5 As 209/2023 – Nejvyšší správní soud

5 As 209/2023- 49 - text

5 As 209/2023 - 52 pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: kpt. Mgr. D. K., zast. JUDr. Jiřím Novákem advokátem, se sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4, proti žalovanému: první náměstek policejního prezidenta, se sídlem Strojnická 27, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2023, č. j. 18 Ad 9/2022 65,

I. Kasační stížnost žalovaného se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku 4 114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Jiřího Nováka, advokáta.

[1] Kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), jímž bylo zrušeno rozhodnutí stěžovatele ze dne 22. 6. 2022, č. j. PPR 14831 6/ČJ 2022 990131 (dále též „rozhodnutí stěžovatele“).

[2] Žalobce jako příslušník odboru munice Pyrotechnické služby Policie České republiky (dále též „pyrotechnická služba“) podal žádost o doplatek služebního příjmu ve výši 10 % k základnímu tarifu podle § 113 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“) za období od 1. ledna 2018 do 31. prosince 2020, kterou odůvodnil faktickým výkonem služby ve vícesměnném režimu.

[3] Ředitel pyrotechnické služby rozhodnutím ze dne 21. 2. 2022, č. j. PYRO 52 21(ČJ 2021 9400KR, žalobci částečně přiznal nárok na doplatek za výkon služby konané ve Vrběticích v konkrétních měsících, ve zbytku žádost zamítl z důvodu nenaplnění zákonných podmínek směnného režimu služby. O žádosti žalobce bylo prvostupňovým orgánem rozhodnuto jednotlivými výroky takto: „(…) ve věci žádosti o doplatek služebního příjmu, za období od 1. ledna 2018 do 31. prosince 2020, a návrhu na zahájení řízení ve věcech služebního poměru dle § 178 zákona, doručené dne 31. 12. 2020 I. zamítám žádost o doplatek služebního příjmu, neboť systém výkonu služby expozitury České Budějovice odboru munice Pyrotechnické služby Policie České republiky nenaplňoval zákonné podmínky směnného režimu služby a s tím související zvýšení základního tarifu služebního příjmu o 10 %, tudíž nevznikl právní nárok na doplacení služebního příjmu. II. přiznávám nároky na doplatek služebního příjmu v rámci období od 1. 1. 2018 za měsíce březen 2018, leden 2019, duben 2020 a srpen 2020, kdy byl účastníkovi přiznán základní tarif služebního příjmu dle ustanovení § 114 odst. 1 zákona, neboť podíl výkonu služby účastníka při plnění služebních úkolů ve Vrběticích naplňoval zákonné podmínky směnného režimu služby a s tím související zvýšení základního tarifu služebního příjmu o 10%, a vznikl tudíž právní nárok na doplacení služebního příjmu, v celkové výši 25.793 Kč slovy: (dvacetpěttisícsedmsetdevadesáttřikorunčeských) služebního příjmu. III. zamítám nároky na doplatek služebního příjmu v příslušném období od 1. 1. 2018 za měsíce leden 2018, únor 2018, duben 2018, květen 2018, červen 2018, červenec 2018, srpen 2018, září 2018, říjen 2018, listopad 2018, prosinec 2018, únor 2019, březen 2019, duben 2019, květen 2019, červen 2019, červenec 2019, srpen 2019, září 2019, říjen 2019, listopad 2019, prosinec 2019, leden 2020, únor 2020, březen 2020, květen 2020, červen 2020, červenec 2020, září 2020, říjen 2020, listopad 2020 a prosinec 2020, kdy byl účastníkovi přiznán základní tarif služebního příjmu dle ustanovení § 114 odst. 1 zákona, neboť podíl výkonu služby účastníka při plnění služebních úkolů ve Vrběticích nenaplňoval zákonné podmínky směnného režimu služby a s tím související zvýšení základního tarifu služebního příjmu o 10% není validní a nevznikl tudíž právní nárok na doplacení služebního příjmu.“

[4] Proti tomuto rozhodnutí se žalobce bránil odvoláním, o kterém stěžovatel rozhodl výše označeným rozhodnutím tak, že prvostupňové rozhodnutí částečně změnil, a to pouze co do formulace záhlaví prvostupňového rozhodnutí, a dále upřesnil výrok I. prvostupňového rozhodnutí. V ostatních částech zůstaly výroky prvostupňového rozhodnutí beze změny.

[5] V žalobě žalobce namítal, že u něj byly naplněny zákonné znaky dvousměnného a současně též nepřetržitého výkonu služby ve smyslu § 53 odst. 4 zákona o služebním poměru (vzájemné střídání příslušníků, ke kterému dochází po uplynutí směny v délce 24 hodin), a proto mu náleží základní tarif zvýšený o 10 % dle § 114 odst. 2 zákona o služebním poměru. Žalobce popsal, že první část služby zajišťoval fyzickou přítomností na služebně od 8:00 h do 20:00 h a na to navazovala služební pohotovost od 20:00 h do 8:00 h následujícího dne, kterou vykonával mimo pracoviště; fakticky však zajišťoval stejné činnosti jako při výkonu služby na pracovišti (musel být připraven neprodleně reagovat na pokyny zaměstnavatele a neprodleně se dostavit do místa výkonu služby). Tímto způsobem byl fakticky zajišťován výkon služby v délce 24 hodin prostřednictvím dvou směn. Dle žalobce bylo nařizování služebních pohotovostí popsaným způsobem realizováno ve snaze zastřít skutečný směnný režim, za který má příslušníkům náležet 10 % zvýšení základního tarifu služebního příjmu. Podle žalobce tímto dochází k systematickému obcházení zákona.

[6] Městský soud žalobě vyhověl, rozhodnutí stěžovatele zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud uvedl, že žalobce již ve správním řízení tvrdil že dobu formálně nařízené služební pohotovosti je třeba s ohledem na charakter vykonávané činnosti a se zřetelem k dalším konkrétním okolnostem považovat z materiálního hlediska za výkon služby. Stěžovatel se ve svém rozhodnutí zabýval rozvržením doby služby žalobce. V tomto ohledu však žalobce žádné odvolací námitky neuplatnil. V rámci odvolacích námitek stěžovatel setrval na obecném rozlišení služební pohotovosti a doby služby, aniž by hodnotil, jakým způsobem fakticky probíhal výkon pohotovosti v případě žalobce. Ignoroval tedy podstatu odvolací argumentace.

[7] Stěžovatel dle městského soudu nepochopil podstatu sporu, což plyne například z jeho trávní na nepřenositelnosti závěrů vyslovených SDEU v rozsudku ze dne 21. 2. 2018 ve věci Ville de Nivelles v. Rudy Matzak (C 518/15) na daný případ. U zmiňovaného rozhodnutí SDEU stěžovatel dostatečně neodůvodnil nepřiléhavost judikatury na daný spor a setrval pouze u obecného hodnocení zákonné úpravy.

[8] Dále městský soud konstatoval, že stěžovatel nedostatečným způsobem zjistil skutkový stav věci, neboť si neobstaral žádné podklady, na jejichž základě by bylo možné uvažovat o faktické povaze výkonu služební pohotovosti (například nařízení služební pohotovosti, údaje svědčící o výkonu služby a služební pohotovosti dalších příslušníků dotčené expozitury, výslech osob zodpovědných za plánování služby a služební pohotovosti odboru munice, výslech příslušníků dané expozitury aj.). Důvodnost žádosti nelze s ohledem na podklady obsažené ve správním spise posoudit; za tímto účelem bude třeba zásadního doplnění spisového materiálu. Městský soud tedy ve výsledku naznal, že rozhodnutí stěžovatele trpí vadou nepřezkoumatelnosti ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) a zároveň vadou řízení podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s., a proto rozhodnutí stěžovatele výše nadepsaným rozsudkem zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení

[9] V kasační stížnosti stěžovatel namítal kasační důvody dle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Stěžovatel zejména rozporuje body 57. až 80. napadeného rozsudku, v nichž městský soud pojednal o nezbytnosti posouzení naplnění zákonných podmínek nařizování služební pohotovosti a charakteru činností vykonávaných ve služební pohotovosti a v době běžného výkonu služby, a v nichž městský soud vytýkal stěžovateli, že se zabýval toliko formálními podmínkami vícesměnného režimu služby, nikoliv materiální stránkou věci. Městský soud dle názoru stěžovatele na věc nesprávně aplikoval judikaturu Nejvyššího správního soudu. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2022, č. j. 1 As 247/2021 40, č. 4303/2022 Sb. NSS, řešil otázku služební pohotovosti v režimu zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání; tento zákon však podmínky pro nařízení služební pohotovosti upravuje odlišně oproti zákona o služebním poměru.

[10] Stěžovatel nesouhlasil s tím, že se v případě služební pohotovosti jednalo o shodnou obsahovou náplň práce jako v případě výkonu služby. Předmětem řízení byla otázka naplnění zákonných podmínek směnného režimu, nikoli zkoumání obsahové náplně služební pohotovosti. Dle stěžovatele žalobce nedoložil, že v době nařízení služební pohotovosti musel nějakou činnost konat nebo že mu byl nařízen služební úkol. Stěžovatel dále poukázal na rozdíly mezi službou, kterou je příslušník pyrotechnické služby povinen vykonávat v místě služebny a služební pohotovostí, kterou naopak vykonává ve stavu připravenosti v místě mimo služebnu. Stěžovatel se domnívá, že jej městský soud nesprávně zavázal k posuzování naplnění zákonných podmínek nařizování služební pohotovosti, včetně charakteru činností vykonávaných příslušníky v jejím rámci. Služební pohotovost nemůže tvořit směnný režim služby. Městský soud dle stěžovatele také nesprávně bagatelizoval význam místa, v němž příslušník drží pohotovost. Svůj závěr, že místo držení pohotovosti není podstatné, navíc městský soud dle stěžovatele neodůvodnil, a tedy napadený rozsudek je z tohoto důvodu nepřezkoumatelný.

[11] Dále se stěžovatel neztotožnil ani se závěrem městského soudu, že se zabýval pouze formálními podmínkami výkonu služební pohotovosti. Z podkladů rozhodnutí, které vycházejí z výkazů služeb Ekonomického informačního systému Ministerstva vnitra (EKIS), je naopak patrný rozsah plánovaných a žalobcem skutečně vykonaných služeb za posuzované období včetně rozsahu výkonu služby přesčas i služební pohotovosti. Výklad zastávaný městským soudem popírá náplň služební pohotovosti, jak ji předpokládá zákon. Poukaz žalobce na to, že mu služební pohotovost byla nařizována za účelem pokrytí nepřetržitého provozu a že byla co do obsahu shodná s náplní běžného výkonu služby, opomíjí skutečnost, že žalobce se v době pohotovosti nachází pouze ve stavu připravenosti a reaguje na oznámení, jímž je mu nařizován výkon služby přesčas, k němuž je povinen se dostavit na sdělené místo. Pokud by žalobci byl v době služební pohotovosti nařízen výkon služby, jednalo by se o službu přesčas, za kterou by mu náležel služební příjem v souladu s § 126 odst. 3 zákona o služebním poměru. Stěžovatel nesouhlasil ani s nedostatečným obstaráním podkladů pro rozhodnutí. Obstarávání podkladů za účelem posouzení faktické povahy držení služební pohotovosti v místě bydliště je nehospodárné, nadbytečné a v rozporu se zákonem, neboť stěžovateli nepřísluší zjišťovat, jak žalobce tráví čas v době připravenosti ke službě. Městský soud též překročil dispoziční zásadu tím, že pozměnil žalobcovu argumentaci, která nevychází z jeho žádosti ani z podaného odvolání.

[12] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti připomněl, že v obdobných sporech rozhodovalo více senátů městského soudu, a to shodně jako senát v nyní projednávané věci. V několika věcech již rozhodoval i Nejvyšší správní soud, který kasační stížnosti v obdobných věcech zamítl. Stěžovatel dle žalobce klade přílišný důraz na doslovné znění zákona a vyhýbá se zkoumání povahy uplatněného nároku. Stěžovatel se doposud nezabýval jádrem argumentace žalobce, že výkon jeho služby vykazuje prvky vícesměnného režimu, neboť je rozvržen tak, aby byla služba vykonávána nepřetržitě. K zajištění nepřetržitého výkonu služby měla sloužit právě služební pohotovost. Ve své podstatě se jednalo o další směnu; povinnosti, které žalobce plnil v rámci služební pohotovosti, byly obdobné těm, které plnil v rámci výkonu služby. Stěžovatel se nijak nevypořádal s námitkou, že služební pohotovost lze nařídit pouze výjimečně, toliko v důležitém zájmu služby. SDEU ve shora uvedené věci hodnotil v podstatě identické skutkové okolnosti, jelikož žalobce musí během služební pohotovosti zahájit výjezd do 15 minut, což podstatně omezuje možnost věnovat se jiným činnostem. Je přitom na stěžovateli, aby prokázal, že služební pohotovost není z jeho strany využívána k jiným účelům a za jiných podmínek, než připouští platná právní úprava. Stěžovatel dosud nezaložil úplný přehled všech vykazovaných hodin žalobce v rámci systému EKIS do spisu. Pravidelné rozvržení služební pohotovosti navazující trvale na základní dobu služby z povahy věci vylučuje její posouzení jako pohotovostní, nahodilé a nařizované nikoliv k pokrytí pravidelné činnosti.

[13] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění ostatních podmínek řízení, přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v mezích rozsahu a z důvodů, které stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil, současně zkoumal, zda netrpí vadami, k nimž by byl povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

[14] Kasační stížnost není důvodná.

[15] Ve shodě s tím, co plyne již z odůvodnění napadeného rozsudku, považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat, že žalobce je jedním z příslušníků pyrotechnické služby, kteří se za v žádosti blíže specifikované období domáhali doplacení 10 % navýšení služebního příjmu z důvodu faktického výkonu služby ve vícesměnném režimu. Nejvyšší správní soud v obdobných věcech dalších příslušníků, které mají shodný skutkový i právní základ, již opakovaně rozhodoval, a to například v rozsudcích ze dne 14. 7. 2023, č. j. 2 As 140/2023 46, ze dne 3. 10. 2023, č. j. 2 As 194/2023 45, ze dne 7. 12. 2023, č. j. 2 As 106/2023 78, ze dne 7. 12. 2023, č. j. 2 As 109/2023 56, ze dne 7. 12. 2023 č. j. 2 As 110/2023 80 a ze dne 23. 9. 2024, č. j. 8 As 187/2023 54. Ve zmíněných rozsudcích stěžovatel uplatnil v kasačních stížnostech v podstatě obdobnou argumentaci, jako v nyní souzené věci. Od závěrů vyslovených v těchto rozsudcích proto Nejvyšší správní soud neshledal důvod se nyní odchýlit.

[16] Nejvyšší správní soud neshledal rozsudek městského soudu nepřezkoumatelný. Lze připomenout, že nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou, která Nejvyššímu správnímu soudu znemožňuje napadené rozhodnutí věcně přezkoumat (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016 24, či ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/2017 35). Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, jak městský soud rozhodl ve věci samé a na základě jakých konkrétních důvodů a úvah dospěl k vysloveným závěrům. Jde li o otázku místa výkonu služby, zde je třeba připomenout, že městský soud vytýkal stěžovateli, že se nezabýval jádrem žalobcovy argumentace a že se pouze v obecné rovině zaměřil na rozdíl mezi služební pohotovostí a dobou služby. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že městský soud (ve shodě se žalobcem) považoval za podstatné především materiální hledisko, tj. zda se i v době označené jako služební pohotovost nejednalo o zastřený výkon služby. Městský soud taktéž nezaměňoval právní úpravu obsaženou v zákoně o služebním poměru a zákoně o vojácích z povolání.

[17] Ve shodě s městským soudem Nejvyšší správní soud konstatuje, že podstatou nyní souzené věci je zastřený výkon vícesměnného režimu služby prostřednictvím nařizování služební pohotovosti. V tomto ohledu žaloba argumentaci obsahovala, a proto neobstojí stěžovatelova námitka týkající se překročení dispoziční zásady městským soudem.

[18] Mezi účastníky řízení existuje spor to, zda výkon služební pohotovosti nařizovaný žalobci v návaznosti na výkon služby, nenaplňuje ve skutečnosti zákonné podmínky vícesměnného režimu služeb dle § 53 odst. 4 zákona o služebním poměru, za který by žalobci náležel zvýšený základní tarif ve smyslu § 114 odst. 2 téhož zákona, či zda se jednalo o výkon služby v jednosměnném režimu při nerovnoměrném rozvržení doby služby a na ni navazující služební pohotovost. Stěžovatel tvrdí, že se o vícesměnný režim jednat nemohlo, neboť žalobcova činnost po dobu služební pohotovosti nesplňovala zákonné podmínky výkonu služby. Stěžovatel v této souvislosti především poukazuje na to, že žalobce služební pohotovost vykonával v místě bydliště toliko ve stavu připravenosti k případnému výkonu služby, která (byla li by konána) by byla službou přesčas. Žalobce se naopak domnívá, že na výkon služební pohotovosti nelze nahlížet formalistickým způsobem, ale je nutné posuzovat materiální povahu vykonávané činnosti.

[19] Nejvyšší správní soud v souladu s výše uvedenou předchozí judikaturou především nemůže přisvědčit argumentaci stěžovatele, podle níž předmětem řízení bylo posouzení zákonných podmínek směnného režimu, jemuž se v odůvodnění rozhodnutí podrobně věnoval, a tedy nebylo jeho povinností zkoumat obsahovou náplň služební pohotovosti (stěžovatel v této souvislosti nesouhlasil ani s tím, že by materiální stránku věci zcela pominul, neboť z podkladů rozhodnutí vyplývá, že se plánováním a skutečným výkonem služeb zabýval). Ve všech shora označených rozsudcích již Nejvyšší správní soud dovodil, že stěžovatel se sice zákonnou úpravou institutů služby a služební pohotovosti a podmínkami směnného režimu zabýval, avšak toliko v obecné rovině, po stránce formální. Odůvodnění stěžovatelem vydaného rozhodnutí však postrádá aplikaci těchto ustanovení na konkrétní případ žalobce. Žalobci se tak nedostalo odpovědi na jím uplatněnou námitku o pravidelném nařizování služební pohotovosti a její obsahové shodnosti s výkonem služby. Stěžovatel byl proto městským soudem důvodně zavázán k doplnění spisového materiálu o podklady umožňující důkladné posouzení konkrétních skutkových okolností daného případu a prokazující skutečnou povahu žalobci nařizované služební pohotovosti. Teprve z takových podkladů bude možno posoudit povahu služební pohotovosti a navazující otázku naplnění či nenaplnění zákonných podmínek vícesměnného režimu služeb. Nejvyšší správní soud rovněž ve shodě se závěry vyslovenými v dříve vydaných rozsudcích konstatuje, že výkazy služeb z EKIS týkající se plánování a skutečného výkonu služeb nelze považovat za dostatečné podklady pro posouzení povahy činnosti skutečně vykonávané žalobcem v rámci služební pohotovosti.

[20] V souvislosti se stěžovatelovou námitkou, že služební pohotovost nemůže z povahy věci tvořit vícesměnný režim služeb, Nejvyšší správní soud rovněž ve shodě s dříve vydanými rozsudky v obdobných věcech uvádí, že je nutno zohledňovat nejen povahu činnosti vykonávané v rámci služební pohotovosti, ale též například způsob plánování nařizovaných služebních pohotovostí, včetně zkoumání podmínky mimořádnosti (nahodilosti, nikoli pravidelnosti) vyplývající z § 62 odst. 1 zákona o služebním poměru. Vyplývá li z tohoto ustanovení, že služební pohotovost je možno nařídit pouze v důležitém zájmu služby, je nutno tento důležitý zájem v konkrétních případech doložit tak, aby bylo z okolností věci patrné, že se skutečně nejednalo o faktické nahrazování vícesměnného režimu služební pohotovostí a že tímto způsobem nedocházelo k nahrazování výkonu služby ve směnném režimu z důvodu nedostatku příslušníků. O důležitosti zájmu služby vypovídá povaha činností vykonávaných žalobcem v případě jeho povolání k výkonu služby v rámci služební pohotovosti a s ní korespondující míra připravenosti, kterou musí žalobce během služební pohotovosti držet.

[21] Na tomto místě Nejvyšší správní soud považuje za přiléhavé poukázat na závěry vyslovené v rozsudku zdejšího soudu ze dne 7. 12. 2023, č. j. 2 As 109/2023 78, v němž soud shrnul:„Aby nedocházelo v žalobcově případě k obcházení zákona (v případě, že by výkon služby přesčas nahrazoval výkon služby ve směnném režimu), je zapotřebí naplnit zákonné podmínky pro stanovení služební pohotovosti. I kdyby byly formálně naplněny, je zapotřebí materiálně přezkoumat, zda činnost, kterou vykonával žalobce v rámci nařízené služební pohotovosti, opravdu naplňovala zákonné znaky. Tedy zda na službě přesčas (obsahu činnosti) byl opravdu důležitý zájem a zda měla povahu výjimečnou, nahodilou, předem jen obtížně předvídatelnou, anebo zda se činnost rovnala běžné náplni výkonu služby, kterou by bylo potřeba zajistit vícesměnným režimem“. Z těchto důvodů neobstojí stěžovatelova argumentace, že předmětem řízení není přezkum naplnění podmínek služební pohotovosti.

[22] Vytýká li stěžovatel městskému soudu opomenutí skutečnosti, že žalobce byl v době nařízené služební pohotovosti pouze připraven k případnému výkonu služby (která by měla povahu služby přesčas), nic tato skutečnost nemění na závěru, že je třeba posoudit povahu činnosti skutečně vykonávané. Stěžovatel však žalobcově argumentaci o totožné náplni práce při výkonu služby a služební pohotovosti nevěnoval pozornost, pouze poukazoval na rozdílnost místa výkonu služby a služební pohotovosti. Městský soud proto v napadeném rozsudku správně upozornil na nutnost posoudit materiální stránku věci a zjištění skutkového stavu. Stěžovatel tak byl městským soudem důvodně zavázán shromáždit takové podklady rozhodnutí, na jejichž základě bude moci vypořádat námitky uplatněné žalobcem v odvolání. Městský soud také správně uvedl, že s ohledem na skutečnost, že stěžovatel se doposud nezabýval materiální stránkou věci, je jeho závěr o nepřiléhavosti výše označeného rozsudku SDEU ve věci Ville de Nivelles v. Rudy Matzak, nutno pokládat za předčasný. V této souvislosti Nejvyšší správní soud i zde poukazuje na závěry vyslovené v rozsudku ze dne 14. 7. 2023, č. j. 2 As 140/2023 43 (viz bod 71), dle kterých bude li v dalším řízení prokázáno, že „konkrétní povaha údajné služební pohotovosti omezovala žalobce podobně jako pracovníka ve věci řešené SDEU, mohlo by to být argumentem pro závěr, že žalobce při této údajné služební pohotovosti ve skutečnosti vykonával službu, fakticky ve vícesměnném režimu“.

[23] Pro úplnost lze dodat, že Nejvyšší správní soud se v odkazované judikatuře (viz např. bod 63 naposledy citovaného rozsudku) již vypořádal i s námitkou stěžovatele týkající se opomenutí § 77 odst. 8 služebního zákona. V tomto ohledu je především podstatné, že městský soud nepřistoupil k věcnému přezkumu rozhodnutí stěžovatele, ale zrušil jej z důvodu nepřezkoumatelnosti.

[24] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou proto ji dle § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.

[25] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud na základě § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalobce měl ve věci úspěch, a proto mu vůči neúspěšnému stěžovateli přísluší právo na náhradu nákladů řízení vynaložených na odměnu a náhradu hotových výdajů svého právního zástupce za jeden úkon právní služby, který zástupce žalobce učinil v řízení o kasační stížnosti, a to sepis vyjádření ke kasační stížnosti [tj. úkon podle § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], za nějž advokátovi náležela odměna ve výši 3 100 Kč a paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč. Zástupce žalobce je plátcem DPH, soud proto zvýšil náhradu nákladů řízení o částku odpovídající příslušné dani (§ 57 odst. 2 s.

ř. s.). Celkově je tedy stěžovatel povinen uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 4 114 Kč, a to k rukám jeho zástupce, JUDr. Jiřího Nováka, advokáta, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.). V Brně dne 8. listopadu 2024

JUDr. Lenka Matyášová předsedkyně senátu

Plný text rozhodnutí