I. Zakázat shromáždění pro nepřiměřenost důsledků jím vyvolaných v dopravě a v zásobování ve smyslu $ 10 odst. 3 zákona č. 84/1990 Sb., © právu shromažďova- cím, a čl. 19 odst. 2 Listiny základních práv a svobod lze pouze tehdy, je-li omezení dopravy či zásobování shledáno ve velké intenzitě; musí být tedy tak výrazné, aby bylo způsobilé vyvolat závažný rozpor se zájmem obyvatelstva. Musí se proto jednat o omezení dopravy na důležitém místě, po delší dobu a ve větším rozsahu. Skuteč- nost, že budou shromážděním dotčena práva mnohonásobně více lidí, než bude po- čet účastníků, nemusí sama o sobě být ještě nutně důvodem k zakázání shromáždě- ní, pokud nenastane narušení dopravy velké intenzity. II. Soud nemůže ve svém rozhodnutí konstatovat nesoulad mezi zákony (zde soudní řád správní a zákon č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím) a nechat tuto otázku dále bez povšimnutí, naopak musí se s tímto konstatovaným rozporem řád- ně vypořádat. Pokud by soud dospěl k závěru, že zákon, jehož by mělo být při řešení použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, je povinen v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústa- vy České republiky předložit věc Ústavnímu soudu. III. Ustanovení $ 11 odst. 3 zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, ob- sahuje právní normu speciální vůči právní normě obsažené v soudním řádu správ- ním (S 51 s. ř. s.), a proto je nutno ho přednostně uplatnit. Soud proto musí dodržet třídenní lhůtu stanovenou mu zákonem, v níž je speciální pravidlo chování obsaže- 1385 no. Ústavní právo dle čl. 19 odst. 1 Listiny základních práv a svobod pokojně se shro- mažďovat je konkretizováno zákonem č. 84/1990 Sb., o právu shromaždovacím; po- kud by nebylo rozhodnuto o opravném prostředku v souladu s požadavkem rych- losti soudního rozhodnutí stanoveným tímto zákonem, došlo by k porušení tohoto práva.
I. Zakázat shromáždění pro nepřiměřenost důsledků jím vyvolaných v dopravě a v zásobování ve smyslu $ 10 odst. 3 zákona č. 84/1990 Sb., © právu shromažďova- cím, a čl. 19 odst. 2 Listiny základních práv a svobod lze pouze tehdy, je-li omezení dopravy či zásobování shledáno ve velké intenzitě; musí být tedy tak výrazné, aby bylo způsobilé vyvolat závažný rozpor se zájmem obyvatelstva. Musí se proto jednat o omezení dopravy na důležitém místě, po delší dobu a ve větším rozsahu. Skuteč- nost, že budou shromážděním dotčena práva mnohonásobně více lidí, než bude po- čet účastníků, nemusí sama o sobě být ještě nutně důvodem k zakázání shromáždě- ní, pokud nenastane narušení dopravy velké intenzity. II. Soud nemůže ve svém rozhodnutí konstatovat nesoulad mezi zákony (zde soudní řád správní a zákon č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím) a nechat tuto otázku dále bez povšimnutí, naopak musí se s tímto konstatovaným rozporem řád- ně vypořádat. Pokud by soud dospěl k závěru, že zákon, jehož by mělo být při řešení použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, je povinen v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústa- vy České republiky předložit věc Ústavnímu soudu. III. Ustanovení $ 11 odst. 3 zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, ob- sahuje právní normu speciální vůči právní normě obsažené v soudním řádu správ- ním (S 51 s. ř. s.), a proto je nutno ho přednostně uplatnit. Soud proto musí dodržet třídenní lhůtu stanovenou mu zákonem, v níž je speciální pravidlo chování obsaže- 1385 no. Ústavní právo dle čl. 19 odst. 1 Listiny základních práv a svobod pokojně se shro- mažďovat je konkretizováno zákonem č. 84/1990 Sb., o právu shromaždovacím; po- kud by nebylo rozhodnuto o opravném prostředku v souladu s požadavkem rych- losti soudního rozhodnutí stanoveným tímto zákonem, došlo by k porušení tohoto práva.
C.) Ústřední spornou otázkou je zodpo- vědět, kam až sahá právo občanů pokojně se shromažďovat. Jde tedy o meze tohoto ústav- ně zaručeného práva. V případě shromažďo- vání na veřejných místech lze zákonem výkon tohoto práva omezit, pouze však, jak již bylo uvedeno výše, jde-li o opatření v demokratic- ké společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, ochranu veřejného pořád- ku, zdraví, mravnosti, majetku nebo pro bez- pečnost státu. V daném případě bylo konání shromáždě- ní zakázáno s odkazem na $ 10 odst. 2 písm. a) a odst. 3 zákona o shromažďování. Podle $ 10 odst. 2 písm. a) tohoto zákona správní orgán shromáždění zakáže též tehdy, jestliže se má konat na místě, kde by účastníkům hro- zilo závažné nebezpečí pro jejich zdraví. Po- dle $ 10 odst. 3 téhož zákona správní orgán může shromáždění zakázat, má-li být konáno v místě, kde by nutné omezení dopravy a zá- sobování bylo v závažném rozporu se zájmem obyvatelstva, lze-li bez přiměřených obtíží konat shromáždění jinde, aniž by se tím zma- řil oznámený účel shromáždění. - xx Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s ná- zorem Městského soudu v Praze v tom, že zá- važné nebezpečí pro zdraví účastníků shro- máždění - pouličního průvodu nemůže být spatřováno toliko v tom, že (kromě chodní- ku) bude k pochodu využita i vozovka, ani v tom, že pochod se má uskutečnit v době sní- žené viditelnosti. Pokud se podle $ 1 odst. 3 zákona o právu shromažďovacím za shromáž- dění považují též pouliční průvody a mani- festace, implicitně tím zákon předpokládá konání shromáždění formou průvodu po ko- munikaci (i po vozovce) a za tímto účelem stanoví povinnosti svolavateli zajistit řádný průběh shromáždění pomocí pořadatelů, po- př. policie, pokud pro konání shromáždění je současně nutné i omezení dopravy. Pro zákaz shromáždění z tohoto zákonného důvodu musí být proto shledány konkrétní okolnosti mimořádného soustředění chodců a vozidel či současného mimořádného omezení obec- ného užívání pozemní komunikace, kdy ku- mulace těchto zjištění signalizuje možné ohro- žení zdraví účastníků shromáždění, které ani přijatá organizační opatření pořádkových sil nemohou vyloučit. Skutečnost, že organizace shromáždění je svolavatelem často podceňo- vána, např. jednání svolavatele s provozovate- lem MHD či dopravní policií o dopravních opatřeních jsou zcela výjimečná, není a nemů- že být důvodem k zakázání shromáždění. Správní orgán svým rozhodnutím, byť podpo- řeným znalostmi z dosavadní praxe, nemůže předjímat budoucí chování svolavatele. Výše citovaný $ 10 odst. 3 zákona o právu shromažďovacím hovoří o nutném omezení dopravy, tedy předpokládá, že k takovému omezení při konání shromáždění, zvláště pak formou pouličního průvodu, obvykle dochá- 1053 1385 zí. Omezení dopravní komunikace není nut- ně účelové spojovat se shromážděním pouze s úmyslem upozornit na negativní jevy, které jsou způsobeny provozem na nich. Omezení dopravy či zásobování musí být shledáno ve velké intenzitě, musí být tak výrazné, aby bylo způsobilé vyvolat závažný rozpor se zájmem obyvatelstva. Musí se proto jednat o omezení dopravy na důležitém místě, po delší dobu a ve větším rozsahu, aby bylo skutečně nezbytné takové shromáždění zakázat pro nepřiměře- nost důsledků jím vyvolaných v dopravě a v zá- sobování ve smyslu $ 10 odst. 3 zákona o právu shromažďovacím a čl. 19 odst. 2 Listiny. Nejvyšší správní soud neshledal, že by k omezení takovýmto závažným způsobem s velkou pravděpodobností došlo, omezení dopravy tvrzené intenzity ze stěžovatelem uvedených skutečností nevyplývá a nelze je pouze předjímat z možného budoucího cho- vání svolavatele. To, že budou shromážděním dotčena práva mnohonásobně více lidí, než bude počet účastníků, nemusí být ještě nutně podmínkou k zakázání shromáždění, pokud nenastane závažné narušení dopravy velké intenzity. C.) Další výtka stěžovatele směřovala k ne- dodržení třídenní lhůty pro vydání soudního rozhodnutí. Nejvyšší správní soud na tomto místě považuje za nutné uvést následující: Soud nemůže ve svém rozhodnutí upo- zornit na nesoulad mezi zákony (zde soudní řád správní a zákon o právu shromažďova- cím) a nechat tuto otázku bez povšimnutí, jak to učinil Městský soud v Praze ve svém roz- hodnutí, naopak musí se s tímto konstatova- ným sporem řádně vypořádat. Pokud by soud dospěl k závěru, že zákon, jehož by mělo být při řešení použito, je v rozporu s ústavním po- řádkem, je povinen v souladu s č. 95 odst. 2 Ústavy předložit věc Ústavnímu soudu. Usta- novení $ 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stanoví oprávnění soudu podat návrh na zrušení zákona nebo jeho jed- notlivých ustanovení v souvislosti s jeho roz- hodovací činností. Právní zásada lex specialis derogat gene- rali stanoví, že zvláštní úprava, tj. užší právní 1054 norma, má přednost před úpravou obecnou, tj. normou širší, která se uplatní jen tam, kde zvláštní předpis věc neupravuje. Tento kore- lativní vztah speciality a subsidiarity existuje mezi mnoha právními předpisy. V projednávané věci zákon o právu shro- mažďovacím stanoví, že soud rozhodne o opravném prostředku do tří dnů. Toto usta- novení ($ 11 odst. 3 zákona o právu shromaž- ďovacím) obsahuje právní normu speciální vůči právní normě obsažené v soudním řádu správním ($ 51 s. ř. s.), 4 proto je nutno ho přednostně uplatnit. Soud proto musí dodržet lhůtu stanovenou mu zákonem o právu shro- mažďovacím. Ústavní právo dle čl. 19 odst. 1 Listiny pokojně se shromažďovat je konkreti- zováno zákonem o právu shromažďovacím, pokud by nebylo rozhodnuto o opravném prostředku v souladu s požadavkem rychlosti soudního rozhodnutí stanoveným tímto záko- nem, došlo by k porušení tohoto práva. Soud zajisté musí respektovat principy spravedlivého procesu vůči účastníkům říze- ní, musí ovšem postupovat způsobem, který nebude narušovat právo se shromažďovat. Třídenní lhůta je velmi krátká, proto musí jednat soud neodkladně a využít všech mož- ných prostředků, které povedou k dodržení zákona. Protože je ústavně zaručeno právo každého na veřejné rozhodnutí o jeho věci a v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem navrženým důkazům, nebude mož- né dodržet desetidenní lhůtu k předvolání, ale bude nutné jednání nařídit v nejbližší možné době, třeba i následující den. V těchto případech přichází v úvahu i předvolání po- mocí faxu, telefonu či za pomoci kurýra. Nejvyšší správní soud nesdílí názor Měst- ského soudu v Praze o kolizi právních před- pisů, když tyto jsou ve vzájemném poměru lex specialis. Skutečnost, že podle tvrzení stěžovatele měla být navržená trasa v rozporu s $ 1 odst. 5 zákona o právu shromažďovacím, tedy měla narušovat stometrové ochranné pásmo od budov zákonodárných sborů nebo od míst, kde tyto sbory jednají, je zcela irelevantní. Tuto skutečnost měl svolavateli sdělit ve vyjá- dření k oznámenému shromáždění a mohl svolavateli navrhnout jinou trasu v souladu s $ 8 zákona o právu shromažďovacím, toto však stěžovatel neučinil. Nyní tvrzená skuteč- nost nemůže být ospravedlňujícím důvodem Pro to, že stěžovatel shromáždění zakázal na základě jiného ustanovení zákona, tedy, jak namítá stěžovatel, že zakázal shromáždění, které stejně mělo být zakázáno. Ze shora uvedených důvodů dospěl Nej- vyšší správní soud k závěru, že přezkoumáva- né rozhodnutí Městského soudu v Praze není nezákonné z důvodu spočívajícího v nespráv- ném posouzení právní otázky soudem v před- cházejícím řízení. Skutečnost, že Městský soud v Praze nepostupoval procesně bezvad- ným postupem, nerozhodl-li o žalobě do tří dnů, ale až po zákonem stanovené lhůtě, ne- mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí, V němž se soud řádně a přesvědčivě vypořá- dal s nastolenou právní otázkou, tedy zda by- lo po právu zakázáno ohlášené shromáždění dne 29. 1.2007 na vytýčené trase. 1386 Politické strany a hnutí: pozastavení a znovuobnovení činnosti Řízení před soudem: vázanost Poslanecké sněmovny rozhodnutím soudu k $ 14 odst. 2 a $ 18 zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, ve znění zákonů č. 117/1994 Sb., č. 296/1995 Sb., č. 340/2000 Sb., č. 151/2002 Sb., č. 556/2004 Sb. a č. 342/2006 Sb. (v textu též „zákon o politických stranách“) k $ 78 odst. 5 soudního řádu správního k $ 71 správního řádu (č. 500/2004 Sb.) I. Lhůtu jednoho roku, zakotvenou v $ 14 odst. 2 zákona č. 424/1991 Sb., o sdružo- vání v politických stranách a v politických hnutích, je třeba vykládat jednak jako lhůtu, po kterou by nejpozději měla dotčená strana napravit zjištěné nedostatky, a současně se jedná o lhůtu, před jejímž marným uplynutím nejsou vláda anebo pre- zident oprávněni podat návrh na její rozpuštění. II. V případě, kdy byla činnost politické strany pozastavena pro porušení $ 18 zá- kona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, je příslušným orgánem, který je oprávněn o splnění stanovené povinnosti rozhod- nout, výhradně Poslanecká sněmovna. III. Předložení chybějících dokladů Poslanecké sněmovně je třeba vykládat jako implicitní podání návrhu na znovuobnovení činnosti strany. Pokud následně Posla- necká sněmovna uzná povinnost politické strany za splněnou, dochází tím součas- ně k obnovení její činnosti. V případě negativního rozhodnutí Poslanecké sněmov- ny se jedná o rozhodnutí správního úřadu zasahující do subjektivních veřejných práv politické strany, přezkoumatelné v rámci správního soudnictví. Správnímu soudu tak přísluší právo takovéto rozhodnutí Poslanecké sněmovny zrušit a zavázat ji právním názorem ($ 78 odst. 5 s. ř. s.). Pokud by se Poslanecká sněmovna předlo- ženou dokumentací vůbec nezabývala a nijak by nerozhodla, představuje prostře- dek soudní ochrany žaloba proti nečinnosti správního orgánu podle $ 79 a násl. s. ř. s. Při hodnocení, zda se v konkrétním případě jedná o nečinnost Poslanecké sněmov- ny, je třeba vycházet z toho, že je namístě přiměřeně aplikovat lhůty obsažené v 6 71 správního řádu č. 500/2004 Sb.
Jan M. proti Magistrátu hlavního města Prahy o zákaz veřejného shromáždění, o kasační