a o změně některých zákonů Oprávněným zajistit a provést opatření potřebná k ověření skutečností nasvědčujících tomu, že po vydání osvědčení přestala osoba splňovat ně- kterou z podmínek uvedených v $ 18 zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně uta- jovaných skutečností a o změně některých zákonů, byl ve smyslu $ 36 odst. 5 tohoto zákona Národní bezpečnostní úřad, nikoli Bezpečnostní in- formační služba, resp. jiná zpravodajská služba.*)
a o změně některých zákonů Oprávněným zajistit a provést opatření potřebná k ověření skutečností nasvědčujících tomu, že po vydání osvědčení přestala osoba splňovat ně- kterou z podmínek uvedených v $ 18 zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně uta- jovaných skutečností a o změně některých zákonů, byl ve smyslu $ 36 odst. 5 tohoto zákona Národní bezpečnostní úřad, nikoli Bezpečnostní in- formační služba, resp. jiná zpravodajská služba.*)
Stěžovatel uplatňuje v kasační stíž- nosti důvod uvedený v ustanovení $ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., jímž je nezákon- nost spočívající v nesprávném posouze- ní právní otázky soudem v předcházejí- cím řízení. Takové pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí Městského soudu v Praze neshledal. Dle ustanovení $ 44 odst. 2 záko- na č. 148/1998 Sb., ve znění zákona č. 29/2000 Sb., zakládá Úřad bezpečnost- ní spis k navrhované osobě při zahájení 78 bezpečnostní prověrky II., II. nebo IV. stupně. Úřad uvedený spis rovněž ve- de, doplňuje, eviduje a vyřazuje. U bez- pečnostních spisů příslušníků zpravodaj- ských služeb v případech podle $ 9 odst. 1 písm. a) plní tyto povinnosti příslušná zpravodajská služba. Navrhovanou oso- bou se dle ustanovení $ 8 odst. 1 písm. h) rozumí fyzická osoba navrhovaná k urče- ní pro styk s utajovanými skutečnostmi. Zákon č. 148/1998 Sb. dáváv $ 8 odst. 1 písm. h) Úřadu, rozuměno Národnímu bezpečnostnímu úřadu, oprávnění zajiš- ťovat a v rozsahu stanoveném tímto zá- konem provádět bezpečnostní prověrky fyzických osob navrhovaných k určení pro styk s utajovanými skutečnostmi. Následující ustanovení $ 9 odst. 1 uvá- dí, že zpravodajské služby zajišťují a pro- vádějí bezpečnostní prověrky svých pří- slušníků a uchazečů o přijetí a vydávají a odnímají osvědčení těmto osobám. K postavení Bezpečnostní informační služby se vyjadřuje ustanovení $ 1 odst. 1 zákona č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě, jímž se zřizuje Bezpeč- nostní informační služba jako ozbrojená zpravodajská služba České republiky. Vyskytnou-li se dle $ 36 odst. 5 zákona č. 148/1998 Sb. po vydání osvědčení sku- tečnosti nasvědčující tomu, že osoba pře- stala splňovat některou z podmínek uve- dených v $ 18 (způsobilost k právním úkonům, předepsaný věk, bezúhonnost, zdravotní způsobilost, osobnostní způso- bilost, bezpečnostní spolehlivost, je Úřad oprávněn zajistit a provést opatření potřebná k ověření těchto skutečností. Městský soud v Praze se v napade- ném rozhodnutí zabýval otázkou specia- lity výše uvedených ustanovení zákona x č. 148/1998 Sb., jmenovitě ustanovení $ 36 odst. 5 jako legis generalis k ustano- vení $ 9 odst. 1. Tuto právní konstrukci stě- žovatel napadá podanou kasační stížností. O stěžovatelovo tvrzení založené na teorii mezer v právu se nelze opřít. K po- jmovým znakům každého normového souboru, a tedy i právního řádu, patří je- ho logická uzavřenost; nejsou tak mysli- telné normy, které by si kontradiktorně odporovaly, ale také není prostor pro úsudek, že v právním řádu něco chybí. Právními mezerami nebo mezerami v právu se nazývají případy, ve kterých určitá konkrétní právní otázka právním řádem není upravena, ač by podle názo- ru toho, kdo o mezeře mluví, upravena být měla. Takovýto úsudek je možný pouze v rovině de lege ferenda; de lege lata je nemyslitelný konkrétní případ, který by na základě předpokládaného normového souboru nemohl být roz- hodnut. V kontinentální právní teorii pa- nuje víceméně shoda v tom, jak takovéto případy řešit. F. Weyr (Teorie práva, 1936) dále má za to, že tradiční zákono- dárce zmocňuje soudce nebo správního úředníka, aby na jeho místě čili za něho domněle jím neupravenou otázku roz- hodl sám, a to tak, jak by ji byl asi vyšší normotvůrce rozhodl. Jedná tak případ od případu, nikoli s povšechnou dero- gační funkcí. Ch. Perelman (Logigue et Analyse, 1960) o konfliktech norem a mezerách v zákonech říká, že existují „čz premiěre vue“, a tím naznačuje, že soudce může nalézt rozhodnutí, které považuje za správné, při bližším přihléd- nutí v již platném právu. Svoboda a nezá- vislost soudce jsou podstatnými prvky tvorby práva, avšak v rámci logického smyslu neexistuje žádná svoboda a nezá- vislost poznávajícího subjektu, nýbrž pa- nuje přísná vázanost na zde platných pravidlech. Konečně z novější literatury V. Knapp (Teorie práva, 1995) uvádí, že platí zásada, že soudce (i jiný orgán k to- mu povolaný) je povinen o věci, k její- muž rozhodnutí je příslušný, rozhod- nout. Připomíná zásadu vyjádřenou v čl. 4 Code civil z r. 1804, který nedovo- luje soudci, aby odmítl rozhodnutí z dů- vodu „mlčení, nejasnosti či nedostateč- nosti zákona“; v opačném případě by šlo o odmítnutí spravedlnosti. Soudce tak musí rozhodnout, i když mu zákon neří- ká jak, a musí si pomoci interpretací, resp. analogií, a to někdy tak extenzivní, že už ve skutečnosti jde o dotvoření prá- va. Rozhodnout však může jen podle práva; rozhodl-li takto podle práva, ne- mohlo se jednat o mezeru v právu. Ovšem daný předmět sporu upraven je, byť jej strany chápou rozdílně. Nejvyšší správní soud shledal, že soud I. stupně opřel svůj názor o logickou strukturu a smysl zákona č. 148/1998 Sb., před novelizací provedenou zákonem č. 363/2000 Sb. Tomuto postupu by ne- bylo možno upřít oprávněnost, pokud by se dokázal vypořádat s velmi silným argumentem, který vyplývá ze základní interpretační metody, a to gramatické, a v ní zahrnutého pravidla konzistent- nosti pojmů. Jde o to, že pro určitou sku- tečnost je používán vždy jen jeden po- jem, a pokud je použito jiného pojmu, znamená to výskyt jiné skutečnosti. Slo- vům, výrazům a termínům použitým v textu zákona je třeba rozumět v tom smyslu, který mají v obecném základu spisovného jazyka, jestliže nejsou rele- vantní důvody pro to, aby jako základ interpretace byl přijat zvláštní právní vý- znam. Výklad argumentum e vatione legis podle známého nebo předpokláda- ného úmyslu zákonodárce slouží jako nástroj pomocný, který je třeba konfron- tovat s výkladem provedeným ostatními interpretačními metodami (srov. V. Knapp: 79 749 Teorie práva. C. H. Beck, 1995, str. 414). Na základě shora uvedených osnov - ci- tovaných textů právních norem a metod výkladu - Nejvyšší správní soud zastává názor, že za doby účinnosti zákona č. 148/1998 Sb., před novelou provede- nou zákonem č. 363/2000 Sb., nebyla Bezpečnostní informační služba nadána oprávněním zajistit a provést opatření potřebná k ověření skutečností nasvěd- čujících tomu, že po vydání osvědčení přestala osoba splňovat některou z pod- mínek uvedených v $ 18 zákona. K tomu byl oprávněn toliko „Úřad“, přičemž za takový bylo Ize považovat ve smyslu $ 1 a $ 7 zákona pouze Národní bezpečnost- ní úřad, který byl zřízen dnem 1. 8. 1998. Zákon jej pak v legislativní zkratce ozna- čil za „Úřad“, a ani ze systematiky hlavy třetí se nelze jiného výkladu dobrat. Zá- konem č. 154/1994 Sb. byla dnem 30. 7. 1994 zřízena Bezpečnostní informační služba jako ozbrojená zpravodajská služ- ba České republiky. Není rozhodné, co snad zákonodárce vyjádřit chtěl, nýbrž to, co skutečně vyjádřil; teprve ustanove- ní $ 10a, jenž byl vložen do zákona po novelizaci provedené zmiňovaným záko- nem č. 363/2000 Sb., dostává zpravodajské služby na roveň Národnímu bezpečnost- nímu úřadu při provádění bezpečnost- ních prověrek a při vydávání a odnímání osvědčení a certifikátů podle $ 9 odst. 1 písm. 4) zákona. V rozhodném období tak nebylo umožněno postupovat podle $ 36 odst. 5 zákona jinému úřadu nežli Národnímu bezpečnostnímu úřadu. Pří- padné kompetenční zmatky, které tato úprava mezi shora uváděnými instituce- mi vyvolala, neopravňují soud k tomu, aby dovozoval pravomoci tam, kde nejsou zá- konem založeny. Vycházela-li tedy žalova- ná při propuštění stěžovatele ze služební- 80 ho poměru z oznámení o zániku platnosti osvědčení ke styku s utajovanými skuteč- nostmi a následně ze zrušení určení osoby ve smyslu $ 36 odst. 6 zákona č. 148/1998 Sb., pak takovéto zrušení určení osoby sice měl učinit statutární orgán, avšak autorem oznámení mohl být jedině Národní bez- pečnostní úřad. O tom, že by právě tento úřad zjištění podle $ 36 odst. 6 prováděl, však spis nenese žádné stopy. Přitom ve služebním hodnocení ze dne 20. 10. 2000 se pod b. 2i) uvádí, že stěžovateli bylo oznámeno, že přestal splňovat pod- mínky uvedené v $ 18 písm. f) zákona č. 148/1998 Sb.; zanikla tak platnost osvěd- čení a došlo i k zániku určení. Podle b. 3 je pak stěžovatel na tomto základě hodno- cen jako nezpůsobilý vykonávat jakoukoli funkci ve služebním poměru příslušníka BIS. Ovšem samotné oznámení skutečnos- ti podle $ 36 odst. 5 zákona č. 148/1998 Sb. ve spise založeno není. Jestliže je tedy ar- gumentace žalované a rovněž soudu I. stupně založena na tom, že propuštění ze služebního poměru, o které tu ve sku- tečnosti jde, se oprávněně opírá o zánik platnosti osvědčení konstatovaný samot- nou žalovanou, tedy BIS, pak takovýto zá- věr Nejvyšší správní soud shledává chyb- ným. V dalším řízení proto soud I. stupně vyjde ze závazného právního názoru ($ 110 odst. 3 s. ř. s.), že „Úřadem“ ve smyslu $ 36 zákona č. 148/1998 Sb., ve znění před novelou provedenou záko- nem č. 363/2000 Sb., je Národní bezpeč- nostní úřad. Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že podaná kasační stížnost je důvodná, a proto postupoval dle ustanovení $ 110 odst. 2 s. ř. s.: rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. v 750 750 Právo na informace: přípustnost nové žádosti v téže věci k zákonu č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím Pokud na základě žádosti o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, byla již žadateli po- skytnuta informace anebo bylo vydáno rozhodnutí o zamítnutí této žádos- ti (rozhodnutí faktické nebo fiktivní), nic nebrání žadateli, aby podal žá- dost novou, byť i obsahově shodnou. Pokud má povinný subjekt za to, že dotyčná informace již byla poskytnuta, byť i po lhůtě k vyřízení původní žá- dosti, má novou žádost v zákonné lhůtě z tohoto důvodu zamítnout.
Bc. Pavel B. proti Bezpečnostní informační službě o propuštění ze služebního poměru, o kasační stížnosti žalobce.