I. Urážlivé podání podle § 44 odst. 1 s. ř. s. může být učiněno i v rámci příkazu k provedení platby soudního poplatku prostřednictvím internetového bankovnictví, pokud je k němu připojena zpráva pro příjemce obsahující vulgární výrok (doprovázený výhrůžkou) vůči soudci. II. Při úvaze o výši pořádkové pokuty soud přihlédne k závažnosti jednání i majetkovým poměrům dotčené osoby, které není nezbytně nutné podrobně zjišťovat ani k nim provádět dokazování v rámci jed-nání. Bezvýhradné trvání na (ústním) jednání by ve výsledku popíralo smysl a účel pořádkové pokuty jako rychlého a operativního opatření pro zajištění hladkého a efektivního průběhu řízení včetně jeho důstoj-nosti a úcty k soudu.
[10] Tuto poznámku učinil jmenovaný v rámci zaplacení soudního poplatku, při jehož výběru je soud v po-stavení správce daně a samotné placení poplatku není procesním úkonem (a tudíž podáním), jak dovodil velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. Cdo 3042/2018: „Zaplacením soudního poplatku nedochází k dispozici s řízením či jeho předmětem, nejde o procesněpráv-ní povinnost, která by byla upravena procesními předpisy….“ Uvedené Nejvyšší správní soud nijak nezpochybňuje, nicméně je toho názoru, že touto optikou nelze pohlížet na poznámku učiněnou v dané věci Petrem Kocourkem jako statutárním orgánem stěžovatelky. Z jeho strany se zjevně jednalo o takový projev vůle vůči krajskému soudu, který lze zřetelně oddělit od zaplacení soudního poplatku jako takového. V tomto směru zde rozhodně není žádné pojítko mezi zaplacením poplatku na straně jedné a připojenou poznámkou k platbě na straně druhé; materiálně tato poznámka nepochybně nemá s poplatkovou povinností vůbec žádnou souvislost, a podle přesvěd-čení Nejvyššího správního soudu ji nelze vnímat jinak než jako samostatný procesní úkon (projev vůle) učiněný formou písemného podání – byť bylo toto podání po formální stránce provedeno skrze elektronický meziban-kovní platební systém. Tato skutečnost nic nemění na závěru, že se jednalo o podání, jak správně konstatoval již krajský soud.
[11] Předmětné podání mělo základní obsahové náležitosti, neboť z něho bylo zřejmé nejen to, kdo jej činí, ale také to, co je jeho obsahem a vůči komu směřuje. V kombinaci s podklady poskytnutými bankou je patrné rovněž to, že podání bylo datováno dnem 17. 5. 2019 a že bylo podepsáno Petrem Kocourkem; jeho klasický podpis zde sice chybí, avšak s ohledem na podstatu internetového bankovnictví a jeho autorizační a potvrzovací metody lze mít za to, že podání bylo podepsáno ve specifické elektronické formě právě jmenovaným, jenž pří-kaz k provedení platby zadal. O tom na základě údajů poskytnutých bankou nemůže být pochyb.
[12] Krajský soud proto následně zkoumal, zda Petr Kocourek jednající jako statutární orgán stěžovatel-ky v daném případě nevybočil z rámce svého zástupčího oprávnění a konstatoval, že nikoliv; odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2017, čj. 9 As 213/2016-60, č. 3642/2017 Sb. NSS, podle něhož je pro posouzení odpovědnosti stěžovatelky podstatné, zda k předmětnému podání došlo v souvislos-ti s jednáním jejího statutárního orgánu při plnění pracovních úkolů. V opačném případě by se jednalo o exces, za který by stěžovatelka nebyla odpovědná, a pořádkovou pokutu by jí nebylo možné uložit.
[12] Krajský soud proto následně zkoumal, zda Petr Kocourek jednající jako statutární orgán stěžovatel-ky v daném případě nevybočil z rámce svého zástupčího oprávnění a konstatoval, že nikoliv; odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2017, čj. 9 As 213/2016-60, č. 3642/2017 Sb. NSS, podle něhož je pro posouzení odpovědnosti stěžovatelky podstatné, zda k předmětnému podání došlo v souvislos-ti s jednáním jejího statutárního orgánu při plnění pracovních úkolů. V opačném případě by se jednalo o exces, za který by stěžovatelka nebyla odpovědná, a pořádkovou pokutu by jí nebylo možné uložit.
[13] I v tomto ohledu postupoval krajský soud správně a Nejvyšší správní soud – ve světle výše citovaného rozsudku – pouze pro pořádek připomíná, že podání bylo Petrem Kocourkem učiněno v souvislosti s placením soudního poplatku za žalobu ve věci nečinnosti týkající se spáchání přestupku v dopravě. Právě přestupkové prá-vo v oblasti dopravy a obhajoba řidičů, resp. jejich pojištění proti pokutám, je předmětem činnosti stěžovatelky, která běžně platí poplatky za správní žaloby svých klientů, jak je známo z vlastní činnosti i Nejvyššího správního soudu; k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2018, čj. 6 As 223/2017-36, a ze dne 27. 9. 2017, čj. 6 As 37/2017-31, z nichž vyplývá, že zdejší soud ve své rozhodovací praxi identifikoval osoby spojené s Petrem Kocourkem, které nabízejí pojištění ochrany před pokutami v oblasti dopravních předpi-sů a které se soustředí na vytváření nejrůznějších procesních pastí a obstrukcí za účelem znepřehlednění správního řízení. K samotnému uzavření smlouvy o pojištění proti pokutám pak v rozsudku ze dne 15. 12. 2017, čj. 4 As 199/2017-30, Nejvyšší správní soud konstatoval, že takovou skutečnost lze v rámci hodnocení osoby odpovědné za správní delikt považovat za přitěžující okolnost.
[14] Za této situace nelze brát platbu soudního poplatku jako exces či vybočení z činnosti stěžovatelky. Naopak jednání Petra Kocourka, který jako statutární orgán stěžovatelky provedl v posuzovaném případě platbu soudního poplatku, mělo věcnou, časovou i místní vazbu na činnost stěžovatelky směřující k obhajobě jejího klienta při přestupku v dopravě. Žalobce podal nečinnostní žalobu týkající se rozhodnutí o uložení pokuty za spá-chání dopravního přestupku. A pokud v souvislosti s úkony směřujícími k tomu, aby bylo možno žalobu věcně projednat, učinil Petr Kocourek shora citované podání, nelze ho vnímat jinak, než jako jednání učiněné v přímé souvislosti s činností stěžovatelky pouze na základě vlastního rozhodnutí jmenovaného jako jejího statutárního orgánu. Nemůže proto obstát tvrzení stěžovatelky, že jde o zjevný exces blíže nezjištěné osoby, za který nemůže
být trestána. Nejvyšší správní soud je ve shodě s krajským soudem toho názoru, že šlo o jednání konkrétní osoby – Petra Kocourka, který ho učinil jednoznačně v souvislosti s činností stěžovatelky; z toho důvodu je toto jednání právně přičitatelné stěžovatelce, která za něho nese odpovědnost.
[14] Za této situace nelze brát platbu soudního poplatku jako exces či vybočení z činnosti stěžovatelky. Naopak jednání Petra Kocourka, který jako statutární orgán stěžovatelky provedl v posuzovaném případě platbu soudního poplatku, mělo věcnou, časovou i místní vazbu na činnost stěžovatelky směřující k obhajobě jejího klienta při přestupku v dopravě. Žalobce podal nečinnostní žalobu týkající se rozhodnutí o uložení pokuty za spá-chání dopravního přestupku. A pokud v souvislosti s úkony směřujícími k tomu, aby bylo možno žalobu věcně projednat, učinil Petr Kocourek shora citované podání, nelze ho vnímat jinak, než jako jednání učiněné v přímé souvislosti s činností stěžovatelky pouze na základě vlastního rozhodnutí jmenovaného jako jejího statutárního orgánu. Nemůže proto obstát tvrzení stěžovatelky, že jde o zjevný exces blíže nezjištěné osoby, za který nemůže
být trestána. Nejvyšší správní soud je ve shodě s krajským soudem toho názoru, že šlo o jednání konkrétní osoby – Petra Kocourka, který ho učinil jednoznačně v souvislosti s činností stěžovatelky; z toho důvodu je toto jednání právně přičitatelné stěžovatelce, která za něho nese odpovědnost.
[15] Poslední věcí podstatnou pro naplnění dispozice podle § 44 odst. 1 s. ř. s., kterou stěžovatelka rozpo-rovala, je otázka, zda se skutečně jednalo o podání urážlivé. O tom, co se rozumí urážlivým podáním, zákon výslovně nic neříká. Zdejší soud však nemá pochyb, že v tomto případě se o urážlivé podání jednalo, neboť na adresu konkrétní soudkyně obsahovalo vulgární výrok: „svině“, navíc násobený výhrůžkou jejího napadení: „dostane kotel“. Slova o tom, že někdo „dostane kotel“, nelze v kontextu učiněného podání interpretovat jinak, nota bene jsou-li tak chápána i v obecné mluvě užívající často též nespisovného (lidového) jazyka. I když se nutně nemusí jednat o výhrůžku mučením či týráním v pekelném kotli, jak uvedl žalovaný, lze mít za to, že jde o vý-hrůžku v podobě určitého tlaku či nátlaku užívaného mj. ve sportovním prostředí; viz Hugo, J. Slovník nespi-sovné češtiny, 2. vyd., Praha: Maxdorf s. r. o., 2006, v němž je výraz „kotel“ brán jako těžká porážka či nátlak na hostující tým vytvořený na hřišti či v hledišti. Právě jako výhrůžku v podobě (fyzického či psychického) nátlaku nebo napadení je třeba výše zmíněný výraz interpretovat. To ostatně potvrzuje i sama stěžovatelka, jejíž důkazní návrh odkazující na webové stránky Česko-slovenské filmové databáze je v tomto směru možno považovat za nadbytečný. Nehledě na to, že o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání (§ 109 odst. 2 s. ř. s.) a dokazování provádí pouze ve výjimečných případech, což případ stěžovatelky rozhodně není.
[15] Poslední věcí podstatnou pro naplnění dispozice podle § 44 odst. 1 s. ř. s., kterou stěžovatelka rozpo-rovala, je otázka, zda se skutečně jednalo o podání urážlivé. O tom, co se rozumí urážlivým podáním, zákon výslovně nic neříká. Zdejší soud však nemá pochyb, že v tomto případě se o urážlivé podání jednalo, neboť na adresu konkrétní soudkyně obsahovalo vulgární výrok: „svině“, navíc násobený výhrůžkou jejího napadení: „dostane kotel“. Slova o tom, že někdo „dostane kotel“, nelze v kontextu učiněného podání interpretovat jinak, nota bene jsou-li tak chápána i v obecné mluvě užívající často též nespisovného (lidového) jazyka. I když se nutně nemusí jednat o výhrůžku mučením či týráním v pekelném kotli, jak uvedl žalovaný, lze mít za to, že jde o vý-hrůžku v podobě určitého tlaku či nátlaku užívaného mj. ve sportovním prostředí; viz Hugo, J. Slovník nespi-sovné češtiny, 2. vyd., Praha: Maxdorf s. r. o., 2006, v němž je výraz „kotel“ brán jako těžká porážka či nátlak na hostující tým vytvořený na hřišti či v hledišti. Právě jako výhrůžku v podobě (fyzického či psychického) nátlaku nebo napadení je třeba výše zmíněný výraz interpretovat. To ostatně potvrzuje i sama stěžovatelka, jejíž důkazní návrh odkazující na webové stránky Česko-slovenské filmové databáze je v tomto směru možno považovat za nadbytečný. Nehledě na to, že o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání (§ 109 odst. 2 s. ř. s.) a dokazování provádí pouze ve výjimečných případech, což případ stěžovatelky rozhodně není.
[16] Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že soudům jako orgánům veřejné moci, jež vydávají rozhodnutí, která mohou dotčené osoby napadat, přísluší vyšší dávka tolerance, velkorysosti a nadhledu (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2000, sp. zn. I. ÚS 211/99, č.152/2000 Sb. ÚS). Na druhou stranu ani při tomto nadhledu není možné přehlížet a akceptovat vulgární výpady a výhrůžky vůči soudu, které svým obsahem nemají nic spo-lečného s věcnou kritikou činnosti soudu a ve výsledku zpochybňují jeho autoritu. Vulgarita a výhrůžnost užitých slov ze strany stěžovatelky je zde přitom zcela evidentní a dostatečná pro závěr, že její podání učiněné v souvislos-ti s platbou soudního poplatku bylo urážlivé.
[17] Námitka stěžovatelky zpochybňující urážlivost podání tedy není důvodná, stejně jako není důvodná dal-ší námitka mířící proti výši uložené pokuty. Krajský soud výši pokuty řádně odůvodnil, správně zohlednil jednání stěžovatelky, tj. míru vulgarity doprovázenou navíc výslovnou výhrůžkou vůči konkrétní soudkyni, jakož i to, že se nejednalo o žádný bezprostřední a emocionální ústní projev ve vypjaté situaci, ale o projev písemný (zpravidla předem promyšlený), u něhož není třeba jakékoli zvýšené tolerance. Současně krajský soud zohlednil i to, že se jedná o první takové jednání stěžovatelky, a neopomněl ani její majetkové poměry, u nichž z důvodu absence účetních závěrek za poslední roky (2015, 2016 a 2017) ve sbírce listin veřejného rejstříku vyšel ze znalosti čin-nosti stěžovatelky vystupující v mnoha soudních řízeních, v nichž opakovaně platí soudní poplatky z vlastního účtu v řádech statisíců ročně.
[17] Námitka stěžovatelky zpochybňující urážlivost podání tedy není důvodná, stejně jako není důvodná dal-ší námitka mířící proti výši uložené pokuty. Krajský soud výši pokuty řádně odůvodnil, správně zohlednil jednání stěžovatelky, tj. míru vulgarity doprovázenou navíc výslovnou výhrůžkou vůči konkrétní soudkyni, jakož i to, že se nejednalo o žádný bezprostřední a emocionální ústní projev ve vypjaté situaci, ale o projev písemný (zpravidla předem promyšlený), u něhož není třeba jakékoli zvýšené tolerance. Současně krajský soud zohlednil i to, že se jedná o první takové jednání stěžovatelky, a neopomněl ani její majetkové poměry, u nichž z důvodu absence účetních závěrek za poslední roky (2015, 2016 a 2017) ve sbírce listin veřejného rejstříku vyšel ze znalosti čin-nosti stěžovatelky vystupující v mnoha soudních řízeních, v nichž opakovaně platí soudní poplatky z vlastního účtu v řádech statisíců ročně.
[18] Tuto úvahu – byť poněkud zjednodušenou – lze v daném případě akceptovat. Neodráží sice majetkové poměry stěžovatelky v úplnosti, nicméně důvodně vychází z dostatečné disponibility finančními prostředky, v dů-sledku které rozhodně nelze považovat uloženou pokutu za nepřiměřenou, či dokonce likvidační. Ani sama stěžo-vatelka v kasační stížnosti nic takového nenamítá, pouze bez dalšího tvrdí, že krajský soud neměl přehled o jejích majetkových poměrech a ani se je nepokusil zjistit. To ovšem není pravda. Krajský soud se marně snažil získat přehled o majetkových poměrech stěžovatelky z veřejného rejstříku, a proto si určitou základní rámcovou před-stavu o majetkových poměrech stěžovatelky učinil jiným způsobem, který pro potřeby této věci obstojí. Výše pořádkové pokuty se pohybuje nepatrně nad polovinou zákonné sazby, což odpovídá zjištěným skutečnostem, které nebylo nutno dále doplňovat či prověřovat. Tím by byl ve výsledku vlastně popřen smysl a účel pořádko-vé pokuty jako rychlého a operativního opatření pro zajištění hladkého a efektivního průběhu řízení vč. jeho důstojnosti a úcty k soudu, při jehož aplikaci se z povahy věci žádné dokazování či podrobné zjišťování poměrů nepředpokládá. (…)
[18] Tuto úvahu – byť poněkud zjednodušenou – lze v daném případě akceptovat. Neodráží sice majetkové poměry stěžovatelky v úplnosti, nicméně důvodně vychází z dostatečné disponibility finančními prostředky, v dů-sledku které rozhodně nelze považovat uloženou pokutu za nepřiměřenou, či dokonce likvidační. Ani sama stěžo-vatelka v kasační stížnosti nic takového nenamítá, pouze bez dalšího tvrdí, že krajský soud neměl přehled o jejích majetkových poměrech a ani se je nepokusil zjistit. To ovšem není pravda. Krajský soud se marně snažil získat přehled o majetkových poměrech stěžovatelky z veřejného rejstříku, a proto si určitou základní rámcovou před-stavu o majetkových poměrech stěžovatelky učinil jiným způsobem, který pro potřeby této věci obstojí. Výše pořádkové pokuty se pohybuje nepatrně nad polovinou zákonné sazby, což odpovídá zjištěným skutečnostem, které nebylo nutno dále doplňovat či prověřovat. Tím by byl ve výsledku vlastně popřen smysl a účel pořádko-vé pokuty jako rychlého a operativního opatření pro zajištění hladkého a efektivního průběhu řízení vč. jeho důstojnosti a úcty k soudu, při jehož aplikaci se z povahy věci žádné dokazování či podrobné zjišťování poměrů nepředpokládá. (…)
[20] Jak již bylo uvedeno výše, zákon nijak nelimituje okruh osob, kterým může být pořádková pokuta ulo-žena; jediným limitem je zde běžící řízení, jak vyplývá z druhé věty § 44 odst. 1 s. ř. s. To bylo v daném případě splněno a skutečnost, že stěžovatelka nebyla účastníkem řízení před krajským soudem, není nijak podstatná. Tvrzení stěžovatelky vůbec nereflektuje zákonný rámec, což platí i pro její další tvrzení včetně toho, že se nemohla
zákona. S ohledem na uvedené krajský soud uzavřel, že není zřejmé, jaké jiné nápravy by se chtěla žalobkyně ve vztahu k nahlížení do spisu domoci (a z ničeho, kromě jejího tvrzení, nevyplývalo, že by bylo po prvotním rozhodnutí zástupci nahlédnutí odepřeno). Proto námitku, že nebylo údajně žalobkyni umožněno nahlédnout do spisu, jako nedůvodnou zamítl.
Dále krajský soud posoudil oprávněnost odepření pořízení kopie projektové dokumentace. Uvedl, že poři-zování kopií projektové dokumentace stavby v rámci stavebního řízení je součástí práva nahlížet do spisu a poři-zovat si z něj opisy. Poukázal na to, že nahlížení do spisu upravuje sice obecně § 38 správní řádu, stavební zákon však v § 168 odst. 2 upravuje speciálně (konkrétně ve vztahu k § 38 odst. 4 správního řádu) pořizování kopií spisu, konkrétně pak pro poskytování kopií dokumentace stavby.
Krajský soud výslovně vyjádřil nesouhlas s názorem Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) vy-sloveným v rozsudku ze dne 4. 12. 2013, čj. 5 A 241/2011-69 (dále také „namítaný rozsudek městského soudu“), na nějž odkazovala žalobkyně. S ohledem na uvedené dospěl krajský soud k závěru, že stavební úřad a žalovaný postupovali správně, pokud žalobkyni odepřeli pořízení kopie projektové dokumentace bouracích prací v situ-aci, v níž žalobkyně potřebný souhlas dle § 168 odst. 2 stavebního zákona nepředložila. Ve vztahu k námitkám vůči samotnému obsahu dokumentace uvedl, že nebyly v této věci relevantní, tudíž se jimi nezabýval.
Nad rámec uvedených argumentů jako obiter dictum krajský soud uvedl, že § 168 odst. 2 stavebního zákona představuje střet mezi právem na informace a právem na spravedlivý proces na straně jedné a právem na sou-kromí a vlastnickým právem na straně druhé. Konstatoval, že z dotčené právní úpravy plyne přednost ochrany projektanta a jeho práce před právem účastníka řízení pořizovat si kopie dokumentace ze spisu, zároveň však uvedl, že výjimečně, v případech, v nichž z objektivních důvodů nebude možné získat souhlas podle § 168 odst. 2 stavebního zákona (např. nekontaktnost, smrt), může právo žadatele převážit a souhlas projektanta, případně vlastníka stavby, nebude potřeba. V takovém případě bude nutno provést, na základě konkrétních skutkových okolností a především tvrzení žadatele, tzv. test proporcionality a vážit konkurující si práva a zdůvodnit nutnost jejich omezení. To však dle krajského soudu v daném případě nenastalo.
Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozhodnutí krajského soudu kasační stížnost. Namítla, že stavební úřad vydal v rozporu s § 128 odst. 1 stavebního zákona rozhodnutí o nařízení odstranění stavby bez toho, aby k odstranění existovala projektová dokumentace, kterou má povinnost stavebník vložit do spisu. Dle stěžova-telky § 130 odst. 1 stavebního zákona, na jehož základě uložil stavební úřad osobě zúčastněné na řízení povinnost předložit projektovou dokumentaci do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí o nařízení odstranění stavby, stanovuje pouze možnost uložit vlastníkovi stavby povinnost předložit „návrh technologického postupu prací při odstraňování stavby, včetně nutných opatření k vyloučení, omezení či ke kompenzaci případných negativních důsledků na životní prostředí v okolí stavby.“ Uvedený návrh technologického postupu prací však dle stěžovatelky není projektovou dokumentací a nemůže ji nahradit. Postupem stavebního úřadu vznikla situace, v níž stěžovatelka neměla možnost prostudovat stavební dokumentaci před pravomocným rozhodnutím o odstranění stavby, natož pořídit si její fotokopie, a byla tak jakožto účastník probíhajícího řízení zkrácena na svých právech. Touto nezá-konností se krajský soud nezabýval.
Dále stěžovatelka namítla, že na účastníka probíhajícího stavebního řízení nedopadá § 168 odst. 2 stavebního zákona a stavební úřad je povinen takovému účastníkovi pořídit kopii projektové dokumentace v souladu s § 38 odst. 4 správního řádu, přičemž odkázala na totožný názor vyjádřený v namítaném rozsudku městského soudu. Zdůraznila, že krajský soud zcela opomněl skutečnost, že kopii projektové dokumentace bouracích prací jen stěží mohla použít k vlastnímu obohacení, a nevěnoval patřičnou pozornost skutkovým okolnostem. Smyslem pořízení kopie podle stěžovatelky byla právě kontrola, aby bourací práce neměly negativní dopad na její majetek.
Na závěr stěžovatelka brojila proti testu proporcionality popsaném krajským soudem v části obiter dictum.
Žalovaný se ve svém stanovisku ke kasační stížnosti předně vyjádřil k námitce stěžovatelky spočívající v tom, že stavební úřad vydal dne 9. 6. 2014 rozhodnutí o odstranění stavby, aniž by k odstranění stavby existovala projektová dokumentace jakožto povinná součást v souladu s § 128 odst. 1 stavebního zákona, kterou má po-vinnost stavebník vložit do spisu. Dle žalovaného stěžovatelka uplatnila uvedenou námitku až v řízení o kasační stížnosti, navíc se vztahuje k postupu stavebního úřadu v řízení o odstranění stavby, nikoli k jeho postupu při
náležitě hájit. Stěžovatelka v souladu s § 45 odst. 2 s. ř. s. nepochybně mohla požádat o nahlédnutí do soudního spisu s poukazem na svůj právní zájem daný (přímým) dotčením na právech v důsledku usnesení vydaného krajským soudem. Pokud by takto stěžovatelka postupovala, lze se důvodně domnívat, že by jí předseda senátu nahlédnutí do spisu povolil a lehce by ověřila, že výše citovaný výrok je založen v soudním spise v písemné podobě jako součást záznamu o složení soudního poplatku. Tvrzení stěžovatelky v tom smyslu, že vlastně vůbec neví, na jakém nosiči informací je její výrok zachycen, považuje Nejvyšší správní soud za zcela irelevantní – a to tím spíše, že s ohledem na charakter internetového bankovnictví si mohla sama ověřit, jakou zprávu pro příjemce vlastně poslala. Námitky stěžovatelky, že je trestána za něco, co neviděla a nebylo jí předloženo k vyjádření jako důkaz, jsou účelové a zcela neudržitelné.
[20] Jak již bylo uvedeno výše, zákon nijak nelimituje okruh osob, kterým může být pořádková pokuta ulo-žena; jediným limitem je zde běžící řízení, jak vyplývá z druhé věty § 44 odst. 1 s. ř. s. To bylo v daném případě splněno a skutečnost, že stěžovatelka nebyla účastníkem řízení před krajským soudem, není nijak podstatná. Tvrzení stěžovatelky vůbec nereflektuje zákonný rámec, což platí i pro její další tvrzení včetně toho, že se nemohla
zákona. S ohledem na uvedené krajský soud uzavřel, že není zřejmé, jaké jiné nápravy by se chtěla žalobkyně ve vztahu k nahlížení do spisu domoci (a z ničeho, kromě jejího tvrzení, nevyplývalo, že by bylo po prvotním rozhodnutí zástupci nahlédnutí odepřeno). Proto námitku, že nebylo údajně žalobkyni umožněno nahlédnout do spisu, jako nedůvodnou zamítl.
Dále krajský soud posoudil oprávněnost odepření pořízení kopie projektové dokumentace. Uvedl, že poři-zování kopií projektové dokumentace stavby v rámci stavebního řízení je součástí práva nahlížet do spisu a poři-zovat si z něj opisy. Poukázal na to, že nahlížení do spisu upravuje sice obecně § 38 správní řádu, stavební zákon však v § 168 odst. 2 upravuje speciálně (konkrétně ve vztahu k § 38 odst. 4 správního řádu) pořizování kopií spisu, konkrétně pak pro poskytování kopií dokumentace stavby.
Krajský soud výslovně vyjádřil nesouhlas s názorem Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) vy-sloveným v rozsudku ze dne 4. 12. 2013, čj. 5 A 241/2011-69 (dále také „namítaný rozsudek městského soudu“), na nějž odkazovala žalobkyně. S ohledem na uvedené dospěl krajský soud k závěru, že stavební úřad a žalovaný postupovali správně, pokud žalobkyni odepřeli pořízení kopie projektové dokumentace bouracích prací v situ-aci, v níž žalobkyně potřebný souhlas dle § 168 odst. 2 stavebního zákona nepředložila. Ve vztahu k námitkám vůči samotnému obsahu dokumentace uvedl, že nebyly v této věci relevantní, tudíž se jimi nezabýval.
Nad rámec uvedených argumentů jako obiter dictum krajský soud uvedl, že § 168 odst. 2 stavebního zákona představuje střet mezi právem na informace a právem na spravedlivý proces na straně jedné a právem na sou-kromí a vlastnickým právem na straně druhé. Konstatoval, že z dotčené právní úpravy plyne přednost ochrany projektanta a jeho práce před právem účastníka řízení pořizovat si kopie dokumentace ze spisu, zároveň však uvedl, že výjimečně, v případech, v nichž z objektivních důvodů nebude možné získat souhlas podle § 168 odst. 2 stavebního zákona (např. nekontaktnost, smrt), může právo žadatele převážit a souhlas projektanta, případně vlastníka stavby, nebude potřeba. V takovém případě bude nutno provést, na základě konkrétních skutkových okolností a především tvrzení žadatele, tzv. test proporcionality a vážit konkurující si práva a zdůvodnit nutnost jejich omezení. To však dle krajského soudu v daném případě nenastalo.
Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozhodnutí krajského soudu kasační stížnost. Namítla, že stavební úřad vydal v rozporu s § 128 odst. 1 stavebního zákona rozhodnutí o nařízení odstranění stavby bez toho, aby k odstranění existovala projektová dokumentace, kterou má povinnost stavebník vložit do spisu. Dle stěžova-telky § 130 odst. 1 stavebního zákona, na jehož základě uložil stavební úřad osobě zúčastněné na řízení povinnost předložit projektovou dokumentaci do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí o nařízení odstranění stavby, stanovuje pouze možnost uložit vlastníkovi stavby povinnost předložit „návrh technologického postupu prací při odstraňování stavby, včetně nutných opatření k vyloučení, omezení či ke kompenzaci případných negativních důsledků na životní prostředí v okolí stavby.“ Uvedený návrh technologického postupu prací však dle stěžovatelky není projektovou dokumentací a nemůže ji nahradit. Postupem stavebního úřadu vznikla situace, v níž stěžovatelka neměla možnost prostudovat stavební dokumentaci před pravomocným rozhodnutím o odstranění stavby, natož pořídit si její fotokopie, a byla tak jakožto účastník probíhajícího řízení zkrácena na svých právech. Touto nezá-konností se krajský soud nezabýval.
Dále stěžovatelka namítla, že na účastníka probíhajícího stavebního řízení nedopadá § 168 odst. 2 stavebního zákona a stavební úřad je povinen takovému účastníkovi pořídit kopii projektové dokumentace v souladu s § 38 odst. 4 správního řádu, přičemž odkázala na totožný názor vyjádřený v namítaném rozsudku městského soudu. Zdůraznila, že krajský soud zcela opomněl skutečnost, že kopii projektové dokumentace bouracích prací jen stěží mohla použít k vlastnímu obohacení, a nevěnoval patřičnou pozornost skutkovým okolnostem. Smyslem pořízení kopie podle stěžovatelky byla právě kontrola, aby bourací práce neměly negativní dopad na její majetek.
Na závěr stěžovatelka brojila proti testu proporcionality popsaném krajským soudem v části obiter dictum.
Žalovaný se ve svém stanovisku ke kasační stížnosti předně vyjádřil k námitce stěžovatelky spočívající v tom, že stavební úřad vydal dne 9. 6. 2014 rozhodnutí o odstranění stavby, aniž by k odstranění stavby existovala projektová dokumentace jakožto povinná součást v souladu s § 128 odst. 1 stavebního zákona, kterou má po-vinnost stavebník vložit do spisu. Dle žalovaného stěžovatelka uplatnila uvedenou námitku až v řízení o kasační stížnosti, navíc se vztahuje k postupu stavebního úřadu v řízení o odstranění stavby, nikoli k jeho postupu při
náležitě hájit. Stěžovatelka v souladu s § 45 odst. 2 s. ř. s. nepochybně mohla požádat o nahlédnutí do soudního spisu s poukazem na svůj právní zájem daný (přímým) dotčením na právech v důsledku usnesení vydaného krajským soudem. Pokud by takto stěžovatelka postupovala, lze se důvodně domnívat, že by jí předseda senátu nahlédnutí do spisu povolil a lehce by ověřila, že výše citovaný výrok je založen v soudním spise v písemné podobě jako součást záznamu o složení soudního poplatku. Tvrzení stěžovatelky v tom smyslu, že vlastně vůbec neví, na jakém nosiči informací je její výrok zachycen, považuje Nejvyšší správní soud za zcela irelevantní – a to tím spíše, že s ohledem na charakter internetového bankovnictví si mohla sama ověřit, jakou zprávu pro příjemce vlastně poslala. Námitky stěžovatelky, že je trestána za něco, co neviděla a nebylo jí předloženo k vyjádření jako důkaz, jsou účelové a zcela neudržitelné.
[21] Závěrem ve vztahu k námitce týkající se absence veřejného projednání věci je nutno nejprve připo-menout, že v případě správního soudnictví je veřejnost řízení upravena v § 49 odst. 2 s. ř. s. Nicméně platí, že jednání se nařizuje pouze k projednání věci samé a tou zde byla nečinnostní žaloba ve věci rozhodnutí o doprav-ním přestupku žalobce, a nikoli pořádková pokuta, která byla stěžovatelce uložena až v řízení o této žalobě. Na tomto místě považuje Nejvyšší správní soud za nutné znovu odkázat na smysl a účel pořádkové pokuty ukládané soudem. Jedná se promptní nástroj směřující k zajištění náležitého a ukázněného průběhu řízení před soudem, který se pohybuje na pomezí výkonu kázeňské (disciplinární) pravomoci a ukládání trestu; to ostatně doklá-dá i dosti kazuistická a ne zcela jednotná judikatura Evropského soudu pro lidská práva k tomu, zda pořádková pokuta uložená soudem je, či není „trestním obviněním“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy – srov. např. rozsudek ze dne 22. 5. 1990 ve věci Weber v. Švýcarsko, stížnost č. 11034/84, Series A, č. 177, a naopak rozsudek ze dne 23. 3. 1994 ve věci Ravnsborg v. Švédsko, stížnost č. 14220/88, Series A, č. 283-B, rozsudek ze dne 22. 2. 1996 ve věci Putz v. Rakousko, stížnost č. 18892/91, Reports 1996-I, či rozsudek ze dne 27. 9. 2001 ve věci Jurík v. Slovensko, stížnost č. 50237/99.
[21] Závěrem ve vztahu k námitce týkající se absence veřejného projednání věci je nutno nejprve připo-menout, že v případě správního soudnictví je veřejnost řízení upravena v § 49 odst. 2 s. ř. s. Nicméně platí, že jednání se nařizuje pouze k projednání věci samé a tou zde byla nečinnostní žaloba ve věci rozhodnutí o doprav-ním přestupku žalobce, a nikoli pořádková pokuta, která byla stěžovatelce uložena až v řízení o této žalobě. Na tomto místě považuje Nejvyšší správní soud za nutné znovu odkázat na smysl a účel pořádkové pokuty ukládané soudem. Jedná se promptní nástroj směřující k zajištění náležitého a ukázněného průběhu řízení před soudem, který se pohybuje na pomezí výkonu kázeňské (disciplinární) pravomoci a ukládání trestu; to ostatně doklá-dá i dosti kazuistická a ne zcela jednotná judikatura Evropského soudu pro lidská práva k tomu, zda pořádková pokuta uložená soudem je, či není „trestním obviněním“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy – srov. např. rozsudek ze dne 22. 5. 1990 ve věci Weber v. Švýcarsko, stížnost č. 11034/84, Series A, č. 177, a naopak rozsudek ze dne 23. 3. 1994 ve věci Ravnsborg v. Švédsko, stížnost č. 14220/88, Series A, č. 283-B, rozsudek ze dne 22. 2. 1996 ve věci Putz v. Rakousko, stížnost č. 18892/91, Reports 1996-I, či rozsudek ze dne 27. 9. 2001 ve věci Jurík v. Slovensko, stížnost č. 50237/99.
[22] Jinými slovy – aplikace čl. 6 Úmluvy v dané věci není tak triviální a jednoznačná, jak dovozuje stěžo-vatelka namítající porušení principu veřejnosti řízení prolínajícího se s právem na ústní jednání ve věci. Nejvyšší správní soud se nicméně kloní k tomu, že pořádková pokuta je spíše disciplinárním (kázeňským) opatřením než klasickou trestní sankcí, což potvrzuje i poslední vývoj nejen v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (srov. a contrario rozsudek ze dne 12. 1. 2016 ve věci Rodriguez Ravelo v. Španělsko, stížnost č. 48074/10), ale rovněž v judikatuře Ústavního soudu (viz nález ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 750/15, č. 9/2016 Sb. ÚS, anebo nález ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. IV. ÚS 910/15, č. 177/2015 Sb. ÚS).
[22] Jinými slovy – aplikace čl. 6 Úmluvy v dané věci není tak triviální a jednoznačná, jak dovozuje stěžo-vatelka namítající porušení principu veřejnosti řízení prolínajícího se s právem na ústní jednání ve věci. Nejvyšší správní soud se nicméně kloní k tomu, že pořádková pokuta je spíše disciplinárním (kázeňským) opatřením než klasickou trestní sankcí, což potvrzuje i poslední vývoj nejen v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (srov. a contrario rozsudek ze dne 12. 1. 2016 ve věci Rodriguez Ravelo v. Španělsko, stížnost č. 48074/10), ale rovněž v judikatuře Ústavního soudu (viz nález ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 750/15, č. 9/2016 Sb. ÚS, anebo nález ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. IV. ÚS 910/15, č. 177/2015 Sb. ÚS).
[23] V každém případě, i kdyby bylo namístě podřadit uložení pořádkové pokuty správním soudem pod „trestní obvinění“, je potřeba procesní záruky předpokládané čl. 6 odst. 1 Úmluvy vykládat v kontextu každé konkrétní věci, přiměřeně a především rozumně – tedy tak, aby bylo respektováno právo jako racionální sys-tém a v tomto duchu bylo také uplatňováno. Právo na ústní jednání patří mezi tzv. implicitní práva, která jsou součástí širšího konceptu práva na spravedlivý proces, avšak bezvýhradné trvání na jeho konání by – dovedeno do důsledků – mohlo naprosto paralyzovat aplikaci institutu pořádkové pokuty v praxi (nejen) správního soudnictví. Jako podstatné se proto jeví posouzení, zda absence ústního jednání vůbec mohla mít nějaké reálné negativní dopady do práv stěžovatelky a zda ztížila její obhajobu. Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že k ničemu takové-mu zde nedošlo, a zdůrazňuje, že soudní spis obsahoval dostatečné podklady pro vydání napadeného rozhodnu-tí o pořádkové pokutě, stěžovatelka věděla, za jaké jednání jí byla pořádková pokuta uložena a měla možnost to zpochybnit právě podanou kasační stížností; k tomu srov. mutatis mutandis rozhodnutí ze dne 17. 5. 2011 o při-jatelnosti ve věci Suhadolc v. Slovinsko, stížnost č. 57655/08, v němž Evropský soud pro lidská práva připustil, že pro případ méně závažných přestupků není ústní jednání vždy nezbytné.