I. Při vydání deklaratorního správního rozhodnutí podle § 24 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, týkajícího se trvání či zániku československého státního občanství konkrétní osoby nemohou správní orgány ani následně správní soudy hodnotit právní předpisy vydané v době druhé světové války a v poválečném období, jako je ústavní dekret presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, ani přezkoumávat postup tehdy příslušných orgánů podle tohoto ústavního dekretu presidenta republiky či posuzovat správnost nebo spravedlivost jejich případných rozhodnutí. Úkolem správních orgánů, a následně v mezích uplatněných námitek i správních soudů, je zabývat se toliko otázkou, zda na základě citovaného ústavního dekretu presidenta republiky, případně na základě s ním souvisejících právních skutečností žadatel pozbyl v uvedeném období československé státní občanství, či nikoliv.
II. Při posuzování rozhodné otázky, zda podle ústavního dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, žadatel pozbyl československé státní občanství, nezbývá než vykládat pojem „národnost“ v tom významu, v jakém ho užíval právě citovaný ústavní dekret presidenta republiky a další tehdejší právní předpisy, tedy jako převážně objektivní kategorii.
III. Českoslovenští státní občané německé „národnosti“, kteří podle předpisů německé okupační moci nabyli německou státní příslušnost, pozbyli podle § 1 odst. 1 ústavního dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, ke dni nabytí německé státní příslušnosti československé státní občanství, pokud příslušný správní orgán nerozhodl podle § 2 citovaného ústavního dekretu presidenta republiky o zachování jejich československého státního občanství. Českoslovenští státní občané české „národnosti“, kteří se v době od 21. 5. 1938 do 31. 12. 1946 ucházeli o udělení německé státní příslušnosti, pozbyli československé státní občanství podle § 5 citovaného ústavního dekretu presidenta republiky, a to ke dni 10. 8. 1945, pokud příslušné správní orgány nerozhodly (podle § 1 odst. 4 citovaného ústavního dekretu presidenta republiky) o jejich národní spolehlivosti.
I. Při vydání deklaratorního správního rozhodnutí podle § 24 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, týkajícího se trvání či zániku československého státního občanství konkrétní osoby nemohou správní orgány ani následně správní soudy hodnotit právní předpisy vydané v době druhé světové války a v poválečném období, jako je ústavní dekret presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, ani přezkoumávat postup tehdy příslušných orgánů podle tohoto ústavního dekretu presidenta republiky či posuzovat správnost nebo spravedlivost jejich případných rozhodnutí. Úkolem správních orgánů, a následně v mezích uplatněných námitek i správních soudů, je zabývat se toliko otázkou, zda na základě citovaného ústavního dekretu presidenta republiky, případně na základě s ním souvisejících právních skutečností žadatel pozbyl v uvedeném období československé státní občanství, či nikoliv.
II. Při posuzování rozhodné otázky, zda podle ústavního dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, žadatel pozbyl československé státní občanství, nezbývá než vykládat pojem „národnost“ v tom významu, v jakém ho užíval právě citovaný ústavní dekret presidenta republiky a další tehdejší právní předpisy, tedy jako převážně objektivní kategorii.
III. Českoslovenští státní občané německé „národnosti“, kteří podle předpisů německé okupační moci nabyli německou státní příslušnost, pozbyli podle § 1 odst. 1 ústavního dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, ke dni nabytí německé státní příslušnosti československé státní občanství, pokud příslušný správní orgán nerozhodl podle § 2 citovaného ústavního dekretu presidenta republiky o zachování jejich československého státního občanství. Českoslovenští státní občané české „národnosti“, kteří se v době od 21. 5. 1938 do 31. 12. 1946 ucházeli o udělení německé státní příslušnosti, pozbyli československé státní občanství podle § 5 citovaného ústavního dekretu presidenta republiky, a to ke dni 10. 8. 1945, pokud příslušné správní orgány nerozhodly (podle § 1 odst. 4 citovaného ústavního dekretu presidenta republiky) o jejich národní spolehlivosti.
22. 12. 1992, kdy mu bylo na jeho žádost uděleno žalovaným.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 30. 12. 2010, čj. 6 Ca 248/2007-89, jako nedůvodnou zamítl.
Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, v níž mimo jiné brojil proti skutkovému závěru městského soudu a správních orgánů o tom, že byl osobou německé národnosti. Tato otázka je určující pro posouzení, zda se na stěžovatele vztahoval ústavní dekret č. 33. Stěžovatel k tomu uvádí, že členové jeho rodiny byli vždy považováni za Čechy. Stěžovatelův děd Josef H. se při sčítání lidu v roce 1930 přihlásil k národnosti české, za osobu české národnosti byl považován i stěžovatelův otec Jan Bedřich H. Stěžovatelova matka nebyla osobou německé, nýbrž rakouské národnosti. Stěžovatelovu národnost nelze dovozovat ani z toho, že žil v letech 1930–1937 v Rakousku, ani z toho, že navštěvoval školy s německým vyučovacím jazykem. S rodiči přitom komunikoval nejen německy, ale i česky (s otcem), anglicky a francouzsky (s matkou). Obsah žádosti o přiznání německé státní příslušnosti ze dne
14. 8. 1939 není pro určení národnosti rozhodný, neboť jej vyplnil stěžovatelův otec proti jeho vůli. Stěžovatelovu německou národnost nelze dovozovat ani ze skutečnosti, že jej matka zahrnula do své žádosti o zjištění zachování československého občanství podle § 2 ústavního dekretu č. 33, neboť stěžovatel podal sám žádost o vydání osvědčení o národní spolehlivosti podle § 1 odst. 4 ústavního dekretu č. 33, přičemž tuto žádost mohly
podat pouze osoby české národnosti. Stěžovatel dále prohlásil, že se vždy považoval a nadále považuje za osobu české národnosti a nelze mu předepisovat, jaké je či byl národnosti. Postup správních orgánů proto představuje porušení jeho práv chráněných ústavou a mezinárodními úmluvami o lidských právech.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
(...)
III. c)
Pokud jde o další stížní námitku, stala se předmětem sporu otázka stěžovatelovy „národnosti“. Stěžovatel tvrdí, že se považuje a vždy se považoval za Čecha, a měl proto být podle ústavního dekretu č. 33 posuzován jako osoba české národnosti. Žádostí o zjištění státního občanství se domáhal určení, že nepozbyl československé státní občanství. Primárním úkolem správních orgánů v této věci proto bylo posoudit, zda stěžovatel na základě ústavního dekretu č. 33 pozbyl československé státní občanství, či nikoliv.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti předesílá, že při vydání tohoto deklaratorního správního rozhodnutí týkajícího se trvání či zániku československého státního občanství nemohou k tomuto řízení příslušné správní orgány ani následně správní soudy přezkoumávat postup někdejších československých orgánů v dané věci, správnost ani spravedlivost jejich případných rozhodnutí. Tím méně lze hodnotit právní předpisy vydané v době druhé světové války a v poválečném období. Poválečné zákonodárství reagující na události spojené s druhou světovou válkou představuje ve své podstatě dnes již uzavřený okruh problémů a otázek. Tyto normativní akty se uplatnily ve zmíněné době, z hlediska současnosti však již nezakládají nové právní vztahy, a tedy již postrádají konstitutivní charakter (srov. nález Ústavního sou-
du ze dne 8. 3. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 14/94, č. 55/1995 Sb.). Úkolem správních orgánů, a následně v mezích uplatněných námitek i správních soudů tedy bylo zabývat se toliko otázkou, zda na základě ústavního dekretu č. 33, případně na základě s ním souvisejících právních skutečností stěžovatel pozbyl v uvedeném období československé státní občanství, či nikoliv. V této otázce tedy musely nynější orgány veřejné moci nutně vycházet z konstitutivních rozhodnutí vydaných v uvedeném období, či naopak z toho, že taková rozhodnutí vydána nebyla, nebyly však samozřejmě vázány dílčími úvahami nebo závěry, k nimž někdejší československé orgány v dané souvislosti dospěly (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. II. ÚS 164/97, č. 7/2000 Sb. ÚS, nebo ze dne 13. 10. 1995, sp. zn. III. ÚS 39/95, č. 60/1995 Sb. ÚS). V daném případě bylo podle názoru Nejvyššího správního soudu dostatečně prokázáno, že stěžovatel československé státní občanství na základě ústavního dekretu č. 33 pozbyl.
rozhodné otázky,
Konstrukce ústavního dekretu č. 33 je založena na rozlišení několika skupin československých státních občanů, přičemž jako odlišující kritérium používá zejména pojem „národnost“. Jak upozorňuje rovněž stěžovatel, dnešní právní pojetí „národnosti“ oproti „státní příslušnosti“, tj. občanství, je založeno výhradně na právu každého svobodně rozhodovat o své národnosti (viz čl. 3 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Ovšem při posuzování zda podle ústavního dekretu č. 33 stěžovatel pozbyl československé státní občanství, nezbývá než vykládat tento pojem v tom významu, v jakém ho užíval právě ústavní dekret č. 33 a další tehdejší právní předpisy, tedy jako převážně objektivní kategorii [viz kritéria pro určení „národnosti“ uvedená v oběžníku Ministerstva vnitra ze dne 24. 8. 1945, čj. A-4600-16/8-45 ref. A., k úpravě československého státního občanství podle dekretu č. 33/1945 Sb. (dále jen „oběžník Ministerstva vnitra“), jež odpovídají judikatuře tehdejšího Nejvyššího správního soudu k této otázce]. Osoby spadající do některé ze skupin definovaných v ústavním dekretu č. 33 – zejména se jednalo o osoby
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 013
německé a maďarské „národnosti“ – pozbyly na základě tohoto dekretu československé státní občanství. V dané věci se správní orgány i městský soud otázkou „národnosti“ stěžovatele podle ústavního dekretu č. 33 podrobně zabývaly, přičemž své závěry opřely o skutečnosti, jež byly zjištěny z archivních dokladů, které tvoří součást správního spisu. Nejvyšší správní soud v této souvislosti pouze odkazuje na uvedené archivní doklady, jakož i na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů v této věci.
V daném případě nicméně Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že otázka stěžovatelovy „národnosti“ ve smyslu ústavního dekretu č. 33 není pro posouzení věci klíčová. Za určující považuje zdejší soud skutečnost, že stěžovatel jako československý občan nabyl během okupace českých zemí německou státní příslušnost. Stěžovatelův otec Jan Bedřich H. totiž podal za stěžovatele dne
14. 8. 1939 není pro určení národnosti rozhodný, neboť jej vyplnil stěžovatelův otec proti jeho vůli. Stěžovatelovu německou národnost nelze dovozovat ani ze skutečnosti, že jej matka zahrnula do své žádosti o zjištění zachování československého občanství podle § 2 ústavního dekretu č. 33, neboť stěžovatel podal sám žádost o vydání osvědčení o národní spolehlivosti podle § 1 odst. 4 ústavního dekretu č. 33, přičemž tuto žádost mohly
podat pouze osoby české národnosti. Stěžovatel dále prohlásil, že se vždy považoval a nadále považuje za osobu české národnosti a nelze mu předepisovat, jaké je či byl národnosti. Postup správních orgánů proto představuje porušení jeho práv chráněných ústavou a mezinárodními úmluvami o lidských právech.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
(...)
III. c)
Pokud jde o další stížní námitku, stala se předmětem sporu otázka stěžovatelovy „národnosti“. Stěžovatel tvrdí, že se považuje a vždy se považoval za Čecha, a měl proto být podle ústavního dekretu č. 33 posuzován jako osoba české národnosti. Žádostí o zjištění státního občanství se domáhal určení, že nepozbyl československé státní občanství. Primárním úkolem správních orgánů v této věci proto bylo posoudit, zda stěžovatel na základě ústavního dekretu č. 33 pozbyl československé státní občanství, či nikoliv.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti předesílá, že při vydání tohoto deklaratorního správního rozhodnutí týkajícího se trvání či zániku československého státního občanství nemohou k tomuto řízení příslušné správní orgány ani následně správní soudy přezkoumávat postup někdejších československých orgánů v dané věci, správnost ani spravedlivost jejich případných rozhodnutí. Tím méně lze hodnotit právní předpisy vydané v době druhé světové války a v poválečném období. Poválečné zákonodárství reagující na události spojené s druhou světovou válkou představuje ve své podstatě dnes již uzavřený okruh problémů a otázek. Tyto normativní akty se uplatnily ve zmíněné době, z hlediska současnosti však již nezakládají nové právní vztahy, a tedy již postrádají konstitutivní charakter (srov. nález Ústavního sou-
du ze dne 8. 3. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 14/94, č. 55/1995 Sb.). Úkolem správních orgánů, a následně v mezích uplatněných námitek i správních soudů tedy bylo zabývat se toliko otázkou, zda na základě ústavního dekretu č. 33, případně na základě s ním souvisejících právních skutečností stěžovatel pozbyl v uvedeném období československé státní občanství, či nikoliv. V této otázce tedy musely nynější orgány veřejné moci nutně vycházet z konstitutivních rozhodnutí vydaných v uvedeném období, či naopak z toho, že taková rozhodnutí vydána nebyla, nebyly však samozřejmě vázány dílčími úvahami nebo závěry, k nimž někdejší československé orgány v dané souvislosti dospěly (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. II. ÚS 164/97, č. 7/2000 Sb. ÚS, nebo ze dne 13. 10. 1995, sp. zn. III. ÚS 39/95, č. 60/1995 Sb. ÚS). V daném případě bylo podle názoru Nejvyššího správního soudu dostatečně prokázáno, že stěžovatel československé státní občanství na základě ústavního dekretu č. 33 pozbyl.
rozhodné otázky,
Konstrukce ústavního dekretu č. 33 je založena na rozlišení několika skupin československých státních občanů, přičemž jako odlišující kritérium používá zejména pojem „národnost“. Jak upozorňuje rovněž stěžovatel, dnešní právní pojetí „národnosti“ oproti „státní příslušnosti“, tj. občanství, je založeno výhradně na právu každého svobodně rozhodovat o své národnosti (viz čl. 3 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Ovšem při posuzování zda podle ústavního dekretu č. 33 stěžovatel pozbyl československé státní občanství, nezbývá než vykládat tento pojem v tom významu, v jakém ho užíval právě ústavní dekret č. 33 a další tehdejší právní předpisy, tedy jako převážně objektivní kategorii [viz kritéria pro určení „národnosti“ uvedená v oběžníku Ministerstva vnitra ze dne 24. 8. 1945, čj. A-4600-16/8-45 ref. A., k úpravě československého státního občanství podle dekretu č. 33/1945 Sb. (dále jen „oběžník Ministerstva vnitra“), jež odpovídají judikatuře tehdejšího Nejvyššího správního soudu k této otázce]. Osoby spadající do některé ze skupin definovaných v ústavním dekretu č. 33 – zejména se jednalo o osoby
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 013
německé a maďarské „národnosti“ – pozbyly na základě tohoto dekretu československé státní občanství. V dané věci se správní orgány i městský soud otázkou „národnosti“ stěžovatele podle ústavního dekretu č. 33 podrobně zabývaly, přičemž své závěry opřely o skutečnosti, jež byly zjištěny z archivních dokladů, které tvoří součást správního spisu. Nejvyšší správní soud v této souvislosti pouze odkazuje na uvedené archivní doklady, jakož i na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů v této věci.
V daném případě nicméně Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že otázka stěžovatelovy „národnosti“ ve smyslu ústavního dekretu č. 33 není pro posouzení věci klíčová. Za určující považuje zdejší soud skutečnost, že stěžovatel jako československý občan nabyl během okupace českých zemí německou státní příslušnost. Stěžovatelův otec Jan Bedřich H. totiž podal za stěžovatele dne
14. 8. 1939 žádost (dotazník) o určení německé národní příslušnosti (Fragebogen zur Feststellug der deutschen Volkszugehörigkeit). Kopii tohoto dotazníku předložil stěžovatel jako přílohu žádosti o zjištění státního občanství. O tom, že žádosti o německé občanství bylo vyhověno a stěžovatel nabyl státní příslušnost k Německé říši, svědčí poznámka na rubu dotazníku, kde je uvedeno, že dne 1. 9. 1939 byl stěžovateli vydán průkaz německé státní příslušnosti. Od této doby tedy měl stěžovatel postavení občana Německé říše a bylo s ním tak zacházeno. Na tom nemůže nic změnit ani stěžovatelovo tvrzení, že údaje na dotazníku byly vyplněny jeho otcem nepravdivě. Není zde totiž žádných pochybností o tom, že stěžovatel, tehdy jako devítiletý, získal německou státní příslušnost.
Tato skutečnost je rozhodující z hlediska posouzení stěžovatelovy žádosti o zjištění státního občanství a kontinuity československého, resp. českého státního občanství. Byť totiž ústavní dekret č. 33 rozlišuje jednotlivé skupiny československých státních občanů podle kritéria „národnosti“, v případě stěžovatele není s ohledem na zjištěné skutečnosti rozhodné, zda stěžovatel byl osobou německé či české „národnosti“. V obou případech
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 013
by totiž v důsledku nabytí německé státní příslušnosti pozbyl československé státní občanství.
Podle § 1 odst. 1 ústavního dekretu č. 33 „[č]eskoslovenští státní občané národnosti německé nebo maďarské, kteří podle předpisů cizí okupační moci nabyli státní příslušnosti německé nebo maďarské, pozbyli dnem nabytí takové státní příslušnosti československého státního občanství“. V těchto případech mohly tyto osoby požádat o zachování československého státního občanství, pokud splnily podmínky podle § 2 odst. 1 ústavního dekretu č. 33. Předpokladem pro zachování státního občanství bylo v prvé řadě vydání rozhodnutí příslušného správního orgánu o zachování státního občanství. V daném případě z podkladů obsažených ve spise vyplývá, že žádost o zachování československého státního občanství podle § 2 odst. 1 ústavního dekretu č. 33 podala jménem stěžovatele jeho matka Alžběta H. Jednalo se o společnou žádost vztahující se na stěžovatele, jeho matku a sestru Marii Terezii H. Z opisu sdělení Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 24. 5. 1947, který je součástí správního spisu, však vyplývá, že tato žádost byla zamítnuta. Podání jiné žádosti podle § 2 ústavního dekretu č. 33 nebylo v daném případě doloženo a ani stěžovatel nic takového netvrdil. Pokud by tedy stěžovatel byl považován za osobu německé „národnosti“, lze konstatovat, že podmínky pro zachování československého státního občanství nebyly naplněny.
Ovšem za daného stavu by československé státní občanství nebylo stěžovateli zachováno, ani pokud by byl posuzován jako osoba české „národnosti“, za kterou se označuje. Podle § 5 ústavního dekretu č. 33 totiž „Češi, Slováci a příslušníci jiných slovanských národů, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky [tj. od 21. 5. 1938 do 31. 12. 1946] ucházeli o udělení německé nebo maďarské státní příslušnosti, aniž k tomu byli donuceni nátlakem, anebo zvláštními okolnostmi, pozbývají československého státního občanství dnem, kdy tento dekret nabývá účinnosti [tj. 10. 8. 1945]“. Výjimky, na něž se dekret nevztahoval, jsou upraveny v § 1 odst. 4 ústavního dekretu č. 33. Podle tohoto ustano-