znání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech) I. Oprávnění k výkonu zvláštního práva duchovních zachovávat mlčenlivost v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo s výkonem práva obdobné- ho zpovědnímu tajemství [$ 7 odst. 1 písm. £) zákona č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech] lze, za splnění zákonem stanovených podmí- nek, přiznat jen církvím a náboženským společnostem, které mají duchovní.
II. Právo ustanovovat (a odvolávat) duchovní mají jen církve a náboženské společnosti nezávisle na státních orgánech ($ 4 odst. 3 zákona č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech). Státním orgánům ani soudu ne- přísluší posuzovat a zjišťovat, které osoby v církvi a náboženské společnos- ti plní úlohu duchovních. Tato skutečnost musí vyplývat ze základního do- kumentu (statutu, řádu, stanov apod.) církve nebo náboženské společnosti.
znání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech) I. Oprávnění k výkonu zvláštního práva duchovních zachovávat mlčenlivost v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo s výkonem práva obdobné- ho zpovědnímu tajemství [$ 7 odst. 1 písm. £) zákona č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech] lze, za splnění zákonem stanovených podmí- nek, přiznat jen církvím a náboženským společnostem, které mají duchovní.
II. Právo ustanovovat (a odvolávat) duchovní mají jen církve a náboženské společnosti nezávisle na státních orgánech ($ 4 odst. 3 zákona č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech). Státním orgánům ani soudu ne- přísluší posuzovat a zjišťovat, které osoby v církvi a náboženské společnos- ti plní úlohu duchovních. Tato skutečnost musí vyplývat ze základního do- kumentu (statutu, řádu, stanov apod.) církve nebo náboženské společnosti.
Věc: Náboženská společnost S. proti Ministerstvu kultury o přiznání zvláštního práva duchovních zachovávat povinnost mlčenlivosti, o kasační stížnosti žalobkyně. Ministerstvo kultury rozhodlo dne 28. 2. 2003, že se žalobkyni nepřiznává oprávnění k výkonu zvláštního práva „zachovávat povinnost mlčenlivosti du- chovními v souvislosti s výkonem zpo- vědního tajemství nebo s výkonem prá- va obdobného zpovědnímu tajemství“. Ministr kultury dne 25. 6. 2003 rozklad žalobkyně proti tomuto rozhodnutí zamítl.
Žalobkyně se soudní cestou domáha- la určení, že osoby odpovědné za vedení 968 sboru a projednávání záležitostí je nutné považovat za osoby postavené naroveň duchovním, na něž se vztahuje povin- nost mlčenlivosti v souvislosti s výko- nem zpovědního tajemství nebo s výko- nem práva obdobného zpovědnímu tajemství. Městský soud v Praze žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl. Dospěl k závěru, že žalobkyni oprávnění k výko- nu tohoto zvláštního práva nenáleží, protože nemá duchovní. Osoby uváděné žalobkyní není možné ztotožňovat s po- stavením duchovních v církvích a nábo- ženských společnostech.
Nejsou-li tyto osoby uvedeny a nadány tímto právem v oficiálních dokumentech příslušné církve či náboženské společnosti, nemo- hou být duchovními ve smyslu ustanove- ní $ 7 odst. 1 písm. £) a $ 11 odst. 5 zákona o církvích a náboženských společnos- tech (dále jen „zákon o církvích“). Proti rozsudku podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem. Práva mlčenlivosti se nedomá- há pro všechny své členy, nýbrž pouze pro poměrně malý okruh svých členů, které lze zcela jednoznačně identifiko- vat.
Jsou to pouze „starší“ neboli „dozor- ci“. Bližší podrobnosti o jejich postavení a službě jsou uvedeny v 5. kapitole knihy „Organizováni, abychom dovršili svou službu“, kterou stěžovatelka předložila ja- ko přílohu k registračním dokumentům, aby podrobně objasnila registrujícímu or- gánu svou strukturu a způsob fungování. Stěžovatelka vede seznam jmenovaných „starších“ v jednotlivých sborech, a pro- to je jejich identita kdykoli ověřitelná. V Základním dokumentu stěžovatelky je uvedeno, že „nemá třídu duchovních“ a že „v každém sboru je rada starších, která se ujímá vedení ve sborové čin- nosti a vykonává pastýřskou práci“.
„Rada starších“ se skládá z jednotlivých „starších“. „Starší“ nemají v teologickém smyslu postavení duchovních (tedy pri- vilegované třídy se zvláštním vzdělá- ním), v organizačně právním smyslu jsou to ovšem muži, kteří vykonávají „du- chovní“ neboli „pastýřskou“ -péči o sbo- ry, a to podle vnitřních předpisů předlo- žených stěžovatelkou při její registraci. Proto lze „starší“ právem označit za „0so- by vykonávající duchovenskou činnost“ stěžovatelky. „Duchovenská činnost“ spo- jená s povinností mlčenlivosti se týká vý- lučně „pastýřské práce“, která nemá po- vahu veřejné služby; tu u stěžovatelky vy- konávají „starší“ a týká se toho, že když se na ně členové sboru obrátí se svými osobními problémy, mají povinnost je vyslechnout, pomodlit se s nimi a dát jim vhodnou biblickou radu.
Jednotliví pří- slušníci stěžovatelky by tedy měli mít jis- totu, že pokud se „starším“ svěří se svými osobními problémy, bude jejich záležitost pokládána za důvěrnou a „starší“ budou vázáni povinností mlčenlivosti ve stejném rozsahu jako duchovní, k nimž členové je- jich církve přicházejí ke zpovědi. Žalovaný se ve svém vyjádření ztotož- nil se závěry městského soudu. Institut povinnosti mlčenlivosti duchovních je podle něj omezen na osoby, které v pří- slušné církvi nebo náboženské společnos- ti představují jednoznačně definovanou a identifikovatelnou skupinu, zřetelně vymezenou oproti ostatním členům církve nebo náboženské společnosti, která je takto vnímána i třetími osobami, orgány činnými v trestním řízení, správ- ními orgány apod.
To lze dovodit i z usta- novení $ 10 odst. 3 písm. g) zákona o církvích, podle kterého musí být v zá- kladním dokumentu církve nebo nábo- ženské společnosti uveden způsob usta- vování a. odvolávání | duchovních. Základní dokument je součástí veřejné části Rejstříku registrovaných církví a náboženských společností (ustanovení $ 17 zákona). Smyslem veřejné přístup- nosti údajů obsažených v rejstřících vede- ných podle zákona o církvích je ochrana právní jistoty a zajištění informovanosti třetích osob o registrovaných církvích a dalších subjektech podle tohoto záko- na registrovaných nebo evidovaných.
Veřejná informace o tom, jak může dojít k ustavení nebo odvolání duchovního, může být podstatná mj. i pro účely zjiš- tění, zda určitá osoba má či nemá právo zachovat mlčenlivost o určitých skuteč- 969 966 nostech v situaci, kdy by jiná osoba („ne- duchovní“) měla např. povinnost vypo- vídat. Tato informace však v základním dokumentu stěžovatelky chybí a je v něm uvedeno, že „Společnost nemá tří- du duchovních“. Kromě toho je v pří- slušné pasáži Základního dokumentu uvedeno: „V každém sboru je rada star- ších, která se ujímá vedení ve sborové činnosti a vykonává pastýřskou práci, Křesťanskou © duchovenskou | činnost jsou oprávněni vykonávat všichni svěď- kové Jehovovi.
Ustavování a odvolává- ní členů Výboru Společnosti je popsáno v bodě d), ustavování a odvolávání čle- nů Výboru Sboru je popsáno v bodě f)“ To rovněž potvrzuje názor, že stěžovatel- ka nemá zvláštní skupinu členů v posta- vení obdobném duchovním. Žalovaný nesouhlasí s názorem stěžovatelky, že za duchovní jsou považovány pouze osoby, které mají „v teologickém smyslu posta- vení duchovních (tedy privilegované tří- dy se zvláštním vzděláním)“. Stěžovatel- čin dvojí výklad pojmů „duchovenská“ či „duchovní“ služba žalovaný odmítá.
Nao- pak je nutné vůči každé církvi nebo ná- boženské společnosti, která požádá o přiznání oprávnění k výkonu zvlášt- ních práv podle zákona o církvích, postu- povat vždy stejně dle shodných měřítek. Nejvyšší správní soud kasační stíž- nost zamítl. Z oodůvodnění: Podle čl. 16 Listiny základních práv a svobod platí: (ID Každý má právo svobodně proje- vovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučová- ním, náboženskými úkony nebo zacho- váváním obřadu.
970 (2) Církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména usta- vují své orgány, ustanovují své duchov- ní a zřizují řeholní a jiné církevní insti- tuce nezávisle na státních orgánech. Podle přílohy k zákonu o církvích je stěžovatelka - Náboženská společnost S. - zařazena do seznamu registrovaných církví a náboženských společností v Čes- ké republice pod č.
17. To znamená, že stěžovatelka již ke dni účinnosti zákona o církvích vyvíjela svou činnost jako re- gistrovaná náboženská společnost ($ 28 odst. 1 citovaného zákona). Stěžovatelka v žalobě také uvádí, že byla registrována dne 1. 9. 1993 a že od té doby právo za- chovávat mlčenlivost vykonávala na zá- kladě $ 8 zákona č. 308/1991 Sb., o svo- bodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností (dále jen „zákon č. 308/1991 Sb.“), a předtím již nejméně 50 let, a že toto právo jí bylo rozhodnutím žalovaného odňato v roz- poru s ustanovením $ 28 odst.
1 zákona o církvích. Podle tohoto ustanovení círk- ve a náboženské společnosti, které ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona vyví- jely svou činnost jako registrované ze zá- kona, se považují za registrované podle tohoto zákona. Jejich seznam je uveden v příloze k tomuto zákonu. Rozsah oprávnění k výkonu zvláštních práv po- dle $ 7 odst. 1, která mají tyto církve a ná- boženské společnosti ke dni nabytí účin- nosti tohoto zákona, zůstává zachován. Podle $ 7 odst. 1 písm. f) citovaného zá- kona o církvích registrovaná církev a ná- boženská společnost může za podmínek stanovených tímto zákonem k plnění svého poslání získat oprávnění k výkonu těchto zvláštních práv: zachovávat po- vinnost mlčenlivosti duchovními v sou- vislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo s výkonem práva obdobného zpo- vědnímu tajemství, je-li tato povinnost tradiční součástí učení církve a nábožen- ské společnosti nejméně 50 let; tím není dotčena povinnost překazit trestný čin uložená zvláštním zákonem.
Rozhodnutím žalovaného a předtím rozhodnutím správního orgánu prvního stupně však toto právo stěžovatelce ne- bylo odňato (zrušeno podle ustanovení $ 21 zákona o církvích), ale nebylo jí při- znáno. Z obsahu správního spisu vyplý- vá, že stěžovatelka písemností ze dne 31. 1. 2003 žalovaného požádala „o pří- znání zvláštního práva zachovávat ml- čenlivost podle f 7 odst. I písm. f) záko- na č. 3/2002 Sb.“. Je skutečností, že tak učinila až poté, kdy písemností ze dne 4. 7. 2002 žalovanému oznámila, v jakém rozsahu vykonávala ke dni účinnosti zá- kona o církvích zvláštní práva v návaz- nosti na ustanovení $ 7 odst 1 a $ 28 odst.
1 citovaného zákona včetně zacho- vávání mlčenlivosti (v tomto směru uved- la: „Naše náboženská společnost nemá duchovní ani nevyznává učení o zpově- di, zachovávala však a nadále chce za- chovávat výkon práva obdobného zpo- vědnímu tajemství. Muži, kteří jsou ve sborech pověření projednáváním váž- ných hříchů, jsou povinní zachovávat mlčenlivost o důvěrných věcech, které se při projednávání přestupků dozvěděli. Toto opatření trvá již více než 50 let.“), a když ho současně požádala o potvrzení, že výkon zvláštních práv v jí uvedeném rozsahu akceptuje, a konečně když jí žalo- vaný písemností ze dne 29.
1. 2003 sdělil, že zvláštní právo zachovávat povinnost mlčenlivosti jí nebylo přiznáno a že o tom bude vydáno negativní rozhodnutí. Předmětem přezkumné činnosti sou- dů tedy je rozhodnutí žalovaného o ne- přiznání zvláštního práva zachovávat po- vinnost mlčenlivosti. Toto rozhodnutí v celém rozsahu, tedy ze všech žalobních důvodů uplatněných stěžovatelkou v ža- lobě, městský soud přezkoumal, své zá- věry uvedli ve svém rozsudku a řádně je odůvodnil. S jeho závěry Nejvyšší správ- ní soud souhlasí.
Správní orgány a městský soud dospě- ly, mimo jiné, ke shodnému závěru, že přiznat - poskytnout oprávnění stěžova- telce k výkonu zvláštního práva zachová- vat povinnost mlčenlivosti duchovními v souvislosti s výkonem zpovědního ta- jemství nebo s výkonem práva obdobné- ho zpovědnímu tajemství nebylo možné, protože stěžovatelka - Náboženská spo- lečnost S, - nemá duchovní ve smyslu zá- kona o církvích. Pro posouzení, zda stě- žovatelka může získat toto zvláštní oprávnění podle ustanovení $ 7 odst.
1 písm. £ citovaného zákona, je tato otáz- ka zcela stěžejní, neboť toto ustanovení jednoznačně váže toto zvláštní právo na duchovní, nikoliv jiné osoby sdružené v církvi nebo náboženské společnosti. Podle již výše citovaného čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na stát- ních orgánech. Shodnou úpravu obsahu- je i zákon o církvích v $ 4 odst.
3 (a před- chozí zákon č. 308/1991 Sb. ji obsahoval v $5 odst. 2). Tím, kdo má právo ustano- vovat duchovní a kdo je ustanovuje, je te- dy církev nebo náboženská společnost, nikdo jiný..Církev a náboženská společ- nost vzniká dobrovolným sdružováním fyzických osob a svébytně rozhoduje o věcech spojených s vyznáváním víry, o organizaci náboženského společenství a o vytváření k tomu určených institucí ($ 4 odst. 1 zákona o církvích). Církev a náboženská společnost nebo svaz círk- ví a náboženských společností jsou re- gistrovány a registrované církvi a nábo- 971 966 ženské společnosti se přiznává oprávně- ní k výkonu zvláštních práv ke dni, kdy rozhodnutí o registraci církve a nábo- ženské společnosti nebo svazu církví a náboženských společností nebo roz- hodnutí o přiznání oprávnění k výkonu zvláštních práv registrované církvi a ná- boženské společnosti ministerstvem na- bylo právní moci ($ 9 odst.
2 zákona o církvích). Návrh na registraci církve a náboženské společnosti musí obsaho- vat základní dokument církve a nábo- ženské společnosti [$ 10 odst. 2 písm. d). zákona o církvích). Základní dokument církve a náboženské společnosti musí obsahovat, mimo jiné, způsob ustavová- ní a odvolávání duchovních [$ 10 odst. 3 písm. g) zákona o církvích]. Obdobnou úpravu obsahoval i předchozí zákon č. 308/1991 Sb. v $ 13 odst. 1 písm. c), podle něhož k návrhu na registraci se přikládal základní dokument zakládané církve nebo náboženské společnosti (statut, řád, stanovy apod.), z kterého musel být patrný způsob ustanovování osob vykonávajících duchovenskou čin- nost a jejich odvolávání.
Podle obsahu přiloženého správního spisu stěžovatelka předložila žalované- mu pro účely rozhodnutí o své žádosti o získání oprávnění k výkonu zvláštního práva podle $ 7 odst. 1 písm. £) zákona o církvích základní dokument Nábožen- ské společnosti S. sestavený podle $ 10 odst. 3 zákona o církvích, z jehož obsahu vycházely správní orgány i městský soud a vychází z něho i Nejvyšší správní soud. V něm, v části o způsobu ustavování a odvolávání duchovních, je uvedeno: „Společnost nemá třídu duchovních.
V každém sboru je rada starších, která se ujímá vedení ve sborové činnosti a vykonává pastýřskou práci. Křesťan- skou duchovenskou činnost jsou opráv- nění vykonávat všichni svědkové Jeho- 972 vovi.“ V písemnosti ze dne 4. 7. 2002 ad- resované žalovanému a založené ve správním spisu stěžovatelka uvádí: „Na- še náboženská společnost nemá du- chovní ani nevyznává učení o zpovědi, zachovávala však a nadále chce zacho- vávat výkon práva obdobného zpověď- nímu tajemství. Muži, kteří jsou ve sbo- rech pověřeni projednáváním vážných hříchů, jsou povinni zachovávat mlčen- livost o důvěrných věcech, které se při projednávání přestupků dozvěděli.
Toto opatření trvá již více než 50 let“ V písem- nosti ze dne 31. 1. 2003 adresované žalo- vanému a rovněž založené ve správním spisu stěžovatelka uvádí, mimo jiné, že: „Pokud jde o naši společnost, důvěrné věci, které si vyžadují zachování mlčen- livosti, projednávají ve sborech starší ne- boli dozorci. Ti však podle vnitřních předpisů naší náboženské společnosti nemají postavení duchovních.“ Nikoliv v žalobě, ale až v kasační stížnosti stěžo- vatelka tvrdí, že v její náboženské spo- lečnosti „Duchovenská činnost spojená s povinností mlčenlivosti se týká výluč- ně pastýřské práce, která nemá povahu veřejné služby.
Tuto činnost vykonávají mezi svědky Jehovovými pouze jmeno- vaní starší a týká se toho, že když se na ně členové sboru obrátí se svými osob- ními problémy, mají povinnost je vy- slechnout, pomodlit se s nimi a dát jim vhodnou biblickou vaďu“. Z toho, co sama stěžovatelka ve správ- ním a v soudním řízení uvedla, a z toho, co vyplývá ze základního dokumentu stěžovatelky, lze vyvodit ten závěr, který již učinil městský soud a předtím správ- ní orgány, že stěžovatelka jako Nábožen- ská společnost S.
nemá duchovní ve smyslu zákona o církvích, jeho $ 7 odst. 1 písm. £. Oprávnění k výkonu zvláštního práva zachovávat povinnost mlčenlivosti duchovními v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo s výkonem práva obdobného zpovědnímu tajemství jí proto žalovaný přiznat nemohl. Ze stej- ného důvodu nemohla stěžovatelka toto oprávnění nabýt ani ke dni nabytí účin- nosti zákona o církvích, tedy za účinnos- ti předchozího zákona č. 308/1991 Sb. Stěžovatelka v kasační stížnosti tvrdí, že zvláštní právo nepožaduje pro všechny své členy, kteří jsou oprávněni vykonávat křesťanskou duchovenskou činnost, ale jen pro „starší“ neboli „dozorce“, z nichž se skládá „rada starších“, kteří nemají v teologickém smyslu postavení duchov- ních (tedy privilegované třídy se zvlášt- ním vzděláním), v organizačně právním smyslu však, podle ní, tito muži vykonáva- jí „duchovní“ neboli „pastýřskou“ službu, a lze je právem označit za „osoby vykoná- vající duchovenskou činnost“ stěžovatel- ky - Náboženské společnosti S.
Nejvyšší správní soud, stejně jako městský soud, má však za to, že jen stěžovatelka mohla uvést do souladu toto své prohlášení se svým základním dokumentem, který mu- sí, mimo jiné, obsahovat způsob ustavová- ní a odvolávání duchovních. Jinými slovy, - duchovní si musí stěžovatelka jako regist- rovaná náboženská společnost ustanovit sama nezávisle na státních orgánech. To nemohou učinit správní orgány (ani soud), a to ani tak, že by posuzovaly, např. které osoby v náboženské společnosti stě- žovatelky skutečně činnost duchovních vykonávají, jak vlastně stěžovatelka v prů- běhu řízení navrhovala.
Kompetenční spory: nemožnost správního odvolání proti rozhodnutí ve věci vkladu práva; k povinnosti správního orgánu vyvolat kompetenční spor k $ 5 odst. 4 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění zákona č. 90/1996 Sb. k čl. XXV bodu 1 zákona č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislos- ti s přijetím soudního řádu správního k $ 129 soudního řádu správního k $ 3 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů I.
Proti rozhodnutí katastrálního úřadu o zamítnutí návrhu na povolení vkladu práva do katastru nemovitostí není ani po 1. 1. 2003 přípustné od- volání; v úvahu připadá jen podání žaloby podle páté části občanského soudního řádu ($ 5 odst. 4 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve spojení s čl. XXV bodem 1 záko- na č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního).
II. Jestliže soud pro nedostatek své pravomoci zastavil řízení a věc po- stoupil správnímu orgánu, nemá tento správní orgán, domníválli se, že věc naopak do pravomoci soudu patří, jinou možnost než podat návrh na zahá- jení řízení o kompetenčním sporu ($ 3 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb., o roz- hodování některých kompetenčních sporů). 973
Náboženská společnost S. proti Ministerstvu kultury o přiznání zvláštního práva
chnout, pomodlit se s nimi a dát jim vhodnou biblickou radu. Jednotliví svědkové Jehovovi by tedy měli mít jistotu, že pokud se „starším“ svěří se svými osobními problémy, bude jejich záležitost pokládána za důvěrnou a „starší“ budou vázáni povinností mlčenlivosti ve stejném rozsahu jako duchovní, k nimž členové jejich církví přicházejí ke zpovědi. Kasační stížností se stěžovatel domáhal zrušení napadeného rozsudku městského soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí jako nedůvodné. Zcela se ztotožnil se závěry městského soudu a odkázal i na odůvodnění svého rozhodnutí.Institut povinnosti mlčenlivosti duchovních je omezen na osoby, které v příslušné církvi nebo náboženské společnosti představují jednoznačně definovanou a identifikovatelnou skupinu, zřetelně vymezenou oproti ostatním členům církve nebo náboženské společnosti, která je takto vnímána i třetími osobami, orgány činnými v trestním řízení, správními orgány apod. To lze dovodit i z ustanovení § 10 odst. 3 písm. g/ zákona č. 3/2002 Sb., podle kterého musí být v základním dokumentu církve nebo náboženské společnosti uveden způsob ustavování a odvolávání duchovních. Základní dokument je součástí veřejné části Rejstříku registrovaných církví a náboženských společností (ustanovení § 17 zákona č. 3/2002 Sb.). Smyslem veřejné přístupnosti údajů obsažených v rejstřících vedených podle zákona č. 3/2002 Sb. je ochrana právní jistoty a zajištění informovanosti třetích osob o registrovaných církvích a náboženských společnostech a dalších subjektech registrovaných nebo evidovaných podle zákona č. 3/2002 Sb. Veřejná informace o tom, jak může dojít k ustavení nebo odvolání duchovního, může být podstatná mj. i pro účely zjištění, zda určitá osoba má či nemá právo zachovat mlčenlivost o určitých skutečnostech v situaci, kdy by jiná osoba („neduchovní“) měla např. povinnost vypovídat. Tato informace však v základním dokumentu stěžovatele chybí a je v něm uvedeno, že „Společnost nemá třídu duchovních“. Kromě toho je v příslušné pasáži Základního dokumentu uvedeno: „V každém sboru je rada starších, která se ujímá vedení ve sborové činnosti a vykonává pastýřskou práci. Křesťanskou duchovenskou činnost jsou oprávněni vykonávat všichni s. J. Ustavování a odvolávání členů Výboru Společnosti je popsáno v bodě d/, ustavování a odvolávání členů Výboru Sboru je popsáno v bodě f/“. To rovněž potvrzuje názor, že stěžovatel nemá zvláštní skupinu členů v postavení obdobném duchovním. Žalovaný nesouhlasí s názorem stěžovatele, že za duchovní jsou považovány pouze osoby, které mají „v teologickém smyslu postavení duchovních (tedy privilegované třídy se zvláštním vzděláním)“. Stěžovatelův dvojí výklad pojmů „duchovenská“ či „duchovní“ služba žalovaný odmítá. Naopak je nutné vůči každé církvi nebo náboženské společnosti, která požádá o přiznání oprávnění k výkonu zvláštních práv podle zákona č. 3/2002 Sb. postupovat vždy stejně dle shodných měřítek.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu a z důvodů uvedených v kasační stížnosti (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle čl. 16 Listiny základních práv a svobod, jeho odstavců: (1) Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu.
(2) Církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech. Podle přílohy k zákonu č. 3/2002 Sb. je stěžovatel – N. s. S. J. – zařazen do seznamu registrovaných církví a náboženských společností v České republice pod č. 17. To znamená, že stěžovatel již ke dni účinnosti zákona č. 3/2002 Sb. vyvíjel svou činnost jako registrovaná náboženská společnost (§ 28 odst. 1 citovaného zákona). Stěžovatel v žalobě také uvádí, že byl registrován dne 1. 9. 1993 a že od té doby právo zachovávat mlčenlivost vykonával na základě § 8 zákona č. 308/1991 Sb. (a předtím již nejméně 50 let) a že toto právo mu bylo rozhodnutím žalovaného odňato v rozporu s ustanovením § 28 odst. 1 zákona č. 3/2002 Sb. Podle tohoto ustanovení církve a náboženské společnosti, které ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona vyvíjely svou činnost jako registrované ze zákona, se považují za registrované podle tohoto zákona. Jejich seznam je uveden v příloze k tomuto zákonu. Rozsah oprávnění k výkonu zvláštních práv podle § 7 odst. 1, které mají tyto církve a náboženské společnosti ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstává zachován. Podle § 7 odst. 1 písm. f/ citovaného zákona č. 3/2002 Sb. registrovaná církev a náboženská společnost může za podmínek stanovených tímto zákonem k plnění svého poslání získat oprávnění k výkonu těchto zvláštních práv: zachovávat povinnost mlčenlivosti duchovními v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo s výkonem práva obdobného zpovědnímu tajemství, je-li tato povinnost tradiční součástí učení církve a náboženské společnosti nejméně 50 let; tím není dotčena povinnost překazit trestný čin uložená zvláštním zákonem.
Rozhodnutím žalovaného a předtím rozhodnutím správního orgánu prvního stupně však toto právo stěžovateli nebylo odňato (zrušeno podle ustanovení § 21 zákona č. 3/2002 Sb.), ale nebylo mu přiznáno. Z obsahu správního spisu vyplývá, že stěžovatel písemností ze dne 31. 1. 2003 žalovaného požádal „o přiznání zvláštního práva zachovávat mlčenlivost podle § 7 odst. 1 písm. f/ zákona č. 3/2002 Sb.“. Je skutečností, že tak učinil až poté, kdy písemností ze dne 4. 7. 2002 žalovanému oznámil, v jakém rozsahu vykonával ke dni účinnosti zákona č. 3/2002 Sb. zvláštní práva v návaznosti na ustanovení § 7 odst. 1 a § 28 odst. 1 citovaného zákona včetně zachovávání mlčenlivosti (v tomto směru uvedl: „Naše náboženská společnost nemá duchovní ani nevyznává učení o zpovědi, zachovávala však a nadále chce zachovávat výkon práva obdobného zpovědnímu tajemství. Muži, kteří jsou ve sborech pověřeni projednáváním vážných hříchů, jsou povinni zachovávat mlčenlivost o důvěrných věcech, které se při projednávání přestupků dozvěděli. Toto opatření trvá již více než 50 let.“), a když ho současně požádal o potvrzení, že výkon zvláštních práv v jím uvedeném rozsahu akceptuje a konečně když mu žalovaný písemností ze dne 29. 1. 2003 sdělil, že zvláštní právo zachovávat povinnost mlčenlivosti mu nebylo přiznáno, a že o tom bude vydáno negativní rozhodnutí.
Předmětem přezkumné činnosti soudů tedy je rozhodnutí žalovaného o nepřiznání zvláštního práva zachovávat povinnost mlčenlivosti stěžovateli. Toto rozhodnutí v celém rozsahu, tedy ze všech žalobních důvodů uplatněných stěžovatelem v žalobě městský soud přezkoumal, své závěry uvedl ve svém rozsudku a řádně je odůvodnil. S jeho závěry Nejvyšší správní soud souhlasí.
Správní orgány a městský soud dospěly, mimo jiné, ke shodnému závěru, že přiznat – poskytnout oprávnění stěžovateli k výkonu zvláštního práva zachovávat povinnost mlčenlivosti duchovními v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo s výkonem práva obdobného zpovědnímu tajemství, nebylo možné, protože stěžovatel – N. s. S. J. – nemá duchovní ve smyslu zákona č. 3/2002 Sb. Pro posouzení, zda stěžovatel může získat toto zvláštní oprávnění podle ustanovení § 7 odst. 1 písm. f/ citovaného zákona je tato otázka zcela stěžejní, neboť toto ustanovení jednoznačně váže toto zvláštní právo na duchovní, nikoliv jiné osoby sdružené v církvi nebo náboženské společnosti. Podle již výše citovaného čl. 16 odst. 2 Listiny církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech. Shodnou úpravu obsahuje i zákon č. 3/2002 Sb. v § 4 odst. 3 (a předchozí zákon č. 308/1991 Sb. ji obsahoval v § 5 odst. 2). Tím, kdo má právo ustanovovat duchovní a kdo je ustanovuje je tedy církev nebo náboženská společnost, nikdo jiný. Církev a náboženská společnost vzniká dobrovolným sdružováním fyzických osob a svébytně rozhoduje o věcech spojených s vyznáváním víry, o organizaci náboženského společenství a o vytváření k tomu určených institucí (§ 4 odst. 1 zákona č. 3/2002 Sb.) Církev a náboženská společnost nebo svaz církví a náboženských společností jsou registrovány a registrované církvi a náboženské společnosti se přiznává oprávnění k výkonu zvláštních práv ke dni, kdy rozhodnutí o registraci církve a náboženské společnosti nebo svazu církví a náboženských společností nebo rozhodnutí o přiznání oprávnění k výkonu zvláštních práv registrované církvi a náboženské společnosti ministerstvem nabylo právní moci (§ 9 odst. 2 zákona č. 3/2002 Sb.) Návrh na registraci církve a náboženské společnosti musí obsahovat základní dokument církve a náboženské společnosti (§ 10 odst. 2 písm. d/ zákona č. 3/2002 Sb.). Základní dokument církve a náboženské společnosti musí obsahovat, mimo jiné, způsob ustavování a odvolávání duchovních (§ 10 odst. 3 písm. g/ zákona č. 3/2002 Sb.). Obdobnou úpravu obsahoval i předchozí zákon č. 308/1991 Sb. v § 13 odst. 1 písm. c/, podle něhož k návrhu na registraci se přikládal základní dokument zakládané církve nebo náboženské společnosti (statut, řád, stanovy apod.), z kterého musel být patrný způsob ustanovování osob vykonávajících duchovenskou činnost a jejich odvolávání.
Podle obsahu přiloženého správního spisu, stěžovatel předložil žalovanému pro účely rozhodnutí o své žádosti o získání oprávnění k výkonu zvláštního práva podle § 7 odst. 1 písm. f/ zákona č. 3/2002 Sb. základní dokument N. s. S. J. sestavený podle § 10 odst. 3 zákona č. 3/2002 Sb., z jehož obsahu vycházely správní orgány i městský soud a vychází z něho i Nejvyšší správní soud. V něm, v části způsob ustavování a odvolávání duchovních je uvedeno: „Společnost nemá třídu duchovních. V každém sboru je rada starších, která se ujímá vedení ve sborové činnosti a vykonává pastýřskou práci.
Křesťanskou duchovenskou činnost jsou oprávněni vykonávat všichni s. J.“. V písemnosti ze dne 4. 7. 2002 adresované žalovanému a založené ve správním spisu stěžovatel uvádí: „Naše náboženská společnost nemá duchovní ani nevyznává učení o zpovědi, zachovávala však a nadále chce zachovávat výkon práva obdobného zpovědnímu tajemství. Muži, kteří jsou ve sborech pověřeni projednáváním vážných hříchů, jsou povinni zachovávat mlčenlivost o důvěrných věcech, které se při projednávání přestupků dozvěděli.
Toto opatření trvá již více než 50 let“. V písemnosti ze dne 31. 1. 2003 adresované žalovanému a rovněž založené ve správním spisu stěžovatel uvádí, mimo jiné, že: „Pokud jde o naši společnost, důvěrné věci, které si vyžadují zachování mlčenlivosti, projednávají ve sborech starší neboli dozorci. Ti však podle vnitřních předpisů naší náboženské společnosti nemají postavení duchovních“. Nikoliv v žalobě, ale až v kasační stížnosti stěžovatel tvrdí, že v jeho náboženské společnosti „Duchovenská činnost spojená s povinností mlčenlivosti se týká výlučně pastýřské práce, která nemá povahu veřejné služby.
Tuto činnost vykonávají mezi s. J. pouze jmenovaní starší a týká se toho, že když se na ně členové sboru obrátí se svými osobními problémy, mají povinnost je vyslechnout, pomodlit se s nimi a dát jim vhodnou biblickou radu“.
ečnosti nemají postavení duchovních“. Nikoliv v žalobě, ale až v kasační stížnosti stěžovatel tvrdí, že v jeho náboženské společnosti „Duchovenská činnost spojená s povinností mlčenlivosti se týká výlučně pastýřské práce, která nemá povahu veřejné služby. Tuto činnost vykonávají mezi s. J. pouze jmenovaní starší a týká se toho, že když se na ně členové sboru obrátí se svými osobními problémy, mají povinnost je vyslechnout, pomodlit se s nimi a dát jim vhodnou biblickou radu“.
Z toho, co sám stěžovatel ve správním a v soudním řízení uvedl,a z toho, co vyplývá ze základního dokumentu stěžovatele, lze vyvodit ten závěr, který již učinil městský soud a předtím správní orgány, že stěžovatel jako N. s. s. J. nemá duchovní ve smyslu zákona č. 3/2002 Sb., jeho § 7 odst. 1 písm. f/. Oprávnění k výkonu zvláštního práva zachovávat povinnost mlčenlivosti duchovními v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo s výkonem práva obdobného zpovědnímu tajemství mu proto žalovaný přiznat nemohl. Ze stejného důvodu nemohl stěžovatel toto oprávnění nabýt ani ke dni nabytí účinnosti zákona č. 3/2002 Sb., tedy za účinnosti předchozího zákona č.308/1991 Sb. Stěžovatel v kasační stížnosti tvrdí, že zvláštní právo nepožaduje pro všechny své členy, kteří jsou oprávněni vykonávat křesťanskou duchovenskou činnost, ale jen pro „starší“ neboli „dozorce“ z nichž se skládá „rada starších“, kteří nemají v teologickém smyslu postavení duchovních(tedy privilegované třídy se zvláštním vzděláním), v organizačně-právním smyslu však, podle něj, tito muži vykonávají „duchovní“ neboli „pastýřskou službu“, a lze je právem označit za „osoby vykonávající duchovenskou činnost“ stěžovatele – N. s. S. J. Nejvyšší správní soud, stejně jako městský soud, má však za to, že jen stěžovatel mohl uvést do souladu toto své prohlášení se svým základním dokumentem, který musí, mimo jiné, obsahovat způsob ustavování a odvolávání duchovních. Jinými slovy duchovní si musí stěžovatel jako registrovaná náboženská společnost ustanovit sám nezávisle na státních orgánech. To nemohou učinit správní orgány(ani soud) a to ani tak, že by posuzovaly např. které osoby v náboženské společnosti stěžovatele skutečně činnost duchovních vykonávají, jak vlastně stěžovatel v průběhu řízení navrhoval. Z důvodů uvedených v tomto rozsudku Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodnou podle ustanovení § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Pokud stěžovatel podáním ze dne 10. 11. 2005 doplnil svoji kasační stížnost tím, že odkázal na zprávu zástupkyně Veřejného ochránce práv ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. 3528/2003/VOP/JŠM, pak Nejvyšší správní soud uvádí, že tato zpráva se týkala přezkumu rozhodnutí žalovaného mimo odvolací řízení (tedy nikoliv rozhodnutí, které je předmětem přezkumné činnosti soudů v této věci).
ávní soud kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodnou podle ustanovení § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Pokud stěžovatel podáním ze dne 10. 11. 2005 doplnil svoji kasační stížnost tím, že odkázal na zprávu zástupkyně Veřejného ochránce práv ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. 3528/2003/VOP/JŠM, pak Nejvyšší správní soud uvádí, že tato zpráva se týkala přezkumu rozhodnutí žalovaného mimo odvolací řízení (tedy nikoliv rozhodnutí, které je předmětem přezkumné činnosti soudů v této věci).
V řízení o kasační stížnosti měl úspěch žalovaný a měl by proto právo na náhradu nákladů tohoto řízení podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. Protože žalovaný náhradu nákladů jednak nežádal a jednak mu podle obsahu spisu prokazatelné náklady ani nevznikly, rozhodl Nejvyšší správní soud tak, jak je ve výroku tohoto rozhodnutí uvedeno. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 28. února 2006
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu