Vzhledem k tomu, že jádrem projednávaného právního případu je právě otázka uznání tzv . společné části maturitní zkoušky podle
školského zákona České republiky, resp . podle
českých právních (i předchozích) předpisů, s cílem, aby bylo v případě žalobkyně upuštěno od
jejího absolvování na Střední živnostenské škole
v Sokolově, a nikoli nostrifikace zahraničního
vysvědčení o maturitní zkoušce, je zřejmé, že
se na tento případ nevztahuje právní regulace
nostrifikace předvídaná čl . 3 odst . 2 smlouvy
o vzájemném uznávání rovnocennosti dokladů
o vzdělání z roku 2015 . Shodně se žalovaným lze závěrem konstatovat, že žalobkyně žádá něco, co podle školského zákona nelze učinit, avšak je třeba dodat,
že nejen podle školského zákona, ale ani podle
smlouvy o vzájemném uznávání rovnocennosti
dokladů o vzdělání z roku 2015 . Závěrem lze proto shrnout, že podmínkou
pro upuštění od vykonání společné části maturitní zkoušky není jen dosažené střední vzdělání na střední škole státu, s nímž byla uzavřena
smlouva o vzájemném uznávání rovnocennosti
dokladů o vzdělání, nýbrž způsob získání středního vzdělání stanovený zákonem České republiky (v daném případě školským zákonem) . Absolventu maturitní zkoušky v zahraničí, který
takto dosáhl středního vzdělání a jemuž i bylo
vystaveno osvědčení o uznání rovnocennosti
zahraničního vysvědčení (dokladu) o získání
středního vzdělání s maturitou v souladu s příslušnou mezinárodní smlouvou, nezakládá automaticky tato skutečnost fikci vykonání maturitní zkoušky vykonané podle školského zákona
České republiky s ohledem na právní úpravu
stanovenou v § 81 odst . 6 školského zákona . ném a jiném vzdělávání (školský zákon)*) Případná úvaha, která se v této souvislosti nabízí a kterou naznačuje žalobkyně
v žalobě i replice k vyjádření žalovaného, totiž úvaha o rozporu citovaného zákonného
ustanovení s konkrétním článkem 3 smlouvy o vzájemném uznávání rovnocennosti
dokladů o vzdělání z roku 2015, s tím, že
zmíněný článek této smlouvy má být ve smyslu článku 10 Ústavy aplikován přednostně
před zákonem České republiky, není namístě, a to právě proto, že je nezbytné – jak je
již výše zmíněno – striktně rozlišovat obecné uznání platnosti zahraničního dokladu
o dosažení středního vzdělání s maturitou
v České republice podle dvoustranné mezinárodní smlouvy o vzájemném uznávání rovnocennosti dokladů o vzdělání od upuštění
od konání společné části maturitní zkoušky,
jenž probíhá podle § 81 odst . 6 věty první
školského zákona . Lze se ztotožnit s interpretací žalovaného, jenž je ústředním orgánem státní správy pro danou oblast, že
pochopitelným důvodem, proč se takto studenti (žáci) osvobozují od konání společné
části, pokud již vykonali maturitní zkoušku
podle školského zákona nebo předchozích
školských právních předpisů, je hlavně vyloučení dvojího (duplicitního) konání téže
zkoušky z téhož obligatorního předmětu,
zvláště pak z českého jazyka a literatury . Z uvedených důvodů byla žaloba zamítnuta jako nedůvodná, neboť se žalovaný nezapsáním údajů požadovaných žalobkyní do
registru maturitních zkoušek nedopustil nezákonného zásahu, nýbrž postupoval v souladu s mezinárodní smlouvou i zákonem České
republiky (§ 87 odst . 3 s . ř . s .) . SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 7– 8/2 016 I. Škola zřizovaná státem, krajem, obcí nebo svazkem obcí, v níž se alespoň 7 žáků
školy přihlásilo v daném školním roce k výuce náboženství církve a náboženské
společnosti k tomu oprávněné, má podle § 15 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon),
povinnost zabezpečit výuku tohoto náboženství. Této povinnosti školy odpovídá jak
veřejné subjektivní právo žáků, aby jim byla tato výuka umožněna, vyplývající ze
školského zákona, tak právo církve a náboženské společnosti, která je nositelkou
zvláštního práva podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností, na této škole náboženství vyučovat. II. Pokud škola při splnění podmínek § 15 odst. 1 a 2 zákona č. 561/2004 Sb.,
o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský
zákon), výuku náboženství dané církve a náboženské společnosti nezabezpečí, půjde o nezákonný zásah, leda by škola prokázala, že ji nemohla zabezpečit z důvodů,
které nemohla ovlivnit, buď proto, že byly zcela nezávislé na její vůli (například náhlé úmrtí či pracovní neschopnost vyučujícího), nebo že byly způsobeny neochotou
nebo nemožností na straně církve a náboženské společnosti, která měla doporučit
osobu splňující požadavky § 15 odst. 3 školského zákona.
Vzhledem k tomu, že jádrem projednávaného právního případu je právě otázka uznání tzv . společné části maturitní zkoušky podle
školského zákona České republiky, resp . podle
českých právních (i předchozích) předpisů, s cílem, aby bylo v případě žalobkyně upuštěno od
jejího absolvování na Střední živnostenské škole
v Sokolově, a nikoli nostrifikace zahraničního
vysvědčení o maturitní zkoušce, je zřejmé, že
se na tento případ nevztahuje právní regulace
nostrifikace předvídaná čl . 3 odst . 2 smlouvy
o vzájemném uznávání rovnocennosti dokladů
o vzdělání z roku 2015 . Shodně se žalovaným lze závěrem konstatovat, že žalobkyně žádá něco, co podle školského zákona nelze učinit, avšak je třeba dodat,
že nejen podle školského zákona, ale ani podle
smlouvy o vzájemném uznávání rovnocennosti
dokladů o vzdělání z roku 2015 . Závěrem lze proto shrnout, že podmínkou
pro upuštění od vykonání společné části maturitní zkoušky není jen dosažené střední vzdělání na střední škole státu, s nímž byla uzavřena
smlouva o vzájemném uznávání rovnocennosti
dokladů o vzdělání, nýbrž způsob získání středního vzdělání stanovený zákonem České republiky (v daném případě školským zákonem) . Absolventu maturitní zkoušky v zahraničí, který
takto dosáhl středního vzdělání a jemuž i bylo
vystaveno osvědčení o uznání rovnocennosti
zahraničního vysvědčení (dokladu) o získání
středního vzdělání s maturitou v souladu s příslušnou mezinárodní smlouvou, nezakládá automaticky tato skutečnost fikci vykonání maturitní zkoušky vykonané podle školského zákona
České republiky s ohledem na právní úpravu
stanovenou v § 81 odst . 6 školského zákona . ném a jiném vzdělávání (školský zákon)*) Případná úvaha, která se v této souvislosti nabízí a kterou naznačuje žalobkyně
v žalobě i replice k vyjádření žalovaného, totiž úvaha o rozporu citovaného zákonného
ustanovení s konkrétním článkem 3 smlouvy o vzájemném uznávání rovnocennosti
dokladů o vzdělání z roku 2015, s tím, že
zmíněný článek této smlouvy má být ve smyslu článku 10 Ústavy aplikován přednostně
před zákonem České republiky, není namístě, a to právě proto, že je nezbytné – jak je
již výše zmíněno – striktně rozlišovat obecné uznání platnosti zahraničního dokladu
o dosažení středního vzdělání s maturitou
v České republice podle dvoustranné mezinárodní smlouvy o vzájemném uznávání rovnocennosti dokladů o vzdělání od upuštění
od konání společné části maturitní zkoušky,
jenž probíhá podle § 81 odst . 6 věty první
školského zákona . Lze se ztotožnit s interpretací žalovaného, jenž je ústředním orgánem státní správy pro danou oblast, že
pochopitelným důvodem, proč se takto studenti (žáci) osvobozují od konání společné
části, pokud již vykonali maturitní zkoušku
podle školského zákona nebo předchozích
školských právních předpisů, je hlavně vyloučení dvojího (duplicitního) konání téže
zkoušky z téhož obligatorního předmětu,
zvláště pak z českého jazyka a literatury . Z uvedených důvodů byla žaloba zamítnuta jako nedůvodná, neboť se žalovaný nezapsáním údajů požadovaných žalobkyní do
registru maturitních zkoušek nedopustil nezákonného zásahu, nýbrž postupoval v souladu s mezinárodní smlouvou i zákonem České
republiky (§ 87 odst . 3 s . ř . s .) . SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 7– 8/2 016 I. Škola zřizovaná státem, krajem, obcí nebo svazkem obcí, v níž se alespoň 7 žáků
školy přihlásilo v daném školním roce k výuce náboženství církve a náboženské
společnosti k tomu oprávněné, má podle § 15 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon),
povinnost zabezpečit výuku tohoto náboženství. Této povinnosti školy odpovídá jak
veřejné subjektivní právo žáků, aby jim byla tato výuka umožněna, vyplývající ze
školského zákona, tak právo církve a náboženské společnosti, která je nositelkou
zvláštního práva podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností, na této škole náboženství vyučovat. II. Pokud škola při splnění podmínek § 15 odst. 1 a 2 zákona č. 561/2004 Sb.,
o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský
zákon), výuku náboženství dané církve a náboženské společnosti nezabezpečí, půjde o nezákonný zásah, leda by škola prokázala, že ji nemohla zabezpečit z důvodů,
které nemohla ovlivnit, buď proto, že byly zcela nezávislé na její vůli (například náhlé úmrtí či pracovní neschopnost vyučujícího), nebo že byly způsobeny neochotou
nebo nemožností na straně církve a náboženské společnosti, která měla doporučit
osobu splňující požadavky § 15 odst. 3 školského zákona.
Žalobci (žáci žalované a jejich rodiče) se
žalobou u Krajského soudu v Praze společně
domáhali ochrany proti nezákonnému zásahu
žalované . Ten spočíval v tom, že žalovaná v rozporu s § 15 školského zákona zrušila pro druhé
pololetí školního roku 2012/2013 výuku nepovinného předmětu náboženství Církve římskokatolické, který vedla žalobkyně d), a nahradila
jej otevřením zájmového kroužku pod vedením
evangelického kněze . Zrušení výuky dle žalobců představovalo zásah do práva na výuku náboženství podle čl . 16 odst . 3 Listiny základních
práv a svobod (dále jen „Listina“) a do práva na
vzdělání podle čl . 2 Dodatkového protokolu
k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních
svobod (č . 209/1992 Sb .; dále jen „Dodatkový
protokol k Úmluvě“ a „Úmluva“) . Žalobci tvrdili, že podmínky stanovené zákonem pro výuku
náboženství byly splněny, neboť k jeho výuce
se pro daný školní rok přihlásilo 15 žáků .
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 7 –8/2016
Během února 2013 přestoupili žalobci a)
až c), f) až h) a k) až l) spolu s dalšími žáky
žalované na jinou základní školu, čímž klesl
počet žáků navštěvujících nepovinný předmět náboženství pod zákonem stanovené minimum pro jeho výuku .
Krajský soud žalobu zamítl rozsudkem ze
dne 27 . 1 . 2015, čj . 46 A 26/2013-111, v němž
konstatoval, že jednání ředitelky žalované
spadá pod § 164 odst . 1 písm . a) školského zákona . Zřízení či zrušení nepovinného
předmětu je záležitost týkající se vzdělávání
a činnost ředitelky školy lze označit za činnost rozhodovací či vrchnostenskou, která
podléhá soudnímu přezkumu . Krajský soud
shledal, že z čl . 16 odst . 3 Listiny vyplývá
nárok na výuku nepovinného předmětu náboženství, jemuž odpovídá povinnost školy
dle § 15 odst . 2 školského zákona vyučovat
§ 164 odst . 1 písm . a) školského zákona . Zřízení či zrušení nepovinného
předmětu je záležitost týkající se vzdělávání
a činnost ředitelky školy lze označit za činnost rozhodovací či vrchnostenskou, která
podléhá soudnímu přezkumu . Krajský soud
shledal, že z čl . 16 odst . 3 Listiny vyplývá
nárok na výuku nepovinného předmětu náboženství, jemuž odpovídá povinnost školy
dle § 15 odst . 2 školského zákona vyučovat
náboženství jako nepovinný předmět, pokud
se k němu přihlásí ve školním roce alespoň
sedm žáků školy . K výuce nepovinného předmětu náboženství je ovšem zapotřebí nejen
minimální počet žáků, ale i vyučující splňující podle § 15 odst . 3 školského zákona odbornou kvalifikaci a souhlas příslušné církve,
jejíž náboženství má být vyučováno . Škola
však není povinna akceptovat do pracovního
poměru každou osobu, která disponuje pověřením příslušné církve . Je právem ředitele
školy odmítnout takovou osobu, která mu
připadá pro působení na škole nevhodná;
opačný výklad by vedl k popření autonomie
školy na příslušné církvi a postavení jejího
ředitele jako odpovědného zaměstnavatele
a hospodáře . Ředitel při tomto uvážení vystupuje jako manažer a zaměstnavatel a jeho
rozhodnutí neuzavřít pracovní poměr není
ve správním soudnictví přezkoumatelné . Pro
účely přezkumu zákonnosti zásahu je rozhodné pouze to, že ředitel měl k svému rozhodnutí důvod, tedy že nešlo o zjevnou svévoli
s cílem zabránit výuce náboženství na škole .
Škola přitom nemá povinnost kvalifikovaného učitele zajistit . Může totiž nastat situace,
že pro dotčenou církev nebude žádná pověřená osoba v dané škole schopna či ochotna
vyučovat, a taková povinnost by se pak pro
školu mohla stát nesplnitelnou . Je však povinností školy se o zajištění vyučujícího pokusit .
Pro účely přezkumu případné nezákonnosti
zásahu soud pouze posoudil, zda ředitelka
školy skutečně vyvinula snahu o zajištění kvalifikovaného vyučujícího . Vyslovení nezákonnosti zásahu by připadalo v úvahu jen tehdy,
pokud by činnost ředitelky školy byla zjevně
nedostatečná a svědčila o snaze zmařit výuku
náboženství na škole . Krajský soud by tedy
shledal zásah nezákonným, pouze pokud by
konání či nekonání ředitelky školy svědčilo
o snaze zmařit výuku nepovinného předmětu náboženství .
Krajský soud sice přisvědčil žalobcům, že
žalovaná zasáhla do jejich práv zaručených
článkem 16 Listiny, nicméně o nezákonný
zásah podle jeho názoru nešlo . Ke dni 1 . 2 .
2013 byl u žalované dostatečný počet žáků
pro výuku náboženství, ovšem žalovaná k té-
í na škole . Krajský soud by tedy
shledal zásah nezákonným, pouze pokud by
konání či nekonání ředitelky školy svědčilo
o snaze zmařit výuku nepovinného předmětu náboženství .
Krajský soud sice přisvědčil žalobcům, že
žalovaná zasáhla do jejich práv zaručených
článkem 16 Listiny, nicméně o nezákonný
zásah podle jeho názoru nešlo . Ke dni 1 . 2 .
2013 byl u žalované dostatečný počet žáků
pro výuku náboženství, ovšem žalovaná k té-
muž dni nedisponovala vyučujícím, který by
splňoval požadavky § 15 odst . 3 školského
zákona . Žalovaná prokázala, že ředitelka školy již dne 15 . 12 . 2012 požádala žalobkyni d)
o schůzku za účelem projednání další spolupráce na den 15 . 1 . 2013 . Jelikož žalobkyně d)
nereagovala, ředitelka svou žádost dne 10 . 1 .
2013 opakovala . Na tuto schůzku se však žalobkyně d) nedostavila a omluvila se pouhé
dvě hodiny před jejím termínem . Nelze se
divit ředitelce školy, že s žalobkyní d) nadále
nemínila spolupracovat . Vzhledem k tomu,
že do začátku nového pololetí zbývaly pouhé dva týdny, pozastavení výuky náboženství
nebylo podle krajského soudu nepřiměřené . Krajský soud uzavřel, že postup ředitelky školy byl zcela v mezích její manažerské
odpovědnosti a že vyvinula dostatečné úsilí
k uzavření nové dohody o pracovní činnosti
s dosavadní vyučující za účelem udržení vý-
uky předmětu . O tom, že se žalovaná nesnažila výuku nepovinného předmětu náboženství zmařit, svědčila i její následná snaha
o její obnovení cestou komunikace s Arcibiskupstvím pražským . Žalobcům nemohla
být zajištěna výuka, protože pro ni nebyly
splněny podmínky nepovinného předmětu
náboženství . Zásah do jejich práv proto nebyl
nezákonný .
Žalobce j) (stěžovatel) napadl rozsudek
krajského soudu kasační stížností, v níž namítal, že krajský soud nesprávně posoudil podmínky vzniku právního nároku na výuku náboženství . Ty podle stěžovatele stanoví pouze
§ 15 odst . 1 a 2 školského zákona . Těmito
podmínkami jsou: (i) jedná se o školu zřizovanou státem, krajem, obcí nebo svazkem
obcí; (ii) jedná se o výuku náboženství církve
a náboženské společnosti k tomu oprávněné;
a (iii) k výuce náboženství konkrétní církve
se přihlásí ve školním roce alespoň 7 žáků
školy . Skutečnost, že škola nedisponuje vy-
učujícím náboženství splňujícím požadavky
§ 15 odst . 3 školského zákona, sama o sobě
nemůže přivodit ztrátu právního nároku
žáků na výuku náboženství . Krajský soud
však právě na tomto nesprávném posouzení právní otázky vystavěl své odůvodnění .
Stěžovatel polemizoval s jeho názorem, že
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 7– 8/2 016
rétní církve
se přihlásí ve školním roce alespoň 7 žáků
školy . Skutečnost, že škola nedisponuje vy-
učujícím náboženství splňujícím požadavky
§ 15 odst . 3 školského zákona, sama o sobě
nemůže přivodit ztrátu právního nároku
žáků na výuku náboženství . Krajský soud
však právě na tomto nesprávném posouzení právní otázky vystavěl své odůvodnění .
Stěžovatel polemizoval s jeho názorem, že
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 7– 8/2 016
škola nemá sama povinnost kvalifikovaného
učitele zajistit . Poukázal na absurdnost toho,
kdyby byl podobný přístup aplikován třeba
na povinnost školy zabezpečit vzdělávání
příslušníků národnostních menšin v jazyce
národnostní menšiny podle § 14 školského
zákona či na povinnost bezplatně poskytovat
učebnice a učební texty žákům základních
škol a dětem zařazeným do přípravných tříd
podle § 27 odst . 3 školského zákona . Krajskému soudu vytkl, že z § 15 odst . 2 školského zákona nedovodil povinnost žalované, respektive její ředitelky, pokusit se o součinnost
s církví a náboženskou společností, k výuce
jejíhož náboženství se žáci přihlásili . Přitom
je to právě dotčená církev, kdo pověřuje osobu výukou náboženství, a vůči ní proto měla
na prvním místě směřovat snaha ředitelky
o zajištění vyučujícího náboženství .
Rozsudek krajského soudu je podle stěžovatele také nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů . Stěžovatel zpochybnil, že by
ředitelka školy vyvinula dostatečné úsilí k zajištění výuky náboženství na škole . Dosavadní vyučující náboženství, žalobkyně d), měla
se žalovanou uzavřenou dohodu o pracovní
činnosti do 31 . 1 . 2013 . Od začátku školního
roku si tak ředitelka školy byla vědoma, že
nemá zajištěného vyučujícího na druhé pololetí školního roku . Přitom současně nijak
nekontaktovala církev (tj . místně příslušnou
farnost, případně Arcibiskupství pražské),
která jí jako jediná mohla doporučit vyučující pověřené k výuce náboženství . Ředitelka kontaktovala Arcibiskupství pražské až
v únoru 2013, tedy po začátku nezákonného
zásahu, za situace, kdy ze školy odešlo několik desítek žáků, a po kontrole výuky náboženství u žalované dne 7 . 2 . 2013 Arcibiskupstvím pražským . Žalobkyně d) navíc chodila
pravidelně do výuky, a ředitelka školy ji tedy
mohla zastihnout na pracovišti v její běžné
pracovní době . Nebylo proto možné založit
rozhodnutí ve věci na základě neuskutečnění
jedné schůzky mezi ní a ředitelkou . Žalobkyně d) navrhovala ředitelce náhradní termín
setkání a opakovaně projevovala zájem náboženství na škole i nadále vyučovat . Stěžovatel
zpochybnil i důvěryhodnost předložených
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 7 –8/2016
alobkyně d) navíc chodila
pravidelně do výuky, a ředitelka školy ji tedy
mohla zastihnout na pracovišti v její běžné
pracovní době . Nebylo proto možné založit
rozhodnutí ve věci na základě neuskutečnění
jedné schůzky mezi ní a ředitelkou . Žalobkyně d) navrhovala ředitelce náhradní termín
setkání a opakovaně projevovala zájem náboženství na škole i nadále vyučovat . Stěžovatel
zpochybnil i důvěryhodnost předložených
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 7 –8/2016
vytištěných e-mailů, které měly prokazovat,
že ředitelka školy požádala již dne 15 . 12 .
2012 dosavadní vyučující o schůzku na den
15 . 1 . 2013 . Podle stěžovatele byla data odeslání e-mailů v počítačovém systému žalované zjevně posunuta v čase zpět . Přitom právě
tvrzení, že žalobkyně d) věděla o navrženém
termínu měsíc dopředu, považoval krajský
soud za rozhodné pro posouzení toho, zda
žalovaná postupovala dostatečně pečlivě při
zajišťování vyučujícího na druhé školní pololetí . Krajský soud tedy dostatečně nezjistil
skutkový stav a jím uváděná skutková zjištění
nemají oporu ve spise .
Stěžovatel dále namítal vady řízení spočívající v překvapivosti rozsudku krajského
soudu . Žalobci v řízení opakovaně vyjádřili
právní názor, že právní nárok na výuku náboženství na škole je dán při splnění jediné
podmínky dostatečného počtu přihlášených
žáků . Krajský soud zaujal překvapivý právní
názor, že rozhodným pro posouzení věci je
to, zda se žalovaná pokusila o zajištění vyučujícího a zda konání její ředitelky nesvědčilo
o snaze zmařit výuku náboženství, aniž o tom
nejprve žalobce poučil . V případě řádného
poučení by žalobci poskytli soudu dostatečná skutková tvrzení, že žalovaná pro zajištění
výuky náboženství neučinila, co lze v dané situaci rozumně očekávat, a k těmto svým skutkovým tvrzením by označili důkazy .
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti
vyslovila přesvědčení, že celý spor je vyvolán
snahou žalobců, zejména žalobkyně d), pomstít se ředitelce školy a nezletilé děti jsou
v daném řízení spíše rukojmími svých rodičů .
Chování žalobců ostatně chtěla žalovaná prokázat svědeckou výpovědí této ředitelky, což
krajský soud nakonec zamítl jako nadbytečné .
Žalovaná trvala na tom, že se snažila řešit výuku náboženství v druhé polovině školního
roku 2012/2013 s dostatečným předstihem .
Když žalobkyně d) nekomunikovala, ředitelka školy vyvíjela snahu o zajištění nového
učitele náboženství . O tom svědčí i to, že dne
7 . 2 . 2013 na základě návštěvy z Pražského arcibiskupství kontaktovala dopisem Mgr . Stanislava G . a poté i Mons . Václava M . a snažila
se celou záležitost řešit . I přes všechna tato
Žalovaná trvala na tom, že se snažila řešit výuku náboženství v druhé polovině školního
roku 2012/2013 s dostatečným předstihem .
Když žalobkyně d) nekomunikovala, ředitelka školy vyvíjela snahu o zajištění nového
učitele náboženství . O tom svědčí i to, že dne
7 . 2 . 2013 na základě návštěvy z Pražského arcibiskupství kontaktovala dopisem Mgr . Stanislava G . a poté i Mons . Václava M . a snažila
se celou záležitost řešit . I přes všechna tato
jednání a kontakty jí nikdo z orgánů Církve
římskokatolické nepomohl a vyučujícího splňujícího předpoklady podle § 15 odst . 3 školského zákona nezajistil . Pokud tedy orgány
Církve římskokatolické nevěděly o žádném
vyučujícím v únoru 2013, těžko by ředitelce
žalované v lednu 2013 s její žádostí o ustanovení vyučujícího římskokatolického náboženství vyhověly . Proto jí nezbylo než výuku
náboženství pozastavit do doby, než nalezne
nového vyučujícího . Žalovaná se ztotožňuje
s názorem krajského soudu, že pokud ředitel
školy i přes svou snahu nedisponuje osobou,
která by splňovala podmínku pověřeného zástupce církve nebo náboženské společnosti
a předpoklady pro výkon činnosti pedagogického pracovníka, nemůže tento nepovinný předmět otevřít . Ředitelka žalované tedy
skutečně vyvinula snahu o zajištění kvalifikovaného vyučujícího, a proto nebylo možné
vyslovit nezákonnost zásahu do základních
práv žalobců . Žalovaná považovala za drakonický stěžovatelův výklad, podle něhož by
při splnění podmínky zájmu alespoň sedmi
žáků museli ředitelé škol zřizovaných státem,
krajem, obcí nebo svazkem obcí předmět náboženství otevřít vždy, ať osobou podle § 15
odst . 3 školského zákona disponují, či nikoliv .
Stěžovatel v replice zdůraznil, že v posuzovaném případě jde především o zásah do
svobody náboženského vyznání chráněné
článkem 16 Listiny a článkem 9 Úmluvy . Bylo
zasaženo také do práva rodičů zajišťovat vzdělání dětí ve shodě s jejich vlastním náboženským přesvědčením chráněného článkem 2
Dodatkového protokolu k Úmluvě, do práva
na vzdělání chráněného čl . 33 odst . 1 Listiny
a do práva dětí na svobodu myšlení, svědomí a náboženství chráněného čl . 14 odst . 1
Úmluvy o právech dítěte (č . 104/1991 Sb .) .
Zdůraznil také, že náboženství je sice podle
školského zákona vyučováno jako nepovinný
předmět, ovšem to nic nemění na povinnosti
zajistit výuku náboženství, která navíc vyplývá přímo ze školského zákona, zatímco povinnost zajistit výuku celé řady povinných předmětů, u nichž také může být mnohdy těžké
najít kvalifikovaného vyučujícího, plyne pouze z Rámcového vzdělávacího programu pro
čl . 14 odst . 1
Úmluvy o právech dítěte (č . 104/1991 Sb .) .
Zdůraznil také, že náboženství je sice podle
školského zákona vyučováno jako nepovinný
předmět, ovšem to nic nemění na povinnosti
zajistit výuku náboženství, která navíc vyplývá přímo ze školského zákona, zatímco povinnost zajistit výuku celé řady povinných předmětů, u nichž také může být mnohdy těžké
najít kvalifikovaného vyučujícího, plyne pouze z Rámcového vzdělávacího programu pro
základní vzdělávání, tedy z pouhého vnitřního předpisu Ministerstva školství, mládeže
a tělovýchovy . Podle stěžovatele by se tak škola mohla zprostit povinnosti zajistit výuku náboženství pouze v extrémních situacích, například pokud by daná církev nedisponovala
žádnými učiteli náboženství nebo pokud by
se výslovně vyjádřila, že žádného vyučujícího
předmětu náboženství škole neposkytne . To
se však v projednávaném případě nestalo .
Dále stěžovatel rozporuje některá tvrzení žalované . Žalovaná podle něj nenabídla jediné
tvrzení o tom, že by v době před nezákonným
zásahem kontaktovala místně příslušnou farnost či Arcibiskupství pražské, případně jakýkoliv jiný orgán Církve římskokatolické,
s požadavkem na zajištění výuky náboženství .
Stěžovatel trval na tom, že nešlo o „pozastavení “ výuky náboženství, ale o její zrušení .
K věci se vyjádřilo také Arcibiskupství
pražské, jelikož spor se dotýká také jeho právem chráněných zájmů . Obec Kosova Hora,
kde žalovaná vykonává činnost školy, se nachází v jeho arcidiecézi, a Arcibiskupství pražské je tudíž v rámci struktury Církve římskokatolické tím subjektem, který je oprávněn
pověřovat osoby výukou náboženství na této
základní škole a vyjadřovat se k otázkám zajištění výuky . Arcibiskupství pražské polemizovalo s argumentem, že žalovaná nedisponovala vyučujícím, který by splňoval požadavky
§ 15 odst . 3 školského zákona . Nezaznamenalo žádnou snahu žalované zajistit vyučujícího
v součinnosti s církví . Žalovaná se neobrátila
ani na místně příslušnou farnost, ani na Arcibiskupství pražské, ani na jiný subjekt Církve
římskokatolické; k takovému kontaktu došlo
až po zrušení výuky náboženství a odchodu
prakticky všech žáků účastnících se výuky
náboženství, takže již nebylo pro koho vý-
uku zajišťovat . Arcibiskupství pražské uvedlo, že k 1 . 2 . 2013 disponovalo kromě svých
duchovních správců celkem dalšími 25 pověřenými osobami ve smyslu § 15 odst . 3
školského zákona, z toho pěti v samotném
vikariátu Příbram, do kterého spadá i územní obvod Římskokatolické farnosti Sedlčany,
v němž leží Kosova Hora . Kdyby se žalovaná
obrátila na kterýkoli církevní orgán Církve
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 7– 8/2 016
ylo pro koho vý-
uku zajišťovat . Arcibiskupství pražské uvedlo, že k 1 . 2 . 2013 disponovalo kromě svých
duchovních správců celkem dalšími 25 pověřenými osobami ve smyslu § 15 odst . 3
školského zákona, z toho pěti v samotném
vikariátu Příbram, do kterého spadá i územní obvod Římskokatolické farnosti Sedlčany,
v němž leží Kosova Hora . Kdyby se žalovaná
obrátila na kterýkoli církevní orgán Církve
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 7– 8/2 016
římskokatolické, nebyl by pro Arcibiskupství
pražské problém nového vyučujícího zajistit . Dále se Arcibiskupství pražské ztotožnilo
s právním názorem stěžovatele ohledně výkladu § 15 školského zákona . Za alarmující
pak z hlediska náboženského cítění žáků a rodičů označuje, že žalovaná nabídla žákům výuku náboženství jiné církve formou kroužku .
Postup žalované, který vedl k ukončení výuky náboženství na základní škole, kde nebyla
výuka přerušena ani v době komunistického
režimu, označuje za svévolný .
Žalovaná v následném vyjádření vyloučila, že by Arcibiskupství pražské mohlo vystupovat v řízení jako amicus curiae, neboť
tento institut patří do anglosaského právního
systému a české právo jej nezná . Navíc § 109
odst . 5 s . ř . s . jednoznačně zakazuje uplatňovat nové skutečnosti poté, co bylo vydáno napadené rozhodnutí . Žalobci přitom v řízení
před krajským soudem vyjádření Arcibiskupství pražského ani nenavrhovali, proto není
možné, aby ho přikládali až v rámci kasační
stížnosti . Nejvyšší správní soud tedy k tomuto podání nemůže v řízení o kasační stížnosti
přihlížet .
Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení .
Z odůvodnění:
IV.
Posouzení věci
Nejvyšším správním soudem
(…)
IV.a) Právní otázka podmínek pro vznik
povinnosti školy vyučovat náboženství
Právní otázka položená první námitkou
zní, za jakých podmínek má škola povinnost
zabezpečit výuku náboženství . Tato povinnost vyplývá škole z § 15 školského zákona,
který v rozhodné době (tedy ve znění účinném do 30 . 4 . 2015) zněl:
„(1) Ve školách lze v souladu se zásadami a cíli vzdělávání podle § 2 vyučovat
náboženství. Náboženství mohou vyučovat
registrované církve nebo náboženské společ-
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 7 –8/2016
nosti, kterým bylo přiznáno zvláštní právo
vyučovat náboženství ve státních školách,
a to i společně na základě jejich písemné dohody.
(2) V základních a středních školách
zřizovaných státem, krajem, obcí nebo
svazkem obcí se vyučuje náboženství jako
nepovinný předmět, pokud se k předmětu
náboženství uskutečňovanému danou církví nebo náboženskou společností přihlásí ve
školním roce alespoň 7 žáků školy. K vyučování náboženství lze spojovat žáky z několika ročníků jedné školy nebo více škol, nejvýše však do počtu 30 žáků ve třídě. Spojovat
žáky z více škol k vyučování náboženství lze
na základě smlouvy mezi příslušnými školami, která upraví rovněž úhradu nákladů
spojených s tímto vyučováním.
ství jako
nepovinný předmět, pokud se k předmětu
náboženství uskutečňovanému danou církví nebo náboženskou společností přihlásí ve
školním roce alespoň 7 žáků školy. K vyučování náboženství lze spojovat žáky z několika ročníků jedné školy nebo více škol, nejvýše však do počtu 30 žáků ve třídě. Spojovat
žáky z více škol k vyučování náboženství lze
na základě smlouvy mezi příslušnými školami, která upraví rovněž úhradu nákladů
spojených s tímto vyučováním.
(3) Vyučovat náboženství může v pracovněprávním vztahu k právnické osobě,
která vykonává činnost dané školy, pověřený zástupce církve nebo náboženské společnosti, který splňuje předpoklady pro výkon
činnosti pedagogického pracovníka podle
zvláštního právního předpisu. Pověření vydává statutární orgán církve nebo náboženské společnosti, v případě římskokatolické
církve statutární orgán příslušného biskupství.“
Citované ustanovení tedy v odstavci 1 určuje, které církve a náboženské společnosti
mohou vyučovat náboženství, přičemž stanoví, že jde o registrované církve nebo náboženské společnosti, kterým bylo přiznáno zvláštní právo vyučovat náboženství ve státních
školách, čímž odkazuje na § 7 odst . 1 písm . a)
zákona o církvích a náboženských společnostech . V odstavci 2 pak § 15 školského zákona
stanoví, za jakých podmínek a jakým způsobem má být náboženství na škole vyučováno .
V odstavci 3 pak stanoví, jaká konkrétní osoba může náboženství vyučovat .
V nyní posuzovaném případě je rozhodující znění odstavce 2 věty první, v níž jsou
spolu s odstavcem 1 vyjádřeny podmínky, za
kterých má škola povinnost zabezpečit vý-
uku náboženství jako nepovinného předmětu . Tato zákonem stanovená povinnost
ostech . V odstavci 2 pak § 15 školského zákona
stanoví, za jakých podmínek a jakým způsobem má být náboženství na škole vyučováno .
V odstavci 3 pak stanoví, jaká konkrétní osoba může náboženství vyučovat .
V nyní posuzovaném případě je rozhodující znění odstavce 2 věty první, v níž jsou
spolu s odstavcem 1 vyjádřeny podmínky, za
kterých má škola povinnost zabezpečit vý-
uku náboženství jako nepovinného předmětu . Tato zákonem stanovená povinnost
školy odpovídá nároku dětí na umožnění
výuky náboženství, který má svůj zdroj v čl .
16 odst . 3 Listiny, podle něhož „[z]ákon
stanoví podmínky vyučování náboženství
na státních školách“ . Z něj neplyne pouze
povinnost zákonodárce vydat takový zákon .
Citované ustanovení je také výrazem „respektu veřejné moci k výkonu práva rodičů projevovat své náboženství při výchově a vzdělávání dětí a zároveň je jednou ze složek
působení církví v oblasti vzdělávání, jehož
dalšími elementy je provozování církevních
škol a vzdělávání vlastních duchovních. Jeho
podstatou je zaručení možnosti výuky náboženství na veřejných školách za podmínek
stanovených zákonem . […] Výuka náboženství na školách je především pro křesťanské
církve tradiční formou vzdělávání mládeže
v základních oblastech teologie, morálky,
etiky, sociální nauky a dějin křesťanství.
Z podstaty je zřejmé, že cílem je předání vědomostí z daného oboru, nikoliv obracení
na víru či jiné úzce náboženské cíle. V souladu se zásadou náboženské neutrality státu
je právní úpravou zajištěna možnost žáků
navštěvovat výuku náboženství, možnost
volby výuky náboženství určité konfese či
možnost výuku náboženství nenavštěvovat,
vše na bázi dobrovolnosti. V těchto intencích
zároveň není při výuce náboženství rozhodné vyznání dítěte či rodičů, kteří o výuku
zájem projeví. Oproti právní úpravě před rokem 1953 se každopádně již nejedná o předmět relativně povinný (tedy není povinným
ani pro příslušníky dané konfese) .“ (Jäger, P .
Svoboda náboženství . In Wagnerová, E . a kol .
Listina základních práv a svobod: Komentář . Praha : Wolters Kluwer, 2012, s . 409)
Jakkoli je tak náboženství označováno za
nepovinný předmět, nelze ztrácet ze zřetele
skutečnost, že nárok dětí na to, aby jim byla
výuka náboženství umožněna, nepřímo vyplývá ze svobody náboženského vyznání zaručené právě článkem 16 Listiny a článkem 9
Úmluvy, a souvisí také s povinností státu respektovat právo rodičů zajišťovat výchovu
a vzdělání dětí ve shodě s jejich vlastním náboženským a filozofickým přesvědčením,
které je garantováno článkem 2 Dodatkového
načováno za
nepovinný předmět, nelze ztrácet ze zřetele
skutečnost, že nárok dětí na to, aby jim byla
výuka náboženství umožněna, nepřímo vyplývá ze svobody náboženského vyznání zaručené právě článkem 16 Listiny a článkem 9
Úmluvy, a souvisí také s povinností státu respektovat právo rodičů zajišťovat výchovu
a vzdělání dětí ve shodě s jejich vlastním náboženským a filozofickým přesvědčením,
které je garantováno článkem 2 Dodatkového
protokolu k Úmluvě . Stěžovatel navíc správně
poukázal také na obecné právo na vzdělání
zaručené čl . 33 odst . 1 Listiny a na právo dětí
na svobodu myšlení, svědomí a náboženství
chráněné čl . 14 odst . 1 Úmluvy o právech dítěte, které svědčilo žákům školy, tedy několika
žalobcům v řízení před krajským soudem, byť
ne samotnému stěžovateli, kterým je rodič žalobců f), g) a h) . To, že nositelem těchto práv
není přímo stěžovatel jako rodič, nemění nic
na tom, že i on může napadat kasační stížností rozsudek krajského soudu pro nezákonnost
spočívající v porušení práv svědčících primárně jiným účastníkům, včetně jeho nezletilých dětí, nejen základních práv, jichž je sám
přímo nositelem . Sám stěžovatel je pak například nositelem práva zaručeného čl . 18 odst . 4
Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (č . 120/1976 Sb .), podle něhož
„[s]táty, smluvní strany Paktu, se zavazují
respektovat svobodu rodičů, a tam, kde je
to vhodné, poručníků, zajistit náboženskou
a morální výchovu svých dětí podle vlastního
přesvědčení rodičů nebo poručníků“ .
Citované ustanovení školského zákona je
tak nutno vykládat konformně s těmito lidskoprávními garancemi vyjádřenými v Listině a v mezinárodních úmluvách, jakož i s judikaturou orgánů, které jsou povolány tyto
instrumenty vykládat, tedy zejména Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská
práva (z judikatury posledně jmenovaného
soudu viz k otázce výuky náboženství na státních školách zejména rozsudek velkého senátu ze dne 29 . 6 . 2007, Folgero a ostatní proti
Norsku, stížnost č . 15472/02, ECHR 2007-III,
a rozsudek ze dne 7 . 12 . 1976, Kjeldsen, Busk
Madsen a Pedersen proti Dánsku, stížnosti č . 5095/71, 5920/72 a 5926/72, Series A,
č . 23) .
Nejvyšší správní soud se v tomto ohledu
ztotožňuje s východisky, která z čl . 16 odst . 3
Listiny dovozuje již citovaný autor: „Podmínky stanovené zákonem (nikoliv tedy substanciální meze základního práva) musí být
koncipovány tak, aby umožňovaly výuku
náboženství v co nejširším měřítku, naopak
nesmějí být koncipovány jako restrikce, které by výuku prakticky znemožňovaly. V zá-
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 7– 8/2 016
5/71, 5920/72 a 5926/72, Series A,
č . 23) .
Nejvyšší správní soud se v tomto ohledu
ztotožňuje s východisky, která z čl . 16 odst . 3
Listiny dovozuje již citovaný autor: „Podmínky stanovené zákonem (nikoliv tedy substanciální meze základního práva) musí být
koncipovány tak, aby umožňovaly výuku
náboženství v co nejširším měřítku, naopak
nesmějí být koncipovány jako restrikce, které by výuku prakticky znemožňovaly. V zá-
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 7– 8/2 016
konné rovině se projevují ve dvou ohledech:
jednak je právo vyučovat náboženství koncipováno jako tzv. zvláštní právo registrovaných církví [§ 7 odst. 1 písm. a) zákona
o církvích a náboženských společnostech]
a jednak jsou vlastní podmínky výuky stanoveny ve školském zákoně. Esenciální
podmínkou je soulad takové výuky se zásadami vzdělávání, kterými jsou podle § 2
školského zákona kromě jiných zásady rovného přístupu ke vzdělání bez diskriminace,
kromě jiného z důvodu víry a náboženství,
dále vzájemné úcty, respektu, názorové
snášenlivosti, solidarity a důstojnosti všech
účastníků vzdělávání. Výuka náboženství
nesmí být v rozporu s obecnými cíli vzdělávání, jimiž jsou například rozvoj osobnosti
člověka, který bude vybaven poznávacími
a sociálními způsobilostmi, mravními a duchovními hodnotami pro osobní a občanský
život, výkon povolání nebo pracovní činnosti, získávání informací a učení se v průběhu celého života, utváření vědomí národní
a státní příslušnosti a respektu k etnické,
národnostní, kulturní, jazykové a náboženské identitě každého či poznání světových
a evropských kulturních hodnot a tradic.“
(Jäger, P ., op . cit ., s . 409–410) .
Stěžovatel nesouhlasí s výkladem § 15
odst . 2 školského zákona, jak byl proveden
krajským soudem, přičemž svůj nesouhlas
opírá jak o výše zmíněné garance svobody vyznání, tak o jazykový výklad daného ustanovení . S nimi je podle něj nesouladný výklad
krajského soudu, podle něhož mají žáci a jejich rodiče na výuku nepovinného předmětu
náboženství právní nárok, pouze (i) pokud
se k výuce přihlásí ve školním roce alespoň
7 dětí a zároveň (ii) pokud škola disponuje učitelem kvalifikovaným ve smyslu § 15
odst . 3 školského zákona . Stěžovatel vychází
z § 15 odst . 1 a 2 školského zákona a dovozuje z nich podmínky tři, ty jsou ovšem i společně méně náročné, než dvojice podmínek,
které konstatoval krajský soud, který první
dvě podmínky uvedené stěžovatelem nevnímá jako podmínky . Podle stěžovatele těmito
podmínkami jsou: (i) jedná se o školu zřizovanou státem, krajem, obcí nebo svazkem
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 7 –8/2016
obcí; (ii) jedná se o výuku náboženství církve
či náboženské společnosti k tomu oprávněné
a (iii) k výuce náboženství konkrétní církve
či náboženské společnosti se přihlásí ve školním roce alespoň 7 žáků školy .
konstatoval krajský soud, který první
dvě podmínky uvedené stěžovatelem nevnímá jako podmínky . Podle stěžovatele těmito
podmínkami jsou: (i) jedná se o školu zřizovanou státem, krajem, obcí nebo svazkem
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 7 –8/2016
obcí; (ii) jedná se o výuku náboženství církve
či náboženské společnosti k tomu oprávněné
a (iii) k výuce náboženství konkrétní církve
či náboženské společnosti se přihlásí ve školním roce alespoň 7 žáků školy .
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s výkladem, který nabízí stěžovatel . Pouze jím
uváděné tři podmínky lze totiž najít v § 15
odst . 1 a odst . 2 větě první školského zákona .
Krajský soud nemá pravdu, pokud v následujícím § 15 odst . 3 školského zákona vidí další
(z jeho pohledu druhou) podmínku pro samotnou aktivaci povinnosti školy zabezpečit
žákům výuku náboženství . Ustanovení § 15
odst . 3 školského zákona totiž nepředstavuje
pro školu podmínku této povinnosti, nýbrž
naopak příkaz, jak má být výuka náboženství
realizována, pokud jsou splněny podmínky
odstavců 1 a 2 . Vztah trojice odstavců citovaného § 15 školského zákona je totiž takový, že
odstavce 1 a 2 stanoví, kdy se aktivuje povinnost školy zabezpečit výuku náboženství, zatímco odstavec 3 stanoví, jaké vlastnosti musí
splňovat osoba, jejíž pomocí škola tuto svou
povinnost zabezpečí . Jinak řečeno, jakmile se
na škole zřizované státem, krajem, obcí nebo
svazkem obcí přihlásí alespoň sedm žáků
k výuce náboženství církve a náboženské
společnosti k tomu oprávněné, pak mají tito
žáci nárok, aby jim škola výuku nepovinného
předmětu náboženství zabezpečila . Škola má
tomu odpovídající povinnost tak učinit, tedy
zabezpečit ve spolupráci s příslušnou církví
či náboženskou společností osobu splňující požadavky § 15 odst . 3 školského zákona
a organizačně jí umožnit výuku realizovat .
Ke shodnému závěru ostatně dospívá i komentář ke školskému zákonu: „Přihlásí-li se
však k výuce náboženství zákonem stanovený minimální počet žáků školy (tj. alespoň
sedm v jednom školním roce), vzniká škole
povinnost, aby výuka byla realizována .“ (Rigel, F .; Bahýľová, L .; Kudrová, V .; Moravec, O .;
Puškinová, M . Školský zákon. Komentář.
1 . vydání Praha : C . H . Beck, 2014, s . 79) .
Tuto povinnost přitom nemůže podmiňovat svou neochotou či neschopností takovou osobu k výuce získat, stejně jako by
ji nemohla podmiňovat svou neschopností
ví zákonem stanovený minimální počet žáků školy (tj. alespoň
sedm v jednom školním roce), vzniká škole
povinnost, aby výuka byla realizována .“ (Rigel, F .; Bahýľová, L .; Kudrová, V .; Moravec, O .;
Puškinová, M . Školský zákon. Komentář.
1 . vydání Praha : C . H . Beck, 2014, s . 79) .
Tuto povinnost přitom nemůže podmiňovat svou neochotou či neschopností takovou osobu k výuce získat, stejně jako by
ji nemohla podmiňovat svou neschopností
zajistit pro výuku vhodný prostor v budově
a čas ve výuce . Může se samozřejmě stát, že
bude škola ve své snaze získat osobu splňující
požadavky § 15 odst . 3 školského zákona ne-
úspěšná, ať už z důvodů vůlí neovlivnitelných,
či z důvodu neochoty či neschopnosti dané
oprávněné církve nebo náboženské společnosti na daném místě takovou osobu zajistit .
Mezi církvemi a náboženskými společnostmi,
které jsou nositelkami zvláštních práv podle
§ 7 odst . 1 písm . a) zákona o církvích a náboženských společnostech, jistě mohou být
i církve a náboženské společnosti, pro které
je náročné zabezpečit kvalifikovanou osobu
v každé obci, kde by po takové výuce byla
poptávka; ze skutkového příběhu vylíčeného před krajským soudem však není zjevné,
že by to byl i případ Církve římskokatolické
v Kosově Hoře .
Případná faktická nesplnitelnost povinnosti školy zajistit výuku náboženství navíc
neznamená, že zaniká právo oněch alespoň
sedmi žáků dosáhnout výuky náboženství pro
nesplnění podmínky, kterou v § 15 odst . 3
školského zákona vidí krajský soud, jak lze
dovodit z odůvodnění jeho rozsudku; i nadále ostatně půjde o zásah do jejich práva, aby
jim tato výuka byla školou poskytnuta, ovšem
nepůjde o zásah nezákonný, neboť nebude
zapříčiněn okolnostmi na straně samotné
školy . Podle názoru Nejvyššího správního
soudu tedy tato nemožnost zajistit osobu
splňující požadavky § 15 odst . 3 školského
zákona nepředstavuje podmínku vzniku samotného práva žáků na výuku náboženství,
jak tvrdí krajský soud, nýbrž toliko liberační
důvod pro školu samotnou .
Krajský soud má tedy pouze zčásti pravdu, když tvrdí, že povinností školy není kvalifikovaného učitele zajistit, nýbrž pouze pokusit se o zajištění vyučujícího, a že by bylo
namístě vyslovit nezákonný zásah pouze
tehdy, pokud by konání či nekonání ředitele
školy svědčilo o snaze zmařit výuku nepovinného předmětu náboženství, tedy o zjevnou
svévoli s cílem zabránit výuce náboženství
na škole . Tato konstrukce krajského soudu je
chybná a rozporná jak s vnitřní systematikou
§ 15 školského zákona, tak s výše uvedenými
ústavními a mezinárodními garancemi svobody vyznání, které by byly výkladem prosazovaným krajským soudem porušeny . Stěžovateli je tedy třeba přisvědčit, že krajský soud
posoudil rozhodnou právní otázku výkladu
§ 15 školského zákona chybně, a kasační stížnost je tedy důvodná .
u
svévoli s cílem zabránit výuce náboženství
na škole . Tato konstrukce krajského soudu je
chybná a rozporná jak s vnitřní systematikou
§ 15 školského zákona, tak s výše uvedenými
ústavními a mezinárodními garancemi svobody vyznání, které by byly výkladem prosazovaným krajským soudem porušeny . Stěžovateli je tedy třeba přisvědčit, že krajský soud
posoudil rozhodnou právní otázku výkladu
§ 15 školského zákona chybně, a kasační stížnost je tedy důvodná .
Lze shrnout, že pokud je v řízení o nezákonném zásahu prokázáno, že žalovanou je
škola zřizovaná státem, krajem, obcí nebo
svazkem obcí a že se alespoň sedm žáků školy přihlásilo v daném školním roce k výuce
náboženství církve a náboženské společnosti
k tomu oprávněné, pak těmto žákům vzniklo
právo, aby jim škola výuku tohoto náboženství zabezpečila . Pokud ji nezabezpečí, půjde
o nezákonný zásah, leda by škola prokázala,
že ji nemohla zabezpečit z důvodů, které
nemohla ovlivnit, buď proto, že byly zcela
nezávislé na vůli (například náhlé úmrtí či
pracovní neschopnost vyučujícího), nebo že
byly způsobeny neochotou nebo nemožností
na straně církve nebo náboženské společnosti, která měla osobu splňující požadavky § 15
odst . 3 školského zákona zabezpečit .
IV.b Aplikace na nyní
posuzovaný případ
V nyní posuzovaném případě bylo v řízení před krajským soudem prokázáno, že
nenastaly důvody nezávislé na vůli školy,
neboť osoba vyučující náboženství Církve
římskokatolické v prvním pololetí školního
roku 2012/2013 byla stále ochotna náboženství vyučovat, ostatně byla zároveň i jednou
ze žalobců následně brojících proti ukončení
výuky náboženství ve druhém pololetí . I pokud by z nějakých objektivních důvodů nebylo možné ve spolupráci s touto konkrétní
učitelkou pokračovat, pak bylo na žalované,
aby vyučujícího včas zajistila, například tím,
že by v předstihu požádala Církev římskokatolickou o zabezpečení jiného vyučujícího
tohoto náboženství . V řízení před krajským
soudem ovšem nebylo prokázáno, že by žalovaná nemohla z nějakých objektivních důvodů pokračovat ve spolupráci s žalobkyní d),
přičemž za takové objektivní důvody lze stěží
považovat osobní neshody mezi ní a ředitelkou žalované či neochotu učitelky vystoupit
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 7– 8/2 016
cího včas zajistila, například tím,
že by v předstihu požádala Církev římskokatolickou o zabezpečení jiného vyučujícího
tohoto náboženství . V řízení před krajským
soudem ovšem nebylo prokázáno, že by žalovaná nemohla z nějakých objektivních důvodů pokračovat ve spolupráci s žalobkyní d),
přičemž za takové objektivní důvody lze stěží
považovat osobní neshody mezi ní a ředitelkou žalované či neochotu učitelky vystoupit
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 7– 8/2 016
s žáky na vánoční školní besídce . Bylo pouze
prokázáno, že s ní ředitelka žalované v posledních týdnech předtím, než jí skončila
smlouva o pracovní činnosti, komunikovala,
ale že k osobní schůzce nedošlo . I pokud by
důvody toho, proč ke schůzce nedošlo, byly
spíše na straně učitelky než na straně ředitelky žalované, což v řízení před krajským soudem nebylo jednoznačně prokázáno a stěžovatel uvádí v kasační stížnosti závažná tvrzení
naznačující, že e-mailová komunikace mezi
oběma ženami mohla probíhat v jiné časové
souslednosti, než tvrdila žalovaná; pak bylo
povinností žalované včas zabezpečit jiného
vyučujícího, například obrátit se na příslušné orgány Církve římskokatolické a požádat
je o určení jiné vhodné osoby splňující požadavky § 15 odst . 3 školského zákona .
„Včas“ přitom jistě neznamená „poté, co
byla výuka ukončena“ . Je totiž třeba mít na
paměti stěžovatelem zmiňovanou skutečnost,
že zatímco povinnost školy vyučovat povinné
předměty plyne pouze z Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání,
tedy z pouhého vnitřního předpisu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, povinnost vyučovat nepovinný předmět náboženství plyne přímo ze školského zákona, který
je v tomto ohledu zákonným promítnutím
výše uvedených ústavních a mezinárodních
lidskoprávních garancí . Pokud by se blížila
ke svému plánovanému vypršení smlouva
s učitelem angličtiny či matematiky, je jistě
pravděpodobné, že by ředitel školy postupoval tak, aby si byl v předstihu jist, že bude
moci spolupracovat s tímtéž učitelem, nebo
by začal shánět jiného učitele v dostatečném
předstihu, nikoli až poté, co dosavadní učitel odejde . Ve vztahu k učiteli náboženství je
úkolem ředitele školy postupovat přinejmenším se stejnou péčí . Z ústavně garantované
svobody náboženského vyznání totiž plyne
svoboda účasti žáků na výuce tohoto nepovinného předmětu, ale také povinnost školy
jim tuto výuku zabezpečit .
IV.c Důsledky pro rozsah
prováděného dokazování
Nesprávné posouzení právní otázky výkladu § 15 školského zákona krajským sou-
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 7 –8/2016
čitel odejde . Ve vztahu k učiteli náboženství je
úkolem ředitele školy postupovat přinejmenším se stejnou péčí . Z ústavně garantované
svobody náboženského vyznání totiž plyne
svoboda účasti žáků na výuce tohoto nepovinného předmětu, ale také povinnost školy
jim tuto výuku zabezpečit .
IV.c Důsledky pro rozsah
prováděného dokazování
Nesprávné posouzení právní otázky výkladu § 15 školského zákona krajským sou-
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 7 –8/2016
dem tak nutně vedlo i k nesprávně prováděnému dokazování, a tedy k vadě řízení ve
smyslu § 103 odst . 1 písm . d) s . ř . s . Za situace,
kdy bylo v řízení prokázáno, že byly v daném
školním roce splněny všechny podmínky
§ 15 odst . 1 a 2 školského zákona, tak jak je
výše vymezil Nejvyšší správní soud, neměl se
krajský soud spokojit pouze s tím, aby žalovaná prokázala, že její ředitelka vyvinula aspoň
nějakou snahu o zajištění kvalifikovaného
vyučujícího . Naopak měl dokazováním zjistit nejen, zda tu byly objektivní důvody pro
neprodloužení smlouvy s žalobkyní d) či zda
se žalovaná pokusila s ní smlouvu prodloužit,
ale zejména, zda se ředitelka žalované včas
obrátila na příslušné orgány Církve římskokatolické se žádostí o doporučení jiné osoby
splňující podmínky § 15 odst . 3 školského
zákona a jak tyto příslušné orgány reagovaly .
Jedině tak je možno zjistit, zda skutečnost, že
výuka náboženství v druhém pololetí školního roku 2012/2013 na žalované základní škole neprobíhala, byla důsledkem neochoty či
neschopnosti orgánů Církve římskokatolické vyučujícího včas doporučit, nebo zda šlo
o nezákonný zásah ze strany žalované . Tím,
že krajský soud dokazování v tomto ohledu
neprováděl, tedy nedal ani žalobcům, ani
samotným orgánům Církve římskokatolické
možnost se k této otázce vyjádřit, a neprovedl ani navrhovaný výslech (nyní již bývalé)
ředitelky žalované, zatížil své rozhodování
také vadou ve smyslu § 103 odst . 1 písm . d)
s . ř . s . (…)
IV.d Procesní postavení
Arcibiskupství pražského
Nejvyššímu správnímu soudu, jako soudu
výhradně kasačnímu, přitom nepřísluší, aby
zmíněné dokazování prováděl sám, tedy aby
dokazoval skutečnosti, které uvádělo Arcibiskupství pražské ve svém vyjádření . Žalovaná
má pravdu, že v soudním řádu správním dosud
není formálně zakotven institut stanoviska amici curiae (byť například Ústavní soud je používá, jak ukazuje jeho využití v nálezu ze dne 15 .
2 . 2007, sp . zn . Pl . ÚS 77/06, č . 30/2007 Sb . ÚS) .
Na straně druhé by soudu nic nebránilo k vyjádření amici curiae přihlédnout, pokud by se
omezovalo pouze na vyjádření právního názo-
a) Veronika Č ., b) Vojtěch Č ., c) Dominik Č ., d) Bc . Ivanka Č ., e) Ing . Martin Č ., f) Barbora K .,
g) Matouš K ., h) Anna K ., i) Ivana K ., j) Milan K ., k) Sára V ., l) Zdeněk V ., m) Marie V . a n)
Zdeněk V . proti Základní škole, Kosova Hora, o ochranu před nezákonným zásahem, o kasační stížnosti žalobce j) .