Skutečnost, že pozemek, který je svým charakterem veřejným prostran- stvím ve smyslu $ 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), je re- álně užíván pouze jednou osobou, nemá na charakter pozemku žádný vliv. Podstatné pro posouzení charakteru tohoto pozemku je to, zda je bez ome- zení volně přístupný komukoli.
Skutečnost, že pozemek, který je svým charakterem veřejným prostran- stvím ve smyslu $ 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), je re- álně užíván pouze jednou osobou, nemá na charakter pozemku žádný vliv. Podstatné pro posouzení charakteru tohoto pozemku je to, zda je bez ome- zení volně přístupný komukoli.
Žalovaný nepochybil, podřadilli zjiště- ný skutkový stav pod výše citované usta- novení přestupkového zákona. Není v pro- jednávané věci rozhodné, zda stěžovatel má ztížen přístup na svůj pozemek či ni- koli; povinnost užívat cizí, tedy i obecní, pozemek pouze v souladu s právními předpisy stíhá stěžovatele bez ohledu na to, zda tuto právní povinnost porušila i ji- ná osoba, v daném případě majitel sou- sedního pozemku, který jej užívá údajně k parkování přívěsu bez povolení. Užívání veřejného prostranství je ve smyslu $ 1 písm. c) zákona č. 565/1990 Sb., o míst- ních poplatcích, zatíženo místním poplat- kem ($ 4 odst. 1 a 2 tohoto zákona). Proti- právní stav, tedy neoprávněné zabrání veřejného prostranství, byl nepochybně zjištěn a nebylo o něm sporu, ostatně ani stěžovatel sám netvrdí, že předmětný poze- mek nezabral, aniž k tomu měl oprávnění. Zcela nerozhodný pro posouzení v tomto směru je motiv stěžovatele, kterým byla je- ho snaha o úpravu územního plánu, jehož se stěžovatel v kasační stížnosti dovolává. Namítá-li stěžovatel, že vzhledem k roz- loze pozemku se nemůže jednat o veřejné prostranství, jakož i to, že daný pozemek není a nemůže být užíván nikým jiným než právě stěžovatelem a sousedem, stej- ně tak i to, že stupeň společenské nebez- pečnosti nebyl posouzen v souladu se skutkovým stavem a nebyl důvod pro ulo- žení pokuty, neshledal Nejvyšší správní soud tyto námitky důvodnými. Legální definice veřejného prostranství je obsažena v $ 34 zákona č. 128/2000 Sb., o ob- cích. Veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná ze- leň, parky a další prostory přístupné každé- mu bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k to- muto prostoru. Po obsahové stránce tato de- finice vymezuje veřejné prostranství jednak z hledisek věcných, a to tím, že uvádí v úva- hu přicházející druhy či typy veřejných pro- stranství. Dále vymezuje veřejné prostran- ství znakem jeho obecné přístupnosti, což platí jak pro nepojmenovatelné, tj. tzv. další prostory, tak pro tzv. pojmenovatelné druhy či typy veřejných prostranství. V daném případě není tedy rozhodné, zda předmětný pozemek ve skutečnosti je užíván i jinými osobami než stěžovatelem, resp. jeho souse- dem; podstatné pro posouzení charakteru pozemku je pouze to, zda je bez omezení vol- ně přístupný komukoli. Skutečnost, že ostat- ními osobami není pozemek, který je svým charakterem veřejným prostranstvím, reálně užíván, nemá na charakter pozemku žádný vliv, resp. nečiní z něj pozemek jiné povahy. Stěžovatel polemizuje s právním hod- nocením svého jednání a s posouzením toho, zda naplnil skutkovou podstatu přestupku dle $ 47 odst. 1 písm. g) záko- na č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a to s ohledem na míru společenské nebez- pečnosti svého jednání. Podle $ 2 odst. 1 téhož zákona je pře- stupkem protiprávní jednání, jehož znaky jsou stanoveny zákonem. V řízení o pře- stupku je rozhodováno o vině a trestu za porušení práva, je proto třeba zkoumat naplnění obecných znaků přestupku, a to především zda jednání pachatele bylo v rozporu s právem, tj. zda byla porušena právní povinnost stanovená zákonem, za- vinění, jakož i naplnění předpokladů pro uložení sankce a její výše. Všechny znaky přestupku byly v pří- padě stěžovatele naplněny, když bylo prokázáno, že stěžovatel neoprávněně zabral veřejné prostranství tím, že na něm bez povolení složil dříví; naplněna byla i stránka volní, tedy zavinění, když je zjevné, že stěžovatel takto konal úmy- slně, neboť přímým motivem, který jej vedl k nastolení a udržování protiprávní- ho stavu, byla snaha o změnu v územním plánu stran dotčeného pozemku, a to tak, aby mu byl umožněn přístup na jeho pozemek. Stěžovatel tak věděl, poté, kdy byl na existenci protiprávního stavu upozorněn a byl vyzván k jeho odstraně- ní, že porušuje zákonem chráněný zájem a úmyslně v tomto konání setrval. 145 775 775 Správní trestání: přestupek proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu k $ 2 odst. 1 a $ 22 odst. 1 písm. £) zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve zně- ní zákonů č. 361/2000 Sb. a č. 62/2002 Sb. k $ 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů Jednání, kterým byl porušen příkaz stanovený v $ 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně někte- rých zákonů, řídit se dopravními značkami (zde: stání bez parkovací karty na místní komunikaci označené dopravní značkou IP 62 „Vyhrazené parko- viště“), naplňuje formální znaky skutkové podstaty přestupku podle $ 22 odst. 1 písm. f) zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Materiální znak (5 2 odst. 1 posledně citovaného zákona) je naplněn, pokud byl zaviněným jednáním porušen zájem společnosti (zde: organizace dopravy na místní komunikaci). N74
Bedřich K. proti Krajskému úřadu Jihomoravského kraje o uložení pokuty, o ka-
m ze zásad, na nichž je postaveno správní řízení, a zvláště pak oblast správního trestání. Zásadou, ve smyslu které je pak třeba interpretovat příslušná ustanovení jednotlivých právních předpisů, jimiž je řízení ovládáno, je zásada materiální pravdy. Jejím konkrétním výrazem je povinnost správního orgánu zjistit v rámci každé fáze správního řízení přesně a úplně skutečný stav věci a k tomu si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí, jak vyplývá z § 32 odst. 1 správního řádu.
Žalovaný nepochybil, podřadil-li zjištěný skutkový stav pod výše citované ustanovení přestupkového zákona. Není v projednávané věci rozhodné, zda stěžovatel má ztížen přístup na svůj pozemek či nikoli; povinnost užívat cizí, tedy i obecní pozemek pouze v souladu s právními předpisy stíhá stěžovatele bez ohledu na to, zda tuto právní povinnost porušila i jiná osoba, v daném případě majitel sousedního pozemku, který jej užívá údajně k parkování přívěsu bez povolení. Užívání veřejného prostranství je ve smyslu ust. § 1 písm. c) zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích zatíženo místním poplatkem (ust. § 4 odst. 1, 2 cit. zákona). Protiprávní stav, tedy neoprávněné zabrání veřejného prostranství, byl nepochybně zjištěn a nebylo o něm sporu, ostatně ani stěžovatel sám netvrdí, že předmětný pozemek nezabral aniž k tomu měl oprávnění. Zcela nerozhodný pro posouzení v tomto směru je motiv stěžovatele, kterým byla jeho snaha o úpravu územního plánu, jehož se stěžovatel v kasační stížnosti dovolává.
Namítá-li stěžovatel, že vzhledem k rozloze pozemku se nemůže jednat o veřejné prostranství jakož i to, že daný pozemek není a nemůže být užíván nikým jiným než právě stěžovatelem a sousedem, stejně tak i to, že stupeň společenské nebezpečnosti nebyl posouzen v souladu se skutkovým stavem a nebyl důvod pro uložení pokuty, neshledal Nejvyšší správní soud tyto námitky důvodnými.
Legální definice veřejného prostranství je obsažena v ust. § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích. Veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru. Po obsahové stránce tato definice vymezuje veřejné prostranství jednak z hledisek věcných, a to tím, že uvádí v úvahu přicházející druhy či typy veřejných prostranství. Dále vymezuje veřejné prostranství znakem jeho obecné přístupnosti, což platí jak pro nepojmenovatelné, tj. tzv. další prostory, tak pro tzv. pojmenovatelné druhy či typy veřejných prostranství. V daném případě není tedy rozhodné, zda předmětný pozemek ve skutečnosti je užíván i jinými osobami než stěžovatelem, resp. jeho sousedem, podstatné pro posouzení charakteru pozemku je pouze to, zda je bez omezení volně přístupný komukoli. Skutečnost, že ostatními osobami není pozemek, který je svým charakterem veřejným prostranstvím, reálně užíván, nemá na charakter pozemku žádný vliv, resp. nečiní z něj pozemek jiné povahy.
Stěžovatel polemizuje s právním hodnocením svého jednání a s posouzením toho, zda naplnil skutkovou podstatu přestupku dle § 47 odst. 1 písm. g) zákona č. 200/1990 Sb., a to s ohledem na míru společenské nebezpečnosti svého jednání.
Podle ust. § 2 odst.1 cit. zákona je přestupkem protiprávní jednání, jehož znaky jsou stanoveny zákonem. V řízení o přestupku je rozhodováno o vině a trestu za porušení práva, je proto třeba zkoumat naplnění obecných znaků přestupku, a to především, zda jednání pachatele bylo v rozporu s právem, tj. zda byla porušena právní povinnost stanovená zákonem, zavinění, jakož i naplnění předpokladů pro uložení sankce a její výše.
Všechny znaky přestupku byly v případě stěžovatele naplněny, když bylo prokázáno, že stěžovatel neoprávněně zabral veřejné prostranství tím, že na něm bez povolení složil dříví; naplněna byla i stránka volní, tedy zavinění, když je zjevné, že stěžovatel takto konal úmyslně, neboť přímým motivem, který jej vedl k nastolení a udržováním protiprávního stavu byla snaha o změnu v územním plánu stran dotčeného pozemku, a to tak, aby mu byl umožněn přístup na jeho pozemek. Stěžovatel tak věděl, poté, kdy byl na existenci protiprávního stavu upozorněn a byl vyzván k jeho odstranění, že porušuje zákonem chráněný zájem a úmyslně v tomto konání setrval
Rovněž při stanovení pokuty žalovaný respektoval pravidla při ukládání pokut, uložení pokuty bylo provedeno na spodní hranici, když v daném případě umožňuje zákon uložení pokuty až do výše 50 000 Kč. Za situace, kdy stěžovatel spáchal přestupek svým úmyslným protiprávním jednáním, správní orgán nevybočil z mezí správního uvážení, uložil-li pokutu ve výši 1000 Kč.
Z rozhodnutí žalovaného je zřejmé z jakého přestupku byl uznán vinným, jaký skutek je mu kladen za vinu, z jakých důkazů bylo vycházeno. Ostatně ve věci ani není se stěžovatelem sporu o tom, že předmětný pozemek byl zabrán složením dříví. Rovněž je zřejmé, na základě jakého důkazu bylo řízení zahájeno, stěžovatel nebyl v řízení na svých procesních právech nikterak krácen, transparentní je i výše sankce, přičemž tato byla uložena na samé spodní hranici.
Nejvyšší správní soud přezkoumal řízení před krajským soudem, jakož i řízení před správním orgánem a dospěl k závěru, že krajský soud se namítané nezákonnosti spočívající v nesprávném právním posouzení, jakož ani jiných vad řízení nedopustil, shledal-li rozhodnutí žalovaného v souladu se zákonem a žalobu zamítl.
Nejvyšší správní soud neshledal námitky stěžovatele uplatněné v kasační stížnosti důvodnými, a proto ji postupem podle ust. § 110 odst. 2 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 § 120 s. ř. s.).
V Brně dne 25. října 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu