» Sdúčinností od 22. 8. 2007 ve znění zákona č. 215/2007 Sb. 988 === — = —— 7+ I. Nelze automaticky vinit ze spáchání přestupku dle $ 22 odst. 1 písm. h) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, porušením povinnosti stanovené v $ 4 písm. a) záko- na č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, řidiče automobilu, který, jakkoli nestan- dardní chování chodců ve vozovce předvídá a počíná si s maximální opatrností, ne- může již střetu nijak zabránit. Zavinění obviněného ze spáchání přestupku nutno posuzovat také s ohledem na tzv. princip omezené důvěry, podle něhož po účastní- kovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal veškerá možná porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky, tedy i chodci, v daném případě pohybujícími se na komunikaci s možností výskytu (byť omezené- ho) motorových vozidel. 2x3 IL. Příčina dopravní nehody je zásadním skutkovým zjištěním pro zjištění zavi- nění a rozhodnutí o spáchání přestupku. Není proto bez významu, zda ke střetu s vo- zidlem došlo vinou neopatrné jízdy řidiče, nebo to byl naopak chodec, který náhle bez rozhlédnutí do vozovky vstoupil.
» Sdúčinností od 22. 8. 2007 ve znění zákona č. 215/2007 Sb. 988 === — = —— 7+ I. Nelze automaticky vinit ze spáchání přestupku dle $ 22 odst. 1 písm. h) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, porušením povinnosti stanovené v $ 4 písm. a) záko- na č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, řidiče automobilu, který, jakkoli nestan- dardní chování chodců ve vozovce předvídá a počíná si s maximální opatrností, ne- může již střetu nijak zabránit. Zavinění obviněného ze spáchání přestupku nutno posuzovat také s ohledem na tzv. princip omezené důvěry, podle něhož po účastní- kovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal veškerá možná porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky, tedy i chodci, v daném případě pohybujícími se na komunikaci s možností výskytu (byť omezené- ho) motorových vozidel. 2x3 IL. Příčina dopravní nehody je zásadním skutkovým zjištěním pro zjištění zavi- nění a rozhodnutí o spáchání přestupku. Není proto bez významu, zda ke střetu s vo- zidlem došlo vinou neopatrné jízdy řidiče, nebo to byl naopak chodec, který náhle bez rozhlédnutí do vozovky vstoupil.
Věc: Ing. Veronika G. proti Krajskému úřadu Zlínského kraje o uložení pokuty, o kasační stíž- nosti žalobkyně. Dne 9. 7. 2006 na pouti v Luhačovicích upadla poškozená po střetu s osobním auto- mobilem řízeným žalobkyní a zranila se. Po- škozená uvedla, že byla projíždějícím vozid- lem zachycena zezadu ve chvíli, kdy stála u stánku zády k vozovce. Naproti tomu žalob- kyně tvrdila, že poškozená bez rozhlédnutí odstoupila od stánku, otočila se a vstoupila do jízdní dráhy vozidla ve vzdálenosti, kdy již ona nemohla ve střetu zabránit. Městský úřad Luhačovice, odbor dopravy a přestupků, ulo- žil dne 27. 11. 2006 žalobkyni pokutu za po- rušení $ 4 písm. a) zákona o silničním provo- zu a spáchání přestupku dle $ 22 odst. 1 písm. h) zákona o přestupcích, protože způ- sobila dopravní nehodu, při které došlo ke zranění osoby. PAR Žalovaný dne 21. 6. 2007 zamítl odvolání ža- lobkyně a rozhodnutí orgánu I. stupně potvrdil. Žalobu proti posledně uvedenému roz- hodnutí žalovaného zamítl Krajský soud v Br- ně rozsudkem ze dne 31. 1. 2008. Dle něj není rozhodující, zda kontaktu chodkyně s vozid- lem předcházel její pohyb směrem do vozov- ky, či nikoliv, stejně tak není rozhodující zá- važnost a charakter zranění. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost, podle níž všechny orgány, které v její věci rozhodovaly, pominuly zásadní skutkové okolnosti, nedo- kázaly se vypořádat náležitě se všemi prove- denými důkazy, takže skutková podstata, kte- rá byla podkladem pro tato rozhodnutí, byla neúplně a neobjektivně zjištěna. Proto i roz- hodnutí, která vycházela z takto neúplně a neobjektivně zjištěného skutkového stavu, nelze považovat za zákonná. Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k další- mu řízení. Zodůvodnění: Nejvyšší správní soud dospěl k názoru, že pro závěry, které krajský soud v projednáva- né věci učinil, není zcela přesvědčivá opora ve spise. Jeho argumentaci proto shledal Nej- vyšší správní soud nedostačující pro soud o vině stěžovatelky, resp. o tom, zda byl v da- né věci spáchán přestupek porušením $ 4 písm. a) zákona o silničním provozu, či niko- li, jakož i to, zda bylo namístě aplikovat $ 22 odst. 1 písm. h) zákona o přestupcích, ve zně- ní účinném k datu, kdy mělo dojít ke spáchá- ní přestupku. Podle $ 4 písm. a) zákona o silničním pro- vozu při účasti na provozu na pozemních ko- munikacích je každý povinen chovat se ohle- duplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek ji- ných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval 989 1707 životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním pod- mínkám, situaci v provozu na pozemních ko- munikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu. Podle $ 22 odst. 1 písm. h) zákona o pře- stupcích (ve znění účinném v době jeho tvr- zeného spáchání) se přestupku dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích porušením zvláštního právního předpisu (zá- kona o silničním provozu) způsobí dopravní nehodu, při které dojde k usmrcení nebo zra- nění osoby. Zákonem č. 215/2007 Sb. s účin- ností od 22. 8. 2007 došlo ke změně v citaci uvedeného ustanovení následovně: „při které Je jinému ublíženo na zdraví“. Nové znění jednak mělo odstranit nežádoucí duplicitu, vzhledem k tomu, že jednání řidiče, který usmrtí jinou osobu, je trestným činem dle trestního zákona, a tedy už nebude postiho- váno dle zákona o přestupcích, dále upravilo skutkovou podstatu tak, aby byl řidič po- trestán v případě, kdy způsobí zranění jiné osoby, nikoliv sám sobě (viz důvodová zpráva k zákonu č. 215/2007 Sb.). Žalovaný dospěl k jednoznačnému závě- ru o tom, že stěžovatelka porušila zvláštní předpis, přitom uvedl, že zranění osoby je tak vážný zásah do tělesné integrity člověka, že i pouze možnost, že se tak stane, je nepří- pustná. Skutečnost, že se stěžovatelka pohy- bovala se svým vozidlem minimální rychlostí, označil přitom za nedostačující. Krajský soud v odůvodnění rozsudku, v němž zejména obsáhle cituje příslušnou právní úpravu a poté popisuje skutkový děj, pouze konstatuje, že pro aplikaci $ 22 odst. 1 písm. h) přestupkového zákona: „není rozho- dující závažnost utrpěného zranění ani sku- tečnost, zda poškozená následkem střetu upadla, či klekla, ...“. Dále cituje z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2007, čj. 58 Ca 77/2007-20, dle kterého „0 zranění se jedná tehdy, pokud takovéto zranění má vliv na obvyklou činnost či ob- vyklý způsob života poškozené“. Své odůvod- nění dále krajský soud opírá o jiný rozsudek 990 Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2007, čj. 58 Ca 16/2007-29, z něhož cituje: „jestliže žalobkyně řídila motorové vozidlo, aniž by dodržela dostatečnou bezpečnostní vzdálenost, a následně došlo ke střetu s oso- bou, která byla zraněna, je takové jednání přestupkem dle f 22 odst. I písm. h) zákona o přestupcích“. Dle závěru krajského soudu tak není roz- hodující, zda kontaktu chodkyně s vozidlem předcházel její pohyb směrem do vozovky, či nikoliv, stejně tak není rozhodující závažnost a charakter zranění, resp. závažnost ublížení na zdraví. S takovým závěrem však Nejvyšší správní soud zásadně nesouhlasí. Není prav- da, že je zcela irelevantní míra zavinění na straně poškozené. Stejně tak nelze odhléd- nout od hodnocení závažnosti zranění pro účely aplikace $ 22 odst. 1 písm. h) zákona o přestupcích v relevantním znění pro posu- zovanou věc. Přestupkem je protiprávní jednání, jehož znaky jsou stanoveny zákonem. V řízení o přestupku je rozhodováno o vině a trestu za porušení práva, je proto třeba zkoumat napl- nění obecných znaků přestupku, a to přede- vším, zda jednání pachatele bylo v rozporu s právem, tj. zda byla porušena nebo nesplně- na právní povinnost stanovená zákonem, ale také zda je naplněna otázka zavinění, jakož i naplnění předpokladů pro uložení sankce a její výše. Při zkoumání odpovědnosti za pře- stupek je správní orgán povinen zjišťovat ne- jen naplnění formální stránky přestupku, ale i naplnění jeho materiální stránky, vyjádřené v $ 2 odst. 1 zákona o přestupcích slovy „jed- nání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti“. Sporná ve věci je především otázka skut- ková, neboť nebylo spolehlivě zjištěno, jak ke střetu došlo. Zatímco poškozená uvádí na jed- nom místě, že stála před stánkem zády k vo- zidlu a pojednou ucítila náraz do levé nohy těsně nad kotník, na jiném místě se ve spise přitom uvádí, že byla zachycena levým blatní- kem do levého boku, v lékařském nálezu ze dne 9. 7. 2006 se konstatuje, že „pacientka uvádí, že dne 9. 7. 2006 na pouti v Luhačovi- cích stála u stánku a nacouval do ní zezadu OOM osobní automobil“. Naproti tomu stěžovatel ka uvádí, že: „chodkyni zřetelně viděla stát zády k ní, bylo tam místo na projetí, když se rozjížděla, udělala chodkyně úkrok stranou doprava a došlo ke siřetu s vozidlem. Poško- zená neupadla, pouze si klekla, přítom stě- žovatelka vystoupila z vozidla a šla k ní, po- škozená se již sama postavila s tím, že jí nic není ...“. Stěžovatelka tedy tvrdí, že zachytila levou částí auta chodkyni, která bez rozhléd- nutí vstoupila do jízdní dráhy. Pro posouzení věci bylo proto nezbytné především postavit najisto, zda poškozená stála v klidu a stěžovatelka ji neopatrnou jíz- dou částí automobilu zachytila, nebo poško- zená do jízdní dráhy stěžovatelce náhle a bez rozhlédnutí vstoupila. Tuto otázku však správní orgány ani krajský soud nevyřešily. Aby skutek mohl být kvalifikován jako přestupek proti bezpečnosti a plynulosti pro- vozu na pozemních komunikacích podle $ 22 odst. 1 písm. h) zákona o přestupcích, musí být v přestupkovém řízení dokazováním zjiš- těno, že jsou naplněny všechny znaky jeho skutkové podstaty i podle $ 4 písm. a) zákona o silničním provozu. Při posuzování, zda byl spáchán přestupek podle výše citovaného ustanovení zákona o přestupcích, je třeba pří- tom vzít v úvahu i stupeň společenské nebez- pečnosti. Rovněž ne každé zranění vzniklé při dopravní nehodě je předpokladem pro automatickou aplikaci tohoto ustanovení, ví Nejvyšší správní soud při posouzení věci vycházel především ze zásad, na nichž je po- staveno správní řízení, a zvláště pak oblast správního trestání. Zásadou, ve smyslu které je pak třeba interpretovat příslušná ustanovení jednotlivých právních předpisů, jimiž je řízení ovládáno, je zásada materiální pravdy. Jejím konkrétním výrazem je povinnost správního orgánu zjistit v rámci každé fáze správního ří- zení přesně a úplně skutečný stav věci a ktomu si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí. Důkazní břemeno k prokázání, že jednání majícího znaky skutkové podstaty přestupku se dopustil obviněný z přestupku, nese správ- ní orgán. Postupuje přitom dle $ 3 správního řádu tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž ne- SBÍRKA ROZHODNUTÍ NS$ 11/2008 jsou důvodné pochybnosti, a to V rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s po- žadavky uvedenými v $ 2 správního řádu, te- dy se zásadou legality, zásadou zákazu zneuži- tí pravomoci, resp. zákazu zneužití správní úvahy, zásadou proporcionality a ochrany dobré víry, zásadou ochrany veřejného zájmu a zásadou nestranného přístupu, resp. for- mální spravedlnosti. Jak již uvedl Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 24. 5. 2005, čj. 2 As 46/2005-55 (přístupno na www.nssoud.cz): „Obviněnému z přestupku proto k tomu, aby nemohi být za přestupek postižen, postačí, aby o otázce, kdo se uvede- ného jednání dopustil, vznikla rozumná po- chybnost; nemusí se tedy vyviňovat, tj. proká- zat, že se protiprávního jednání nedopustil.“ Stěžovatelku proto nebylo lze uznat vin- nou ze spáchání přestupku pouze na základě „míry pravděpodobnosti“ zjištěného skutko- vého stavu. Lze-li připustit, že se děj, v němž je spatřován přestupek, mohl odehrát i jinak, přitom tato skutečnost je ze spisu zjevná, mu- sí správní orgány při svém rozhodování vyjít z obecně uznávané zásady jakéhokoliv trestá- ní vůbec, a to in dubio pro reo, a rozhodnout v pochybnostech ve prospěch obviněného ze spáchání přestupku, přestože zákon o pře- stupcích výslovně nestanoví užití analogie z trestního práva. Její nepoužití v neprospěch obviněného by však bylo v rozporu se zása- dou rovnosti. Ve věci není sporu o tom, že dne 9. 7. 2006 došlo ke střetu vozidla stěžovatelky s poškozenou, ani to, že poškozená prezento- vala poranění, k němuž došlo v důsledku její- ho upadnutí. Lze přitom důvodně mít za to, že k pádu došlo v přímé souvislosti se stře- tem s vozidlem, jinými slovy, pokud by k to- muto střetu nedošlo, poškozená by si v dů- sledku pádu zranění nepřivodila. Nejvyšší správní soud není s žalovaným ve sporu ani v tom, že pohybovala-li se stěžovatelka v mís- tě, kde se nachází větší množství chodců v důsledku stánkového prodeje (konání pou- ti), bylo třeba počínat si s maximální opatr- ností, pohyb chodců předvídat a tomuto sta- vu přizpůsobit rychlost i způsob jízdy. Nelze však již zcela přisvědčit konstatování, které : 991 1707 -—— © O žalovaný uvádí na str. 5 svého rozhodnutí „ „že nelze po chodcích, kteří prochází mezi stán- ky a obhlíží zboží, popř se občerstvují, v mís- tech, kam je vjezd automobilů až na výjím- ky zakázán, aby se před každým krokem ohlíželi, zda náhodou tudy nejede auto“. Nutno totiž brát v potaz, že podle $ 2 písm. a) zákona o silničním provozu je účastníkem provozu na pozemních komunikacích každý, kdo se přímým způsobem účastní provozu na pozemních komunikacích, tedy i chodec. Po- Vinnosti stanovené citovaným zákonem v $4 proto bez výhrady dopadají i na chodce, v da- ném případě pohybující se na komunikaci s možností výskytu motorových vozidel. Jak- koli byl na předmětné komunikaci vjezd mo- torových vozidel omezen, resp. pohybovala se tam pouze vozidla s vydaným povolením, bylo povinností chodců počínat si s maximál- ní mírou opatrnosti, neboť i oni musí před- pokládat, že dopravní prostředek se zde mů- že pohybovat. Úvaha správního orgánu o tom, že úkrok stranou či vzad lze u člověka stojícího zády k jízdní dráze kdykoli očekávat, je zcela jistě logická. Nelze však bez dalšího automaticky vinit ze spáchání přestupku řidi- če automobilu, který, jakkoli takové chování chodce předvídá, nemůže již střetu nijak za- bránit. Náhlé pohyby a nestandardní chování chodců lze jistě např. důvodně očekávat a je nutno je i předvídat např. u účastníků silnič- ního provozu indisponovaných, ať již v dů- sledku např. tělesného postižení (např. pohy- bujících se na vozíku) nebo u chodců zjevně a viditelně jinak indisponovaných. Není spo- ru o tom, že v takovém případě nepostačí pouhá „předvídatelnost“ a řidič by měl již jen pouhou možnost bezprostředně hrozícího střetu eliminovat např. tím, že krátce zatrou- bí, popř. zcela zastaví, Nelze však v projedná- vané věci vyčítat stěžovatelce, že nepoužila klaksonu nebo světelné výstrahy v situaci, kdy chodkyně stála v klidu u stánku a prohlí- žela si zboží, nadto otočená zády k vozovce, a nic nenasvědčovalo tomu, že by do ní hod- lala vstoupit. Dle dedukcí žalovaného by bylo možno dospět i k poněkud absurdnímu závě- ru, totiž že stěžovatelka projíždějící předmět- nou trasou by měla z důvodu opatrnosti a předvídatelnosti používat klaksonu po ce- 992 lou dobu jízdy po dané komunikaci (přitom použití světelné signalizace u chodce stojící- ho zády k jízdní dráze lze v dané věci stěží po- važovat za smysluplné a účinné). Pro naplnění skutkové podstaty přestup- ku je určení zavinění jakožto obligatorního znaku jeho subjektivní stránky nezbytné. Jak již uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 2. 8. 2006, čj. 3 As 24/2005-73 (přístupno na www.nssoud.cz), zavinění stěžovatelky nutno posuzovat také s ohledem na tzv. prin- cip omezené důvěry, podle něhož po účastní- kovi silničního provozu nelze spravedlivě po- žadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, č. 8/2005 Sb. NS, které dále rozvádí posuzování spoluviny, a právní názor, že povinnost přednosti není právem absolutním za každých okolností, a ten, kdo porušil výrazným způsobem pravi- dla provozu na pozemních komunikacích, se principu omezené důvěry nemůže dovolávat; toto pravidlo představuje z uvedené zásady přednosti výjimku). Připomenout lze též no- vější judikaturu Nejvyššího soudu, např. roz- hodnutí ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 3 Tdo 593/2007, dostupné na www.nsoud.cz, pří- padně v jeho odůvodnění citovaná další roz- hodnutí (viz též rozsudek NSS ze dne 30. 1. 2008, čj. 5 As 41/2006-86). Správní orgán, jakkoli se tvrzení účastní- ků dopravní nehody skutkově rozcházela, neprovedl výslech jiných svědků než pouze poškozené, byť její postavení svědka je disku- tabilní, tvrdí-li tato, že stála zády k vozovce a ucítila až náraz. Zjevně tedy způsob jízdy stěžovatelky nemohla vidět a hodnověrně po- psat. Přitom právě svědek je osoba, která po- pisuje skutečnost tak, jak ji sama vlastními smysly vnímala, v daném případě viděla. Správnímu orgánu nic nebránilo obstarat si výpovědi dalších případných svědků. Konsta- tování, že se mu nepodařilo další svědky vy- slechnout, je třeba odmítnout, a to zejména za situace, kdy ke konfliktu došlo v době ko- nání pouti, kdy se v bezprostředním okolí po- hybovalo množství prodávajících (včetně yo 73 prodavače stánku, u něhož poškozená stála), tak i ostatních chodců. Nelze ani při hodno- cení výpovědi poškozené přehlédnout to, že k výslechu se dostavila až dne 9. 10. 2006. Zde uvedla, že stála u stánku, prohlížela si zboží a potom ucítila náraz do levé nohy, do její spodní části nad kotník (na jiném místě se uvádí, že ke střetu došlo levým blatníkem do levého boku). V hlášení úrazu vystaveném Dr. Čamborem ze dne 9. 7. 2006 z úrazové ambulance se uvádí: „.. dnes v Luhačovicích byla poraněna jako chodec os. autem na pravém koleně a bércí. Řidiče nezná,“ Na základě výše uvedeného není zřejmé, na základě jakých skutečností dospěly správ- ní orgány k tomu, že bylo dostatečně proká- záno, že stěžovatelka porušila $ 4 písm. a) zá- kona 0 silničním provozu a dopustila se tím spáchání přestupku dle $ 22 odst. 1 písm. h) zákona o přestupcích. Zcela bez významu jsou zde spekulace správních orgánů o tom, zda stěžovatelka, která do místa svého za- městnání, kam v danou dobu odjížděla, měla blízko, a měla tedy situaci v místě konání pouti vyhodnotit tak, že vozidlo nemusela použít. Lze tak uzavřít, že pro posouzení správ- nosti uvažování správního orgánu, a poté i krajského soudu, bylo klíčové zjištění sku- tečnosti, zda stěžovatelka svojí neopatrnou jízdou narazila do stojící chodkyně, nebo tato jí do dráhy náhle bez rozhlédnutí vstoupila. Tyto otázky zůstaly neobjasněny a vyslovení viny pak mohlo být předčasné (srov. rozsu- dek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 4 Tz 186/2006). Pokud nebyl skutkový stav dostatečně zjištěn, neměl správní orgán dosta- tečný podklad pro rozhodnutí a jeho řízení vy- kazuje vady, které nutně našly odraz iv rozhod- nutí samotném. Příčina nehody je zásadním skutkovým zjištěním pro zjištění zavinění a roz- hodnutí o spáchání přestupku (viz také rozsu- dek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 8. 2006, čj. 2 As 41/2005-75, www.nssoud.cz). Krajský soud pochybil, když setrval na skutkovém stavu tak, jak jej popsaly správní orgány, aniž by se zabýval např. i hodnocením korelace pohybu vozidla a chodkyně vytvoře- né pomocí programu PC CRASH na základě vstupních údajů, které je zmiňováno ve správ- ním spise, jakož dalšími námitkami uplatně- nými v žalobě, mimo jiné i otázkou příčinné souvislosti vzniku poranění a jeho povahou. 1708 Zaměstnanost: bydliště jako podmínka zařazení do evidence k $ 5 písm. b), $ 24 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti k $ 25 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění zákona č. 168/2005 Sb.“ I. Ustanovení $ 24 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, definuje uchazeče o zaměstnání jako fyzickou osobu, která osobně požádá o zprostředkování vhodné- ho zaměstnání úřad práce, v jehož správním obvodu má bydliště, a při splnění zá- konem stanovených podmínek je úřadem práce zařazena do evidence. II. Důvody, pro které nelze žadatele do evidence uchazečů o zaměstnání zařadit, jsou uvedeny v $ 25 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, a nepatří mezi ně absence „bydliště“ (zde trvalého pobytu) tohoto žadatele ve smyslu $ 5 písm. b) téhož zákona. III. Pojem „bydliště“ uvedený v 5 24 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstna- nosti, je pouhým kritériem pro určení místní příslušnosti úřadu práce.
Ing. Veronika G. proti Krajskému úřadu Zlínského kraje o uložení pokuty, o kasační stíž-