pořádkovými, jejich nedodržení tak samo o sobě nemá za následek nezákonnost rozhodnutí, byť toto stěžovatelka v kasační stížnosti namítá. Stěžovatelka v kasační stížnosti odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 570/20 (N 199/102 SbNU 267). V něm však Ústavní soud žádným způsobem nevymezil, že by samotná délka správního řízení způsobovala nezákonnost napadeného rozhodnutí. V tomto nálezu se Ústavní soud věnoval otázce, zda lze čl. 38 odst. 2 Listiny, tedy právo projednání věci bez zbytečných průtahů, vztáhnout i na správní řízení. Dospěl k závěru, že na správní řízení, jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, uvedený článek aplikovat lze. Ústavní soud tuto otázku posuzoval zejména ve vztahu k právu na náhradu případné nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku správního řízení. Nicméně na základě uvedeného nálezu nelze dospět k závěru, že by nepřiměřená délka správního řízení měla automaticky za následek nezákonnost vydaného rozhodnutí. K namítanému porušení koncentrace řízení dle § 82 odst. 4 správního řádu Nejvyšší správní soud konstatuje, že z kasační stížnosti není zřejmé, jakým způsobem mělo k porušení principu koncentrace řízení dojít. Stěžovatelka tuto okolnost zmiňuje pouze ve vztahu k nepřiměřené délce správního řízení, ovšem nijak nerozvíjí, jak byl tento princip porušen a jaký vliv mohlo jeho porušení mít na zákonnost napadeného rozhodnutí. Tuto část kasační stížnosti tak Nejvyšší správní soud považuje za nedůvodnou.

[17] Judikatura správních soudů stojí na závěru zcela opačném, než který dovozuje stěžovatelka, kdy samotná délka správního řízení na zákonnost napadeného rozhodnutí vliv zpravidla nemá. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 30. 10. 2003, č. j. 6 A 171/2002 41 dospěl k následujícím závěrům: „Navíc, namítané průtahy v řízení nemají relevanci z hlediska zákonnosti napadeného rozhodnutí, neboť průtahy v řízení lze charakterizovat jako nečinnost státního orgánu, kde procesní ochrana proti této nečinnosti musí směřovat k tomu, aby tato nečinnost skončila, tj. aby státní orgán ve věci jednal a rozhodl. Již z povahy věci proto není možno zrušit vydané rozhodnutí státního orgánu – tedy vyústění jeho procesní aktivity ve formě vydání individuálního právního aktu – pouze z důvodu namítaných průtahů v řízení, neboť takový postup by odporoval samotné logice takto namítané protizákonnosti.“ Tento závěr byl opakovaně potvrzen i novější judikaturou NSS, viz blíže např. rozsudek ze dne 6. 8. 2020, č. j. 6 Azs 151/2020 29; obdobně srov. mutatis mutandis též nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 391/07, (N 122/46 SbNU 151), bod 12.

[18] V projednávané věci rovněž nelze pominout, že právě stěžovatelka byla tím, kdo opakovaně využíval svých prostředků procesní obrany a brojil proti rozhodnutím správního orgánu prvního stupně. Tuto okolnost stěžovatelce zajisté nelze klást k tíži, nicméně i ona sama k celkové délce správního řízení nesporně přispěla. Důsledkem opakovaných odvolání stěžovatelky podle Nejvyššího správního soudu mohlo být také to, že zejména správní orgán prvního stupně byl nucen napravovat pochybení, kterých se při vydání zrušených rozhodnutí o umístění stavby dopustil. Procesní aktivita stěžovatelky tak ve své podstatě mohla správním orgánům pomoci k vydání rozhodnutí splňujícího veškeré požadované právní náležitosti. Postup správních orgánů vedoucí k extrémní délce vedení správního řízení sice nelze klást k tíži jeho účastníkům. Tyto závěry však neplatí pouze ve vztahu ke stěžovatelce, ale také ve vztahu k žadateli, který je délkou řízení ovlivněn ještě citelněji než sama stěžovatelka.

[19] Z výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu vyplývá, že průtahy v řízení mohou být označeny jako nečinnost, proti které může směřovat případná procesní obrana. Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že v průběhu správního řízení stěžovatelka proti nečinnosti správního orgánu prvního stupně také brojila. Žalovaný na základě stěžovatelčiny procesní obrany případnou nečinnost správního orgánu prvního stupně také posuzoval. Vždy však dospěl k závěru, že správní orgán prvního stupně v řízení nečinný nebyl. Pro posouzení otázky, zda správní orgán byl nečinný, si žalovaný vyžádal sdělení toho, jaké kroky byly za určité období v průběhu správního řízení učiněny. Z vyjádření správního orgánu prvního stupně i ze samotného správního spisu vyplynulo, že tento orgán činil přípravné kroky k vydání rozhodnutí, případně vyčkával na doplnění nezbytných podkladů ve stanovených lhůtách.

[20] Správní řízení tedy sice ve svém souhrnu trvalo více než 10 let, nicméně tato okolnost na zákonnost napadeného rozhodnutí neměla vliv. Délka správního řízení byla dána v prvé řadě složitostí projednávané kauzy, neboť umístění betonárny je zcela nepochybně komplikovanou záležitostí. S tím souvisela také nutnost opakovaně doplňovat podklady pro řádné posouzení žádosti, případně tyto doklady aktualizovat poté, co původní pozbyly platnosti. Délku správního řízení zjevně ovlivnila také ztráta správního spisu a následná nutnost jeho rekonstrukce. Lze však souhlasit se stěžovatelkou v tom, že hlavní příčinou nepřiměřené délky správního řízení bylo převážně to, že správní orgán prvního stupně opakovaně vydával rozhodnutí, která musela být žalovaným rušena. Jak již však bylo uvedeno výše, tato okolnost sama o sobě nemůže mít vliv na zákonnost konečného správního rozhodnutí.

[21] Sama stěžovatelka v kasační stížnosti připouští, že nepřiměřená délka správního řízení mohla mít nejvýraznější negativní vliv zejména na žadatele, nikoliv na občany stěžovatelky. Přisvědčit tak nelze ani argumentu, že délka správního řízení vede k dlouhodobé právní nejistotě těchto občanů. Z judikatury Nejvyššího správního soudu navíc vyplývá, že neexistuje subjektivní právo na to, aby poměry v území zůstaly neměnné, neboť změny v území jsou přirozenou součástí vývoje společnosti, viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2008, č. j. 2 As 49/2007 191, č. 2479/2012 Sb. NSS. Byť tedy občané stěžovatelky mohou být v nejistotě týkající se toho, zda skutečně bude posuzovaný záměr realizován, nezakládá tato okolnost jejich právo na zabránění jeho realizaci. Naopak, pokud bude záměr splňovat veškeré právní náležitosti a zejména bude li v souladu s územně plánovací dokumentací, subjektivní nesouhlas občanů obce s jeho umístěním by sám o sobě neměl stavbě záměru zabránit.

[22] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že délka správního řízení neměla vliv na zákonnost správních rozhodnutí.

[23] Nejvyšší správní soud se s krajským soudem ztotožňuje také ve věci vypořádání námitky, týkající se toho, že správní řízení mělo být kvůli nečinnosti žadatele v souladu s § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu zastaveno. Podle uvedeného ustanovení správní orgán řízení zastaví, pokud žadatel v určené lhůtě neodstranil podstatné vady žádosti, které brání pokračování v řízení. K této skutečnosti ovšem v projednávaném případě nedošlo. Je sice pravdou, že žadatel opakovaně žádal o prodloužení lhůt k doplnění žádosti stanovených správním orgánem prvního stupně, to však neznamená, že by těmto výzvám ve stanovených lhůtách nevyhověl. Naopak žadatel ve všech případech požadované podklady doplnil, byť tak v některých případech učinil až v rámci prodloužených lhůt. Správní orgán prvního stupně tak důvod k zastavení řízení kvůli žadatelově nečinnosti neměl. Na projednávanou věc tak není možné aplikovat ani závěry vyplývající ze stěžovatelkou označených rozsudků, podle kterých má správní orgán k zastavení řízení přistoupit, pokud žadatel o vydání rozhodnutí nevyhoví výzvám k doplnění žádosti. Tato judikatura totiž vychází z předpokladu, že správní řízení má být zastaveno v případě nečinnosti žadatele, ten však v posuzovaném správním řízení nečinný nebyl. Jak již bylo uvedeno výše, žadatel výzvám k doplnění žádosti vždy vyhověl a požadované podklady doplnil.

[24] Ve věci opakovaných podnětů stěžovatelky k zastavení, případně přerušení řízení Nejvyšší správní soud odkazuje své na závěry vyplývající z rozsudku rozšířeného senátu ze dne 26. 3. 2021, č. j. 6 As 108/2019 39, č. 4178/2021 Sb. NSS, kde uvedl: „Pravidlem (s dále podanými výjimkami) stále zůstává, že uplatnění podnětu, ve kterém podatel vyzývá správní úřad k uplatnění úřední povinnosti (úřední moci), žádné veřejné subjektivní právo nezakládá. To proto, že obecně tu není veřejné subjektivní právo na to, aby správní orgán zahájil z moci úřední nějaké řízení. Pokud by rozšířený senát tuto zásadu v obecné rovině popřel, zcela by změnil charakter správního soudnictví, který je daný zákonem.“ Byť se citovaný závěr týkal podnětu k zahájení řízení, má Nejvyšší správní soud za to, že jej lze analogicky aplikovat také na nyní projednávanou věc a podnět k zastavení správního řízení. Z citovaného rozsudku vyplývá, že není veřejné subjektivní právo na zahájení správního řízení z moci úřední, tím spíše nelze shledat veřejné subjektivní právo na jeho zastavení.

[25] K tvrzení stěžovatelky, že správní řízení mělo být zastaveno, jelikož správní orgán prvního stupně rozhodoval o prodloužení lhůty až po uplynutí lhůty původní, Nejvyšší správní soud uvádí, že tuto okolnost nelze hodnotit v neprospěch žadatele. Žadatel o prodloužení lhůty stanovené k doložení podkladů žádal vždy před jejím uplynutím. Kdy o této žádosti rozhodne správní orgán, již žadatel nemohl ovlivnit a případné pozdější rozhodnutí o prodloužení lhůty mu nelze klást k tíži. Zastavení řízení pro neodstranění vad podané žádosti tak nebylo na místě.

[26] Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud poznamenává, že opakované vyhovění žádosti o prodloužení lhůty k odstranění vad žádosti bylo zcela v souladu se zásadou hospodárnosti správního řízení. Žadatel v průběhu správního řízení výzvám ve stanovených lhůtách vyhověl. Nadto pokud by správní orgán v řízení o vydání rozhodnutí o umístění stavby nevyhověl žádosti o prodloužení stanovené lhůty a v důsledku nedoplnění žádosti by poté přistoupil k zastavení řízení, žadateli by nic nebránilo v podání žádosti nové. Tento postup by tak mohl vést k oddálení vydání meritorního rozhodnutí týkajícího se toho, zda stavba umístěna bude či nikoliv, což by nebylo v zájmu žadatele ani stěžovatelky. Rozhodující v této věci však je to, že postup správních orgánů vliv na zákonnost rozhodnutí mít nemohl.

[27] Nelze přisvědčit ani stěžovatelčině tvrzení o porušení zásady „přijde li spravedlnost pozdě, je totéž, jakoby byla odmítnuta“. Citovanou zásadu totiž na projednávanou věc vůbec není možné aplikovat. V případě stěžovatelky dle jejího tvrzení mohou být zasažena práva jejích občanů, nicméně nevyhovění žádosti o umístění stavby by mohlo vést ke vzniku výrazné újmy na straně žadatele. Pokud byly splněny veškeré zákonné náležitosti, bylo by žadateli neprávem odepřeno jeho právo na vydání souhlasného rozhodnutí o umístění stavby. Délka vedení správního řízení o umístění stavby sama o sobě žádným způsobem nepředjímá, jakým způsobem by mělo být o této žádosti meritorně rozhodnuto. Citovanou zásadu tak nelze zohlednit obzvláště za situace, kdy meritorní rozhodnutí o umístění či neumístění stavby bude pravděpodobně jednou ze stran, tedy žadatelem nebo stěžovatelkou, subjektivně vnímáno jako nespravedlivé. 5. Závěr a náklady řízení

[28] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji podle § 110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl (výrok I.).

[29] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu podle obsahu spisu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly (výrok II.).

[30] Osoby zúčastněné na řízení mají právo na náhradu jen těch nákladů, které jim vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jim soud uložil (§ 60 odst. 5 ve spojení s § 120 s. ř. s.). Osobám zúčastněným na řízení nebyla uložena žádná povinnost, v souvislosti s jejímž plněním by jim vznikly náklady, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok III).

Poučení:

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.) V Brně dne 26. července 2024

JUDr. Viktor Kučera

předseda senátu

Plný text rozhodnutí